Poštovní adresa:

365 St. Clarens Ave.

Toronto, Ontario, Canada, M6H 3W2

Telefon Toronto: (416) 530-4222

Telefon Praha: 222-261-811

ISSN 1186-9283 (Print)

ISSN 1923-1784 (Online)

E-mail: abe@satellite1-416.com

& satellite1-416@satellite1-416.com

Roční předplatné je dobrovolné!

Pokud chcete poslat šek, označte ho

Satellite 1-416

Archiv od roku 2003

Archiv PDF

Vánoce jsou opět zde!

Nevím, jak radostné, šťastné a veselé. Je toho hodně smutného kolem nás. Kovid se nám vloudil do příbytků, válka na Ukrajině nás straší každým dnem. Někdy to vypadá jako že je Putin už od vesla a pak se znovu vrátí.

Občas mám pocit, že vždycky chce někdo něco vylepšít a ono to zkrátka fungovalo. Třeba Evangelium podle svatého Lukáše 2. kapitola verš 14.

V Bibli Kralické je: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle. Přesně to vystihuje zvěst o Vánocích, aby byl na zemi pokoj a aby lidé měli dobrou vůli.

Zatímco Bible pro 21. století to vylepšila: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, lidem dobré vůle. Jediné písmeno dokáže změnit význam celé zvěsti. Neříká se zde, aby lidé měli dobrou vůli, ale aby ti dobráci s dobrou vůlí nebyli ničím rušení ve sváteční pohodě, měli na stole kapra a pod stromečkem dárky. Je zajímavé, že tato verze zlidověla a objevuje se na pohlednicíh a vánočních přáních.

Jiné překlady však také uvádějí: Sláva Bohu na nebi! Pokoj lidem na zemi! Zjevil lásku všem! (Slovo na cestu).

Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj v nichž má Bůh zalíbení.(Nový ekumenický překlad z roku 1973).

Málokdo ví, že máme řadu evangelií. Kromě čtyřech biblických zařazených do Nového zákona, jsou to ještě apokryfní evangelia. Dnes je pokládáno za nejstarší evangelium Markovo, které je nejkratší. Matoušovo a Lukášovo evangelium má některé společné Ježíšovy výroky, které můžeme nalézt i v apokryfních evangeliích, z nichž je nejznámější Tomášovo evangelium popisující Ježíšovo dětství. Jedná se pravděpodobně o dnes již nedochovaný pramen Q (z němčiny Quelle). Podobnost tří prvních evangelií Matouše, Marka a Lukáše je zřejmá na první pohled. Rozdílné je čtvrté evangelim Janovo, které nezačíná historií, ale slavným prologem:

Na počátku bylo Slovo,

a to Slovo bylo u Boha,

to Slovo bylo Bůh

To bylo na počátku u Boha.

Všecko povstalo skrze ně

a bez něho nepovstalo nic,

co jest. V něm byl život

a život byl světlo lidí.

To světlo ve tmě svítí

a tma je nepohltila.

Povstal člověk poslaný od Boha

jménem Jan.

Ten přišel proto,

aby vydal svědectví o tom světle,

aby všichni uvěřili skrze něho.

On sám nebyl tím světlem,

ale přišel, aby vydal svědectví o světle.

Bylo pravé světlo,

které osvěcuje každého člověka;

to přicházelo do světa.

Na světě byl,

svět povstal skrze něj,

ale svět ho nepoznal.

Do svého vlastního přišel,

ale jeho vlastní ho nepřijali.

Těm pak, kteří ho přijali,

dal moc státi se dětmi Božími,

těm kdo věří v jeho jméno,

kdo se nenarodili z krve ani vůle těla

ani z vůle muže,

nýbrž narodili se z Boha.

A Slovo stalo se tělem

a přebývalo mezi námi.

Spatřili jsme jeho slávu,

slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn,

plný milosti a pravdy.

Evangelista Jan říká ještě něco navíc, že o Vánocích došlo k tomu, že jsou zde myšlenky jako pravda, milost, láska, spravedlnost, dobrota, které zde byly již dávno před rokem nula a o Velikonocích nepomíjejí s rokem třiatřicet našeho letopočtu, kdy byl pravděpodobně Ježíš Kristus ukřižován. To je zvěst o vzkříšení z mrtvých. Vánoce nám říkají, že toto zaslíbení platí i dnes.

Je zajímavé, že právě tyhle dva příběhy, spolu s Kázáním na hoře, jsou nejčastěji napadány z různých stran, ať zleva nebo zprava.

Aleš Březina

Světlo v mlze                             Foto: M. Gabánková

****

Prezidentské volby 2023

Jelikož se jedná zřejmě o poslední číslo Satellitu před prezidentskými volbami 13. a 14. ledna 2023. Pozor! V Kanadě, v severní a jižní Americe se uskuteční již o den dříve 12. a 13. ledna. Lhůta k zapsání voliče do zvláštního seznamu je zpravidla 40 dní před volbami. Pokud jste se chtěli účastnit volby prezidenta ČR, bylo nutné zažádat o zápis do 4. 12. 2022 do 16 hodin.

Od okamžiku, kdy byla zveřejněna jména kandidátů na prezidenta Andrej Babiš, Jaroslav Bašta, Karel Diviš, Pavel Fischer, Marek Hilšer, Danuše Nerudová, Petr Pavel, Josef Středula, Tomáš Zima. A také od okamžiku, kdy se začaly zveřejňovat průzkumy veřejného mínění, jsem byl v rozpacích. Obzvláště myšlenka, že v druhém kole budou proti sobě stát dva bývalí členové KSČ Andrej Babiš, který sice ne příliš úspěšně popírá, že byl agentem Stb a bývalý komunistický rozvědčík generál Petr Pavel. Oba byli dlouho bezpečně na čele průzkumů, daleko před svými pronásledovateli. Pokud by došlo k souboji mezi nimi, nevím, jestli bych se druhého kola prezidentských voleb zúčastnil.

Již v minulosti mne zaujal Marek Hilšer. Je vysokoškolským profesorem, medikem, pobýval ve Spojených státech a Austrálii. Dokázal se živit i manuální prací. Po neúspěšných minulých volbách se stal senátorem. Zatím je na pátém místě a nevypadá to, že by byl úspěšný i v lednu 2023.

Zajímavou postavou je v současné době rovněž kandidát z minulých prezidentských voleb senátor Pavel Fischer. Je hudebníkem, vystudoval na Filosofické fakultě francouzštinu a češtinu jako dělník pracoval v osmdesátých letech u podniku Geofyzika Brno, byl zástupce mluvčího prezidenta Václava Havla.  V letech 2003-2010 byl českým velvyslancem ve Francii a Monaku. Působil jako poradce náčelníka Generálního štábu Armády ČR pro zahraniční politiku (2016) a ministra kultury ČR pro oblast zahraniční politiky (2016–2017). Je spíše konzervativního ražení. V Hyde Parku v pátek 16. prosince 2022, uvedl, že je nestraník a že chce být prezidentem všech občanů. Trochu mně to připadalo jako fráze, když jsem si vzpomněl na jeho souboj s Kateřinou Konečnou počátkem února 2022, kdy místo argumentů se pouštěl do osobních útoků. Nemusíme mít komunisty rádi, nemusíme je mít ve vládě, ale jestliže nám nastavují zrcadlo, neměli bychom je urážet, ale jejich argumenty bychom měli vyvracet.

Osobně bych dal přednost medikovi nebo filosofovi před ekonomkou, ale počkám do začátku ledna a pak dám výjimečně přednost tomu, kdo bude v průzkumech mít větší šanci porazit jednoho z dvojice Andrej Babiš – Petr Pavel. V případě, že by postoupili oba do druhého kola, pak nevím jestli bych se tohoto druhého kola zúčastnil, ale to je můj osobní názor.

