Poštovní adresa:

365 St. Clarens Ave.

Toronto, Ontario, Canada, M6H 3W2

Telefon Toronto: (416) 530-4222

Telefon Praha: 222-261-811

ISSN 1186-9283 (Print)

ISSN 1923-1784 (Online)

E-mail: abe@satellite1-416.com

& satellite1-416@satellite1-416.com

Roční předplatné je dobrovolné!

Pokud chcete poslat šek, označte ho

Satellite 1-416

Archiv od roku 2003

Archiv PDF

Hroutí se opět po třiatřiceti létech diktátorský systém?

Někdy v březnu jsem napsal deset bodů, jak dosáhnout, aby šel Vladimír Vladimírovič Putin od vesla. Také nesouhlasím s tím, že nemáme možnost vidět přímo ruskou televizi, ať již v ruštině nebo RT v angličtině. Přicházíme tak o různé perličky z jejího vysílání. Televizní stanice Rossija 1 (Rusko 1) přinesla 9. listopadu 2022, po zběsilém úprku ruské armády z Chersonu, tento zajímavý program, který uvedl tímto monologem kremelský moderátor Vladimír Solovjev (zdroj: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/ponura-atmosfera-i-obhajovani-jak-v-ruske-tv-reagovali-na-us/r~211535b060ee11edbc030cc47ab5f122/). Zde je přepis: „Je to velmi těžké rozhodnutí a musíte být velmi odvážný člověk, abyste takové rozhodnutí udělal. To znamená, že generál Surovikin si velmi dobře uvědomuje, že toto rozhodnutí přijímá jako voják a jako voják informuje ministra obrany. V historii naší země (Ruska) došlo k několika mimořádně bolestivým epizodám, kdy se politické vedení vměšovalo do řízení vojenských procesů jako tomu bylo v roce 1941, když Stalin navzdory Žukovovu naléhavému doporučení odmítl jeho vojensky správné řešení stáhnut vojska z Kyjeva a Kyjev nebránit. Žukov byl vyhozen, byl jmenován jiný velitel a nakonec to vedlo k obklíčení až 800 tisíc sovětských bojovníků s tím, že 600 tisíc jich bylo zajato. Byla ztracena technika a obranyschopnost naší země (SSSR) utrpěla kolosální ránu. To se jednalo o politické, nikoli vojenské rozhodnutí.“

Pokud čteme mezi řádky, znamená to, že Putin byl nenápadně nahrazen generálem Sergejem Vladimírovičem Surovikinem, který působil jako generál ruských ozbrojených sil a hlavní velitel ruských vzdušných a kosmických sil. Byl velitelem během ruské vojenské intervence v syrské občanské válce, účastnil se válek v Čečensku. V říjnu 2022 byl jmenován velitelem ruských jednotek na Ukrajině. Pro svou brutalitu je přezdíván „generál Armagedon“. Surovikin absolvoval Frunzeho vojenskou školu v Omsku. Zúčastnil se sovětské války v Afghánistánu.

V srpnu 1991 byl obviněn z toho, že nařídil vojákům zahájit palbu na prodemokratické demonstranty v Moskvě během posledních dnů Sovětského svazu, kdy byli zabiti tři lidé. Surovikin byl uvězněn na šest měsíců, ale později byl propuštěn bez soudu. V roce 1995 byl shledán vinným z nezákonného obchodu se zbraněmi, za což byl podmínečně odsouzen.

Největší věhlas získal za své působení během ruské vojenské intervence v Sýrii, kde velel ruské armádě v letech 2017 a 2019. Surovikin tehdy pravděpodobně stál za bombovými útoky na nemocnice a zřejmě také schválil útok na město Chán Šajchún v provincii Idlíb raketou nesoucí jedovatý sarin a chlor. Lidé zasažení chemickou látkou zemřeli udušením nebo zůstali ochrnutí, útok způsobil smrt nejméně 87 lidí. Surovikin tak prokázal, že je ochoten bojovat všemi dostupnými prostředky. Za jeho působení v Sýrii mu prezident Vladimir Putin propůjčil v roce 2017 titul Hrdina Ruska.

Během ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 nejprve velel uskupení Jih. Dne 8. října 2022 byl jmenován velitelem všech ruských jednotek na Ukrajině. V této funkci zhruba po čtyřech měsících vystřídal generála Gennadije Židka.

Nutno dodat, že od ústupu z Chersonu se Putin v ruské televizi neobjevil. V krátkém komentáři je zajímavé negativní hodnocení Stalina a přirovnání politického vůdce Putina k němu. Podíval jsem se na Žukovův životopis, ale epizodu Žukov-Stalin a jejich spor ohledně Kyjeva, jsem tam nenašel. To neznamená, že se to nestalo.

Zdá se, že Putin již je od vesla, ale Surovikin není zřejmě nic lepšího. Jak praví přísloví: Jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. A zatím ruská televize perlí. Popírá, že ruští vojáci dostávali viagru, aby na dobytém území znásilňovali ženy. Což je podle ruské televize západní propaganda. Takovou zprávu jsem nikde neslyšel, ale zajímavé je, že nepopírá, že by k znásilňování došlo. Myslím, že ruští vojáci k tomu žádnou tabletku nepotřebovali. Navíc při korupci v ruské armádě, by si viagru rozebrali o mnoho starší důstojníci a generálové.

Zdá se tedy že 17. listopadu letos nenápadně zmizí do ústraní Vladimír Vladimírovič Putin, ale bohužel neskončí bombardování Ukrajiny, což je zřejmě nová taktika ruského Surovikinova vedení. Jestliže doposud se chtělo ruské vedení zmocnit ukrajinského bohatství. Nyní na tuto kořist již rezignovalo a chce z Ukrajiny udělat spálenou zemi, což se mu  pomalu daří.

Podíváme-li se do naší historie, První republika trvala dvacet let a při tom to bylo celé dlouhé období kulturního rozkvětu. Když si představíme, že v roce 1918 nebyl ještě ani rozhlas, zprávy se pípaly morseovkou, kterou ovládal perfektně můj dědeček, později úředník na dráze a telefon byl v plenkách. Zdálo se, že se svět rychle vybabrá z louže Světové války. Tehdy ještě nikdo netušil, že se jí bude říkat po několika letech První světová válka, protože bude následovat ještě horší Druhá světová válka.

