Poštovní adresa:

365 St. Clarens Ave.

Toronto, Ontario, Canada, M6H 3W2

Telefon Toronto: (416) 530-4222

Telefon Praha: 222-261-811

ISSN 1186-9283 (Print)

ISSN 1923-1784 (Online)

E-mail: abe@satellite1-416.com

& satellite1-416@satellite1-416.com

Roční předplatné je dobrovolné!

Pokud chcete poslat šek, označte ho

Satellite 1-416

Vítejte na stránkách




Měsíčníku Satellite 1-416 

19. srpna 2021; číslo 8

uzávěrka každý třetí čtvrtek v měsíci - dáno na internet 19. 8. 2021

 



Dopis generálního konzula Petra Buriánka

k volbám do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

07.08.2021 / 07:26 | Aktualizováno: 07.08.2021 / 07:39

Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky proběhnou na zastupitelských úřadech v Kanadě již ve dnech 7. a 8. října 2021.
Je to z důvodu časového posunu o jeden den dříve než v České republice.
Do 29. 8. 2021  je zapotřebí uzavřít zvláštní seznamy voličů, které jsou vedeny na zastupitelských úřadech ČR v zahraničí

Dámy a pánové, milí spoluobčané.

Dovolte mi, abych vyzval všechny z vás, kteří v době voleb budete v Kanadě, kteří můžete a chcete volit ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republice, abyste si ověřili, zda jste zapsáni na zvláštním seznamu voličů. Pokud ne, tak jedním z míst, kde toto můžete učinit, je Generální konzulát České republiky v Torontu. Zápis do zvláštního seznamu voličů je ovšem třeba provést nejpozději do 29. 8. 2021.

Vzhledem k tomu, že nebyl schválen volební zákon, který by umožnil volit korespondenčně, rád bych věřil, že tomu tak bude letos naposledy, je nutno volit osobně. V zahraničí to znamená na jednom ze zastupitelských úřadů České republiky. V Kanadě jsou tyto úřady dva. Zde v Torontu to je Generální konzulát ČR na 2 Bloor Street West, a dále v Ottawě to je Velvyslanectví ČR.

Pro všechny z nás, kteří jsme v době voleb občany České republiky, a kteří chceme a budeme volit v Kanadě, je zapotřebí již nyní učinit první krok. V tuto chvíli je důležité si ověřit, zda jsme zapsání ve zvláštním seznamu voličů, který je v našem případě uložen na Generálním konzulátu ČR. Pokud nebudeme v tomto seznamu zapsáni nebo nebudeme mít ve dnech, kdy proběhnou volby, u sebe voličský průkaz, který se ovšem vydává osobně v České republice v místě bydliště, nemohli bychom se voleb zúčastnit. Řada z vás, kteří žijete v Kanadě delší dobu a chodíte volit, jste v seznamech zapsáni z minulosti.

Ti z nás, kteří v seznamu zapsáni dosud nebyli a budou chtít u nás volit, tak musí učinit osobní návštěvou na Generálním konzulátu České republiky V Torontu, a to nejpozději do 29. 8. 2021. Další možností je poslat písemnou žádost o zapsání, ovšem doprovozenou ověřenými kopiemi příslušených dokumentů, nebo se nechat zapsat prostřednictvím jednoho z honorárních konzulátů České republiky na území Kanady.

Podrobnější informace naleznete na naší webové stránce zde, nebo se na náš úřad můžete obrátit prostřednictvím emailu nebo telefonu. 

Děkuji Vám a prosím všechny ty, kterým to situace a čas umožní, aby možnosti volby využili.

S pozdravem a přáním hezkého zbytku léta

Petr Buriánek - Generální konzul České republiky - Toronto

***

Modelář a úprk z Afgánistánu

Blíží se podzimní filmové festivaly. Tento týden začne Karlovarský filmový festival, od 1. do 11. září proběhne Benátský filmový festival a následuje Torontský mezinárodní filmový festival od 9. září do soboty 18. září. Koncem září pak bude ještě plzeňské Finále, které se koná od pátku 24. září do středy 29. září 2021. Otázkou je, jak tyhle plány půjdou dohromady s Covidem-19, kterého se nemůžeme zbavit.

Letos jsme měli možnost vidět na internetu festival Czech That Film. Celkem nepovšimnutý zůstal snímek Petra Zelenky Modelář. Shodou okolností se Petr Zelenka narodil 21. srpna 1967, tedy rok před invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

V hlavních rolích jsou Kryštof Hádek a Jiří Mádl. Petr Zelenka přiznává, v rozhovoru pro českou televizi, že jednomu z nich jde o spravedlnost a druhému o peníze.

Obsah filmu (ČSFD.cz): Příběh dvou kamarádů, kteří provozují prosperující půjčovnu dronů, se odehrává v současné Praze. Majitel firmy přezdívaný Plech (Jiří Mádl), ve volném čase rapper, sní o velkých penězích
a neochvějných jistotách. Chemik a vynikající letecký navigátor Pavel (Kryštof Hádek), který se právě vrátil z Izraele, sní o spravedlnosti a osobním angažmá v nápravě světa. Drony jsou pro bývalé spolužáky ze střední školy propustkou do mnoha oblastí lidského konání, kam by se jinak nepodívali. Mezi jejich klienty patří prezidentský kandidát i výtvarníci pořádající happeningy. Ve filmu monitorují elektrárny, nosí luxusní kabelky na přehlídce místo modelek nebo sprejují ze vzduchu Petřínskou rozhlednu. Když se však jeden z hrdinů rozhodne využít dron k něčemu úplně jinému, situace ve firmě se začne komplikovat. Pavel v Tel Avivu s nasazením vlastního života odnese připravenou nálož z obchodního centra. Jeho fotografie se dostane do předních novin, ale zároveň si uvědomuje, jak snadno může dojít k tomu, že je někdo bezdůvodně obviněn z terorismu a že bez jakéhokoliv procesu může skončit na Guantanamu. Tento tábor, který zřídila Bushova administrativa, odporuje mezinárodním dohodám o lidských právech, byl ostře kritizován Amnesty International a podle Pavla by měli být zřizovatele tohoto zařízení jako Dick Cheney, Colin Powell či Donald Rumsfeld postaveni před soud. Pokouší se o to u Městského soudu, snaží se získat pro tuto myšlenku i prezidentského populistického kandidáta, ale všichni před ním utíkají. Jak politici, tak zástupci spravedlnosti rádi jeho schopností využijí, ale v případě že s ním mají hovořit o problému spravedlnosti a stíhání těchto představitelů bezpráví, v lepším případě ho vypoklonkují, v horším před ním utečou.

Vzpomněl jsem si na tento film při současném fiasku v Afgánistánu, kdy se vina za neúspěch hází na prezidenta Bidena, ačkoliv dohodu s Talibanem vyjednala Trumpova administrativa, válku začal George W. Bush a pokračoval v ní Barack Obama.

