Poštovní adresa:

365 St. Clarens Ave.

Toronto, Ontario, Canada, M6H 3W2

Telefon Toronto: (416) 530-4222

Telefon Praha: 222-261-811

ISSN 1186-9283 (Print)

ISSN 1923-1784 (Online)

E-mail: abe@satellite1-416.com

& satellite1-416@satellite1-416.com

Roční předplatné je dobrovolné!

Pokud chcete poslat šek, označte ho

Satellite 1-416

Vítejte na stránkách




Měsíčníku Satellite 1-416 

20. ledna 2022; číslo 1

uzávěrka třetí čtvrtek v měsíci - dáno na internet 20. 1. 2022

 

Tak trochu  novoročního žertu po ránu

V noci z neděle na pondělí sněžilo, dá se říci, že vydatně a silnice byly plné uvízlých automobilů. Řidiči postávali kolem svých vozů a my, co jsme nemuseli do práce, jsme pozorovali létající vločky z okna. Mám ve zvyku probouzet se při poslechu stanice CJRT FM. Jazzová hudba je docela dobrá po ránu, ale tentokrát nějaký šprýmař zařadil na program Milese Daviese a Gershwinovu skladbu Summertime z opery Porgy a Bess. Trochu jsem si připadal jako, když by mi v letním horku někdo pustil vánoční Tichou noc. Ale musím přiznat, že je lepší slyšet ve sněhové vánici něco o létě než uprostřed letního horka poslouchat vánoční koledy.

***

Čapek po čtvrté

Jestliže nepočítáme divadelní hru Loupežník, která by se hodila k loňským podzimním volbám, máme zde Karla Čapka po čtvrté.

Nejprve to bylo v březnu 2020, kdy byla jakási čtená předpremiéra hry U-R-U od kanadské autorky českého původu Julie Lederer místo Rossumových univerzálních robotů je zde Univerzální robotská unie, jenže v roce 2020 se zdálo, že je již více aktuální Bílá nemoc a souboj idealistického doktora Galéna s Maršálem. Ve skutečnosti doktor Galén se nedostavil a místo něho přišel mladý ambiciózní lékař a Donald Trump se zázračně uzdravil, zatímco 849 105 Američanů toto štěstí nemělo a muselo si pořídit dřevěné sako.

Je až s podivem, jak Čapek dokázal odhadnout atmosféru, kolem Bílé nemoci i to, jak mnozí tuto nemoc zlehčovali až do okamžiku než se jich dotkla osobně. Fakt, že v Česku smrtelnost je více než pětinásobná než v Ontariu svědčí o tom, že se zde v Torontu dělalo něco dobře, nikoliv perfektně, zatímco odmítání očkování, jak vidíme zejména u mladších lidí v ČR, má také své důsledky.

Po třetí jsme se setkali s Čapkem při zahájení Filmového festivalu EU loni v listopadu, kdy slovinský režisér Darko Sinko natočil podle jedné Čapkovy povídky film Inventura. V hlavní roli s Dejanem Spasičem. Psychologicky jde o paranoiu, kterou pocítí člověk, když se cítí ohrožen a jak ho tento stav ohrožení začne ovládat. Strach je všude: v lidech vzdálených i blízkých. Ohrožený podezřívá i členy vlastní rodiny.

V okamžiku, kdy přišla zpráva o mutaci Omikron se mi vybavila nikoliv hra, ale Čapkova knížka Válka s mloky. Domníval jsem se, že byla zfilmována, ale nakonec jsem nalezl pouze záznam divadla Tramtarie v
Olomouci ve zpracování Vladislava Kracíka. V tomto provedení však chyběl začátek i konec. Takže jsem musel jít k původní verzi a k českému mořeplavci Vantouchovi či holandsky van Touch. Vše začíná opět nevinně – mloci jsou učenliví, ale bezbranní. Častokrát jsou obětí žraloků. Mohou žít pouze na jednom místě. Nemohou se pohybovat ani po moři ani po pevnině.  Jsou pracovití, proto by se dali využít jako levná pracovní síla. Potřebují však nové prostory a tak kapitán Vantouch (van Touch) najde sponzora pana Bradyho, který mu poskytne loď na jejich přepravu, ale pouze jako vedlejší produkt. Přesto se mloci rozšíří prakticky do celého světa a potřebují stále více životního prostoru.

Typické je, že původní architekt a objevitel mloků zahyne a mloci žijí svým vlastním životem.

Podobně jako Covid-19 není závislý na místě vzniku někde v Číně, ani mloci nejsou odkázáni pouze na své staré území poblíž Sumatry. Dostanou se i do Británie a Itálie. Jejich rozšíření není už pouze v přímořských zemích, ale dostanou se přes Německo po Labi a Vltavě i do Prahy.

Když jsem položil kontrolní otázky svým známým, čím vlastně tento příběh končí, většina z nich skončila u mloka pod Vyšehradem.

Skoro nikdo si nepamatoval závěr, kdy Lemurští Salamandři mluví Pidgin English, kdežto atlantští Basic English. Atlantové pak proniknou Suezským kanálem do Indického oceánu, zatímco lemurští mloci se tlačí přes Mys Dobré naděje na západní břeh Afriky. Prohloubí se propast nedůvěry a věčného nepřátelství na život a na smrt. Atlantové pohrdají Lemury, které považují za špinavé divochy a Lemuři nenávidí imperialistické atlantské Mloky. Dojde k světové válce Mloků proti Mlokům a mloci nakonec vyhynou. Lidé se začnou vracet zpět, ale moře bude ještě dlouho smrdět rozkladem. Vznikne nová legenda o potopě světa, kterou seslal Bůh za hříchy lidí. Budou také zkazky o potopených mytických zemích, které prý byly kolébkou lidské kultury; bude se třeba bájit o jakési Anglii nebo Francii nebo Německu - „A potom?“ --- Dál už to nevím.

