Poštovní adresa:

365 St. Clarens Ave.

Toronto, Ontario, Canada, M6H 3W2

Telefon Toronto: (416) 530-4222

Telefon Praha: 222-261-811

ISSN 1186-9283 (Print)

ISSN 1923-1784 (Online)

E-mail: abe@satellite1-416.com

& satellite1-416@satellite1-416.com

Roční předplatné je dobrovolné!

Pokud chcete poslat šek, označte ho

Satellite 1-416

Archiv od roku 2003

Archiv PDF

TIFF: Na západní frontě klid

„Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí!“ Praví české přísloví. Inu, já jsem tentokrát přijel pozdě na Torontský mezinárodní filmový festival a tak jsem neviděl jediný film označovaný jako český, slovenský a německý Obeť. Synopsi filmu jsme přinesli v minulém vydání.

Film doposud nebyl uveden v českých kinech ani v televizi, ale jakmile budeme mít možnost debut Michala Blaška vidět, přineseme o něm recenzi. Pro změnu na rumunský film Cristiana Mingiu R.M.N. jsme nedostali lístky a neviděli jsme  ani film veterána polské kinematografie Jerzy Skolimowského. Pod kategorií filmy z východní Evropy bylo celkem zařazeno celkem pouhých jedenáct filmů, převážně z Ukrajiny.

K mému překvapení tam nebyl film podle knihy Erich Marii Remarqua Na západní frontě klid, který byl z většiny natočen v Čechách, mnohé záběry pocházely z pražských ulic a barrandovských ateliérů. Rovněž v závěrečných titulkách byla uvedena polovina českého personálu. Na festivalu byl uveden pod názvem All Quiet on Western Front (Im Western nichts Neues).

Dvaapadesátiletý režisér Edward Berger sáhl po Remarqueově předloze zřejmě úmyslně. Otázkou je jestli na tento film a jeho uvedení měly vliv události letošního roku na Ukrajině. V srpnu letošního roku byl tento film nominován jako německý cizojazyčný snímek na jubilejní 95. Academy Awards čili na neanglického Oscara pro rok 2023.

Zajímavé je, že původní jméno autora je Erich Paul Remark. Narodil se 22. června 1898. V 18 letech se dostal na západní frontu a byl vážně raněn. Román Na západní frontě klid pochází z roku 1929 a jeho motto je pokusem podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou – i když unikla jejím granátům. Po nástupu nacismu se dostal Remarque na index zakázaných spisovatelů. Nacistická propaganda tvrdila, že se jedná o Žida, jehož skutečné jméno je Kramer (Remark pozpátku) a že se nikdy nezúčastnil války. Označila ho za literárního zrádce, jeho knihy byly veřejně páleny. Roku 1938 byl zbaven německého občanství a o rok později emigroval do New Yorku. Zemřel v roce 1970 v Locarnu.

Film začíná v roce 1917, kdy Paul Bäumer lže o svém věku, aby se dostal se svými kamarády do války. Skutečnost války je však zcela odlišná od jeho romantických představ.

Ve světové válce zahynuly miliony vojáků i civilistů. Rakousko-uherská armáda podcenila Srby, kteří se úspěšně bránili, podobně jako v roce 2022 ruská armáda podcenila Ukrajince. Jestliže na začátku rusko-ukrajinské války jsme slyšeli, že je nutné najít kompromis, nyní slyšíme fráze, jako že tato válka nebude krátká nebo že nesmíme odevzdat ani kousek země (Jens Stoltenberg). Za každou frází jsou stovky mrtvých, jako kdyby na lidských životech už nezáleželo. Serjožka Lavrov zase lže, že masakr v Buče bylo nahrané divadlo a naopak obviňuje Ukrajince z válečných zločinů. Odpůrci války a mobilizace v Rusku jsou zavíráni po stovkách, ale ani pacifisti na Ukrajině nemají na růžích ustláno a hrozí jim dlouholeté vězení. Amnesty International kritizuje obě strany, za což byla kritizována ukrajinskou stranou. Ačkoliv je tato organizace v Rusku zakázána, ruská strana tuto zprávu jednostranně zneužívá.

Bergerův film Na západní frontě klid je varováním dnešku, ale zároveň je zde otázka, jestli by pacifisté jako byl Erich Maria Remarque dostali na Západě při současné politické situaci, azyl. Z Ruska utíkají tisíce lidí, ale nemají kam. Ruská opoziční televizní stanice Déšť nevysílá ze zemí Evropské unie, ale z Tbilisi. Licenci dostala i 9. června 2022. Zatím jsou Švédsko a Finsko  vydíráni Tureckem, aby vydali kurdské uprchlíky výměnou za členství v NATO a pokud by v příštích amerických prezidentských volbách vyhrál Trump (nebo někdo jemu podobný Trump II.) je pravděpodobné, že  se velice rychle dohodne s Putinem, což by znamenalo, že ruský diktátor Vladimír Vladimírovič ovládne tiše celý svět. Tohle je také reálné nebezpečí.

Dalších několik stovek statečných Rusů, kteří demonstrovali proti částečné mobilizaci bylo brutálně zbito a pozatýkáno. Západní média o tom sice informují, ale velice sporadicky. Odpor Rusů proti válce se přece jen nehodí do krámu. (Podle vyhledávače Google bylo o demonstracích v Rusku ve středu několik zpráv iDnes.cz, iRozhlas, České noviny… ve čtvrtek už jenom jedna – novinky.cz). Myšlenka, že by Putin padl díky odporu v Rusku  znamená komplikaci.

Ale vraťme s k festivalu, kde byl také srbský dokument Ciné-Guerrillas: Scenes from the Labudovic Reels. Kameraman Steven Labudović byl osobním přítelem jugoslávského prezidenta maršála Josipa Broze Tita. Mila Turajlićová na tomto dokumentu pracovala sedm let. Udělala řadu rozhovorů v Bělehradě, v New Yorku, ale i v Alžírsku. V letech 1959 – 1962 Labudović spolu se svou manželkou nafilmoval neuvěřitelné množství záběrů z alžírské strany války. Jeho filmy pak používal Tito ke své propagandě.

Labudović byl padesát let zapomenut až teprve nyní ho objevila srbská dokumentaristka. Při promítání jsem měl smíšené pocity, když jsem viděl jeho film, jak byl promítán v šedesátých letech ve východním Německu nebo na Kubě. Podobně jako mám smíšené pocity u filmů Leni Riefenstahl, která byla skvělou progresivní filmařkou, ale zároveň také sloužila německé propagandě.

Naopak dobrý pocit jsem měl z islandského filmu Hlynura Pálmasona Godland (Vanskabte Land / Volaða Land / Boží země). Narozdíl od současného schematismu ve filmech o střetávání kultur, je dánský farář, jehož zálibou je fotografování líčen bez předsudků. Je vyslán do země, které nerozumí, ale kterou chce poznat. Jeho vášní je fotografování a některé fotografie, které se dochovaly inspirovaly Pálmasona k natočení filmu. Vynikající kamera připomíná ruského režiséra Andreje Tarkovského.