A opět trvalo nějakou dobu než došlo k šedesátým letům, kdy se vše probíralo z letargie. Najednou se objevila divadla malých forem, nová československá filmová vlna, pražské jazzové a beatové festivaly, Literární noviny. I osmistránková Mladá fronta se mohla číst. Dostávali jsme do třídy dva výtisky, které kolovaly od jednoho k druhému. V knihkupectví se stály fronty na Solženicynovu knihu Jeden den Ivana Děnisoviče. Nové kino U hradeb zahájilo svůj provoz muzikálem Starci na chmelu. Dvě stanice Československo I a Československo II začaly vysílat na VKV, což je dnes vysílání na FM. Rušičky na středních vlnách přestaly od 15:10 do 18 hodiny rušit vysílání Svobodné Evropy, kde se střídali moderátoři Jan Douba, Ľudo Dvorský a Rozina Jaderná-Pokorná.

V kinech se objevil v době III. celostátní spartakiády neskutečný film Perný den s legendární skupinou Beatles. Mělo to jeden háček. Film se promítal od jedné hodiny v noci, což celkem nevadilo, ale problém byl v tom, že jsem měl lístek na středu a po půlnoci byl už čtvrtek a lístek již neplatil. Nakonec skupinu nešťastníků pustili do kina, ale až po dvacetiminutovém přemlouvání a pouze k stání. Pomalu se blížilo Pražské jaro, které se skončilo v létě 21. srpna 1968.

Nastala trapná normalizace, přesněji řečeno restalinizace. V kinech se objevovaly normalizační budovatelské filmy jako Kdo hledá zlaté dno obsah podle ČSFD.cz: I Jiří Menzel nesměl na úsvitu normalizace natáčet, hříchy musel vykoupit příkladným budovatelským dramatem. Mladý hrdina nachází své místo v soukromém životě i ve společnosti teprve na stavbě elektrárny. Tam, mezi opravdovými chlapy, kteří se nebojí žádné práce, nalezne navíc sílu rozejít se s maloměšťáckou rodinou své vyvolené... či Lidé z metra od Jaromila Jireše, obsah ze stejného zdroje: Trojice banálních, námětově i realizačně rozpačitých povídek se odehrává kolem výstavby pražského metra a svým budovatelským laděním spadá do okruhu typicky normalizačních látek, jimiž si někdejší příslušníci nové vlny museli vykupovat svou "pomýlenost". Velice mělce zachycuje privátní osudy lidí na pozadí velké stavby, ať již je to milenecká dvojice zvažující pokračování svého vztahu, zlepšovatelský nápad, který pomůže dohnat zpoždění, nebo nález středověkých mincí. Režisér Jaromil Jireš těmito třemi historkami z budování první linky pražského metra splnil povinné normalizační pokání.

Svobodná Evropa se začala opět rušit po celou dobu vysílání. Místo oblíbené Houpačky na VKV začala rozhlasová stanice Hvězda vysílat normalizační písničky. Někdo se s tím spokojil a někdo se s tím spokojit nechtěl. Zrodila se druhá kultura underground. Knihy se rozmnožovaly na psacích strojích, které StB zabavovala. Policie rozháněla nepovolené rockové koncerty.

Skupina lidí, která se nechtěla spokojit s touto normalizací-restalinizací, vyjádřila svůj nesouhlas v dokumentu Charta 77. Někteří skončili ve vězení, někteří v kotelnách a někteří v exilu.

17. listopadu 1989 se zdálo, že tato normalizace-restalinizace skončila. Máme tedy letos stále, co oslavovat.

Zatímco v Rusku se o první restalinizaci pokusila skupina okolo Genadije Ivanoviče Janajeva, která připravila puč na srpen 1991, její pokus se po třech dnech zhroutil a Janajev byl zatčen, ale v roce 1994 byl amnestován a zemřel v 73 letech v roce 2010. Je zajímavé, že již tehdy se na straně protidemokratických sil objevil dnešní generál Surovikin. K srpnu 1991 se datuje i vzestup Borise Jelcina, který podobně jako Solženicyn byl protistalinského ražení. Jelcin původně určil jako svého nástupce Borise Němcova, ale Boris Berezovskij byl jiného názoru a navrhl jako nástupce Putina, s kterým ve Švýcarsku lyžoval. Berezovskij se dokonce stal poslancem Dumy za Putinovu stranu, když Putin chtěl změnit ústavu, označil tento krok za restauraci autoritářského systému – za restalinizaci. Když dostal předvolání na prokuraturu, rozhodl se odejít do exilu ve Velké Británii, kde 23. března 2013 po sporech s dalším oligarchou Romanem Abramovičem, majitelem fotbalového klubu Chelsea, zemřel.

Další odpůrce restalinizace Boris Němcov byl organizátorem v roce 2010 kampaně s názvem Putin musí odejít. V interview z 10. února 2015 Němcov vyjádřil své obavy z toho, že ho prezident Putin nechá zabít, netajil se totiž svými kritickými postoji k roli Ruska ve válce na východě Ukrajiny. Prezident Putin po jeho vraždě prohlásil, že „uděláme vše, aby organizátoři a vykonavatelé podlé a cynické vraždy byli po zásluze potrestáni,“ vykonavatelé vraždy byli odsouzeni, ale organizátoři nikoliv.

Náměstí ve Washingtonu, kde sídlí ruské velvyslanectví bylo v roce 2018 přejmenováno na náměstí Borise Němcova. Podobně i náměstí, kde sídlí velvyslanectví Ruské federace v Praze bylo pět let po jeho smrti 27. února 2020 přejmenováno po Borisu Němcovovi. Němcovův blízký spolupracovník Vladimír Kara-Murza uvedl o něm v knihovně Václava Havla životopisný film v červnu 2017.

Jsme tedy v patové situaci, mluvčí ruské vlády Dmitrij Pěskov tvrdí, že pravý břeh Dněpru patří včetně Chersonu stále patří jim. Ukrajinci se dožadují, území na levém břehu Dněpru, který obsadili při své invazi Rusové. A před námi je dlouhá zima, během které Surovikinova armáda bude bombardovat Ukrajinu, aby ji donutila k ústupkům.