Aleš Březina

***

Vzpomínka na Karla Ančerla

abe

***

Babiš se před dětmi ztrapnil

Nečekané téma vnesl do prezidentské volby Andrej Babiš, když neobstál v kvízu, který si pro něj připravili žáci základní školy. Předvedl, že má nedostatky ve znalostech české literatury, a problém měl i s vyjmenováním planet sluneční soustavy, když za planetu označil i Měsíc a Slunce. Děti nemohly udržet smích. A dobírá si ho i konkurent v boji o Hrad Petr Pavel.

Babiš před děti předstoupil v pořadu televize Prima K tabuli!, který podobnému testu vystavuje postupně všechny prezidentské kandidáty.

Děti se poslance a šéfa hnutí ANO například zeptaly, jaká jsou nejznámější díla Jaroslava Haška. „To nevím,“ odpověděl Babiš bez uzardění.

Ostudy před žáky ale utržil expremiér víc. Uveďte několik významných děl Karla Čapka, zeptala se dívka. „Tak to fakt nevím, asi. To se omlouvám,“ odpověděl Babiš. „Ani jedno?“ naléhala žačka, která si úlevně oddychla, když ze sebe Babiš po delší pauze vysoukal: „Tak… Válka s mloky?“

Vzpomenout si Babiš nedokázal ani na to, jaký nápis je nad oponou v Národním divadle a co znamená: „Tak to teda nevím, ale my jsme rekonstruovali Národní muzeum a Státní operu,“ vykrucoval se jako by byl v politickém televizním duelu.

„Je to Národ sobě a je to tam z důvodu, že národ to sám…,“ chtěl Babiše poučit žák.

„Sbírku, to vím, když hořelo, no,“ zachraňoval situaci Babiš.

Bývalý premiér se nechal nachytat i při otázkách z jiného soudku. „Kolik žaludků má kráva, jak se jmenují a k čemu používá tolik žaludků?“ ptal se chlapec.

„Strašně moc, to nevím, kolik jich má… Na trávení. A na výrobu mléka asi,“ šokoval děti Babiš, mimo jiné majitel jedné z největších českých mlékáren.

A jízda pokračovala. „Mohl byste vyjmenovat planety sluneční soustavy?“ zkusily děti dotaz z prvního stupně základní školy. „Ježišmarja, no. Měsíc, Mars, Pluto, Saturn. Co je tam ještě? Slunce,“ předváděl vrcholný výkon Babiš. To už se děti neudržely a začaly se nahlas smát.

Babišův výkon rezonuje na sociálních sítích i mezi politiky. Na Twitteru část pořadu sdílel také další prezidentský kandidát generál Petr Pavel.

„Slibuji, že pokud Andrej Babiš půjde do debat, nebudu se ptát na sluneční soustavu,“ napsal k tomu. Babiš však již dříve avizoval, že se debat s konkurenty účastnit nebude.

„Každý z nás občas něco neví, to se stane. Ale u Andreje Babiše to působí divně, když on tak často a rád dává najevo, jak je ve všem nejlepší, všude byl a všechno zná nejlíp, a najednou dostane celkem jednoduché otázky a ups,“ glosoval Babišův výkon šéf lidovců Marian Jurečka.

„O Andreji Babišovi a jeho rozhledu jsem nikdy neměl iluze. Ale jak se to chová k dětem? Žádný nadhled ani náznak úsměvu. Naštvaný, že se ptají na otázky, na které není schopný dát odpovědi. Co to je za chování? Zaslouženě se mu vysmály,“ uvedl poslanec TOP 09 Jan Jakob.

„Představte si prezidenta, který nezná zásadní dílo J. Haška a nevyjmenuje ani planety sluneční soustavy. Prezidenta, kterému se za jeho neznalost smějí i žáci 1. stupně ZŠ. Nebo si to radši ani nepředstavujte, pokud si chcete zachovat duševní pohodu. A běžte v lednu volit, díky,“ napsal poslanec ODS Stanislav Blaha.

Novinky.cz 16.12.2022

***

Putin již je od vesla

Moje předpověď se zdá, že se splnila. Potvrzuje to i Anna Nemtsova ve svém článku ze 17. prosince 2022 na internetovém portálu Daily Beast:

Russia Can Finally See That Putin’s ‘Days Are Numbered’

nebo

https://ca.news.yahoo.com/russia-finally-see-putin-days-010335807.html

Na Rusko dopadají západní sankce Rusové už se nespokojují s jeho siláckými fotkami a stále méně často se objevuje před novináři, aby čelil nepříjemným otázkám. Všechny pokusy ukázat Putina jako vůdce se rozplývají jako pára nad hrncem. Putin dokonce zrušil pravidelné výroční setkání s novináři. Sedmapadesátiletá Věra Alexandrovna, právnička z Petrohradu říká, že ho obdivovala až do války, kdy její syn počítačový odborník měl hodně příležitostí. Nyní všichni techničtí specialisti odcházejí z Ruska, včetně jejího syna. Gary Kasparov říká: „Rusko evidentně prohrálo válku a tamní režim zkolabuje, ale kolik lidí ještě zemře, než k tomu dojde. Putin nehraje šachy, ale hazardního pokra. Nebude schopen vládnout vojákům, kteří se vrátí znechuceni válkou.“ Taťána Jašinová, matka disidenta Ilji Jašina upozorňuje, že její syn upozorňoval na bestiálnost války na Ukrajině, obzvláště na zločiny v Buče, za což mu prokuratura navrhovala devět let, soud mu pak trest snížil na osm a půl roku. Když novinář Andrej Kolesnikov konfrontoval Putina, rozklepaný diktátor tvrdil, že Ilju Jašina nezná a že něm nic neví ani o jeho odsouzení. Ať se jedná o oficiální i nezávislá média, všechna ukazují Putinův propad. Putin se již velmi zřídka objevuje v televizi. Názor, že se Rusko pohybuje správným směrem, poklesl v průzkumu ze 64% na 61%.

Upozornění Anna Nemtsova znala opozičního politika Borise Nemtsova, ale není s ním příbuzná, je pouze jeho jmenovkyní.

abe

***

Vánoční a novoroční bohoslužby v Torontu

Kostel sv. Václava

Štědrý den 24. 12. 2022 v 21:00. Za mír a ukončení válek.

Slavnost Narození Páně 25. 12. 10:30: Za všechny farníky a krajany,

Svátek svatého Štěpána 26. 12. 12:00 Mše sv. na Masaryktownu

Svátek sv. rodiny 30. 12. 19:00 Za jednotu a svornost v rodinách.

Svátek sv. Silvestra 31. 12. 19:00 Poděkování za uplynulý rok.

Nový rok 1. 1. 2023: Slavnost Matky Boží, panny Marie

***

Evangelický kostel sv. Pavla

Štědrý den 24. 12. 2022 17:00

Slavnost Narození Páně 25. 12. 2022 11:00

Svátek sv. Silvestra 31. 12. 2022 18:00

Nový rok 1. 1. 2023 11:00.

***

Prosincové vydání Nového domova naleznete zde

Lavička Karla Poláčka v Rychnově nad Kněžnou - odhalena 18. 9. 2022, autor řezbář Jan Paďour

Na rozdíl od lavičky jednoho politika za miliony - tahle: dřevo zdarma, práce zdarma, oko potěší.

Zaslala Hana Drážďanská

***

Česká královna Anna Jagellonská

a její letohrádek

Původně jsem chtěla psát výhradně jen o Anně Jagellonské, jejíž povaha a další vlastnosti mě oslovily, ale pak se mi do studia o Anně tak nějak přimíchal pražský monumentální letohrádek, který Pražané znají výhradně pod jménem Letohrádek královny Anny a tak jsem se nakonec rozhodla, že čtenáři nabídnu jak povídání o české královně, tak o stavebním objektu letohrádku – ono to spolu totiž souvisí.

