2020-04-14

Pozor nová poštovní adresa:

365 St. Clarens Ave.

Toronto, Ontario, Canada, M6H 3W2

Telefon Toronto: (416) 530-4222

Telefon Praha: 222-261-811

ISSN 1186-9283 (Print)

ISSN 1923-1784 (Online)

E-mail: abe@satellite1-416.com

& satellite1-416@satellite1-416.com

Roční předplatné v Kanadě je

12 kanadských dolarů!

V ostatních zemích 15 dolarů!

V České republice 200 Kč

Na Slovensku a jinde v Evropě 10 eur

Úterý povelikonoční

Nejednou se loučil hokejový komentátor po prvních dvaceti minutách slovy: „A první třetina je již historií…“ První (ne)pracovní den po letošních Velikonocích bychom mohli začít podobnými slovy: „Velikonoce 2020 jsou již historií…“ Přesněji řečeno minulostí a přesto je řada věcí, které nás zasahují i v přítomnosti. Letošní Velikonoce asi zůstanou

dlouho v paměti. Byly výjimečné. V dětství jsme v době Velikonoc jezdili do Kutné Hory a trávili je u tety Růži. Vrcholem byla Sedlecká pouť, poblíž Kutnohorské kostnice. Dostali jsme od tety deset korun na kolotoče houpačky, ale já jako materialistické dítě jsem peníze většinou utratil za kýčové hračky, pistolky, letadélka, pohybující se želvičky. Letos se měla Sedlecká pouť konat od 10. do 13. dubna. Také o Velikonocích. Jedna z největších atrakcí však byla zrušena.

Později byl pro mne vrcholem Velký Pátek ve vršovické modlitebně v Charkovské ulici. Tehdy byl Velký Pátek všedním dnem a přestože modlitebna byla v bývalé hospodě, která stála přesně na rohu s Černomořskou ulicí a naproti se shlukovali turisté ze Sovětského svazu, protože v tom domě bydlela v roce 1912 Naděžda Konstantinovna Krupská, měly velkopáteční bohoslužby s Večeří Páně silnou atmosféru, kterou jsem pak snad již nikdy nepoznal. Dnes již není na rohu ani pamětní deska družky vůdce VŘSR, ani modlitebna, dokonce se paradoxně ani nekonají velkopáteční bohoslužby večer. K zániku pomohlo právě tažení za křesťanskými hodnotami a to, že se z Velkého Pátku stal den pracovního volna a věřící vyrazili za zaslouženým odpočinkem, takže se mnohde přesunuly i v evangelických kostelech bohoslužby na pracovní Zelený Čtvrtek.

Letos to nebyly první Velikonoce, kdy jsem nemohl do kostela. Jedno z prvních poučení, které jsem dostal po nástupu do kriminálu, bylo od podporučíka Parkmana, že jsem byl zbaven lidských práv, včetně náboženské svobody a pokud bych své náboženství praktikoval, že budu nejp

řísněji potrestán, což se stalo o pár dnů později, kdy mi světský Růžička nakreslil na vězeňský mundúr kříž, který nešel smazat a jiný nadšený bachař, bývalý vojenský pilot, na mne řval, že jsem si ho tam nakreslil sám, abych provokoval. Jenže paradoxně právě Velikonoce roku 1979 zůstanou jako jeden z nejhlubších zážitků. Všude ve vzduchu bylo to Christos voskres – Kristus vstal. Chodili jsme po vězeňském dvoře a zdravili jsme se tímto pozdravem. Přítomnost Boží byla nejen ve vzduchu, ale v každém z nás, i když jsme věděli, že zase přijdou všední vězeňské dny.

Pokud se pamatuji ještě jednou byly velikonoční svátky odlišné. To, když jsem si na Škaredou středu v roce 1997 zlomil na sněhu nohu a čekal jsem do příštího úterý na operaci v nemocnici. I v tom bylo něco symbolického a když mi po operaci dr. Marshall říkal, že budu hrát ještě fotbal, tak jsem to bral jako planou útěchu. Nebyla, byla v tom naděje a reálný pohled lékaře. Hrál jsem do jednašedesáti.

