2022-06-16 Foustka

Poštovní adresa:

365 St. Clarens Ave.

Toronto, Ontario, Canada, M6H 3W2

Telefon Toronto: (416) 530-4222

Telefon Praha: 222-261-811

ISSN 1186-9283 (Print)

ISSN 1923-1784 (Online)

E-mail: abe@satellite1-416.com

& satellite1-416@satellite1-416.com

Roční předplatné je dobrovolné!

Pokud chcete poslat šek, označte ho

Satellite 1-416

Vítejte na stránkách

Příloha měsíčníku Satellite 1-416

16. června 2022; číslo 9 - příloha

Archiv od roku 2003

Archiv PDF

Návrat na hlavní stranu

Karel Foustka: Ochrid 2022

Květnovým Balkánem po stopách sv. Klimenta a sv. Nauma, žáků Slovanských věrozvěstů.

Možnost cestovat Balkánem přišla náhle a nečekaně na konci velikonoční mše ve valtické bazilice, když se padre (jak mu zde něžně někteří místní říkají) při závěrečných oznámeních zmínil o tom, že jsou ještě volná místa na autobusový poutní zájezd do města Ochrid v Severní Makedonii po stopách sv. Klimenta a sv. Nauma, tedy žáků sv. Cyrila a Metoděje.

Přihlásil jsem se, abych se blíže seznámil, kdo byli tito dva významní žáci a následovníci Slovanských věrozvěstů, kteří byli knížetem Svatoplukem vyhnáni po smrti sv. Metoděje z Velké Moravy. Jistě nebyli vyhnáni sami a jistě to trvalo ještě nějakou dobu, než se usadili v Ochridu u jezera stejného jména. Zde Kliment založil slavnou literární školu a byl roku 893 bulharským knížetem Symeonem I. ustanoven biskupem velickým. Založil zde klášter sv. Pantelejmona. Nakolik upravil hlaholici, abecedu vynalezenou svými učiteli, a zdali vytvořil cyrilici, tedy azbuku, je dodnes nejasné a odborné náhledy jsou v tomto ohledu nejednotné.

Sv. Naum, který cestoval společně s Klimentem, založil na jižní straně Ochridského jezera v roce 905 klášter, který dnes nese jeho jméno. Zde působil, žil a klášter se časem stal významným kulturním centrem a poutním místem. Sv. Naum zemřel v roce 910 a zde je v kostele také pohřben.

Jak dlouho vyhnanci cestovali? A jakým způsobem? Šli pěšky? A jestli ano, kolik denně ušli kilometrů? Co cestou jedli? Jak si vařili? Kde a jak spali? Byli ozbrojeni, aby se bránili případnému násilí, které je cestou mohlo potkat? A jakým způsobem udržovali osobní hygienu? Čistili si ráno a navečer zuby a myli se mýdlem po ranním probuzení? Nebo to jsou hygienické aktivity, které byly v jejich době neznámé? Určitě znali teplé lázně a toalety, ale mohli si dopřát tento komfort a přepych cestou z Velké Moravy?

Tyto a podobné myšlenky mě napadaly, když jsme cestovali pohodlným autobusem zeměmi Balkánu po dálnicích i slušných cestách divokou hornatou krajinou, podél dravých řek a členitého jaderského pobřeží až do cíle našeho zájmu: starobylého města Ochrid.

Časně ráno v sobotu 7. května jsme opouštěli Valtice, abychom se brzy napojili na dálnici do Vídně, projeli Rakouskem a zastavili se krátce v Mariboru (Slovinsko), pokračovali do Zagrebu (Chorvatsko), první noc, druhý den přes Banja Luku, Jajce a Travnik do Sarajeva, druhá noc, dále přes Mostar (stále Bosna a Hercegovina) do Kotoru, Boky Kotorské, a Budvou podél jaderského pobřeží do obce Čanj, (Černá Hora), třetí noc, další den Albánií, kde jsme se zastavili u města Skadar a přes Tiranu a Elbasan horami k hranicím se Severní Makedonií k Ochridskému jezeru a města Ochridu, kde jsme trávili následující tři plné dny, ale i cestováním po jeho okolí. Cestou zpět jsme navštívili Tetovo a Skopji (Severní Makedonie) a závěrečnou noc jsme strávili v Bělehradě (Srbsko). Poslední den již patřil dopolednímu Bělehradu a hlavně dálnicím v Srbsku, Maďarsku a Slovensku, abychom kolem půlnoci vystoupili zpět ve Valticích.