Film se odehrává koncem devatenáctého století na severu Islandu. Farář Lucas nejen zápasí s drsnou přírodou, ale i s nepřátelským prostředím, kdy jeho průvodce Ragnar se stane jeho úhlavním nepřítelem.

Posledním filmem u kterého se chci zastavit je turecký snímek v koprodukci s Německem a Srbskem od režisérky Selcen Ergun Sníh a medvěd (Snow and the Bear / Kar ve Ayi). Film se odehrává v horách na východě Turecka, ve vesnici, která se nachází vysoko v horách a překvapivě je zde věčně nekončící zima a sníh. Krajina spíše připomíná Skandinávii. Do tohoto místa jede mladá nezkušená zdravotní sestra Asli. V úvodu filmu zabloudí při cestě do svého nového působiště na zasněžené silnici a potká muže Sameta, který nevzbuzuje mnoho důvěry, ale je jí nápomocný, takže Asli jeho služby, ačkoliv jí to není příjemné, přijímá. Samet jí naseká občas dříví, ale rovněž se u ní objevuje i v nevhodnou dobu. Jeho nepřítelem je řezník Hasan, opilec, který byl v minulosti pokutován za to, že zabil chráněného medvěda. Hasan tvrdí, že chtěl ochránit své děti, zatímco Samet je ochráncem medvědů.

Ke konfliktu dojde také mezi Asli a Hasanem, protože zdravotní sestra chce, aby Hasanova těhotná manželka zůstala doma na lůžku, zatímco řezník ji potřebuje v krámě za pultem. Jednoho dne Hasan zmizí. Poslední,  kdo s ním měl konfrontaci je Asli, kterou v noci opilý obtěžoval. Někteří vesničané  tvrdí, že Hasana sežral medvěd někteří obviňují Sameta. Nakonec policie přece jen Hasana najde a někdo z ochránců zákona zastřelí medvěda. Hasan pravděpodobně zahynul nešťastnou náhodou, ale nikdo si tím nemůže být jistý.

Aleš Březina – Toronto / TIFF

***

Jiří Gruntorád sedmdesátníkem

Psát o Jiřím je nad moje síly. Jedná se o statečného, rozumného člověka, který svůj život zasvětil samizdatu a exilové literatuře. Ze země vydupal Libri Prohibiti.

Dům, kde jsou archivovány knihy, který se nachází na Senovážném náměstí 2, v Praze. Chtěl bych mu za to alespoň touto cestou poděkovat.

O jeho životním jubileu jsem se dověděl z článku v Bubínku Revolveru,

který si můžete přečíst, když klepnete na tuto linku.

Pouze malý dovětek k článku. Věznice v Československu nepatřily pod ministerstvo vnitra, ale pod ministerstvo spravedlnosti.

Aleš Březina

***

František I. Štěpán Lotrinský

Byla doba, kdy jsem velice uznávala Marii Terezii, považovala ji za statečnou, chytrou, dobře plnící roli matky a další pozitiva, pak jsem začala číst kde se co dalo a objevilo o této ženě. A postupně můj obdiv začal klesat, dnes mi úžasnou – jako kdysi – už vůbec nepřipadá. Je to moje subjektivní hodnocení a nikomu ho nevnucuji. Každopádně jsem v současnosti začala obdivovat vlastnosti jejího, celý život utiskovaného manžela Františka Štěpána a doufám, že v jeho případě nedojde u mne ke zklamání.

Jako patnáctiletý se poprvé v roce 1723 setkal s tehdy šestiletou Marií Terezií. Podle dostupných pramenů – většinou ne historických, ale beletristických – se Marie Terezie do Františka Štěpána zamilovala. Moc si to neumím představit u šestileté holčičky, ale třeba to tak být mohlo. Výchova šlechtických dětí byla určitě zcela odlišná, než je tomu u dětí nyní. Já jsem se také zamilovala do svého učitele, ale to už mi bylo devět! A byl to učitel a žádný budoucí císař, ale byl proslaveným brankářem fotbalové Slavie.

František I. Štěpán Lotrinský se narodil 8. 12. 1708 v Nancy – druhém největším městě Lotrinska, jehož umístění si dnes můžeme představit v severovýchodní části Francie. Lotrinsko bylo jakýmsi trvalým nárazníkem nepokojů a válek mezi Francií a říší Habsburků. František se narodil jako druhý syn vévody Leopolda Josefa Lotrinského a Alžběty Charlotty Orleánské z rodu Bourbon-Orléans. Měl tedy jak habsburské tak bourbonské předky. Výchově Františka Štěpána byla věnována náležitá pozornost a to především na vídeňském dvoře. Není žádným tajemstvím, že František Štěpán moc o vzdělání nestál, že ho zajímaly zcela odlišné věci než výuka od předních jezuitských pedagogů a že byl v učení silně podprůměrný, nedokázal se prý naučit ani žádnou cizí řeč včetně rodné francouzštiny a gramatiku neznal vůbec. Psal, jak slyšel a jeho korespondenci nešlo mnohdy porozumět. Každopádně bylo všeobecně známo, že byl vždy velký jedlík a také se to na jeho postavě začalo od mládí projevovat. A nepomohla ani snaha rádce jeho lotrinského otce, barona Pfutschnera, který se snažil Františka více zapojit do dvorních sportů, avšak Františka sporty – snad s výjimkou lovu – nezajímaly. Ale nejvíce ho zajímalo jíst dušené pstruhy a to prakticky denně a dlouho do noci a nezůstával jen u svých oblíbených pstruhů.

Stal se z něho zcela bezkonfliktní rokokový šlechtic, nesnášel přetvářku, ceremoniály a tvrdě odmítal dvorní etiketu, dbal výhradně o svůj klid a to platilo i směrem k vrtochům Marie Terezie a stále zůstával věrný svému zájmu o jídlo. Obezita, která počala už v mládí, mu způsobovala v poměrně mladém věku značné problémy s dýcháním i funkcí srdce a určitě se jí dalo předejít, ale ke střídmosti ho nikdo nevedl. Jídlo bylo důležité i pro Marii Terezii a u ní hlavně pokrmy sladké. Také brzy přestala být krásnou dívkou a mladou štíhlou ženou a ukazovala světu značně otylou postavu. Samozřejmě, že se na ní projevily i časté porody. Budeme-li uvažovat o 16 dětech, tak v těhotném stavu a opakovaných porodech strávila vlastně minimálně 12 roků, některé prameny dokonce uvádějí 20 roků. Ještě se vracím k Františkovi, který pro svou příjemnou povahu byl u většiny lidí oblíbený, pouze vládnoucí šlechta ho celý život považovala za cizince, což mohlo klidně pramenit ze závisti.

