Poštovní adresa:

365 St. Clarens Ave.

Toronto, Ontario, Canada, M6H 3W2

Telefon Toronto: (416) 530-4222

Telefon Praha: 222-261-811

ISSN 1186-9283 (Print)

ISSN 1923-1784 (Online)

E-mail: abe@satellite1-416.com

& satellite1-416@satellite1-416.com

Roční předplatné je dobrovolné!

Pokud chcete poslat šek, označte ho

Satellite 1-416

Archiv od roku 2003

Archiv PDF

Zapomenutá nositelka Nobelovy ceny míru

Pokud se někoho zeptáte kolik Čechů dostalo Nobelovu cenu, většinou se vám dostane odpovědi, že dva - profesor Jaroslav Heyrovský za objev polarografie a Jaroslav Seifert za literaturu. Málokdo ví o jedné nositelce Nobelovy ceny míru. Letos to není sice její kulaté výročí, ale přesto je dobré si tuto osobnost připomenout, protože se narodila se 9. června 1843 v Praze čili před 179 léty a zemřela ve věku 71 let  21. června 1914 ve Vídni. 

I když se ve vševědoucí Wikipedii píše, že žádný z Čechů Nobelovu cenu za mír nedostal, skutečností je, že pražská rodačka baronka Bertha von Suttnerová ji získala v roce 1905.

Rekordmanem v nominacích na toto ocenění byl první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který jich získal celkem sedmnáct. Z dalších prezidentů to byli Edvard Beneš a Václav Havel. Třikrát byl nominován (1908, 1910 a 1915)  kněz Rudolf Vrba. Dalším kandidátem na Nobelovu cenu byl rovněž duchovní, ale tentokrát evangelický, farář Josef Lukl Hrmádka, který byl mimo jiné i vojenským kaplanem, zasloužil se o sjednocení české luterské a reformované církve. Angažoval se v ekumenickém hnutí, za války přednášel dialektickou teologii v Princetonu, po roce 1948 se stavěl proti slepému antikomunismu, byl prvním prezidentem Křesťanské mírové konference, za což byl oceněn Leninovou cenou míru. V roce 1968 se postavil proti invazi vojsk Varšavské smlouvy a zemřel v roce 1969. V roce 1929 byl nominován naopak odpůrce T. G. Masaryka Čeněk Slepánek, který byl podle některých zdrojů členem maffie, což byl hlavní orgán českého domácího odboje za první světové války.

Jsme v době zmatení pojmů. Prezident George W. Bush neustále chtěl, aby svět uznal, že je ve válce proti terorismu, ale nikdo mu to nějak nechtěl ratifikovat. Prosazoval to tak vehementně, že se nedávno spletl a obvinil Putina z invaze do Iráku místo na Ukrajinu. Vladimír Vladimírovič Putin, naopak tvrdí, že tzv. zvláštní vojenská operace není válkou. Musel by totiž uznat Ukrajinu jako stát a to on zase nechce protože touží po návratu Sovětského impéria nebo-li jediného mocného Sovětského svazu, který zrodila Veliká Rus. Pokud jdete po Moskvě s knihou Lva Nikolajeviče Tolstého Vojna a mír, tak můžete být zatčeni. Za provokaci se už dnes bere, když někdo nese v Rusku pouhý bílý papír. Zkrátka pacifismus je dnes na indexu.

Pomalu si zvykáme, že o některých věcech se nemá mluvit. Otázkou je, jestli by dnes nebyl na indexu nositel Nobelovy ceny míru z roku 1952 Albert Schweitzer, který byl odpůrcem jaderných zbraní, za což  byl kritizován. V roce 1957 získal Nobelovu cenu kanadský premiér Lester Bowles Pearson za zorganizování pohotovostních jednotek OSN k vyřešení Suezské krize. Jedním z pacifistů v tomto výčtu je nositel Nobelovy ceny za rok 1964 Martin Luther King Jr. Není bez zajímavosti, že se jedná opět o teologa, tentokrát baptistického kazatele. Perličkou je, že jeden český politolog žijící v Torontu mně před časem tvrdil, že se jednalo o agenta KGB, ale patřičné důkazy nepředložil a dodnes na ně čekám.

V roce 1970 Andrej Sacharov spoluzaložil Moskevský výbor pro lidská práva. O tři roky později ho Alexandr Solženicyn navrhl na Nobelovu cenu míru, kterou v roce 1975 skutečně obdržel jako první Rus. Sacharov vystoupil ostře proti válce v Afganistánu a 22. ledna 1980 byl zatčen, zbaven všech vyznamenání a odvezen do města Gorkij. Až v roce 1986 se Sacharov mohl vrátit do Moskvy. V dubnu 1989 byl zvolen do nového parlamentu Sovětského svazu, ale téhož roku v prosinci na zasedání demokratické opozice zemřel.

Po Matce Tereze v roce 1979 získal Nobelovu cenu o čtyři roky později Lech Walesa, další aktivista za lidská práva. Rok na to  byl oceněn anglikánský kněz Desmond Mpilo Tutu za boj proti apartheidu.

V roce 1976 při prezidentské kampani řekl Jimmy Carter: „Nemůžeme být světovým vůdcem míru a současně největší výrobce zbraní!“ James Earl „Jimmy“ Carter Jr., 39. prezident Spojených států amerických obdržel Nobelovu cenu za mír v roce 2002.

Je zajímavé, že politici, kteří dostali Nobelovu cenu míru jako Walesa, Sacharov, Gorbačov (1990), Carter se v politice neprosadili a nebyli opětovně zvoleni. Výjimkou byl snad jen nositel Nobelovy ceny za rok 2009 Barack Obama, ten sice prezidentský post obhájil, v listopadových volbách 2012, ale v dalších volbách jeho strana prohrála.

