Poštovní adresa:

365 St. Clarens Ave.

Toronto, Ontario, Canada, M6H 3W2

Telefon Toronto: (416) 530-4222

Telefon Praha: 222-261-811

ISSN 1186-9283 (Print)

ISSN 1923-1784 (Online)

E-mail: abe@satellite1-416.com

& satellite1-416@satellite1-416.com

Roční předplatné je dobrovolné!

Pokud chcete poslat šek, označte ho

Satellite 1-416

Vítejte na stránkách




Měsíčníku Satellite 1-416 

23. září 2021; číslo 9

tentokrát uzávěrka čtvrtý čtvrtek v měsíci - dáno na internet 23. 9. 2021

 

O týden později…

Proč vycházíme tentokrát až čtvrtý týden v září? Důvodů je několik: 20. září 2021 proběhly kanadské volby, v září se konal tradiční Torontský mezinárodní filmový festival a také po delší době začal vycházet digitální Nový domov.  A abychom vše zkoordinovali, rozhodli jsme se vyjít až 23. září. 2021.

Kanadské volby

Pokud vám chybí v peněžence šestnáct dolarů na každého člena rodiny, což je u pětičlenné rodiny téměř kilo, tak si z toho nic nedělejte, věnovali jste je Justinovi Trudeauovi, aby mohl 21. září kolem půl druhé ráno pronést chvástavý projev ve stylu à la Donald Trump. To odpovídalo téměř ceně většiny lístků na Torontském mezinárodním filmovém festivalu, což bylo za babku, ale bylo při tom více zábavy.

Justin, ačkoliv nevyhrál, tvářil se jako vítěz. Zapomněl takovou maličkost, že měl celkové ztrátu necelého  jednoho procenta hlasů proti minulým volbám. Liberálové si pravděpodobně polepšili o jedno křeslo. nyní by měli mít 158 poslanců, před tím o jednoho méně. V některých oblasteh jako v Edmontonu nebo v Torontu (Davenport) byly výsledky velmi těsné.

Ztratili i konzervativci. Erin O'Toole vypadal po volbách jako když mu ulétly včely. Zajímavá byla jeho poznámka, že nemáme jistotu, jestli Trudeau II. něco podobného za osmnáct měsíců nezkusí znova. Konzervativci mají o dvě křesla méně. Při minulých volbách se to házelo na Andrew Scheera, teď se neúspěch hodí na hlavu O'Toolovi, ale zřejmě není chyba ani v jednom z nich, ale v samotné straně a nesmíme zapomenout na velkého pomocníka liberálů albertského konzervativního premiéra Jasona Kenneyho. Do politiky vstoupil jako mladý liberál, a tak se naplňuje přísloví poturčenec horší Turka.

Platí tedy, když se dva perou, třetí se směje. Tentokrát na tomto souboji vydělal Jagmeet Singh a NDP. Strana získala sice jen jedno křeslo, ale ze 16 procent poskočila na 17,7 a hlavně nepanikařila a vypadala konsistentně.

Tragédií je strana Zelených, která měla obrovskou šanci v těchto volbách získat, ale dopadla ještě hůře než sedláci u Chlumce. Volba Anamie Paul jako vůdce strany se neukázala jako dobrý politický či marketingový tah. V obvodu, kde v doplňovacích volbách nedávno zdárně konkurovala liberální kandidátce, skončila tentokrát čtvrtá a získala pouze 3672 hlasů, což odpovídalo 8,5 procentům. Nadějí pro stranu může být vítězství Mika Morrice v Kitcheneru. Po pravdě řečeno mu v tom pomohlo i odstoupení liberálního kandidáta Raj Saniho, který byl obviněn ze sexuálního obtěžování.

Nelze také přehlédnout, že People's Party of Canada získala přes pět procent hlasů. Příznivci Maxime Berniera se rekrutují hlavně z lidí, kteří popírají COVID-19, bojují proti rouškám a očkování a pochopitelně také těží z proti migrační politiky.

Co tedy tyto nesmyslné volby přinesly, kromě ztráty šesti set milionů dolarů a půlnočního vystoupení Justina Trudeau? Zřejmě větší rozdělení společnosti. Znovu se objeví ve vládě neschopní politici, jako ministryně zdravotnictví Patty Hajdu, jejíž ohodnocení se blíží Hurvínkovu vysvědčení, kdy otec Spejbl kroutí hlavou, že ho syn nijak nepotěšill. Hurvajs se brání, že jsou na vysvědčení i dvě jednušky. Spejbl však oponuje, že jedna je z tělocviku a druhá, že synáček zameškal jedno půldne. Patty Hajdu jako ministryně zdravotnictví na sebe v televizi upoutala pozornost snad jen dvakrát. Poprvé na začátku pandemie, kdy tvrdila, že nebezpečí je nízké a po druhé, když popíjela na torontském letišti bez masky kafíčko.

Nedověděli jsme se, jestli Kanada bude vyrábět očkování, aby se dostalo i na chudší země a kolik nákup očkovacích látek za předražené peníze stál. Ale dověděli jsme se, že jesle budou za deset dolarů na den, ale nedověděli jsme se, jaký to bude mít význam pro budoucí generace, když pro dítě je nejdůležitější vývoj v rodině do třetího roku věku. Na tento fakt upozorňoval již v šedesátých letech český psycholog, jedna z největších světových kapacit dr. Zdeněk Matějček. Bez významu není ani pozdější období. Nenutíme tím třeba matky (otce), aby museli jít do nekvalifikovaného zaměstnání a děti dát do nekvalitního zařízení za deset dolarů? Jak budou taková zařízení vypadat? Nebylo by lepší podpořit matky (otce) v domácnosti? O tom však nepadlo ani slovo.

Ministerský předseda se tvářil, že zbytečné volby přinesly nějaké odpovědi. Skutečností je, že spíše nové otázky, na které se teď nějaký čas nebude odpovídat a budou se raději zametat pod koberec.

Aleš Březina 21. září 2021

***

Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2021

Výsledky voleb

Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2021 mají proběhnout ve dnech 8. a 9. října 2021 V Torontu na konzulátě a v Ottawě na velvyslanectví již o den dříve to jest 7. a 8. října 2021.  Průzkumy z roku 2020 favorizovaly jako vítěze hnutí ANO 2011 vedené Andrejem Babišem, největší procentuální nárůst podpory od voleb v roce 2017 pak zaznamenala Česká pirátská strana a hnutí Starostové a nezávislí. Během podzimu roku 2020 a počátku roku 2021 ztratilo část své podpory dominující hnutí ANO 2011, které od té doby v průzkumech až do července 2021 ztrácelo proti koalici Pirátů a STAN a koalici SPOLU.

Na základě návrhu skupiny senátorů rozhodl Ústavní soud dne 3. února 2021 o zrušení několika ustanovení dotčeného zákona č. 247/1995 Sb. Návrh napadl neústavnost použití D'Hondtovy volební formule při rozdělení mandátů v rámci krajů, taktéž byla zpochybněna ústavnost uzavírací klauzule pro kandidující koalice, jež je oproti hranici alespoň 5 % navýšena na 10, resp. 15, resp. 20 %.

Plénum Ústavního soudu rozhodlo s ohledem na především nepodloženost krajského přerozdělování mandátů, kdy neexistující odůvodnění pro podobu krajů a výpočtu mandátů v krajích může deformovat poměrné zastoupení. Nález soudu zdůrazňuje potřebu přihlédnout k poměrnému zastoupení v kontextu celé republiky. Využití daných volebních krajů sice soud nálezem neruší, odstraňuje ale techniku rozdělení mandátů po krajích skrze tzv. republikové mandátové číslo. Rozhodnutím soudu také došlo k odstranění D'Hondtovy volební formule z postupu zjišťování výsledků v tzv. skrutiniu, tím tedy k zneplatnění skrutinia jako takového. Soud ponechal pouze podmínku nejméně 5 % v rámci celostátního zisku kandidujícího subjektu, a to navzdory návrhu navrhovatele, který i tu považoval za protiústavní. Ve stručnosti soud argumentoval především potřebou bránit ústavnost, a proto zrušil ta ustanovení volebního zákona, která porušují princip rovnosti hlasů. Nález (Pl. ÚS 44/17) nabyl účinnosti dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů.

Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky proběhnou na zastupitelských úřadech v Kanadě již ve dnech 7. a 8. října 2021. Je to z důvodu časového posunu o jeden den dříve než v České republice.
Do 29. 8. 2021  bylo zapotřebí uzavřít zvláštní seznamy voličů, které jsou vedeny na zastupitelských úřadech ČR v zahraničí.

V obou dnech hlasování začíná ve 14:00 hodin a končí ve 21:00 hodin místního času. K odpečetění volební urny, sčítání hlasů a odeslání výsledků Státní volební komisi v ČR ale dochází až v okamžiku uzavření volebních místností v ČR.

Adresy: Český konzulát, 2 Bloor Street West, # 1500, 15. patro, Toronto, ON, M4W 3E2. České velvyslanectví, 251 Cooper St., Ottawa, ON K2P 0G2. Je možné volit pouze osobně,

Státní volební komise dne 7. ledna 2021 určila losem podle § 8 odst. 2 písm. i) zákona Ústecký kraj krajem, kterému budou při volbách do poslanecké sněmovny podřazeny všechny zvláštní volební okrsky v zahraničí. Volič tedy v den voleb obdrží na GK Toronto kompletní sadu hlasovacích lístků pro všechny kandidáty a volební uskupení v Ústeckém kraji, kde podalo kandidátku 17 stran a 373 kandidátů:

Některé strany a koalice:

SPOLU koalice ODS, KDU-ČSL, TOP 09.

Koalice je vedená Mgr. Karlem Krejzou, který se narodil v roce 1968 v Mělníku. Oba rodiče byli učitelé. Od roku 1969 žije v Litoměřicích. Zde absolvoval základní školu a maturoval na Gymnáziu Josefa Jungmanna v roce 1986. V Praze vystudoval MFF UK, obor teoretická jaderná fyzika, kde promoval v roce 1992 a získal titul Mgr. Zároveň byl členem oddílu juda VŠ Praha a reprezentačních výběrů a stal se několikanásobným mistrem republiky.
Po změně režimu začal podnikat v reklamě. Později založil společnost obchodující s akciemi, která byla členem Burzy cenných papírů Praha. V roce 2006 byl zvolen zastupitelem a radním v Litoměřicích. Od roku 2010 je 1. místostarostou. V krajských volbách byl zvolen zastupitelem Ústeckého kraje ve volebním období 2012 až 2016. Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2017 byl lídrem ODS v Ústeckém kraji, kde získal 1709 preferenčních hlasů a stal se poslancem. Na půdě Poslanecké sněmovny se převážně věnuje oblastem školství a obrany.
K jeho zálibám patří sport obecně, nejvíce pak cyklistika a hokej, ale také sportovní létání, na které již bohužel nemá čas, dále cestování a četba.

ANO

Andrej Babiš (* 2. září 1954 Bratislava) je český politik a podnikatel slovenského původu, od prosince 2017 předseda vlády České republiky. Od října 2013 je poslancem Parlamentu České republiky a v letech 2014–2017 působil jako první místopředseda vlády a ministr financí v kabinetu Bohuslava Sobotky. Je zakladatelem velkého koncernu Agrofert. Kvůli využívání své značné ekonomické, politické a mediální moci ve svůj prospěch bývá označován za oligarchu. Kvůli čerpání dotací z veřejných zdrojů a státním zakázkám je obviňován ze střetu zájmů.

PIRÁTI-STAN

Vůdce koalice: Ivan Bartoš je dlouholetým předsedou České pirátské strany, stál už u jejího vzniku v roce 2009. Na podzim 2017 byl zvolen poslancem za Středočeský kraj, od té doby působí rovněž jako předseda sněmovního Výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj.
Ivan se narodil v severočeském Jablonci nad Nisou, kde také prožil celé svoje dětství. V sedmnácti letech vyjel na zkušenou do Spojených států amerických, zde i úspěšně odmaturoval. Následně složil rovněž českou maturitní zkoušku v rodném městě na Gymnáziu U Balvanu. V devatenácti letech začal studovat v Praze na dvou vysokých školách: teologii na Husitské teologické fakultě a informační studia a knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Nakonec se rozhodl více zaměřit na informační studia, v nichž získal v roce 2013 velký doktorát. Během studií se také ještě jednou vrátil do Ameriky, kde absolvoval jeden semestr na Fakultě počítačových věd na University of New Orleans. Profesně působil v několika českých a nadnárodních společnostech v oboru informačních technologií, pracoval například pro Newton IT, Monster Worldwide, T-Mobile či startoval pracovní portál Air Jobs.
Od mládí ho zajímala sociální témata, pomoc lidem v těžké životní situaci a boj proti omezování svobody. Proto se angažoval v oblastech blízkých neziskovému sektoru či občanské společnosti a následně se i rozhodl vstoupit do politiky, kterou vnímá jako možný prostředek ke zlepšení životní úrovně obyvatel České republiky a jejich ochraně.
Rodiče ho už od dětství vedli k lásce k hudbě, ta ho doprovází i do dospělosti. Hraje na akordeon, jako DJ mixuje psychedelic trance a zpíval v kapele. Je vášnivý čtenář a filmový nadšenec, baví ho karetní i deskové hry a pravidelně ho také lze zastihnout při sportování v pražských parcích, kam si chodí pročistit hlavu.
Je ženatý s Lydií Frankou, členkou České pirátské strany, s kterou vychovávají dceru Amálku. V létě 2020 se jim narodil syn Bertram.
Jeho největšími hodnotami jsou svoboda a vzájemná tolerance, které se snaží prosazovat jak v osobním, tak i politickém životě.

ČSSD

Vede Zdeněk Matouš, ale na portálu Programy do voleb nebyla žádná informace

Zelení

Lídr Lenka Simerská pracuje jako socioložka se zaměřením na zlepšování podmínek na trhu práce, rovné příležitosti žen a mužů, diverzitu, work-life balance a společenskou odpovědnost firem.
Žije v Litoměřicích, kde je jedinou ženou zastupitelkou. Lenka je matkou dospívajícího syna, pro kterého si přeje čisté životní prostředí a zdravé podněty pro rozvoj a seberealizaci, aby jednou nemusel odcházet ze severních Čech „za lepším“.
Ve volném čase se věnuje malému ekologickému chovu. Ráda organizuje a moderuje besedy a různé diskuze k rozšiřování obzorů a vzájemnému obohacování. Baví ji osobní rozvoj a práce s lidmi na posouvání vnitřních limitů. K tomu patří i koučování, kterému se věnuje od roku 2014, i když v poslední době kvůli nedostatku času jen příležitostně.
Jejím snem je znovuzrození...

***

Torontský mezinárodní filmový festival 2021

Proti loňskému festivalu, kdy jsme poprvé po třiceti letech nedostali akreditaci, byl letošní, který proběhl od 9. do 18. září 2021, podstatně lepší. Proti minulosti, kdy byl přístup do kin, bylo možné, alespoň některé filmy vidět digitálně přes internet. Mělo to své háčky. Filmy běžely pouze na nejnovějších systémech. V úvodu festivalu trvalo až několik hodin než film naskočil. Vedení festivalu se pak omluvilo, ale jeden den byl pryč. Pokud se zúčastníte festivalu osobně, pak nemáte problém vidět i několik filmů během jednoho dne při digitální projekci se stačí maximálně dva filmy za den, ale přesto to byl proti loňsku pokrok.

Pandemie zacvičila i s filmem. Neřekl bych, že k horšímu. Na festival přišly nízkorozpočtové filmy. Téměř všechny se odehrávají na jednom místě, v jedné místnosti, v jednom vagónu… Režiséři a letos to byly hlavně režisérky museli jít spíše do hloubky než hledat laciné efekty. Nebyla cizí otázka pravdy a lži. Filmy vytvořené v mezinárodní koprodukci měly daleko osobitější charakter.

***


Hned v úvodu jsem se podíval, jak byla zastoupena Česká republika.  Ve skutečnosti zde český film byl pouze jeden, i když byl v koprodukci se Slovenskem. Byl to dvanáctiminutový snímek Diany Cam Van Nguyen Drahý tati!. Je neuvěřitelné, kolik se jí toho podařilo dostat do příběhu dívky, která žije v Čechách, ale její rodiče přišli z Vietnamu.  Komplikovaný vztah s otcem, který se začne dopisy do vězení na Borech někdy počátkem 21. století. Paradoxně jsou si otec a dcera v té době nejbližší. Po otcově návratu z kriminálu dochází k odcizení a v době, kdy Dianina matka čeká další dceru, je otec opustí. Důvodem je, že chce pokračovatele rodu čili syna. Diana zde vidí rozdíl mezi českou společností a vietnamskou diasporou.