Anna se narodila v roce 1503 panovnickému páru Vladislavu II. Jagellonskému a Anně z Foix a Candale. Místem narození byl Budín, neboť Vladislav v téhle době král uherský - později také český a římský - používal Budín jako své panovnické sídlo. O několik roků později se jim zde narodil ještě syn Ludvík. Obě děti se ihned staly předmětem sňatkové politiky, což bývalo v tehdejší době zcela běžné. Vladislav dostal nabídku od římsko-německého krále Maxmiliána I. Habsburského na možné zasnoubení Anny s jedním z jeho vnuků. Vůbec se neřešilo, který z nich to bude. Pubertálně dospívající Anna se jen velmi špatně smiřovala s faktem, že jí bude vybrán ženich, navíc si myslela, že jí bude nabídnut starší vnuk Karel. Ale bylo tomu nakonec jinak, Karel se zakoukal jinde a výhodněji a ženichem Anny se stal mladší vnuk Ferdinand I. Habsburský. Anna se vdávala ve svých krásných osmnácti letech. Bylo to nakonec velmi zajímavé manželství, plné vzájemné úcty, porozumění a lásky a to jak k sobě, tak vůči patnácti dětem, kterými naplnili svůj manželský život. První dítě se Anně narodilo v jejích dvaceti třech letech a při posledním, při jehož porodu zemřela, jí už bylo čtyřicet čtyři roků. Historicky důležitým momentem se stalo to, že svatbou Anny s Ferdinandem byla vlastně posvěcena vláda Habsburků, která u nás trvala téměř čtyři sta roků a ke které český lid neshlížel nikdy v dobrém.

Pro stavbu letohrádku zvolil Ferdinand místo na počátku zahrady Pražského Hradu, čili místo, které je okamžitě jako první, viditelné při výstupu na Pražský Hrad. Podle historických vysvětlení tímto umístěním sledoval, že stavba okamžitě navodí otázky spojené s jeho osobou a tak to musí být stavba honosná a dokonale předbíhající architektonicky vše kolem a vlastně i v tehdejších cizích zemích. To se Ferdinandovi – nikoli lehce – podařilo. Letohrádek svým umístěním navozuje myšlenku, že dokonale patří do zdejšího exteriéru krajiny a Prahy jako panovnického města. Tehdy bývalo zvykem, že si panovníci stavěli objekty i v zemích, ve kterých neměli umístěné své vladařské sídlo. Vlastní stavba letohrádku nikdy nebyla rezidencí – chyběla zde kuchyně a měla pouze dva velké sály a tři pokoje, přičemž Ferdinandova rodina měla v době zahájení stavby už devět dětí a během stavby přibyly další. Význam letohrádku, který se nazýval v té době Belveder, byl ohromný a to především v roce 1558, kdy byl v Praze vítán Ferdinand I. Habsburský jako císař římský. Tehdy použil vladař Belveder k oslavám, na kterých byl osobně přítomen. Vícekrát už Belveder jeho delší slavnostní přítomnost nezažil. A také se nikterak nešetřilo na honosných výzdobách, kdy zde byla věnována i určitá pozornost oběma bratrům Ferdinandovi i Karlovi – Ferdinandovi dávali umělci přívlastek „spravedlivý“, Karlovi „umírněný“.

Stavitelé Belvederu byli Italové, Paolo della Stella a Bonifác Wolmut, první byl sochař, druhý architekt. Stavba Belvederu probíhala v letech 1537 – 1562 a práce nebyla nikterak jednoduchá. Je na místě připomenout, že všechny významné stavby vznikaly tak, že na jejich počátku vznikl dokonalý model a také podrobný popis jak bude stavba konkrétně probíhat. Model byl poté prezentován a obhajován před odbornou komisí. Tak tomu bylo i u Belvederu. Největší podíl na celé stavbě odvedl Paolo della Stella, který však v roce 1552 zemřel, tedy před dokončením Belvederu a Ferdinand opět vyhledal náhradu v Itálii.

Belveder měl oproti tehdejším renesančním palácům své stavební zvláštnosti: jednak to bylo arkádové průčelí, pak kolonáda kolem dokola, což nikde v té době nebývalo zvykem, byla to určitá nejenom zvláštnost, ale i stavební troufalost. Ještě před Ferdinandovým Belvederem se tímto stavebním prvkem mohl pochlubit pouze již zmiňovaný letohrádek v Královské oboře od stavebníka Vladislava Jagellonského, jinak nic obdobného nikde v Evropě tehdy nebylo. Nejblíže tomuto stavebnímu pojetí měly stavby v Topkapi, konkrétně Audienční síň v paláci tureckého sultána. Nelze vyloučit, že Ferdinand tuto stavbu znal a dokonce ji osobně navštívil. Možná, že zde vznikla i inspirace pro Belveder. Takovéto stavby se označovaly jako „osmanské kiosky.“

Při stavbě došlo ještě k další nemalé stavební změně. Když už byla dokončena střecha a měla celou stavbu zakrýt, rozhodl Ferdinand, že se Belveder o další patro zvýší a také se tak stalo. A mělo to ještě další obrovskou tehdejší stavební změnu a to v zavedeném  stavebním kódu. Změna spočívala v tom, že arkády byly pojaté v iónském slohu a patro v dórském. Do této doby tomu nikdy u renesančních staveb takto nebylo, vždy na dórský styl navazoval styl iónský.

Výzdoba Belvederu by si vyžádala samostatné pojednání. Takže zde pouze shrnu, že základ měla v antických výjevech a dále ve figurálních reliéfech dokonale provázaných ve vertikále a horizontále, což při jejich prohlídce navozuje dokonalé prohlédnutí. Zde také nacházíme určitou vazbu na královnu Annu Jagellonskou a to konkrétně ve cviklech na severozápadním nároží balustrády. Jednak je to znak českého lva a monogram „FA“ značící jména Ferdinand a Anna. A pak je zde i výjev královského páru kdy královna podává královi vavřínovou ratolest jako symbol štěstí, pohody a míru. Podle historiků vznikla tato ozdoba až po smrti Anny, čili po roce 1547. Anna se tedy dokončení Belvederu nedožila.

Ferdinand I. Habsburský zemřel v roce 1564, kdy byl konečně Belveder dokončen. Přežil Annu o celých sedmnáct roků, ale nikdy se už z její smrti nevzpamatoval. A jaká vlastně byla Anna? Beletrie ji uvádí jako skromnou a pracovitou, oblíbenou v Čechách. Historikové ji líčí obdobně, ale poněkud skeptičtí jsou k uváděné české oblibě, historikové se též nedomnívají, že by Anna uměla česky na rozdíl od pramenů beletristických. Každopádně Anna do manželství přinesla nárok na českou královskou korunu, z čehož Habsburkové žádnou radost nikdy neměli.

A k další historii Belvederu. Za vlády Rudolfa II. sloužil jako laboratoř pro dánského astrologa, astronoma a alchymistu Tycho de Brahe, kterého si Rudolf do Prahy pozval.

V 18. století sloužil pro sklad střelného prachu, takže armádě. Teprve mnohem později se podařilo letohrádek navrátit kulturním účelům. V roce 1842 neprošel návrh hraběte Karla Chotka na výzdobu freskami s vlasteneckými motivy. V roce 1866 byla dokončena novoklasicistní rekonstrukce a letohrádek byl otevřen veřejnosti.

Takže to je vše k letohrádku královny Anny a Belvederu Ferdinanda I. Habsburského - alespoň pro tentokrát!

