Zomrel Janko Kosiba

Dňa 28. októbra  2020 obehla v našej slovenskej a českej komunite (i na  Slovensku) veľmi smutná správa. Srdce Jána Kosibu sa náhle zastavilo a navždy odišiel z tohto sveta pred dovŕšením sedemdesiatky.

Janko prežil krásny tvorivý život, v ktorom rozdával všetko, čo naše komunity potrebuju. Svojim krajanom v komunitách pôsobil radosť a kultúrnu pohodu tak, ako to dokáže len málokto. Takých ľudí ako bol Janko,  veľa nie je. Odpočívať na večnosti sa mu bude určite kľudne a spokojne, jeho práca tu skončila, narobil sa dosť... Pre nás ostatných, čo zatiaľ ostávame na tomto svete, je jeho nečakaný odchod  hlboko nepochopiteľný. Je to ako v jednom dialógu slovenských protagonistov Lasicu a Satinskeho:” Človek žije, žije a potom umrie, umrie.”

Láďa Soudek

***


Miroslav Jirounek

3. 8. 1955 - 22. 11. 2020

Stručné oznámení a prázdná židle. A při tom to byl člověk, který obětoval svoji slibně se rozbíhající kariéru hudebníka, houslisty a dirigenta za svědectví pravdě. Zde je úryvek z Paměti národa: Miroslav Jirounek se narodil 3. srpna 1955 v Kladně Marii a Bohumilu Jirounkovým. Rodina se záhy přestěhovala do Mladé Boleslavi. Zde pamětník navštěvoval základní školu a začal chodit na gymnázium. V rodinném prostředí nasál lásku ke kultuře a k tradici první republiky. Hrál výborně na housle, s úspěchem absolvoval řadu soutěží. Duchovně jej výrazně ovlivnil mladoboleslavský evangelický farář Alfréd Kocáb. Hudebně spolupracoval s jeho synem Michaelem. Přelom v jeho životě znamenala sovětská okupace v roce 1968. Nesmířil se s důsledky normalizace a osobně kritizoval ředitele mladoboleslavského gymnázia Františka Nerada, který brutálním způsobem omezil na škole svobodu projevu a vyznání. V roce 1973 byl vyloučen z gymnázia, nakonec dálkově maturoval na Gymnáziu Wilhelma Piecka v Praze. V roce 1975 byl přijat na pražskou konzervatoř - obor dirigentství, po půl roce byl však i přes výborný prospěch vyloučen. Studia nakonec dokončil dálkově - bylo mu to umožněno na základě intervence Komise pro lidská práva v Ženevě, které napsal dopis. Prošel mnoha dělnickými zaměstnáními včetně topení v Anežském klášteře. V roce 1977 podepsal Chartu 77. V listopadu 1989 se zúčastnil zakládající schůze Občanského fóra v Praze. Dočkal se satisfakce - byl uznán jako účastník 3. odboje. S ženou Michaelou má pět dětí. Miroslav Jirounek zemřel 22. listopadu roku 2020.

***

Marie Rút Křížková

15. 6. 1936 - 4. 12. 2020

Česká historička a pedagožka a redaktorka. Působila jako mluvčí Charty 77 od 2. února 1983 do 7. ledna 1984. Zásadní měrou se zasloužila o vydání díla básníka Jiřího Ortena. V roce 1968 absolvovala dálkově FF UK, obor čeština – pedagogika, specializace literární historie (doktorát až v roce 1991). V šedesátých letech působila jako učitelka, za normalizace pracovala jako lesní dělnice a třídička pošty. Signatářkou Charty 77 se stala 13. ledna 1977.

Profesně se věnovala zejména ediční přípravě a vydávání spisů Jiřího Ortena a české literární tvorbě v terezínském ghettu. Spolupracovala s pražským divadlem Miriam.

V rámci festivalu Ortenova Kutná Hora a stejnojmenné literární soutěže pro mladé básníky (jejíž poroty byla předsedkyní) založila a řídila edici První knížky, která každý rok představuje jeden básnický debut nadějného mladého autora.

Byla matkou herečky a moderátorky Ester Janečkové, kterou měla jako nemanželské dítě s Ortenovým starším bratrem Otou Ornestem. Její další dvě dcery jsou Svatava a Dagmar.

***

Antonín Jaroslav Liehm

2. 3. 1924 - 4.12. 2020

A. J. Liehm se narodil v Praze do rodiny advokáta. V Praze vystudoval gymnázium a v roce 1949 absolvoval Vysokou školu politickou a sociální.