Devítidenní putování nám umožnilo propojit dalekou a nedávnou minulost s přítomností, která nenechá poutníka na pochybách, že Balkán je území i myšlenka krásy, inspirace, ale též krutosti a běsů. Tato mélange je směsicí různých chutí, kultur, náboženství, přírodních krás i zcela nepochopitelné brutality, která však – bohužel – není ojedinělou vizitkou v současném světě.

Toto rozlehlé území vždycky krvácelo a ve své skryté podobě krvácí dodnes. Namlouvat si, že se emoce zklidnily a ztišily, by bylo naivní a snad i nebezpečné. V tomto mezidobí je však relativní klid a tedy i možnost putovat a dívat se a obdivovat vše, co poutníkovi současná realita nabízí.

A že této nabídky existuje vcelku hodně, jsme se mohli přesvědčit každý den, každou novou hodinou putování v tomto jinak omezeném časovém rozpětí devíti dní. Města se opravují, rozvíjí, budují, snaha o zlepšení je viditelná, jako je viditelná i stále omšelá realita fasád domů nebo zelených parků nejen na předměstích a okrajích velkých i malých měst. Úrodná pole, pastviny, vinice, hory, řeky, lesy jsou osvěžujícím odpočinutím od hluku a chaosu městských aglomerací. Křesťanské – ortodoxní a katolické – kostely doprovází realita mešit a minaretů stejně tak jako křesťanské a muslimské hřbitovy kolem cest. Skládky, vyházené odpadky nejrůznějších tvarů a značek stále vypovídají o přístupu navštívené reality, a je jedno, jestli křesťanské, muslimské či sekulární, ke svému životnímu prostředí. Některé věci se mění velmi pomalu a trpělivá práce v oblasti vzdělávání a úctě ke světu za svým malým osobním prahem je a bude ovšem nutná nejen v této balkánské přítomnosti.

Až dojemnou vzpomínkou na ne tak dávnou minulost byla skutečnost přechodu či přejezdu hranic mimo Evropskou Unii, resp. Schengenského prostoru. Nutnost vystoupení z autobusu, ověřování pasů či někdy i prokázání potvrzení o očkování proti Covidu (když již oficiálně tato opatření byla ve všech navštívených zemích zrušena) je připomínkou, že je nutné být připraven na nejrůznější úskalí či nástrahy policistů a celníků. Zvládnutí a urychlení procesu přejezdu a v podstatě celé komické situace vyžaduje tvůrčí uplatnění termínu, který je zvláště v této celé oblasti, na východ od Vídně, znám pod důvěrným slovem bakšiš. (Etymologie slova vychází z islámské představy o tom, že bohatství je požehnáním od Alláha. Bohatý člověk by ale neměl zpychnout, ale naopak se o toto požehnání dělit s ostatními, kterým stejné štěstí nebylo dopřáno. Původ slova musíme hledat v perském „bakshish“, což znamená „dar“.) zdroj google: bakšiš etymologie slova.

Několik hodin strávených v odpoledním Sarajevu bylo nejen příjemnou přestávkou po dlouhém celodenním putování rozmanitou a hornatou krajinou Bosny a Hercegoviny, ale i historickou a architektonickou inspirací tohoto těžce zkoušeného města. Na podobě města se významným dílem podepsal český architekt Karel Pařík (1857-1942). Projektoval zde ve městě, ale i v celé Bosně a Hercegovině na 110 realizovaných staveb. Jeho rukopis je viditelný ve městě téměř na každém kroku a má velkou zásluhu na skutečnosti, že se Sarajevo na přelomu 19. a 20. století změnilo z města orientálního v město evropského stylu.

Hlavní tržiště, Baščaršija, vzniklo v druhé polovině 15. století při zakládání města Isa-beg Ishakovičem. Nachází se zde několik unikátních staveb, mešit, medres, lázní, krytých tržnic, hodinová věž, knihoven, obchodů, řemeslnických dílen, restaurací a kaváren. V jedné z nich si sednu a pomalu vychutnávám čerstvě připravenou bosenskou kávu. Je nedělní odpoledne a příjemný ruch tohoto starého osmanského bazaru nabízí vhled do rozdílné kultury chutí, vůní, sluchových a vizuálních vjemů. Baščaršija je však i místem nejen islámského náboženství, ale i starého ortodoxního kostela Svatých Archandělů Michaela a Gabriela a židovských památek Staré a Nové Synagogy, dnes sloužící jako židovské muzeum Bosny a Hercegoviny, resp. galerie.