Jana Fafejtová - Praha

Prameny: Jan Bažant – Nina Bažantová - pražský belvedér první renes. vila ve stř. Evropě. ,J. Černá - Královské námluvy, J. Hrubeš, E. Hrubešová – Pražské domy vyprávějí III. ,J. Čechura,M. Hlavačka, J. Mikulec – Muži a milenci českých královen, osobní prohlídka, internet

***

Úmrtí

Markéta Götz Stankiwicz

15. února 1927 – 6. listopadu 2022 

Česká poúnorová emigrantka žijící v Kanadě, která dlouhá léta působila na Univerzitě Britské Kolumbie v oboru literární komparatistiky (se zaměřením na německou, českou a polskou literaturu) a germanistiky. V 70. letech 20. století jezdila do Československa, kde navázala kontakty s disidenty. Tajně vozila do Československa knihy, které zde nesměly vyjít, a zprostředkovávala osobní kontakty mezi zakázanými spisovateli a jejich zahraničními přáteli. Publikovala řadu studií a esejí o české zakázané literatuře, především o českém divadle. Zasloužila se o uvedení her Václava Havla do povědomí diváků v Severní Americe.

Českému divadlu se věnovala i doma. Eseje a články o zakázaných spisovatelích publikovala knižně ve sborníku The Silenced Theatre: Czech Playwrights Without a Stage (Toronto 1979). Vydala The Vaněk Plays (Vancouver 1987), knihu, která vedle Havlových her obsahuje i hry s postavou Vaňka, které napsali Pavel Kohout, Pavel Landovský a Jiří Dienstbier. Později editovala sborník o českém samizdatu Good-Bye, Samizdat: Twenty Years of Czechoslovak Underground Writing (Evanston 1992) a byla spolueditorkou díla věnovaného Václavu Havlovi Critical Essays on Václav Havel (New York 1999). Za šíření české literatury ve světě jí v roce 2000 prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy II. stupně.

Wiki

Nekrolog, který vyšel 24. listopadu 2022, napsal také pro The Globe and Mail Paul Wilson.

***

Josef Svoboda

16. července 1929 Praha – 21. listopadu 2022

Byl česko-kanadský ekolog, polárník, skaut a bývalý politický vězeň komunistického režimu.

Po propuštění pracoval jako ošetřovatel v brněnské zoo a později v Botanickém ústavu Československé akademie věd. 

V době pražského jara spoluzakládal klub bývalých politických vězňů K 231. Po okupaci emigroval do Kanady, kde studoval na univerzitách v Ontariu a Edmontonu a specializoval se na arktickou rostlinnou ekologii. Dlouhodobě působil jako profesor na univerzitě v Torontu, kde třicet let pořádal pro své studenty výpravy do Arktidy.

V roce 1995 mu Masarykova univerzita udělila čestný doktorát v oboru přírodních věd, je laureátem Ceny Neuron za přínos světové vědě za rok 2017 – biologie. V roce 2020 se pak stal laureátem Řádu Kanady za svůj „průkopnický výzkum ekosystémů tundry a za celoživotní mentorování vědců studujících Arktidu“. Je po něm pojmenována výzkumná stanice Jihočeské univerzity na Špicberkách.

wiki

***

Olaf Hanel 

21. ledna 1943  – 1. prosince 2022

Byl český malíř, sochař, konceptuální umělec, kurátor a pedagog. Narodil se v Praze Jeho otec Robert Hanel zemřel v dubnu 1945 a rodina se třemi dětmi se přestěhovala z pražských Holešovic do Světlé nad Sázavou. Olaf Hanel navštěvoval výtvarnou školu, kterou vedl akademický malíř František Antonín Jelínek. Během studia na Vysoké pedagogické škole v Pardubicích v letech 1960–1965 publikoval své první kresby v časopisech Host do domu, Plamen, Tvorba a dalších. V letech 1967–1971 byl ředitelem Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě. Odešel do Prahy a stal se členem Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. Byl signatářem Charty 77 a v rámci akce Asanace přinucen k emigraci.

wiki

***

Ota Ulč 

(16. března 1930  – 22. listopadu 2022 

Byl český exilový spisovatel. Vystudoval práva na Univerzitě Karlově (získal titul doktora práv), na vojně pak byl přidělen k PTP, poté působil jako civilní okresní soudce ve Stříbře. V roce 1959 emigroval berlínským metrem z východního do Západního Berlína, tehdy ještě zdí nerozdělených, a do USA.  Tam vystudoval politologii na Kolumbijské univerzitě v New Yorku (titul doktora politických věd). Poté žil v Binghamtonu ve státě New York, kde učil na univerzitě předmět Comparative Governments.

Jeho knihy vycházely v nakladatelství Škvoreckých '68 Publishers v Torontu, po roce 1989 vydal kolem dvou desítek knih v České republice. Jeho články se objevovaly v českém tisku a v internetových publikacích, jako zejména Neviditelný pes, ale i Britské listy a Reflex.

wiki

***

Sport

Kompletní MS ve fobale

Archiv letošního ročníku

Leden 2022

Únor 2022

Zvláštní vydání 2. 3. 2022

Zvláštní vydání 4. 3. 2022

Zvlášní vydání 8. 3. 2022

Březen 2022

Duben 2022

Květen 2022

Červen 2022

Červen 2022 Karel Foustka Balkán

Červenec 2022

Srpen 2022

Září 2022

Říjen 2022

Listopad 2022

Prosinec 2022

Důležité odkazy

Kalendář a bohoslužby

(co se bude dít v naší komunitě)

Galerie Marie Gabánkové

Další webové stránky

Nové divadlo

Fotbal

Hokej   NHL

Dárci

Úmrtí 2021

Úmrtí 2020

***

Filmový festival Evropské unie v Torontu

Nutno říci, že se na tento festival vždycky těším. Na festivalu jsou totiž jiné filmy, než které se vidí běžně na festivalech a je to skutečně směs.. Úvodní český film Havel jsem již viděl a také nechápu, proč tento filmový příběh zbudil takový rozruch. Režisér Slávek Horák se pokusil převyprávět disidentské období Václava Havla. A ono se to dá těžko. Ve dvou hodinách udělat ve zkratce něco, co trvalo déle než dvacet let. Těžko se celé drama dá promítnout do tak krátkého úseku, když již známe konečný výsledek – happy end.To, že se Havel stane nakonec světově známou osobností. Dá se těžko přenést do současnosti ten pocit marného zápasu s totalitou v době normalizace, beznaděj, ale i drobné radosti z toho, že se něco podařilo, ať již to byl rockový koncert Plastiků nebo bytové divadlo. Je to příběh z historie, ale není to dokument a proto se na to musíme takto dívat. Vždyť třeba film Agnieszky Holland Hořící keř není také dokumentem, ale  výpovědí o určité doby.

Slovensko bylo zastoupeno filmem Biela na bilej (White on White) Viery Čakanyové z Antarktidy, kam se dostala s polskou výpravou. Autorka chce nějakým způsobem komunikovat s umělou inteligencí o svých pocitech, ale co je zapotřebí přenést určitý pocit sněhu, větru, zimy, vidět živé tučňáky a to se zprostředkovat skrze umělou inteligenci mnoho nedaří. Navíc internetové připojení na satelit příliš v polárních podmínkách nefunguje. Tento film bychom mohli zařadit mezi nízkrozpočtové filmy, podobně jako holandský od Pauly van der Oest Láska v láhvi (Love in Bottle), kde se dva lidi znají pouze z letmého setkání na milánském letišti. Jde o různé osobnosti, které se vlastně poznávají, ale zároveň i jeden před druhým něco skrývá a my nevíme, co je pravda a co je úhybný manévr.

Experimentem byl i belgický film, který se odehrává v nudistickém kempu. V tomto filmu asi nebylo nákladné sehnat peníze na kostýmy. Jedná se spíš o detektivku, kdy Patricku, synovi majitele tábora, se ztratilo kladívko, kterým byla v dalekém Bruselu provedena vražda.