Aleš Březina

***

Příloha: Karel Foustka - Ochrid 2022

Květnovým Balkánem po stopách sv. Klimenta a sv. Nauma, žáků Slovanských věrozvěstů.

Přílohu k tomuto vydání naleznete, když klepnete zde.

***

Chvála volného času

Volný čas v sobě nese i slovo odpočinek a je to vlastně takové milé a příjemné trávení života. Odpočinek potřebuje každý z nás, samozřejmě, že jsou i takoví o kterých se říká, že odpočívat neznají. Také je rozdíl v době, kdy odpočinek prožíváme. Já hodně v současnosti myslím na časy, kdy jsme prchali o každém víkendu ven z města, na chaty, chalupy a mnohdy jsme neměli ani auta, jezdili jsme veřejnou dopravou a těšili se na tohle trmácení celý týden. A byl to pak bezvadný odpočinek. Mou lokalitou byla hlavně rodinná zahrada v blízkosti Prahy, kterou moje máma vždy nazývala „zahrádka“. Jen pro upřesnění tohoto výrazu musím uvést, že „zahrádka“ má skoro 4 tisíce metrů čtverečních a že tam trávený odpočinek byl vždy jedinečný, a to i za cenu, že jsme měli jen opálená záda. Máma už dávno není, ale její pojmenování zůstalo. Dokonce jsem nechala vyrobit smaltovanou tabuli s nápisem „Na Zahrádce“ a tu tam máme pověšenou.

K dávnému trávení volného času patří jednoznačně vzpomínky a také hodnocení vznikající „tehdy“ a nyní. V první řadě je to náš vítací strom – javor – stojí hned u vjezdu na zahradu a je obrovský, jeho stáří odhaduji na sto a více roků, stárne společně s námi, ale rozumněji, neb doba jeho života může být až 400 roků, výšku má kolem 20 metrů, obvod musíme teprve změřit. Javorový sirup nám nedodává, je to odrůda bezsirupová. V raných dobách nás hodně štval, všechno jeho listí si ke svému spadu vybíralo a stále vybírá jen naši zahradu a javorové listy dokážou udělat obrovské hromady. Už jsme ale javor vzali na milost, zaslouží si to. Je to totiž krásný strom, celé léto se chlubí tmavou zelení svých lalokovitých velkých listů a podzim to je jak malířská paleta, začne se žlutou, přejde do okrové a také do ruměnky a všechny tyhle barvy dokáže na svých listech dokonale promíchat, něco jako akvarelová malba. Vše jsme mu už odpustili i to množství bujných vrtulek, které kam větrem odplují, tam se uvelebí a zahájí růst dalšího javoru.

Pak je zde ještě jeden vzpomínkový strom, ten je na kraji blízkého lesa, odrůdou je jiný než ty stromy kolem. Nevím, asi jasan. Také obrovský a hodně tajemný. Se všemi generacemi dětí jsme k němu chodili a dětem vyprávěli, že je to strom pohádkový, ve kterém jsou pohádkové bytosti, které ožívají o svatojánské noci – s dětmi jsme k němu chodili a ty se na noční výpravu nesmírně těšily a trochu se i bály.Vyrobila jsem na strom keramickou destičku s nápisem „Pohádkový strom“. Strom zasáhl blesk a hodně ho poranil, postěžovala jsem si náhodnému turistovi, který pod stromem seděl – pán mi dokonale odpověděl: „Nebojte se, je pohádkový, klidně to přežije.“ A ukázal na destičku. Bylo mi to milé.

O svatojánské noci jsme s dětmi podnikali ještě další legendu, která se jim hodně líbila. Ve tmavé noci jsme trhali kouzelné rostliny, o kterých jsme si vyprávěli, že nás ochrání od všeho zlého. Všechny nám rostly na zahradě a byly to: mateřídouška, mařinka, kapradí, růže, jitrocel, sedmikráska, pampeliška, jahodové listí a jetel. Pak jsme z rostlin udělali kytičku a dali do vázičky a děti věřily v jejich ochranu. Byla to krása! V červnu jsme tam mohli pozorovat mnoho svítících broučků, vlastně svítily světlušky a na svoje světýlka lákaly létající broučky k páření. A svítily vytrvale, inu ženské!

Také léto tam bývalo nádherné – kolem dokola dozrávala pšenice, ječmen i oves a my jsme stříhali brčka z obilí, takže jsme bývali už mnoho roků předem připraveni na to, že plastová brčka jednoho dne z ekologických důvodů zmizí. Zahrada byla a je obrovská a totéž platilo o jejich travních plochách a ty se musely pravidelně sekat. Nebyla žádná sekačka, sekalo se kosou. Dnes mnoho lidí vůbec neví, co kosa je, natož čemu se říká její naklepání. Tak to jsme znali a také jsme věděli, že první senoseč byla v květnu či červnu a druhé sekání, kterému se říkalo otava, bylo koncem léta, že se posekaná tráva hrnula do kup a ty se znovu a znovu rozhrnovaly a seno dosušovalo na sluníčku, až do úplného šustění. To celé už dnes není, tráva se poseká zařízením připojeným za traktorem a pak nastupuje její strojové zabalení do igelitu a kdeže jsou ty časy vonícího sena.

V době otav dozrávaly i švestky na stromech osázených kolem všech blízkých cest. Trhali jsme je tam a byly to krásné zdravé, šťavnaté plody. Obsypané stromy k trhání přímo vybízely a o nemoci švestkových stromů „šarce“ jsme tehdy vůbec nic nevěděli. A všechny ty české modré švestky šly dokonale od pecek, to dnes už též neplatí. Švestky kupujeme v potravinových řetězcích a vůbec netušíme odkud k nám nějakým kamionem putovaly, a to je špatné!

