2020-04-17

Pozor nová poštovní adresa:

365 St. Clarens Ave.

Toronto, Ontario, Canada, M6H 3W2

Telefon Toronto: (416) 530-4222

Telefon Praha: 222-261-811

ISSN 1186-9283 (Print)

ISSN 1923-1784 (Online)

E-mail: abe@satellite1-416.com

& satellite1-416@satellite1-416.com

Roční předplatné v Kanadě je

12 kanadských dolarů!

V ostatních zemích 15 dolarů!

V České republice 200 Kč

Na Slovensku a jinde v Evropě 10 eur

Zítra není pátek, ale sobota

Pátek je dneska a byl čas nakupování. Asi bychom vydrželi i přes neděli a možná, že bychom vydrželi i po celé období výjimečného stavu, třeba do června. Trosečníci byli bez jídla na moři i šedesát dnů. Dr. Zdeněk Matějček nás kdysi upozornil na knihu Alaina Bombarda Trosečníkem z vlastní vůle (vyšla v Orbisu v roce 1964) a tam dokládá, že problémem trosečníků na moři není většinou nedostatek vody nebo jídla, ale pocit beznaděje. Kniha vyšla nákladem 30 000 výtisků. V databázi knih je tento popis: Dokumentárně cestopisné vyprávění o ztroskotání z vlastní vůle. Autor si vyzkouší přežití na gumovém záchranném člunu ve Středozemním moři a pak dobrovolně ztroskotá v Evropě/Africe a dostane se až do Ameriky. Přežije. Vyvrací tak pověru, že nelze pít mořskou vodu. Živí se rybami. Nejvíce ho trápí samota a falešná naděje, protože se sextantem měří nepřesně...

Takže se vlastně nakupování stává na tomto kontinentě spíše rituálem než potřebou. Pamatuji se, že když jsem přišel do Kanady, v pátek odpoledne se rodina, u které jsem bydlel vydala do obchodního centra a můj pan domácí potkal nějakého známého, který se ho zeptal, co vlastně dělá: Můj dobrodinec odpověděl, aby ukázal, jak je již protřelý v této zemi: „Shopping!“ Tím dal najevo, že již se zcela asimiloval.

Člověku občas zůstane v mysli nějaké to bezvýznamné slovo z dětství nebo z mládí. Chodil jsem do pěkné nové školy ve Vršovicích v Jakutské ulici. Mohlo to být tak kolem roku 1957, když přijela delegace amerických učitelů. Jako děti jsme byly upozorněny, že se máme chovat slušně asi po dvaceti minutách se ozvalo zaklepání a za dveřmi byla skupina živých Američanů. Po chvíli se jeden z nich něco zeptal a naše vzdělaná paní učitelka Calábková s červenou tváří odpověděla: „Forty!“ Jako děti jsme byly hrdé na naší paní učitelku a delegace odešla a my se posadily, ale po pěti minutách se ozvalo další zaklepání byli tam jiní Američané, z jiné skupiny a někdo se opět něco zeptal a paní učitelka opět odpověděla: „Forty!“

Teprve zde mi došlo, že pedagogům z Ameriky bylo divné, jak mohou být třídy přecpané. Vzpomněl jsem si na tuto příhodu, když se nedávno bojovalo mezi ontarijským ministrem školství a učiteli o to, jak velké mohou být třídy. Jo, před dvěma měsíci jsme měli jiné starosti.

No a dnes byl tedy shopping. Jiný shoppping než ten, který jsem viděl v Ottawě při svém příjezdu do Kanady. Hezky rychle, měli jsme roušky a pořádně jsme se zásobili. Ne, že bychom měli hlad, ale spíše to byl pocit nejistoty. Do jaké míry se tento obchodní rituál změní dočasně a do jaké míry to bude skutečná kulturní změna, to ukáže teprve čas. Ale vraťme se k době předvirové, kdy se mohlo ještě cestovat a kdy si to užívala naše spolupracovnice Naďa Humlová ve Východní Kanadě.

To s tím nakupováním bylo jen na vysvětlenou, proč je dnes náš deník o chvíli později.