***

Vypadá to nadějně varianta omikron potře všechny předchozí varianty, podobně jako Lemuři potřou Atlantské mloky, včetně variant alfa, beta i delta. Mnoho se nehovoří o jihoamerické lambdě. Pokud tomu tak bude. Tentokrát by se Čapek strefil. Pokud tomu tak nebude, tak budeme muset s kovidem žít dál, ale není nutné s ním umírat.

Inu toť… Možná to potrvá biblických sedm let a lid se stejně nepoučí.

Důležité je, že opět vidíme světlo v tunelu. Otázkou je, jestli je to pouze žárovka nebo skutečně světlo na konci.

Aleš Březina -Foto z představení hry z Divadla Tramtárie v Olomouci

***

A opět Čapek, tentokrát po páté

V okamžiku, kdy jsem dokončil úvahu o Čapkově Válce s mloky, jsem dostal oznámení, že v den uzávěrky Satellitu to jest 20. ledna 2022 bude bosenský theatrolog, překladatel, dramaturg a pedagog Hasan Zafrinović mít internetovou lekci o Karlu Čapkovi. Karel Čapek, an export author: Robots, Newts and White Disease.
Kromě bratra Josefa měl Karel Čapek ještě sestru Helenu. Jen pro zajímavost Helena Čapková se narodila 28. ledna 1886 tedy ve stejný den jako Zafrinović, ale ten se narodil v roce 1975. Jejím prvním manželem byl politik a právník František Koželuh. Po druhé se provdala za spisovatele a diplomata Josefa Palivce, který byl v roce 1951 odsouzen ve vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou. Zemřela 27. listopadu 1961. Rok po její smrti vyšla cenzurovaná část jejich vzpomínek Moji milí bratři. Na Karla Čapka měla velký vliv babička z matčiny strany. Proto se Čapkovy pohádky odlišují od klasických českých pohádek. Jelikož Čapek pocházel z doktorské rodiny, v jeho hrách i románech velice často je hlavní postavou doktor. Velice často se soustřeďuje na přírodu. V zahraničí studoval nejprve v Berlíně, později spolu s bratrem malířem Josefem v
Paříži. V Praze žili v jedné vile na Vinohradech. Práva na hru RUR koupila nejprve americká firma Paramount, ale nikdy ji nezrealizovala, i když byl několikrát pokus tuto hru vytunelovat, byla zfilmována až teprve nedávno v Japonsku. Náznaky plagiátu jsou u Alexeje Nikolajeviče Tolstého. Název robot není od Karla Čapka, ale od Josefa Čapka a pochází zřejmě ze slovanského robota. V Srbsku byl robot často překládán nesprávně jako robotnik. Karel Čapek však robota oživil. Je zajímavé, že Čapek je nesmírně populární například v Japonsku, kde
japonská princezna označila za svou nejpopulárnější pohádku jeho Pošťáckou z cyklu Devatero pohádek. Čapek byl mnohokrát v různých zemích zakazován. Například Bílá nemoc se nemohla hrát v Titově Jugoslávii, protože zápornou postavou byl Maršál, což by mohlo divákům připomínat Maršála Tita.

Moje aplikace Války s mloky na současnost a kovid 19 má však i svůj háček. Kdosi se před krátkým časem pokusil mloky přirovnat k migrantům. Inu každá hůl má dva konce, ale přesto bych soudil, že moje verze je optimističtější.

abe

Foto: Z prezentace Hasana Zafiroviće: Kniha Heleny Čapkové, popularita R.U.R v Japonsku, Hry Karal Čapka

***

NÁVRH USNESENÍ

VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY

k 45. výročí zveřejnění Prohlášení Charty 77

Vláda se hlásí k tradicím dlouholetého zápasu Charty 77 o lidská a občanská práva a o demokracii. Váží si všech obětí represí souvisejících s Chartou 77 i dalšími tehdejšími nezávislými iniciativami a všech, kteří se na jejich činnosti podíleli.

prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.

předseda vlády

Předkládací zpráva

Dne 6. ledna 1977 bylo zveřejněno Prohlášení Charty 77 podepsané 241 československými občany a navenek zastupované třemi mluvčími, filosofem Janem Patočkou, politikem Jiřím Hájkem a dramatikem Václavem Havlem. Téhož dne započaly vůči signatářům prohlášení represe. Byly provedeny desítky domovních prohlídek, řada signatářů byla v následujících hodinách zadržena. Sdělovací prostředky spustily mohutnou kampaň proti Chartě 77, aniž by její text byl kdekoliv v tehdejších médiích zveřejněn. Signatáři Charty 77 byli skandalizováni, bylo proti nim poštváváno veřejné mínění. Václav Havel, jeden z mluvčích, byl v následujících dnech uvězněn stejně jako někteří další signatáři. Dne 13. března po dlouhém výslechu zemřel mluvčí Charty 77 Jan Patočka. V nastalé atmosféře represí a veřejné skandalizace se k Chartě 77 přidávaly stovky dalších občanů. Mocenský tlak a represe Charta 77 přestála.

Charta 77 se odvolávala na Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, jakož i na Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které vstoupily v Československu v platnost v roce 1976. Svobody a práva lidí, těmito pakty zaručované, jsou hodnotami, na nichž dnes stojí i náš současný český stát. Charta 77 také připomínala, že odpovědnost za dodržování lidských a občanských práv dopadá především na státní moc, ale že svůj díl odpovědnosti za poměry nese také každý občan. Občanská angažovanost má smysl za každých okolnosti a v každé době.