Volný čas jsme uměli prožít. Netoužili jsme po přepychu, k večeři nám chutnaly opečené špekáčky na ohni, umývali jsme se vodou nahřátou od sluníčka a zavěšenou v sudu vysoko na stromě. K celkovému pocitu čistoty nám to plně vyhovovalo a vůbec nám nechyběly luxusní bazény. Nikdo z nás neměl tehdy žádný mobil ani jsme nevěděli co je připojení k internetu, a přesto jsme věděli první poslední, neunavovala nás žádná vysílání televize – bylo nám dobře. Jedinou vymožeností bývalo tranzistorové rádio. Život jsme viděli zblízka, přírody jsme si vážili. Také sousedské vztahy byly v pořádku – dávno je pryč doba kdy jsme si navzájem vyměňovali květinové sazenice a také málo koho napadalo osazovat si zahrádky nějakými cizokrajnými dřevinami a dalšími druhy rostlin, které do Čech nikdy nepatřily.

Dvacáté a dvacáté první století nám do odpočinkové zahrady také vniklo, ale vniknutí jsme pečlivě hlídali a tak k nějakým maximalistickým změnám nedošlo. Stále si to užíváme a dělíme se o klid i nadále s javorem a starými odrůdami jabloní, jejichž názvy mohou dnes už znít pro mnoho lidí zcela tajemně, jako třeba Albrechtovo podzimní, Blenheimská reneta, Coxova reneta, Boskopské červené, Matčino – Nonetit a nebo úžasné Ontario.

A stále se můžeme chlubit místem jako takovým, ve kterém se naše „zahrádka“ nachází - což je Přední Kopanina s původní románskou rotundou, dle pověsti také letním sídlem sv. Ludmily a pak už je jen kousek k naší představě, že se zde kdysi mohl prohánět a trávit svůj čas i malý chlapec kterým nebyl nikdo jiný, než budoucí sv. Václav.

Jana Fafejtová – Praha

***

Co kovid vzal i dal

Už jsme se dočkali, hurá ven a bez roušek! Trvalo to sice nějaký ten pátek a ze zvyku si pro ni stále sahám do kabely. Bude to chvíli trvat si odvyknout, tak jak to chvíli trvalo, si zvyknout. Síla zvyku. Vytáhla jsem ze šuplíku i rtěnky, konečně je zas budu moci používat a dokonce budou i vidět a ne otisknuty jen v roušce. Cítím se opět jako žena. Kolik peněz jsem za ně během kovidu ušetřila! A to nejsou jen rtěnky. Ani nové oblečení jsem si nekoupila, tepláky a mikina se denně střídaly, zato bačkory vzaly za své. K Vánocům jsem rodinu obdarovala ručně pletenými teplými barevnými ponožkami pro pohodlí při sledování nekonečných seriálů na Netflixu. Čím více hýřily barvami, tím u nich měly větší úspěch. Myslím, že s tímto dárkem ještě i další rok vydržím, předvánoční dárkový maraton mi tím tak odpadne. Díky kovide!

A mohla bych pokračovat dál. Jak jsem pozorovala, tak zahrádky byly obdělávány z daleka větší péčí, než v normálních dnech; sousedé na sebe vesele pokřikovali a zdravili se, stejně tak, když se po ránu odhazoval sníh. Lidé měli čas. I sousedská dovážka potravin a různé pomoci byla více viditelná v tomto čase. A tak se ptám sama sebe: „…proč kovid ještě i nadále nezůstane s námi? Proč často jen vyhrocené situace dají výrazněji vystoupit na povrch těm dobrým lidským vlastnostem?“

I více se chodilo, ranní procházky s pejsky i bez nich a těch milovníků cyklistiky co bylo vidět! Nikdy dříve jsem nezažila tak přeplněná parkoviště kolem nás tady, jako v posledních dvou letech. A všude byli lidé! A nebyly to restaurace a bary, které je sem táhly, ale parky a čerstvý vzduch. Vypadnout z betonových klecí, změnit pozici, jít se projít, jet se projet. Snad se zvyk denních procházek stane pro mnohé stálicí. Díky kovide!

Získávám ale dojem, že momentální vysoká cena pohonných hmot nás přinutí více chodit. No a proč ne? Kam to půjde, půjdeme. Budeme více zdraví, sundáme ta extra kila okolo pasu a budeme i spokojenější. Jsem pro. Silně cítím, že platby za naftu začínají být hlubokou dírou do finančního rozpočtu. V sedmdesátých letech jsme tady zažili něco podobného. I my jsme vyměnili velký a pohodlný, americký station vagon, žrouta nafty, za malou Mazdu, kam se nás pět v zimních bundách nemohlo ani nasoukat. No jo, ale spotřeba byla poloviční! Bude se stejná situace opakovat? Mám žrouta, přiznávám, ale to potěšení z jízdy v něm si nenechám vzít. Jen budu více opatrná a úsporněji plánovat trasu kam a kudy jet. Myslím si, že to bude asi volba nás všech.

Zažili jsme ale i věci, se kterými bylo nutno se porvat a ztotožnit. Nedostatky v zásobování, dlouhé fronty u obchodů, zdravotnictví haprovalo, operační zákroky přeloženy na neurčito, celá ta naše jistota, se najednou proměnila v nejistotu. Rodinné návštěvy sporadické, stejně tak vyučování dětí i universitních studentů on line. Nakupovat jen nutnosti, nedostatek kávových dýchánků, scházely páteční rundy pivíčka s přáteli v oblíbeném baru anebo i jedno kolo golfu. Společenská osamělost začala úřadovat. Zvykli jsme si nakupovat on line, bankovnictví on line, kanceláře zavřeny, pracovalo se z domu on line. Tuhle se mi jedna kamarádka zmínila, že má hrozně“ tvrdohlavého“ tatínka. Prý mu říkala, že veškeré účty může pro něho platit přes internet, že by nemusel ani chodit ven. Tatínek jí na to řekl: „Já chci ale chodit ven, já chci jít do banky, chci si zaplatit všechno osobně. Úřednice v bance ví, kdo jsem, znají moje jméno, promluví se mnou, mám identitu. Cestou se potkám i s jinými, prohodíme pár slov, pozdravíme se.“ Tento tvrdohlavý tatínek určitě osamělostí trpět nebude.