Vládnoucí císař Karel VI. a zároveň otec Marie Terezie si Františka velice oblíbil a jejich vzájemný vztah byl více než přátelský, možná, že zde sehrála svou roli i skutečnost, že Karel VI. neměl mužské potomky a Františka považoval téměř za svého syna. Marie Terezie se měla původně provdat za bratra Františka Štěpána, Clementa, ten ale zemřel na neštovice a tak roli ženicha převzal František. Každopádně je na místě napsat, že František už jako třiadvacetiletý lotrinský vévoda dokázal v Lotrinsku nepokojné poměry značně umírnit a nastolit tam určitý pořádek. Základ tomu dal už jeho otec vévoda Leopold. V reformách vedoucích ke stabilizaci lotrinských poměrů František úspěšně pokračoval.

V roce 1736 se František oženil s Marií Terezií, v té době nejžádanější dívkou v celé Evropě. Na rozdíl od tehdy ostatních vladařských párů, vznikl mezi oběma vzájemný obdiv a také značná fyzická vášeň a to opravdu tehdy nebývalo častým jevem. Oba chtěli žít měšťanským životem a to též u takovýchto párů nikdy nebylo. Výsledkem bylo šestnáct dětí, z nichž se většina dočkala značného politického a společenského uznání, mimo jiné se z nich formovali v budoucnu dva císařové. S ženitbou s Marií Terezií začaly pro Františka nemalé problémy dané obrovskou umíněností Marie Terezie a její dovedností s lidmi manipulovat a trvaly po jeho celý život. Marii Terezii dopomohl k habsburskému trůnu její otec, který ještě za svého života prosadil tzv. Pragmatickou sankci, což byla smlouva o nedělení habsburského majetku a o možném nástupu ženského potomstvu na trůn, v případě, že rod nebude mít mužského pokračovatele. Odsouhlasení sankce všemi sněmy v monarchii a zemích v celé tehdejší Evropě stálo Karla VI. obrovský kus diplomacie, ale i finance, ztráty území a další – souhlasu nakonec dosáhl a už se nedožil a tak i po jeho smrti vznikly války o habsburské dědictví. A i zde vstupuje do hry František, neboť Francie vyžadovala za svůj souhlas s jeho ženitbou Lotrinsko. František se s tímhle rozhodnutím jen těžce smiřoval, nakonec za Lotrinsko dostal tehdy zaostalé Toskánsko. Také Toskánsko zvedl k rozvoji.

Marie Terezie urputně uznávala vládnoucí habsburskou diplomacii a všechny vládní protokoly a Františka odsunula ze všeho spolurozhodování přesto, že byl společně s ní spoluvládcem. František začal u dvora pociťovat obrovskou frustraci, nudu a bránil se hazardem a milenkami. Jen pro pochopení jeho odsunutí ze spolu vladařských akcí uvádím i to, že se oficiálně nesměl zúčastnit korunovace Marie Terezie českou královnou. V této době začala i jeho vášeň pro mineralogii, ve které si vybudoval jméno odborníka a zároveň i majitele úžasných minerálních sbírek. A zřejmě zde začal i jeho nikdy oficiálně nepřiznaný milostný vztah s kněžnou Wilheminou von Neipperg o 21 roků mladší než Marie Terezie, který trval po celý jeho život i navzdory složité žárlivosti Marie Terezie.

V roce 1765 zorganizovala Marie Terezie svatební oslavy pro svého syna v Innsbrucku. František s volbou místa nesouhlasil, nesnášel hory, zmocňovala se ho tam melancholie, deprese. Jeho žena však neustoupila a tak se celý dvůr mnoho dní přesunoval z Vídně do Innsbrucku. Jen pro pochopení složitosti přesunu uvádím, že šlo o téměř 500 km jízdy, v kočárech bylo horko, cestování bylo nepohodlné a často i nebezpečné, cesty byly špatné. Dvůr s sebou vezl jídlo, nádobí, koberce, nábytek, prostě všechno. Jen pro dokreslení uvádím, jakým způsobem cestovala Marie Terezie v roce 1732 do Karlových Varů – doba cesty trvala 3 dny, jelo 63 naložených vozů, 324 tažných a 55 jezdeckých koní, 316 lidí doprovod. V obdobném duchu probíhala i cesta do Innsbrucku, prakticky s dvojnásobnou vzdáleností od Vídně.

Innsbruck se stal pro Františka osudným. Dne 18. srpna 1765 zde náhle zemřel ve svých 56 letech, pravděpodobně, dle dostupných pramenů, na infarkt. Peníze, které František za svého života získal, použila Marie Terezie na navrácení českých statků zpět pod bývalou správu komory, na umoření státního dluhu a téměř okamžitě společně se synem Josefem II. založila rodinný fond. Tento fond se stal až do roku 1919 základem kmenového majetku habsbursko-lotrinského domu. O tom, zda Marie Terezie pociťovala nějakou vinu vůči Františkovi, jsem se nikde nedočetla.

Jana Fafejtová - Praha

Obraz:  stoplusjednicka.cz - Martin van Meytens workshop Franz Stephan

Prameny: J.B.Prokop – Bohatý manžel chudé císařovny, Spolupráce s nár. knihovnou - Ptejte se knihovny, internet, Čechura, Hlavačka, Mikulec – Muži a milenci českých královen, TV seriál – Marie Terezie

***

Kam s tím, co s tím…

Většinou jste byli zvyklí ode mne číst povídání o cestování, poznávání nových míst, zemí i světadílů. Párkrát jsem vás provedla i svými pochoďáky, (camino), šlapáním kilometrů po evropském kontinentu. A že toho bylo!! Každé putování někam, bylo pro mne vždy novou výzvou a často jsem se i netrefila na stupeň její náročnosti.  Někdy se ukázalo, že případné obavy byly zbytečné, někdy zas situace visela jen na vlásku. Fotografie, videa a hlavně mé zápisky jsou toho dokladem. Další plány? Určitě.

  Dneska vám napíši o další, úplně jiné, výzvě, která mi vplula do poklidných dní, a věřte, tady jsem právě stupeň náročnosti přesně neodhadla.  Možná, že někteří z vás máte ještě v paměti fejeton Jana Nerudy Kam s ním, kde se jednalo o tom, kam dát starou slámu ze slamníku. Posluhovačka Anča a autor se snažili všemocně ji někam odložit, spálit, někomu ji darovat, ale nikdy jim to nevyšlo. Až jednou … Ono se to hodně podobá i dnešní době, kdy se musí recyklovat, zbytky od jídla jen ve speciálních sáčcích, odpadky jednou za dva týdny, no a tráva po sekání? Nevím, jak u vás, ale tady u nás do papírového pytle jí dát nemohu, takže - buď ji nechat na trávníku ať uschne, což mi připadá neestetické, anebo? Párkrát jsem se snažila na ní v pytli položit pár haluzí ze stromů, aby nebyla vidět, ale i tohle neprošlo, našla jsem jen lístek – „trávu neberem“.  Co mi zbývá pak jiného?  No, to víte, jak se dalo a jak to šlo, párkrát jsem i zákony porušila, tráva zmizela, a zatím jsem žádnou pokutu nedostala. Začíná podzim, to bude jen listí, to mi popeláři vezmou, nemusím zas vymýšlet kam s tím.