Latinský most přes řeku Miljacka patří mezi nejstarší mosty ve městě. Do jeho (ne)slavné historie se zapsal především tím, že 28. června 1914 na konci mostu u budovy knihovny spáchal Gavrilo Princip atentát na Františka Ferdinanda d´Este, arcivévodu a následníka rakousko-uherského trůnu. Při tomto atentátu byla postřelena také jeho žena Žofie Chotková. Oba na následky zranění zemřeli. Když člověk stojí u místa, které otřáslo tehdejším nadcházejícím létem a vývoj po atentátu zásadním způsobem ovlivnil evropské a tím také i světové dějiny, uvědomí si při návštěvě těchto rozhodujících dějinných míst jejich sílu, odkaz, ale i nikdy nezodpovězené otázky, jak by se býval svět vyvíjel, kdyby ono osudné dopoledne měl vlak s arcivévodou z lázní Ilidža do Sarajeva zpoždění, kdyby pršelo, kdyby… Stál bych zde 8. května roku 2022 a přemýšlel nad Sarajevem, Bosnou a Hercegovinou, Balkánem?

Kotor je malebné kamenné město uhnízděné na konci kotorského zálivu, a protože je také zapsané na listině světového dědictví UNESCO, míří sem hordy dnes již nikoliv válečných dobyvatelů, ale dobyvatelů turistických. V přístavu kotví obří výletní lodě, jejichž výška přesahuje snad vše ve svém okolí a dotýká se téměř kotorského nebe. Z útrob těchto turistických korábů se do útlého Kotoru, schovaného za hradbami nedobytými válečníky minulosti, nahrnou turisté-dobyvatelé vyzbrojeni moderními zbraněmi chytrých telefonů, digitálních kamer a kreditních karet, aby v nitru této převážně benátsky zachovalé a zrestaurované architektury zanechali svou digitální stopu a naplnili měšce místní pokladně a všudypřítomným restauracím, kavárnám, obchůdkům s módou, šperky, zlatem, keramikou, a nekončícími zbytečnými cetkami. Snad jen tiché spočinutí v dřevěných lavicích několika byzantských i katolických kostelů nechává zapomenout nad vítězstvím turistického byznysu obřích plavidel, které se v pozdním odpoledni či na noc vydávají z přístavu kotorského zálivu dobýt další destinace na krásném jaderském a středozemním pobřeží.

V největším městě severozápadní Albánie Skadar jsme se nezastavili, ale navštívili jsme v jeho blízkosti slavný hrad Rozafa, který nabízí z výšky rozhledy do všech světových stran: na samotné město, Skadarské jezero, vinoucí se řeky v jeho nejbližším okolí, úrodná pole i vzdálené hory. A tak jako i jinde ve světě, tak i zde starobylá pevnost láká k návštěvě i poznávání vlastní historie výletní třídy žáků se svými učiteli i učitelkami: na rozlehlých místech hradu Rozafa pobíhaly, dováděly, překřikovaly se a poslouchaly výklady svých učitelů. A zde jsem prožil jeden z příjemných a inspirujících zážitků, který hovoří o radosti, odvaze, naději, proměně a touze mládí vyjít ze stínu nevědomé minulosti své i své vlastní země do lepší a svobodnější přítomnosti. Jdu po kamenité cestě k dalšímu hradnímu nádvoří, když se mě z jednoho malého hloučku hlučných žáků jedna dívka zeptala: Do you speak American? A smála se a její spolužáci s ní. Odpověděl jsem jí, že Yes, I do, I speak American but I also speak English. A zasmáli jsme se dohromady. V této obyčejné, ale též odvážné otázce vyslovené usmívající se mladou dívkou, jsem si uvědomil onu touhu i naší generace, která se v mladém věku toužila zeptat, promluvit, byť jen krátce, málo, neuměle nějakou otázku či větu v anglickém jazyce s někým, který se nám zdál být odněkud jakoby z jiného světa, z jiné planety, v dobách umírající a nehybné normalizace 70. let minulého století. Jaký to byl osvobozující pocit vložit do úst naučenou větu či otázku v cizím jazyce a slyšet odpověď, porozumět, začít chápat, že existuje i jiný svět, svět naděje, radosti, odvahy, změny, svobody, přítomnosti. Ještě jsem si s těmi několika albánskými žáky řekl pár vět a dozvěděl jsem se, odkud jsou, že jsou tady na výletě, že jsou hrdí na svou zemi, že je jim deset, jedenáct let, že chtějí jednou cestovat a poznat svět. V tomto nečekaném setkání v zemi, která až do nedávné doby patřila mezi nejuzavřenější a prakticky neznámou zemi svému okolí a snad i sama sobě, jsem zažil radost a naději dovádějícího a hlučného mládí, které má odvahu svobodně se zeptat, jestli hovořím americky. Tato jazyková zkušenost byla sympatickým zážitkem přítomné změny na našem putování za dalekou minulostí učitelů a žáků naděje a radostné zvěsti a svobody.