Ano, osamělost, iluzorní vize budoucnosti, ztráta denního chleba a hlavně zdravotní kovidové komplikace i případné úmrtí blízkého, zanechala v mnoha duších hluboké rýhy beznaděje a smutku. Je mi upřímně líto každého, koho tahle situace postihla. Ale jak moje babička vždy říkávala:“.. když máš ruce a hlavu, můžeš pracovat ..“. Cestou z města domů, vidím spoustu nápisů s nabídkou zaměstnání. Na letišti v Torontě jsou velké fronty při odbavování cestujících, čeká se i několik hodin, nejsou zaměstnanci. I v nemocnicích chybí personál, zapojit se zpátky do pracovního poměru by neměl být pro nikoho problém, kdo chce pracovat. Držím palce, ať to všem vyjde.

Freedom convoy byla určitě jedna z mála událostí, která nenechalo nikoho v pohodě vegetit na gauči. Media toho byla plná a jsem si jista, že každý z nás máme svůj názor na to, jak se demonstrace vyvíjela, co se mělo udělat, co zas nemělo, jak se k tomu vláda měla postavit a proč se náš prime minister zbaběle ani mezi demonstranty neukázal. Dialog mezi ním a jejich předáky měl být, vyslyšet je, ukázat dobrou vůli, nastínit světlo budoucích dnů. Demonstrantům jsem fandila, přijížděli ze všech provincií Kanady, podpora akce byla veliká. Ocenila jsem její dobrou organizaci, její poslání a čeho měla docílit. Ale… bez pravidel a zákonů se v žádné společnosti žít nedá; představte si např. fotbalový zápas hraný bez pravidel, kde by si každý dělal, co by chtěl, včetně fyzických útoků. Byla by to příjemná podívaná anebo jen chaotický masochismus? Určitě mi dáte za pravdu, raději se podívat na zápas s pravidly. Anebo žádný silniční řád, jezdit jak se každému zachce? V dané situaci vyhovět všem požadavkům demonstrantů by nešlo, ale kde je vůle, i cesta se najde. A o to tady šlo. Bohužel, prime minister a vláda na místo diplomatického jednání, to viděli jinak a tak zavolali policajty a hurá s předáky do basy! Já vám dám, tohle mi tady dělat! Tuto reakci vlády bych očekávala v totalitární společnosti a ne v naší kanadské, demokratické. Že by se něco změnilo? Justine, Justine, do roka a do dne, humor Tě přejde!

A máme tady provinční volby, další akce, která většinu z nás udržovala v pozornosti. Říkám na rovinu, vždy jsem volila konzervativce a tak i teď. Doug Forda si vážím, že s pragmatickou vizí zvládal kovidovou situaci, i když sem tam tuhle nějaké překlepy také byly, ale celkově jsme z toho, pod jeho vedením, vyvázli dobře. Někdo může mít jiný názor a určitě jsou, ale položme si otázku, jak víme, jak by ti jiní v tom momentu situaci zvládali? My všichni jsme byli postaveni před nebývalý, bezprecedentní stav a tápali jsme v tom jako ryba na souši. Ukázalo se, bohužel, že tento stav byl velmi vážný a mnoho lidských životů to odneslo. Vinit za to nemůžeme nikoho, daleko více jich bylo zachráněno. Moje dcera, jako zdravotnice, např. pracovala skoro každý den „dvanáctky“ a to nebyla jenom ona, kdo šel extra míli.

Kovidová krize je více méně za námi a teď máme válku na Ukrajině. Nikdy jsem si nepomyslela, že ještě další válka začne v Evropě. Ukrajinou i Ruskem jsem několikrát cestovala, pamatuji na Kyjev jako na velmi noblesní město s evropským šarmem, kavárnami a starou historickou částí. Mé srdce zaplakalo, když jsem viděla tu spoušť co je tam teď. Určitě všichni víte, o čem mluvím. Hromadný odchod žen a dětí, exodus, z domoviny někam jinam, s návratem v nedohlednu a s malou nadějí, že svého manžela, otce, bratra ještě někdy uvidí.

S ruskou politikou jsme obeznámeni, bylo to mnoho let tvrdého přežívání a snění o lepším…. Při cestování Ruskem, kamarád a já, jsme se častokrát dali do řeči s prostými lidmi a jeden je musel obdivovat a vážit si jich s jakou vitalitou a bez nejmenšího stěžování žijí svůj život v sibiřských drsných podmínkách. Cestovat vlakem nám dalo dobrou možnost se s lidmi dát do řeči, a dovědět se více o jejich životě, problémech a hlavně o jejich neinformovanosti světového dění. Přátelští, vstřícní, ale bylo mi jich moc líto, v jakém totalitárním systému žijí, aniž si to uvědomují. Byly doby, kdy se ruští občané, na základě státní politiky, házeli všichni do stejného koše, a neláska k nim v českém světě byla velmi viditelná. Myslím, že hodně z nás dělá chybu, že neodděluje politiku od lidí a to by se mělo. Jsou to dvě totálně odlišná tělesa. Prostá babka ze Sibiře za to nemůže, že Putin napadl Ukrajinu. I ta mladá žena z Moskvy, která si přečte v novinách, že ruská armáda čistí Ukrajinu od fašismu. Věří tomu, co si přečte. V osmdesátých letech při návštěvě Německa, jsem se v parku potkala s mladým mužem, který velmi dobře mluvil anglicky. Rozhodně lépe, než já německy. Dali jsme se do řeči a nakonec z něho vyšlo najevo, ano, postěžoval si, že hrál ve Vancouveru dva roky kopanou. Měl sice smlouvu na tři roky, ale po dvou letech už to nevydržel a odejel pryč. Důvod? Byl Němec a v lidské mysli byly stále hodně na povrchu hrůzy druhé světové války. I když se narodil po válce, ale byl Němec a tak mu to bylo stále vytýkáno. Zřejmě to vzalo/vezme několik generací, než se na to zapomene. Neudělejme stejnou chybu teď s ruskými občany.