***


Další české stopy vedou k polskému filmu Agy Woszczynské Tichá země. Polští zbohatlíci přijedou do Itálie na pohádkovou dovolenou. Ve vile, kterou si pronajmou však nic nefunguje. Bazén, který je v ceně dovolené je prázdný. Majitel jim nabídne slevu, což odmítnou. Slíbí, že bazén bude opraven a druhý den se skutečně objeví arabský melouchář a začne hlasitě opravovat bazén, což polským manželům nepřidá na pohodě. Skutečně drama nastane, když opravář spadne do bazénu a utopí se. Manželé jsou vyšetřováni italskou policií. To pro ně nedopadne nejhůř. Když už se zdá, že ze všeho vyváznou a budou moci pokračovat v dovolené, při večeři k nim vstoupí duch mrtvého a zůstane s nimi. Postprodukce se z části odehrávala v České republice a proto byl film označen i jako český.

Podobná koprodukce byla i ve filmu Beze stopy, ale tento film byl uveden pouze v kategorii pro filmovou distribuci a tak snad v budoucnu film o událostech z roku 1983 v Polsku někdy uvidíme.

***

Hned v úvodu festivalu byl dánský film Tey Lindeburg zasazený do dánského venkova Jako na nebi. Početná rodina čeká dalšího potomka. Nejstarší dcera se těší, že uteče ze začarovaného kruhu. Místo toho matka umírá a dcera se bude muset starat o dalšího potomka.

***


Festivalový snímek Dcera se odehrává na opuštěném místě ve Španělsku, kam uteče z polepšovny patnáctiletá těhotná delikventka ke svému otci a nevlastní matce. Rodiče, kteří nemohou mít děti, však mají jiný záměr, získat dítě pro sebe a nikoliv ochránit mladou ženu, jejíž jediné provinění je, že otěhotněla. Film připomíná Hitchcokův horor Psycho.

***


Turecký režisér Emre Kayis zasadil svůj příběh Anatolijský leopard do rozpadající se zoologické zahrady, kde jsou pouze tři zaměstnanci: ředitel, ošetřovatel hrocha a sekretářka. ZOO je v likvidaci a arabští investoři se těší, jak ze Zoologické zahrady udělají Disneyland. Ředitel, který se stará o umírajícího leoparda předstírá, že leopard utekl. V kraji se začínají šířit zprávy o tom, koho tato šelma napadla. Jenže se objeví nejen skutečnýleopard, kterého místní obyvatelé zastřelí, ale strach má velké oči a někdo zastřelí omylem i člověka. Kuriózní na celém filmu je, že byl natočen ve staré zoologické zahradě v Poznani.

***


Libanon byl kdysi známý jako pohádková země ve Středomoří. Hlavní město Bejrút se  dnes topí v odpadcích. Lidé utíkají z Bejrútu a také z něj utekla do hor i rodina Wadima (Sereha Bakri) a Soraji (Nadine Labaki). Žijí v místě Costa Brava, Lebanon. Snaží se vybudovat ekologickou farmu. Příbuzná manželů však prodá sousední pozemek společnosti, která vedle jejich pozemku chce vybudovat ekologickou skládku odpadků a z pohádkového života se stane peklo.

***


Cohenova píseň I'm Your Man nemá nic společného s německým filmem Marie Schrader se stejným anglickým názvem V českém překladu bychom spíše přeložili Jsem tvůj člověk. Ve skutečnosti Tom není člověk, ale je to robot, kterého  dostane vědecká pracovnice v berlínském Pergamonovu muzeu. Má ji zpříjemnit život, ale nedaří se to. Když se ráno probudí má na stole kávu a zcela uklízeno. Ze začátku se Tom občas zadrhne, ale pak se vylepšuje k dokonalosti, takže své majitelce nejen vše splní, ale i začne odporovat.

***

Jestliže předchozí filmy se mají děj na jednom místě, či v dokonce v jedné místnosti pak poslední z nich se odehrával na třech patrech, jak napovídá název Tree Floors nebo italsky Tre Piani. Také by se mohlo říci tři příběhy, které se volně prolínají. V prvním se jedná o prokurátora, jehož syn zabije v opilosti ženu a nemůže svému otci zapomenout, že ho nechá odsoudit, svědkem incidentu je Monika, která je na cestě do porodnice, zatímco její manžel pracuje. Třetí příběh je o manželích, kterým zmizí dcera. Ta se sice najde, ale otec obviňuje svého starého senilního souseda ze sexuálního zneužití. Telemark nastane, když otec dívky je naopak sveden nezletilou vnučkou senilního starce. Propletenec z jednoho domu. Příběh je podle izraelského spisovatele Eshkola Neva.

Aleš Březina

Foto jednotlivých filmů: Images credit: 01 Courtesy of TIFF

***

Finále Plzeň

Ve dnech 24. - 29. září se uskuteční 34. festival Finále Plzeň na kterém v sekci První úlovek je spoustu novinek, které můžete vidět v premiéře nebo dokonce ještě před jejich oficiálním uvedením do kin. Patří mezi ně Moje slunce Mad Michaely Pavlátové, které bude Finále zahajovat či Minuta věčnosti Rudolfa Havlíka s Jiřím Langmajerem v hlavní roli natočená na Islandu v týmu devíti lidí za pouhý jeden měsíc. Dále pak dokument Tomáše Hlaváčka Bydlet proti všem, dobové drama Zdeňka Jiráského Kryštof o klášterním životě v 50. letech, minisérie Podezření Michala Blaška vycházející z reálných případů zdravotníků, historický film Zpráva Petera Bebjaka podle skutečných událostí útěku z koncentračního tábora nebo koprodukční film Neznámý Bogdana G. Apetriho oceněný na MFF ve Varšavě a Transylvánii. V premiéře diváci uvidí i nové díly seriálů Osada Radka Bajgara a Jana Bártka a Stíny v mlze Radima Špačka. A pro děti je připravena animovaná pohádka Myši patří do nebe Denisy Grimmové a Jana Bubeníčka.

***

Nový domov 2.0

Podobně jako Satellite, který má číslovku 1-416 (důvodem bylo, že v době vzniku existovala již publikace, která uváděla televizní programy v satelitním vysílání) mám před sebou již třetí vydání digitálního Nového domova a domnívám se, že má označení 2.0, protože se jedná o jinou digitální formu novin. Vychází v PDF formátu a je velice přehledný. Vydavatelem je Masarykův ústav v Torontu. A zde je také důvod, proč toto číslo vychází o týden později. Při telefonním rozhovoru s redaktorkou tohoto periodika Martinou Tomšů jsme se dohodli, že by bylo kontraproduktivní, kdyby ve stejný týden, ba prakticky stejný den vycházel Nový domov 2.0 a Satellite 1-416, proto jsem zářijové vydání Satellitu posunul o jeden týden. Podobně tomu bude i v říjnu. V listopadu by již měl nastat rytmus, že začátkem měsíce vyjde Nový domov 2.0 a zhruba každý třetí čtvrtek Satellite 1-416.

V nejnovějším vydání Nového domova je zajímavý rozhovor Martiny Tomšů s Dášou Hübschmannovou a Bohdanem Zatovkaňukem o filmovém projektu Nového divadla. Rovněž je zajímavý medajlónek Johna Freunda z pera Georginy Steinské. Jsou zde i informace o českých školách v Kanadě.

Poslední vydání Nového domova 2.0 naleznete zde:

***

Stipendijní program Masarykova ústavu pro rok 2021 - 2022

31. srpna 2021

Masarykův ústav (MMI) s radostí oznamuje pokračování našeho stipendijního programu na akademický rok 2021 - 2022. Stipendia Masarykova ústavu jsou otevřena kanadským občanům žijícím v Ontariu, kteří jsou zapsání v prvním ročníku na ústavech vyššího vzdělání, univerzity nebo odborné školy. Záměrem tohoto programu je finanční podpora a ocenění studentů českého nebo slovenského původu, kteří mají nejen zájem, ale aktivně se účastní kulturního dění v těchto komunitách.