Zrovna tak letos můžeme brát jako planou útěchu, že zase bude vše plné radosti, jak je to v Beethovenově Ódě na radost v deváté symfonii, o které byl pořad na Bílou sobotu na Deutsche Welle, ale vrcholem letošních svátků snad byl internetem přenášený koncert Andrea Bocelliho přenášený z prázdného kostela v Miláně. Podobně jako Beethoven nebyl hluchý od narození, tak i Bocelli není slepý od narození, ale jak říká jiný slepý zpěvák: „Jsem slepý, proto mohu věci vidět hlouběji.“

Bocelli tento koncert nazval modlitbou. Jedenašedesátiletý tenor v půlhodinovém přenosu přinesl něco, z velikonočního poselství o vzkříšení. Poselství znělo jasně obzvláště silné bylo před milánskou katedrálou, kde zpíval Amazing Grace: …I once was lost, but now am found - T'was blind but now I see. Úžasná milost: Kdysi jsem byl ztracen, nyní jsem nalezen, byl jsem slepý, ale nyní vidím.

Zde jsem nalezl něco z Bocelliho životopisu (wiki): Již od narození trpěl poruchou zraku. Nešťastná nehoda ve 12 letech, kdy při fotbale jako brankář utrpěl ránu do oka, vedla ke krvácení do mozku, jež zapříčinilo jeho trvalé oslepnutí.

Od roku 1965 navštěvoval specializovanou školu pro nevidomé ve městě Reggio Emilia. Nastupoval do ní ještě jako částečně vidomý. Končil jako úplně nevidomý.

Poté nastoupil do internátního ústavu Cavazza v Bologni, jehož součástí byla i specializovaná hudební konzervatoř pro nevidomé.

Po krátkém neúspěšném studiu na gymnáziu přešel na učitelský ústav. Po jeho dokončení pokračoval na univerzitě studiem práv. Studium práv úspěšně dokončil, ale zaměstnání v tomto oboru vykonával krátce, jako státem jmenovaný obhájce.

Jeho silný zájem o hudbu ho vedl k hledání nových možností studia. Vrcholem pro něj bylo studium v mistrovské třídě Franca Corelliho, který byl jeho dávným idolem.

Je podruhé ženatý, se současnou manželkou, Veronicou Berti, má dceru Virginii. Z předchozího manželství s Enricou Cenzatti má pak dva syny, Amose a Mattea.

Dlouho se nemohl jako zpěvák prosadit. Byl odmítán vydavatelstvími. Živil se jako barový klavírista a zpěvák. Zlom nastal v roce 1992, kdy mu rocková hvězda Zucchero nabídl, aby nahrál jako demo snímek druhý hlas duetu Miserere. Snímek velice zaujal samotného Luciana Pavarottiho, který se o jeho zpěvu vyjádřil velmi pochvalně. Nechtěl věřit tomu, že se jedná o barového zpěváka, pianistu okresního formátu.

Brzy se stal známým nejen v Itálii, ale díky písni Con Te Partirò i v zahraničí.

***

Velikonoce 2020 jsou tedy historií, měli jsme možnost vidět řadu přenosů z prázdných kostelů, chvílemi jsem si vzpomněl na závěr Bergmanova filmu Hosté večeře Páně, kdy luteránský kněz slouží bohoslužby před prázdným kostelem. Letos byl rozdíl v tom, že jsme byli propojeni rozhlasem, televizí, internetem… Je toto spojení skutečností nebo je to pouze iluze?

Vzpomněl jsem si, že nedávno na jedné konferenci, kdy se hovořilo o tom, že jsou lidé přes iPady mimo realitu, někdo položil otázku: Nechce nás Bůh právě takové? A je zde i další otázka: Budeme potom až vše pomine ještě schopni žít bez internetu, žít v realitě, žít normální život?

Aleš Březina

April 14, 2020 at 3:05 PM

***

Předchozí vydání denního Satellitu

Duben