Od 17. listopadu 1989 uběhlo dlouhých 33 let. Začátkem příštího roku 13. a 14. ledna 2023 (v Kanadě 12. a 13. ledna 2023) budeme volit v prvním kole prezidenta. Podle průzkumů vedou bývalý komunistický rozvědčík generál Petr Pavel (61 let) a Andrej Babiš (68 let), který neustále popírá, že byl agentem StB. Agentovi KGB Vladimíru Vladimírovičovi Putinovi bylo 7. října letošního roku sedmdesát. I jeho minulost jsme podcenili. Dávejme tedy pozor, abychom v druhém kole nemuseli volit mezi dvěma kandidáty s temnou minulostí a abychom i u nás neměli třiatřicet let po normalizaci – restalinizaci.

Aleš Březina - 15. listopadu 2022

***

Můj báječný pan učitel z Užhorodu

Bylo mu asi kolem třicítky, když mě učil na obecné škole v Praze-Liboci ruštinu a kluky také tělocvik. Ten tělocvik jsme klukům hodně záviděly – hrál s nimi fotbal a také jim zajímavě o fotbalu vyprávěl. A aby také ne! Pan učitel byl Alexa Bokšay – slávistický brankář a brankář dokonalý. Bokšay se narodil v roce 1911 v malé dědince blízko Užhorodu. Byl z dvanácti sourozenců, rodina byla rusínská a tři ze sourozenců vstoupili na učitelskou dráhu i včetně Bokšaye poté, co z finančních důvodů mu otec nedovolil studovat lesnickou školu na Slovensku. V Užhorodě začala i jeho první docházka do maďarské školy a pak přestup do školy rusínské a také jeho zájem o fotbal. V každé užhorodské ulici bylo klukovské fotbalové mužstvo a jednotlivé ulice mezi sebou pořádaly turnaje. Kopalo se do hadráku, kožený míč byl pouze výjimečně, zapůjčený od kluků z bohatších židovských rodin. Užhorod se v počátku 20. století vyznačoval především dvěma věcmi, naprostým nedostatkem učitelů a obrovským zájmem o fotbal. Bokšayův otec byl učitel a k tomuto povolání vedl i své děti. Doma měli určité hospodářství, s vinicí a vinným sklepem a Alexa říkával o svém otci, že je povoláním učitel a hospodář. Národnostní složení bylo na Podkarpatské Rusi velmi pestré. Žili zde Rusíni, Maďaři, Židé, Češi, Slováci, Poláci, Rumuni, Romové, Ukrajinci, Němci, prostě co člověk, to jiná národnost. Každopádně k žádným vážným národnostním třenicím nedocházelo a mezi mládeží už vůbec ne. Do rozvětvené Bokšayovy rodiny patřil i jeho strýc Vulica Josif Bokšay, uznávaný malíř. Alexa vlastnil některé z jeho děl, většinou krajinné motivy z Podkarpatské Rusi, na dílo svého strýce byl Alexa velice hrdý, nejvíce však na nádherně zachycenou krajinu ve své milované Podkarpatské Rusi.

Alexa otcovy podmínky splnil a začal hrát v SK Rus a to jako brankář. V SK Rus hrál až do roku 1937, kdy začala jeho slávistická cesta. SK Rus byl věhlasný klub, vyhrával divizi Podkarpatské Rusi, divizi východního Slovenska. V roce 1936 se klub dostal do 1. celostátní ligy – v kvalifikaci měl Hradec Králové, Šumperk, Viktorku Žižkov, a Baťu Zlín. V souvislosti s těmito utkáními vzpomínal Alexa i na starší finálový zápas mistrovství Slovenska z roku 1929. Bokšay to líčil takto: „Hráli jsme 140 minut! Zápas byl neuvěřitelně dramatický, dvakrát se prodlužovalo po 15 minutách. K tomu dvakrát 10 minut. Bez jakékoli záště tyhle vzpomínky ukončoval, že rozhodující gól dostal v posledním prodloužení z desítky.“ V době, kdy hráči SK Rus přijížděli na zápasy do Prahy, Plzně a dalších vzdálených míst, začali pro svou přepravu používat letadlo, všichni chodili do práce a v žádném případě si nemohli dovolit velké volno. Navíc letenka v té době stála téměř stejně jako lístek na vlak. Používali drkotavý třímotorový junkers pokrytý voskovanou plachtou. Bokšay říkal, že by si do takového stroje dnes nesedl ani zkušený pilot. Každopádně jejich fotbalové lety jim v SK Rus předurčily určitou přezdívku a tou bylo „létající učitelé“ a kantořině se v SK Rus věnovali, snad až na jednoho, všichni. A takovéto a i další fotbalové vzpomínky probíral Alexa Bokšay s kluky při tělocviku a ti byli u vytržení a my holky jsme jim to záviděly. A pokud to bylo možné, tak jsme na klukovské tělocviky také chodily.

V roce, kdy maturoval, oslovila Bokšaye Sparta – táta ho do Prahy nepustil, pak ho oslovila Žilina – doma to opět neprošlo. V roce 1935 ho oslovila MTK Budapešť – situace doma byla nezměněná, nesměl. Do Slavie nastoupil 1. 11. 1937, v téhle době byl řádně dostudovaný a na jakési škole blízko Užhorodu, kam jezdil na kole, začal kantořit. Táta ho konečně do Prahy pustil.

V roce 1936 Bokšay poprvé viděl Františka Pláničku, jehož později ve slávistické brance nahradil. Seznámení se konalo při lize 1936/1937. Tehdy v ní SK Rus hrál dva zápasy, první prohrál 0:10, druhý 0:2. A právě tam byl Bokšayovým protihráčem také Bican. Mezi další slávistické protihráče tehdy patřili, Vodička v záloze, Daučík, Černý, Fiala, Ženíšek na beku, Čambal, levé křídlo Vytlačil, levá spojka Kopecký, Bradáč, centrforvard Sobotka a pravé křídlo doktor Cvetler. Ligový ročník 1936/1937 hrála mužstva: SK Slavia, AC Sparta, SK Prostějov, I,ČsŠK Bratislava, SK Kladno, SK Plzeň, SK Židenice, SK Náchod, SK Viktoria Žižkov, SK Moravská Slavia Brno, SK Viktoria Plzeň, SK RUS Užhorod, mistrem se stala Slavia a SK Rus sestoupil. Na jaře 1938 chytal ligu Plánička, první zápas V Náchodě se nepovedl, skóre bylo 2 : 5. Brzy poté měl Plánička úraz a následně do Středoevropského poháru už nenastoupil. Do branky byl postaven Bokšay – Středoevropský pohár Slavia vyhrála. Finále hrané v Budapešti bylo senzací – maďarské noviny tehdy psaly „Kluk z Užhorodu porazil Ferencváros.“ Způsob jak Slavie v poháru postupovala, byl velkolepý. Bokšay měl odlišný způsob chytání oproti Pláničkovi, vybíhal z brány, kdežto Plánička byl brankářem pozičním. Za Slavii nastoupil Alexa Bokšay v 98 utkáních, z toho 33 ligových. S klubem získal 4 mistrovské tituly, dvakrát Český pohár a slavné vítězství ve Středoevropském poháru. Do statistiky je třeba zahrnout i velké množství méně významných zápasů.

