Pozor nová poštovní adresa:
365 St. Clarens Ave.
Toronto, Ontario, Canada, M6H 3W2
Telefon Toronto: (416) 530-4222
Telefon Praha: 222-261-811
ISSN 1186-9283 (Print)
ISSN 1923-1784 (Online)
E-mail: abe@satellite1-416.com
& satellite1-416@satellite1-416.com
Roční předplatné je dobrovolné!
Pokud chcete poslat šek, označte ho
Satellite 1-416
Vítejte na stránkách
Měsíčníku Satellite 1-416
18. března 2021; číslo 3
vychází každý třetí čtvrtek v měsíci
Včera Patrik, zítra Pepa!
A pozítří je tu jaro! V Torontu to bude v sobotu v pět hodin sedmatřicet minut ráno. V Česku vzhledem k časovému rozdílu sedm minut po půl jedenácté. Známé přísloví první vlaštovka jaro nedělá, bychom mohli v Torontu interpretovat jako první vlhovec jaro nedělá. Vlhovci jsou docela protivní ptáci, kteří honí ostatní ptáčky a dokonce i velké dravce a hlavně prohánějí veverky. Jen, aby nám nevyhnali naše červené kardinály. Těch jsme jednou po ránu napočítali šest. Dva samečky a čtyři samičky. Zřejmě nemají problémy s mnohoženstvím. Nezjistili jsme jestli se jednalo o jeden pár a druhý kardinál jestli byl s třemi samičkami. Nebo jestli se jednalo o dva kardinály, kteří provozovali bigamii. Příroda již si poradí sama. Ale zpět k vlhovcům. Ve vševědoucí wikipedii se píše: Vlhovec nachový (Quiscalus quiscula) je velký druh pěvce z čeledi vlhovcovitých (Icteridae).
Dospělí dorůstají 32 cm, mají dlouhý tmavý zobák, světle žluté oči a dlouhý ocas; opeření je tmavé s fialovým nebo kovovým leskem. Samice jsou v porovnání se samci menší a často jednotvárně hnědé. Hnízdí v otevřených krajinách a v předměstských i městských oblastech, často v blízkosti vody. Jeho areál rozšíření se rozprostírá na značném území Severní Ameriky, a to v rozmezí od východního pobřeží až po Skalisté hory. Jižní populace jsou stálé, severní migrují na jih Spojených států.
Tak jednoho vlhovce, který se vrátil z migrace jsme již letos tady viděli. Zkrátka jsou tady. Otázkou je jestli je tady jaro. Jednotlivá kluziště, kde se ještě tento týden dalo bruslit se zavírají, ale některá jsou otevřená. Vladěna Krykorková již namalovala na Lakeshoru první stromy.
Pan doktor Krajný již začal svá internetová Nokturna. V neděli 21. března v 16 hodin a v pondělí 22. března ve 14:30 je můžete vidět na této webové stránce:
***
Filmy
Jarní oscarové klání bude letos až 25. dubna večer. Již v sobotu 6. března večer se udělovali „čeští lvi“: Česká televize předala ceny České filmové a televizní akademie. V 28. ročníku cen Českého lva uspěly zejména snímky Krajina ve stínu, Šarlatán a Havel.
Nejvíce nominací na Českého lva letos obdržel film Krajina ve stínu, celkem patnáct. O jednu méně pak filmy Šarlatán a Havel. Tyto filmy také byly nejúspěšnější. Galavečer se i přes pandemická opatření uskutečnil v pražském Rudolfinu. Tento rok však bez publika. Večerem provázel herec Václav Kopta.
Nejvíce skleněných sošek obdržel právě film Bohdana Slámy Krajina ve stínu, celkem si autoři a herci odnesli sedm cen. Následuje film Agniezsky Holland Šarlatán. Ten byl celkem oceněn šesti soškami.
Nejlepším celovečerním filmem se stal snímek Šarlatán o léčiteli Mikoláškovi. Jeho představitel Ivan Trojan k tomu získal sošku za nejlepší mužskou roli. Cenu si ale odnesli i další tvůrci filmu - za nejlepší režii Angieszka Holland, za kameru Martin Štrba a Radim Hladík Jr. za zvuk.
Nejvíce sošek ale získalo drama z vesnice v pohraničním Vitorazsku inspirované skutečnými osudy Krajina ve stínu, a to v kategoriích nejlepší herečka v hlavní roli pro Magdalénu Borovou či nejlepší herečku ve vedlejší roli za výkon Petry Špalkové. Dále pak získal cenu Ivan Arsenjev za nejlepší scénář, Jan Daňhel za nejlepší střih, Jakub Kudláč za nejlepší hudbu. Uspěly také kostýmy Zuzany Bambušek Krejzkové či plakát Jana Poukara.
Cenu za celoživotní přínos kinematografii obdržel režisér Hynek Bočan. Dvaaosmdesátiletý tvůrce proslul celou řadou celovečerních filmů a seriálů. Zvláštní a oceňovanou kapitolou jeho tvorby je spolupráce s bývalým politickým vězněm, spisovatelem a scenáristou Jiřím Stránským.
Cenu za nejlepší vedlejší roli získal Jiří Mádl za roli ve filmu Modelář.
Nejlepším dokumentárním filmem se stal dokument o zneužívání mladistvých na internetu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti.
Cenu za mimořádný počin v oblasti audiovize dostaly všechny tři nominované projekty. Cenu si odnesli tvůrci internetového seriálu #martyisdead, který koncem minulého roku získal jako první český seriál mezinárodní cenu Emmy v kategorii krátkých seriálů. Filmová akademie ocenila také projekt Film Naživo a Televize Naživo a filmové muzeum NaFilm.