Stipendijní program Masarykova ústavu byl ustanoven v roce 1987 na základě štědrých darů několika krajanů. Ačkoliv tento program nebyl nepřetržitě aktivní, Masarykův ústav rozdělil stipendia ve výši třicet tisíc dolarů od roku založení a členové ústavu jsou rádi, že takto mohou podpořit naší mladou generaci.

Podmínky: žadatelé se musí kvalifikovat akademickým výsledkem nejméně 80% (Ontario Scholar) v jejich posledním ročníku středoškolského vzdělání a prokázat zájem a aktivní účast v české nebo slovenské komunitě. Příklady zahrnují schopnost vézt konverzaci v češtině nebo slovenštině, účast v jazykové škole češtiny nebo slovenštiny, členství nebo účast v aktivitách komunitních spolků jako MMI nebo Sokol, účast v českých nebo slovenských zájmových nebo náboženských skupinách (taneční, hudební, divadelní).

Výše stipendia může být stanovena až do tisíce dolarů.

Vyplněné žádosti se vší potřebnou dokumentaci musí být dodána nejpozději do 31. října 2021. Detailní popis požadavků a žadatelský formulář můžete najít na webových stránkách MMI www.masaryktown.ca.

Děkujeme, že předáte tyto informace těm, kteří se mohou kvalifikovat a mít o tento program zájem.

Herb Dubský

Secretary Masaryk Memoriál Institute

(416) 528-2140 herb.dubsky@gmail.com

Translation provided by Ms. D. Vavrušová

***

Kniha: Vojen Syrovátka Pohled zpět

Nikdy jsem neměl ten pocit, že Vojen je o osm let starší než já. Poprvé jsem o něm slyšel snad, když mi bylo patnáct nebo šestnáct, že na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu se každoročně hlásí nějaký Syrovátka a že ho tam nikdy nepřijmou, takže tentokrát to zkusil jako betonář a že to konečně vyšlo. Když bylo Vojenovi asi devět let zavřeli jeho otce, který se vrátil za čtrnáct let. To bylo Vojenovi, jestli dobře počítám, třiadvacet a měl po vojně. Naivní představa, že v rodině, kdy se jednotliví členové viděli třeba jednou za půl roku bude vše fungovat. Vojen vyrůstající bez otce měl své problémy, utíkal do knih, ale nemohl studovat, musel se jít učit do elektrodílny. Zvládl to. Když se konečně dostal na studium teologie, považoval si toho tedy mnohem víc než já a proto jeho ohlédnutí za touto dobou je také trochu jiné než moje.
Pamatuji se, že jsme měli někdy i dost dlouhé diskuse a to se někdy projevuje i na jeho knížce Pohled zpět. Zatímco roky období od podzimu 1968 do jara 1972 byly pro mne stěžejní, Vojen je naopak přeletí jen v pár stránkách, vzpomene na profesory na tři čtyři spolužáky, ale vůbec se nezmíní o dramatickém posledním svobodném setkání Vysokoškolských studentů v Olomouci na jaře 1989, kde zastupoval naši fakultu a kdy se Vysokoškoláci rozhodli, že nevstoupí do NF i za cenu, že přestanou dostávat finanční podporu. Vojenův život se nasměroval jiným směrem. Snažil se pracovat hlavně s mládeží a to se dělo na evangelických lesních brigádách. Zatímco pro mne bylo léto doba, kdy jsem se toulal, pokud to šlo legálně a když to nešlo, tak jsem byl třeba ilegálně v Polsku, jindy v Rumunsku, byl jsem jednou vyhoštěn z Maďarska (oficiálně) z Bulharska (neoficiálně). Zatím jiné skupiny evangelické mládeže pracovaly v lese a po večerech tam studovaly Bibli, hrály divadlo, hovořily o knihách. Práce v lese byla pro ně příjemná daň, za to, že se mohou scházet, ale zároveň podhoubí změn, které přišly později. Když byl tento způsob lesní ideologické diverze potlačen, nacházeli si mladí lidé nové aktivity a Vojenova vynalézavost a praktičnost se projevovala i na faře v Rumburku, kde jsem ho několikrát navštívil. Nikdy si nestěžoval, že toho má hodně, že musí mimo to ještě kázat v neděli ve Varnsdorfu a na dalších místech. Nějak to zkrátka zvládal, i když nebyl z farářů, kteří bez přípravy vylezou na kazatelnu, pohlédnou do Bible a vystřihnou kázání. Když přišel rok 1989, Vojen se angažoval v místním Občanském fóru, ale nebylo to odstartování politické kariéry. Přesto to byl okamžik velké změny a Syrovátkovi se stěhovali do Dvora Králové. I zde se projevila praktičnost jeho i jeho manželky Dorkas, která byla zdravotní sestrou. Podařilo se jim zde vybudovat Diakonii. A ještě jedna perlička z knihy Pohled zpět. Když Vojen podepsal v roce 1977 Chartu 77 a přijel domů, poučen tím, že mnozí signatáři to nemají snadné u svých manželek. Dorkas rovněž prohlásila, že to tak nejde a že musí Chartu podepsat také. Pracovala tehdy v nemocnici ve Varnsdorfu. Když se to dověděl ředitel Okresního ústavu národního zdraví v Děčíne, prohlásil, že bude v nejbližší době z nemocnice vyhozena. Jenže stačila počnout, unikla do jiného stavu a Boží mlýny semlely tohoto papaláše, protože zpronevěřil služební peníze (říkalo se také, že pašoval porno). A Dorkas zůstala v nemocnici až do konce jejich pobytu v Rumburku.

Na závěr ještě slova Vojena Syrovátky, která jsou převzata z obálky knihy: Mé názory vznikaly na základě mé životní zkušenosti, na základě událostí, jichž jsem byl účastníkem, na základě myšlenek, které jsem během života slyšel a četl; většinou jsem je do konečné podoby formuloval a korigoval při své farářské práci, když jsem při různých příležitostech mluvil k lidem a nejčastěji jsem jim v kázáních tlumočil biblické poselství. Přitom jsem se snažil ukázat, jak se konkrétní biblické slovo týká i našeho života osobního, pospolitého a společenského. …křesťanskou víru si nedovedu představit jinak, než že se týká celé lidské existence.

abe

***

Pozdrav

Naše dopisovatelka Jana Fafejtová se zotavuje po operaci nohy!

Přejeme jí brzké uzdravení!

***

Úmrtí

Josef Čermák

1924-2021

Pepíček, jak mu většina krajanů říkala, snad kvůli ne příliš velké postavě anebo kvůli tomu, že byl ke každému vlídný, byl můj nejdéle působící spolupracovník. Přesto jsme si netykali a oslovovali se příjmením.

Josef Rudolf Čeněk Čermák se narodil v obci Skůry 15. listopadu 1924. Navštěvoval gymnázium ve Slaném. Po jeho absolvování byl totálně nasazen v Poldi Kladno. Během pohřbu prezidenta Beneše byl zatčen a po propuštění emigroval přes Bavorsko do Kanady, kdy nejprve působil jako ošetřovatel, později vystudoval
práva a dosáhl titul QC. Během Pražského jara navštívil v Československu vdovu po prezidentovi Benešovi paní Hanu Benešovou. Po invazi vojsk Varšavského paktu se spolu s představiteli Československého sdružení v Kanadě zasadil u kanadské vlády a u premiéra Pierra Elliota Trudeau o to, že v této zemi našla útočiště řada našich krajanů. Většinu života pracoval pro renomovanou právní firmu Smith, Lyons, Torrance, Stevenson & Mayer. Miloval poezii i v pozdním věku dokázal z paměti recitovat snad všechny české významné básníky dvacátého století od Wolkra přes Horu až po Seiferta. Sám také poezii psal. V roce 1955 mu vyšla v Paříži prvotina Pokorné návraty. V roce 1963 publikoval v New Yorku román Going Home. Po sérii článků v Satellitu o Winstonu Churchilovi mu tato kniha vyšla ve Zlíně jako Nástin života, kde také vyšly Fragmenty ze života Čechů a Slováků v Kanadě. Zbytek života zasvětil třem vydáním It all started with Prince Rupert: The Story of Czechs and Slovaks in Canada. (Pokud by měl ještě někdo o třetí vydání zájem, ať nám sdělí svou adresu a redakce zařídí, zaslání zdarma.)