A tady končí mé povídání o panu učiteli “sportovním“ a pokusím se o líčení pana učitele v oblasti lidské. Kantořinu miloval a trvale předával dětem ty nejlepší vědomosti. Ve třídách měl respekt, děti vůbec nemusel napomínat. Těžce se smiřoval s nekázní dětí, která mnohdy neznala žádné únosné meze, což probíhalo u jeho kolegů a především ve vyšších třídách – sám toto ve svých hodinách neznal. Po celou dobu jeho kantorování na něho nikdy nepřišla žádná stížnost. Žáci ho obdivovali a tím do sebe vstřebávali i jeho bezchybné chování, silnou morálku, dobrou orientaci v každé nastalé situaci, pravdomluvnost a další vlastnosti. Výjimečně, mírně a rozvážně používal i rákosku, dnes by mu něco takového vůbec neprošlo. Mezi jeho žáky patřili například Jan Cimický, Michal Žantovský, Petr Pithart, Petr Piťha, Tomáš Pilát. Občas ve třídě vyprávěl, jak se střídaly různé politické režimy u nich v Podkarpatské Rusi a jak se každý z nich projevoval. Nejhůře vycházeli Maďaři a ještě hůře Rusové, nejlépe působilo područí československé a česká administrativa, která měla ohromný zájem o zlepšení celkové situace na Podkarpatské Rusi prakticky ve všech oblastech, v rozšíření infrastruktury, vzdělání, zdravotnictví, kultury a dalších.

Alexa Bokšay měl velký podíl na formování charakteru svých žáků. V určitých věcech se pan učitel mohl i mýlit, bylo to především jeho pochybování o nových přístupech k životu, chuť dětí ovládat počítače a další zařízení provázející dobu mládí. K těmto vymoženostem se pan učitel choval poněkud střídmě. Mohlo to být způsobené i tím, že vlastní děti neměl a výchova školních dětí rodinnou výchovu mohla nahradit jen částečně. Všechny žákyně ho platonicky milovaly, líbil se nám se svou vysokou urostlou postavou, stálým úsměvem a všímaly jsme si i jeho elegantního oblečení – prostě pro všechny holky byl frajer a gentleman.

Alexa Bokšay nesmírně lpěl na své rodině a do vysokého stáří jezdil za žijící sestrou na Podkarpatskou Rus, kterou takto zásoboval jídlem, oblečením, obutím a penězi. Do společnosti moc nechodil, ale nikdy nevynechával dlouhé procházky, ve kterých prakticky neměl konkurenta. Dožil se devadesáti šesti roků a prakticky až do této doby své mnohakilometrové procházky absolvoval. Ve stáří Bokšayovi chyběl lidský kontakt, ne, že by zůstal osamocený, ale pro Alexu byly kontakty asi nedostatečné. Miloval lidi a povídání si s nimi a toho se už ve stáří tak úplně nedostává. Měl neuvěřitelnou paměť a pamatovat si jména svých žáků nebylo pro něho problémem. Mám v tomto směru osobní vzpomínku. Vrátili jsme se s ním ze školního výletu a běželi jsme k čekajícím rodičům. Táta se mě zeptal, zda jsem se s panem učitelem rozloučila. Běžela jsem zpět k panu učitelovi, vyskočila mu na krk a dala mu pusu. Jako vdaná paní jsem Bokšaye potkala jednu zimu na horách, okamžitě mě oslovil křestním jménem a po zjištění, že jsem už vdaná, se usmál a řekl: „Tak to už se líbat nemůžeme, jako to bylo na obecné.“ Vlepila jsem mu pusu na tvář!

Když se stalo, že jeho vyučování končilo ve stejnou dobu jako naše a on chodíval z libocké obecné školy pěšky na tramvaj, tak jsme se ho směli držet za ruku a měli jsme pro držení vymyšlený systém, ti co bydleli od školy nejblíže, se drželi jako první, ti s bydlištěm vzdáleným, nastupovali jako poslední. My jsme našeho pana učitele bezmezně milovali a on nás také!

Jana Fafejtová - Praha

Prameny: T. Pilát „Gentleman trávníků a školních tříd“, Internetové stránky fotbalového klubu SK Slavia, osobní vzpomínky

***

Dopisy

„Ještě existují lidé, kteří jsou ochotni psát dopisy. Čímž míníme psát postaru: napsat slova perem na papír nebo je vyťukat do počítače a potom je vytisknout, vložit do obálky a jít na poštu, i když adresát dopis dostane nejdřív příští den, většinou však později. Neznamená to bláhově lpět na zmizelém světě, konzervatismu, foukání do vychladlých uhlíků?

Zvykli jsme si na rychlost, člověk vyťuká slova do počítače, zmáčkne klávesu a slova jsou v cíli. Tomu se říká moderní tempo. Tak na co posílat dopisy poštou, na takové hlemýždí tempo nemáme už trpělivost – nebo proč používat bryčku, když vlastníme auto?

Slova v počítači mají ovšem tu vlastnost, že zmizí, změní se v nic, uzavřou se ve starých souborech, vymažou se, když nám počítač vyplivne a naše myšlenky a nápady se vypaří do vzduchu. Za sto let, natož za tisíc, nebude nikdo vědět, že jsme existovali. Mělo by nám to být samo sebou jedno, žijeme tady a teď, a ne za sto let, ale jednoho dne někde narazíme na staré dopisy, posedne nás nějaký démon, najednou máme pocit, že jsme objevili vlákno, které se od nás odvíjí do minulosti a řekneme si, tohle je to vlákno, co spojuje náš čas s časy minulými…

Dopisy, které si posíláme e-mailem, se za několik málo dní změní v nic a to pomyšlení, ten pocit nás hryže, připadá nám, že jsme přetrhli vlákno, vede k nám a nepokračuje dál, vytváříme prázdno, které nikdy nebude zaplněno. Chceme ukázat důvěru především vlastní době, a ne nějaké pomyslné budoucnosti, ale přesto v nás hryže svědomí, jako bychom páchali zločin, ostatně pěstovat si černé svědomí nám jde výborně. Máme černé svědomí z toho, že dost nečteme, že málo mluvíme s přáteli, trávíme příliš málo času se svými dětmi, se starými lidmi. Jsme v nepřetržitém pohybu, místo abychom si sedli a poslouchali, jak prší, vypili si v klidu šálek kávy, zahřáli ňadra. Nepíšeme nikdy dopisy“.