Už více jak tři roky se starám o kamarádku, která je v domově důchodců, ale svůj domek si držela až do dnešních dnů, stále doufala, že se tam jednoho dne vrátí. Vloni na podzim uznala, že už to nepůjde, že by to doma nezvládla, takže přišel na řadu prodej jejího domu. S kupováním i prodáváním rezidencí mám už nějaké zkušenosti, a tak si říkám: „…vezmu to, vždyť to bude jen piece of cake“, snadná záležitost, a tak jsem se do toho pustila. Musím podotknout, že její dům je 140 let starý, plný různých skrýší, komůrek, hlubokých šatníků, velkého sklepa, prostorné garáže. Než se nabídne k prodeji, musí se vyklidit. Hodně ráda nakupovala, chodila na garáže sales i různé výprodeje;  pořád hledala a nakonec vždy našla, co jí zaujmulo, a za padesát tři let v Kanadě toho našla hodně!  Byla excesivní shromažďovač všeho a jakékoliv hodnoty, no, každý máme nějaký ten koníček.

Začala jsem v kuchyni se suchými zásobami, skříňky nabité, plné, stejně tak dva mrazící pulty a všechno již s hodně dlouho prošlým datem spotřeby.  Už několik let v domě nežila, takže se nevařilo, nejedlo, nevyhazovalo, konzervy některé už byly puklé, byl to děsný nepořádek, jenže kam teď s tím?  Spásná duše Ingrid mně přišla pomoci, byly jsme na to dvě a ve dvou se to lépe táhne.  Obsah konzerv skončil v záchodě, v domě to byl jediný fungující, takže jsme ho proplachovaly octem, aby se neucpal a díky Bohu, funguje až dodnes! Kilové nádoby s kávou   - taková škoda! - ochutnat, když to bude dobré, v pohodě, jinak k růžím, ty nepohrdnou i tou starou!  Vyklízely jsme a vyklízely, a co s kily  čočky? Nudlemi? Rýží? Vyhodit anebo ochutnat a až pak vyhodit? Zvolily jsme tu druhou alternativu, i makarony se starším datem výroby prošly naší chuťovou kontrolou. Takže jsme zachránily, co se dalo. U toho jsme si povídaly, co za roky našeho dlouhého přátelství jsme si nestačily ještě říci. Práce nás těšila, čas vesele ubíhal, bodejť by ne, pomohla k tomu i ochutnávka likérů, později i vína, ono i toho tady byla dostatečná zásoba. 

Po Novém roce už to šlo do tuhého.  Začala jsem otevírat šatníky, jejda, jejda, tam toho je, oblečení, boty, kabelky, no prostě určitě více než ve Walmartu! Ven ze skříní, ale kam s tím? Spoustu krabic s oblečením jsme našly i pod postelemi.  Vše čisté, srovnané. Mimochodem, jen tak ze zajímavosti, napočítaly jsme tři sta čtyřicet párů bot - bílé, černé, zimní, letní - a vůbec se nedivím, že některé nebyly ani trochu nošené. Nastalo třídění, ty dobré na prodej do jednoho košíku, ty ošoupané na vyhození a třetí jako dar charitám. No a takhle jsme pokračovaly i s oblečením, to bylo párů kalhot! Trika, bundy, svetry, večerní róby, kabáty, nekonečná čísla a v šatníkách to nebylo ani vidět, že by něco ubylo.  Jenže, teď co s tím? Všechno charitám? Ne, mám v sobě zakódovaný obchodnický instinkt, budeme to prodávat! Uspořádáme garážový výprodej, a aby se to na to množství všeho vyplatilo, tak budou hned tři. To už i druhá kamarádka Zdeňka se k nám přidala, a když se v domě objevila poprvé, nevěřícně jen zírala a dívala se kolem. Tohle, že je všechno jen od jedné osoby? Takovéto otázky padaly i později při prodejích. Koupila jsem osm dvojitých věšáků na oblečení (později jsem je vrátila, takže žádná finanční ztráta nebyla) a po celém domě jsem je rozestavěla. Sice měly nosnost jen do určité váhy, ale my to na ně věšely, dokud to šlo. Některé bylo nutno podepřít, jiné zas pod tíhou párkrát spadly i na zem, ale vydržely! A co český porcelán?  Nádherné kávové soupravy, jídelní příbor, český křišťál. To si nedovedete představit, kolik všeho bylo! Knihy, elektronika, lampy, polštáře, atd., atd., atd. Připravit vše k prodeji, to byl náročný logistický plán.  Kde bylo v domě kousek místa, tak hned tam na něm něco stálo. Využily jsme každého koutka. Garáž byla plna starých zahradnických potřeb a mašinek, to jsme se sázely, zdali pracuji anebo ne. Měly jsme u toho spoustu legrace, stejně tak, když jsme otevíraly každou další tajnou skrýš a spekulovaly, co v ní najdeme, jaká překvapení tam na nás čekají. Oči vykulené, ani jsme nedýchaly, jako děti když rozbalují vánoční dárky. Povětšinou to bylo další oblečení.  Ach jo, už jsme z něho začínaly mít noční můry.

Sice jsme se celý den hýbaly, jen těch schodů nahoru i dolů, ale bylo to příjemné hýbání. Lahví s likéry ve vinném stojanu ubývalo, něco jsme po doušcích ochutnávaly, něco našlo cestu, bohužel, do umývadla. Český Fernet jsme ale nemohly vylít a i když hodně už ztratil svoji chuť, tak s přimhouřenými očima, kapku po kapce i ten jsme časem zdolaly. Práce v domě vzala šest měsíců, takže za tu dobu ze stojanu vše zmizelo. Budete se tomu možná divit, ale všechny tři jsme se na naše společné pracovní dny velmi těšily, byl to únik z reality všedních dnů, trochu si poklábosit, zasmát, a že toho bylo! Nescházely ani ochutnávky naší kuchařské zručnosti. Jednou, když jsme se před domem loučily a každá jsme odjížděla jiným směrem ke svým domovům, tak jsem řekla, že tyhle naše společné pracovní seance mi budou jednou, až to všechno skončí, velmi chybět;  na to mi obě svorně odpověděly, že si uděláme firmu na vyklizení domů, hahahaha…  Stejně i ony to tak cítily.