Celkový přehled oceněných filmů, seriálů a herců:
Nejlepší celovečerní film:
Šarlatán - producenti Šárka Cimbalová, Kevan Van Thompson
Nejlepší dokumentární film:
V síti - režie Barbora Chalupová, Vít Klusák; producenti Vít Klusák, Filip Remunda
Nejlepší režie:
Agnieszka Holland - Šarlatán
Nejlepší herečka v hlavní roli:
Magdaléna Borová - Krajina ve stínu
Nejlepší herec v hlavní roli:
Ivan Trojan - Šarlatán
Nejlepší herečka ve vedlejší roli:
Petra Špalková - Krajina ve stínu
Nejlepší herec ve vedlejší roli:
Jiří Mádl - Modelář
Nejlepší scénář:
Ivan Arsenjev - Krajina ve stínu
Nejlepší kamera:
Martin Štrba - Šarlatán
Nejlepší střih:
Jan Daňhel - Krajina ve stínu
Nejlepší zvuk:
Radim Hladík jr. - Šarlatán
Nejlepší hudba:
Jakub Kudláč - Krajina ve stínu
Nejlepší scénografie:
Martin Kurel - Marie Terezie II
Nejlepší kostýmy:
Zuzana Bambušek Krejzková - Krajina ve stínu
Nejlepší masky:
Adriana Bartošová, René Stejskal - Havel
Nejlepší televizní film nebo minisérie:
Herec - hlavní producenti Rastislav Šesták, Peter Bebjak, Kateřina Ondřejková; hlavní tvůrce Peter Bebjak
Nejlepší televizní seriál:
Zrádci - hlavní producenti Viktor Tauš, Jan Lekeš; hlavní tvůrci Viktor Tauš, Matěj Chlupáček
Nejlepší animovaný film:
Barevný sen - režisér, producent, výtvarník Jan Balej
Nejlepší krátký film:
Anatomie českého odpoledne - režie Adam Martinec; producent Matěj Paclík
Cena za mimořádný audiovizuální počin:
internetový seriál #martyisdead
projekt Film Naživo a Televize Naživo
filmové muzeum NaFilm
Cena za mimořádný přínos české kinematografii:
Hynek Bočan, režisér
Cena Magnesia za nejlepší studentský film (nestatutární cena):
Anatomie českého odpoledne - režie Adam Martinec
Nejlepší filmový plakát (nestatutární cena):
Krajina ve stínu - Jan Poukar (oceněný plakát)
Cena filmových fanoušků (nestatutární cena):
V síti - Barbora Chalupová, Vít Klusák (ocenění režiséři)
(Anita Mejzrová – ČTK/Seznam.cz)
****
Jelikož jsme o filmech Havel a Šarlatán již psali, vraťme se v krátkosti ještě k filmům Krajina ve stínu a V síti.
Vitorazsko bylo rozděleno od 31. července 1920 mezi tehdejší Československo a Rakousko. Na tomto území se hovoří, jak česky, tak i německy, ale obyvatelé žili po léta spolu. Většina z nich hovoří, jak česky, tak i německy. O politiku se mnoho nezajímají, až najednou se v druhé polovině třicátých let vloudí do jejich soužití. Část obyvatel je pro připojení vesnice do Říše, druhá skupina proti. Rozpolcení zasáhne přímo i do rodiny, kdy jeden z manžel je Němec, zatímco jeho žena je Češka od Dobříše. Upoutala mne nositelka lva za vedlejší roli Petra Špalková. V hospodě se odehrávají dějiny a v Krajině ve stínu, chce Petra Špalková za každého režimu, aby byla pohoda. Tu nabídne zadarmo pivínko, tu řízečky. Pohoda končí v okamžiku, kdy jí na frontě zahyne syn. Tehdy si teprve uvědomí obludnost Hitlera, ale to již je poněkud pozdě. Ačkoliv v začátku sympatizuje s Němci, dokáže se jediná přiznat k českému odbojářovi, když ho náckové svážou, pomaží lejny a rozvázat mu pouta. Dobrák starosta sice pomáhá těm, co jsou v nějakém průšvihu, ale vždycky si za to nechá nějakou tu provizi. Tu nábytek, jindy sekačku. Otloukánek čeledín, po válce ucítí moc, protože na každého něco ví. Již zmíněný odbojář, který se vrátí z koncentračního tábora, přijde vykonávat spravedlnost, která se nakonec změní v krutost, která se mu vymkne z rukou a skončí masakrem. Tady však tragédie nekončí. Ti, co zůstanou ve vesnici, ji musí počátkem padesátých let opustit. Bohdanu Slámovi se podařil jeden z nejlepších filmů v poslední době. Přiznávám, že jsem se někdy ztrácel v množství herců a příběhů a asi bych celý film potřeboval vidět ještě třikrát, abych vše rozklíčoval. Co ve filmu vadilo je, že chyběla postava, která by vesničany nějakým způsobem sjednocovala.
Dvě ocenění získal dokument V síti. Lva dostal za nejlepší dokument a další ocenění byla nestatuární cena filmových fanoušků. Barbora Chalupová a Vít Klusák obsadili do filmu tři vábničky, herečky poměrně starší, ale které mladistvě vypadají a lákají pedofily, během několika hodin se jim přihlásí přes dva tisíce mužů, kterým nevadí, že je dívkám zhruba dvanáct. Jedná se celkem o nudné konverzace. Zajímavé na filmu jsou dva momenty. Setkání jedné se studentem, který ji odrazuje od tohoto druhu konverzace a vysvětluje ji, že je to něco jako, kdyby odhalovala svůj mozek. Přesvědčuje ji tak vehementně, že ostřílená herečka nevydrží a nechce dál pokračovat v projektu. Druhý zajímavý moment byl v závěru, kdy filmaři konfrontují nápadníky, jak v cukrárně, tak přímo v okolí bydliště a oni nevidí ve svém počínání nic špatného.
***
Astrazeneca proti všem
Je to zvláštní, ale rád si pohrávám s čísly, grafy a statistikami. Nedávno vysílala BBC rozhovor se šéfem indického oddělení Astrazeneca. K indické výrobě tohoto očkování jsem neměl příliš velkou důvěru, jenže během rozhovoru jsem se dověděl několik zajímavých informací. Potíže při dodávkách na trh byly způsobeny požárem v továrně. Astrazeneca účtuje za jednu dávku tři dolary, zatímco Pfizer 18 dolarů. Indická Astrazeneca dává polovinu své produkce do Indie, druhou polovinu do světového programu boje s Covidem. Není divu, že se stala trnem v oku velkých společnostem, které se snažily distribuci omezit. Nejprve věkovým limitem 65 let, později nebezpečím trombózy. Britská regulační agentura MHRA (Medicines and Healthcare Products Regulatory Agency) uvedla, že u vakcíny Pfizer/BioNTech registruje ve Spojeném království dokonce ještě více případů krevních sraženin než u AstraZeneky.
Agentura uvádí, že z 10,7 milionu lidí naočkovaných v Británii vakcínou Pfizer/BioNTech registrují 38 případů trombózy, což je 0,0004 %. Vakcínu AstraZeneky dostalo 9,7 milionu osob a trombóza se vyskytla ve 30 případech, což je 0,0003 %. Žilní trombóza přitom není nijak vzácné onemocnění, běžně se v populaci za rok vyskytne 160 až 180 případů na 100 000 obyvatel. Riziko stoupá se zvyšujícím se věkem. To nahrává interpretaci, že onemocnění trombózou po očkování kteroukoliv z vakcín by mohla být pouze časová shoda. (novinky.cz)
Jestliže se však podívám na možnost očkování v Ontariu, pak stále platí. Očkování pro lidi nad 80 let nebo od 60 do 64 let. Takže jsme opět plonkoví.