Zde je ještě vzpomínka, kterou jsem měl k Pepíčkovým 95. narozeninám: Když jsem přišel v září 1981 v době poštovní stávky do Toronta a pokoušel jsem se udělat první číslo Nového domova, bylo mi sděleno, že se jedná nikoliv o emigrantské, ale o krajanské noviny. A že mým hlavním úkolem je psát o krajanském životě.

Jenže po září, jak dobře víme následuje měsíc říjen a ke konci měsíce je číslo 28. Oslavy 28. října 1981 byly mohutné a úvod patřil pateru Jandovi. Již jeho modlitba byla neobvyklá: „Modlíme se za náš národ, protože ten to má v hlavě vykradené…“ Pokud se pamatuji bylo to moje jediné setkání s touto exilovou osobností. Na přelomu roku 1981 a 1982 farář Janda zemřel. A zřejmě první článek, který jsem jako novopečený redaktor Nového domova od Josefa Čermáka dostal byl nekrolog právě za otce Jandu..

Někomu se líbil jiní byli rozlícení, že takhle by se přece jen nemělo psát o zemřelém duchovním. Jestli se dobře pamatuji Josef Čermák tam připomněl, že otec Janda nebyl zrovna abstinent a jednou když jel autem domů, poprosil ateistu Josefa Čermáka, aby se za něj modlil, aby nezpůsobit nějakou bouračku. Nevím jestli se pan Čermák tehdy modlil, pokud ano, jeho přání bylo vyslyšeno a ten večer k žádné dopravní nehodě nedošlo.

Myslím, že tento příběh naznačuje, proč jsme spolu spolupracovali čtyřicet let. Josef Čermák byl totiž nejlépe praktikujícím ateistou. V životě jsem nepoznal druhého neznaboha (proti tomuto označení se dr. Čermák později ostře ohradil, že neznabohem není), který by chodil tak pravidelně do kostela jako on. A já sám se pokládám za jednoho z nejvíce sekularizovaných křesťanů. Daleko raději čtu existencialisty jako Alberta Camuse než třeba Durycha, i když mne třeba ovlivnili katolík Graham Green a protestant John Updike.

Zde se naše životy prolínaly zbožný ateista Josef Čermák a sekularizovaný křesťan většinou považovaný za levičáka Aleš Březina.

Jenže pan Čermák na rozdíl ode mne nezůstal jen u novin. Jeho renezanční význam byl třeba i v divadle, které mělo zpětně vliv na jeho postoj k životu. Pamatuji se snad na jeho největší roli v hře Pavla Landovského Hodinový hoteliér. Tehdy pozval Ferda Čulík autora hry na jeviště, aby si připil s herci.

Díky literatuře a divadlu se Josef Čermák neodcizoval těm, kteří zápasili o svobodu slova a projevu v Československu. Pamatuji se, jak jsem byl již po revoluci s Josefem Čermákem na vystoupení skupiny Plastic People of the Universe. Jeho přístup byl podobný asi jako Jana Patočky. Té hudbě nerozumím, ale je to svobodný umělecký projev, který zasluhuje obdiv.

V mnoha otázkách jsme se neshodli: V hodnocení Winstona Churchilla, prezidenta Havla, v otázce Romů, kteří přišli do Kanady koncem devadesátých let…

Co tedy nás po celou tu dobu spojovalo? Úcta k lidem, kteří bojovali za svobodu, ať to byl Nelson Mandela nebo Martin Luther-King. Odpor k diktatuře, lži a k násilí, které reprezentují J. V. Stalin, Klement Gottwald, Vladimír Putin nebo Donald Trump.

Před léty v jednom rozhovoru Josef Čermák řekl, že nejcennější v jeho životě bylo, že nikdy nehajloval. Nedávno v Torontu na filmovém festivalu byl film Skrytý život o farmáři, který se nepoklonil Hitlerovi a zaplatil za to životem.

Mohu-li parafrázovat básníka Dylana Thomase, pak na čem záleží: „Nevzdat poctu tomuto  braku!“

A nezapomeňme, že důležitou úlohu v jeho reportážích sehrála jeho dlouholetá láska a družka Čička.

Zemřel v pondělí 20. září 2021. Pohřební obřady se nekonaly, ale pravděpodobně se uskuteční vzpomínkový večer k jeho nedožitým 97. narozenin

*****

České a Slovenské sdružení v Kanadě vyjadřuje upřímnou soustrast nad úmrtím významné torontské osobnosti a předního člena a funkcionáře ČSSK Josefa Čermáka, ve věku nedožitých 97. let.

Čest jeho památce ! 

abe

Foto M. Gabánkové: J. Čermák z roku 2009,  dole  z  95. narozenin v roce 2019 s Radkou Hanákovou

***

Milada Reinišová

1937-2021

17. září zemřela v nemocnici St. Mary v Kitcheneru Milada Reinišová. Když jsem v říjnu 1980 přistál na torontském letišti, čekal mne tam muž, který se představil jako Stanislav Reiniš a aniž by se mě něco ptal pravil: Pojedete se mnou do Kitcheneru. Netušil jsem, kdo to je, ale po chvíli jsme již byli na dálnici 401 a mířili k jihu. Asi po hodině jsme dorazili do domu, kde již jeho manželka připravovala večeři. To bylo první setkání s Reinišovými. První den jsem ještě zvládl, ale další byly poněkud složitější a náročnější. U Reinišů byl vždycky bohatý život. Naplánovali pro mne interview pro časopis Západ. Rozhovor pro Kitchenerskou televizi, návštěvu univerzity a ještě koncem týdne cestu to Toronta, kde mne měli vyzvednou Šuchmovi pro cestu do Ottawy. Bylo neuvěřitelné, jak to vše mohli zvládnout a ještě mezi tím bylo ježdění na kolečkových bruslí. Seznámení s dětmi. Měli tři Renatu, Standu a Terezku. Terezka se trochu zadrhávala v češtině a proto ji otec říkal „Náš sudeťáček.“

S Reinišovými jsem se později několikrát setkal při akcích ČSSK a kdykoliv k nim člověk přijel byli neobyčejně pohostinní. Jejich hezké manželství trvalo 47 let až do Standovy smrti v roce 2012. Milada byla z lidí bez kterých by zřejmě časopis Západ nemohl vycházet, stála za administrativní prací, což většinou u novin není vidět. Byla velkou kamarádkou s lidmi, které se pravidelně scházeli okolo tohoto periodika, obzvláště se Zdenou Škvoreckou, s kterou si až do konce života pravidelně telefonovala. Pouze v závěru života jí nesloužil dostatečně zrak. Podle jejího přání se nekonal pohřeb.

Pokud chcete věnovat dary na uctění její památky, můžete tak učinit pro Canadian Cancer Society nebo Alzheimer Society of Waterloo Wellington prostřednictvím

Erb & Good Family Funeral Home,

171 King Street S. Waterloo

na

www.erbgood.com

tel.: 519-745-8445.

A. Březina

***

Na dotazy čtenářů odpovídá český právník Jaroslav Horký


Obec, se kterou vlastním dům v České republice, mi zaslala nabídku na odkoupení jejího id. ¼ podíl na nemovitosti. Nabídka ale dle mého názoru neodpovídá tržní ceně. Jak se proti tomu můžu bránit? Musím takovou nabídku přijmout?

Danou nabídku určitě přijímat nemusíte. Záleží jen na Vaší svobodné vůli, zda chcete na tuto nabídku přistoupit či nikoliv. Obec se řídí cenovými předpisy a nelze s ní příliš vyjednávat. Mohlo by se Vám stát, že nemovitost prodá třetí osobě. Pokud ale obec nechce ve spoluvlastnictví zůstávat, může svůj podíl prodat třetí osobě a vy tento prodej neovlivníte.  Doporučuji se nechat vypracovat znalecký posudek ceny obvyklé. Tak abyste měl představu o reálné tržní ceně. Následně můžete podat žalobu na zrušení a vypořádání vlastnictví k soudu. Bude na úvaze soudu určit cenu obvyklou nemovitosti., prostřednictvím soudního znalce. Vždy ale doporučuji odborné právní zastoupení, jelikož tyto řízení mohou být složitá a velmi zdlouhavá.

Jsem spoluvlastníkem id. ¾ nemovitosti v České republice. Daná nemovitost je ve velmi špatném stavu a vyžaduje rekonstrukci. Rad bych ji opravil. Druhý  spoluvlastník s podílem id. ¼, ale nechce investovat. Jak mohu v takovém případě postupovat?