Aleš Březina

***

Tam, kde jsem ještě nebyla – 7

Cape Breton Island s hmatatelnou historií a stepovací muzikou, je spojen s hlavní částí provincie jen železným mostem. Je pln možností, co se týče relaxace i turistických aktivit, anebo jen tak autem popojíždět a zastavit se tady a tam, každému to jeho. Je známo, že má jedno z nejdramatičtějších pobřeží na světě a jedna z možností jak si ho vskutku vychutnat a dobře poznat je na kajaku. Třeba se podaří i velryby uvidět. Vedle uchvacující přírodní krásy se zde pomalu za každým rohem vynoří umělecká galerie s prodejem výrobků, nedivím se, je to zde ráj pro malíře a jiné umělce, např. skláři, kováři, keramici i sochaři, příjemný způsob, jak si krátit dlouhé zimní večery. Ano, ano, nakupovaly jsme (shopping – pozn. red.), podpořily jsme. Vyrážíme, jedeme podél pobřeží po silnici 19 až

do malého městečka Judique, kde se zastavujeme v Keltském interpretačním centru, a kde se blíže seznamujeme s místní kulturou. Nenecháme si ujít ani oběd v restauraci s keltskou živou hudbou, i když jsme hlad ještě neměly a kupujeme si každá jedno CéDéčko na památku. Pokračujeme dál do Inverness – Margaret Harbour, odkud 297 km podél pobřeží vede světoznámý Cabot trail. Zastavujeme o kus dál v Cheticamp, malebné francouzské městečko s krásným kamenným kostelem a zde je začátek Národního parku Cape Breton Highlands. U vstupní brány jsme si nabraly informační materiál a jedeme dál. Další kilometry to jsou klikaté silnice s 12 až 15% klesáním, kopce vysoké až 450 metrů a nádherné scenérie. Zastavujeme. Fotíme. Zastavujeme. Fotíme. Jedeme přes Mika Hills - 381 metrů výška. Sjíždíme dolů k moři. Potkáváme cyklisty. Nádherná panenská příroda. Popisovat další kilometry - to bych psala neustále jen o malebnosti krajiny, ale slíbila jsem sobě, že se sem vrátím a projedu si celou cestu ještě jednou na podzim. To ta nádhera bude zase v jiných barvách. Snad nejkrásnější vyhlídky byly na severozápadní straně ostrova, až se nám dech tajil! Chtěla bych podotknout, že po celou dobu naší cesty ve východních provinciích, jsme měly ideální počasí - nepršelo, bylo teplo a svítilo sluníčko.

Vyjíždíme z Národního parku a v Ingonish si dáme jako pozdní svačinku velmi dobrý clam chowder (rybí polévku) a usoudily jsme, že byl tím nejchutnějším na celé naší cestě. V komfortně vybavené malé chatce s výhledem na moře, se zde i ubytujeme. Tady jsme si připadaly jako v pozemském ráji, seděly jsme na terase, popíjely náš oblíbený drink, jsme okouzleny okolím a klidem. Zanedlouho zapadalo sluníčko, to zas foťáky cvakaly! Vracíme se zpátky do Port Hastings, ale tentokráte spíme o kousek dál v universitním městě Antigonish. Živé městečko, velmi atraktivní 125 let stará universita St. Francis Xavier, postavena katolickými Skoty, stále dominuje městu. Na univerzitě jsme i v rezidenci přespaly, objednaly jsme si sice dvoulůžkový pokoj a dostaly jsme nádhernou suite! Bylo to překvapení, v jakém komfortu jsme se našly a za poměrně nízkou cenu. Zašly jsme si na večeři do lokálního baru a zůstaly až dlouho do večera, hrála zde hudba - kytary a housle - a bylo velmi veselo! Naštěstí to nebylo daleko do našeho „značkového apartmánu“, takže i po několika malých jsme v pohodě došly! Byl to hezký večer. Ujeto už máme 3180 km. Našlapáno? No, činíme se, že by padesát jarních?

Naďa Humlová

***

April 17, 2020 at 4:19 PM

***

Předchozí vydání denního Satellitu

Duben