Hodnotové zakotvení naší země je významnou zárukou, že stát bude i nadále prosazovat respekt k lidským a občanských právům a k lidské důstojnosti. Bez odvážných postojů signatářů Charty 77 by cesta k dnešní podobě státu byla mnohem obtížnější. Charta 77 zůstává připomínkou statečného občanského postoje a vzdoru, který má i za cenu obětí sílu proměňovat svět.

***

Nejbližší akce

  1. 31.ledna 2020 se uskuteční digitální projekce filmu Anděl Páně.

































Registrace:

https://utoronto.zoom.us/meeting/register/tZEsdOivpjgtG9x3jUhwkx1ykWPe8eANt1wS


***






Vážení a vzácní přátelé,

 

za iniciativu Chceme volit distančně si vás dovolujeme pozvat na již  6. virtuální debatu zahraničních Čechů, která se uskuteční 4. 2. 2022 a ponese název Srdcem doma.

Toto datum hraje pro krajany důležitou roli. Na základě výzvy ministerstva zahraničí si Češi ve světě zvolili 4. únor za svůj významný den: den odchodu J. A. Komenského do exilu. J. A. Komenský, byť daleko od domova, srdcem zůstal vždy doma. Naše iniciativa vyhlásila minulý rok (4. února 2021) kampaň na podporu uzákonění korespondenčního hlasování, která trvá dodnes.

 

Pozvánku na 6. virtuální debatu přijali následující hosté:

- Martin Smolek, náměstek ministra zahraničí pro řízení sekce právní a konzulární, MZV ČR.
- Pavel Pitel
, ředitel konzulárního odboru MZV ČR.
- Jiří Krátký
, zvláštní zmocněnec pro krajanské záležitosti, MZV ČR.

 

Datum debaty: 4. 2. 2022

Začátek debaty: 17:00 hodin středoevropského času (CET)

Moderátorka debaty: Eva Hrnčířová, česká novinářka, reportérka a moderátorka.

Virtuální platforma: video-konferenční platforma Zoom.

 

K účasti na setkání je potřeba vyplnit tento přihlašovací formulář:
https://forms.gle/S5xSS44Yeanj5HUm8

Odkaz na Zoom zašleme včas všem přihlášeným.

 

Debata se zaměří na otázky z oblasti sociálně-právní služby českým občanům v zahraničí a na otázky ohledně prosazení korespondenční volby, včetně uvedení dobrých příkladů z praxe od našich zahraničních sousedů.

Vaše otázky pište přímo do přihlašovacího formuláře, viz výše.

 

Děkujeme také za přeposlání odkazu s přihláškou Vašim přátelům, které by tato debata mohla oslovit.

 

Těšíme se na setkání s Vámi!

Marta McCabe a Dagmar Straková,

organizátorky 6. virtuální debaty

https://www.chceme-volit-distancne.cz


***


















http://www.masaryktown.ca/czech-school

***

Nový domov 2.0

První číslo Nového domova v roce 2022 přináší zamyšlení redaktorky Martiny Tomšů, jestli publikovat Nový domov v češtině/slovenštině nebo v angličtině. Je zde o české škole v Calgary. Michaela Hoferica má medajlonek slovenského fotografa Juriho Dojče. Ačkoliv většina čtenářů nápoj zvaný Slivovice zná, tentokrát těm, kteří na něj zapomněli ho připomene Jacob Janek. Zajímavý je projekt, kdy sociálně slabí krajané mohou dostat kupón na zboží v hodnotě 50 dolarů. Je nutné zavolat na Masaryktown Karen (416) 439-4354. Ekonomickými projekty se zabývá zaměstnanec českého konzulátu v Torontu David Müller. Zároveň je zde vyhlášení soutěže fotografií z loňského podzimu.

Toto číslo naleznete na této webové lince. 

Nový domov 1/2022




****


Kdysi jednou… (2)

Čtenářem mi bylo vytknuto, že jsem konec australského povídání usekla, a že je to škoda, že by si rád chtěl ještě více o Austrálii přečíst. Samozřejmě, že mě to potěšilo, pochval se v životě zas tak moc nedostává. Já vím, tohle stejné napadlo i mne, když jsem původní článek dokončila. Rozhodla jsem se, že to napravím a ještě pár stránek dám dohromady. Austrálie je země velice zajímavá, rozmanitá, exotická, přitom moderní a kde každý si může najít své místo. Určitě stojí za to se o ní více rozepsat. Strávili jsme zde, můj kamarád a já, nezapomenutelných třicet dní. Je zemí, kdy každý nový den byl jiný než ten předešlý a jeden nikdy nevěděl, co na něho zítra čeká. Střetávali jsme se i s jinými vandrovníky, kteří si koupili SUV’s, v něm spali, žili, a cestovali zemí do omrzení, anebo až peníze došly. Potom jim ale nastal vždy problém, jak se auta zbavit, jak a kde ho prodat. Podzemní garáže u velkých supermarketů k tomu dobře sloužily. Tady se tato auta předávala z ruky do ruky dalším cestovatelům a nadšencům poznat a projet se kontinentem. Také jsme o tom uvažovali, že bychom si auto koupili, ale pro nás by to nebylo přínosné. Pobyt jsme plánovali jen na měsíc, a jak jsme slyšeli, častokrát se kupující nenašli pro několik týdnů. A sedět v podzemí v garáži v autě a čekat? A co pak s autem? Ne, tohle by pro nás nebylo. 

   Hmmm, takže kde jsem to skončila?  Ano, Silvestrem s českým usedlíkem Mirkem v Coober Pedy a výletem do rozpálené červené pouště po prašné cestě s neustále modrou oblohou a sluncem nad našimi hlavami. Od toho nebylo nikdy úniku. Žádný stín. Občas byl vidět sice nějaký keř, dokonce i jednoho ptáka jsme zahlédli. I když se zdá, že tu život není, tak přeci jen je. Hlavně prý večer, když se hmyz ze stromků a keřů vypraví za potravou.