Nejlepší v tomto případě je odkoupit jeho podíl.  V případě, že by neměl o odprodej zájem do Vašeho vlastnictví, doporučuji podat žalobu na zrušení a vypořádání vlastnictví k soudu. V případě, že bude nemovitost přikázaná do Vašeho vlastnictví bude jen na Vás, jak s ní naložíte. Tento krok doporučuji učinit prostřednictvím Vámi zvoleného právního zástupce.

Známý mi vyprávěl, že mu byla ukradena nemovitost v Čechách. Někdo zfalšoval jeho podpis a převedl tuto nemovitost na třetí osobu. Jak se mohu proti tomuto bránit?

Vždy je nutné mít v katastru nemovitostí uvedeny řádné kontaktní údaje. Pokud bydlíte například v USA,  ale v katastrální databázi je uvedena adresa v Čechách, nemáte šanci se dovědět co s nemovitostí děje. Katastrální úřad totiž posílá informace o probíhajících změnách na adresu která je tam uvedena.  S ohledem na  situaci v doručování, Vám tato informace může přijít po měsících. Proto si pořiďte si takzvaného ,,hlídacího psa‚‘‘ u příslušného katastrálního úřadu. Cena je  200 Kč  za 1-20 nemovitostí. Dále 10 Kč za každou další nemovitost. Je nutno také zvolit komunikační kanál kterým Vám budou tyto informace předávány. E-mail, datová schránka apod. Existují také některé společnosti, které nabízí službu sledování změn. Jedná se o placenou službu, které mají podobné názvy jako je „hlídací pes katastru“ nebo „strážce katastru“ aj. Tyto společnosti se zavazují hlídat veškeré změny týkající se Vaší nemovitosti a o veškerých těchto změnách Vás informovat, a to na adresu, kterou jim sdělíte. Cena se pohybuje okolo 500 Kč za rok a dále se zvyšuje dle počtu nemovitostí. Případně můžete si provádět  tuto kontrolu osobně  Nahlížením přes web: www.cuzk.cz. Po vyhledání příslušné nemovitosti zjistíte, zda je ještě Vaše, či s ní není nakládáno bez Vašeho vědomí. Pokud máte nemovitostí více doporučuji si zajistit toto sledování odborníkem. Jestliže byste zjistili, že nemovitost již byla převedena, neznamená to, že se nemůžete bránit. Konkrétní řešení však bude vždy záviset na daném případě. V tomto případě je  vhodné obrátit se na advokáta.

Se sestrou a rodiči jsem se před 11 lety dohodli, že majetek po rodičích dostane zdědí ona .Sestra žije v Čechách. Slíbila mi ústně částku, kterou mi měla vyplatit do deseti let po smrti rodičů. Nikdy to však neudělala. Mohu požadovat vyrovnání právní cestou?

Bohužel Vás musím zklamat. Z právního hlediska je Vaše pohledávka promlčená. Z morálního hlediska sice ne, avšak je jen na Vaší sestře zda splní co Vám slíbila.

***


Sport

V Čechách i na Slovensku pokračují fotbalové soutěže.  V kvalifikaci o  MS se Čechům ani Slovensku nedařilo. Češi prohráli s Belgií 0:3  a Slovensko s Chorvatskem 0:1.

fotbal.zpravy. ca .

Aleš Březina




 

Celková tvorba do roku 2020

www. paintinggallery.net


Poslední virtuální výstava koláží 2021

www.paintinggallery.ca

Ti, kteří nás podporují


Až opadá listí z dubu…

To je název i jedné z pohádek pro dospělé čtenáře z knížky Fimfárum Jana Wericha.

  Sedlák Čupera upsal svoji duši čertu za to, že ho odnaučí pít. Domluvili se, že čert si pro sedláka přijde, až opadá listí z dubu. Nastal podzim, čert si pro něj přišel a vykročili k lesu. Sedlák si vykračoval jako na špacír a to čerta udivilo, myslel si, že se bude ošívat a ještě více se divil, že se ani nerozloučil se selkou a synkem. „Ale to je omyl, mladý muži, já nejdu do pekla. Já vám jdu jen ukázat názorně to, co patrně ušlo vaší pozornosti,“ povídá Čupera. „Račte se laskavě rozhlédnout po stromech. Zatímco ostatní listnáče mají holé větve, duby mají listí. Sice žluté, ale na větvích. A budou je mít až do jara. Víte, pane čerte, až na jaře vypučí nové dubové listí, pak teprve to staré opadá. Dub vlastně nikdy není bez listí. Dobrý den.“ Otočil se a šel domů.

  Čert stál jako opařený. Pak ho popad vztek a začal dubové listí rvát a cupovat. Nic tím nedocílil. Jenom že duby mají dodnes listy jakoby ožďubané.

Čupera už nikdy nepil. Jednou nějací hlupáci před něj postavili panáka kořalky, aby se prý také napil.

„Až opadá listí z dubu,“ odpověděl Čupera.

Tak se to v tom kraji vžilo.

To pořekadlo. Nikoliv nepití.

Chytrák napálil samotného čerta. Vskutku tomu tak je, dub není nikdy bez listí.

  Psát pohádky není věc nijak jednoduchá. Jednoduchá je pouze jejich metoda. Dobro bojuje tu vždy se zlem, moudrost s hloupostí, láska se zlobou atd. Jednoduchá je i jejich filozofie. V pohádce, která je v podstatě vyjádřením děje všedního života pomocí např. bájných, nadpřirozených bytostí, i neskutečných prvků, vítězí totiž vždy dobro nad zlem. Těžké je však něco jiného, neboť právě pro svou prostotu příběhu, klade pohádka velmi vysoké požadavky na umění vyprávěčské. A pohádky… ty se především vyprávěly. Pamatujete se?

Rozhodující byl/je  vždy jejich bezprostřední účinek na posluchače. Musely být proto dramatické, ovládat umění účinného dialogu a pracovat sice s neohraničenou, ale velmi logickou fantazií. A protože jejich motivy se vždy znovu a znovu opakují, musil být i jejich slovesný výraz živý a svérázný.

V pohádkách Jana Wericha cítíme celou tuto obsažnost vyprávěčského umění, jeho typický smysl pro humor, slovní hříčky, aktuální vtip, ale i lidovou moudrost. Nejvíce však ze všeho jeho svérázný, jadrný jazyk pro něho tak příznačný. A není to jen v pohádkách, ale i v jeho rozsáhlém uměleckém díle, co zanechal za sebou, včetně jeho mnohých citátů, plné moudrého humoru.

  První vydání pohádek z roku 1960 jsem kdysi dostala jako dárek a už tenkrát kniha patřila mezi mé oblíbené. Samozřejmě, že cestovala se mnou do Kanady, šoupla jsem ji tajně do kufru, aby to manžel neviděl, myslím, že by mi asi doporučil vzít sebou  radši něco praktického.

  Jan Werich, plným jménem Jan Křtitel František Werich, se narodil se 6. února 1905 na Smíchově v Praze, zemřel 31. října 1980 také v Praze. Byl jedináčkem, a co si o tom myslel?

Byl jsem jedináček a to je hrozná věc, být jedináček. Neměl jsem se s kým hádat, s kým prát, kolem nebyly žádné děti, moc lidí k nám nechodilo a Vánoce vypadaly podle toho.“

Dlouhá léta žil ve vile na Kampě, a stále se o ní mluví jako o Werichově vile, to už tomu domu navždy zůstane.

Jedna ze vzpomínek na něj, Vladimír Just:

  V malé pražské hospůdce si Werich přisedl ke stolu se dvěma novináři, jeden měl blok, druhý fotoaparát. Werich vypadal dost otráveně, unaveně, dal si pivo, jeden z novinářů dvě deci Pražského výběru (konvenční, nasládlé masově oblíbené víno).

„Divím se, že to pijete…“ zahájil Werich konverzaci. „Tedy nechci vám do toho mluvit, ale pražské víno?“ Novinář zbystřil a začal zapisovat: “A proč myslíte, Mistře…?“ Werich se nadechl a spustil trochu unaveně: „Víno v Praze, kdepak. Rozumíte, ten smog, to ovzduší, samej smrad, chmura, mlha, žádný slunce. Víte, kolik má Praha oxidů uhlíku, dusíku, síry na jeden krychlový metr? Na to jim, pane, už dneska ani nestačej přístroje! K tomu ta voda plná fenolů a louhů, do toho ten chlor, teď to tam kvasí, dohromady, abyste rozuměl, v těch sudech, vono to tam všechno kvasí..“

  „V těch sudech?“ ujistil se novinář.