Co mi vrtá hlavou je to jen Putin, koho je třeba odstranit? Kdo by přišel po něm? Putin č.2 se stejnou vizí ?

Lenin zemřel, začal vládnout Stalin, bylo to lepší, horší, jiné?

Hrůzy války jsou děsné, je to těžké si to vůbec představit a je mi všech velmi líto, koho to postihne.

Tak nějak se říká, že každá věc má rub a líc. Nemám na to, abych rozebírala situaci, proč válka začala, a také to dělat nechci, ale je mi jasné, že když se sousedé nedovedou domluvit čí špačky od cigaret se povalují na trávníku a spolu pak nemluví dva roky, jak můžeme očekávat, že dva státy se diplomaticky domluví na daleko závažnějších problémech?

A nakonec… třeba vám vrtalo hlavou, co se děje s tou Humlovou, už jsme od ní nic dlouho neměli, je v pohodě? Ano, v pohodě jsem, kovid se mi vyhýbá, poctivě jsem splnila občanské povinnosti, jsem očkována. Před čtyřmi lety moje dávná kamarádka začala marodit, rodinu zde nemá a tak jsem ji začala trochu pomáhat, nevědoucí tenkrát, kam tahle pomoc mě až dovede. Teď už je bohužel na kolečkové židli a vyžaduje plnou péči. S ní trávím hodně času a teď navíc přišel na řadu i prodej jejího domu, hlavně jeho vyklizení. To jste neviděli, co všechno za ta leta nashromáždila! Kdyby nebylo kovidu, tak nevím, nevím, zdali bych se touto cestou vydala, to bych stoprocentně byla někde ve světě. Určitě si to ale vynahradím, mám nový pas, jsem připravena a vezmu to pak útokem!

Kovidové roky rozhodně neberu jako ztrátové, poznala jsem nové přátele, utužila se přátelství dávná, moje ruce i mysl byly stále v pohybu. Ano, nemohla jsem sice cestovat, ale byly jiné věci, které mi to i více ještě vynahradily. Jsem spokojena.

S kovidem jsme se nakonec všichni sžili a překonali jsme tím tak sami sebe. A o to tady jde!

Přeji příjemné dny plny elánu a radostné činnosti.

Naďa Humlová - Červen 2022

***

Poznámka redaktora: Každý má právo na svůj názor. Rozhodně jsem nefandil akci nazývané Freedom convoy. Už jen proto, že jak píše autorka v Kanadě se podařilo s touto epidemií relativně dobře vypořádat. Co předcházelo této akci? Napadání zdravotníků před nemocnicemi, že jim třeba úřady v Torontu doporučily, aby chodili do práce v převlečení. To nastalo zhruba rok potom, co téměř celé Toronto odměnilo jejich statečný postoj každý den potleskem. Nejsem příznivcem Justina Trudeau, ale nevím o žádné zemi, kde by ministerský předseda chodil na kobereček při kterékoliv demonstraci. Kanadská vláda čekala relativně dlouho než se rozhoupalo k nějaké akci. Nevím také, že by měl Freedom convoy hromadnou podporu a dokonce nějaké volené předáky.

Kanadská televize skutečně této akci věnovala hodně času, ale zase jsme se za celou dobu nedověděli, o co demonstrantům šlo. Na dotaz o co jim jde, odpovídali frází: „O svobodu!“ nebo v lepším případě: „O svobodu pro naše děti!“ Vzhledem k událostem v minulém období, nelze vyloučit skutečnost, že tato akce byla vyvolána záměrně, aby se odvrátila pozornost od připravované invaze Ruska na Ukrajinu.

Rovněž bych byl opatrný v pozitivním hodnocení pragamtického Douga Forda. Copak jsme zapomněli na množství úmrtí v domovecch důchodců v Ontariu v době začátku pandemie? Zapomněli jsme jak do funkce ministra pro dlouhodobě nemocné byl nominován zkorumpovaný bývalý ministr financí Rod Philips? Jak Doug  Ford pragmaticky zlikvidoval jednotlivé obvody v Torontu, aby měli divelopeři zelenou? Zapomněli jsme na jeho katastrofální politiku v zdravotnictví nebo ve školství?

Aleš Březina

***

Czech that Film

Minule jsme přinesli reklamu na 11. festival českého filmu Czech that Film. V minulosti jsme byli několikrát mediálními partnery pro tento festival. Od roku 2000 jsme byli pravidelně na festivalu Finále Plzeň. Několikrát jsme byli mediálními partnery tohoto festivalu. Od osmdesátých let jsme se každoročně zúčastnili Torontského mezinárodního filmového festivalu a rovněž jsme několikrát byli mediálními partnery pro Festival EU v Torontu, proto jsme s důvěrou přijali i pozvání na letošní festival.

