Poštovní adresa:

365 St. Clarens Ave.

Toronto, Ontario, Canada, M6H 3W2

Telefon Toronto: (416) 530-4222

Telefon Praha: 222-261-811

ISSN 1186-9283 (Print)

ISSN 1923-1784 (Online)

E-mail: abe@satellite1-416.com

& satellite1-416@satellite1-416.com

Roční předplatné je dobrovolné!

Pokud chcete poslat šek, označte ho

Satellite 1-416

Důležité odkazy

Kalendář a bohoslužby

(co se bude dít v naší komunitě)

Galerie Marie Gabánkové

Další webové stránky

Nové divadlo

Fotbal

Hokej   NHL

Dárci

***

Archiv od roku 2003

Archiv PDF

Bílá nemoc nechce odejít

Calgary-based vaccine maker, Providence Therapeutics,  is still in the early stages of clinical trials for its mRNA vaccine candidate, and Manitoba is the only province that has announced a deal with them.)

Čapek na jedné rodině ukazuje rozličný přístup různých generací. Mladá generace reprezentovaná dcerou a synem vidí materiální výhody, které plynou z Bílé nemoci. Pokud bychom to chtěli přetlumočit jedná se o ekonomické výhody. Je zde opět klasický souboj, který můžeme vidět v posledních dnech mezi ekonomikou (uvolňováním) a obavou z pandemie (omezováním). První asistent dr. Sigelia otevírá podvodnou kliniku. Opět můžeme vidět různé podvodné lékaře, kteří znají, jak léčit Covid- 19. Dostáváme řadu e-mailů, od kapek do nosu, přes bělidlo či jak zlepšit imunitu. Zajímavé je, že i dr. Galén je obviněn z rozpoutání anarchismu. Dalším Čapkovým postřehem je, že ekonomický dopad by znamenla ztrátu 200 000 pracovních příležitostí.

Čapkova hra končí patem. Dr. Galén sice donutí maršála k ústupkům, ale věci jsou již tak rozjeté, že se nedají ovlivnit. Dav doktora ušlape. Symblicky v čele davu je syn z bezejmenné rodiny.

Pokud si chcete Čapkovu hru přečíst celou umístili jsme kopii na naše webové stránky.

abe

Na snímku Rudolf Hrušínský jako baron Krüg a Josef Kemr -představuje dr. Galén, z představení 21. 2. 1980

Bílá nemoc v pdf.

***

Filmy

Milí přátelé,  

rád bych vás pozval na filmový večer s mimořádnými hosty, který vzhledem k pokračující pandemii připravili jsme v online podobě dokumentární film o světoznámém českém filmovém vizionáři Karlu Zemanovi, a poté se uskutečnil beseda s jeho dcerou, vynikající česko-kanadskou filmařkou a ilustrátorkou, Ludmilou Zemanovou a také vnučkou, spoluautorkou několika jejích projektů, Lindou Zeman Spálený.

Filmy Karla Zemana mě provázely od dětství až do současnosti, jistě stejně jako mnohé z vás. Doufám, že jste strávili příjemný večer v úterý 20. dubna od 19:30 hod. ET.

Pokud se chcete na tento večer podívat klepněte na tuto pozvánku:

https://dafilms.cz/film/9955-filmovy-dobrodruh-karel-zeman

Budu vám vděčný za laskavé sdílení mého pozvání s vašimi přáteli!

Se srdečným pozdravem

Bořek Lizec, velvyslanec ČR v Kanadě

***

Czech That Film

Vážení přátelé české kinematografie,

Přejeme Vám příjemný zážitek při sledování českých filmů z pohodlí Vašeho domova.
S pozdravem,  

Velvyslanectví  ČR v Kanadě a Český konzulát v Torontu

***

Virtuální výstava „Překvapení koláží“

Marie Gabánkové

Před Velikonocemi byla vernisáž virtuální výstavy Marie Gabánkové, kterou můžete nalézt na webové stránce paintinggallery.ca nebo v české verzi czech.paintinggallery.ca.

Pozvánka byla rozesílána spolu s kopií panelu Ukřižování z Isenheimského oltáře od Matthiase Grünewalda, jehož originál je v Unterlinden muzeu poblíž alsaského Colmaru. Jelikož torontský malíř Jiří Tomiška chtěl o této výstavě a o kopii oltáře vědět víc, položil Marii několik otázek.

JT: Maria, především gratuluji k výstavě, vytvořené ve složité situaci posledního roku.

MG: Jsem vděčná za každou reakci, jak k mé virtuální výstavě Překvapení koláží, tak k mé kopii panelu Ukřižování podle Matthiase Grünewalda (1470-1528).

JT: Kopii středního panelu Isenheimského oltáře jste udělala akrylem na plátno, originál je namalovaný olejem na dřevě. Byl v tom rozhodnutí nějaký obrazový záměr? Bylo problémem dosáhnout stejného efektu v rozdílném mediu? 

JT: Usilovala jste o co nejpřesnější kopii, s maximální disciplínou všude, anebo jste aplikovala barvu místy o něco volněji? Obraz je známý expresivním zobrazením ošklivosti těla Ježíše, které je fyzicky silně znetvořené nemocí. Ta nemoc je dnes snadno léčitelná antibiotiky. Věda vyřešila  problém který víra vyřešit nemohla. Jak tenhle pocit ovlivnil Vaši práci na obraze?

MG: Ve vztahu k tomuto Grünewaldovu rozsáhlému dílu, zvláště panel Ukřižování, jsem vnímala jako malbu expresionistickou a drsnou, což mě vedlo k rychlému a dramatickému způsobu ztvárnění formy a aplikace barev. Nebylo možné nebýt ovlivněná jedním z nejotřesnějších zobrazení ukřižování Krista a ran na jeho těle. Existují pro tuto interpretaci různá vysvětlení, vztahující se ke skutečnosti, že tento oltář byl vytvořen pro kapli kláštera, kde se mniši specializovali na léčbu nervových a kožních nemocí. Přiváděli pacienty před tento obraz s nadějí v jejich uzdravení. Obraz mohl přiblížit skutečnost, že na Krista, se vztahují slova proroka Izaiáše: On slabosti naše na sebe vzal a nemoci nesl. Malba se pro mne prolínala s meditací na toto téma.