Při cestě domů, v okamžiku, kdy autobus projíždí po horských silnicích a řidič zaspí se ozve rána, kterou slyší dvě pasažérky a opět po váhání se autobus vrací na místo, kde mohl někoho srazit. Na místě je krev, ale neví se jestli je lidská nebo zvířecí a celý autobus hledá oběť, nakonec se ztratí i řidič. Cestující ho naleznou v šoku u poraženého jelena. Starý řidič není schopný dál jet, ale mladý Bosňák nakonec sedne za volant a celý autobus skanduje jeho jméno. Několikrát se jedná o zápas o pravdu a několikrát pravda zvítězí a při tom to je vždy bez patosu. Přál bych, aby tento film získal v tom příštím roce skutečně holywoodskou zlatou sošku.

Aleš Březina

***

Kde domov můj?

Byly to tři dlouhé roky, než jsem se opět vydala do mé rodné země. Nejdříve to byl kovid a letošní rok i jiné povinnosti. Na poslední chvíli jsem se rozhodla, že poletím a jsem velmi ráda, že mi to vyšlo. Jsem z těch, kteří cestují za poznatky, vyhledávají to příjemné, byť někdy i velmi dobrodružné, beru věci tak, jak jsou a kritiku poslouchám třetím uchem. Vždycky se chci o všem přesvědčit sama, sáhnout si na to. Už bych mohla začít např. s výběrem letecké společnosti. Přímé lety do Prahy momentálně nejsou, tak s kým letět? Párkrát jsem slyšela od známých: „ …s Poláky už nikdy! Kufry ztracené, na letištích chaos, dlouhá doba odbavení, atd., atd.…“. Nic z tohoto se nestalo, a že mi kufr dovezli až druhý den večer, podotýkám, ztracen nebyl, to beru s nadhledem. Nebylo to poprvé, že moje zavazadlo bylo už i dříve někde zapomenuto a v pořádku a s velkými omluvami doručeno druhý den. V každé akci je vždy trochu rizika. Od té doby náhradní kartáček na zuby mám vždycky v příručním zavazadle. Jsem poučena. Naopak, chci vzdát dík polským aerolinkám LOT jednak za příjemné cestování, služby, odbavení i finanční dostupnost, ale i doporučit jiným jejich služby. Ne, placený, reklamní agent nejsem, ale co si zaslouží pochvalu, tak vždy ráda pochválím.

Podle jiné pověsti Karel IV., prameny neobjevil, nýbrž si v nich léčil zraněnou nohu; nařídil tu postavit lovecký zámeček, často totiž jezdíval do okolních lesů na hony a přestěhoval k němu poddané z okolní vesnice. Ti však tolik milovali rodné sruby, že je rozebrali, odvezli na vozech a ve stráních kolem Vřídla je zase stloukli dohromady. Tak získaly lázně své první hoteliéry. Že by?

Co je ale také těsně spjaté s Vary je lihovina Becherovka, též známá jako „13. Pramen“. Rozumějte - ve Varech napočítáte dvanáct léčivých pramenů, tím třináctým léčivým je již zmíněná Becherovka, bylinný likér, který byl původně určen na žaludeční potíže. Jsem si jista, že hodně z vás její ochutnávku máte již za sebou. Jedno ochutnání stačí a jeden si tuto hořkou kořalku musí buď hned zamilovat, nebo navždy od sebe odsunout. Maminka ji vždycky měla doma, prý na žaludeční potíže; po jídle si dala panáčka a vymlouvala se, že má problém s trávením. Nikdo jsme jí to sice nevěřili, ale budiž, byla happy a opravdické problémy s trávením se nikdy nedostavily. Dostane se již koupit i v Kanadě v LCBO, je to chutný aperitiv. U mne doma nikdy nechybí.

Trochu z její historie? Proč ne?

U jejího zrodu a vzniku jejího jména stál zkušený obchodník Josef Vitus Becher (1769-1840). Rod Becherů přišel do tehdy ještě Karlových Lázní už v roce 1520 a jejich zdejší přítomnost končí poválečným odsunem v roce 1945. Kromě obchodování s kořením a koloniálním zbožím se v obchůdku U tří skřivanů Josef věnoval i výrobě alkoholu; experimentoval s likéry a ochutnával. Po vzoru svých předků sloužil i věcem veřejným – jako radní, starosta i purkmistr.

Dalo by se i říci, že historie Becherovky začíná v roce 1805, kdy Napoleon rozprášil tři armády u moravského Slavkova a kdy se potom v lázních v domě U tří skřivanů ubytoval na pár týdnů říšskoněmecký hrabě Plettenberg-Miltingen i se svým osobním lékařem Angličanem Frobrigem. Josefovým strýcem byl lékař David Becher a sám Josef měl ve Třech skřivanech lékárnu. V těchto již dávných časech se do lékáren chodilo nejenom za zdravím; nabízely i žaludeční likéry, které jste si mohli v přiměřeném množství vypít přímo u pultu. Sám Becher je vyráběl a upoutal tak pozornost lékaře Frobriga. A tak jak to bývá, u sklenky žaludečního šnapsu se ti dva spřátelili. Vzájemně si svěřili, jaké bylinky v přírodě sbírají a pak jak je míchají a vyrábějí zdravotní pití. Ovšem, že i to musí mít i nějaký ten říz! Nakonec doktor napsal Josefovi na kus papíru recept na žaludeční likér, vyrobený z karlovarské květeny. Becher receptu zprvu moc nevěřil, ale nedalo mu to a smísil podle něho bylinky, vyrobil, ochutnal a ejhle – becherovka byla na světě! Ještě sice další dva roky recept vylepšuje a v roce 1807 ho začíná prodávat. Na památku Angličana, který se už nikdy více ve Varech neobjevil, nazval lektvar Anglická hořká. Potom ale, aby vzbudil větší zájem o produkt, ho nazval Žaludeční hořká a nakonec ho přejmenoval na reprezentativní Original Karlsbader Becherbitter. Podnik vedl dalších třicet čtyři let, a po jeho odchodu do nebeských dálav tajemství receptu bylo svěřeno synu Johannovi. Ten podnikal již ve velkém a za čtyřicet let působení změnil palírnu v moderní závod a dal pro něj postavit budovu v obchodní čtvrti města, kde firma sídlila až do nedávna. Teď je v budově museum historie výroby Becherovky se všemi fakty, doprovodnými artefakty i fotografiemi. Součástí prohlídky jsou i ochutnávky!

Potřebných bylin je podle různých ústních podání pětadvacet, a k nenapodobitelné chuti becherovky však přispívá, jak se traduje i karlovarská voda. Ne vřídelní, ale ta obyčejná. Že by? Přišla i první uznání na výstavách ve Vídni, v Paříži, likér se vyváží do Polska, Německa, Francie. Firma nese od těch časů jméno Johann Becher, i když následovalo několikrát předávání receptu i řízení provozu dalším rodinným členům. Mezi válkami to byl Alfréd, který řídil firmu, neměl ale syna, nýbrž dceru. Paní Hedda Becherová se ujala vedení firmy v roce 1941 po úmrtí svého otce. Po válce za zvláštních divných okolností byla odsunuta, fabrika znárodněna a tajný originální recept, jak namíchat bylinky, musela předat do rukou komunistů. V Západním Německu začala později s výrobou „identického“ likéru, ale znalci vždy prý dovedli poznat karlovarský originál. Po roce 1972 svoji firmu prodala a od roku 1999 opět existuje jen jediná Becherovka, ta karlovarská. Paní Hedda po revoluci několikrát navštívila Karlovy Vary, naposledy v roce 2007, kdy Becherovka slavila dvousté výročí trvání. Zanedlouho nato zemřela

No a jak to bylo dál? Jste zvědavi?