Není to první fiasko, kdy se někdo pokusil vnutit násilím dobro někomu jinému. Za pár dnů si připomeneme výročí 21. srpna 1968. Tehdy se nám dobro pokusily vnutit sovětské tanky. V současné době si Kanaďané sypou popel na hlavu ohledně škol pro domorodé obyvatelstvo. Úmysl byl dobrý, jenže provedení bylo poněkud špatné. Polidšťování domorodého obyvatelstva se bohužel dělo násilím. Jdeme-li do historie, vidíme, že kníže Václav skončil násilnou smrtí. Proto byl tak v nelibosti v hodinách dějepisu. Následovníci Mistra Jana Husa doplatili na to, že začali spoléhat na více na zbraně než na pravdu. Násilím a popravou sedmadvaceti protestantů 1621 na Staroměstském náměstí začala i doba pobělohorská.

Dánský filosof Soren Kirkegaard tvrdí, že není důležitý výsledek, ale cesta, jak se k výsledku dospěje. Odmítnutí násilí vidíme, jak u Petra Chelčického, Lva Nikolajeviče Tolstého, Mahátma Gandhího, Alberta Schweitzera i Přemysla Pittera, kterého se zastal i v době první republiky Albert Einstein.

Bohužel jsme se z toho nepoučili a stále opakujeme stejné chyby.

Připomíná to starý vtip: „Proč jste poškrábaní?“ „Převáděli jsme slepou paní přes ulici.“ „Ale to poškrábání…“ „Když ona na druhou stranu nechtěla…“

Miloš Zeman tvrdí: „S terorismem se nevyjednává, s terorismem se bojuje.“ A já k tomu dodávám: „Pokud není dost silný, pak se mu ve všem vyjde vstříc!“ Nyní je to právě Rusko, které koncem osmdesátých let dopadlo v Afgánistánu, jako sedláci u Chlumce a Čína převychovávající islamské obyvatelstvo, dvě radující se země, které tam mají namířeno.

Aleš Březina – Toronto, Foto: K. Hádek a  J. Mádl ve filmu  Modelář (zdroj ČFSD)

***

A znovu jsem se tam vrátila

Ano, znovu jsem se toto léto vypravila na Českomoravskou vysočinu, stejně jako v loňském roce, a znovu jsem si plnými doušky vychutnala její oblé kopce, rybníky, potoky, říčky, voňavé louky, lesy, zámky, hrady, rozhledny, města a vesničky, historické církevní stavby, pohodové lidi, dobré víno i slivovici a mnoho dalších zajímavostí. Těšila jsem se, že si letos konečně prohlídnu zámek a muzeum v Moravských Budějovicích, ale to opět nešlo, protože uvedené budovy jsou stále uzavřené, čemuž se podivovala i paní v místním informačním středisku a říkala, že nemá kam návštěvníky města posílat, ale že to „nahoře“ nikoho nezajímá. Škoda, neboť uvedené městečko se velice malebně rozprostírá v mírně zvlněné krajině jihozápadní Moravy s protékající říčkou Rokytkou a zavřenými zajímavými objekty je značně ošizené o svou celkovou krásu. Tak úplně jsem to tam nevzdala a tak jsem si prohlídla původní městské domky, pozdně románskou kapli sv. Michala na místě bývalého pohanského pohřebiště, farní areál s hradební zdí a baštou a zde evropskou raritu, pararulovou vrásu na které opevnění a fara stojí a která vznikla za tzv. kodomské horotvorné činnosti před 600-800 miliony roků. A nakoukla jsem přes bránu na objekt masných krámů, který nahradil krámy původní z 16. století, které byly později z hygienických důvodů zrušeny. Dnes je zde půvabná stavba ve tvaru podkovy s vyhovujícími dvanácti krámy, ve kterých je možné se seznámit s původními řemesly, jako byli síťaři, barvíři, kamnáři, koláři, podkováři, předláci lnu, sedláci, ševci, hrnčíři a další – dovnitř vejít ovšem nešlo, takže až někdy příště.

Nemohla jsem, samozřejmě, vypustit překrásný zámek v Jaroměřicích nad Rokytnou, jehož historický vznik lze velmi zjednodušeně uvést takto: snad středověká tvrz – renesanční zámek - barokní zámek. Největší rozvoj byl za majitelů z rodu Questenberků, konkrétně Jana Adama. Zámecké vybavení a funkčnost jeho jednotlivých interiérů má v sobě zachovaný styl 18. a 19. století. K zámku patří překrásná zahrada a park ve francouzském a anglickém stylu. Obě části rozděluje protékající řeka Rokytná s můstkem. Zahrada byla v barokní přestavbě propojena se salou terrenou, která do dneška patří k vrcholným ukázkám interiéru zámku včetně římských lázní. K zámku se od nepaměti pojí vážná hudba, za Questenberků zde působilo zámecké hudební těleso a Jan Adam Questenberk uměl hrát na celou řadu hudebních nástrojů. Muzikanty získával z okolních vesnic, které kromě hudby i zaměstnával na svém panství. V čele zámecké kapely byl kapelník František Václav Míča, který je autorem první české opery pojednávající o vzniku Jaroměřic. Také současná doba pokračuje v propojení zámku s vážnou hudbou, především pořádáním mezinárodního hudebního festivalu Petra Dvorského. A závěr? Nemusíme jezdit do Francie neb moravský Versailles máme v Jaroměřicích!

A zajímavost další – výlet do Dalešického pivovaru. Jeho vznik je spojen s rokem 1609. Moderní přestavby se dočkal od známého pivovarnického průmyslníka barona Antona Drehera v roce 1882 a pivo se zde vařilo až do roku 1977, kdy pro tzv. nerentabilitu byl provoz zrušen a sloužil všemu možnému za trvalého chátrání a devastace. Malé vytržení tehdy zde navodil Jiří Menzel, který v pivovaru natočil své slavné Postřižiny. Současní noví majitelé provedli s devastovaným objektem zázrak, veškeré zařízení revitalizovali, postupně zde zřídili muzeum piva, stylovou pivnici, možnost ubytování, nákupní krámek. Stále je zde onen, z filmu proslavený komín, na kterém seděla v bílých rozevlátých šatech Magda Vašáryová a stál Jaromír Hanzlík. Jen, osud komína je už jiný a v čapím hnízdě se zde uvelebila čapí rodinka. Dozvěděla jsem se i nějaké podrobnosti k tolik slavnému filmu Postřižiny. Tak jednak ani jeden z uvedených herců ve skutečnosti na komín nevystoupal, pro filmování sloužila atrapa komína postavená na střeše blízkého tehdejšího JZD do
výšky dvou metrů. Také vypití půl litru piva na ex od Vašáryové nebylo pravdivé, dojem z ex vypití se připravil jakousi důmyslnou technikou vloženou do půllitru, ani tento filmový malý podvod však nikterak neubral z pábitelské romantiky Bohumila Hrabala a film jsme obdivovali a viděli ho i několikrát, a věřili, že Magda Vašáryová i Jaromír Hanzlík na vršek komínu vylezli a Magda na ex pivo vypila. I v tomto létě na tomto místě jsem i já měla dojem určitého pábitelství, posedlostí životem, hravosti při pohledu na dominantní vysoký komín a alespoň na chvíli jsem si uvědomovala jiný přístup k životním hodnotám. Děkuji osudu, že jsem tam jela. A dalešické pivo je opravdu skvělé a to především 13 stupňové.