JT: Koláže se zdají působit lehčeji než malba a kresba. Jsou hravé, měnitelné, rychlejší. Možná to byly vítané přestávky při práci na kopii Grünewaldova obrazu? Ze všech Vašich koláží je asi jenom jedna která přímo komentuje něco ze současného veřejného dění, je to Navalného vlna…

Koláže vznikaly v době 2020-2021, a to ne s nějakým jasným záměrem, zcela spontánně. Určitě sehrála svou roli atmosféra současné pandemie se všemi absurdními dopady, ale i s výzvami hledat hlubinu. Zde je podobnost s Grünewaldem, kterého rovněž inspirovaly choroby té doby. Témata a nápady při tvorbě koláží byly pro mne přímo ovlivněny tím, co se děje a zároveň tím, co se nemůže dít. Miluji koláž pro její hravost, měnitelnost a stále nová překvapení.Přináší krásný pocit objevu nových tvůrčích experimentů. Je to vlastně dialog mezi umělcem a dílem. Je třeba naslouchat i odpovídat.

JT: Myslíte si, že by mělo smysl udělat kopii koláže? Obrazy se často kopírují, koláže ani ne…

MG: Dělat kopie koláží by mohlo mít smysl jako cesta hledání porozumění procesu tvorby. Rovněž přemýšlím o kreslení a malování podle svých koláží, v kombinaci s možností asambláže.

JT: Názvy Vašich koláží. Poetický malíř Paul Klee prý napřed namaloval obraz, a pak se ptal lidí jak by se to mohlo jmenovat. Název pokládal za důležitou naváděcí myšlenku. Mnozí malíři si striktně myslí opak, používají Bez názvu. A u Vás? Třeba zajímavá koláž nazvaná Sebejistá troska. Ten název vznikl až po dokončení anebo v průběhu? A na některých názvech se možná podílel i Aleš?

MG: Myslím, že názvy jsou důležité a někdy se objeví lehce, jindy je to složité. Vyjádřit verbálně viditelné, může být skvělé, jindy slova obraz příliš omezují, škrtí. Mám ráda názvy poetické nebo humorné, ironické, absurdní atd. Trošku jinak než Paul Klee se ptal lidí, jak by nazvali obraz, já se ráda ptám lidí, co jim obraz říká.

Bez názvu – pokud to není vtipné, je podle mého názoru nudné a prozrazuje spíš lenost. Některé názvy bývají úmyslně matoucí, čímž třeba vzbudí v divákovi zvědavost, potenciálně vedoucí k rozhovoru či k hádce…

Sebejistá troska – vznikala postupně v nejistém průběhu až zoufalství. Nejdřív se objevila stará tvář ženy – skoro spíš chechtající se lebka, která se změnila v bábu, dala jsem ji tedy nohy téměř přes rameno, aby pak zdánlivě sebevědomě mohla vykročit vpřed.

Na mnoha názvech se podílel skutečně můj manžel Aleš, některé vymyslel jako třeba NeNetopýr (NoBat) – V rámci globálního tápání po původu Koronaviru. Při dělání webových stránek, jsme strávili hezký čas tvůrčí spolupráce.

Jiří, děkuji za zajímavé otázky a doufám, že budeme nadále tvořit i v této době.

***

Nová vize

Z dlouholeté praxe vím, že není jednoduché udělat noviny, rozhlasový nebo televizní program a skutečně nerad takové programy kritizuji. Nevím, proč česká krajanská televize Nová vize v Torontu si zvolila jako jediné téma půlhodinového programu opěvování bývalého amerického prezidenta. Hned v úvodu host Nové vize kritizuje media jako levicová, protože chtěla Trumpa zdiskreditovat pro jeho politicky nekorektní výroky.

Ve skutečnosti se jednalo o lživé výroky. Podle kontroly pravdivosti fakt, se dopustil Donald Trump 30573  lživých výroků, což novináři, celkem  bez problémů odhalili. Omlouvat tyto nepravdivé výroky tím, že Trump nikdy politikem nebyl je naprosto nemorální. Lež je lží ať již jsme politicky zkušení nebo nejsme.

V první části pořadu je obhajoba obchodní války mezi Spojenými státy a Čínou. Ta měla objektivně negativní dopad na obě strany. Ve Spojených státech znamenala zvýšení cen a způsobila těžkosti farmářům. V Číně způsobila zpomalení ekonomie (wiki).

V druhé části o zahraniční politice se zastává téměř všech diktatur. Za největší úspěch prezidenta Trumpa považuje optimalizaci vztahů Trumpa s Putinem. Vztahy mezi Ruskem USA prý nebyly nikdy tak dobré jako za jejich vlády. Je pozoruhodné, že člověk, který vyrůstal v diktatuře nepovažuje za důležité potlačování a věznění jakékoli opozice v Rusku a nevadí mu, že Trump také netrpěl jakýkoli jiný názor, vyhodil každého, kdo s ním nesouhlasil, včetně mnohých odborníků. Rovněž jsme se dověděli, jak Trump přiměl zastavit, či omezit ve zbrojení korejského diktátora Kim-Čong-una. Ve skutečnosti se jednalo jen o mediální propagandu, zbrojení nezastavil a celé generace jsou nadále v severokorejských koncentračních táborech.

K vraždě saudskoarabského novináře Jamal Ahmada Khashoogiho se Donald Trump odmítl vyjádřit. Můžeme se domnívat, že zatím je jeho neláska k novinářům, či snaha zavděčit se Saudské Arábii.

V třetí části pořadu se Markéta Slepčíková zeptala: Proč, když byl Donald Trump tak úspěšný, proč nevyhrál volby?