„No samosebou, v těch sudech, kde jinde, když víno, tak v sudech. Pak to ti volové bůhvíčím naředěj, nabarvěj, navoněj, nasladěj, nalahvujou a vy to potom pijete.“

Werich toho během jednoho piva napovídal ještě mnohem víc a zajisté šťavnatěji, byly to nesmysly, plácání, novinář se ale celou tu dobu tvářil užasle, pak sklapl spokojeně blok, zaplatil nedopité víno a Wericha si odvedl k řece. Nazítří vyšlo foto Wericha v klobouku, jak krmí racky.

  Do našeho širokého kulturního povědomí se nám zapsal a do srdcí hluboce vryl spolu se svým kamarádem Jiřím Voskovcem ve druhé polovině dvacátých let, v době uměleckého vření a hledání nových forem. Oba sice studovali práva, ale táhlo je to ke kumštu, k filmu, k divadlu. Od roku 1927 do roku 1938 se stali hlavními postavami Osvobozeného divadla a doslova idoly tehdejší mládeže.

Dvojice V + W se uplatnili jako autoři a také jako hlavní představitelé svých her.

  Jejich první hry byly spíše zábavné, s velkým množstvím hudby, politicky neangažované.

Tak např.:  Vest pocket revue (1927) – představení mělo obrovský úspěch, 208 repríz, vystupovali jako bíle nalíčení klauni, kteří si povídají nejen mezi sebou, ale i s obecenstvem. Měli předem domluvené téma i směr dialogu, ale zůstal dost velký prostor pro improvizaci. A další..

Hej rup, Golem, Ostrov dynamit a jiné, s hudbou Jaroslava Ježka.

V pozdější době psali politicky zaměřené revue, většina z nich byla silně levicově zaměřená, upozorňovali na nezaměstnanost a na sociální rozdíly. Pozdější díla byla zcela nepochybně antifašistická. Jejich dialogy jsou zaměřeny proti maloměšťáctví, hlouposti, totalitě atd.

Caesar (1932), Osel a stín (1933), Rub a líc, Kat a blázen (1934) – kritika fašismu.

Na popud německého velvyslanectví, které si stěžovalo na urážku hlavy státu, byli V + W vykázáni z paláce U Nováků a sezónu 1935-1936 odehráli pod názvem Spoutané divadlo v sálu Rokoka. Zde vznikla jejich divácky nejúspěšnější hra Balada z hadrů (1935), která má výrazný sociální kontext a je spíše poctou Villonovi, svobodomyslnému člověku, buřiči a velkému básníku středověké Francie, jehož postoje byly autorům zcela blízké.

  Na jaře 1936 se vracejí do prostor paláce U Nováků a taktéž k názvu Osvobozené divadlo.

Nebe na zemi, Svět za mřížemi, Pěst na oko; Těžká Barbora – je 26. divadelní hra V+W v Osvobozeném divadle, její premiéra byla 7. listopadu 1937 a dočkala se 173 repríz. Hra je situována do idylického Holandska a věrně odráží postup Henleinových požadavků na vyhrocující se domácí půdě. Brojí proti poraženectví a kolaboraci.  Na hudbu J. Ježka V+W napsali do těchto her texty mnoha písní.

  V roce 1938 bylo Osvobozené divadlo uzavřeno a J. Werich, J. Voskovec a jejich dlouholetý hudební autor Jaroslav Ježek byli nuceni opustit Československo. Druhou světovou válku strávili spolu v USA, kde se živili jako herci, především mezi tamní českou komunitou. Proslavili se též svými protinacistickými rozhlasovými pořady pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky vysílanými česky do Evropy.

  Po válce, po návratu do Československa se V+W snažili navázat tam, kde roku 1938 museli skončit. Ne zcela úspěšně. Voskovec se z emigrace vrátil až o rok později, v roce 1946. Doba byla již jiná a oba tvůrci rovněž. Navíc se rychle blížila nová diktatura. Vzhledem k politické situaci už nebylo možno dělat politickou satiru. Stačili napsat podle hudební komedie Finian’s Rainbow (Yip Harburg & Fred Saidy) ještě hru - Divotvorný hrnec. Hru uvedli 6. Března 1948 a byla to zároveň jejich poslední společná  divadelní tvorba. Jan Werich obsadil roli vodníka Čochtana a Jiří Voskovec ji režíroval. Děj? Příjezd českého emigranta Maršálka a jeho dcery Káči do Štědré Doliny ve státě Mysitaky rozpoutá řetězec peripetií, když si Maršálek koupí kus pozemku, aby tam mohl ukrýt svůj hrnec se zlatem, který si podle jeho slov půjčil od jihočeského vodníka. Hrnec plní přání nad ním pronesená (ovšem pouze tři) a s jeho pomocí jsou ve Štědré Dolině napraveny nespravedlnosti mocichtivého senátora, němá Susan je vyléčena, Čochtan se stane člověkem, Káča se šťastně vdá i bez bohatého věna a její otec se vrátí sám do třeboňského kraje, kde je jeho domov. Pohádkový happy end. Hlavní postavou a pilířem celé hry je vodník Čochtan, kterého Werich tvořil jako postavu pro sebe.

  Jiří Voskovec v roce 1948 emigroval do Francie a v roce 1950 do USA. Po druhé emigraci se s Janem Werichem setkal osobně několikrát. Po osmiletém odmlčení si dopisovali až do Werichova úmrtí.

  V nových nesvobodných poměrech se Werichovi žilo a tvořilo těžce. Ve druhé polovině padesátých let Werich stál v čele Divadla ABC, které se snažilo navázat na odkaz Osvobozeného třeba i tím, že obnovilo některé jeho hry, v nichž byl nyní jeho partnerem Miroslav Horníček

Vedle divadla se V + W věnovali i své druhé lásce – filmu. Spolu si zahráli ve čtyřech filmech, Pudr a benzin (1931), Peníze nebo život (1932), Hej rup (1934) a Svět patří nám (1937). Poslední dva filmy režírované M. Fričem patří do zlatého fondu českého filmu. Sám Werich se ještě objevil ve filmu U nás v Kocourkově, (1934) který ve své době průměrných a podprůměrných komedií rovněž vyčnívá.

  V oblasti filmu našel Werich uplatnění jen zřídka. V roce 1951 hrál hlavní dvojroli v nesmrtelné komedii Císařův pekař - Pekařův císař, roku 1955 v pohádce Byl jednou jeden král a roku 1963 Až přijde kocour. Vedle několika menších rolí ve filmech - Pád Berlína, Hudba z Marsu a Baron Prášil – se v šedesátých letech ještě uplatnil, ovšem s velkým šarmem, v několika kratších televizních filmech, které se však díky němu staly legendami. Posledním hraným dílem, v němž vystupoval, byl seriál Pan Tau (1969).

Jan Werich patří nesporně k  největším českým hercům 20. Století, ale zároveň k těm nejvíce nevyužitým. Bohužel.

  A těch písniček co V+ W + J složili! Znáte některé? Co třeba Babička Mary, Svět patří nám, Život je jen náhoda a jiné. Mám doma několik CD’s a často si je přehrávám.

  Jaroslav Ježek – narozen 25. 9 1906 na Žižkově v Praze, zemřel 1. 1.1942 v New Yorku na chronické ledvinové onemocnění, byl český hudební skladatel, dirigent, dramaturg a klavírista. Byl autorem taneční, filmové i vážné hudby. Hudební inspiraci nabíral hlavně v jazzu. Mezi jeho nejznámější a zvlášť populární je jeho hudba k divadelním hrám a filmům, která v některých případech téměř zlidověla. Před válkou odejel s V+W do USA, ale už se s nimi zpátky nevrátil.

  Co se týče Werichovy literární tvorby, vedle již zmíněné knížky pohádek Fimfárum, nejznámější jsou jeho Italské prázdniny, vyprávění o cestě do Itálie se svojí dcerou Janou. Není to cestopis v běžném slova smyslu, zřejmě cítil potřebu promlouvat k aktuálním otázkám současného světa, své vlastní země i k problémům obecně lidským. Vše to, co vidí kolem sebe, patřičně okomentuje, a to způsobem velmi svérázným, v němž uplatňuje jeho charakteristický humor. Doporučuji její přečtení.