Bylo by zcela nespravedlivé nezmínit se o malé vesničce Kojetice na Moravě položené asi 8 km od Třebíče a nepopsat vám aktivitu, která zde, jako hlavní, probíhá. U Kojetic na osamělém kuželovém, zalesněněném vrchu stojí původně raně gotický hrad Sádek z 13. století, posléze dobyt za Jana Lucemburského a pobořen. Později přebudován na renesanční zámek a po osudové další smůle, kterou byl požár, znovu zachráněn a to již s určitou barokní úpravou a později i klasicistní. Nejvíce se zde vzpomíná na poslední zdejší šlechtu a sice hrabětě Viktora Chorinského, který na Sádku žil až do roku 1945. Po válce byl sádecký majetek zestátněn a Chorinští vykázáni, značně neeticky, do Rakouska. Hrabě byl v okolí znám svoji dobrotivostí a pracovitostí, stejně tak jeho manželka a dcera. Mluvili česky a u zdejších lidí měli zasloužený respekt a nikdy neodmítli našim lidem pomoc. Za komunistického režimu sloužil zámek jako škola a dnes je v soukromých rukách.

Největší zajímavost je ale pod zámkem, kde se rozkládá šestihektarový vinohrad Sádek s 30 tisíci hlavami révy vinné. Nikdo při zakládání vinohradu nevěřil, že v nadmořské výšce více než 420 m.n.m., se bude dařit révu pěstovat. A ono se to povedlo, určitě i díky neuvěřitelné profesionalitě zakládajícího a současného majitele, doc. ing. Lampíře, Ph.D. Dominují zde bílé odrůdy jako je Irsay Oliver, Muškát moravský, Muller Thurgau. Z rezistenčních odrůd je zde Merzling, Hibernal a Malverina. Díky delší vegetační době zrání jsou vína kořeněnější a pikantnější, jednoduchým vyjádřením jsou prostě skvělá pro chuť i náladu. Zdejší terroir vytváří místnímu vínu bezchybný charakter. Pro vysvětlení jen dodávám, že terroir značí souhrnný vliv mnoha činitelů jako je půda, klima, lokalita, práce vinaře a další faktory. Líbí se mi rčení vinařů ze Sádku: „Vinohrad sice miluje slunce, ale ještě více miluje stín svého vinohradníka.“

Pro dnešní vyprávění o mém putování v roce 2021 po Vysočině je to vše, ale pro některé z příštích čísel novin, bych se s Vámi ještě ráda podělila o jedinečnou, monumentální stavbu v Bohem zapomenuté krajině v Nové Říši – určitě se o to pokusím – teď už jen přeju hezké a ještě hezčí léto.

Jana Fafejtová – Praha, foto Pavel Skála CVC 2020

***

Jak to vidím já…

I letos jsem strávila několik týdnů na chatě, bez televize, internetu, telefonu i wifi. Těšila jsem se tam, tak jako kdysi malé dítě na lízátko. Letos můj pobyt byl o něco kratší než vloni, ale i tak byl velmi příjemný a maximálně splnil očekávání. Moji známí, se kterými internetově komunikuji, věděli, že ode mne nějakou dobu neuslyší, i když jsem slíbila, že jednou týdně zajedu do městečka do McDonaldu, se na chvíli připojit. Do městečka jsem sice zajela, i McDonald navštívila, ale nebylo wifi. Upřímně, ani mi to moc nevadilo, nikam jinam jsem ho hledat nejela. Užívala jsem si dne mj. i návštěvou dvou „sekáčů, blešáků, burzy“, ráda tam zajdu, často tam najdu opravdické skvosty, jako třeba starý fotoaparát, koukám i po knížkách se zajímavým titulem, s ohmatanými listy a s hodně podtrhaným textem, pro mne známka zajímavého čtení. Anebo zrovna potřebuji skleněný citrusový odšťavňovač a ejhle, našla jsem ho!(V obchodě jsem viděla jen plastové). Často koupím ale i to, co nepotřebuji, ale vidím v tom něco hezkého a tak přinesu domů. Udělala jsem si radost, říkám, stálo mi to jen pár dolarů a podporuji charitu. Doma nastane pak problém, protože už velmi obtížně hledám místečko, kam dotyčnou věcičku uschovat/postavit/pověsit. Ne, nejsem sběratelka starých krámů, kupuji, ale také likviduji, no a už dva roky jsme nemohli mít kvůli kovidu garage sale, a že věcičku už nemám kam umístit, tak to klidně svedu na něj!! Vždyť na něj se dnes svádí už všechno a leckdy si musím poklepat i na hlavu, jestli se mi to jen nezdá!  Jsem zvědavá, na co se budou nedostatky/problémy svalovat, až jednoho dne už nebude!  Nemám obavy, ono se zas něco najde.

Dcera moje nákupy zcela nepotřebného,  ale vidí samozřejmě jinak, a tak se jen tak mimochodem zeptá:“ .. co s tím budeš dělat, mami?“ A já odpovím:“ No, já se na to budu koukat, používat a těšit se z toho, ale co vy s tím jednou případně uděláte, to je mi už jedno.“ Dcera jen povzdychne, usměje a nalijeme si víno do právě zakoupených skleniček s ruční dekorací. 

