Vítejte na stránkách

Satellite 1-416 

Pozor nová poštovní adresa:

365 St. Clarens Ave.

Toronto, Ontario, Canada, M6H 3W2

Telefon Toronto: (416) 530-4222

Telefon Praha: 222-261-811

ISSN 1186-9283 (Print)

ISSN 1923-1784 (Online)

E-mail: abe@satellite1-416.com

& satellite1-416@satellite1-416.com

Roční předplatné v Kanadě je

12 kanadských dolarů!

V ostatních zemích 15 dolarů!

V České republice 200 Kč

Na Slovensku a jinde v Evropě 10 eur

Vítejte na stránkách

Deníku Satellite 1-416 

28. dubna 2020

Jak vyjdeme v tištěné formě v roce 2020

2 -  18. 6. 2020

letní číslo

# 3 - 24. 9. 2020

podzimní číslo

# 4 - 3. 12. 2020

zimní vánoční číslo


Zemřel profesor Hejdánek,

signatář a mluvčí Charty 77

V úterý 28. dubna zemřel ve věku nedožitých 93 let emeritní profesor Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a nositel řádu TGM Ladislav Hejdánek.
Byl to významný český filosof, tvůrce, signatář a mluvčí Charty 77. Působil jako člen organizace YMCA ve čtyřicátých letech 20. století, zakládající člen reformního evangelického hnutí Nová orientace v 50. letech a časopisu Tvář. Hejdánek byl výraznou křesťanskou postavou, účastník ekumenických a mezináboženských dialogů v Praze Jirchářích na konci 60. let. Byl nezapomenutelnou osobností bytových seminářů v 70. a 80. letech. Za své politické postoje byl i vězněn. 

Filosoficky byl ovlivněn Emanuelem Rádlem a teologicky J. L. Hromádkou. Patřil mezi žáky Jana Patočky. Po roce 1989 působil jako profesor na Evangelické teologické fakultě a Filosofické fakultě UK v Praze.  V roce 1984 obdržel Cenu Jana Palacha, v roce 1987 čestný doktorát amsterdamské univerzity, v roce 1992 francouzský řád Rytíř umění a písemnictví a v roce 1995 řád T. G. Masaryka III. třídy.

Zemřel krátce před svými 93. narozeninami v Praze. Má čtyři dcery Petru, Janu, Štěpánku a Martinu.

Oznámení Českobratrské církve evangelické (Jan Kirschner – christnet.cz)

***

Stručná zpráva o úmrtí někoho, kdo nás ovlivnil na celý život. S Ladislavem Hejdánkem jsem se seznámil v šedesátých letech v evangelickém sboru Českobratrské církve evangelické v Praze - Vršovicích. Měl jsem to štěstí slyšet jeho jedno kázání v tomto sboru (nevím jestli jich bylo více), protože už v roce 1971 byl uvězněn za podíl na letákové akci, kdy Jan Tesař, Jaroslav Šabata a další upozorňovali na volební práva spoluobčanů. Nevím, jestli to bylo přesně na Markovo evangelium 10,15: Amen pravím vám: kdož by koli nepřijal království Božího jako dítě, nikoliť do něho nevejde. Pokud si ještě trochu toto kázání pamatuji, tak Ladislav Hejdánek polemizoval právě s psychologií, která staví do popředí úspěšnost člověka.

Z Hejdánkova životopisu můžeme vyčíst, že byl posledním předsedou pražského sdružení YMCA v roce 1949, před tím než byla činnost této organizace zastavena. Jeho učiteli byli Jan Blahoslav Kozák, Jan Patočka, Emanuel Rádl, J. L. Hromádka, Josef B. Souček a Božena Komárková. Patřil k evangelickému hnutí Nová orientace, které spolupracovalo s demokraticky orientovanými katolíky jako se Zdeňkem Bonaventurou Boušem, Jiřím Němcem a Janem Sokolem. Konali se první dialogy s marxisty, především s Karlem Kosíkem a Milanem Machovcem.  Někdy to komentoval s příznačným humorem: „To je skvělé, to je výborné, vlastně jsem chtěl říci, že to není ani moc blbé…“

V roce 1972 se Prahou nesla zpráva, že Hejdánka po několika měsících propustili z vězení. Skupina asi třiceti mladých lidí se rozhodla jít ho navštívit. Tak trochu s obavami jsem se připojil k této skupince, protože mne nikdo k Hejdánkům nepozval. Bylo vidět, že to množství lidí ho potěšilo. S každým se pozdravil a když přišel ke mně tak řekl: „Konečně je tu někdo, koho znám!“ Což zase potěšilo mne.

Pracoval jako noční vrátný, topič a skladník, vedle toho vedl domácí semináře pro studenty Evangelické teologické fakulty. Významně se podílel na vystoupení Charty 77 doporučením, aby se Charta 77 právně opřela o mezinárodní pakty o lidských a občanských právech. V letech 1977–1980 byl dvakrát mluvčím Charty, kdy nastoupil nejprve na místo zesnulého Jana Patočky, poté (spolu s Jiřím Hájkem) na místa uvězněných mluvčích Václava Bendy a Jiřího Dienstbiera. Po téměř čtyři roky psal své Dopisy příteli, věnované Martinu  Šimsovi, který byl v roce 2017 v Torontu, jimiž reagoval na aktuální politickou situaci, zabýval se stavem společnosti i věd, vysvětloval postoje a stanoviska Charty 77, zamýšlel se nad českou filosofickou tradicí, křesťanstvím, reformním i dogmatickým marxismem a povzbuzoval k občanské iniciativě, statečnosti a odpovědnosti.
V době, kdy pracoval jako hlídač na Strahově, jsem mu dal přečíst scénář ke svému filmu. Podíval se na to a řekl mi: „Ale tohle není scénář. Ty musíš přesně popsat, každou scénu do detailů. Jinak se ti stane, že nebudeš vědět, jak dál. To se ti nesmí stát. Během natáčení můžeš kdykoliv změnit svůj úmysl, ale pokud tě zrovna nic nenapadne, musíš jet podle toho, co je ve scénáři…“ Hodně mi to pomohlo a myslím si, že mladí filmaři by se měli řídit touto radou. Z mnoha současných filmů je vidět právě to, že vlastně režisér neví, kam dál.