První prodej dopadl velmi dobře, většinou všechno se prodávalo po dolaru i po pětadvacetníkách, oblečení bylo velmi kvalitní, buď velmi málo nošené, anebo úplně nové. Jedna paní přišla dvakrát a po každé utratila za něj několik stovek a to nebyla jen ona. Ptám se, to je všechno jen pro Vás? Říká, že z toho bude šít zas něco jiného. Druzí nakupovali pro charitu, i pro nové příchozí z Ukrajiny. No, co si s tím kdo udělá, to je jejich věc, ale hlavně, že přibývala prázdná ramínka a my mohly průběžně doplňovat stojany o nové oblečení. Jedna maminka přišla s dcerkou a strávily mezi plavkami určitě více než hodinu. Dívčina si jich nakonec vybrala rovných dvacet a za „dvacet“ a byla velmi spokojená. Z  kuchyně to mizelo, stejně tak jak obrázky ze stěn, dům byl otevřen, takže se dalo projít celým domem a všude byly VĚCI! Dokonce i na zahradě na žebříku viselo oblečení a natažené šňůry byly také plné ramínek.  Garáž otevřená, plot ozdoben věcičkami z jejích útrob, kola, lyže, no na co si vzpomenete, všechno jsme měly! Nechyběla ani spousta překvapivých otázek  - tohle vše je jen od jedné majitelky? – ale ani pochvalná slova za velmi dobrou organizaci a slova díků za dobré ceny. To jsem ráda slyšela.

  Za týden další prodej, opět dva dny za sebou, přišli noví, ale také se vrátili lidé z minulého týdne a opět se nakupovalo a my s radostí prodávaly. Garáž se pomalu  prázdnila, ale na to množství co všeho bylo, tak to ani nebylo vidět. Párkrát jsem měla chmury, jestli tohle, na co jsem se dobrovolně dala, zvládnu. Cesta zpátky nebyla, aspoň ne tedy pro mne.

Třetí, opět dvoudenní, byl za dva týdny a to už byl doprodej.  Všechno již bylo odevšud venku, šatníky i komůrky vyprázdněné, garáži se dalo už i projít. Ze zbylého jsem plnila pytle a postupně je odvážela do charit a každým dnem /týdnem jsem vyndávala věci, které nebylo kam dát, ven před dům, tak jak to píše Neruda i ve svém fejetonu:

„S těmi džbány, bandaskami a pekáči má se to ale takhle: Každý Pražan smí mít nějaký džbán, po případě bandasku, a také pekáč – v tom není závady a na to není trestu. Ale ono se stane, že džbán např. se rozbije – a teď to začne! Kam s ním? Vyhodíš-li jej na dvůr, přinutí tě domovník, aby sis jej vzal hezky zpátky. Vyhodíš-li jej na ulici, sebere tě strážník. Vyhodíš-li jej smetařovi na vůz, smetař ti jej shodí. Nevezme ho ani za nejlepší diškreci, má přísný zákaz. - Dobrá.  Vezmeš tedy džbán v noci, vyjdeš na ulici a postavíš jej nepozorován – no kamkoli. A následujícího dne sebere jej smetař pěkně z ulice, i bez diškrece, a je dobře“.

Sice smetař nepotřebné nesebral, ale hodily se někomu jinému, a tak i toho zbytečného ubývalo.  Jednou jsem dala ven krabici na uskladnění hudebních kazet. V domě jich bylo dvě tašky, prodávala jsem je nejdříve všechny za deset dolarů, potom jsem je chtěla dát i zdarma, ale nikdo se neozval. Doma nahrané kazety jsem vyřadila, ale originální jsem nechala, že je odnesu do charity. Zanedlouho vidím, že někdo se na věcičku kouká, otáčí sem a tam a pak si ji začíná montovat na kolo. Vyjdu ven, začnu konversaci, proč si krabici bere?

„ Mám doma hodně muziky, ale kazety už nemám kam dávat, bude se mi to hodit“. Já na to:“ …hmmm, co nejraději posloucháte?“ „Cokoliv, ale nejraději padesátá, šedesátá léta“. „A chtěl byste nějaké?“  Samozřejmě, projevil velký zájem, a tak jsem mu jich tu plnou tašku dala, na místo do charity, putovaly k němu. Velmi děkoval. Slíbil, že druhý den přijde a že mi pomůže odnosit velké „banánovky“ do auta, bylo jich hodně a velmi plné, ano charita!  Sice slíbil, ale nepřišel.  Asi poslouchal nové nahrávky a ztratil pojem o čase.

Jindy jsem zas dala před dům kusy železa z garáže a dalších pár železných věciček. O železo jsem neměla starost, to jsem věděla, že tam ráno nebude. A taky jo, hned ještě odpoledne, pěkný náklaďáček zastavil, chlapík vyšel z auta ven a nakládal. V garáži bylo ještě pár dalších věcí, tak se ptám, jestli by je také vzal. (Pro mne o práci méně). Vzal a trochu jsme mluvili, ptal se, co ještě prodávám. Kdo projevil zájem o něco, nenechala jsem nikoho odejít. V domě ho upoutaly LP desky. Říkám, dolar za kus, ano, bere. Jen jsem mu řekla, že ty plastové přepravky jsou slíbené, ty mu nemohu dát. Prohlásil, že si v nich desky odnese jen do auta a prázdné – byly tři – přinese zpátky. Jasně, odnesl si všechno do auta, ale prázdné přepravky zpátky nepřinesl, frnknul i s nimi!

Menší kusy nábytku jsem prodávala na Kijiji a to také byla zbrusu nová zkušenost. Fotky, povídání, atd., to jsem všechno zvládla, ceny nízké, hlavně šlo o to, se věcí zbavit. Ale i tak lidé hodně smlouvali. Chtěli by vše zadarmo, občas jsem i slevila a co si to prý dovoluji, že by měli zaplatit ještě i za dovoz? Nejhorší co bylo, možná že máte stejnou zkušenost, když někdo řekne, že přijde, a potom se neomluví, a nepřijdou.  To se stávalo velmi často, do Niagary Falls jsem musela kvůli nim často přijet a já čekám, čekám a nikde nikdo. Ano, byli a jsou stále i slušní a poctiví lidé, kteří slíbili a slovo dodrželi. Těm co přijeli, jsem poděkovala, a těm druhým, co nepřijeli, jsem napsala pár slov ohledně slušnosti. I tak jsem prodala a věci mizely, ale musela jsem mít železnou trpělivost!

Velmi napínavý byl aukční prodej. Aukcionář si přijel vybrat, co by tak asi podle něho šlo, co by se dalo prodat. Aukce probíhala  on line celý týden a bylo to velmi vzrušující. Denně jsem sledovala, jak ceny rostou anebo zas nerostou, to taky, ale poslední dvě hodiny před koncem, to bylo tedy něco! To jsem seděla u počítače a jen jsem slyšela samé klikání, jak lidé  bidují. Napínavější, než jakákoliv detektivka! Rozhodně jsem z dvou aukcí utržila daleko více, než kdybych prodávala sama, jen přes inzerát.