Jeden z prvních mejlíků, které jsem po příjezdu domů otevřela, byl od Rosti Firly, s Evou a Rostislavem si píšeme a přátelíme 26 let! Dlouhé přátelství, kterého si velmi vážím – mejlík, písnička i nějaká ta srandička, vždycky je to velmi příjemné najít v poště. Tentokrát mi napsal i tohle: „Ten čas na chatě byl zajisté skvostný i solitární, ale jak někdo může existovat bez připojení na internet je záhada“. Odpovím  - může, ale už ne dlouho. Internetová detoxikace je čas od času velmi potřebná, ale jak vidím a sleduji, pokud jeden nechce žít v osamocení totálně mimo civilizaci v chalupě v lesích, je to  nutné být v dnešní době připojen - mobil i internet. Souhlasím s ním, ale občasné krátké vykolejení je prospěšné, aspoň já to tak vidím. Duše i mozek si odpočinou, ponoří se do pomalého toku proudu života, nejsou bombardovány neustálými nabídkami ke koupi, proudem bezvýznamných zpráv, kovidovými strašáky i počtem obětí živelných katastrof. Když tohle člověk neví, není tomu vystaven, zmizí i stres a následuje celková regenerace těla a hlavně mysli.  A o tohle právě jde, aspoň pro mne, o tuto krátkou přestávku v až už dost často stresových dnech, kdy s tím co musím, seknu a mám možnost se i věnovat aspoň na chvíli něčemu jinému, co mi těší, anebo co jsem posouvala v řadě priorit stále na zadnější místo. Letos jsem zkusila i rybařit, sice bez žádné chycené, ale nevadí, nějaká se chytne příště. Mimo jiné aktivity jsem např. ručně odepsala na tři dopisy přátel, které přišly s vánočním přáním. Za dlouhé čekání na odpověď, jsem je odměnila několika listy ručního a stále dobře čitelného psaní. Dopisy i pozdravy psány rukou považuji za více osobní. Časté mejlíky kamarádovi do Čech jsem řešila psaním denních zpráv. Až je dostane, bude mít 20 stránek ke čtení! Říká, že se na řádky už moc těší.

Počasí jsem měla od všeho trochu, velmi horké dny, déšť a jednu pořádnou bouřku. Plány jsem často měnila, jeden den jsem viděla i tři filmy, nevídáno pro mne!, ale celý den pršelo, tak proč ne? Odpočinková nečinnost. Na chatě máme hodně filmů jen s názvem, o kterých jsem nevěděla vůbec nic a tak protože jsem ženská stále zvídavá, chtěla jsem zjistit, o co se jedná. Nebudu vás zatěžovat jejich výčtem, jen řeknu, že jsem byla potěšena, že ten, kdo si dával tuhle sbírku dohromady, měl dobrý vkus na filmy.  Ať žánr komedie, napínavého thrilleru, romance i drama, samozřejmě, jen můj názor. O jednom se zmíním, je to film režiséra Mel Brooks - Blazing saddles (Ohnivá sedla). 1974 – americký satirický western, černá komedie, navržen na tři prestižní ceny. V roce 2006 byl vybrán a je pokládán za kulturně, historicky i esteticky signifikantní a je proto uložen v národním filmovém archivu. Jeden z nejlepších filmů své kategorie, co jsem kdy viděla, jak mohl ujít mojí pozornosti? Snad vy jste na tom lepší a potvrdíte mi moje chvalozpěvy.

Už tradičně, se každým rokem  podívám i  na další americký film z roku 1966 – The Russians are coming, (Rusové přicházejí). Pokud ho neznáte, koukněte na něj, další absolutně rozkošná komedie. Jsem si jista, že i u tohoto se hodně zasmějete. Smíchu je třeba, tak jako vody! Je stále oblíbený i mezi dalšími členy rodiny.

Podle zvyku si beru sebou i plnou tašku čtení, tentokrát jsem si čtiva vzala více, než jsem zvládla, ale i tak, mé knižní vášni se dostalo zadostiučinění. Kamarádka z Čech mi poslala nejnovější knížku amerického spisovatele Roberta Fulghuma - Ohňostrojení  (Fireworks), nabita filosofickými postřehy z denního života. Přečetla jsem jí skoro jedním dechem, jeho knížky čtu ráda, i tahle nezklamala. Dobře přeložena a plna jiskřivého náboje.  Autor se při psaní této sbírky úvah, historek i krátkých glos (krátký polemický komentář s osobním pohledem) zamýšlí a dělí s námi o nápady a myšlenky, které udržují při životě jeho vnitřní oheň. Všímá si běžných věcí kolem sebe jinými očima, v nezvyklém světle, nalézá smysl v každodenním životě a o to je jeho povídání půvabnější a zajímavější. A že doopravdy myslel docela všední věci jako např. ponožky, židle, lepidlo a jiné, o tom jsem se přesvědčila a hodně jsem se i nasmála! Dojde ale i na hlubší témata, jako např. mezilidské vztahy, lidské charaktery nebo naše místo ve světě. Kde jsme doma, kde je náš domov? V knížce je i několik próz z českého prostředí, je vidět, že mu ta naše malá zemička přirostla k srdci, hlavně její obyvatelé, jsme přeci známí smyslem pro humor a poťouchlosti. Každá následující stránka překvapí. Je to vlastně takový návod, jak si udržovat ony doutnající jiskřičky v sobě, natahovat se stále po něčem novém, zaměstnávat svoji mysl, udržovat ji v pohybu, zůstávat zvídavým, zajímat se o věci kolem sebe a vyhnout se tak šedivým dnům. Takhle to vidím i cítím já a jsem si jista, že to byl i cíl autorův. 

Píše např., že nevědění otevírá dveře k překvapení a údivu… jsem přesvědčena, že tomu tak je.

Anebo:  Život je nebezpečný od začátku do konce, neustále se pohybujeme na hraně.            

                Není možné si život založit na strachu.

               Rozumný strach je bezpečnostní opatření.

Poslední větičku jsem si vzala hned k srdci, na svoji hůl jsem si dala zvonek, bezpečnostní opatření proti medvědům - minulý měsíc se nám totiž jeden procházel kolem chaty. Chodit do lesa budu stále, ale teď jen se zvonkem, k velké spokojenosti mé rodiny.

V loni jsem na chatě přečetla i jeho trilogii Opravář osudů, také velmi úsměvné čtení.  Autor se zabývá základními otázkami lidské existence: K čemu jsem na světě? Kdo jsem? A jak to mohu změnit? Hlavní postava, George Novak, přijede do Prahy, aby pátral po svých českých kořenech. Potkává svérázné přátele, kteří mu v jeho pátrání nejvíc pomáhají. Děj románu se povětšinou odehrává v rozjařeném prostředí pražských hospůdek, hlavně v té u Devíti draků, v místě přímo stvořeném pro rozmluvy a otázky.

Na Amazonu jsem ani jednu z knížek nenašla, ale k mání je v češtině audiokniha Opravář osudů.

I když moje dny na chatě byly emocionálně vytíženy, tak na jeden srpnový den nikdy v životě zapomenout nemohu. Ten den znamenal velké zklamání a velkou změnu života pro všechny z nás v Československu. Jestli pak je o něm ve školách v osnovách dějepisu aspoň zmínka?

Jak to tenkrát bylo??

  Pražské jaro přineslo krátký sen o svobodě.

Socialismus s lidskou tváří nadchnul tehdejší společnost po letech politických procesů a vlády tvrdé ruky.

  21. Srpen 1968 

  Do Československa vtrhli cizí vojáci.

  Zabíjejí neozbrojené civilisty.

  Lidé jsou v šoku a zoufalí.

Jdi domů, Ivane!