V odpovědi se dovídáme. že dotyčný nemá důkazy, ale že mu to logicky zapadá. Komunistická Čína totiž do světa roztrousila Koronavir. Nelze prý věřit, že by se tento virus objevil právě před volbami ve Spojených státech náhodou.

Problémem této teorie je, proč Čína mířila tak, že se vir napřed objevil v Itálii a odtud přišel do Spojených států. V rozhovoru dotyčný tvrdí, že vliv tohoto viru je jednoznačný, protože poškodil prezidenta Trumpa. Ve skutečnosti se Donald Trump poškodil svojí blbostí, když existenci viru nejprve popíral a tvrdil, že zmizí do Velikonoc 2020, dále svým památným výrokem o léčbě bělidlem, což později popřel a tvrdil, že to bylo z legrace, bojem proti nošení roušek, bagatelizováním výroků skutečných odborníků jako je doktor Fauci…

V rozhovoru Nové vize se dále tvrdí, že newyorský guvernér Andrew Cuomo záměrně uváděl vyšší čísla zesnulých (!), za což je nyní vyšetřován. Dodejme jen, že opak je pravdou Andrew Cuomo je vyšetřován, protože uváděl nižší číslo zemřelých v domovech důchodců.

Vrchol přichází v závěru, cituji: V loňských volbách došlo k největšímu množství podvodů. V odpadcích a vodních tocích byly nalezeny celé bedny s volebními hlasy pro prezidenta Trumpa. Host Nové vize nám sice neřekne, v kterých vodních tocích, ani v kterých státech ty bedny byly nalezeny a kolik jich bylo, ale pevně tomu věří. Mnozí voliči Joe Bidena volili v několika státech najednou. Opět se nedozvíme, v kterých státech to bylo. Nakonec jsme se dostali ke Gogolovi, protože se prý zjistilo se, že volební hlasy dali Bidenovi i voliči, kteří byli i po smrti.

Existuje prý důkaz, že byly v některých volebních místnostech měněny volební výsledky ve prospěch Joe Bidena. O tom má právní tým pod vedením Rudiho Giulianiho jasné důkazy. Zůstává jen otázkou, když má o tom právní tým tak jasné důkazy, proč je nebyl ani jednou schopen prokázat a vždy u soudu prohrál.

Donald Trump a Giulianiho tým prohráli svou při u amerického Nejvyššího soudu třikrát, v Pensylvannii třináctkrát, v Nevadě čtyřikrát, v Georgii pětkrát, v Michiganu pětkrát, v Arizoně čtyřikrát, ve Wisconsinu sedmkrát a v New Mexico jednou.

Je smutné, že při tomto rozhovoru, běžel titulek, že host je místopředsedou torontské odbočky ČSSK. V úvodu je host uveden jako bývalý dopisovatel dnes již zaniklého Nového domova. Do jaké míry lze názory tohoto hosta považovat za čistě soukromé a do jaké míry reprezentují organizaci ČSSK.

V závěru pořadu jsme byli vyzváni k diskusi. Nemyslím, že je smysluplné diskutovat, o něčem, co bylo několika desítkami amerických soudů prokázáno jako nesmysl a nechápu, proč se česká televize Nová vize k tomu vrací. Budeme snad do nekonečna diskutovat o tom, jestli je země kulatá?

Jsem řadu let členem torontské pobočky, ale po tomto rozhovoru, váhám zda zůstanu členem této organizace. Nejedná se totiž o svobodu projevu, ale o šíření nepravdivých informací.

Aleš Březina

***

Vůně kávy z Prahy

Mám hodně ráda dobrou kávu a posezení v kavárnách, ale zažila jsem si i situaci, kdy v Praze nebylo moc míst, kde si člověk mohl dobrou kávu dopřát – ale po pádu komunismu vyrostly nové kavárny rychlostí blesku. Jsou hezké, milé, na zajímavých místech i s dobrou nabídkou, ale samozřejmě, že takovým kavárnám, jaké vznikaly před a v první republice se vyrovnat nemohou. Jsou prostě jiné, moderní, designově zajímavé, většinou z dílen hodně mladých architektů a je dobře, že jich má Praha skoro na každém rohu a v každé i nenápadné uličce a ty názvy jsou také mladistvé, navozující o jejich vzniku zvědavost a fantazii. Uvedu jich několik: Místo, Spižírna 1902, Roh, který nemůžete minout, nebo Kavárna, co hledá jméno.

Každopádně se domnívám, že mezi ty nejúžasnější původní patřily určitě kavárny Slavia, Louvre, Unionka, Demínka, Národní, Imperiál, Savoy a Arco. Některé už dávno odvál čas, ale vzpomínky naštěstí zůstaly. Současná covidová doba dala kavárny na petlice, ale nic nebrání tomu, abych vám něco málo o nich nenapsala. Tak začneme. Znám jeden malý, slavný, na překližce namalovaný olej Lva Šimáka Zátiší s opuštěnými kavárenskými stolky – dnes umístěný v Oblastní galerii v Liberci. Na obraze jsou dva kavárenské stolky, na jednom je ubrus, dvě skleničky a láhev s vínem a celkem tři židličky a nikde žádní lidé. Je to výjev jak provedený na objednávku dnešní covidovou dobou. Ten obraz je krásný, ale teď mi radost moc nedělá.

Staré kavárny jsou jedna krásnější než druhá, s charakterem doby, ve které vznikly. Všechny vždy měly své pravidelné hosty. Velkou a lákavou zajímavostí ve stavebním vývoji kaváren bylo propojování interiéru s exteriérem. V žádném případě nešlo o dnešní typ předzahrádek, propojování se dělo obrovskými okny, celými prosklenými stěnami, balkóny, terasami a lidem u kavárenských stolečků bylo tím dopřáno pozorovat život města na chodnících. Jako příklad uvádím kavárnu Juliš, spojenou takto s prostorem Václavského náměstí anebo kavárnu Národní s Národní třídou, Slavii s úžasným panoramatem Pražského hradu, Vltavy, Petřína a Národního divadla.