Ale je zajímavé, že řada lidí, kteří ještě nedávno existenci Covidu – 19 popírala, je již očkována. Inu, kdo umí – umí.
***
ČSSK a Nová vize
V minulém roce bylo pro mne zklamáním vystupování některých členů Torontské pobočky Českého a Slovenského sdružení v Kanadě. Fanaticky hájili tehdejšího prezidenta Donalda Trumpa. Rozesílali e-maily na jeho podporu, neověřené zprávy. Pobočka ani vedení nebylo schopné zaujmout k této situaci stanovisko. Nyní se stejní členové snaží o znovuzvolení do vedení Pobočky ČSSK. Neberu jim to. Mají na to právo, ale pak přemýšlím, jestli mám ještě něco společného s touto organizací, která v minulosti udělala obzvláště v otázce nových přistěhovalců do Kanady spoustu dobrého. Byla zde řada vynikajících lidí, ale nedokáži si představit, jak se tohle srovnává s myšlenkami Jana Husa, Jana Ámose Komenského, Tomáše Garrigue Masaryka nebo Václava Havla.
Myslím si, že to jsou autority, ke kterým bychom se mohli obracet. Místo toho televizní program Nová vize přinesl v režii Oľgy Turokové dvoudílnou inscenaci o slovanských bozích v sedmém století. Nevím, co tím autoři inscenace sledovali. Jestli chtěli následovat Aloise Jiráska, v tom případě bych si vzal Staré pověsti české, či Královodvorské rukopisy Václava Hanky, ale dnes nejsme v 19. století, ale o dvě stě let dále. Skutečně nepotřebujeme dokazovat, že jsme byli kulturním národem a že jsme měli také své pohanské bohy.
***
Další očista pro Pavla Wonku
Incident mezi bývalými manželi s násilně otevřenými dveřmi nestojí normálně za novinářskou pozornost, natož když je tato událost ještě 40 let stará. Ale v případě známého vrchlabského disidenta Pavla Wonky je to evidentně jiné, a to přesto, že tu vůbec nešlo o protikomunistický odboj a že Wonka byl odsouzen “jen” k peněžitému trestu. Tak, co je na tom případu tolik zajímavé a zvláštní?
Za prvé to, jak si dala pozemská spravedlnost na čas. Okresní soud v Trutnově 2. února 2021 po desetiletích konstatoval, že Pavel Wonka se trestného činu porušení domovní svobody nedopustil, jeho odsouzení bylo nezákonné, a proto je na místě jeho trestní stíhání zastavit.
Za druhé, že spravedlnost nekoná sama od sebe, ale musí se ji aktivně pomoci a nikdy se nevzdávat. Bratr Pavla Wonky Jiří by o tom mohl vyprávět. Stejně tak i jeho advokát JUDr. Lubomír Müller.
A konečně za třetí, případ jasně ukazuje, jak socialistická Bezpečnost, prokuratura a soudy, které ovšem reprezentovali konkrétní lidé, totalitnímu režimu oddaní zaměstnanci daných institucí, jednaly s nepohodlnými občany, aby je přinutily k “poslušnosti”, aby je umlčely. Státní zástupce v této souvislosti použil jemný diplomatický slovník, ovšem jinak zcela výstižný: “... spíše než o zákonnosti lze v tomto posuzovaném případě hovořit o jisté tendenčnosti a zatvrzelosti orgánů činných v trestním řízení vůči obviněnému Pavlu Wonkovi.” Okresní soud v Trutnově se s tímto jeho hodnocením ztotožnil.
Zbývá dodat, že u Pavla Wonky se však ony socialistické orgány hrubě přepočítaly. Kalkulovali u svých odpůrců totiž se strachem a slabosti. Ale to na jmenovaného neplatilo. Právě tato kauza, vniknutí do vlastního bytu, jak to sám P. W. ironicky nazýval, byla jednou z vícero nespravedlností, které přispěly k jeho odhodlání bojovat proti komunistické justici a k jeho politické radikalizaci. Bohužel, za svoji odvahu a za svůj nekompromisní postoj vůči bývalému režimu zaplatil tím nejcennějším. Svým životem.
Miroslav Petr - únor 2021
***
Věci blízké mému srdci
Ano, jednou z nich je i toto album populárních skladeb klasického repertoáru našeho slavíka Karla Gotta ve spolupráci s houslovým virtuosem Josefem Sukem a klavíristou Rudolfem Roklem z roku 1993…
Kdybych měla psát i o dalších věcech blízké mému srdci, bylo by to psaní na několik stránek, ale o jedné, vskutku velké, se chci zmínit. Je jí český porcelán. Emigrací jsem si zřejmě vypěstovala nostalgický syndrom ke všemu českému, ano, do určité míry tomu tak může být, ale s porcelánem to je trochu jinak. Už jako malá dívčina jsem vyrůstala mezi nedělním porcelánem, talíři k dennímu používaní, hrnečky s podšálky na čaj, na kávu a jen těch různých hrnků co doma bylo, hlavně puntíkové! Neexistovalo, když celá naše rodina šla k babičce na nedělní oběd, že by stůl nebyl prostřen slavnostně, včetně broušených skleniček na víno, ze kterých my dvě malé holky – sestra a já – jsme dlouhou dobu pily jen vodu anebo mléko. Zvykla jsem si na stolování s bílým ubrusem a hlavně hezkým porcelánem. Ten bývával také velmi populárním svatebním darem, stejně tak i broušené sklo.
Jak to mám teď? Vše to hezké, co jsem doma měla, jsem tam nechala. Po emigraci do Kanady s dvěma kufry, jsme byli rádi, že jsme to nejnutnější do domácnosti mohli nakoupit v sekáči a o nějakých šálcích s podšálky se mi jen tak mohlo zdát, ale v té době nebyly stejně důležité. I priority se změnily, tenkrát jsme byli rádi, že bylo co a na jakýkoliv talíř dát. Postupem doby a léty, s následnými návštěvami rodičů, se mi příborník začal opět zaplňovat nedělním porcelánem a to už i štědrovečerní večeři jsem mohla servírovat na svátečních talířích a cibulák se stával okrasou jídelny. Přiznávám, i při mých návštěvách Čech, vždycky jsem si něco málo sebou domů přivezla, buď jsem si to koupila anebo dostala jako dárek. Píši tak trochu i o vašich zkušenostech?