Krátký sen o svobodě, volném cestování a lepší budoucnosti právě skončil.

Moc to bolelo. 

Události, které se staly přesně před 53 lety. Za pár dní si ruskou okupaci budeme opět připomínat. 

Pro mnohé z nás to znamenalo odchod z rodné vlasti.

S manželem jsme byli jedni z těch.

Často se mi lidé ptali/stále ptají, zda toho nelituji.

Nikdy!!

Každý z nás emigrantů máme svůj příběh, kdy, jak, na kolikátý pokus, atp., ne, nebudu psát náš, koho to už zajímá, to už bylo dávno, jsme tady, máme se dobře, co víc? Občas se mi ale na mysl promítne jedna humorná episodka svědčící o tom, jak jsme byli v nových začátcích v jiné zemi až dětinsky prostí a neznalí skoro ničeho. Představte si, dva mladí romantici (manžel a já) se usadili v Niagara Falls a bydleli společně s dalšími, také  mladými romantiky. Jednou, kdy se nás u stolu sešlo osm romantiků  a hráli jsme karty, najednou někdo z mužské posádky prohlásil: „..teď by tak bodlo pivo! V lednici nebylo, do kapsy hluboko, tak co teď, jak tu spalovací chuť na jedno uhasit? A opět někdo si vzpomněl, že jsme k přivítání do Kanady dostali různé kupóny na jídlo i pití zdarma. Začali jsme hledat a našli jsme! Hurá!  Byla to poukázka od A&W  na hamburgery a dva demižony Root beer. Chlapi viděli slovo beer (pivo), to jim stačilo a tak se hned jejich čtveřice vydala, asi dva kilometry, do nejbližšího stánku. Venku fučel vítr, padal sníh, bylo pod nulou, vzali saně a vyrazili… Měli byste vidět ten výraz v jejich obličejích a slyšet slova co padala, když doma pak konečně demižony otevřeli a ochutnávali první doušky!! Kvůli tomuhle (a teď padala ta neslušná) jsme se táhli takovou dálku? To jsme tedy naletěli!  Nedivím se, root beer má totiž věrnou podobu tmavého piva, jak barvou, tak i pěnou při nalití, tradičně se točí/ podává ve sklenicích na pivo, od piva je pak k nerozeznání, však víte.  Už ani nevím, co se s obsahem demižónů stalo, ale pokračovali jsme ve hře v karty, slova létala vzduchem a smát jsme se nepřestali, až dlouho do noci! Jsem si jista, že na tuhle historku z nás všech zúčastněných nikdo nezapomněl a nikdy nezapomene.

Věděli jste, že tento velmi sladký severoamerický bez kofeinový karbonátový soft drink, je tradičně vyráběn z kořene stromu sassafras? Další přísadou je cukr, melasa, plus hřebíček, skořice a nové koření. Kůra byla používána již před mnoha stoletími Indiány k léčebným účelům. Proto i root beer chutná trochu medicinálně, aspoň tedy mne, přiznávám, v oblibě ho nemám. Na výsluní světa se dostal v roce 1919, kdy Roy Allen odkoupil tajný recept od lékárníka z Philadelphie, začal s jeho výrobou a také hned stavěl i prodejné stánky. O trochu později se Allen spojil s Frank Wright a tak se zrodilo A&W. Před nedávnem jsme se v jednom z nich se synem zastavili, zašli dovnitř a hned u pultu nás přivítalo čtyř lahvové balení tohoto tradičního soft drinku, který prostě buď vám chutná anebo ne. Myslím, že něco mezi tím neexistuje.  Zřejmě, ale více chutná, jinak by nás u vchodu už nevítal!

Robert Fulghum by měl ze mne radost, že se zajímám.

Ano, už bývám unavena ze změn v denním životě, co se může, co ne, jak to bude, a jak zas ne, bolí mi, kolik hodně lidí podlehlo strachu a žijí životem na něm založeném, splnila jsem svoji občanskou povinnost - mám dvě vakcíny, kdyby to šlo, nechala bych se naočkovat znova a znova, aby to uspíšilo konec této hodně náročné doby. (Neslušné výrazy znám taky). Už to trvá dlouho. Jsem ráda, že jsem zatím ze všeho vyvázla v pohodě, že mohu případně pomoci i tam, kde pomocné ruky je potřeba. Ano, štve mě moc a hodně, že ještě není ta doba, kdy bych mohla už zase volně a bez zábran vyrazit někam do světa, to je ale jen maličkost proti těžkostem druhých. Městečko je plné návštěvníků, cesta kolem řeky je jak Václavák, fronty před obchody vymizely, regály jsou plné, venkovní patia restaurací plně obsazena, hej!, skoro v normálu, ne? Jak to vidím já, tak zelená už proskakuje, už to nebude dlouho trvat a budeme z toho venku. Teď máme před sebou federální volby, letos poprvé si nejsem jista, koho budu volit, jak jste na tom vy, máte to vyřešené? A zas máme o čem přemýšlet, vést debaty, život jde dál… Stejně si myslím, že jich nebylo teď třeba, ale prime minister určitě ví, proč je svolal.

  Tuhle jednou jsem dělala v garáži něco “ technického“ a říkám synovi, který byl poblíž: „.podej mi, prosím Tě, robertsona“. Trochu nechápavě, anebo mohlo to být i obdivně, se podíval, a tak opakuji znova – no přeci ten čtvercový šroubovák, který P. L.Robertson, Kanaďan, vynalezl a v roce 1909 si ho nechal patentovat. Jsem si jista, že syn věděl, o čem mluvím, ale chtěl mi nechat světla pódia.

Robert Fulghum by měl ze mne opět radost, že se zajímám.

A o to právě jde.

Přeji nám všem hezký zbytek léta, a jak to vidím já, už brzy bude zelená svítit naplno!

A do té doby to už vydržíme!

Naďa Humlová - Srpen 2021


***

Pozdrav ze Sudbury

Nazdar, Aleši, červenec skončil a s gustem Ti oznamuju, že život jde dál navzdory předpovědím o konci světa.

Pozoroval jsem červencový úplněk, který byl stejný jako stovky úplňku, které jsem pozoroval; napadlo mne, že za svých 75 prožitých let jsem viděl víc jak 800 úplňku anebo 800 určitě, kdy jsem se začal, co člen kroužku mladých astronomů v Ostravě, pozorováním oblohy zajímat a dodnes mne ta klukovská záliba neopustila, ale naopak se prohlubuje pomyslím-li, že Měsíc obíhal Zemí miliardy let přede mnou a bude obíhat miliardy let potom a to mne kapičku uklidňuje, že lidské bláznovství je dočasné, zatímco ten Vesmír nad námi je věčný a nekonečný.