Mezitím v roce 1946 založil s E. F. Burianem týdeník Kulturní politika. V roce 1949 bylo vydávání týdeníku zastaveno a Liehm začal pracovat v Našem vojsku, jakožto součást jeho dvouleté vojenské docházky, a později v zahraniční redakci ČTK a jako zástupce vedoucího tiskového odboru na ministerstvu zahraničních věcí, odkud však byl v roce 1948 propuštěn za vlastní literární činnost. Od roku 1961 se podílel na vedení Literárních novin. Od podzimu 1968 do léta 1969 byl zástupcem Čs. státního filmu v Paříži, kam po invazi do Československa trvale odešel exilu a začal vyučovat na řadě univerzit v Paříži, New Yorku, Filadelfii a Londýně.

V Paříži začal v roce 1984 vydávat časopis Lettre internationale, který byl publikován i v řadě cizojazyčných mutací, od roku 1990 mimo jiné i v češtině. Věnoval se i překladatelské činnosti. Do češtiny přeložil řadu románů od francouzského spisovatele Louise Aragona, konkrétně Aurelián, Basilejské zvony, Cestující z Imperialu a výbor z literárněkritických a teoretických statí Básník a skutečnost, jehož byl Aragon rovněž autorem. Do češtiny přeložil také sborník Dramata od Roberta Merleho či díla Jeana-Paula Sartra. V rámci vlastní literární tvorby vydal například knihu Generace, která je sborníkem rozhovorů s nejvýznamnějšími osobnostmi kulturního života let 1966–1968 (vydáno 1969), nebo Příběhy Miloše Formana (1976, 1993).

Po sametové revoluci byl členem redakční rady týdeníku Česko-Slovenské Mosty a předsedou redakční rady Listů.

***

Kamila Moučková

8. 4. 1928 - 24. 11. 2020

Sedm let (1949–1956) pracovala jako hlasatelka Československého rozhlasu, poté přešla do Československé televize, kde se stala hlasatelkou a moderátorkou zpravodajských pořadů. Byla první hlasatelkou nově vzniklých Televizních novin, jež se začaly vysílat od 1. ledna 1957. Stala se tak první televizní moderátorkou zpráv v Československu i v Evropě, do té doby byla tato profese svěřována výhradně mužům.

Na jaře roku 1968 jí prezident Ludvík Svoboda propůjčil státní vyznamenání Za vynikající práci. V roce 1989 jej na znamení protestu vrátila.

Během pražského jara a při následném obsazení ČSR vojsky Varšavské smlouvy se zapojila do protiokupačního vysílání televize i rozhlasu, v den příchodu cizích armád 21. srpna vysílala celý den, až do momentu, kdy ji ze studia vyvedli ozbrojení sovětští vojáci. 17. dubna 1970 vláda vydala dekret, jímž byla Kamila Moučková odvolána z vysílání televize. Poté krátce působila v dabingu, roku 1970 ji z ČST propustili.

Do roku 1989 pracovala na různých pozicích, např. jako kantýnská v hereckém klubu Komorního divadla či jako uklízečka, prodavačka a servírka. Angažovala se v disentu a stala se jednou z prvních signatářek Charty 77. V letech 1990–1993 se vrátila do ČST (mimo jiné moderovala pořad Objektiv). Od roku 1994 spolupracovala s různými médii, především s Rádiem Svobodná Evropa a byla činná v Hnutí pro občanskou svobodu a toleranci (HOST).