Ponechám stranou hodnotu filmů. Většinou byly kvalitní, některé jsme již viděli. Výborný byl film Okupace. Na festivalu EU jsme již viděli film Gump – pes který naučil lidi žít, na TIFF byl zase film Milý tati, skvělý byl dokument Jednotka intenzivního života…

Co bylo však neuvěřitelným zklamáním byla aplikace společnosti Artenii.Pro. Ačkoliv se jednalo o festival, čili mělo se jednat o aplikaci pro nejširší publikum, jednalo se o jednu z nejhoršíích aplikací. Pracuji na počítači Mac od roku 1986, ale nepamatuji se, že by bylo něco tak špatného a rozhodně bych prosil, aby ministerstvo zahraničí pro příští rok s touto firmou nespolupracovalo.

Aplikace je snad vhodná pro nejnovější zařízení, nikoliv pro běžného diváka. Nefunguje s běžnými programy Firefox a Safari. Velmi špatně funguje s programem Opera. Po několika hodinách jsem zjistil, že jediným funkčním programem je Google Chrom. Společnost rovněž nabídla vlastní aplikaci Artinii, ale stažení trvá stejně dlouho jako přehrání filmu. Při přehrávání se však film zastaví a musíte častokrát čekat na pokračování. Byly to hodiny a hodiny, než bylo možné filmy přehrávat.

Když konečně došlo k tomu, že se filmy mohlo přehrát a divák se chtěl podívat znovu na titulky v závěru, kdo ve filmu hrál, byl odpojen.

K tomu bych ještě připomněl, že ani závěrečné Otázky a odpovědi nebyly na úrovni. Očekával bych, že se tazatelka zeptá na obsah filmu. Na některou zajímavost z natáčení. Místo toho to byly více méně technické otázky. Při tom film Okupace k tomu přímo vybízel: O koho se jednalo v případě režiséra, který měl pracovat pro Svobodnou Evropu. Byl to agent podobně jako kapitán Minařík anebo to byl pouze posera, který se vrátil z exilu? Je možné aby byl někdo v této šedivé zóně v době normalizace.

Proč nepoužít pro promítání jednoduché aplikace jako QuickTime nebo VLC.app?

Aleš Březina - redaktor Satellite 1-416

***

Nový domov 2.0

Tentokrát je Nový domov věnován 100. výročí narození dr. Viktora Fice. Zúčastnil se legendárního pochodu na Hrad a byl přijat prezidentem Benešem. První útěk přes hranice se mu nepodařil a byl zatčen, ale 18. ledna 1949 uprchl ze svého pracoviště na Dole generála Svobody, přes Německo utekl do Kanady a vydělal si peníze jako dřevorubec na studium. Studoval ve Vancouveru a v New Yorku. Dlouhá léta působil na Brock University v ontarijském St. Catharines. Další článek je věnován dr. Miloši Krajnému. Je zde rovněž upoutávka na letošní Český a Slovenský den na Masaryktownu, který se koná tuto sobotu 18. června v 11 hodin.

Nový domov 6/2022

Zemřel Luboš Andršt

Teprve se zpožděním jsem zjistil, že koncem minulého roku zemřel kytarista Luboš Andršt, který vystupoval na Nokturnách v kostele sv. Václava 23. září 2019. Tehdy jsem s ním udělal následujícá rozhovor.

ABE: Luboši, pocházíte z hokejové rodiny, váš otec byl předsedou hokejového svazu, jak se díval na to, že jste se dal na hudbu?

LA: Velmi negativně, když jsem si ušetřil na první kytaru a koupil jsem si ji za své peníze, tak ji zamknul do skříně, abych pořád nebrnkal a raději se učil do školy. Musel jsem si to těžce vybojovat doma, což nebylo lehké. On tomu nikdy nevěřil a bral to jako takovou nějakou úchylku a nikdy mne neslyšel hrát ani nebyl na nějakém mém koncertě. Ale maminka ta už nebyla tak přísná, ta měla k hudbě lepší vztah, možná také proto, že byla tetou Petra Jandy (z Olympiku). Tam možná je ten muzikantský kořen. Takže jsme s Petrem bratranci. Tam jsem nalezl přece jen nějakou podporu.

ABE: A naopak jaký je vztah Luboše Andršta jako kytaristy k hokeji?

LA: Nikdy jsem moc nezkoušel hrát hokej. Rád jsem chodil na rybník bruslit, ale z mého pohledu je to, jako když červení mravenci bojují s černými. Podobně jsou rozdělení i ti fanouškové. Když se nikdo nedívá, tak hned někdo vrazí někomu hokejku pod žebra nebo vám nadzvedne hokejku, abyste se netrefil, či vám podrazej nohy. Tak tohle pro mne není.

ABE: Poprvé jsem vás viděl v kvartetu Martina Kratochvíla počátkem osmdesátých let. Na basovou kytaru hrál Vladimír Padrůněk, ovlivnilo vás to nějak? Tam jste hrál dokonce se smyčcem na kytaru…

LA: Spíš obráceně, já jsem ovlivnil jeho, protože jsem byl o čtyři roky starší a vytáhl jsem ho nahoru. Málo se ví, že on znal dobře noty, protože hrál v dětství na housle. Vychodil LŠU, uměl prstoklad, měl správné načasování. V tom byl vynikající a to je v hudbě důležité, důležitější než melodie.

ABE: Když se podívám na váš životopis, je tam řada rozdílných skupin, jak je možné, že máte takový rozsah?

LA: Já prakticky mohu hrát cokoliv, začal jsem rythm and blues, je to takový kruhový objezd, z kterého se dá odbočit do jazzu, do rocku…

ABE: Legenda praví, že v sedmdesátých letech jste byl podle nějakého žebříčku v desítce nejlepších kytaristů v Evropě…

LA: To nevím, ale Evropská jazzová asociace vydává takový jazzový strom hudebníků a tam je americký strom a evropský, kde jsem já a Rudolf Dašek.