Počátkem července se uvolnily rozmanité restrikce a lidé cestují všemi směry, aby dohnali co nenacestovali v předchozím roce, kdy koronomanie vládla lidem i dětem. Tedy naší mladí odjeli na týden tábořit na ostrov v jezeře a po návratu odletěli na západ do Skalistých hor a nás, prarodiče, uznali způsobilými dohlídnout na jejich barák, děti, psa Magi a kocoura Fouska, což Eva s nadšením přijala, aby si poslední týden července zahrála na matku rodiny a náramně si to užívá tak moc, že si mladí toulky po Coloradu prodloužili o pár dní s odbočkou do Utahu a namísto v neděli se vrací ve středu. Posílám několik obrázků ze Skalistých hor.

Vnoučata zajásala, protože s babi je legrace a dělá jim pomyšlení a palačinky, kdykoliv chtějí.

Akorát náš kocour Miki je nespokojen, protože nemá paničku Evu na dohled, Eva většinou pobývá v baráku přes cestu, a pes Magi, honí kocoura kdykoliv ho vidí.

Počasí je nádherné, pohoda kolem nás, děti jsou fajnové a trsy jeřabin se už barví na červeno.

Přeju klidný srpen a všecko dobře doma i venku!

Rosťa Firla

***

A ještě k olympiádě

Četla jsem, že olympijská medaile je jistá cesta k mnoha miliónovým ročním příjmům (stříbrná polovic a bronzová čtvrtinu) a to se mi příčí.

Kolem puberty jsem dělala závodně sportovní gymnastiku, hrála jsem tenis, ale nikdy jsem na to nemyslela jako na výdělečnou činnost. Národní sláva - to chápu, ale milióny za sport mi připadají jako parodie sportu.

Olympijské hry byly založený podle tradice v roce 776 př. n. l. v Olympii, což paradoxně není blízko Olympu, ale na poloostrově Peloponésu v Elis. Napřed to byla jen jednodenní událost, ale už v roce 472 př. n. l. trvalý pět dní; závody vozatajů, koňské dostihy, pentatlon, házení diskem a oštěpem, zápasení, běhy na různé vzdálenosti.

Řekové byli roztříštění do množství kmenů, městských státu a státečků, které mezi sebou nelítostně soutěžily a válčily v duchu soutěživosti, jakou si ani nedovedeme představit. Byl to duch agon, z čehož máme slovo agónie.

Řekové byli rozdělení, ale jak píše historik Herodotos, spojovaly je tři věci: Společný způsob života a jazyk, delfská věštírna a olympijské hry. Podle Olympijských her počítali svůj kalendář (napr. třetí rok 70. olympiády je 563 př. n. l.). Což bylo výhodné, neb každý stát a státeček měl vlastní kalendář, a nejspíš by se dva Řekové z různých státu nikdy nesešli bez olympijského kalendáře. Kazdy čtvrtý rok se na začátku roku rozběhli poslové z Elidy do všech koutů Středozemního, Egejského a Černého moře, aby oznámili olympijské příměří, ve všech řeckých koloniích, městských státech a přístavech, aby atleti i diváci mohli cestovat bez obav, že se stanou oběťmi endemického řeckého válčení. Protože nejvíce škody si nadělali Řekové mezi sebou, všichni olympijský mír dodržovali jako čas oddychu.

Kolem stadiónu vyrostlo stanové město, kde sídlili návštěvníci, a také stovky obchodníků, kteří měli žně. Vítězové byli čtení ve svých městských státech, jejich návrat byl slaven veselici, děvčata jim házela květiny pod nohy, a leckdy se vítězové dali na politiku, neb věděli, že svým vítězstvím přispěli k prominenci své polis, svého městského státu a ke všeobecně znalosti svého jména. Také byli opěvání v 5. stol. př. n. l. nádhernými básněmi básníka Pindara a jestliže zvítězili vícekrát, jejich socha mohla být umístěna v Alejí vítězů v Olympii. Řekové neměli druhé a třetí místo. Byl jeden vítěz, ostatní byli poražení a bašta. Poražení se vraceli do svých státu tiše a nenápadně a dávali přednost nočnímu vstupu jak poznamenal Pindaros.

V roce 480 př. n. l., v kritické době pro budoucnost západní civilizace, kdy se statisícová perská vojska hrnula na Řecko, bylo na konferenci o společně řecké obraně v Korintu také naneseno, že se letos zruší Olympijské hry, neb jest značně nepravděpodobné, že by perský král králů Xerxes uznával olympijský mír. Ale zvítězil názor, že hry jsou k poctě nejvyššího boha Dia, a že jeho podstatně božské pomoci bude nejspíš třeba, aby se Řecko ubránilo, takže hry být musí. K soutěsce Thermopyly byl tedy poslán jen předvoj řeckého vojska s tím, že zbytek armády přijde až skončí olympiáda.

Když dorazili Peršané k Thermopylám, zajali nějaké Řeky a ptali se jich jak se připravují Řekové na válku. Zajatci ochotně sdělili, že jejich krajané slaví Olympijské hry, a že to jim, Peršanům, spočítají, jen co se utrhnou od fandění. Což bylo dost urážlivé pro perského autokratického vládce milionů. Xerxes se zeptal jaké ceny se udělují vítězným atletům, a slyšel že vítězové dostávají olivový věnec. Xerxův strýc se neudržel, a zvolal: Proti jakým lidem nás to vedeš, králi, kteří si váží více cti, než zlata!

Což mu vysloužilo Xerxovo pohrdání, asi až do chvíle, kdy Xerxes zděšeně zíral na porážku svého mocného loďstva u Salamis spojenými řeckými flotilami.

Olympijské hry ve starověku ovšem také neunikly skandálním historkám. V roce 420 př. n. l. bylo Sparťanům zakázáno se her zúčastnit. Bylo to v době Peloponéské války, zničující a bratrovražedné, mezi Aténským námořním spolkem a Peloponéskou Ligou vedenou militaristickou Spartou. Sparťané totiž porušili olympijský mír, protože poslali své těžkooděnce obsadit pevnost blízko Elis poté co byl vyhlášen olympijský mír. Rozhořčili tím nejen nepřátele, ale i spojence, ač se vehementně bránili, že dostali zprávu o začátku míru o den později. Diovi kněží v Olympii jim udělili obrovskou pokutu, 2000 min stříbra, 2 miny za každého těžkooděnce podle zákona. Dělalo to 33 talentu, a je třeba si uvědomit, že v té době se za dva stříbrné talenty dala postavit válečná loď triréma, i s několikaměsíční výplatou pro veslaře. Sparťané kvíleli že tolik peněz nemají, a prosili, aby aspoň mohli obětovat u Diova oltáře, kde také odpřísahnou, že pokutu zaplatí na splátky.

Známý je skandál z roku 338 př. n. l., kdy jistý Eupolus z Thesálie podplatil své tři protivníky v boxu, aby prohráli a všichni byli s hanbou vyhnání.