Další důvod? Jako dcera politického vězně, jsem neměla na výběr, kam po skončení povinné školní docházky jít dál studovat. Mezi zemědělskou a keramickou střední školou jsem si vybrala tu keramickou. Přece jen ten porcelán mi byl bližší, kravičky a kozy jsem znala jen z obrázků. Ve Varech jsme bydleli, takže jsem mohla zůstat doma. O tom, jaké problémy mi na škole nastaly, se zmiňovat nechci, už je to dávno za mnou, ale byly to krušné časy, speciálně pro mladou duši, kterou jsem tenkráte byla. Byla jsem přeci dcerou muže, který se provinil proti politické linii státu a odpykával si léta ve vězení. Častokrát jsem se ptala: „…proč? …za co?“ Nerozuměla jsem tomu. Tady začala pak ta druhá, silnější láska k těm bílým střepům, mohla jsem si na ně sáhnout, být součástí jejich zrodu. Do prvního ročníku jsem nastoupila na technickou větev – jak se dělá porcelán, pro výtvarnou jsem neměla vlohy, pejska nebo kočičku bych nakreslila stejně. Po prvním roce jsem přestoupila na větev tepelnou - sušení a pálení porcelánu. Po čtyřletém studiu a maturitě jsem u fochu pracovala jen pár let, v Kanadě se mi, bohužel, nikde zakotvit nepodařilo.
Škola otevřela studentům poprvé své dveře v roce 1922. Projekt počítal se všemi potřebami školy a nově postavená budova svým vybavením a účelností byla nejlepší školou ve své době u nás. Studia z počátku byla jen dvouletá, v průběhu let se studijní roky zvyšovaly a stejně tak i škola měnila své jméno. V době, kdy jsem nastoupila já, už se jmenovala Střední průmyslová škola keramická se čtyřletým studiem. Teď už se jmenuje zase jinak a je přibrán i sklářský obor. V posledních letech se hodně mluvilo i o zbourání původní budovy, její opravy a modernizace by byly nákladné. Podle posledních zpráv co vím, historická budova se nechává a bude se opravovat! Hurá! Co ale předcházelo tomu, než keramička začínala počítat roky svého trvání?
Kořeny keramické výroby na Znojemsku sahají až do pravěku a její tradice se dále rozvíjela, proto není náhodou, že na tuto epochu navázal v 19. století široký rozvoj menších dílen, drobnějších podniků a manufaktur. Suroviny se odebíraly z nalezišť v okolí, kaolin se dovážel i z okolí Karlových Var. Poptávka po odborných pracovnících, malířích porcelánu i modelářích průběhem let rostla. V roce 1872 vznikla proto ve Znojmě, první průmyslová keramická škola, která byla v této době i první v českých zemích. V roce 1878 je zde založen první a tím i nejstarší evropský keramický závod na nádobí a sanitární keramiku. I po letech nadále funguje, teď sice pod jinou značkou (Jika), a patří mezi špičku výrobců svého druhu v Čechách i v Evropě. Takže, Znojmo, to nejsou jen okurky!! Po první světové válce, vznikem ČSR, ztratil keramický průmysl jižní a jihozápadní Moravy hodně svých tradičních odbytišť a ocitl se tak v určité krizi. Tato nová situace se odrazila i v dalším osudu zdejší keramické školy a tak v roce 1921 byla přestěhována do Karlových Varů, kde bylo třeba rozvinutému porcelánovému průmyslu dodávat odborné pracovníky pro tehdy velmi moderní provozy.
Výroba porcelánu byla a stále je pro karlovarský region typickou produkcí a má svoji dlouholetou tradici, díky svým bohatým nalezištím kaolinu, hlín, jílů a nadbytku dřeva z rozsáhlých lesů. A víte, jak se dělá porcelán?? … A tak jen velmi stručně. Porcelánová hmota vzniká z kaolinu, křemene a živce, to se musí všechno zamíchat, promíchat, rozplavit a rozemlít. Získaná směs se zbaví železa a vzduchových bublin a může se začít s výrobou. Kulaté předměty - vázy, mísy, šálky a talíře vytočíme na hrnčířském kruhu, duté výrobky jako konvice anebo polévkové mísy vzniknou tak, že hmotu nalijeme do forem. Tak se vyrábí i většina porcelánových figur. Potom jdou výrobky do pece, tam se suší, několikrát vypalují a stále ve vyšších teplotách. Mezi tím se namáčejí do glazury a následují další důležité procesy, než se nádherně odekorovaný hrneček dostane na váš stůl. Pamatuji, v rámci praxe, jsem svého času stála u vany s glazurou a těch talířů co mi za směnu prošlo rukou! Ono to není jen tak glazovat talíř, první fáze je snadná, ale pak ho z té vany vyndat bez otisků prstů na něm! Ano, přiznávám, měla jsem s tím zprvu problémy. Doufám, že teď je už provoz plně automatizován, i když citlivost lidských rukou znamená víc a stále ještě někde se vyrábí/tvoří postaru, jak jsem slyšela. Např.: Závod v Loučkách, jako jeden z mála, se pyšní nádhernými jídelními soubory s částečně ručními dekoracemi. Zde se také od roku 1991-1992 ručně vyrábí velmi oblíbený růžový porcelán, který se i ručně zdobí. Tato porcelánka je jako poslední v Čechách, která ho stále ještě produkuje. Za jeho náročnou ruční výrobou stojí hodiny práce.
Jak to vlastně všechno na Karlovarsku začalo? To se musíme vrátit daleko do historie a musíme začít až u Číňanů. Nejenom proto, že oni porcelán před více jak dvěma tisíci lety objevili a do Evropy se dostával po Hedvábné stezce, ale hodně, hodně dlouho nikdo jiný nevěděl, jak se dělá. Až po mnoha pokusech se to podařilo Němcům a tak v Míšni na počátku 18. Století, přesně v roce 1710, vznikla první evropská porcelánka a je do dneška nejznámější a s nejvýše ceněnou svojí výrobou ve světě. Za nedlouho se zrodily po Evropě i další – Vídeň, Paříž, Berlín, Petrohrad a jiné. I když Karlovarsko mělo všechny předpoklady pro výrobu porcelánu, i přes to, tady první porcelánka vznikla o osmdesát let později, protože Vídeň s vlastní továrnou se ze všech sil snažila udusit konkurenci. Je třeba se tomu divit? Ale den „D“ přišel a tak po předchozím období pokusů Johanna George Pauluse, v roce 1792 v Horním Slavkově vznikla první továrnička na výrobu porcelánu a dá se říci, že v tomto roce začala i sláva karlovarského porcelánu. Paulusovi se ale porcelán moc nevedl, ono to není jen tak založit porcelánku. Když vypaloval první kousky, chytla mu celá pec i s domem, následovaly i obavy sousedů a tak továrnu brzy prodal. I za nových majitelů výrobky byly stále jen průměrné a vídeňská konkurence ji nebrala proto vážně a nechala ji žít. V roce 1812 po návštěvě císaře Františka II. se vše ale změnilo. On totiž přislíbil slavkovským ochranu, a ti se na Vídeň přestali ohlížet. Žádný začátek není snadný! Změna se brzy projevila, k bohatému stylu nádobí přibyly i porcelánové figurky a medailí z výstav po Evropě přibývalo. Po první světové válce Slavkovští získávají Velkou prémii z výstavy v Brazílii.