Ochrid je starobylé město na břehu stejnojmenného jezera, které tvoří v této oblasti i přirozenou hranici mezi Severní Makedonií a Albánii. Zde jsme setrvali plné tři dny i s výlety po nejbližším okolí. Příjemná promenáda na břehu jezera zavede návštěvníka do centra a malého přístavu. Zde je možné se zastavit v blízkém parku u soch sv. Cyrila a Metoděje a také sv. Klimenta a sv. Nauma. Úzké, křivolaké uličky kolem kaváren či restaurací a obchodů vedou k byzantským kostelům, které dýchají ikonografickým, malířským i stavebním uměním všech těch, kteří se zde usadili po dlouhých cestách z daleké Velké Moravy, aby v tichu a v odhodlání dále šířili písmo, radost a naději tvořící jejich svět i svět těch, ke kterým jejich přítomnost teprve začala promlouvat. Zastavili jsme se u katedrálního chrámu sv. Sofie, kostela sv. Jana Kaneo postaveného na útesu nad Ochridským jezerem a lesní cestou nahoru k nově obnovenému kostelu sv. Klimenta a sv. Pantelejmona. Zde je také sv. Kliment pohřben a jeho uctívání bylo viditelné v samotném kostele před jeho ikonou, ke které se skláněli v pokleku i znamením ortodoxního kříže jednotliví žáci i jejich učitelky, kteří zde byli na školním výletě.

Po návštěvě kláštera sv. Nauma, ke kterému jsme dopluli přes jezero lodí, jsme se vydali klikatou cestou do hor národního parku Galičica, abychom jejich výšku autobusem zdolali a pomalou cestou dolů kolem Prespanského jezera navštívili druhé největší makedonské město Bitola. Prespanské jezero je zajímavý přírodní úkaz, který se nachází v kotlině tvořící hranici mezi Severní Makedonií, Albánií a Řeckem. Do jezera přitéká voda z pramenů na dně i povrchová voda z okolních řek, aby s něj voda odtékala podzemní řekou přes krasové dutiny pod pohořím Galičica do Ochridského jezera, které je o 158 m níže.

Bitola je opět jedno z těch balkánských měst, ve kterém se mísí bohatá minulost etnická, kulturní, ekonomická i náboženská se svou složitou přítomností ekonomického rozvoje. Úzké uličky starého bazaru Čaršia s různorodými obchůdky, kavárnami i prostými místy k občerstvení lákají ve svém stínu k posezení v horku odpoledne. Uličky vedou ke krytému tržišti, bezistan, plného čerstvé zeleniny a ovoce. Neodolatelně jsem si koupil voňavá, červená rajčata. Odtud je to jen kousek k malému baru, kde jsem si sedl u venkovního stolu a objednal makedonské pivo. Několik místních mužů sedělo u blízkého stolu v hlučném hovoru. Od vedlejšího stolu se se mnou dal do řeči v lámané angličtině muž popíjející pivo a kouřící cigaretu za cigaretou. Snažil se mi říct o problémech zdejší reality, korupci, malém výdělku i omezené perspektivě pro své tři dospívající děti. I přesto mi chtěl objednat další pivo, ale poděkoval jsem mu s tím, že mi už za chvíli odjíždí autobus zpět do Ochridu. Setkání s autentickým životem jsou vždy inspirativní zkušeností kamkoliv poutníka jeho cesty přivedou.