Jón Kalman Stefánsson v románu Letní světlo, a přijde noc

Ani vzdáleně to není, co byly dopisy v obálce s adresou a známkou, které mnozí, taky já, ukládali do krabice jako vzácnost; emaily trvalou hodnotu nemají, přicházejí a míjejí jako počasí“. Přeci ale jen našel a poslal mi jich plný tucet.

Hmmm, tak to jsem se divila zase já. Neříkám, že schovávám všechny mejlíky, ale ty o něčem si uložím.

A psaní dopisů?  Přiznávám, to už taky moc ne. Ano, kdysi, to nebylo jiné cesty. Když jsem po úmrtí maminky vyklízela její byt, našla jsem dvě velké krabice dopisů, včetně obálek i známek, které jsem posílala z Kanady hned od našeho prvního dne. No a nebylo to jen pár slov, ale románové povídání, však už mě znáte. Se zájmem jsem si je pročítala, spoustu detailů, jmen i příhod, už vymizelo z mé paměti. Také bylo velmi zajímavé si přečíst, jak tenkrát, často až dost naivně, jeden smýšlel a nechyběly ani věty o smutku po domově. Obsah obou krabic jsem si poslala do Kanady, bohužel, moje děti česky nečtou, ale sem tu a tam si otevřu další dopis a tak se mi ty různé trhlinky z naší kanadské existence znovu zacelují. Je to samozřejmě i úsměvné vzpomínání. Jsem teď jednak velmi ráda, že jsem je psala, ale hlavně, že je maminka nikdy nevyhodila a celé ty roky schovávala. Jsem si jista, že rodiče na ně vždycky toužebně čekali a že prožívali hodně radosti, ale i možná trochu smutku, při jejich čtení.

Další dopisy, co jsem při likvidaci bytu našla, byly tatínkovy, které psal z kriminálu, ano, pobyl si tam jako nespolehlivý několik let.  Byly psané pro maminku a tak jsem s jejich čtením trochu otálela, ale nakonec jsem se i do nich pustila. Dopisy byly kontrolované, proto byly i jen velmi osobní, a tak se mi před očima začal promítat jejich vztah plný lásky, o čem kdysi snili, představy o životě, později i jejich existenční starosti, nejistota a bolesti.  Tatínek byl dobrý „ písálek“ a tak jsem začala jeho osobnost vidět v plném světle. K tomu ještě měl i krásný rukopis, takže o to větší, bylo moje potěšení je číst. Tyhle dopisy mi umožnily vyplnit onu mezeru v jeho, ale i v jejich životě, o které jsem neměla ani tušení. Stejně ale mám dojem, že je maminka nechávala pro nás, dvě holky - sestru a mně. „Jednou si je najdou a uvidí, jak to s námi bylo…“. To se také vyplnilo. Díky za to, mami.

Ne všichni na to ale mají, aby dali dohromady např. jen dobrou slohovou práci, pamatujete, jak to tenkrát ve škole bylo? No a to pak s mnohými pokračovalo až do dospělého života. Můj manžel byl jedním z nich. Když psal dopisy svým rodičům, tak často škemral a loudil ze mne věty. „ Řekni mi větu, za dvě Ti pak umyji nádobí…“.  Nabídku jsem s radostí vždy vzala, někdy jsem si říkala, že by dopisy mohl psát i častěji, a on pak jen zářil. Nebyla to věta jedna, ale hned dlouhý odstavec. Za celý náš společný život (zemřel poměrně mlád), jsem od něj dostala jen jeden, psaný na pytlíku od jídla, ale toho si ze všech dopisů, co jsem kdy dostala, cením nejvíce. Dal sám dohromady stránku a půl! Trvalá vzpomínka.

I teď když dostanu psané řádky, no… to už hodně dlouho ne, ale vánoční přání, anebo k narozeninám, pozdrav z cesty, to všechno schovám, ale hlavně - potěší a vážím si toho.  Ono, jeden musí nejdříve kartu najít, koupit, napsat, odnést na poštu, poslat. To už je „námaha“ a té si cením.

Vánoce, vánoce přicházejí… budete posílat vánoční přání poštou, anebo jen mejlíky? Já stále kupuji známky a posílám…

Naďa Humlová - Listopad 2022

***

Sunshine Laundry

2. část

V hostelu Villawood bylo postaráno o vše. A vše bylo naprosto zdarma, bydlení, strava, škola, lékařská péče, kdyby toho náhodou bylo třeba. Jediné však, co se zde nerozdávalo, bylo kapesné.

„Bylo by již třeba co nejdříve poslat alespoň pohlednici, aby si doma nedělali starost,“ říkáme si. Třeba jen pár slov: „Drazí rodičové, posíláme velikánský pozdrav z Austrálie. Nedělejte si o nás vůbec žádné starosti! Vše je OK! Vaše ratolesti Helena a Pepa“

Též by bylo fajn zas si trochu zakouřit. Kapesné se ve Villawoodu holt nedává a v kapse ani jediný centík!

Zmínka v aerogramu č. 2 sice pravila, že jsem si šel na pár dní z „dlouhé chvíle“ něco přivydělat, ale to nebyla celá pravda. Prostě a jednoduše jsme potřebovali pár dolarů na pohlednice, aerogramy a karton cigaret. Ale kde je vzít?

Ve společné jídelně se člověk od krajanů, kteří zde byli o nějaký ten den či týden dříve, dozvěděl něco nového i docela důležitého. Takto jsem se dozvěděl, že jen pár ulic od hostelu stojí katolický kostel a fara, kde působí český pan farář jménem Míka. Už sama skutečnost, že v tak obrovském městě, jakým je Sydney už tehdy bylo, ba i v celé Austrálii, byl kostel s českým knězem a navíc tak blízko, podnes považuji za další projev Boží milosti! Kde lépe hledat radu, nežli u českého pana faráře?