Cestou zpátky do městečka jsme se zastavili a pozdravili dalšího zdejšího starousedlíka, prý barona,  Avid von Blumenthal z Litvy, který bojoval s Němci ve WW2. Po válce emigroval do Austrálie a 13 let lovil krokodýly, než se v roce 1975 usadil v Coober Pedy.  Kdysi byl zdejším Tarzanem, má přezdívku „Krokodýl Harry“ a je známou figurkou po širém okolí. Teď, kdy mu léta již pokročila, stala se z něj vyhublá, sluncem snědá kůží potažená kostra a ukazoval svoje, až excentrické, podzemní bydlení zvědavcům jako „museum,“ kde bez ladu a skladu je sbírka  kostí, soch, primitivního umění i dámského spodního prádla. Ano, bylo ho tam hodně a mimo jiné i jedna socha ženy se třemi prsy. Byl znám svojí láskou k ženám. Nechybí ani zprávy od návštěvníků, stěny příbytku byly jimi popsané. Připadalo mi to sice zajímavé, ale hrozně kýčovité, i když i unikátní.
Možná asi proto, to bylo zajímavé. Dává to smysl? Zcela určitě jeden musí mít porozumění pro humor navštívit jeho svérázné soukromí. Ale i tak, bunkr láká k návštěvě a věřím, že je i nadále stálou atrakcí pro návštěvníky opálového podzemního města, i když Harry již nežije, legendou stále zůstal. Dobrovolníci se teď o jeho podzemí starají. Jeho obydlí bylo dokonce použito jako kulisa i ve dvou filmech. Popřáli jsme mu hodně zdraví a jsem ráda, že jsem mu mohla i potřást rukou; za nedlouho na to totiž zemřel.  Mám obdiv ke všem, kteří zde v těchto horkých nehostinných podmínkách žijí, ale jak jeden z nich řekl: „…ten nekonečný horizont mi dává mír a klid na duši.“ I na peklo si jeden zvykne.

  Návštěva australského outbacku (velmi málo obydleného vnitrozemí) bylo novou zkušeností. Mirek zde žil již 20 let a dozvěděli jsme se od něj spousta zajímavostí o jeho zdejším životě a dolování opálů. Ty zde byly nalezeny v roce 1915 a původní opálové deposity se našly hned na povrchu anebo malinko pod ním, takže jejich těžba nebyla náročná. Za to ale horko a nehostinné, tvrdé životní podmínky, to bylo obtížné! Opály se nacházely ale i hlouběji a tak si horníci při dolování začali uvědomovat, že trochu doleji je i teplota nižší, příjemnější. Netrvalo dlouho a začali přes horké léto kempovat v dolech. Tato původní základní přístřeší se postupem doby zdokonalovala až do dnešní podoby pohodlných, až luxusních moderních domů, s veškerým příslušenstvím. Naleziště opálu sem přilákalo dobrodruhy ze všech různých koutů světa. Po  druhé světové válce  vojáci, vracející se z války domů, se zde také začali usazovat. Postupem času se z malé osady stávalo moderní podzemní město. Nechybějí zde ani kostely, malá nemocnice, škola, elektrické vedení i pitná voda. Tvrdí se, že Coober Pedy je místo s nejvyšší rozdílnou etnickou populací ze všech konců světa a i vysokým procentem domorodých obyvatel. Spolu všichni dohromady vyprodukují 90% z celkového množství světového opálu. A jak jsem se i dozvěděla, není opál jako opál. Velmi záleží na barvě - černá barva má větší cenu než průhledný krystal, který má zase vyšší cenu než bílý anebo mléčný. Dominantní červený opál je cenově vyšší než zelený a ten zas má větší cenu než opál modrý atd., atd…. Ještě než jsem tohle věděla, koupila jsem si prstýnek s modrým opálem, moc se mi líbil, je velmi neobvyklý. Hezká památka a žádná další tíha do baťohu. Stejně jsem si vždycky myslela, že opály jsou jen mléčné, teď vím, že ne. 

  Ale i toto příjemné setkání končí, nasedáme do autobusu a máme před sebou 700 km do Alice Springs. Krajina se začala pozvolna měnit, z červené rozpálené země začaly vykukovat keře, občasný stromek a v malé míře i křovitý porost. Nezapomenutelnou podívanou byly velbloudi a mustangové pádící ve volném prostoru opodál silnice. Nechyběli ani klokani. Dva obrovití orlové – určitě 3 metry rozsah křídel - se dělili o mršinu na silnici. Na obzoru se začala objevovat i pohoří, jedno skončilo, druhé začalo. Cestujeme po Stuart HWY, historická explorativní cesta. Občasná, už zrezavělá auta se povalují okolo silnice, doklad, že se zdejší podnebí nesmí brát na lehkou váhu.  