Celodenní výlet jihozápadní částí hornaté Makedonie i podél občas divoké, občas klidné řeky Drin nás zavede kolem jezera a města Debar do národního parku Mavrovo. Zde se nachází starý klášter sv. Jana Křtitele Bigorského. Tento klášter je opět silnou ukázkou ortodoxního umění a architektury. Po letech zanedbání, požáru i obecné sekulární neúcty k těmto místům bohaté spirituální historie se obnovená přítomnost kláštera zrcadlí a v tichu promlouvá na pozadí úchvatné přírody národního parku.

Poslední večer v Ochridu se přiblížil a slunce pomalu zapadá nad jezerem, starým městem na kopci a vzdálenými horami. Nad jezerem bouří a vzdálené blesky prozrazují blížící se déšť. Hladina jezera jen neklidná, vítr sílí a vlny naráží svou podvečerní silou na kamenné břehy promenády. Kolemjdoucí se stále procházejí a občas uskakují vodní tříšti. Ještě chvíli sedím na dřevěné lavičce a dívám se na město, jezero a živly blížící se svou neodvratnou silou k pobřeží. A za chvíli všechny ochridské vzpomínky, cesty a navštívená místa smáčí vydatný a životodárný déšť.

Druhý den brzy ráno po snídani opouštíme Ochrid směrem do hlavního města Skopje. Cestou se ještě krátce zastavujeme v převážně etnicky albánském městě Tetovo, kde navštívíme malovanou mešitu z 15. století. Máme také možnost vstoupit (bez obuvi) a obdivovat zdobený interiér mešity, ale též krásu vnějšího malovaného exteriéru této významné muslimské, ale dnes i kulturní památky města. Barevná mešita je, tak jako další desítky mešit, které jsme balkánským putováním viděli nebo i někteří z nás navštívili, připomínkou, že osmanská historie není jen nějaká minulá, vzdálená pohádka Tisíce a jedné noci, ale stálá a trvale přítomná zvěst, šepot či svědectví, které je celým Balkánem protkáno tu viditelnými, tu zase neviditelnými nitkami závojů, příležitostně odhalující nejen svou tvář ve všech podobách svého nekonečného příběhu.

Hlavní město Skopje nás přivítalo horkým a slunečným polednem. Centrum města je obnovené po silném zemětřesení v roce 1963 v monumentálním rozměru s gigantickými sochami Alexandra Velikého, jeho otce Filipa II., ale též moravských věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje, jako i jejich žáků sv. Klimenta a sv. Nauma. V dusnu a horku sobotního poledne krátce navštívíme rodný dům i centrum Matky Terezy, abychom si ve stínu a klimatizovaném chladu blízkého obchodního centra odpočinuli a osvěžili chladným nápojem. Přes historický Kamenný most jsme ještě krátce zabloudili do starého bazaru nebo tržišti Bitbazar. Ale pak již brzy opět do pohodlí a příjemného chladu autobusu, protože nás čeká ještě dlouhá cesta do Bělehradu, včetně hraničního přejezdu mezi Severní Makedonií a Srbskem.

Z vyvýšené pevnosti Kalemegdan se otevírá pohled na soutok Sávy a Dunaje a rozlehlé nížinaté oblasti Vojvodina, která se vine severním směrem k maďarským hranicím. Rozsáhlý park obklopující pevnost, je příjemným místem odpočinku a návštěvě nejen poutníků, ale i velkého počtu bělehradských obyvatel. Je nedělní dopoledne: slunečné, teplé, jarní počasí. Posledních několik hodin trávených v hlavním městě Srbska završuje nejen naše putování Balkánem, ale i veškeré myšlenky, pozorování, pohledy i inspirace především duchovní pouti za žáky dvou soluňských bratří, kteří se vydali z jihu na sever, aby jejich žáci pokračovali v jejich díle cestou ze severu zpět na jih. Na ten jih, který dnes nese jméno Balkán, a jehož konotace stále vzbuzují veškerou škálu emocí, nekončících otázek a zapomenutých odpovědí. A právě tyto emoce, otázky a odpovědi se nám staly devítidenní potravou balkánské sekulární i duchovní kuchyně.