Do kaváren chodívala velká plejáda tehdejších spisovatelů, novinářů, umělců a ti zde nejenom popíjeli kávu, ale také vedli diskuse, hádali se o svoje názory, po střetech i nazlobeně odcházeli, aby hned příští den zde byli znovu. Chodili sem politici, bankéři, majitelé podniků, herci. Byla to nadmíru pestrá společnost a logicky zde vytvořila bohaté podhoubí pro generace příští. V kavárnách platily zvláštní nepsané zákony – u jedné kávy se mohlo sedět nekonečně dlouho, kavárník dobře znal svoje hosty a dělal vše pro to, aby se v jeho kavárně cítili dobře, mnohdy vypomohl i s útratou. Číšníci byli ochotní, inteligentní, ovládali cizí jazyky, věděli přesně, jaké noviny ten, který host čte. Asi jeden z nejznámějších byl vrchní pan Patera z Unionky, měl krabici s množstvím brýlí a cvikrů, které v nouzi zapůjčoval, dokázal ke čtení osobně obstarat úžasné cizojazyčné časopisy a noviny a mnohdy přimhouřil oko nad placením útraty.

Obrovský kavárenský rozkvět přinesla secese, v té totiž nevznikaly jen vyzývavé dámské klobouky zdobené mašlemi a květinami, nádraží, veřejné osvětlení, v té době vznikaly ty nejkrásnější kavárenské podniky s dokonalou kávou a množstvím zajímavého zahraničního čtiva. Do kaváren začaly vstupovat více ženská stvoření a jejich elegantní móda, botičky na kramflíčku, kabelky, klobouky, kouření z dámských špiček, módní účesy v dokonale naaranžovaných vlnách anebo koketných lokýnkách, to vše dotvářelo zcela nenuceně interiérovou výzdobu prostoru. Přehozené kabáty přes opěradla židlí navozovaly dojem přátelského domácího prostředí s uznávanou mírou nepořádku.

A teď vstoupíme do mé oblíbené Národní kavárny, která pochází z roku 1896. V roce 1923 prošel celý dům rekonstrukcí a od tohoto data se Národní kavárna stala moderní pražskou atrakcí. Sloužila jako lidový hostinec, i jako setkávání velkoměstské elity. Zapsala se do dějin i tím, že zde vznikl Devětsil, spolek české kulturní avantgardy. Největší slávu zažívala v letech 1923 – 1928, tehdy se zde bylo možné setkat prakticky s každým, kdo v české kultuře něco znamenal. A protože už neexistovala kavárna Unionka, většina jejich hostů se přestěhovala sem. Takže zde začal sedávat Nezval, Čapkové, Halas, Hrubín, S. K. Neuman, Dyk, Bass, Peroutka, Vančura a další. Po únoru 1948 patřil celý dům Svazu spisovatelů a z kavárny vznikla jakási galerie výtvarného umění. Obnova začala až 2007 po vyřešení restituce a v roce 2013 proběhla komplexní rekonstrukce, která navodila finální design první republiky. Stěny interiéru po provedené rekonstrukci vhodně připomínaly tehdejší slavné hosty, jejich citáty rekonstrukce použila pro výzdobu stěn. Líbí se mi tam, chutná mi jejich káva a rulandské šedé a kamarádce modrý portugal. Sedáme u stolečku, od kterého vidíme na citát pana Ferdinanda Peroutky a Vítězslava Nezvala a přes sklo pozorujeme po chodníku chodící lidi a povídáme si o všem a o ničem, protože od toho kavárny jsou. Kavárny dokonale propojují anonymitu hosta i  společenský šum, tvoří útočiště, pročistí hlavu. Historicky nelze zapomenout, že se vznikem veřejného osvětlení se také kavárny otevřely hostům dlouho do noci a vytvořily tak i jakousi náhradu salónů a anglických klubů. Je zajímavé vědět i to, že kavárenský život běžel v Praze hlavně po dvou liniích, v ulici Národní vyhledávali kavárny především Češi, v ulici Na příkopě pak zájemci němečtí. Rozdělení vždy respektovalo možnou promíchanost a vzájemné porozumění.

A ještě vás pozvu do jedné unikátní kavárny, opět na Národní třídě a z dávno vyvěšeného inzerátu se dozvíte víc:„Velectěnému obecenstvu! K nastávající kavárenské saizoně dovoluji velect. p. t. obecenstvo upozornit na svou nově zřízenou kavárnu „Louvre“ v Praze, Ferdinandova třída, s uctivou prosbou o věnování vážené přízně. Závod můj, co do rozsáhlosti a moderního zařízení jest jediný svého druhu v Rakousku-Uhersku. Proše velectěné p.t. obecenstvo, by podnik můj lask. svou návštěvou ráčilo podporovati, trvám v plné úctě Adolf Pelc, majitel kavárny Louvre.“ Takovýto inzerát se objevil v Praze v roce 1902, kdy se otevřela honosná kavárna Louvre, dnes Národní třída 22. Kromě samozřejmého dokonalého občerstvení nabízela kavárna i neméně dokonalé kulturní a společenské vyžití. Každý den se konaly koncerty, směrem do dvora měli hosté k dispozici herny karet a šachů a biliárové síně s jedenácti stoly, což představovalo naprostou výjimečnost kavárny. Klientelu kavárny kromě uměleckých a spisovatelských špiček jako Zrzavý, Váchal, Pacovský, Kafka tvořili i mnozí ze světa vědy, za které jmenuji Alberta Einsteina. V roce 1925 zde čeští spisovatelé pod vedením Karla Čapka založili Československé centrum PEN klubu. Kavárna na sebe strhla, a právem, i pozornost světovou, v dokonalém domě s obrovskými okny a zrcadly, s nadčasovým vybavením – to vše jí dělalo bezchybnou reklamu ve světě.