Rok po založení slavkovské porcelánky je založena továrnička v Klášterci nad Ohří a z ní pochází i nejstarší dochovaný výrobek českého porcelánu, je jím bohatě zdoben růžový šálek s nápisem Vivat Bohmen. V prvních letech 19. Století se otevírají další porcelánky – Březová, Kyselka, Dalovice, Dolní Chodov, Stará Role, Loket. Doba je příznivá i jinak – Vídeň ztrácí u Pasova kaolinová ložiska, a tak karlovarský kaolin získává na ceně.
Jako třetí vznikla na Karlovarsku v Březové v roce 1803 světově proslulá porcelánka Pirkenhammer. Pod vedením zakladatele Friedricha Hocka, který porcelánu sice moc nerozuměl, ale měl své sny, továrna nevydělávala a tak ji prodal dvojici J. M. Fischerovi a Ch. Reichenbachovi. Ti z ní učinili porcelánku evropského věhlasu, o které se mluví jako o nejlepším porcelánu v Čechách, průsvitnějším než kde jinde a schopném konkurovat jakostí porcelánu francouzskému. Na malovaných fajfkách, vázách a souborech začala růst i sláva zdejších malířů.
V první polovině 20. století obchodují karlovarské porcelánky s pěti světadíly. Nejen elegantní soupravy, ale i vyspělá technologie sklízí obdiv. S počátkem druhé světové války sláva pomíjí, odborníci jsou na frontě a zákazníci na nesprávné straně. Po válce se situace ještě zhorší, továrny zestátněny, modely zničeny a vzácné výrobky? Záhadně ztraceny! A ani odborníků se moc nevrátilo. Když se přeci jen začalo průmyslu trošinku dařit, přicházejí padesátá léta, doba těžkého průmyslu a porcelánky strádají ještě víc. V roce 1958 jsou všechny spojeny do jednoho megapodniku Karlovarský porcelán. A začíná se opět navazovat na světové trendy. Hlavním výtvarníkem podniku, se stal Jaroslav Ježek z vývojového závodu Lesov. Doba je uměleckým směrům příznivá, a ze světové výstavy EXPO 58 v Bruselu, si odvážíme hned několik medailí i ocenění a svět nás opět začíná brát vážně. Drobná figurální plastika – Klisna a dva hřebci – z bílého nedekorovaného porcelánu podle autorského návrhu Jaroslava Ježka zde získává zlatou medaili, mocca servis – Elka – opět autorský návrh Jaroslava Ježka, zde získala Velkou cenu. A další pocty následovaly. EXPO 67 – jídelní soubor Louise (kobalt, zlato), nebo Beatrice, oba soubory opět návrh J. Ježka a oba jsou nádherné. Nemáte náhodou třeba jeden z nich doma? Nebo něco jiného od Ježka?
A teď?
Řada porcelánek s různou mírou úspěchu se uchází o přízeň zákazníků na vlastní pěst. Některým se daří více, některým méně. Já jen vím, že výkladní skříně a obchody s porcelánem jsou plny vkusně dekorovaného „bílého střepu“ a je těžké si vybírat. Při poslední návštěvě v Čechách, jsme se s kamarádkou zastavily v prodejně Dům porcelánu v Praze. No… když jsem tam jen nahlédla a pak viděla tu vystavenou krásu ve velkých prostorách prodejny, údiv a obdiv se zrcadlil v mých očích a nejraději bych skoupila všechno! Každý šálek, vázička i to vše další ladných tvarů a křehkého půvabu, bohatě dekorované, nebo spíše jednoduchostí obohacené individuální kousky, bylo těžké si vybrat, aspoň tedy pro mne. Kamarádka mi tahala za rukáv - jdeme, pojď, nepřemýšlej, nevybírej, jak to odvezeš do Kanady? Nic nepotřebuješ, atd., atd. Ale stejně jsem si něco odvezla, měla jsem totiž dobrou výmluvu, bylo před Vánoci a tak jsem si koupila, po koupi volajících, čarokrásné vánoční ozdoby na stromeček. Využila jsem ale i momentálně prázdného obchodu a povídavého pána, zajímalo mě, kolik se prodává, kdo nakupuje, atp. Odpovědi překvapivé nebyly - prodává se hodně, nakupují hlavně asijští návštěvníci a ano, zásilky se posílají do celého světa. Nedivím se, kdo by té věčné kráse českého porcelánu mohl odolat? A nakonec se mně povídavý pán ještě zeptal: “.. a viděla jste kolekci našeho skla“?
Jejda, jejda, o tom zas třeba až někdy příště…
Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že určitě každý z nás máme doma aspoň jeden kousek modře dekorovaného bílého střepu s tzv. cibulovým vzorem, neboli cibulák. Přiznávám, já bych mohla i svatbu na něm už servírovat! Byly návštěvy, byly dary..
Při cestování Čínou, jsem si uvědomila jeho podobnost s čínským porcelánem, také modré malování na bílém střepu, ale dvakrát jsem o tom nepřemýšlela. Zprvu mi to bylo záhadou, že by podobnost čistě náhodná? Ne, ne, původní cibulový vzor – dekor - se k nám totiž dostal právě z Číny. V letech 1738 až 1739 byl námět přejat v Míšni z čínských předloh a jednalo se o technologii ruční malby podglazurovou modří. Centrálním motivem se stal květ astry na stonku s poupětem a pivoňky vinoucí se kolem bambusové tyče. Při okraji nádob se používá kompozice z granátových jablíček. Jejich způsob stylizace připomínal cibuli. Zde se objevilo označení cibulák. Mrkněte na to, žádné cibule v dekoraci doopravdy nejsou. Rokoková ornamentika cibuláku se připisuje malíři porcelánu J. D. Kretschmarovi, působící v míšeňské porcelánce v letech 1726-1752, který malbu trochu pozměnil. Na místo, aby všechny plody byly umístěny směrem dovnitř nádoby, teď se vinou střídavě nahoru a dolu. Typ cibulového vzoru je proto výhradní a originální svou barevnou jednoduchostí. Zároveň je však bohatě tvarově modelován a jeden prvek vyzdvihuje druhý. Jako celek proto působí harmonicky a navozuje atmosféru pohody, souhlasíte se mnou?