Stojím v útrobách monumentálního chrámu sv. Sávy, patrona Srbska. Jeho ještě ne zcela dokončený gigantický rozměr, ortodoxní křesťané modlící se, trpělivě čekající v řadě směřující k posvátné ikoně, kterou líbají a se znamením kříže i obdařenou finančním darem ji opět v tichosti opouštějí, dodává této krátké, nedělní, sváteční atmosféře emoce, otázky i odpovědi, mizející v šumu přicházejících i odcházejících návštěvníků, věřících i nevěřících. Jaká přichází budoucnost?

Na chvíli usedám v kavárně na hlavní ulici pěší zóny Kneza Mihailova. Objednávám si poslední balkánskou kávu a první zmrzlinový pohár s čerstvou jahodou, borůvkou a dotekem šlehačky. Ochutnávám tyto zbývající, tiché a lahodné chvíle před závěrečným nástupem do autobusu a dlouhou cestou zpět na jih Moravy. Je téměř 14 hodin. Čas je neúprosný.

Autobusem centrem Bělehradu ještě zahlédnu dlouhý, barevný plakát napsaný v angličtině velkými písmeny na veřejné budově: SERBIA WITHOUT KOSOVO WOULD BE LIKE A HUMAN WITHOUT A HEART.

Kdo napsal tuto větu? Co chtěl autor touto větou světu sdělit? Proč v angličtině? Na koho se tato věta v angličtině obrací? Pouze na anglicky mluvící svět? Nebo i na obyvatele Bělehradu? Na turisty projíždějící okolo? Je to výčitka a výkřik? Příslib budoucích problémů? Varování? Upozornění, abychom nezapomněli? Aby nezapomněli? Je to konstatování vášně, která dříme někde na dně válečné prohry a ponížení, aby znovu zapálila smrtící běsnění na území, kterému se říká Balkán?

Proč by mělo být Srbsko bez Kosova jako lidská bytost bez srdce? O jaké lidské bytosti tento plakát hovoří? Jaké srdce má na mysli? Je také Rusko bez Ukrajiny jako lidská bytost bez srdce? Kolik takových srdcí musí zahynout vražednou kulkou, aby někdo někde pochopil, že podobné věty umístěné na plakátech veřejných budov jsou jen zrůdnou projekcí vlastní srdeční slabosti, sloužící k ospravedlnění neospravedlnitelného? Odpověď neslyšitelně vane v odpoledním větru cestou dlouhým mostem přes široký Dunaj a dálnicí rovinatou Vojvodinou. Blížíme se k maďarským hranicím: k hranicím EU a Schengenskému prostoru.

Dlouhé a pomalé čekání a popojíždění autobusu obklopeného dlouhou kolonou osobních i nákladních aut je znamením, že maďarští policisté a celníci dobře znají a vědí cenu vstupu na území, které nás navrací do EU reality a prostoru bez kontroly hranic. Je to realita, která za sebou nechává balkánské pohádky, naděje, sny, touhy a ambice. Všechny tyto pohádky, naděje, sny, touhy a ambice jsou však nakonec i naší součástí: byli jsme jejich součástí historickým časem Rakouska, Rakouska-Uherska i pohádkami, nadějemi, sny, touhami a ambicemi celého dvacátého století. Odvíjející se realita 21. století nám, v našem středoevropském prostoru, jen připomíná, že i odkaz dvou soluňských bratří a jejich žáků, za kterými jsme se vydali putováním balkánskou přítomností, je stále živou vinnou révou, která napájí, osvěžuje a pozdvihuje.

Stmívá se a provoz na podvečerní maďarské dálnici slábne. Na bezmračné, tmavnoucí obloze vychází měsíc již téměř zcela ve svém úplňku. Září a svítí všem minulým, současným i budoucím poutníkům na cestu. Všem těm, kteří i nadále mají v sobě pohádku, naději, sen, touhu i ambici vydat se na pouť za nekonečnou krásou stvořeného a zjeveného.

Karel Foustka, 7. června, 2022

***

Archiv letošního ročníku

Leden 2022

Únor 2022

Zvláštní vydání 2. 3. 2022

Zvláštní vydání 4. 3. 2022

Zvlášní vydání 8. 3. 2022