S odchodem Becherů se zdálo, že tajemství výroby bylo ztraceno. Ukázal se ale opak. Po válce řídil znárodněnou firmu pan Václav Jelínek, i nadále míchal bylinky a vyráběl kořalku, neboť měl recept. Jak se k němu dostal? Podle svědectví pamětníků s různým stupněm věrohodnosti, tak prý … než paní Becherovou vyvezli z Čech, její sluha? domovník? upozornil příslušné orgány nebo samotného pana Jelínka, kam paní Becherová zakopala skřínku s tajným receptem. Skříňka se našla a nositelem tajemství se tak stal československý stát anebo sám Václav Jelínek. V padesátých letech měla být továrna zlikvidována pro malý odbyt, v rámci boje proti alkoholismu, potom zase v rámci revoluční likvidace německých tradic. Z nejhoršího vytáhl podnik až v roce 1958 ředitel Václav Lupínek, absolvent likérnické školy. Podnik dosáhl předválečné úrovně prodeje. V roce 2010 začala v nedalekých Bohaticích výstavba nového velkého moderního areálu a její výrobní kapacita se hned zvýšila o 40%. V současné době se vyváží do mnoha zemí světa.

Po poválečném odsunu Becherů a zestátnění likérky byla Becherovka 57 let v rukou státu. Její privatizace probíhala od roku 1997 a úspěšně byla dokončena teprve v roce 2001. Současným vlastníkem firmy se skoro 100% podílem na jejich akciích je francouzský koncern Pernod Ricard, jeden ze tří největších světových výrobců lihovin a vín. Bohužel, její výroba a pokračování tradice už není v českých rukách.

S její  rostoucí oblibou vzrůstaly i nekalé aktivity konkurentů. Oficiální boj s plagiátory začal v roce 1904. Pokusy o kopírování etiket, názvu i likéru byly četné. V novodobé historii se na trhu objevila i její slovenská kopie, jejíž výrobu ale záhy ukončil soud.

Lahve jsou od dob Johanna Bechera stále stejné, tvarem i zelení. Jsou přepásány modro-žlutou etiketou a se symbolickou červenou pečetí s podpisem Jana Bechera.

Firma vyrábí i jiné kořalky, např.: Cordial Medoc, KV15, KV14 s různým obsahem cukru i alkoholu. Nejvíce alkoholu obsahuje Rapid bitter, a to 50%, ale pozor, pozor, s tím už nejsou žádné žerty. Originál obsahuje jen 38%. V průběhu let jsem ochutnala všechny, ale moje srdce stále patří jen a jen tomu originálnímu moku. Doporučuji, až vám zvědavost nedá a budete někdy třeba „13 pramen“ chtít ochutnat, dejte si ho vychlazený!

Při procházce karlovarským starým hřbitovem, mě stále fascinuje velká hrobka/mausoleum rodu Becherů. Těch jmen zemřelých! Není se čemu ale divit, vždyť např. Josef, jen ten, měl šestnáct dětí (dvě manželky) a tak se ptám, zda ty jeho experimenty s mícháním bylinek, ale hlavně ty jejich ochutnávky, jestli neměly v té jeho plodnosti také co dělat? Něco, co nám třeba historie ještě dluží říci?

Trochu jsem odbočila, takže…

Lokace Poštovní dvůr je historickou památkou, postaven v roce 1781 a nachází se na okraji lázeňské části města. Původně sloužil jako přepřahací stanice poštovních koňských spřežení, později pro společenské události. Pořádaly se zde plesy, taneční večírky, koncerty a pro pacienty/návštěvníky lázní i oblíbené odpolední nedělní čaje. I my študáci, jsme sem častokrát v neděli zašli a rockenrolové odpoledne, to byl, panečku, adrenalin!

A pro úplnost…. v padesátých letech byl prohlášen kulturní památkou. Dnes je zde i stylová zahradní restaurace a namísto kočárů, parkoviště plná aut.

Takže, mluvili jsme o Becherovce, o Novosvětské, ještě bych mohla přidat i povídání o sklárně Moser, jejíž výrobky byly a stále jsou chloubou nejen města, ale po celém světě. To jsou ty drahé skleničky, karafy a vázy, které máte možná ve svých vitrínách a možná, že i vy, tak jako já, je nepoužíváte, jsou jen na okrasu, dvakrát do roka se umyjí, ale opatrně, opatrně, jen aby se nerozbily: „…vždyť to je Moser! …“! A co kolekce Obřích číší, říká vám to něco, nemáte ji doma?

Rozhodně i tato firma přidala a stále přidává velkou slávu městu.

Tak jen v krátkosti jak to s těmi drahými skleničkami začalo...

V polovině devatenáctého století se Ludvig Moser, pozdější zakladatel sklárny, vyučil rytcem skla. Byl to podnikavý mladý muž a už v pětadvaceti letech si otevřel svůj vlastní obchod i s dílnou. Dařilo se mu a tak o pár let později otevřel druhý obchod a v roce 1866 otevírá reprezentativní prodejnu na Staré louce, v centru lázeňské čtvrti. Ten sloužil značce Moser plných 130 let, velmi dobře se na prodejnu pamatuji. Ludwig získává ocenění na Světové výstavě ve Vídni, uspěje v Paříži, dodává na císařský dvůr a tak to šlo i dál… . V roce 1893 převzal vedení sklářské hutě ve Dvorech, dnes Karlovy Vary a vytvořil plnohodnotné sklářské hutě, které zaměstnávaly 400 lidí. Začátkem století dostala sklárna nabídku na dodání skla pro rakouský panovnický dvůr a čtyři roky na to se stala osobním dodavatelem skla pro britského krále Eduarda II. Po smrti Ludwiga v roce 1916, nastoupili do vedení jeho synové. Leo Moser byl ten, který společnost rozšířil a o pár let později sklárna vyhrála na Mezinárodní výstavě moderní uměleckoprůmyslové výroby v Paříži. V tomto období vznikaly dekorační techniky, které jsou dodnes charakteristickými znaky moserovské produkce.

Velká hospodářská krize si však vybrala daň a firma byla nucena snížit počet zaměstnanců na 240. Pro Mosery je situace neudržitelná, a v roce 1932 i Leo Moser odstoupil z vedení a podíly společnosti byly rozprodány. Později, po podepsání Mnichovské dohody a následném obsazení Karlových Varů nacisty, musel Moser kvůli svému židovskému původu odejít do zahraničí.

Nacisté sklárnu poprvé zestátnili. Díky tomu se na slušné úrovni mohlo vyrábět i dál. Ale ztráta trhů i samotná válka záhy omezily produkci na minimum. V prvních letech po válce byl osud sklárny velmi nejistý. Její tradici však zachránili jak noví skláři odjinud, tak zbylí němečtí specialisté. V padesátých letech už opět moserovci získávali četná ocenění

Současnost?

Sklárna Moser a.s. je česká firma, je členem Comité Colbert, společenství, které si klade za cíl udržet a rozvíjet tradiční rukodílnou výrobu luxusních výrobků. Je považována za nejluxusnější českou značku a také jedna z nejznámějších světových značek luxusního křišťálu. Sklárna se i nadále zaměřuje výhradně na výrobu křišťálu bez příměsí olova. Práce s touto sklovinou je náročná, ale křišťál vyniká vysokým leskem, jiskřivostí a zejména tvrdostí, která umožňuje detailní broušení. Do dnešního dne je vše od Moseru vyrobeno ručně bez pomoci strojů. Je to fascinující podívaná, vidět, jak skláři pracují, jak to rozžhavené sklo se jejich dechem mění v něco. Jsou to opravdoví mistři svého řemesla.

Součástí sklárny je i museum a hlavně prodejna. Těch nádherných kousků, co zde je vystaveno, nevíte, kam se dřív podívat. Tolik lákadel! Doporučuji kreditní karty nechat doma.

Z Karlových Varů jsem se po dvou týdnech přesunula do Prahy, i když se mi moc nechtělo. Cukrárny, dortíčky, chlebíčky, dobrý chleba, ale hlavně ty procházky! Nejsem si jista, zda to bylo roční dobou, anebo celkovým úbytkem návštěvníků, ale kolonádou se dalo projít, a v lázeňské části města jejich úbytek byl velmi znatelný.