V Čechách se s výrobou cibuláku začalo v roce 1885 v porcelánce v Dubí a i nadále se zde vyrábí. Majitel porcelánky zavedl nový technologický postup dekorace. Na místo ruční malby byla podglazurová výzdoba cibulového vzoru prováděna za použití ocelotiskových desek. Pouze drobnosti byly ručně doplňovány. Tento nově zavedený způsob dekorace mnohonásobně zvýšil produktivitu výroby. Nový majitel, Bernard Bloch, v roce 1914 uvádí do provozu další dvě pece a kromě porcelánu zavádí i výrobu obkládaček a kachlových kamen. Dařilo se, dařilo, až do začátku druhé světové války, kdy majitel byl zavlečen do koncentráku. Během dalších válečných let, zde pracovalo až tři sta válečných zajatců různých národností, výroba se postupně zastavuje a z porcelánky se staly sklady tabáku a opravny vojenských vozidel. Ale naštěstí tento příběh má šťastný konec, po skončení války se továrna v Dubí opět dostala do českých rukou a pod vedením Josefa Šimka, bývalého vedoucího provozu, se výroba porcelánu začíná opět rozjíždět. V dnešní době je závod v Dubí akciovou společností a řadí se mezi čtyři světové výrobce, které nejen používají, ale i dodržují podglazurovou technologii desítky i stovky let. Pro svoji rozmanitost je cibulák stále velmi vhodný a velmi žádaný jak pro všední stůl v domácnosti, tak i pro slavnostní příležitosti. Můžeme říci, že cibulový vzor je dekorem generací.
Proč jsem se rozhodla, že napíši pár slov na toto téma?
Začíná teplo, mám čas, dala jsem se do jarního úklidu, jehož součástí je i omytí nedělního nádobí z příborníku a všeho toho dalšího volně po domě rozstrkaného. Jak tak vytahuji všechno ven, uvědomila jsem si, že vyndávám i kousky pro mne dávno již zapomenuté, nepoužívané a teď nově objevené. Zadívala jsem se na ně jinýma očima, neviděla jsem v nich jen tu nutnost volající po mydlinkové koupeli, ale spatřila jsem v nich jemné detaily a krásu, tohle vše mi časem už nějak unikalo. Promítla se mi i síla tradice zakořeněná určitě v každém z nás. Vzpomněla jsem si na návštěvu v Domě porcelánu v Praze, ale i na to, že kdykoliv a kdekoliv po světě jsem byla, vždy moje oči slídily a hledaly český porcelán v regálech obchodů. Našla jsem ho např. i v Kyrgystánu, v městě Karakol v obchodním centru. Tady usměvaví majitelé prodejny mi potvrdili, že je o něj velký zájem. Exportuje se do celého světa!
Pamatujete na výstavu v Bruselu, v Montrealu? Tam bodoval, slavil úspěch, tradice jeho výroby je v Čechách dlouhá, máme být na co hrdi, čím se pyšnit a vystoupit na pomyslný vrchol. Nesčetná podniková muzea jsou toho dokladem. Nádherné práce malířů i modelářů. A tak jsem zalistovala jednak ve své paměti, mrkla na ochranné známky porcelánek na předmětech, abych zjistila, co mám vlastně doma, vytáhla moudré knihy, oprášila si trochu historii a ráda se o vše s vámi dělím.
Udělala jsem i důkladnou prověrku denně používaného nádobí, vytřídila hlavně hrnky a namísto nich teď používám cibulákový, anebo další, ryze český, puntíkový!
A nedělní nádobí?
Rozhodně již nebude omývané jen dvakrát do roka při jarním a podzimním úklidu!
Přeji nám všem příjemné jarní dny.
Naďa Humlová - Březen 2021
***
Knihou proti covidu
Nenabízím knižní titul, který vykládá ať laicky či profesionálně cokoli o covidu, přesto, že takovýchto titulů máme teď na trhu dostatečná množství, ale normálního člověka nemohou potěšit ani náhodou. Znám i několik hbitých, kteří ihned po vypuknutí pandemie a také pak v jejím průběhu dotlačili na náš knižní trh vlastní tituly, jen aby použili tuhle situaci pro přísun financí na své účty či do svých peněženek. Tak o něčem takovém, či podobném, nehodlám vůbec psát. Chci vám nabídnout jednu z možných cest, jak v současné izolované situaci přežít a nezbláznit se. Všem doporučuji číst a číst a je opravdu bohatý výběr. V minulém povídání jsem vám nabídla procházky do přírody, teď ale mrzne jen praští a tak procházky jen krátké a pak hned do tepla a s knihou! A s horkým čajem i s troškou tuzemáku anebo s oblíbeným „svařákem“. V žádném případě nehodlám doporučovat nějakou složitou a těžkou četbu, taková v téhle době moc vhodná není. Takže ani náhodou nečtěte Deník z –WU-CHANU od Fang Fang.
Začnu s doporučením humoristicko-románové zajímavosti s hrdinou, kterého všechny generace dobře znají, milují ho a obdivují a tím je Saturnin. Nebude to však román Zdeňka Jirotky, ale nový, nebývale podařený návrat Saturnina z pera Miroslava Macka, publicisty, překladatele, stomatologa, silně pravicově smýšlejícího politika, proslulého mimo jiné i fackou uštědřenou Davidu Rathovi v roce 2006 v živém přenosu na sjezdu stomatologů. Mackovi se nový Saturnin vydařil jedinečně, před čtenářem je dokonalý původní styl, laskavý humor, půvab i vtip a to celé ve své podobě v ničem nesnižuje nedostižné dílo Zdeňka Jirotky. Paralela mezi fackou pro Ratha a šílenostmi předváděnými sluhou Saturninem je asi na místě. Při čtení vám bude dobře, na to mohu přísahat. A uvařte si dobrý čaj a kupte si koblihu, abyste si připomenuli, jak tohle lákavé pečivo Jirotkův Saturnin házel v kavárně po hostech.
Myslím si, že neuškodí ani nějaká menší detektivka – nic moc morbidního nenabízím. Nabízím českého velmi vyhledávaného a zajímavého autora Jana Bauera. A jestli jste dosud od něho nic nečetli, tak to napravte, určitě to za to stojí! Tento původním zaměřením zemědělský inženýr má za sebou neuvěřitelně bohatou knižní tvorbu. Nejnověji mohu doporučit titul „Levoboček Rožmberků“ s oblíbenými postavami středověkých detektivů Jakuba Protivy z Protivce a Blasiuse. Ale mohu dát i tip na starší titul, neméně lákavý a to „Co v učebnicích dějepisu nebylo“. Bauerova tvorba vychází z literatury faktu a z uplatňování bohatých vlastních znalostí českých dějin. A při čtení si na pandemii ani nevzpomenete.
Do zoologické zahrady teď nesmíme, nespraví to ani respirátor, tak vám doporučím aspoň úžasné povídky od současného ředitele pražské ZOO, Miroslava Bobka „Supi v hotelu Interkontinental.“ A protože další cestou, co dělat v současné izolaci, je i možná výuka něčeho nového, pak je tento titul z oblasti naučné a odborné literatury, ten pravý. Určitě se něco nového z říše exotických zvířat dozvíte, je to hodně milé čtení, jako konec konců vše, co už pan ředitel kdy napsal.