Alice Springs, až do 31. srpna 1933 známé jako Stuart, je městečko v Severním teritoriu a v samém centru střední Austrálie. Area je také známa jako Mparntwe zdejším domorodým obyvatelům. Leží přesně na poloviční cestě z Adelaide do Darwin, což je 1500 km.  Ano, Austrálie je rozlehlá! Založeno bylo v roce 1872, kdy se přesně tudy pokládala telegrafní linka a to nebyla snadná práce.  Žije zde přibližně 25 000 obyvatel. Město je populární zastávkou k doplnění zásob - hlavně litrovky s vodou, koupit pastu na zuby anebo poslat pohlednice. Je i bránou k průzkumným výletům do nekonečné červené pouště, ale i vstupem do okolních parků. Pásma hor MacDonnell s mnoha vodopády, roklemi, skalními útvary jsou rájem pro toulky přírodou. Hlavním lákadlem jsou ovšem organizované výpravy k Uluru (Ayers Rock), největšímu monolitu na světě, což je nejoblíbenější turistická atrakce Austrálie. Uprostřed pouště se najednou objeví takový obrovský balvan! Určitě jste ho již viděli na fotografii, hlavně při západu slunce, kdy je nádherně zbarven do oranžova až červena; je i nejčastějším námětem australských pohlednic a suvenýrů. No, možná je to těsné s budovou Opery v Sydney. Monolit je možno obejít, je to jen 3600 m, anebo se vyšplhat i nahoru. I když je výstup jen 1600 m, je to náročný fyzický výkon, zvláště teď v letních horkých dnech. S výšlapem se začíná ráno ve čtyři hodiny, dokud ještě nejsou čtyřicítky a se svítilnou na čele.

V městečku jsme zastavili, ale dlouho jsme se nezdrželi, i když jsme o tom silně uvažovali. Co nás lákalo, byly výlety do hor a ano, podívat se k monolitu. Co nás od toho odradilo, bylo na prvním místě 46 stupňů na teploměru a potom velká turistická propaganda zdejších atrakcí a všude agenti, kteří nabízeli své služby. Auto jsme neměli, takže bychom museli ke kamenu jet s výpravou, přespáním v kempu a to se nám nechtělo. Nejsme nadšenci organizovaných výletů, ano, někdy je to nutné, když není jiné cesty, ale tentokrát jsme to vzdali. Že neuvidíme červeno-oranžově zbarvenou australskou atrakci nám zas tak úplně nevadilo, viděli jsme a zažili jsme zas jiné věci, co neviděli a neprožili jiní.

Z Alice Springs jsme autobus vyměnili za vlak a nasedli jsme do proslulého  The Ghan. Nastoupit se dá v Adelaide a vystoupit až v Darwin. Skoro 3000 km a přibližně 53 hodin, s mnohými zastávkami cestou. Své jméno prý dostal, na počest jezdcům na velbloudech, Afghan camel drivers, lidově Afghans, nebo Ghans, kteří v rocích 1860-1930 pracovali v neobydlených regionech Austrálie a tak pomáhali kolonizátorům se dostat do jejího vnitrozemí. Druhá verze mluví o prvním cestujícím ve spacím voze, kterým byl Ghan a který se uštěpačně vyjádřil o jeho životaschopnosti. Jak je vidět, tak se zmýlil.

  Vlak byl dlouhý více než půl kilometru. Veškeré pohodlí, klimatizace, o jídlo se jeden nemusí start. To je v té první nejdražší skupině. My jsme si užívali cesty a pohodlí v té nejlacinější, měli jsme jen lehátka na rozložení a bez jídla, bylo to ale i tak bezva, jednalo se o jednu noc. Celým vlakem jsme se prošli, v jídelním voze ochutnali nabídky z jídelníčku. Nádherné vybavení, má to být jeden z nejluxusnějších co na světě jezdí. Takhle nějak si představuji i slavný Orient Express anebo Canadian Pacific. Ani jedním z nich jsem zatím ještě nejela, ale jeden nikdy neví…. Na tomto výletě jsme jeli vlakem, s četnými zastávkami, z Hong Kongu až do Prahy přes Čínu, Mongolsko, Rusko, Polsko. To bylo nějakých vlaků! Cestování vlakem mám ráda, o tom o všem třeba v dalším pokračování.

  Cestovalo s námi hodně rodin s dětmi a také domorodí. Rozbalilo se jídlo a společné hodování začalo. Velice ráda pozoruji lidi, nahlížím tak i trochu do jejich duše. Tomu mě naučila moje babička. O prázdninách jsem vždy u ní strávila pár

týdnů a skoro večer co večer jsme chodily na čerčanské nádraží, posadily se na lavičku a hodinu jen tak se koukaly a pozorovaly okolí. Babička si občas vyměnila s někým pozdrav anebo pár slov, beru to, že potřebovala styk s lidmi.

  Jako hlavní možnost dostat se snadněji do vnitrozemí, se s výstavbou tratě a položením prvních kolejí už začalo v roce 1877. Trvalo to bezmála padesát let, než se z Adelaide do Alice Springs konečně mohlo přijet a posledních 1500 km bylo dokončeno téměř až o století později. Příčin bylo několik.  Dráha byla původně vedena po povodňových pláních a tady, v Severním teritoriu Austrálie v létě hodně prší. Mnohokrát se stalo, že koleje byly pod vodou a vlak nemohl jet dál. Někdy to byl den, dva, někdy zde stál až deset dní. Jídlo cestujícím bylo dopravováno helikoptérou. To bylo to pravé dobrodružství! I rozsah kolejí se několikrát měnil. V roce 1982 původní Ghan jel svoji poslední jízdu. Nový Ghan pobere prý dvakrát tolik cestujících a jízda vlakem se i o několik hodin zkrátí. Ale bylo to nutné? Já bych raději jela rychlostí starého Ghanu 40km/hodinu, seděla přilepená u okna a pozorovala krajinu, která se každým kilometrem měnila. Ale i tak, když krajina míjela před mými očima poněkud rychleji, i tak to byl úžasný zážitek. Jedeme směrem na sever do The top end (nejvyššího konce) Austrálie, který je tropickým regionem s monzunovými, dlouho trvajícími dešti, drsným pomezím a extrémními změny klimatu; kde odlehlost, izolace a řídká obydlenost, byly hlavním důvodem nízké návštěvnosti. Je to krajina s několika nádhernými národními parky, chráněná UNESCO, promíchaná s odlehlými ranči s dobytkem a zemí původních obyvatel. Deště jsou zde v letních měsících, tzn. v Austrálii říjen – březen častým problémem. Hlavně povodně, které izolují osadníky častokrát i na několik měsíců. Stejně tak např. omezují i návštěvnost parků, protože silnice/cesty jsou příliš prosáklé vodou, měkké a přístup do parku je z důvodu bezpečnosti zakázán. To se stalo i nám, bohužel, chtěli jsme si udělat výlet aspoň do jednoho z nich, ale měli jsme smůlu. Silnice byly pod vodou a v jedné části voda ji strhla. Zkrátka a dobře, do Austrálie jsme přiletěli v nevhodnou klimatickou dobu. Zato ale porosty a stromy bujely  zeleni.