Protože Olympijské hry trvalý přes tisíc let, jejich charakter se pomalu měnil, v našem letopočtu tam už také byli profesionální atleti, podporovaní různými patrony; když se Řecko stalo římskou provincii, v roce 143 př. n. l., tak omezení účastníků jen na Řeky padlo; Neronova exhibice v roce 67 n. l. na Olympijských hrách mu neudělala žádné přátelé, ani mezi Řeky protože posunutím Olympijských her o rok dříve zcela zvrtal kalendář - kteří ho prohlásili za vítěze i když spadl z vozů při vozatajských závodech, ani mezi Římany, kteří se za něj styděli a hned příští rok ho prohlásili za nepřítele státu. Poslední vítěz byl arménský princ ve vozatajských závodech. Theodosius, císař Byzantské říše, který vyhlásil křesťanství jako jediné náboženství zrušil olympijské hry v roce 393 n. l., neb to byla "pohanská slavnost". Také zavřel Akademii u Atén, původně založenou filozofem Platónem, jako pohanské učiliště. O 33 let později, císař Theodosius II. nechal zbořit chrámy v Olympii, až i místo kde se po 1169 let scházeli mladí muži (a odděleně mladé dívky) aby soutěžili o cest a slávu, bylo zapomenuto.

Eva Firla – Sudbury. foto:  Zlatý medailista z Tokia Andre de Grasse (olympic.ca)

***




Úmrtí

Ivan Rázl

15. 1. 1944 – 26. 7. 2021

Ivan byl renezanční člověk. Znali jsme ho z Nového divadla, kde snad působil od jeho založení. Málokdo hrál v tolika hrách jako on. Při tom využíval i svého hudebního talentu, což uplatnil zřejmě naposled v semaforské hře Šest žen Jindřicha VIII., (z které je naše fotografie). Narodil se ve Zlíně, do Toronta přišel v roce 1969 přes Finsko. Dosáhl titulu PhD jako chemický inženýr. Specializoval se na výstavbu budov, mostů a přehrad. Kromě divadelních představení, v kterých hrál, rád recitoval poezii, hrál na kytaru, měl hlubokou znalost filosofie, historii a zajímal se o politiku. Rád o tom všem diskutoval. Pamatuji se, že při jednom s posledních setkání s Ivanem  udělal rozbor jednotlivých větví islámského náboženství. Překvapilo mě, s jakým nadšením a odborností o tom vyprávěl. Ivan bude chybět nejen Novému divadlu, ale i celé krajanské komunitě. Více o Ivanu Rázlovi.

abe

***





Milan Lasica

3. 2. 1940 - 18. 7. 2021

Milan Lasica zemřel v důsledku poruchy srdečního rytmu během koncertu ve Štúdiu L+S. Stalo se tak krátce poté, co dozpíval píseň Ja som optimista. Byl slovenským humoristou, dramatikem, spisovatelem-prozaikem, textařem, herec, režisérerem, moderátorem a zpěvákem. Proslavil se dlouhodobou spoluprací se
svým kolegou Júliem Satinským. Vystudoval dramaturgii se zaměřením na divadla malých forem na VŠMU v Bratislavě. Už během studií začal vystupovat v Tatře, kde předváděl svoje autorské dialogy. V letech 1964–1967 pracoval jako dramaturg Československé televize, v letech 1967–1971 byl členem Divadla Na korze v Bratislavě, v letech 1971–1972 divadla Večerní Brno, v letech 1972–1978 zpěvohry Nové scény v Bratislavě. Od roku 1982 byl uměleckým šéfem Štúdia S, kde až do smrti působil jako ředitel. Jeho první žena byla Zora Kolínska. S druhou manželkou Magdou Vášáryovou má dvě dcery. V roce 1989 mu byl udělen titul zasloužilý umělec. V roce 2003 jej prezident České republiky Václav Havel odměnil státním vyznamenáním Medaile Za zásluhy. Začínal psaním autorských dialogů a scének pro sebe a svého partnera Júlia Satinského, ve kterých porušoval všechna pravidla realistického divadla. Ve své dramatické tvorbě si bral za vzor české komiky Voskovce a Wericha, Miroslava Horníčka. Komika Lasici a Satinského je založena na rozebírání banálních životních situací a jejich posunu až do absurdna. Absurdní poloha jejich textů však nemá být únikem z reality, ale naopak zvýrazněním a upozorněním na prázdnost jazyka a nebezpečí konvenčního myšlení. Tyto texty také nezůstávají bez skeptického pohledu na slovenskou mentalitu. Psal především písňové texty a nazpíval dvě alba starých evergreenů s hudebním seskupením Bratislava Hot Serenaders. (wiki - foto: J. Satinský a M. Lasica)

***

Gerd Müller

3. 11. 1945 – 15. 8. 2021

Gerhard „Gerd“ Müller byl německým fotbalista a jedním z nejvýznamnějších střelců v historii fotbalu. Gerd Müller byl malý, zavalitý a nijak zvlášť nenaplňoval představu o fotbalové hvězdě. Jeho zrychlení však bylo ohromné. Na krátkou vzdálenost dokázal přesprintovat kohokoli na hřišti a navíc měl úžasný střelecký instinkt. Na malém prostoru dokázal být neuvěřitelně obratný a mrštný. Pelé ho roku 2004 zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů.

Během své kariéry nastřílel v 62 reprezentačních zápasech 68 gólů, což činí fantastický průměr 1,1 branky na zápas. Dále vsítil 365 gólů v 427 zápasech německé Bundesligy (1. místo mezi nejlepšími kanonýry v historii Bundesligy) a 66 gólů v 74 zápasech evropských pohárových soutěží.

V roce 1970 získal cenu Zlatý míč pro nejlepšího evropského fotbalistu roku, v letech 1967 a 1969 pak získal v Západním Německu ocenění Fotbalista roku.Za sezóny 1969/70 a 1971/72 získal cenu Zlatá kopačka pro nejlepšího střelce evropských ligových soutěží.

Reprezentoval západní Německo, v roce 1972 s jeho reprezentací vyhrál mistrovství Evropy a o dva roky později i mistrovství světa. Na klubové úrovni je s Bayernem Mnichov, v jehož dresu strávil 15 let, čtyřnásobným držitelem titulu v lize i poháru, třikrát triumfoval v evropské lize mistrů, jednou vyhrál Interkontinentální pohár a také Pohár vítězů pohárů.

V roce 1972 stanovil nový rekord v počtu vstřelených branek za kalendářní rok, vsítil jich celkem 85. Tento rekord překonal až argentinský fotbalista Lionel Messi 9. prosince 2012.

wiki

***

Na dotazy čtenářů odpovídá český právník Jaroslav Horký

Zjistila jsem, že když se projednávalo dědictví po mé babičce, která žila kdysi na území České republiky, byl projednán dům, který vlastnila, a to ve prospěch mého otce. Pamatuji si ale z vyprávění, že babička hovořila i o okolních polích, které patřily její rodině. Je možné nějak získat i tyto okolní pozemky?