***

Svatopluk Karásek

18. 10. 1942 - 20. 12. 2020

Poprvé jsem Sváťu viděl v polovině šedesátých let. Četl své básně či povídky v narvané jídelně v Jirchářích. Jedno podobenství bylo o řidiči tamvaje, která se už nedá ovládat a z řidiče se stal bezmocný brzdič. Pak jsem se s ním občas potkával v semináři v Jirchářích. Chodil do pátého ročníku a já do prvního. Při ranních
pobožnostech vynikal svými obrazy. Pamatuji se, že se Sváťa vydával se nekonvenční cestou, což respektovali í profesoři. Když oddával v roce 1968 Jan Milíč Lochman Sváťu se Stáňou, zvolili si Karáskovi verš z knihy Rút: Nebo kamž se koli obrátíš, půjdu a kdekoli bydliti budeš, bydliti budu; lid tvůj, lid můj a Bůh tvůj, Bůh můj. Tento text provázel Karáskovy i do exilu, když byl Sváťa vypuzen z Čech. Stáňa odešla s ním a opět se ve Švýcarsku setkali s profesorem Lochmanem. A podobně jako při svém působení v Čechách měl Sváťa blízko k undrgroundu. Ačkoliv nebyl členem skupiny Plastic People of Universe, byl za účast na koncertě s nimi odsouzen v roce 1976. To, že ležel komunistům v žaludku, dokazuje skutečenost, že se stal jednou z hlavních postav v cyklu Třicet případů majora Zemana. Ústřední píseň této slátaniny se jmenovala Bič Boží a brzy si ji mládež zpívala po všech pražských hospodách. Sváťa svérázně překládal. Třeba písničku The Angel Rolled the Stone Away uvedl jako Já jsem nějak stonavej nebo Say no to the Devil jako Sejmou tvoji bystu sejmou… Jeho nápaditost se pochopitelně nemohla líbit normalizátorům a StB a proto byl na něho vyvinut neobyčejný tlak a musel odejít v rámci akce Asanace. Přestože to asi nebylo pro něj lehké, začal kázat v němčině. Později začal spolupracovat s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa. Po listopadu se vrátil do Čech. Své štěstí zkoušel v politice, ale nebylo to to nejšťastnější. Počátkem devadesátých let přijel do Kanady. Měl zde pěkný koncert v kostele sv. Pavla. Opět pokud mně utkvělo něco z jeho vystoupení, pak to byl dopis řediteli zoologické zahrady, kdy protestuje proti tomu, že na krále ptáků orla ve volieře serou vrabci. V roce 2010 prodělal mrtvici, která způsobila, že nebyl schopen mluvit. Přesto se pravidelně zúčastňoval bohoslužeb u Salvátora, kde jsem ho naposledy viděl. Ještě nedávno natočil režisér Břéťa Rychlík jeho medajlonek. Snad se v nejbližších dnech objeví v České televizi. I přes svou nemoc byl ke konci života vlídný ke svému okolí. Odešla jedna z postav, která určovala náš život v době totality, i po ní.

Aleš Březina - Foto: Monika Žárská

Sport

Diego Armando Maradona

30. 10. 1960 - 25. 11. 2020

Argentinský fotbalista a trenér argentinské fotbalové reprezentace. Všeobecně je považován za jednoho z nejlepších a nejtalentovanějších světových hráčů všech dob. S národním týmem Argentiny zvítězil ve finále Mistrovství světa hráčů do 20 let 1979 v Japonsku, mistrovství světa 1986 v Mexiku a byl druhý na mistrovství světa 1990 v Itálii. Pelé ho roku 2004 zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů.

Byl ofenzivní hráč malého, podsaditého vzrůstu. Jeho krátké silné nohy a nízko položené těžiště mu dávaly výhodu v krátkých sprintech, navíc byl geniální v práci s míčem. Hrál zpravidla levou nohou, a to i v situacích, kdy bylo vzhledem k poloze míče zdánlivě vhodnější hrát pravačkou.

Na mistrovství světa MS 1982, MS 1986, MS 1990, MS 1994 odehrál 21 zápasů a vstřelil 8 branek. (wiki)

Osobně jsem mohl vidět na Mistrovství světa v Mexiku v roce 1986. Nezapomenutelný byl obzvláště zápas s Anglií, kdy Maradona nejprve překonal anglického brankáře rukou, což jsem nejen já v hledišti, ale i rozhodčí na hřišti nespozoroval. Druhou branku pak vstřelil nebývalým dvanáctivteřinovým sólem z poloviny hřiště, kdy obešel několik špičkových anglických obránců.

Hrál za Argentinos Juniors, Boca Juniors, Barcelonu, Neapol a Sevillu. v Boca Juniors ukončil svou kariéru v roce 1998. (abe-wiki).

Paolo Rossi

23. 9. 1956 - 9. 12. 2020

Paolo zářil na Mistrovství světa 1982 ve Španělsku, kde zaznamenal hattrick proti Brazílii. Dvě branky v semifinále proti Polsku a jednu ve finále proti Německu. Ve zvláštním žebříčku nejlepších fotbalistů dvacátého století zveřejněném časopisem World Soccer obsadil 42. místo. V roce 2004 byl zařazen do FIFA 100, seznamu 125 nejlepších žijících hráčů, které vybrali Pelé a FIFA u příležitosti stého výročí federace. Byl také zařazen do online ankety, pořádané UEFA UEFA Golden Jubilee Poll k oslavě nejlepších hráčů v Evropě za posledních padesát let. Spolu s Baggiem a Vierim drží italský rekord ve vstřelení 9 branek na MS a stal se prvním hráčem který ve stejném roce vyhrál MS, titul nejlepšího střelce této soutěže a Zlatý míč. Rossiho jsme měli možnost vidět krátce po MS 1982 v Torontě v přátelském utkání proti Toronto Blizzard. Utkání se skončilo 0:0. (abe-wiki)

****