A že vás děti doma zlobí? To se ani nedivím, neboť v současnosti školy u nás nefungují a jen a jen se znovu mluví o tom, že je to chyba a že by se v ní už nemělo setrvávat. A tak se rodiče dál doma s dětmi trápí, pokoušejí se s nimi učit a ani jedné skupině to moc nejde. S těmi většími je to trochu jiné, mají své kamarády, a protože tahle generace dokonale ovládá komunikaci přes mobil, PC a další technické vymoženosti, tak se dokáže zabavit celkem sama. A bohužel také má slabou vazbu na čtení knih. Zde je rada hodně těžká. S dětmi malými je to se zabavením lehčí a tak neváhejte a sáhněte po literárním skvostu pana Františka Hrubína „Říkadla pro celý den“ a spolu s jeho verši se dokonale a šťastně, i vy sami vrátíte do svého dětství a mládí. Tak třeba „Jede, jede koloběžka, kdo ji nemá, všechno zmešká. Já se držím koloběžky, kdo ji nemá, chodí pěšky.“ A protože jsou školy pořád ještě zavřené tak i tohle: „Olda staví školu, tuhle kostku dolů, tuhle na tu, tuhle na tu a teď zavoláme tátu.“ A také s dětmi začněte vařit – většinou je to hodně baví a nejenom holky. Nabízí se slušný výběr kuchařek pro dětské vaření, takže zkuste třeba tu od A. Karmelové „Bezva recepty krok za krokem.“
Kolem toho jídla si udělejte radost i vy sami. Restaurace jsou totiž nemilosrdně stále zavřené a jídlo přes povolená okýnka je sice zajímavé, ale chybí prostředí, kde ho sníst a mít z něho požitek i společenské sounáležitosti. Určitě než se nám někdy znovu otevřou restaurace, doporučuji přečíst od Christopha Ribbata titul „V restauraci – aneb příběhy z břicha moderny.“ Dozvíte se hlavní úlohu restaurací, co symbolizují, co prezentují ve společnosti a jak se zde odráží chování a očekávání hostů, jakou restauraci si vybrat a další zajímavosti. Titul představuje zdařilé spojení kulturní historie, literaturu faktu a esejistické příběhy s romantickými prvky. Čte se to hodně dobře při čekání, až nám doba dovolí jít do některé konkrétní restaurace. Ale nezoufejme, určitě se dočkáme! A pak si objednáme, co hrdlo ráčí, od klasické české kuchyně, přes italskou, francouzskou a další – teď už ale vím, že si nebudu objednávat nic z kuchyně čínské a pirožky a boršč, také nemusím.
Pro dnešek je to vše. Psala jsem to s vidinou „dobrá rada nad zlato“. Trochu by to izolovanost mělo rozbít a o to mně hlavně šlo. Nesmíme pohlížet na dnešní situaci jen pesimisticky, jsem přesvědčena, že to jednou bude mít dobrý konec a lidstvo všechny ty viry porazí. Tak na to, takhle mysleme!
Jana Fafejtová – Praha
***
Úmrtí
Pavel Janáćek
Zlín 29.7. 1949 - Toronto 28.7. 2020.
Narozen ve Zlíně, odkud v devatenácti letech utekl a cestou necestou se dostal až sem do Kanady. Doma vyučený elektrikář, od mládí milovník přírody a života ve všech jeho variantách. Zde v Kanadě dostal také po prvé do ruky barvy a štětce a od prvého doteku na plátno věděl, že je a bude malíř. Tři roky na Ontario College of Art (OCA, dnes OCAD U) v letech 72 -75, kde se potkal se svou budoucí ženou, neměly na jeho vývoj jako malíře velký vliv.
Jeho ruce se silnými prsty byly neuvěřitelně zručné: sám si vyráběl rámy z vyhozeného dřeva, natahoval plátna, šepsoval… rád pracoval se dřevem, se vším přírodním, rád vařil a s vařením experimentoval. Rád byl venku v přírodě – někdy i celé týdny bivakoval v Rouge Valley, kde maloval, chytal ryby, maloval, vařil si na ohni a …maloval. Někdy 3-4 obrazy denně. Podobně i v Minnesotě, kde si vybudoval v opuštěné škole svůj byt a ateliér. Než zase odjel jinam. Zelená byla jeho barva. Maloval to, co měl rád: přírodu, lesy, stromy, kameny, potoky a jezera, nebe, květiny, strže, torontské ulice a parky. Sem tam i lidi v nich.
Musel být na vzduchu a v pohybu. Rád plaval, rád bruslil na sotva zamrzlém jezírku v High Parku, všude kam mohl jezdil na kole. Když neměl co jíst, pomáhal si jak mohl. Když neměl kde žít, spal na ulici zabalený do starých koberců.
Narozen ve znamení lva vždy byl lvem. Buď všechno nebo nic. Nahoru a dolů. Nahoru a dolů. Pak už jen pomalu dolů. I v osobním životě, i ve vztahu k alkoholu. Měl krásné modré oči. Krásně se smál.
Mnoho let se držel, i díky pomoci CAMH a Workman Art centra – návštěvníci Nového divadla si mohou pamatovat vystavené obrazy pacientů, včetně jeho, na chodbách kolem divadla. V Restauraci Praha na Masaryktownu byly po několik let na stěnách jeho obrazy.
Nepamatoval si počet obrazů, které namaloval, byly to stovky a stovky. Poslední jeho výstava v Carier Art Gallery v Columbus Centre v roce 2007 byla trochu už jen rozlúčkou. Ne všechny příběhy končí šťastně. Lidské tělo vydrží neuvěřitelně mnoho, mozek už tolik ne. Zvláště když tělo už odmítá alkohol, který tolik pomáhal vzpomínat a hlavně … zapomínat. Jen vaření a čtení mu bylo přítelem do poslední doby. Zpráva prý hovořila o smrti ve spánku. Pár přátel si mohlo teď v lednu vybrat z několika obrazů, které zůstaly na stěnách v jeho malém bytě blízko High Parku.
Kam se poděly stovky jeho obrazů se nedozvíme. A to byl smutek, který ho po více než deset let zevnitř tiše i hlasitě ničil.
Julie Novotná
**
Zemřel spisovatel a písničkář Jan Vodňanský.
Ležel v nemocnici s Covidem
Po dvou dnech hospitalizace v nemocnici zemřel kvůli komplikacím s covidem-19 spisovatel a písničkář Jan Vodňanský. Bylo mu 79 let. O jeho úmrtí informovala producentka Kamila Zlatušková a na Facebooku ji potvrdil Vodňanského syn Tomáš.