Dům se začal pozvolna vyprazdňovat, i knihy už byly pryč, a teď mi nastalo to nejhorší – co s tím zbytkem a kam s ním?? Čisticí prostředky, hrnky, lampy, žebříky, krabice s nářadím, staré matrace, pět masážních stolů (na Kijiji se neprodaly), zbytky oblečení, smetáky, zahradní židle, a takové ty další kousky, co se překládají z místa na místo a jeden neví, co s nimi. Nabízím známým, rodině, chcete něco, vezměte si to, co s tím? Každý má ale všeho dost. Co se dalo, tak jsem odvezla opět do charity, postavila na chodník před dům, naplnila i několik odpadkových pytlů a s tím zbytkem? No, půlka mé garáže je teď plná a co s tím bude dál? Pamatuji na dobu, kdy jsem neměla zimní boty, ale za to hodně omrzlin, kdy sukně se mi přešívaly z tatínkových kalhot a kabát mi byl první zimu velký, druhou zimu zas malý. Mám to v sobě zaryté, že si vždy myslím, že všechno se dá upotřebit znovu a tak nerada vyhazuji. Jak jídlo, tak věci. Něco vymyslím, on se někdo zas najde, komu se to bude hodit a rád si něco vezme.

Minulý týden jsem dala dům realitní kanceláři k prodeji. Přišel fotograf a fotil vyprázdněné místnosti, vyčištěnou garáž, nikde nic, ani jediný zbytek toho zbytečného. Dům se za pět dní prodal.

  Poklepala jsem si rukou na ramena, „dobrá práce, Humlová“, ano, dokázala jsem to, i když jiní o tom pochybovali. Měla jsem pomoc kamarádek, vděčím jim za to.

Poučení? Ano, nic neschovávat, likvidovat!

  Bylo to někdy velmi stresové a hodně hodin práce, ale nelituji toho, stálo mi to za to.

  A to hlavní? Výzvu jsem nevzdala a dotáhla až do vítězného konce! 

Přeji hezké podzimní dny,

Naďa Humlová

Září 2022

***

Nový domov 2.0

Počátkem září jsme dostali další číslo Nového domova. Pokud se na něj chcete podívat, naleznete ho na připojené lince.

Nový domov 9/2022

 Sport

V závěru letošního ročníku Ligy národů UEFA prohrálo Slovensko  v Trnavě s Ázerbajdžánem 1:2 a je na třetí nepostupové příčce ve skupině C3. Česko prohrálo v Edenu s Portugalskem  0:4.  Více na naší lince:

fotbal.zpravy. ca

Aleš Březina

****

Úmrtí

Ladislav Soudek

16. 7. 1947 – 17. 8. 2022

Láďa, někdy jsem mu také říkal Little Barrel, což vždy přijímal s humorem jemu vlastním, byl nekonflikním člověkem a přesto čas od času se dostal do humorného konfliktu, kterému jsme se pak později dosti smáli.

Po jistém čase se konaly oslavy 28. října. Myslím, že to byl Josef Škvorecký, který zapůjčil film mého oblíbeného režiséra Evalda Schorma Farářův konec. Jenže i to bylo příliš na krajanskou veřejnost. Navíc vetchá kopie se začala v ne profesionální promítačce trhat. Nikdo to nedokázal promítnout a Láďa, který byl v ten okamžik mezi slepými jednookým krále asistoval, aby oslavy neskončily fiaskem. Nakonec se film k nevůli krajanů přece jen promítl a už z toho byl zase průšvih. V Novém domově se objevil kritický článek nad neúspěchem oslav, což způsobil Ladislav Soudek, který film technicky uvedl. Láďa se později mně dušoval, že s tím neměl nic společného, jenom pomáhal odstranit závadu na promítačce.

Inu, jak řekl jeden český filosof, průser si člověk nevybudovává, do něj zkrátka padá a Láďa k tomu měl občas sklon.

Od vzniku Satellitu v roce 1991 jsem s ním spolupracoval propagoval různé akce, vyráběl inzeráty pro krajanské akce, obzvláště pro Nokturna, dodával nám nezištně fotografie, když bylo potřeba.

Před nedávnem zemřel jeho přítel Janko Kosiba, s kterým Láďa Soudek pořádal různé akce. Humor Ládi Soudka a jeho aktivita nám bude chybět.

abe

***

Harriet Gilbert Macková

22. 1. 1950 – 21. 8. 2022

Přišla jako zjevení: Pravá nefalšovaná Američanka se najednou přistěhovala do Prahy. Začala se učit česky, oblíbila si Československo. Najednou zde žil někdo z jiného světa z Nového světa. Občas vymýšlela české novotvary jako láskový dopis. Ale hlavně přišla s myšlenkou, že je všude na světě zapotřebí bojovat za svobodu. Ať je to v Americe nebo v Čechách. Hodně mi pomohla po propuštění z vězení, kdy jsem žádal o vystěhování do Kanady. Chodila se mnou pravidelně na kanadské velvyslanectví, takže jsem jako jeden z mála lidí mohl odjet přímo do Kanady. Když jsem odjížděl v roce 1980, tak jsem říkal: „Vím, že někoho z vás uvidím a někoho již neuvidím.“ Bylo to troufalé, ale nakonec se to splnilo. Na jaře 1981 trávili Mackovi nějaký čas u Harrietiných rodičů na St. Simon Islandu v Georgii. Pozvali mě tam a zaplatili mi letenku z Baltimoru do Georgie. Bylo to první setkání s někým,  koho jsem znal. Když jsem se vypravil stopem napříč Spojenými státy Harrietin otec mi dal průvodní list pro případ, že bych měl cestou nějaké problémy. Glejt jsem sice nikdy nepoužil, ale cestu Amerikou jsem ve zdraví přežil.

Poslední projekt, který se měl uskutečnit, byl na návrh Harrietina manžela Petra – dialog mezi někým, kdo žije celý život v exilu za mořem v Kanadě a někým, kdo žije v Čechách. Místo toho jsme udělali rozhovor před americkými volbami v roce 2020.

Na internetu jsem nalezl v Paměti národa její životopis: Harriet Macková, rozená Gilbert, se narodila 22. ledna 1950 v Georgii v USA, oba její rodiče pocházeli z rodů baptistických kazatelů. Na střední škole se začala zajímat o Československo a v létě 1968 se na Světovém sjezdu baptistické mládeže v Bernu seznámila se svým budoucím mužem, Čechoslovákem Petrem Mackem. V listopadu 1973 se za něho provdala. Zůstali v Praze, pamětnice Petrovi pomáhala s prací v baptistickém sboru Na Topolce, kde Petr působil jako farář. Pohybovali se v prostředí disentu a v roce 1975 se zúčastnili evangelického setkání v Libštátu, které rozehnala Státní bezpečnost. Harriet byla sledována tajnou policií i z titulu svého původu a také proto, že se stýkala s cizinci v Praze a přes americkou ambasádu posílala na Západ různé materiály. Od roku 1988 ve „svém“ sboru poskytovali prostor podzemní univerzitě bohemistiky, na kterou docházeli disidenti. V lednu 1990 se přestěhovali do Ameriky, ale o rok později se rozhodli pro návrat do Československa.