Některé z jeho pohádek byly v pozdějších letech i zfilmovány.

  V roce 1963 mu byl udělen titul Národní umělec. Jiří Suchý uvádí, že to bral trochu s humorem a trochu s pohrdáním, zmiňuje Werichovu průpovídku:.. „jsem národní umělec, ale oni mě nenechají to národní umělectví provozovat..“

  V době normalizace nesměl vystupovat v rozhlase ani televizi, měl zákaz veřejně mluvit. Právě v roce 1968 se podepsal také pod Manifest dvou tisíc slov – jeden ze dvou nejvýznamnějších dokumentů pražského jara, který vedení KSČ označilo za kontrarevoluční.

Pak zhruba osmiletá pauza.

  Charta 77 -  byla neformální československá občanská iniciativa, která kritizovala politickou a státní moc za nedodržování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se ČSSR zavázala podpisem na konferenci v Helsinkách. Je pojmenována podle data z 1. ledna 1977.

  Anticharta – 28. 1. 1977 byla v Národním divadle v Praze odstartována podpisová kampaň významných československých, převážně uměleckých osobností, zorganizovaná komunistickou vládnoucí mocí jako odmítavá reakce na prohlášení Charty 77. Ti, co odmítli podepsat, začali mít problémy. Na druhé čekal umělecký život i s výhodami…. Hodně potupné a ostudné, přesto většina ze strachu o budoucnost podepsala. „Možná jsem ani podepsat nemusel, ale každopádně jsem se bál,“ řekl o svém podpisu pod antichartu rocker Petr Janda. Vystihl tak postoj mnoha svých kolegů. Také zpěvačka Eva Pilarová podepsala a 7222 dalších.  „Nebyla jsem natolik statečná, abych to nepodepsala,“ přiznává.  O tom, jestli byl strach o kariéru oprávněný, vypovídá třeba příběh dvou režisérek Kristiny Vlachové a Věry Chytilové. Právě dokončily  film Hra o jablko. Komunisté ho chtěli pustit do kin jen tehdy, pokud podepíší. Chytilová to udělala, Vlachová odmítla. První jela s filmem do Ameriky, druhá skončila na vrátnici a ke své práci se mohla vrátit až po roce 1989.

V roce 1977 vyšel k tomu paradoxně v Rudém právu seznam signatářů Anticharty s Werichovým jménem. Byl k tomu donucen? I on byl modlou pro mnohé, tak jako všichni ti ostatní, co podepsali. Můžeme jim to mít za zlé? Ztratili tím své místo na podstavci, kam jsme si je postavili? Tak nějak nám zřejmě uniklo, že to jsou také lidé, kteří mají své rodiny, závazky, úvazky, lásky, slabosti, úzkosti a trable. Tak jako všichni my, ostatní smrtelníci. Oni nás převyšují pouze a jedině talentem, nikoli nutně charakterem. Vážíme si jich podle toho, co po sobě zanechali. A Jan Werich? To je myslím zbytečná otázka, zanechal toho tvořivého po sobě vskutku hodně. Byl to pilný kluk! Kdo by neměl rád a neocenil jeho lidovou moudrost, werichovský humor, klaunské dialogy, viděli jste jeho filmy, že, líbí se vám? Patří k vašim oblíbeným pro chvíle odpočinku? Poslechnete si občas V+W+J  písničky? Máte přečteny jeho pohádky? Co meziválečná tvorba V+W? Znáte jejich hry? Zaslouží si uznání.

  Jan Werich je stálicí na uměleckém prkně i po smrti a navždy tam zůstane. Každý den potřebujeme jeho bodrý humor, jeho klaunovský smích, zasmát se z plného hrdla, tak jako louka deště. Vidět na fotce jeho tvář s doutníkem v ústech, už to odebírá ostrou hranu denního zápolení s živly života. Při mojí první návštěvě Prahy po dvaceti jedna  letech, jsem zašla na Kampu vzdát tichou vzpomínku Mistru Werichovi, který mě mockrát dostal ze zdola nahoru. Díky! Jeho dílo je pevně zakotveno v našich českých duších navěky.

A nakonec ještě jedna z jeho moudrostí:

„Mají-li psychiatři pravdu – proč by neměli mít? -  jsou klauni odjakživa v oblibě pro hygienu, kterou poskytují lidské duši. Miluju pocit únavy po velkém smíchu. Miluju pohled na smějící se lidi. Miluju pohled do hlediště, když lidi se smíchem potácejí jako bárky ve vichřici srandy. Lidi potřebují klaunskou srandu, aby se mohli smát lidským trampotám (pro kompletnost můžeme říct i lidskému štěstí), aby vyvětrali z duší utajenou krutost a aby po nesmyslnosti smyslu všedního dne okřáli Nesmyslem, který náhle nabývá smyslu logikou absurdního světa klaunů.“

Přeji příjemné podzimní dny a hodně klaunské srandy!

Naďa Humlová - Září 2021

Poznámka k článku od vydavatele: Když jsem začal sloužit v Nemocnici Na Františku v roce 1976 jako zřízenec na resuscitačním oddělení, kolega který mě zaučoval ukázal k malému pokojíku a říká: „Tady máme našeho Wericha!“ Nějak jsem mu nevěřil a pro jistotu jsem se šel přesvědčit do seznamu pacientů. U místa, kde byla jména pacientů bylo Jan Werich *1905. Kolem jeho pokoje jsem chodil tedy velice opatrně. Občas byl na pokoji, občas ho dcera Jana brala domů.

Jeho léčba byla tak trochu zvláštní: nadýchal se kyslíku, pak si dal cigaretu, přečetl si kousek z americké detektivky a odpočinul. Někdy potřeboval vyšetření na chirurgii. Vydali jsme se tedy s kolečkovou židlí na sousední oddělení. Cestou zpátky však Werich přikázal, abychom využili slunka, které svítilo na zahradu, zapálil si cigaretu a měl pohodu. Provoz nemocnice ho nevzrušoval. Občas přijel před desátou hodinou, že potřebuje nutně kyslík, protože je za chvíli něco v televizi, celkem nevnímal, že může být zrovna nějaký vážnější případ. Dostal svůj kyslík a odjel.

V noci, když byl v nemocnici klid, jsem třídil špinavé prádlo k odvozu. Werich přijel a začal rozhovor: „To je ale kurevská práce…“ Nemohu říci jestli přesně použil tento výraz. Potom začal náš noční rozhovor. Když jsem se zeptal, co si myslí o Bibli, odpověděl s pokorou: „To je kniha knih!“ Jindy však přišel s kritickou myšlenkou: „Tak jsem dostal ty Pelikánovy Listy. To je odboj, že by se z toho jeden posral. Pořád píšou o tom, co se komu stalo. Jako kdyby se v Bibli nemluvilo o nikom jiném než o nemluvňátkách, které Herodes nechal vyvraždit…“

Jednou dávali v televizi fotbal. Neopatrně jsem se zeptal, jestli se chce podívat. Odpověděl: „Ne, já si to dovedu představit.“

Jindy se sestry dívaly na nějaký program v televizi. Přijel Werich a žádal, aby se to přepnulo na druhý program, doběhl jsem pro televizní program a ukázal mu, že tam je nějaká politická blbost. Werich se otočil a řekl: „To je tak dobré pro ně!“ a odešel. Pochopitelně, že sestry, které se o něj staraly se cítily trochu uražené.

Velice se zastával Hrabala, když vydal dost ošklivé prohlášení, na což reagoval Jirous tím, že mu naházel knihy do zahrady, tak Jirouse označil za barbara.

V lednu po podpisu Charty 77, jsem se Wericha zeptal, proč ji nepodepíše také. Odpověděl, že nechce být na jednom papíru s lidmi, kterých si neváží. Neuběhlo ani pár dnů a byl na jednom papíru s lidmi, kterých si zřejmě také nevážil.

Den po podpisu Anticharty přišel do nemocnice a celý podpis bagatelizoval. Byl zcela rozhozen. Vstoupil do místnosti se slovy jako kdyby se nic nestalo: „To je hrozná sranda…“ Řekl jsem mu, že je to spíš ostuda. Pokud se pamatuji, pak již jsme spolu nepromluvili, ale to není důležité. Po kriminále jsem se již do nemocnice nevrátil a písničky Jana Werich hrály občas i v rozhlase.

Aleš Březina

***