Nejvyhledávanějším a nejvíce navštěvovaným je park Kakadu. Obrovská přírodní rezervace o 19 000 km čtverečných, zahrnující mokřady, řeky i pískovcové formace. Je domovem pro více jak 2000 rostlin a zvěře, od sladkovodních krokodýlů, ptáků i želv s méně vypouklým krunýřem. Tento druh želvy je specifický pro tuto oblast. Podle slov jiných je to nádherný, unikátní park s mnoha vodopády, roklemi, rájem pro kanoisty, často stále ještě s nedotčenou přírodou. Co stojí určitě za podívanou, jsou malůvky domorodců na skalách, některé sahající až do prehistorické doby.

Druhým je národní park Nitmiluk, s menší rozlohou, jen 2 900 km čtverečných. Jeho největším lákadlem je Katherine’s gorge (rokle), dlouhá 12 km s rovnými pískovcovými stěnami až 50 metrů vysokými a s nesčetnými vodopády.  Shlédnout se dají na kánoi, pěšky, na výletní lodi anebo dokonce se můžete podívat i z výšky z helikoptéry. Když jsme nemohli dovnitř, tak jsem si aspoň koupila pohledy. Sice velmi slabá útěcha, ale aspoň něco.

Bránou do těchto parků je městečko Katherine, ležící mezi Alice Springs a Darwin, s populací kolem sedmi tisíc. Tohle zastavení si budu velmi dobře pamatovat. Důvod? Co mě velmi upoutalo jízdou vlakem, byly mohyly pískovcové barvy, které volně vyčnívaly z trávy a porostu a dosahující výšky až několika metrů. Nevěděla jsem zprvu, o co se jedná, ale pak jsem zjistila, že tyhle fascinující stavby vytvořili termiti. Bylo to něco úžasného, nemohla jsem tomu věřit, že ti malí živí drobečkové tohle mohli uplácat dohromady! Jejich výtvory jsou distinktivní součástí severní australské krajiny, a najdou se zde nejrozmanitější útvary než kde jinde na světě. Tyhle zemité stavby s unikátní strukturou mohou být v rozsahu od malých kuželů až k velkým monolitům, stojící jako strážníci a bdělým okem přehlížející savanu. Sáhla jsem si na ně, jsou tvrdé jak ta skála! Jsou postaveny především z trusu, hlíny a odumřelých jedinců. Spojení je zajištěno slinami.

Termiti jsou rozšířeni v tropech a subtropech. Ačkoli jsou často označováni jako bílí mravenci, mravenci nejsou. Nejbližším příbuzným tohoto řádu jsou švábi. Mezi námi už žijí hodně dlouho, v roce 2016 byla publikována studie s novými objevy pravěkých termitů zalitých v jantaru, žijících na území současného Myanmaru již asi před 99 miliony let. Jednotlivci se děli do tří kast – dělníci, vojáci a královská dvojice. Jsou sociálním hmyzem, to znamená, že žijí v koloniích, které vytváří hnízda - podzemní i nadzemní.

Podzemní – je systémem komůrek a chodeb, které slouží k přísunu potravy a vody. Veliká část jedinců, často jich bývá i několik milionů, za celý svůj život hnízdo neopustí.

Nadzemní – jsou nejznámější kolosální zvířecí stavby. Dosahují výšky i šesti metrů a až s dvaceti metrovým průměrem!  Ani jeden takový se mi sice nepodařilo zahlédnout, ale ony i třímetrové stačily!

Někdy si termiti budují svá hnízda i v odumřelých stromech.

Termitů je hodně druhů, některé jsou známi jako škůdci dřeva a pro svou schopnost strávit skoro prakticky cokoli, mohou lidem působit značné škody.  Z hlediska ekosystému jsou velmi prospěšní a například na savanách umožňuje jejich přítomnost růstu mnoha druhů rostlin.

  Na zdejším trhu jsem si musela koupit i novou sukni a dvě trička. Ano, byla to nutnost, na původních -  prach, pot a horko se podepsalo. Denní máchání už nevydržely. Tady mě i upoutaly a obdivovala jsem dřevěné foukací hudební nástroje domorodých obyvatel -   didgeridoo, ve formě dlouhé trubky, tradičně vyrobené z duté větve a s melodickým hlubokým zvukem. Jsou bohatě zdobeny jejich typickými znaky/kresbami. Některé dosahují až dvoumetrové délky a věřte, je to velké lákadlo si jednu z nich přivézt domů jako suvenýr. Obdivovala jsem práci i její  zvuk. Odolala jsem, měli jsme před sebou ještě další měsíce cesty a co já s metrovou tubou budu dělat? Poslat jsem ji nechtěla, byla dost křehká, mohla by se cestou poškodit anebo i rozbít. Zanedlouho jel ale do Austrálie můj syn a tubu mi koupil a přivezl, takže ji přeci jen doma na polici mám.