Celý příběh z Paměti národa je zde

***

Archiv letošního ročníku

Leden 2022

Únor 2022

Zvláštní vydání 2. 3. 2022

Zvláštní vydání 4. 3. 2022

Zvlášní vydání 8. 3. 2022

Březen 2022

Duben 2022

Květen 2022

Červen 2022

Červen 2022 Karel Foustka Balkán

Červenec 2022

Srpen 2022

Září 2022

Důležité odkazy

Kalendář a bohoslužby

(co se bude dít v naší komunitě)

Galerie Marie Gabánkové

Další webové stránky

Nové divadlo

Fotbal

Hokej   NHL

Dárci

Úmrtí 2021

Úmrtí 2020

***

Celková tvorba do roku 2020

www. paintinggallery.net

Výstava Crossings Toronto 2022

www.paintinggallery.ca

***

Ti, kteří nás podporují

Na dotazy čtenářů odpovídá český právník Jaroslav Horký

Vlastním v České republice nemovitosti. V katastru nemovitostí je u mé osoby ale zapsaná jiná adresa, než na které se zdržuji. Jak mám postupovat?

Mít v katastru nemovitostí uvedenou adresu, na které se reálně zdržujete a jsem k zastihnutí, je velmi důležité hlavně pro Vás z důvodu, že katastr nemovitostí informuje vlastníky nemovitostí o všech  probíhajících řízeních která se týkají jejich nemovitostí, zejména pak o převodu vlastnického práva k nemovitosti.

Adresu lze katastrálnímu úřadu oznámit pomocí formuláře dostupného na webových stránkách katastrálního úřadu. Doporučuji tak učinit s ověřeným podpisem z našeho velvyslanectví, popřípadě konzulátu. Další možnost je ověřit si podpis u Vašeho notáře v zemi kde žijete.  Zároveň musíte tuto listinu opatřit tzn, Apostilou, vše zjistíte na stránkách zastupitelského úřadu České republiky.

Je třeba zaslat na katastrální úřad formulář, ohlašující změnu jména, společně s oddacím listem. Oddací list by měl být opatřen úředním překladem do českého jazyka a také tzn. Apostilou ve státě kde byl tento doklad vystaven. U států, které jsou členem Haagské úmluvy o Apostile (USA jsou součástí této úmluvy),  jinak musí být superlegalizován. To se týká například osob které byli oddáni v Kanadě. Dále je vhodné, aby byl podpis na žádosti-formuláři úředně ověřen. Doporučuji tak učinit s ověřeným podpisem z našeho  zastupitelského úřadu ve státě kde se zdržujete. Další možnost je ověřit si podpis u Vašeho notáře na listině, zároveň musíte tuto listinu opatřit tzn, Apostilou. Popřípadě superlegalizovat. Formuláře jsou dostupné webových stránkách katastrálního úřadu. Pokud byste si nevěděli rady, doporučuji kontaktovat někoho, kdo problematice rozumí (např. advokáta), který Vám s vytvořením i podáním žádosti pomůže, tak aby obsahovala vše potřebné.

Přišel mi dopis od energetické firmy, že chce zřídit věcné břemeno k mé nemovitosti, kvůli rozvodům energie. Je to běžné? 

Provozovatel přenosové soustavy, má v souladu s zákon o vyvlastnění - zákona o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě právo zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech zařízení přenosové soustavy, přetínat tyto nemovitosti vodiči a umísťovat v nich vedení. Je ale povinen zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti nebo její části pro účely, a to smluvně s vlastníkem nemovitosti. V případě, že vlastník není znám nebo určen nebo proto, že je prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný nebo nedošlo k dohodě s ním a jsou-li dány podmínky pro omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě podle zákona o vyvlastnění, vydá příslušný vyvlastňovací úřad na návrh provozovatele přenosové soustavy rozhodnutí o zřízení věcného břemene umožňujícího využití této nemovitosti nebo její části. S provozovatelem přenosové soustavy tedy můžete zahájit jednání o uzavření smlouvy o zřízení služebnosti inženýrské sítě, nebudou-li Vám však navržené smluvní podmínky vyhovovat. Provozovatel přenosové soustavy má ale možnost, i přes Váš nesouhlas, v ojedinělých případech zažádat o vyvlastnění, a to na základě toho, že veřejný zájem převyšuje nad Vaším majetkovým právem.

Mám ve vlastnictví id.1/8  podíl domu v České republice. Jaká jsou moje práva jako minoritního vlastníka? Může si většinový vlastník dělat, co se mu zlíbí? Jak se mohu bránit?

I zde doporučuji se poradit s odborníkem. Obecně má každý ze spoluvlastníků právo, s omezením vyplývajícím z jeho spoluvlastnického podílu, společnou věc držet, užívat a jinak s ní nakládat, má právo na její plody a užitky a má i právo věc zničit. Spoluvlastnický podíl určuje vzájemný vztah mezi spoluvlastníky a vyjadřuje jejich míru účasti. V případě, pokud je v rozporu se zákonem zasahováno do jeho právního postavení, je každý ze spoluvlastníků oprávněn domáhat se samostatně ochrany svého práva u soudu či u jiného, zákonem povolaného orgánu ochrany, a to jak proti jiným spoluvlastníkům, tak proti třetím osobám.

Protože platí, že každý spoluvlastník je oprávněn k účasti na správě společné věci. Nelze tak při rozhodování o běžné správě žádného spoluvlastníka opominout, a to ani toho minoritního. Aby mohlo rozhodnutí majoritní většiny spoluvlastníků nabýt právních účinků, aby bylo závazné, je třeba, aby byli všichni spoluvlastníci předem (řádně a včas) vyrozuměni o potřebě rozhodnout. Toto pravidlo je odlišné v případech rozhodování o tzv. neodkladných záležitostech, tedy záležitostech, které vyžadovaly okamžité jednání. V tomto případě má spoluvlastník opominutý při rozhodování právo obrátit se na soud, aby určil, že dané jednání ho nezavazuje a soud v konkrétním případě posoudí, zda je spravedlivé požadovat po spoluvlastníkovi, aby snášel takové rozhodnutí a byl jím zavázán. Nedojdete-li k dohodě s většinovým spoluvlastníkem a nebudete-li chtít zůstávat ve spoluvlastnictví které Vám není přínosem, můžete se obrátit na soud s žalobou na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. V těchto sporech je vhodné být zastoupen advokátem.