Herec, zpěvák, spisovatel, autor textů písní, kabaretiér a lidový filosof Jan Vodňanský, který se proslavil zejména v tandemu s Petrem Skoumalem, se narodil v roce 1941 v Praze. Vystudoval ekonomiku a organizaci strojní výroby a získal titul inženýr. Zároveň externě vystudoval filosofii a historii. Protože se narodil ve stejný den a ve stejné porodnici jako Václav Klaus, existovaly veselé teorie o tom, že v porodnici mohlo dojít k tragické záměně - humoristou a showmanem měl být Václav Klaus a prezidentem Jan Vodňanský.
Poté, co Vodňanský podepsal Chartu 77, musela dvojice přerušit činnost. Po rozpadu dua Vodňanský působil v Bratislavě, účinkoval v pořadech pro děti a mihl se i ve filmu Zvířata ve městě. Po revoluci se věnoval přednáškové činnosti, vystupoval v divadlech i na zahraničních zájezdech.
Pro dílo Jana Vodňanského byla typická hra se slovy a ironický humor. Báječně uměl karikovat zejména prkenné fráze a tuhá hesla, kterými se vyjadřoval komunistický režim. Své hříčky a verše přednášel osobitou dikcí, jakoby stále udivenou, nevěřícnou, která se k nim bezvadně hodila. Bylo v tom cosi švejkovsky podvratného - s úsměvem idiota se vyjadřoval přesně v těch floskulích, v nichž svého času komunikovala „strana a vláda“.
Jeho humor byl intelektuální, přitom lidový, v tom nejlepším slova smyslu. Inspirovalo ho vše, co zažil nebo kolem sebe viděl. Stačilo málo a na požádání ze sebe vysypal mistrnou miniaturu jako „nahoře žena, prsy jak cent/a dole a dole...adolescent“.
***
***
Na dotazy odpovídá český právník Jaroslav Horký
Žiji již několik let v Čechách. Mám však majetky i za mořem. Co mám udělat, aby moji dědici tyto majetky po mé smrti obdrželi? Nechci to s nimi řešit, ale teď.
Rozhodně doporučuji sepsat veškeré majetky které máte a kde se nachází. Tak aby se po Vaší smrti tyto majetky daly identifikovat. Můžete tak učinit soupisem tohoto majetku. Tento soupis může být uložen u notáře, či advokáta, popřípadě u osoby které důvěřujete. Taktéž může být obsah tohoto majetku součástí vaší závěti. Pokud si ji budete přát sepsat. Tato závět doporučuji uložit do centrálního registru závětí. Jaká forma závěti bude pro Vaši osobu vhodná vám poradí notář či advokát.
Doporučuji i určit osobu která bude vykonavatelem závěti za mořem. V mnoha zemích to musím být občan té dané země. Proto Váš záměr projednejte s profesionálem na dědickou problematiku.
Pokud nemáte zkušenosti se správou a nakládáním s takovým majetkem, doporučuji si najmout právního zástupce ke kterému budete mít důvěru. Ten požádá spoluvlastníka, v tomto případě vašeho bratrance o předložení veškeré dokumentace vztahující se ke správě a nakládání z nemovitostí. Po následné revizi veškerých dokumentů (patrně v součinnosti s daňovým poradcem), Vás seznámí s výsledky a navrhne řešení. Doporučuji najít si právního zástupce co nejdříve. Mnoho z našich klientů má velmi špatné zkušenosti s příbuznými.
Chtěl bych odkoupit podíl osoby, se kterou mám v České republice ve spoluvlastnictví nemovitost. Jak zjistím cenu jejího podílu? Jak mohu postupovat, pokud by osoba nesouhlasila s prodejem? Není totiž možno danou nemovitost spravovat ve chvíli, kdy máme odlišnou představu o opravách a investicích. Na koho se mohu v této věci obrátit?
Můžete se obrátit jak na odborníka v České republice v oblasti realit, který Vám vypracuje odborné posouzení ceny, či si nechat vypracovat znalecký posudek ceny obvyklé v místě a čase soudním znalcem v oboru oceňován nemovitostí. Jako spoluvlastník části nemovitost můžete druhého spoluvlastníka vyzvat k prodeji jeho spoluvlastnického podílu za odpovídající cenu. I zde je proto vhodné obrátit se na odborníka, který působí přímo v České republice a zná jakým způsobe postupovat. Nebude-li spoluvlastník s prodejem svého podílu souhlasit, můžete se obrátit na soud s žalobou na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. I tyto soudní spory jsou zpravidla vedeny několik let a zahrnují otázku vypořádání investic, předkládání posudků atp. Proto i v těchto sporech je vhodné být zastoupen advokátem.
Při návštěvě katastrálního jsem zjistil, že na mém pozemku stojí stavba někoho jiného, k jejíž výstavbě jsem nedal souhlas. Jak mám v takovém případě postupovat?
Stavba může být na pozemku z několika různých důvodů: Dříve neplatila zásada, že stavba je součástí pozemku, a proto bylo možné převádět zvlášť pozemek a zvlášť stavbu. Tak tomu dnes úplně není. Vlastník pozemku a vlastník stavby mají vzájemné předkupní právo. Pokud se jedná o stavbu neoprávněnou, je třeba zde rozlišovat mezi stavbami postavenými do roku 2013 a stavbami postavenými od roku 2014. S ohledem na historii našeho státu není zcela výjimkou, že je na pozemku postavena stavba bez souhlasu vlastníka. Jejího odstranění je třeba se vždy domáhat u soudu, protože vlastník stavby zpravidla stavbu odstranit nechce a tvrdí, že jde o stavbu oprávněnou. V každém případě je ale dobré obrátit se na odbornou právní pomoc, která Vám situaci co nejvíce zpřehlední a provede majetkoprávní analýzu Vašeho případu.
***
Chtěli bychom upozornit na naše webové stránky, které jsou na pravé straně tohoto webu.
Jedná se o kalendář kalendar.zpravy.ca a adresy kostelů, dále je to seznam dárců, sportovní zprávy: fotbalové fotbal.zpravy. ca , kde je i o zápase Glasgow Rangers-Slavia 0:2 a postupu sešívaných a hokejové stránky hokej.zpravy.ca , kde je také přehled o tom, jak si vedou čeští a slovenští hokejisté v NHL
Dvakrát Vladěna Krykorková - Jaro v Torontu
Vlhovec nachový
Foto: wiki
Pavel Janáček
Jan Vodňanský
František Lizna
Ti, kteří odešli
Ti, kteří nás podporují
Karlův most - 2021
Foto: Hana Mahlerová
Petra Špalková ve filmu Krajina ve stínu