Tak nějak se vždycky tradovalo, že Vary jsou ruské, což bylo dost pravdivé, k velké nelibosti lokálních. Už z mých školních let si pamatuji, že ruští občané byli jednou ze stálic města, jezdili sem v hojném počtu za odměnu na lázeňské pobyty. Po revoluci se do Varů hromadně stěhovali. Na okraji města, kousek od Poštovního dvora, měli svoji čtvrt. Dnes? Ruštinu jsem slyšela jen velmi zřídka a nemyslím si, že by se naučili česky tak dobře a bez minimálního přízvuku. Někam se vytratili, jsou teď postrádáni, hodně přispívali k ekonomii města.

Autobusem do Prahy a přeci jen ti dříve narození mají výhody. Zaplatí za cestu jen polovičku a v Praze Metrem nebo  tramvají jedou zadarmo!

S kamarádkou jsme si vyšly do města a naše první kroky vedly na Staroměstské náměstí, kde se tyčil monumentální vánoční strom, nádherně ozdoben i nasvícen. Plocha náměstí byla hodně zastavěna prodejními stánky a nescházely ani davy lidí. Bylo jich tolik, že někdy jsme se jen musely nechat unášet davem. Ceny všeho, např. i svařáku, byly ekvivalentní inflaci. Přesto jsme si ho daly, patří k oslavám a venku rozhodně teplo nebylo. K idylce patřily i vnímavé tóny vánočních melodií. Prochodily jsme i Staré město, mrkly sem a tam, ochutnaly to i ono. Žádné adrenalinové zážitky nebyly, jako, že někdo mi vyrazil svařák z ruky, nezakopla jsem o nesčetné kabely natažené po povrchu, ani telefon, ani peněženka se mi neztratily, zkrátka jen příjemné okamžiky.

Za dva dny na to jsem s kamarádem odjela na Moravu, kde jsme se ubytovali v Rožnově pod Radhoštěm a odtud jsme pak vyráželi na výlety. Jedním z nich byla i návštěva musea automobilky Tatry v Kopřivnici. O tom ale až příště, bude to na dlouhé povídání a myslím si, že dneska už těch slov bylo dost.

Přeji nám všem, požehnané Vánoce a pozitivní mysl i dobré zdraví ať jsou našimi společníky v roce příštím! P.F.

Naďa Humlová

Prosinec 2022

***

Torontská stmívání

a benátské rozbřesky

Though nothing can bring back the hour
Of splendour in the grass, of glory in the flower;
We will grieve not, rather find
Strength in what remains behind;

Nic nevrátí tu chvíli třpytu v trávě a nádheru květin.
Nebudeme raději naříkat a hledejme sílu v tom, co zbylo.

Ode on Intimations of Immortality… William Wordsworth. 1770–1850

Ten let byl stejně nečekaný, jako teplý torontský listopad. Když kanadská vláda zrušila kvůli covidu-19 veškerá cestovní omezení a pravidla k 1. říjnu t.r., rozhodnutí padlo rychle. Ale protože známe kanadskou zimu jako nevyzpytatelnou milenku sněhových bouří, neúprosného a nic neodpouštějícího větru a mrazu, do zavazadla jsme si přibalili i teplé oblečení.

Listopad sice ještě zima není, ale někdy už listopad zima je. Tentokrát je ale listopad příjemný, hřejivý, stále podzimní: žloutnoucí listí na stromech, teplé slunce a zářivé, modré nebe.

Benátky jsou umělecké dílo, které je občas omyté a spláchnuté vlnou laguny, aby barevné akvarely dodaly jeho přítomnosti krásu rozestřené přitažlivosti. Je to výstavní síň omšelé existence wabi sabi: estetické vnímání a pohled soustředěný na přijetí prchavosti, pomíjivosti a dokonalosti v nedokonalosti uměleckého díla.

Z ptačí perspektivy všudypřítomných racků mají Benátky obtížně definovatelný plochý tvar mořské ryby, vyplouvající z mořských hlubin na povrch laguny. Zde tato ryba již po staletí odpočívá a vstřebává do svých útrob veškerou potravu, kterou ji vnější svět nabízí k potěšení a výživě. Je to fast-food kuchyní a návštěvníků z celého světa. Jsou to diamanty uměleckých děl, jejichž i současní tvůrci či tvůrkyně ve skrytu svých nejniternějších přání doufají, že právě jejich dílo zde bude konzumováno se stejnou chutí a potěšením, jako jsou již po staletí ochutnávána díla nesmrtelných umělců, kteří s tímto městem spojili svůj život a talent, a kteří dnes odpočívají po vydatných bakchanáliích v mnoha zdejších kostelích. Benátky jsou mana jedinečné chuti a nejvyšší kvality, která se v ústech rozplývá, taje a proměňuje v sílu a energii proudící do nejzapadlejších vlásečnic lidské existence.

Podvečerní chůzí po ulici Yonge k Ontarijskému jezeru vidíme budovu, která má již celá desetiletí na svém nejvyšším patře nápis Toronto Star, svítící modrou barvou. Tato budova byla v minulosti jedinou výškovou budovou v širokém okolí. Dnes se však ztrácí v sevření daleko vyšších budov. Nová budova se staví hned před ní, takže modrý nápis Toronto Star za krátkou dobu zmizí z pohledu náhodných chodců, kteří po Yonge Street občas pěšky zamíří k jezeru. Do této budovy jsme koncem ledna a počátkem února 1985 chodili k vyřizování formalit po našem příletu z Vídně, jako čerství imigranti do torontské reality. Z blízké stanice metra Union Station jsme každé ráno za mrazivého počasí chodili dolů pěšky po ulici Yonge, abychom v teple vládních kanceláří začínali nový život v nové zemi.

Dnes je celá oblast Harbourfront proměněná developerskou mánií mrakodrapů, které se staví stále výš a výš v nepřehledné změti nudných tvarů. Hlučná nadzemní dálnice Gardiner Expressway protíná tuto spleť falických symbolů moci a úspěchu. V době dopravní špičky jsou všechny příjezdové cesty na rachotící dopravní užovku přeplněné čekajícími auty, autobusy a kamióny, které jen pomalu mizí v nadzemním a nikdy nekončícím proudu světel a výfukových plynů hlemýždí dálnice.

Po jednoduché snídani vycházíme z ticha kláštera, kde jsme ubytováni, na blízké náměstí Campo Madonna dell´Orto. Jdeme na ranní mši do kostela Madony ze sadu, se kterým je spjat životem a dílem malíř 16. století Jacopo Robusti, známým jako Tintoretto. Nedaleko kostela bydlel a je zde také pohřben. Jeho slavný obraz Představení Panny v chrámu visí nad vchodem do kaple sv. Maura, kde ranní mše probíhá.

Cannaregio je tichou částí Benátek a její všední krása každodennosti je zpřítomněna sotva slyšitelně proplouvajícími čluny či bárkami v úzkých kanálech. Cannaregio jsou kroky zdejších obyvatel do práce, za nákupy do místních obchodů, na ranní kávu do malých barů, jsou to cestovatelé, kteří obdivují její nevtíravost, nenápadnost a málomluvnost ve světě plném ruchu, lesku a (ne)zpochybnitelných fasád úspěchů.

Město bez aut, autobusů, kamiónů je jedinečnou vzpruhou a inspirací v jinak každodenním náporu současných měst přeplných a trýzněných volanty nejrůznějších značek společenského postavení, bohatství či bídy, šalebností ambicí a příslibů reklamních snů. Po mši jdeme pěšky ulicemi, přes mosty, uličkami, tichými náměstími, kolem prázdných laviček a kostelů do míst benátského bienále ve Fondamenta de ľ Arsenal a Giardini della Biennale.