Před tím než jsem se dostal do vězení, jsem mluvil s Ladislavem a ten mi řekl: „Myslím, že by měl někdo vyběhnout na protější kopec (ukázal na Pankrác), vězení není tak hrozné, lidé z něj mají pouze strach.“ Později jsem si jeho slova několikrát připomínal.

Jeho humor se projevoval i tehdy, když ho policajti vezli na Ruzyň, radil jim kudy mají jet. Jednou, když ho zatýkali a vlekli po ulici ztratil botu. Odpověď se mu dostala od luteránského faráře českého původu Kári Valssona z Islandu. Poslal mu krásné nové zimní boty.

Když mu někdo oznamoval, že někoho zase zavřeli, reagoval na to prorocky: „Oni (StB) si nedají pokoj  a nedají pokoj!“

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zahájil pondělní bytové semináře pro zájemce o filosofii, kam přijížděli významní zahraniční hosté, především z Francie a Holandska, ale také z USA, Německa, Belgie, Velké Británie a dalších zemí, např. Paul Ricoeur, Jacques Derrida, Hans van den Horst, Donald Davidson, Thomas Nagel, Richard Rorty.

Bohužel jsem se mnoha těchto seminářů nezúčastnil, protože jsem v říjnu 1980 odjel do exilu.

Pamatuji si na jeden o nepředmětném myšlení. Manžel se zeptá manželky: „Kolik je venku stupňů?“ A ona mu zcela nelogicky odpoví: „Jen si ten kabát vem!“

Diplomaticky odmítl žádost prezidenta Václava Havla, aby se stal místopředsedou Čalfovy vlády v roce 1990, dal přednost filosofii.

Když jsme se setkali v roce 1989 a všichni byli plní euforie, Ladislav Hejdánek již tehdy varoval před nebezpečím konzumního života a krátkozrakostí.

Naposledy jsme byli s Marií u Hejdánkových v Písku 24. července 2017. Málem se tato návštěva neuskutečnila, protože když jsme přišli na smíchovské autobusové nádraží, autobus byl plný. Jel totiž do turistického centra Českého Krumlova. Na poslední chvíli se přece jen uvolnila dvě místa. V Písku pršelo a dlouho jsme nemohli nalézt místo, kde Hejdánkovi bydlí. Přišli jsme na chvilku a zůstali jsme až do večera.  Bylo to poslední setkání s Hejdánkovými. Paní Heda zemřela na 14. září 2018 a Ladislav 28. dubna 2020.

***

A ještě několik myšlenek Ladislava Hejdánka:

Někde v tomto světě, někde v tomto státě a v této společnosti se musí najít nezbytný počet lidí, kteří spolu uzavřeli spojenectví na život a na smrt ve službách pravdě, nikoliv ve službách státu či ve službách společnosti. Tito lidé slouží lidstvu právě tím a jenom tím, že žijí, pracují a myslí tak, aby se všechno (i oni sami) dostalo do světla pravdy. Ve světle pravdy se však skutečnost nevyjevuje jen taková, jaká jest (jak si to většina Evropanů dodnes myslí), nýbrž to, jak je dána, se zároveň objevuje v napětí s tím, jaká by měla být.

Svobodný duch a univerzita (1989)

***

Potřebujeme státníky, kteří budou myslet alespoň ve staletích, a myslitele, kteří myslí v tisíciletích…

Evropa – naše budoucnost (2004)

***

Musíme si také odvyknout hledat původ ohrožení naší svobody jen venku, kolem sebe, v okolnostech, neboť původcem své vlastní nesvobodnosti můžeme být také my sami. Svobodný člověk musí umět být svobodný i sám od sebe a také od své „přirozenosti“, mluvíme tu o „sebeovládání“; v tom přece spočívá kultivovanost a kultura, kdo to nedokáže, tomu se jeho svoboda převrací ve svévoli. Svoboda je cosi jako vnitřní síla, nadvláda ducha nad danostmi a okolnostmi, tedy i nad vlastní „přirozeností“, vlastní „povahou“.

Svoboda a myšlenka lidských práv (2006)

***

Demokracie bude mít tím blíže k „pravému stavu obce“ a k pravdě, čím kultivovanější, tj.
vzdělanější a vnímavější bude vztah k „tomu pravému“ a k pravdě u každého občana, tedy u každého z nás. Rozpoznání toho pravého nebo alespoň pravému bližšího od nepravého anebo pravému vzdálenějšího je sice úkolem každého občana a každého člena společnosti, ale zejména úkolem intelektuálů a výsostným posláním filosofů.

Demokracie a intelektuálové – vláda lidu a vláda pravdy (1994)

***

Dnešní situace mezi vzdělanci je tristní. Razí se trend specializovaných odborníků – a tak máme odborníky na Kanta jako odborníky na kovaříky… Takoví odborničící odborníci jsou pohroma filosofie – ale mají zelenou. A bohužel vychovávají své nástupce v tomtéž duchu: nutí je pamatovat si spoustu nepotřebných údajů, cpát je do sebe po léta… Místo aby je naučili myslet.

Evropa – naše budoucnost (2003)

Aleš Březina - Foto a kresba z poslední návštěvy v Písku Maria Gabánková

***