ABE: Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let beatová scéna žila, konaly se beatové festivaly, ovlivnilo vás to nějak?

LA: Hodně, protože na druhém beatovým festivalu, jsem viděl holandského kytaristu Eelco Gellinga se skupinou Cuby & The Blizzards. Tam jsem viděl poprvé něco jiného – kytaristu, který hrál prsty, nikoliv, že to tahal pákou jako vibrátorem. To nelze odposlechnout, to se musí vidět. Hned jsem to začal zkoušet a za čtrnáct dnů jsem to uměl. To bylo před Vánocemi a přes Vánoce jsem to dřel a v lednu jsem to už uměl. V tom jsem byl u nás první.

ABE: A co polský vliv, třeba Czeslaw Niemen?

LA: Je v tom příliš slovanské rozervanosti, podobně jako u jiného Poláka Józefa Skrzeka, já jsem tíhnul víc na Západ.

ABE: A slovenská hudba – Déžo Ursiny?

LA: Ten byl originální. Nejen ve skladbě, hře na kytaru, ale při zpěvu, kdy přesně intonoval.

LA: Čekal jsem něco jiného. Na jedné straně je rythm and blues, na druhé je evropop, kde jsou jiné harmonie, které vycházejí z evropské lidové hudby. Předpokládal jsem, že to půjde spíš západním směrem. Skutečností je, že to zůstává zakořeněné v evropské tradici. Většinou se hudebníci hlásí k rythm and blues, ale nikdo to nedělá. Zbylo to tedy na mne, tak to dělám já.

ABE: Josef Karafiát – Joe Carnation?

LA: Ten se o to snaží, zřejmě tomu zde na Západě přivyknul, hraje takový hardrock.

ABE: Hrál nějakou dobu s Plastiky, jak se na ně díváte?

LA: Spolu s DG307 sehráli určitou roli, byli hromosvodem, v době největších represí. Já jsem nesměl hrát jenom rok. Pokud jsou mezi nimi třenice, tak je to škoda a je mi to líto. Udergroud má ale stále své místo.

ABE: Média?

LA: Tam to ovládá pop-music tvrdě. Hlavně evropská větev, kam se nevejdu. Ale každý muzikant má pocit, že ho hrají málo. Myslím si, že prakticky nehrají nikoho ani Stivína nebo Viklického.

ABE: Hrál jste s B. B. Kingem, jaký to byl pocit, byl to vrchol vaší kariéry?

LA: Nic lepšího mne nemohlo potkat. Léta a léta jsem ho sledoval, kopíroval a dřel jsem to a najednou jsem seděl vedle něj a on začal zpívat a já jsem měl pocit, že jsem se zbláznil. Nevěřil jsem tomu, jak se mi to mohlo stát. Říká se, že Pán Bůh přeje připraveným… a já jsem tehdy připravený byl. Zahrál jsem si s ním úplně v pohodě a jeho to také bavilo. Zkusil jsem tam dát několik jeho fórů a on na to hned odpověděl. Měl jsem s ním hrát pouze jednu věc a měl jsem odejít, ale B. B. King, když jsem odcházel mne zatlačil zpátky do židle a řekl: „Ne, ne budeme hrát dál!“ a hrál jsem s ním až do konce. Pak jsem s ním hrál ještě jednou ve Zlíně. Domluvení jsme dopředu nebyli, ale dohodli jsme se až na místě. Nejprve se mi zeptal, v jaké tónině chci hrát. Tak jsem mu řekl, že je mi to jedno a nakonec jsem to zvládl. Byl skvělý nijak nemachroval, byl to zážitek na celý život.

S Lubošem Andrštem (na archivní fotografii uprostsřed) rozmlouval v roce 2019 Aleš Březina

***

Miloš Krajný nás upozornil, že před pěti zemřel Jiří Bělohlávek

Zde je ukázka jeho práce s dětmi

https://youtu.be/blHXGVJ-Uaw

***

 Sport

V Evropské lize národů jsou Češi v elitní skupině A2 na třetím místě za Španěly a Portugalci. Slovensko ve skupině C3 ztrácí na vedoucí Kazachstán čtyři body.

fotbal.zpravy. ca

Stanley Cup se zatím dostal do finále a v prvním zápase porazilo Colorado Tampu Bay 4:3 v prodloužení.

hokej.zpravy.ca

Aleš Březina

****

Ještě můžete podepsat naši rezoluci

Putin půjde ještě letos od vesla

Zde je potřebná linka

https://www.petice.com/rezoluce_putin_pjde_jet_letos_od_vesla

Rezoluce:

Putin půjde ještě letos od vesla

Deset bodů

Jak začít

1. Dát absolutní podporu dezertérům z Ruské armády a všem odpíračům vojenské služby v putinovském  Rusku.

2. Umožnit politický azyl v České republice ruským občanům, kteří o to požádají, protože nesouhlasí s Putinovou klikou

3. Umožnit vysílání rozhlasové stanice Echo Moskvy z Prahy a k tomu použít vysílače na středních, dlouhých a krátkých vlnách, které do nedávna používal Český rozhlas. Požádat EU, aby toto vysílání bylo přenášeno z různých regionů hraničících s Ruskem, aby bylo dostupné, pokud možno v celém Rusku. Nechat na redaktorech, jestli budou pracovat z exilu nebo z ilegality. Dodat všemi cestami do Ruska a ruským vojákům různá (třeba i starší) tranzistorová rádia

4. Televizní kanály, na kterých vysílala do nedávna RT (Russian TV) nahradit televizní stanicí Dožď, která byla rovněž zakázána.