Hned následujícího rána jsem tam vyrazil. Byl teplý den začínajícího léta. Dveře do kanceláře fary byly z nádvoří kostela dokořán a velmi hlasitě odtud zaznívala česká dechovka. Zaťukal jsem na veřeje a vešel. Za psacím stolem stálo křeslo a v něm byl pohodlně uveleben muž kolem šedesátky, hned od pohledu sympatický, a spokojeně poslouchal svůj magnetofon.

Na sobě měl dlouhé černé kalhoty, nahoře na nohavicích dost upatlané (zanedlouho jsem zjistil proč, bude o tom později). Nahoře byl úplně bez košile, pouze okolo krku měl bílý kněžský kolárek vpředu s kouskem černé látky visící dolů, něco jako bryndáček. Ve zdejších vedrech to byl prima vynález. V případě nutnosti stačilo panu faráři bleskurychle vlétnout do černého saka a zapnout knoflík, a hned to vypadalo, že má na sobě i černou košili!

Otec Míka vzal kývnutím hlavy na vědomí, že jsem vešel, pokynul abych se posadil, ale můj pozdrav slyšet nemohl, jelikož se vůbec neobtěžoval magnetofon trochu ztlumit. „Pode mlejnem nade mlejnem husy se pasou... běž Jeníčku vem flintičku zastřel některou...“ Seděli jsme tedy proti sobě a Otec dál nevzrušeně vychutnával břeskné Kmochovy pochody z dalekých rodných Čech.

Až po hodné chvíli sáhl po knoflíku, stáhl hlasitost a konečně šlo hovořit. Představil jsem se a přednesl prosbu, že hledám práci. Tu Otec okamžitě zbystřil pozornost, zkoumavě se na mne zadíval a nevěřícně ze sebe vypravil, „Tak to jseš teda první Čížek, který sem přišel, že hledá práci! Zatím jen každý po mně chtěl nějakou finanční výpomoc nebo abych jim zjistil, jak a kde by šlo od vlády vyžebrat nějaký bakšiš. A ty chceš práci?! Tak se skoč oblíct (byl jsem jen v tílku a trenýrkách), a pojedem!“

Doběhl jsem do našeho pokojíku, ale Helen byla asi někde u sousedů na kafi. Rychle jsem napsal vzkaz, dodnes ten kus papíru mám – „Našel jsem práci, nevím kdy se vrátím, neměj o mne strach. Pepa“ – vlétl jsem do kalhot, popadl košili a zas běžel na faru.

Otec nahodil svého VW Brouka a pak už jsme jeli a jeli a jeli a jeli. Všechny ulice, plné těch červených domečků, vpředu s bílým plůtkem a zahrádkou, se mi zdály úplně stejné. A pořád jedeme a jedeme. Asi po půl hodině jsme konečně zaparkovali před větší průmyslovou budovou z tmavého vlnitého plechu. Velký bílý nápis na střeše hlásil do světa – „SUNSHINE LAUNDRY“ – prádelna, kde se pere tak skvěle, že ani sluníčko by to nevybělelo lépe.

„Tak tady ti ho Bedřichu vedu“, hřmotně zvolal Otec Míka a muž okolo padesátky vyšel z malého kanclíku v průjezdu z ulice. „Tohle je pan Dobřichovský a tohle je Josef, co chce pracovat“, lakonicky nás představil Otec a zas hned vyšel ven, nasedl do brouka a zmizel.

„Zrovna mi někdo onemocněl, potřebuju na pár dní výpomoc, než se mi vrátí. Budeš pomáhat u praní, není to žádná věda, rychle se to naučíš“, řekl pan Dobřichovský. Prošli jsme první halou, kde menší snědé ženy, Italky a Řekyně, prádlo mandlovaly, žehlily, skládaly a balili k expedici. Prádelna měla svoji pravidelnou klientelu, ale kromě toho měla též kontrakty s okolními nemocnicemi.

Vešli jsme do vlastní prádelny. Bylo tam horko a parno. Stála tam řada velikých průmyslových praček. Z vozíků označených nápisem SOILED se do těch praček zepředu nakládaly haldy špinavého prádla. Mezitím, co se jeden náklad pral, druhá pračka již upozorňovala, „beep-beep-beep“, že už je vypráno. Čisté prádlo se z praček vykládalo do vozíků s nápisem CLEAN a odtlačilo se to do té první haly k těm žehlířkám k mandlování a balení. Špinavé prádlo od soukromých zákazníků ušlo, ale to z nemocnic, a toho byla většina, podle toho vypadalo. Tak jsem si sundal košili a hned se pustil do práce. Sotva se jedna pračka začala točit, druhá už vyzváněla. A tak pořád dokola.

Nyní byl konec října, zdejší jaro končilo a začínalo australské léto. Venku už samo o sobě bylo docela pěkné teplo, natož zde uvnitř ve vlhkém parnu prádelny. O polední přestávce jsem si šel se svým parťákem sednout ven na dvorek. Byl to už starší chlapík, typický opálený australský makačenko v tílku, kraťasech a vietnamkách. Nabídl mi půl ze svých sendvičů a čaje z termosky. Tak jsme tam spolu seděli v chládku, pojídali ty sendviče a já si pojednou pomyslel, „pořád jsi Pepane chtěl být u nějaké té vody, takže mokrý už jseš docela pěkně!“ „No však já se k tomu profesionálnímu potápění už co nevidět dostanu,“ umínil jsem si o to pevněji. Za chvíli už zvonilo a nové a nové vozíky špinavého a čistého prádla na nás čekaly. Konečně odzvonil konec šichty a celá prádelna se neuvěřitelně rychle vylidnila.