Všechno se zničilo v únoru 1948. Teprve v roce 1991 začala změna pod vedením kavárníka a podnikatele Silvio Spohra – mnoho roků překonával těžkosti, ne zcela šťastně zvolil svou první koncepci, jejímž výsledkem byla jakási americká kavárna – lidem se to nelíbilo. Teprve druhý pokus vyšel a to s vazbou na prvorepublikovou tradici a nový Louvre byl znovu na světě a trvale si získal lidskou přízeň.

Zmíním se ještě o několika maličkostech, které v dávné době fascinovaly kavárenské návštěvníky. Jednak to byly unikátní otočné vchodové dveře v Arco – na tehdejší dobu neuvěřitelná technická novinka. Další zajímavostí bylo i to, že kavárna Corso otevřená v roce 1898 již vlastnila telefon – nevím, zda by tam šlo ještě zavolat na 21321 – asi ne, ale zkusit to můžete. Telefon měla ještě Slavia a kavárna U zlatého anděla v Celetné. Později už to taková zvláštnost nebyla. Já jsem dokonce telefonovala mému tátovi z jedné kavárny ve Vodičkově ulici, že jsem se dopoledne vdala. Telefon tam měli v šatně a kupovali jsme telefonní žetony. Určitě moje zpráva pro tátu měla mnohem větší romantiku, než by tomu bylo dnes mobilem. Na Můstku se nacházela od roku 1907 krásná Kolářova kavárna. Do ní v roce 1911 při své návštěvě Prahy se před deštěm přišel ukrýt samotný Tomáš Alva Edison, proslulý americký vynálezce, společně s českým vynálezcem Františkem Křížíkem a velkotovárníkem Emilem Kolbenem. Od této slavné návštěvy se kavárně začalo říkat Edisonka.

Žádný oficiální konec moje povídání mít nebude, protože u kaváren prostě konec udělat nelze, jsou další a další, o kterých je možné přemýšlet, věřím, že zase bude možné je navštívit a pak o nich napsat a poslat povídání „dál“.

Jana Fafejtová - Praha

Prameny: J. Kroutvor „Pražský kavárník“ 2019, kolektiv autorů „Pražské kavárny a jejich svět“ 2008

***

Nesmíš si sebe příliš cenit

Osobní vzpomínka na Ladislava Hejdánka

Před rokem 28. dubna 2020, dvanáct dní před dovršením 93 let, zemřel Ladislav Hejdánek.

Ladislav byl filosof. Opakovaně upozorňoval, že řecké filosofos není označením moudrého člověka, nýbrž toho, kdo moudrost miluje. Tím bezpochyby Ladislav byl.

Ladislavovy texty, zejména polemické, nebývají většinou snadné čtení. Ani rozhovor s Ladislavem nebylo žádné prázdné popovídání.

Vážil každé slovo, nejen svoje, ale i toho druhého. Odmítal všechny rychlé soudy a snadné odsudky a upozorňoval na dobu a okolnosti, za nichž to či ono bylo řečeno či rozhodnuto. Například při „svrchované ‘ kritice Eduarda Beneše měl více porozumění pro mimořádnou obtížnost situace, jaké byl vystaven sotva který politik; stejně tak v polemice o politickém působení J. L. Hromádky svůj kritický příspěvek do diskuze zakončil velmi ostrým napomenutím „siláku“. Ladislav hleděl kritickýma očima i na biblické texty, takže člověk se musel s jeho poznámkou přinejmenším vyrovnat. Měl výhrady k tomu, že nově nabytá lidská schopnost poznávání dobrého a zlého (podle Genesis) je trestána jako počátek lidské hříšnosti. Vždyť to je přece dar a úkol daný člověku!

Svěřil jsem se jednou Ladislavovi se svým problémem, jak hovořit se současnými lidmi o víře, když samo slovo bůh je dnes archaické, našemu světu a myšlení zcela cizí, na rozdíl od dob, kdy biblické texty i křesťanská věrouka vznikaly, kdy svět byl plný bohů, byl prostoupen oltáři, oběťmi, jimiž byli bohové žádáni o přízeň. Odpověďbyla rychlá a prostá: „Tak říkej Pravda.“ Ovšem Ladislavova „Pravda" znamenala něco jiného než jenom nelhat. Starozákonní Pravdě (Ladislavovi tak blízké zejména u proroků) je třeba rozumět ve smyslu našeho amen, tedy toho, co vyhlížíme, oč usilujeme, co je stále před námi, co se na tomto světě má uskutečnit, ale nikdy slovy ani myšlením neuchopíme. Ano, vím, leckdo se nad tím pozastaví. Copak lze k nějaké pravdě, byť s velkým P mít osobní vztah? Já jsem tu otázku tenkrát nepoložil. Jak by Ladislav odpověděl? Nevím. Snad takto: „Cožpak neznáme takové svědky, kteří byli k Pravdě vázáni cele, celým svým životem?"

Tu jsem ale na hranici toho, co si můžu dovolit. Ladislav by mě už v tom, co jsem dosud napsal, jistě vícekrát opravil, řekl by to jinak a lépe. A já bych mu byl za to vděčný. Sám pro sebe jsem si to formuloval tak (s malou špičatostí), že k Hejdánkům se nechodí pro pochvalu.

Ladislavovo myšlení bylo výrazně politické. V tom smyslu, že situaci obce, státu, poliš, pečlivě sledoval a hodnotil. Starost o polis byla součástí jeho filozofie i jeho křesťanské víry. Byl v tom pravým žákem Emanuela Rádla, k němu se hlásil, jakkoliv se s ním nikdy nesetkal. Vedle knih se s Rádlovým myšlením setkával také v poválečné Akademické Ymce tam se také seznámil se svojí pozdější ženou Hedvikou). V jednom z našich rozhovorů o Masarykovi a jím založeném Československu a hned mně k tomu poslal svůj obsáhlejší text vyslovuje závěr, že tato idea neuspěla. Nejen vinou obou diktatur, jíž jí bylo projít, ale neobstála ani v devadesátých letech, v době politické svobody bez vnějších tlaků. Rozpadla se po dvou letech. Vzdor své „političnosti" neprojevil Ladislav nikdy nejmenší zájem o jakoukoliv politickou funkci, ač by po převratu nepochybně měl možnost na nějakou dosáhnout, a zůstával pro většinu společnosti neznámým. Než politickou popularitu miloval více moudrost.