Na tuto otázku není jednoznačná odpověď. Katastr nemovitostí je veřejně přístupný, a tak si můžete zjistit, zda jsou některé okolní nemovitosti ve vlastnictví třeba ještě stále Vaší zemřelé babičky či jiného rodinného příslušníka. Zpravidla je vhodné nechat si udělat tzv. due diligence těchto nemovitostí, které se zaměřuje na historii nemovitostí a které Vám vypracuje odborník, který se nemovitostmi v České republice zabývá a pracuje s nimi. Při tomto historickém bádání zjistíte, zda byly nemovitosti převedeny na další osoby a na základě čeho se tak stalo. Mnohdy bylo důvodem vyvlastňování, ale třeba i prodej nemovitosti, kolikrát také nemovitost rodině ani nepatřila, ale rodina zde byla pouze v nájmu či ji jinak využívala. Jsou i případy, kdy se při zkoumání historie nemovitostí objeví další nemovitosti, které jsou stále evidovány na původního vlastníka, Vašeho příbuzného, a možná poté zjistíte, že zde existuje možnost nemovitost je získat, například podání návrhu na dodatečné projednání dědictví a v tom případě se poté obrátit na advokáta, který vám s návrhem a celým dědickým řízením pomůže.

Vlastním id. ¼ domu v České republice. Bohužel není možné se domluvit s ostatními spoluvlastníky na správě daného domu, ve kterém jsou čtyři byty. Jak mám postupovat? Na koho se mám obrátit?

Někdy je soudní cesta až ta poslední, Ve vašem případě bude však nezbytná. Jako spoluvlastník zbývající části domu můžete další spoluvlastníky vyzvat k prodeji jejich spoluvlastnického podílu za tržní cenu, tedy cenu odpovídající danému místu a v daném čase. Nebude-li některý ze spoluvlastníků s prodejem souhlasit, můžete se obrátit na soud s žalobou na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a to za cenu určenou soudním znalcem. Tyto soudní spory jsou zpravidla vedeny několik let a zahrnují otázku vypořádání investic, předkládání posudků atp. Je proto vhodné být zastoupen advokátem. Daný případ by bylo nutné posoudit individuálně. V úvahu by možná připadalo rozdělení domu na bytové jednotky atp. Určitě bych Vám doporučil obrátit se na advokáta, který Vás zastoupí jak v jednání se spoluvlastníky, tak při případném soudním jednání, pokud by nedošlo k dohodě.

Chtěl bych prodat nemovitost, kterou vlastnil můj otec a následně já.  Dlouho o ní není postaráno, neboť žiji v zahraničí. Zjistil jsem však, že na nemovitosti je zástavní právo finančního úřadu a nelze realizovat prodej. Jak mám postupovat?

Vlastník má nejen práva, ale i povinnosti. Patrně jste opomněl hradit daň z nemovitosti a místně příslušný finanční úřad využil svého práva Vaši nemovitost obstavit. Doporučuji urychleně pověřit osobu, která za Vás vše dořeší. Nejlépe bude obstarat si právního zástupce, který za vás vše vyřídí. Uhradí vaše závazky, zajistí výmaz zástavního práva a pomůže s prodejem předmětné nemovitosti. Mohlo by se Vám také stát, že nemovitost bude prodána v dražbě a vy tuto skutečnost neovlivníte.

Zdědil jsem nemovitost, kterou měl můj předek ve spoluvlastnictví s Českou republikou. Nejsem ale schopen nemovitost spravovat. Chtěl bych proto svůj podíl na nemovitosti prodat. Potřebuji k tomu souhlas druhého spoluvlastníka, tedy České republiky?

Můžete samozřejmě nakládat se svým podílem, to znamená, že ho můžete prodat třetí osobě. Od poloviny roku 2020 se ale do českého práva vrátil institut zrušeného předkupního práva. Což znamená, že ve Vašem případě nejste jakkoliv omezen při prodeji. Doporučuji proto oslovit odborníka v České republice, který se zabývá nemovitostmi, vašeho právního  zástupce který Vám bude nápomocen při realizaci.

Přišel mi dopis, ve kterém mě stavební úřad vyzývá abych odstranil závady na nemovitosti, jenž mohou způsobit škody na zdraví a majetku. Nemovitost je v nelukrativním místě a náklady by značně převyšovaly moje možnosti. Co mám dělat?

Je potřeba zvážit zda má cenu si nadále tento majetek držet. Pokud vám přináší jen problémy. Mohlo by se vám také stát, že ze strany stavebního dojde k nařízení odstranění závad prostřednictví obce kde se nemovitost nachází, a tyto náklady budou po vás vymáhány. Doporučuji v tomto případě si obstarat právního zástupce, který dokáže s odborníky celou věc posoudit a navrhnout Vám to nejlepší řešení v dané věci.

Zemědělské družstvo působící v místě, kde vlastním zemědělské pozemky, mě oslovilo s nabídkou uzavření pachtovní smlouvy. Byla mi ale nabídnuta částka za užívání velmi nízká, v porovnání s částkou za užívání v okolí. Jak zjistím, že se jedná o běžnou částku? Na koho se můžu obrátit?

Takto nabízená částka se pravděpodobně odvíjí od bonity půdy, kterou vlastníte. Tu zjistíte z výpisu z katastru nemovitostí. V těchto případech je možné se optat jak v realitní kanceláři u advokáta který má s těmito případy zkušenost. Je běžné, že se ve stejné lokalitě nachází více zemědělců, kteří by o Vaše pozemky měli zájem. Proto je vždy potřeba nabídky porovnat.

***

Sport

V Čechách i na Slovensku začaly fotbalové soutěže. Českým i slovenským týmům se nedařilo postoupit do Ligy mistrů. Slavia vypadla s maďarským Ferencvarosem, když v Budapešti prohrála 0:2 a v Edenu zvítězila pouze 1:0. Sparta dvakrát prohrála s Monakem 0:2 doma a 1:3 v Monaku. Pravidelné zpravodajství z kopané na:

fotbal.zpravy. ca .

Aleš Březina




 

Celková tvorba do roku 2020

www. paintinggallery.net


Poslední virtuální výstava koláží 2021

www.paintinggallery.ca

Ti, kteří nás podporují

Nabídka práce ve výrobě nápojů 

pro kanadsko-českou firmu

v Mississauze.

Máte-li zkušenosti z výroby, fyzickou kondici a manuální zručnost a jste spolehlivý a stabilní (máte-li zájem o dlouhodobu spolupráci), volejte v pondělí až pátek (od 8:00 hod. do 16:30)

na číslo 905-848-0428. 

Z humoru Nadi Humlové