Pomalou tramvají se blížíme po ulici Queen Street East na konečnou stanice u Neville Park. Zde si tramvaje na točně chvíli odpočinou a pak se vydají opět pomalou jízdou západním směrem na Queen Street West. Vystoupíme na zastávce na rohu ulice Queen a Beech Avenue. Je zde malá kavárna, kde jsme mnohokrát v minulosti seděli a pili kávu, ale dnes je zavřená. Úhlopříčně přes křižovatku vidíme kino Fox, Fox Theatre. Je to malé kino s neopakovatelnou atmosférou zašlých časů, kde jsme v minulosti trávili mnoho večerů při promítání filmů evropské či obecně mezinárodní produkce.  Jména filmů nad hlavním vchodem prozrazují, že kino je živé a stále filmy promítá. Dnes večer to bude korejský film Decision to Leave. Ten film neznám, nevím, o čem hovoří svou vizuální řečí, ale jeho název má pro naši minulou i současnou situaci, polohu či stav až udivující, mystifikující, matoucí význam. Rozhodnutí odejít. Odejít odtamtud sem. Odejít odtud tam. Je to hlavolam, rébus, hádanka, která se nám zjevila v dopoledním listopadovém slunci ve jménu filmu nad vchodem kina Fox v oblasti torontských Beaches. Je to lišácký vtip, který si s námi zahrává a připomíná, že odcházíme z každého okamžiku našeho života a s ním opouštíme i místa, ve kterých vytváříme skromné filmové produkce tu s větším, tu s menším úspěchem, a jehož závěrečná rozuzlení nám stále unikají.

Jaká je současná role lidské identity? Jaká je role člověka v současném ovzduší post-pandemickém, v ohrožení životního prostředí, ekonomických a válečných turbulencí? V záplavě relativizace institucí a autorit, kdy se člověk domnívá, že má možnost i povinnost hlásat svůj názor podepřený nezcizitelným právem na svobodu slova ve virtuálním světě sociálních sítí, na náměstích hlučných demonstrací, před vchody do nákupních center i všude tam, kde si myslí, že toto právo existuje, se lidská identita hroutí, protože hlavní role ještě nenašla svého protagonistu. Dostal se západní člověk na rozcestí či křižovatku, na které přestala svítit světla bezpečných semaforů? Je snad už možné přejíždět křižovatku na červenou bez ostychu a studu a riskovat smrtelnou srážku s protijedoucím autem? A jede na vedlejší cestě vůbec nějaké auto? A kdo ho případně řídí? Muž nebo žena? Není vlastně už jedno, jestli jedu na zelenou, oranžovou nebo červenou? A jsem vůbec schopen rozeznat barvy? Ve tmě? Za dne? A není to jen rozmazlená perspektiva západního člověka, člověka rozumu, muže a hybatele všech věcí, který nebere v úvahu obyčejnou radost a naději života na periferii všedních dní dalekých zemí, mimo široké bulváry bohatství, uprostřed esoterické prázdnoty a sebeklamu plastických operací? V zahradách benátského bienále i v uzavřených prostorách starobylé zbrojnice se člověk neubrání pochybnostem a výše položeným otázkám, ale i obdivu k lidské invenci a potřebě sdílet dílo v naději, že touha tvořit a sdělovat a sdílet nezanikne v šedi, hluku a klamu digitálního věku.

Je to právě ono přijetí prchavosti, pomíjivosti a nedokonalosti (našeho) života a světa, který sdílíme. Je to neúplná, proměnlivá, nedokončená jezerní a mořská vlna plná kazů a vad, která se nečekaně vynoří a opět mizí v hlubinách existence a přesto nebo snad právě proto je hodna naší neustálé úcty, vděčnosti a žasnutí, že tento dar života je nám dotekem tajemství nabídnut k radosti, obdivu i proměně.

Krátké dny listopadového Toronta nám ve vzpomínce rozbřesku benátského slunce nabídly potravu i víno k ochutnání a zamyšlení, že to, co zbylo, je nejen třpyt v trávě a nádhera květin, které se po přívalech sněhu dlouhé severní zimy opět zjara rozvinou v inspirující náruč barev, odstínů a vůní života.

Karel Foustka, 4. prosince, 2022, druhá adventní neděle

***

Na dotazy čtenářů odpovídá český právník Jaroslav Horký

Dozvěděl jsem se o tom, že prarodiče, kteří žili v České republice, kdysi vlastnili statek s okolními pozemky. Je možné tento majetek získat? Jak mohu zjistit, že je stále v jejich vlastnictví?

Chci prodat nemovitost v České republice, mám ji ale ve spoluvlastnictví s dalším spoluvlastníkem. Plyne mi z toho nějaká povinnost vůči němu? Musím mu ji nabídnout jako prvnímu? Jak mám nejlépe postupovat?

Od 1.července 2020 bylo opět zrušeno předkupní právo spoluvlastníků. To znamená, že můžete Váš podíl prodat komukoliv. Pokud bylo spoluvlastnictví založeno pořízením pro případ smrti nebo jinou právní skutečností tak, že ostatní spoluvlastníci nemohli svá práva a povinnosti od počátku ovlivnit, a převádí-li některý ze spoluvlastníků svůj podíl, mají ostatní spoluvlastníci k podílu po dobu šesti měsíců ode dne vzniku spoluvlastnictví předkupní. Jednoduše řečeno, pokud jste svůj podíl zdědil a chcete nemovitost odprodat hned mají spoluvlastníci právo na odkup.  Po šesti měsících lze Váš spoluvlastnický podíl prodat bez omezení.

Přišel mi dopis, že se v důsledku digitalizace katastru nemovitostí posouvá hranice mého pozemku. Je to běžné? Jak se proti tomu mohu případně bránit?

Katastr informuje vlastníky nemovitostí o probíhajících řízeních, která se týkají jejich nemovitostí. Ze zákona musí katastr vyznačit při nakládání s nemovitostí tzv. plombu, která musí být vyznačena po doba 20 dnů od odeslání informace o vyznačení plomby. Během této doby informuje katastr vlastníky o probíhajícím řízení. Účelem zaslání informace o probíhajícím řízení je zamezení nakládání s nemovitosti bez vědomí vlastníka.

Pokud tedy obdržíte dopis z katastr, aniž byste s nemovitostí nakládali, okamžitě se obraťte na katastr, který Vám sdělí podrobnosti o probíhajícím řízení. Jelikož katastr zaplombuje nemovitost jen na cca 20 dní, je vhodné reagovat velmi rychle, neboť právní řád České republiky zná několik způsobů, jak zamezit převodu vlastnického práva během výše uvedené 20-ti  denní lhůty.

Pokud by skutečně nakládal s nemovitostí někdo bez Vašeho vědomí, je vždy vhodné obrátit se na českého advokáta, který se specializuje na problematiku nemovitostí a který Vám dokáže poradit nejvhodnější postup v dané věci.

Chci darovat nemovitost, kterou mám v České republice, svým vnoučatům, občanům USA.  Mohu tak učinit? Jak mám postupovat? Jaké jsou daňové povinnosti takového převodu?

Ano, můžete. Zákon nestanoví žádná omezení vázaná na občanství a majetek v České republice tak můžou nabýt klidně i Vaše vnoučata, které české občanství nemají. Nejjednodušší způsob, jak darovat Vaši nemovitost, je sepsání darovací smlouvy. Je vhodné obrátit se na odborníka na dané právo v Česku. S ohledem na blízký příbuzenský vztah nebudou Vaše vnoučata podléhat v České republice dani z příjmu, neboť je díky příbuzenskému vztahu od daně osvobozena. Povinnost deklarovat tento majetek v zemi kde kde jsou občany í je však nemine. S tím ji určitě jejich daňový poradce bude nápomocen. Povinni budou v České republice se zaregistrovat k dani z nemovitosti. Pokud z těchto nemovitostí obdrží příjmy, budou je muset danit v České republice.

To světlo ve tmě svítí - Jan 1,5

Maria Gabánková - Akryl na připraveném papíru