  Nasedli jsme opět do vlaku a cíl našeho australského cestování se blížil. Darwin, hlavní město severní Austrálie ležící na samém konci kontinentu, nás přivítal deštěm. Hned u nádraží stál autobus, který nás odvezl do velmi pěkného hostelu s vlastním pokojem, večeří a s cenou v našem rozpočtu. Takže o nocleh na tři dny bylo postaráno a ani jsme při jeho hledání nezmokli.

  Darwin je moderní, s kosmopolitní atmosférou pulsující větší město a s bohatým nočním životem. Žije zde přibližně 70 tisíc obyvatel. Tak jako i pro jiná australská města je typické množství restaurací, barů i kaváren, tak to stejné najdeme i tady. Trvalo mi to skoro celý měsíc, si v kavárně objednat a pak dostat kávu přesně takovou, na jakou mám chuť.  Na tabuli nad barem je vždy výčet aspoň dvaceti různých variant, no a teď si vybírejte! Dominuje espresso a další jeho variace. Okolo přístavu jsou nejen příjemné procházky a vyhlídky do dálek, ale i množství útulných míst k posezení. Při tom při všem, ale Darwin stále nese sebou i znaky australského outbacku. Je oblíbenou hlavní zastávkou pro turisty směřující jednak dolu do parků a na druhou stranu – odtud se dá i snadno cestovat do jiných lokací, např. asijských. Darwin je blíže Jakartě v Indonésii, než ke Canberra,  dole na jihu Austrálie. My jsme odtud letěli do Východního Timoru.

  V roce 1974 přesně na Štědrý večer, se cyklon s rychlostí až 280km/hod., přehnal městem a z 11 200 domů, jen 400 nebylo zničených; 66 lidí zemřelo. Nově postavené domy jsou silné konstrukce a měly by větru odolat. Většina lidí ale stejně říká, že jakmile uslyší zprávy o dalším cyklonu, dají nohy na ramena a ujedou. Vrátí se, až se vše utiší, a teprve potom se uvidí, zdali nová konstrukce domu je doopravdy cyklonu odolná.

Objevení zlata v okolí Darwinu v roce 1871 sem sice přilákalo množství prospektorů, ale na mapu se dostal až během WW2. Byl důležitou základnou pro spojenecká vojska v bojích s Japonci v Pacifiku. Jako jediné místo v Austrálii, během této války, zažil 64 náletů a 243 lidí přišlo o život.

  Stojí za zmínku, od čeho/od koho dostalo město své jméno. Přístav byl objeven v roce 1839 Johnem L. Stokes, který ho pojmenoval jménem svého spolu námořníka evolucionisty Charlese Darwina, se kterým se plachtil na lodi Beagle.

  Prohlédli jsme si město, navštívili pár otevřených tržnic, vydali jsme se i na projížďku lodí okolo přístavu. Vychutnávali jsme si mnohé doušky kávy, loučili jsme se s Austrálií. Byla k nám dobrá. Poslali jsme pár posledních pozdravů a za drobnosti jsme utráceli naše poslední drobné.

  I teď po čase, když tyto řádky píši, hned se mi přede mnou vybaví ona stěžejní místa našeho putování touto zemí. Pořád vidím před sebou Bondi beach v Sydney, přeplněnou polonahými vyznavači slunečních paprsků; rozžhavenou červenou pláň outbacku s nekonečným horizontem; teploměr, kterému už došly čárky v horní polovině; zrezavělá auta kolem silnice; siluety mravenčích opálových dolů na nedozírné rovině v Coober Pedy; pádící stáda zvířat ve volné přírodě a mohyly termitů. Bohužel, nepočítala jsem, kolik lahví vody jsme vypili, ale bylo by jich hodně.  Pohybovali jsme se srdcem, středem země, z jihu na sever. Východ a západ Austrálie? To si nechávám až na příště…

Už víte, kam vás vaše příští kroky povedou?

Nezapomeňte, i pršet jednou přestane..

Naďa Humlová, leden 2022

***

Kniha roku

Možná by bylo zajímavé vědět jak jsme prožili první dekádu ledna: sněhu máme po kolena, mráz dnes pod -30°C, normální leden, i když média tvrdí opak.

Dočetli jsme Kunderův životopis a jeho dobu, 850 stran; četli jsme knihu od Mikuláše do Tři králů, s gustem a zálibou.

Pro nás otrlé čtenáře je životopis knihy  Kundera a jeho doba suverénně nejlepší kniha za poslední rok, dva tři…

Jan Novák, autor životopisu sesbíral z mnoha zdrojů písemných a slovních a uspořádal do přehledných kapitol, takže čtenář je proveden životem i dobovým pozadím náramně elegantně a výbornou češtinou bez kudrlinek.

Stručný obsah knihy i životopis autora je popsán na přebalu knihy, což nebudu opakovat, kniha je na pultech knihkupectví, pouze na zadní straně jsem v odstavcích od kritiků knihy zahlédl slovo kontroverzní třikrát, což jen zvýšilo atraktivnost knihy, protože ctíme kontroverznost a popravdě se mi hnusí sborový souhlas i potlesk kývalu.

Ve čtvrté, tedy poslední části knihy Novák rekonstruuje ze zpráv Stb a svědků jak metodicky normalizátoři vyštvali Milana Kunderu, čtyřicátníka z vlasti do Francie na dvouletý pobyt, kde měl působit jako profesor na univerzitě. Později bylo rozhodnuto ministrem Obzinou, že Kunderu nepustí zpátky do vlast, aby psal česky. Kundera odjížděl v červenci 1975, ve věku 46 let a nevěděl, že spadla klec. Tím kniha končí, ale nekončí Kunderův život; oslavil 92 let v Paříži a píše francouzsky.

Je ironické, že autor Jan Novák, emigroval do USA po pancéřovém srpnu 1968, měl tehdy 15 let, vystudoval a jeho zájem o češtinu a historii ho přivedl zpátky do Prahy po krachu vlády jedné strany, publikuje v češtině a některé jeho knihy jsou ozdobeny uznáním o zásluhy české kultury.

Doufám, že jsem vyhecoval Tvůj čtenářský zájem k četbě knihy, která prostřednictví osoby Kundery osvětluje naše mladí, když jsme nevěděli ani zlomek co kniha popisuje.

Dík za Tvou přízeň a přeji všecko dobré doma i venku.

Rosťa Firla – Sudbury

***

Sport

Ke třem zápasům kvalifikace Mistrovství světa v Kataru nastoupí Kanada bez svého nejlešího hráče Alphonsa Daviese, který po kovidovém onemocnění má zánět srdečního svalu. O zápasech Honduras-Kanada 27. ledna 2022 v 20:05, Kanada-USA v Hamiltonu 30. ledna 2022 v 15:05 a Salvador-Kanada 2.února 2022 v 21:05 budeme informovat.

Zpravodajství z kopané naleznete na:

fotbal.zpravy. ca .

Zpravodajství z hokeje včetně  informací jak si vedou naši v NHL je na:

hokej.zpravy.ca

Aleš Březina




 

Celková tvorba do roku 2020

www. paintinggallery.net


Poslední virtuální výstava koláží 2021

www.paintinggallery.ca

Ti, kteří nás podporují

Archiv letošního ročníku

Leden 2022

Na dotazy čtenářů odpovídá český právník Jaroslav Horký

Mám syna. Nikdy se o mě nestaral a už vůbec mi nepomáhal. Chci ho vydědit. Lze to a kolik to finančně v Čechách obnáší?

Dobrý den, ohledně vydědění občanský zákoník v § 1646 stanoví důvody na základě kterého můžete potomka vydědit. Ve vašem případě by vzhledem k popisu situace připadal důvod podle písm. b) (neprojevuje o zůstavitele opravdový
zájem, jaký by projevovat měl) a písm. d) (vede trvale nezřízený život. Dle odst. 3) ust. § 1646 o.z. - přežije-li vyděděný potomek zůstavitele, nedědí ani jeho potomci, nedožije-li se vyděděný potomek smrti zůstavitele, pak jeho potomci dědí vyjma těch, kteří jsou samostatně vyloučeni z práva dědického. Prohlášení o vydědění se činí stejným způsobem jako závěť nebo přímo v závěti, a to vždy písemnou formou buď jako soukromou nebo veřejnou listinu. Cena sepsání dokumentu se může pohybovat v rozmezí 2.000 – 6.000,- Kč.

Dobrý den, bratři mého manžela zdědili dům po rodičích na půl. Jeden z bratrů chce svoji polovinu prodat nebo s mým manželem a se mnou vyměnit za náš byt, který máme v SJM. Můžete mi prosím poradit jak to jde nejlépe provést? Jakou smlouvou a jestli se pak bude platit nějaká daň, třeba z převodu? Předem děkuji za odpověď.

Nejlepší pro Vás bude pravděpodobně převést byt prostřednictvím vzájemných darovacích smluv. Jelikož se jedná o bezúplatný převod. Vzhledem k tomu, že jste příbuzní, měli byste být osvobozeni od daně z příjmu. Jediné poplatky budou za návrh na vklad do katastru nemovitostí a poplatky za případný právní servis. Ve Vašem případě, pokud půjde o převod osobě blízké, mezi které se řadí rovněž bratr a osoby sešvagřené se neuplatní předkupní právo druhého bratra, v případě, že byste později chtěli s polovinou disponovat nad rámec rodiny je nutno počítat s tím, že předkupní právo je opět součástí naší právní úpravy. Je také třeba si uvědomit, že spoluvlastnictví spolu přináší řadu úskalí, např. otázka hospodaření a správy společné věci musí být odsouhlasena všemi spoluvlastníky, v případě poměru 50:50 nepřipadá v úvahu možnost „přehlasování“. Doporučuji tedy smluvně podchytit spoluvlastnickou dohodou podmínky užívání společné věci kdo bude v domě třeba na konkrétní výši odměny dotázat notáře, kterého sepsáním závěti s vyděděním pověříte.

Dobrý den, vdala jsem se-před uzavřením manželství manžel vlastní rodinný dům. Manžel má syna a já dceru. Společné děti nemáme. Jak to bude v případě dědictví pokud manžel umře? Pokud  zdědím dům na půl s jeho dcerou tak po mojí smrti, kdo bude dědit tu polovinu domu? Jedná se  o majetek na Moravě.

Vaši polovinu nemovitosti budou dědit Vaše děti, pokud neuzavřete nové manželství nebo nepořídíte o svém majetku závětí, kdy děti jsou však v určitém rozsahu vždy nepominutelnými dědici.

Po zemřelé mamince jsem dodatečně zdědil podíl na pozemku (pole) 3/56 na Moravě. Chtěl bych se tohoto podílu vzdát, nebo jej bezplatně darovat. Nabídl jsem jej bezplatně obci, nechtějí jej. Ostatním podílníkům, také jej nechtějí. Je ještě nějaká možnost, abych tento podíl mohl někomu darovat? Státu?

Obávám se, že svého podílu na nemovitosti nezbavíte. Zkuste se obrátit ještě na zemědělce, který předmětný pozemek obhospodařuje. Popřípadě na obec, kde se Vaše nemovitost nachází. Ta by o to mohla mít zájem.

 

Lednový pohled z okna

Foto Maria Gabánková

Trochu humoru

zaslali L. Mach a M. Mlčoch