Bylo to při jedné z prvních návštěv v závěrečném období jeho života: Martina, nejmladší ze čtyř Ladislavových dcer, u níž v Praze pobýval kvůli své onkologické léčbě, vzpomněla se smíchem, jak táta sedával „u rádia“ s připraveným magnetofonem, aby ze zahraničního vysílání přes všechny rušičky přesně zachytil, zazní-li nějaká podstatná zpráva. Tu se Ladislav ujal slova a rovněž zvesela vyprávěl, jak koncem léta 1975 takto zachytil zprávu o závěrech Helsinské konference a okamžitě pochopil, že jde o velice důležitou věc, že se tyto závěry v oblasti lidských práv musí stát součástí právního řádu všech signatářských států, tedy i našeho, a že musí vyjít ve sbírce našich zákonů. Zakoupil příslušný výtisk v prodejně v Klementinu a pak, ku konci roku 1976, když za Ladislavem přišli Jiří Němec s Václavem Havlem, že by bylo dobré vypracovat a zveřejnit nějaké zásadnější prohlášení, „jsem vstal, přinesl jsem to a dal jim to ,tak tady to máte!‘“ Tak Charta 77 dostala jasný lidskoprávní základ a snad nepřeháním pohnula dějinami.

K Hejdánkům „do soukromí“ jsem se dostal začátkem normalizace v souvislosti s letákovou akcí před prvními volbami po roce 1968. Příběh letáků (neříkaly nic jiného, než že občan má právo nejít k volbám) z listopadu 1971, jak jsem ho později u Hejdánků slyšel, stojí za vylíčení. Ladislav měl k těmto letákům výhrady. Nevím jaké. Nejspíš také proto, že byly anonymní. Nikdy se neskrýval do anonymity, své texty i v dobách nejtužší politické represe podepisoval. Heda však letákovou akci podpořit chtěla, převzala jich větší štůsek a připravovala je ještě s rodinným přítelem Jiřím Jiráskem k rozeslání. Ladislav se té práce neúčastnil. Odešel do noční směny, tam si však pro něj přijeli pánové z StB, odvezli ho domů, vzali mu klíče od bytu a odemkli si. Přítel Jiří byl již na odchodu v předsíni v kabátu naditém obálkami, množství letáků leželo v pokoji ještě na stole. Obviněni byli všichni, Ladislav strávil pět měsíců ve vazbě, Jiří o něco méně, Heda byla po výsleších pouštěna domů ke čtyřem nezletilým dcerám. V této situaci však šly všechny Ladislavovy výhrady k letákům stranou a zejména u odvolacího soudu nikdo z přátel nebyl vpuštěn dovnitř se jich zastával s takovou vehemencí, že rozčilená soudkyně Ladislava s dalšími chtěla od jednání poslat přímo „do výkonu" trestu, než se po příkazu „shora" zklidnila. Po amnestii k 25. výročí „Vítězného února" byl Ladislavův trest snížen na podmínku, Hedin z podmínky zcela vymazán.

Ladislavova připravenost nést represe v poslušnosti Pravdě byla obdivuhodná. Jakkoliv později už nebyl vazebně stíhán, hlavní nápor represe představovala léta po Chartě 77 když se stal jejím mluvčím. Tuto roli zastával několikrát, nebyla to funkce, o niž by druzí zrovna usilovali, a tak bylo nezřídka nutno „zaskakovat" Četné výslechy, zadržení i na několik dní, v určitém období i nepravidelný dozor dvou „příslušníků" přímo přede dveřmi bytu. Uniformovaní seděli znuděně na parkové lavičce, kterou si přinesli až do patra dva kroky od dveří do bytu (jednou je prý Rudolf Battěk už ze spodního odpočívadla „kámošsky" pozdravil: „Tak co, hoši, jak jde dílo?!"), kontrolovali a zapisovali příchozí, někdy mne k Hejdánkům pustili, někdy ne. Něco podobného ovšem zažívali i jiní signatáři významnějšího jména. Jak to nesla rodina, Heda a čtyři dcery? Myslím, že se stejnou samozřejmostí jako otec. Prostě to patřilo k věci. Braly to bez jakéhokoliv patosu, děvčata dokonce s jakýmsi nadhledem, vůči „příslušníkům" až ironickým. Stojí za zmínku, jak Ivan Medek byl jednou před Hejdánkovými zadržen, večer odvezen se zavázanýma očima a svázanýma rukama asi dvacet pět kilometrů od Prahy do lesa, tam při uvolňování sražen k zemi ranou do žaludku a ponechán na místě. Když jsem po této události, tak jako vždy v neděli po shromáždění před obědem, přišel k Hejdánkům, dostal jsem před odchodem porci hovězího s rajskou omáčkou a houskovým knedlíkem, pro jistotu prošel jsem bez problémů, dobře najedený.

Signatáři, kteří se stali terčem StB, si každý po svém hledali způsob, jak se vypořádávat s otravnými, nepříjemnými, zdlouhavými výslechy, vedenými někdy, zejména u těch mladších, i s větším či menším násilím. Někteří volili naprostou pasivitu. I Ladislav ji zkusil. Když pro něj přišli do práce, odmítl s nimi jít, odvlekli ho po schodech, nacpali do auta, v Bartolomějské ulici ho vytáhli jako zavazadlo, na chodbě před vrátnicí „složili“ a nechali ležet (vrátný prý za nimi volal: „Za chvíli tudy půjde generalita, ukliďte to někam!“). Když pak při výslechu setrval v pasivitě, otevřeli na něj okno a nechali ho ležet na zemi. Ladislav se soustředil na pozorování, co s jeho tělem dělá chlad, jak se postupně začíná chvět zimou. Nakonec shledal, že to není „jeho styl“ Jaký byl vlastně ten jeho? Nevím. Vlastně na tyto věci přišla jen řeč velmi zřídka, jako vzpomínka až po delší době, s odlehčujícím humorem. Prostě to patřilo k věci.