Zůstal jsem stát v průjezdu, tam kde mne Otec Míka ráno vysadil. Pan Dobřichovský si mne zpoza skla kanceláře povšiml a vyšel ven a optal se co je. „Víte pane Dobřichovský já vůbec nevím, kde vlastně jsem a jak se odtud dostanu do Villawoodu.“ „No to je snadné, přece vlakem. Tady jsme v Canterbury. Tak dávej pozor! Vezmeš si vlak směr Banks, town, ne Sydney, a pojedeš přes Campsie, Belmore, Lakembu, Wiley Park, Punchbowl, Bankstown, Yagoonu a na příští zastávce, v Regents Parku, vystoupíš. Tam přestoupíš na vlak směr Liverpool, zas ne Sydney. Potom bude Sefto, Chester Hill a hned příští zastávka je Leightonfield. Tam vystoupíš a budeš doma. OK? Ale víš co? Chytni se támhle té Řekyně, ona jede kus cesty stejným směrem.“

Ona žena se v tu chvíli už ubírala s kopečka k nádraží. Ale já i po těch podrobných instrukcích se stále neměl k odchodu. „Víte, já na ten vlak nemám, pan farář mně sem ráno hodil...“

Pan Dobřichovský se nyní rozšafně rozkročil, zalovil v pravé kapse, obřadně mincemi zacinkal, a pak vylovil a podal mi jeden australský dolar. Můj PRVNÍ vydělaný dolar! „Já ti to v pátek strhnu z výplaty. A teď už utíkej, ať ti ta ženská neuteče.“

Domů jsem toho podvečera docestoval naprosto v pohodě. „Nejsem přece žádnej malej blbec“, jak tady v Kanadě s oblibou říká kamarád Jerry Dražan, a kromě toho jsem byl už jako kluk nositelem odznaku „Mladý turista ČSSR“ a též každoročně i „100 jarních kilometrů“. Takže orientace žádný problém.

V pátek po výplatě už bylo nejen na ty tři aerogramy k uklidnění rodičů a celý karton cigaret, ale i na letní šaty pro Helen, trika a šortky pro mne, taky na letní sandály a plavky pro oba, budíka a ještě nám trochu zbylo! Not bad I would say!

Vcelku spokojený s prvním týdnem potáhl jsem z cigarety Rothman’s King Size. Teplo začínajícího léta bylo značné, též tabák byl kvalitní a silný. Típl jsem nedokouřenou cigaretu a již nikdy v životě si nezapálil další! Další milost z Nebes? Helen můj pionýrsky zářný příklad záhy následovala. 

Zanedlouho jsem získal zaměstnání u Státních železnic Nového Jižního Walesu v Chulloře a z hostelu jsme se hned poté odstěhovali do podnájmu k jedné prima maďarské rodině do Belmore, která měla pochopení, protože zažili podobnou situaci v roce 1956. Když jsem po čase Villawood navštívil, to bylo asi o rok či dva později, celá řada našich lidí zde ještě bydlela a stravovala se, i když si už dávno vydělávali.

Josef Kratochvíl – Oakville

Jak už bylo řečeno, ve Villawoodu jste mohli bydlet libovolně dlouho. Nikdo na nikoho nenaléhal, že se již musí odstěhovat. Mohli jste zde bydlet i poté, co jste se již natolik naučili anglicky a našli si job.

A práce v Austrálli tehdy bylo! Myslím, že to bylo každý čtvrtek, kdy s novinami vycházela zvláštní příloha inzerující tisíce a tisíce volných míst. Úplně něco jiného než dnes. Ta příloha bývala nejméně pět centimetrů tlustá!

Ve Villawoodu sice měli předpis, že jakmile začnete pracovat a vydělávat, že byste měli začít přispívat částkou 1 dolar na osobu a den, což však byl absolutní pakatel. Toto však nikdo nekontroloval. Žádné smlouvy, žádné papírování, žádné podpisy. Tehdy vše stálo jen na důvěře a osobní cti.

***

Úmrtí

Eileen Lev

Zemřela ve věku 90 let. Oslava jejího života se konala v

***

 Sport

V přátelském utkání v reprezentační přestávce porazilo Česko Faerské ostrovy 5:0, když olomoucký Chytil zaznamenal v úvodních 23 minutách přirozený hattrick. Podzimní ligu vede Plzeň s dvoubodovým náskokem před Slavií.

Zpravodajství naleznete na našem webu:

fotbal.zpravy. ca

Aleš Březina

****

Archiv letošního ročníku

Leden 2022

Únor 2022

Zvláštní vydání 2. 3. 2022

Zvláštní vydání 4. 3. 2022

Zvlášní vydání 8. 3. 2022

Březen 2022

Duben 2022

Květen 2022

Červen 2022

Červen 2022 Karel Foustka Balkán

Červenec 2022

Srpen 2022

Září 2022

Říjen 2022

Listopad 2022

Důležité odkazy

Kalendář a bohoslužby

(co se bude dít v naší komunitě)

Galerie Marie Gabánkové

Další webové stránky

Nové divadlo

Fotbal

Hokej   NHL

Dárci

Úmrtí 2021

Úmrtí 2020

***

Celková tvorba do roku 2022

www. paintinggallery.net

Výstava Memory and Hope 2022

www.paintinggallery.ca

***

Ti, kteří nás podporují

Co je nového v naší komunitě

18. ročník Filmového festivalu EU

Vážení přátelé,

Rádi bychom Vás pozvali na další ročník filmového festivalu Evropské unie (EUFF), který se bude konat od 17. listopadu do 2. prosince.  Letošní, již 18. ročník festivalu, bude probíhat v tzv. hybridním formátu – filmy je možné shlédnout jak v kině tak on-line.  

Více informací k filmu "Havel“ Havel – The European Film Festival (euffto.com)

Informace k festivalu najdete na The European Film Festival – the best of European Cinema (euffto.com)

Vstup na živé vysílání v kině je zdarma na bázi „ first come first served“ v den promítání. Limitovaný počet vstupenek je možné zakoupit s předstihem na www.euffto.com

Těšíme se na Vaši návštěvu.

Consulate General of the Czech Republic

Film Havel uvede ve stejnou dobu i Česká televize na prvním programu. Slávek Hubálek se pustil do nelehkého tématu. Zobrazit Václava Havla jako disidenta z let 1968 – 1989. Je zajímavé, že právě řada disidentů se ostře proti filmu vymezila. S poukazem, že Václav Havel takový nebyl. Což může být pravda, ale režisér filmu čerpal s obrazu, který o Havlovi právě starší generace předávala a je zajímavé srovnávat to, jak jsme jako pamětníci disentu Havla viděli a jak ho vidí mladší generace po třiceti letech.