Co je nového v naší komunitě

Skupinová výstava 24. umělců

Memory & Hope

Výstava v Leonard Hall na Wycliffe College

5. Hoskin Ave. Toronto

potrvá do 18. října 2022

otevřeno: středa, čtvrtek a sobota 14:00 – 17:00

v pátek 14:00 - 20:00

***

Tradiční posvícení u sv. Václava

***

Den reformace

a 80. výročí založení lutheránského

kostela sv. Pavla

se slavnostním banketem

se koná v neděli 30. října 2020 od 11 hodin.

Bohoslužeb se zúčastní i generální biskup na Slovensku Ivan Eľko

Kostel sv. Pavla se nachází na

1424 Davenport Rd. V Torontu.

Všichni jste zvaní!

Telefon: 416/658-9793

***

Nokturna ve městě

zahajují svou 22. sezónu

koncertem houslového virtuóza

Ivana Ženatého z Prahy

Kresba Maria Gabánková

za doprovodu

pianisty Davida Kalhouse.

Koncert se koná

30. října 2022 v 17 hodin

v kostele sv. Václava

496 Gladstone Avenue - Toronto

Umělci  předvedou skladby Bedřicha Smetany, Leoše Janáčka, Johannese Brahmse

a Ludwiga  van Beethovena

Vstupné $ 25, studenti $ 15

Rezervace na tel. čísle 416/481-7294

***

Kostel sv. Václava má nového faráře Jana Davida

Narodil jsem se 27. května roku 1984 a pocházím ze severní́ Moravy, přesně z Lukavce u Fulneku. Miluji svou vlast, rodinu a lidi. Mým velkým životním koníčkem je hudba. Hraji na trubku a mam velmi rad sborový́ zpěv. Mým velkým koníčkem je také sport, rád hraji fotbal, volejbal, stolní tenis, jezdím na kole, ale také mám rád zimní sporty jako hokej nebo lyžování. Mým velkým přáním je mít dobrou kapelu a smíšený sbor, abych mohl hudbou chválit Boha. V životě považuji za největší hodnotu dar víry a dobrou rodinu.

Je mi 38 let a pocházím – jako jediný z ročníku, ale zatím také jako jediný pallotin vůbec – z České republiky. Mám čtyři sestry a jednoho bratra. Každý z nás hraje na nějaký hudební nástroj a rád zpívá, takže doma vždy bylo veselo. Hudbu miluji od dětství.

Když mi byly čtyři roky, dostal jsem od řeholních sester speciálně pro mě ušitou albu, abych začal sloužit u oltáře. S radostí a velkým zápalem jsem začal plnit svůj nový úkol. Ale asi jsem nebyl nejhodnějším ministrantem. Pamatuji si, že kněží museli uklidňovat můj smích nebo mě kamarád musel po kázání budit. Ale vždy jsem velmi rád ministroval a mše svatá byla pro mě něčím výjimečným.

Když jsem byl v osmé a deváté třídě, musel jsem na lékařské doporučení odjet během roku na šest týdnů do lázní. Poprvé jsem byl daleko a sám od rodiny a mohl se rozhodovat a vybírat podle svého svědomí. Po příjezdu do lázní museli rodiče podepsat potvrzení, že mohu jít každou neděli sám na mši svatou do města. Jak se později ukázalo, byl jsem jako jediný ze 70 dětí, který o takovou věc poprosil. Musel jsem tedy často hájit svou víru, názory a přesvědčení, ale bylo to velmi cenné.

Když jsem se musel před ukončením základní školy rozhodovat o střední škole, nebylo to pro mě jednoduché. Měl jsem hodně zájmů a nápadů. Nevěděl jsem ale, co by bylo pro mě skutečně nejlepší. Nakonec jsem do přihlášky napsal na prvním místě stavební průmyslovku a jako druhou zemědělskou školu. Když jsem se ale na stavební průmyslovku nedostal, chtěl jsem se stát instalatérem, neboť jsem rád fyzicky pracoval a chtěl na internát. Ve Valašském Meziříčí, kde jsem nakonec bydlel na internátě, jsem také šel čas od času do kostela na mši svatou. Pamatuji si, jak mě jednou při zpovědi zaskočil kněz otázkou: „Nepomyslel jsi někdy na to, že by ses stal knězem?“ Ta otázka se později vracela, ale já jsem ten hlas v sobě umlčoval. Přece nemáš ani maturitu a máš velmi rád holky, a vůbec – to jiní by měli jít, a ne já.

Před ukončením učiliště jsem cítil, že se chci dál ještě učit a dělat i něco jiného. A znovu jsem měl dvě možnosti. Buď půjdu na dva roky na nástavbu a tam udělám maturitu, nebo půjdu na konzervatoř. A když mě přijali na konzervatoř v Ostravě – obor trubka, věděl jsem, co mám dále dělat.

Když jsem už byl ve čtvrtém ročníku na konzervatoři, a měl tedy před maturitou, do mé farnosti přišli z Polska otcové pallotini. Málokdy jsem byl na eucharistii přes týden, ale v neděli jsem byl vždy, a to byl jediný den, kdy jsem se viděl s našimi novými kněžími. Nicméně otázka, kterou jsem před léty uslyšel, se začala v tomto roce čím dál více vracet. Měl jsem před sebou ještě dva roky školy po maturitě, a tak jsem nemusel přemýšlet o nejbližší budoucnosti. V tom čase jsem také při každé eucharistii cítil něco, co mi neustále říkalo, že mé místo je u oltáře, moje nejbližší budoucnost hned po maturitě. říkal jsem si tehdy: „Pane Bože, já nechci, proč já, proč teď?“ Myslel jsem, že mě to přejde, ale jednoho dne jsem pochopil, že musím Bohu odpovědět. Mohu Pánu Bohu říci ne? Určitě můžu, ale já jsem zkusil celým svým já říci ano. Jestli jsi mě Bože povolal, to já říkám ano. A tehdy jsem pocítil úžasný pokoj v srdci a radost.

V červenci roku 2006 jsem tedy odjel do Polska. Nejprve jsem prožil rok noviciátu ve Vadovicích (rodišti sv. Jana Pavla II.) a potom 6 let v pallotinském semináři nedaleko Varšavy. Jáhenské svěcení mi udělil v tomto semináři 12. 10. 2012 bp. F.V.Lobkowicz z Ostravy. Kněžské svěcení jsem pak přijal 11.5.2013 od kardinála K. Nycze, metropolity Varšavského.

Mé první působiště bylo na Vysočině a trvalo šest let, ve farnostech Radešínská Svratka, Olešná, Jámy a přilehlých vesnicích. Poslední tři roky jsem prožil ve své rodné farnosti ve Fulneku. Teď mohu jít tedy trošku dále a těším se do Toronta."

Zpravodaj farnosti sv. Václava

***