Nebylo to v této souvislosti, svěřil jsem se Ladislavovi, že si nedovedu představit, jak bych obstál při bolestivých výsleších či jiných situacích (jako byly např. za protektorátu), kdy se člověk octne účelově týrán zcela v moci zla. Odpověď jako by byla už předem jasná: „Nesmíš si sebe příliš cenit.“

S podobnou samozřejmostí, přímo jako povinnost, zahájil Ladislav se vším rizikem své bytové semináře (po nějaké době se staly známými za hranicemi a návštěvy přednášejících byly na Západě i organizovány). Učinil tak hned poté, co StB velmi hrubě, násilně zasáhla vůči Juliu Tominovi, jenž jako jeden z prvních ne- li vůbec první začal semináře ve svém bytě pořádat. Tlak byl tak velký, že Tominovi museli se semináři skončit, a Ladislav cítil, že právě teď je třeba v této myšlence pokračovat. I zde docházelo k policejním zásahům, k perlustraci účastníků, k znemožnění semináře, dokonce i k zadržení zahraničního přednášejícího ve vazbě na základě falešného obvinění. Neúčastnil jsem se pravidelných seminářů, na nichž Ladislav systematicky probíral filosofická témata, rád jsem si ale poslechl nějaké mně blízké téma, nebo když někdy zavolala Heda, že přijel neočekávaný host, a bylo nutno sehnat alespoň několik posluchačů. Sedávali jsme na jednom gauči, na několika židlích a další na zemi, zejména ti mladší.

Řekl jsem jednou Ladislavovi: „Bez Hedy bys byl jiný Ladislav Hejdánek." A on na to: „To mně řekla už Hebe.“ (Hebe Kohlbrugge, holandská křesťanka, účastnice protinacistického odboje, měla velmi blízký vztah k naší zemi, Hejdánkovy už o mnoho později jela navštívit až do Písku.) Heda byla až do posledního roku vždy přítomna našim rozhovorům. Nemluvila mnoho, pozorně naslouchala, jen občas případnou poznámkou něco upřesnila, doplnila či opravila. Měla lepší paměť. Ale hlavně: nesla plnou tíži všech potíží, vypjatých situací, Ladislavových několikadenních zadržení, domovních prohlídek, starostí o dcery, o jejich vzdělávací nasměrování po skončení školní docházky, kdy vyšší vzdělání bylo nepřístupné, a mnoho jiného. Vždy s laskavým úsměvem. O bezohledných způsobech estébáků věděla své. Chartu nepodepsala. Poseděl jsem s Hedou jeden večer, kdy chartisté už po převratu měli jakési slavnostní setkání kdesi na Hradě či v paláci, a Hedu nepozvali. Byl jsem jí za mnoho vděčen. Koncem roku 1971 jsem byl rovněž vyslýchán ohledně oněch letáků. Svůj první výslech jsem moc nezvládl a velmi jsem se hanbil. Heda se o mém stavu dozvěděla, vzkázala „jen ať přijde", a přijala mě se svým úsměvem. Dodnes jsem jí za to vděčný. Heda zemřela rok a půl před Ladislavem. Rodina jí na parte vybrala velmi výstižné Seifertovy verše.

Kéž mi však není odepřeno ještě včas zlíbat ruce té, která trpělivě s mými kroky šla a šla a šla a milovala nejvíce

Ladislav býval nešťastný ze své církve. Jednak měl nároky, aby v kostele slyšel něco, co nebylo jenom banální, co by přineslo a vyzvedlo nějakou opravdovou myšlenku, něco, co by stálo za zapamatování. Šedesátý osmý rok pak odkryl jiné slabiny církve. V krátkém období svobody slova oplývali mnozí velkou odvahou, ostrostí ve vyjadřování, radikálnější než Ladislav sám, po návratu tuhého režimu najednou začali psát a hovořit jinak, případně se s Ladislavem raději přestali stýkat. Církev (i evangelická fakulta) se distancovala od těch, kteří se za normalizace dostávali do konfliktu s režimem. Dotklo se ho také, a asi zvlášť niterně znovu se k té příhodě vrátil když jeden již postarší prostý muž, pilný evangelík, jenž pro sbor udělal vše, co bylo v jeho silách, v době, kdy Ladislav byl mluvčím Charty a vůz s policisty ho sledoval až před kostel, ho starostlivě oslovil: „Bratře, teď byste sem neměl chodit!" Ladislav nicméně měl své nejlepší a nejvěrnější přátele právě v českobratrské církvi. Ty, kteří sdíleli jeho myšlení, kteří mu naslouchali i on jim, kteří žili více či méně podobným životem. Přesto jsem se ho jednou v onom posledním roce jen nesměle zeptal. „Dalo ti něco tvoje evangelictví?" Čekal jsem rozvažování, tak i onak, ale odpověď přišla rychle, jasně i hlasitě, jako by tu otázku čekal. „Moc!“ Neptal jsem se dál. Později ale to bylo už úplně ke konci, čtyři dny před smrtí jsem u Ladislava poseděl, už mě nevnímal, loučil jsem se s ním. Až Ladislavův text v záhlaví smutečního oznámení něco napověděl.

Život zaměřený na nekonečný cíl neprohrává definitivně ani ve smrti. Není v moci života, aby zvítězil nad smrtí, ale je v jeho moci, aby připravil smrt o její vítězství. Připravit smrt nebo také chaos... nenávist atd. o jejich vítězství znamená vzít na sebe zápas, boj, námahu, všeho druhu nepříjemnosti, konflikty, napětí a nerváky.

Porozumíme mu?

Tomáš RŮŽIČKA

NAROZEN 1937 - FYZIK, TOPIČ, VARHANÍK.