***

White on White – Bílá na bílé

Všechny filmy z festivalu EU.

https://euffto.com/portfolio/all-films/

abe

***

***

Nokturna ve městě zahájila svou 22. sezónu

Další dvě akce se budou konat opět u sv. Václava v neděli 27. listopadu a o čtrnáct dnů později 11. prosince 2022

ABE - Foto: Václav Táborský

***

Velvyslanectví ČR v Kanadě ve spolupráci

s Českým a Slovenským sdružením v Kanadě

Vás srdečně zve na besedu s Milošem Šuchmou 

o jeho knize

"Vzpomínky Čechokanaďana"

(25. listopad 2022,  17.00-19.00 hodin,

budova velvyslanectví na adrese

251 Cooper Street, Ottawa)

Miloš Šuchma ve své 450stránkové knize popisuje vznik svého jména na Valašsku; a protože se narodil v roce 1940 má stále velmi dobré vzpomínky na válečnou dobu a osvobození. Kniha, která má obsáhlou přílohu vybraných článků z časopisu Západ, kde autor byl šéfredaktorem, popisuje školní léta, zatčení a věznění otce, zajímavé zaměstnání s prvním podnikovým telekomunikačním přenosem dat. Dobu vojny, kde byl velením letectva požádán o vybudování počítačového střediska. Kniha popisuje dobu zlomu šedesátých let, kdy se autor stal vedoucím organizačně-propagační komise Klubu angažovaných Nestraníků (KAN); a kdy požádal řadu významných nestraníků, aby podepsali Manifest KANu.

Normalizaci v Československu již nezažil, protože s manželkou 17. srpna 1968 odjeli na dovolenou Praha-Norimberk-Hamburg-Amsterdam-Rotterdam-Brusel-Paříž. Z Paříže se již nevrátili, ale 23. září přistáli v Montrealu a po 2 týdnech Miloš Šuchma začal pracovat na online rezervačním projektu pro Air Canada. V Kanadě se za několik let stal členem Českého a Slovenského sdružení v Kanadě (ČSSK), kde následně byl desetkrát zvolen předsedou organizace a nyní je vzhledem k věku čestným předsedou. Byl iniciátorem velmi úspěšného časopisu Západ, který adresoval kritickou situace v Československu. 

V knize autor vzpomíná na řadu přátel a organizování besed  v Ottawě, v Kanadě a USA (např. organizoval turné Waldemara Matušky a jeho skupiny po 26 městech Severní Ameriky). V knize vzpomíná účasti v Evropské platformě paměti a svědomí v řadě evropských měst, jakož i popisuje některé zážitky z vybraných 55 zemí, které procestoval. V závěru knihy Miloš Šuchma vyjadřuje politická pozorování v Československu, USA, Kanadě, Rusku a Číně v době napsání knihy, která vyšla v listopadu 2021 v Muzeu paměti XX. století a je distribuována nakladatelstvím Kosmas. 

Embassy of the Czech Republic

***

80. výročí sboru sv. Pavla v Torontu

ABE – Foto Maria Gabánková

***

Oslava vzniku Československa

***

Na dotazy čtenářů odpovídá český právník Jaroslav Horký

Během restitučního řízení nám byla navrácena nemovitost v České republice, náš právní zástupce ale zapomněl zažádat o sousední zahradu, která byla také ve vlastnictví našich předků. Zahrada je nyní ve vlastnictví obce. Máme nějakou možnost získat zahradu zpět? Jak můžeme postupovat?

Zjistil jsem, že dům v České republice, jehož id. ½  jsem před časem zdědil ale nežiji zde. Druhý spoluvlastník ho celý užívá. Doslechl jsem se navíc, že ho také pronajímá, činí tak aniž by mě o tom informoval, či mi část financí zasílal. Jak mám postupovat?

Pokud tak druhý spoluvlastník činí bez dohody o užívání společné věci, a to nad rámec svého podílu, lze po něm požadovat vydání bezdůvodného obohacení. Pokud ho nevydá dobrovolně, lze ho požadovat žalobou o vydání bezdůvodného obohacení, a to až tři roky zpětně od zjištění dané skutečnosti. Výše bezdůvodného obohacení je během soudního řízení určena znaleckým posudkem.

Doporučuji pověřit Vašeho, či doporučeného advokáta řešením tohoto případu.

Zjistil jsem, že moje babička je zapsána v České republice v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti. Babička před pár lety zemřela v zahraničí. Jak mohu postupovat, aby naše rodina získala nemovitost?

Dědické řízení je v České republice zpravidla zahajováno z moci úřední (tzv. automaticky) poté, co se soud dozví, že zůstavitel zemřel. Tyto údaje se dozvídá soud od českých institucí. Pokud osoba zemře v zahraničí, nemá se soud o úmrtí, jak dozvědět. Proto je vhodné připravit tzv. návrh na projednání dědictví. S návrhem Vám pomůže advokát. Je vhodné obrátit se na advokáta, o kterém víte, že se zabývá dědickými řízeními se zahraničním prvkem. Takový advokát přesně ví, jaké dokumenty je třeba předložit.

Zjistila jsem, že můj dědeček je zapsán v českém katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti. Společně se sestrou, která žije v České republice, jsme zdědily majetek, který dědeček měl v USA, ale o dané nemovitosti jsme nevěděly. Já ale nemám o nemovitost v České republice zájem. Je tedy možné, aby získala danou nemovitost pouze má sestra? Jak můžeme postupovat?

Ano, je to možné, jelikož v rámci dědického řízení je možné uzavřít dědickou dohodu, která umožňuje, aby se dědicem stala např. jen Vaše sestra. V dědickém řízení je vhodné mít právního zástupce, protože notář projednává dědictví za účasti dědiců, resp. jejich právních zástupců. Dědické řízení je v České republice zpravidla zahajováno z moci úřední (tzv. automaticky) poté, co se soud dozví, že zůstavitel zemřel. Tyto údaje se dozvídá soud od českých institucí. Pokud osoba zemře v zahraničí, nemá se soud o úmrtí, jak dozvědět. Proto je vhodné připravit tzv. návrh na projednání dědictví. S návrhem Vám pomůže advokát. Je vhodné obrátit se na advokáta, o kterém víte, že se zabývá dědickými řízeními se zahraničním prvkem. Takový advokát přesně ví, jaké dokumenty je třeba předložit, aby mohlo být o dědictví rozhodnuto co nejdříve.

Vždy budete při dědickém řízení v České republice potřebovat dokumenty jako úmrtní list zůstavitele; doklad o tom, že jste jeho právními nástupci (rodné listy – Vaše, Vašich rodičů); závěť, pokud ji dědeček sepsal a další dědické dokumenty které máte k dispozici. Notář pověřený tímto případem Vás, popřípadě Vašeho právního zástupce seznámí, co bude v daném případě z Vaší strany potřeba doložit