5. Podpořit vývoj aplikací, které umožňují připojit se v Rusku ze zahraničních IP a naopak vytvářet nezávislé weby, které by nebylo možné z Ruska blokovat.

6. Požádat českou pravoslavnou církev, aby podpořila  více než 250 pravoslavných duchovních v Rusku, kteří odmítli postoj představitelů ruské pravoslavné církve podporujících  Putinovu juntu. Požádat je, aby se jejich protiválečné prohlášení četlo ve všech kostelech při bohoslužbách.

7. Uznat vězněného  disidenta Alexeje Navalného jako oficiálního vůdce ruské opozice.

8. Požádat českého prezidenta Miloše Zemana, aby se veřejně omluvil Naděždě Tolokonnikové a skupině Pussy Riot a pozval je k oficiální návštěvě ČR.

9. Požádat americké úřady, aby zveřejnily obsah jednání ze setkání Donalda Trumpa s Vladimírem Putinem 16. července 2018 a z dalších čtyřech jejich setkání.

10. Pomoci vytvořit ruskou exilovou vládu, ve které by byl  jedním  z členů  Putinův odpůrce Garri (Garry) Kimovič Kasparov.

Aleš Březina

***

Sbírka ČSSK

Vážení přátelé, 

na video schůzi 27. února 2022  Výkonného výboru Českého a Slovenského sdružení v Kanadě (ČSSK) bylo rozhodnuto urychleně zahájit sbírku finančních prostředků pro potřeby Ukrajinců, kterým bude umožněna urychlená imigrace do Kanady podle slibu kanadské vlády. Peníze ze sbírky budou předány Canada Ukraine Foundation, která Vám vydá daňové potvrzení a potvrdí ČSSK jak byly finanční prostředky použity. Já jako pokladní Výkonného výboru ČSSK jsem byla pověřena tuto sbírku zahájit. 

Příspěvky můžete poslat  šekem nebo e-převodem - Interac:1) Vystavte šek na Czech and Slovak Association of Canada a pošlete na adresu Helena Flack, 5489 Old Mill Way, Manotick, ON K4M 1C1, nebo na

Czech and Slovak Association of Canada, P.O. Box 1507, Manotick, ON K4M 1B2, nebo

2) Pošlete e-převod na adresu hflack@rogers.com

Prosím, rozšiřte tento e-mail co nejvíce: např. pošlete na adresy maximálního počtu krajanů, které znáte, rodičům místní české školy, přátelům, i anglickým, atd.

Ukrajinci potřebují naši pomoc !                                                     

Děkuji všem za naši organizaci a srdečně zdravím,

Helena Flack – Manotick

***

Archiv letošního ročníku

Leden 2022

Únor 2022

Zvláštní vydání 2. 3. 2022

Zvláštní vydání 4. 3. 2022

Zvlášní vydání 8. 3. 2022

Březen 2022

Duben 2022

Květen 2022

Červen 2022

Červen 2022 Karel Foustka Balkán

Důležité odkazy

Kalendář a bohoslužby

(co se bude dít v naší komunitě)

Galerie Marie Gabánkové

Další webové stránky

Nové divadlo

Fotbal

Hokej   NHL

Dárci

Úmrtí 2021

Úmrtí 2020

***

Z instalace tisku Křížové cesty

v Knox Church

na Spadina Ave. v Torontu

Celková tvorba do roku 2020

www. paintinggallery.net

Výstava Crossings Toronto 2022

www.paintinggallery.ca

Volodymyr Zelenskyj

v seriálu na Visiontv.ca

v úterý - čtvrtek 22:00-23:00

***

Ti, kteří nás podporují

Na dotazy čtenářů odpovídá český právník Jaroslav Horký

1/Jak Coronavirová pandemie ovlivnila Vaší práci s ohledem na skutečnost nemožnosti cestovat?

Velice. Jak je Vám známo naše advokátní a realitní kancelář zastupuje krajany z celého světa. Byl jsem zvyklý za krajany cestovat, řešit jejich problémy osobně a tato možnost nám byla značně omezena. Setkání na různých krajanských akcích bylo přínosem. Osobní jednání dokáže klienta s advokátem více sblížit, než komunikace na dálku.

Současná situace, však přinesla i určitá pozitiva. Více se začala využívat elektronická komunikace mezi partnery a klienty naší kanceláře z celého světa. Tato komunikace napomohla předávání informací v době  kdy se na poštu nedá dostatečně spolehnout a urychlila také mnohá rozhodnutí ze strany našich klientů. To ať formou videokonferencí, či emailové komunikace. Mnoho našich partnerů a klientů, a to ze stran starších kolegů odmítalo přejít na tuto formu komunikace. Tato situace je však donutila se posunout jiným směrem. Klienti odkládali svá rozhodnutí na pozdější dobu, popřípadě na osobní návštěvu v České republice. Avšak tato vzniklá situace naše klienty naučila také jednat rychleji a spoléhat se nejen na sebe, ale i více na odborníky kteří jsou za mořem.

3/ Co Vaši klienti, neubylo jich?

Musím říci, že v této těžké době to je naopak. S ohledem na dnešní situaci, kdy není možno vše řešit osobně a oni se naučili více využívat našich služeb. To jak realitních tak právních.

4/ Co je současnosti nejvíce ze strany klientů poptáváno? Správa domů a prodej majetku, kteří krajané vlastní, a dále řešení dědických záležitostí do budoucna. V mnoha případech dochází již k převodu majetku za života klientů na jejich budoucí dědice. Taktéž je zájem o zajištění občanství České republiky pro své blízké, kteří se narodili v jiné zemi, neboť situace je dnes příznivější k těmto osobám. Dále se na nás více a více obracejí krajané se zájmem dožít v České republice. Organizujeme jim veškeré záležitosti s tím spojené.

Maria Gabánková

***