Převzato z Evangelického kalendáře 2021, který připravila Lýdie Mamulová

Kresba: Maria Gabánková - 2020

***

Zemřela Hana Hegerová

abe

***

Rok od úmrtí Vladislava Forsta

Dne 25. března jsme si připomněli první smutné výročí, kdy nás opustil milovaný manžel, tatínek, dědeček, bratr, strýc, blízký kamarád a kolega, Vladislav Forst. 

***

Dvě dobré zprávy ze Sudbury

Rosťa Firla – Sudbury

***

Na dotazy čtenářů odpovídá český právník Jaroslav Horký

Vlastním v České republice nemovitosti. V katastru nemovitostí je u mé osoby ale zapsaná jiná adresa, než na které se zdržuji. Jak mám postupovat?

Mít v katastru nemovitostí uvedenou adresu, na které se reálně zdržujete a jsem k zastihnutí, je velmi důležité hlavně pro Vás z důvodu, že katastr nemovitostí informuje vlastníky nemovitostí o všech probíhajících řízeních která se týkají jejich nemovitostí, zejména pak o převodu vlastnického práva k nemovitosti.

Adresu lze katastrálnímu úřadu oznámit pomocí formuláře dostupného na webových stránkách katastrálního úřadu. Doporučuji tak učinit s ověřeným podpisem z našeho velvyslanectví, popřípadě konzulátu. Další možnost je ověřit si podpis u Vašeho notáře v zemi kde žijete. Zároveň musíte tuto listinu opatřit tzn, Apostilou, vše zjistíte na stránkách zastupitelského úřadu České republiky

Vlastním v České republice nemovitosti. V nedávné době jsem změnila jméno. Jak o tom mohu vyrozumět katastr nemovitostí v České republice, aby změnu zaznamenal?

Přišel mi dopis od energetické firmy, že chce zřídit věcné břemeno k mé nemovitosti, kvůli rozvodům energie. Je to běžné?

Provozovatel přenosové soustavy, má v souladu s zákonem o vyvlastnění - zákona o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě právo zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech zařízení přenosové soustavy, přetínat tyto nemovitosti vodiči a umísťovat v nich vedení. Je ale povinen zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti nebo její části pro účely, a to smluvně s vlastníkem nemovitosti. V případě, že vlastník není znám nebo určen nebo proto, že je prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný nebo nedošlo k dohodě s ním a jsou-li dány podmínky pro omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě podle zákona o vyvlastnění, vydá příslušný vyvlastňovací úřad na návrh provozovatele přenosové soustavy rozhodnutí o zřízení věcného břemene umožňujícího využití této nemovitosti nebo její části.

S provozovatelem přenosové soustavy tedy můžete zahájit jednání o uzavření smlouvy o zřízení služebnosti inženýrské sítě, nebudou-li Vám však navržené smluvní podmínky vyhovovat. Provozovatel přenosové soustavy má ale možnost, i přes Váš nesouhlas, v ojedinělých případech zažádat o vyvlastnění, a to na základě toho, že veřejný zájem převyšuje nad Vaším majetkovým právem.

Mám ve vlastnictví id.1/8  podíl domu v České republice. Jaká jsou moje práva jako minoritního vlastníka? Může si většinový vlastník dělat, co se mu zlíbí? Jak se mohu bránit?

I zde doporučuji se poradit s odborníkem. Obecně má každý ze spoluvlastníků právo, omezením vyplývajícím z jeho spoluvlastnického podílu, společnou věc držet, užívat a jinak s ní nakládat, má právo na její plody a užitky a má i právo věc zničit. Spoluvlastnický podíl určuje vzájemný vztah mezi spoluvlastníky a vyjadřuje jejich míru účasti. V případě, pokud je v rozporu se zákonem zasahováno do jeho právního postavení, je každý ze spoluvlastníků oprávněn domáhat se samostatně ochrany svého práva u soudu či u jiného, zákonem povolaného orgánu ochrany, a to jak proti jiným spoluvlastníkům, tak proti třetím osobám.

Protože platí, že každý spoluvlastník je oprávněn k účasti na správě společné věci. Nelze tak při rozhodování o běžné správě žádného spoluvlastníka opominout, a to ani toho minoritního. Aby mohlo rozhodnutí majoritní většiny spoluvlastníků nabýt právních účinků, aby bylo závazné, je třeba, aby byli všichni spoluvlastníci předem (řádně a včas) vyrozuměni o potřebě rozhodnout.

Toto pravidlo je odlišné v případech rozhodování o tzv. neodkladných záležitostech, tedy záležitostech, které vyžadovaly okamžité jednání. V tomto případě má spoluvlastník opominutý při rozhodování právo obrátit se na soud, aby určil, že dané jednání ho nezavazuje a soud v konkrétním případě posoudí, zda je spravedlivé požadovat po spoluvlastníkovi, aby snášel takové rozhodnutí a byl jím zavázán.

Nedojdete-li k dohodě s většinovým spoluvlastníkem a nebudete-li chtít zůstávat ve spoluvlastnictví které Vám není přínosem, můžete se obrátit na soud s žalobou na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.

V těchto sporech je vhodné být zastoupen advokátem.

Chtěli bychom upozornit na naše webové stránky, které jsou na pravé straně tohoto webu.

Jedná se o kalendář kalendar.zpravy.ca a adresy kostelů, dále je to seznam dárců, sportovní zprávy: fotbalové fotbal.zpravy. ca , kde je i o zápase Slavia-Arsenal 0:4, o konci sešívané spanilé jízdy a hokejové stránky hokej.zpravy.ca , kde je také přehled o tom, jak si vedou čeští a slovenští hokejisté v NHL

Aleš Březina

www. paintinggallery.net

Ti, kteří nás podporují

Nabídka práce ve výrobě nápojů 

pro kanadsko-českou firmu

v Mississauze.

Máte-li zkušenosti z výroby, fyzickou kondici a manuální zručnost a jste spolehlivý a stabilní (máte-li zájem o dlouhodobu spolupráci), volejte v pondělí až pátek (od 8:00 hod. do 16:30)

na číslo 905-848-0428. 

Naďa Humlová poslala tentokrát fotky: