Poštovní adresa:

365 St. Clarens Ave.

Toronto, Ontario, Canada, M6H 3W2

Telefon Toronto: (416) 530-4222

Telefon Praha: 222-261-811

ISSN 1186-9283 (Print)

ISSN 1923-1784 (Online)

E-mail: abe@satellite1-416.com

& satellite1-416@satellite1-416.com

Roční předplatné je dobrovolné!

Pokud chcete poslat šek, označte ho

Satellite 1-416

Archiv od roku 2003

Archiv PDF

Dušičky jsou přede dveřmi

V červenci 1975 jsem pracoval jako vrtný dělník u národního podniku Geoindustria. Vrtání mělo své výhody. Pracovalo se dvanáct hodin čtyři dny v týdnu, popřípadě sedm dnů a dalších sedm bylo volno. Bydlelo se v maringotkách, což mělo také své výhody i nevýhody. V maringotce se dobře studovalo a četlo, ale mělo to jeden háček; pokud tam byl člověk sám, bylo vše v pořádku. Když jsme tam byli dva a tím druhým byl pan Bohouš Hubáček, tak se z této pohody stalo tak trochu peklo. Pustil jsem se do knihy Logika hrou a dospěl jsem k určitému odstavci a pan Hubáček spatřil mouchu na okně a moje studium přerušil větou: „To je zajímavé, že ty mouchy v zimě nezmrznou.“ Čekal jsem, že vrtmistr Hubáček rozvede myšlenku, ale nastalo ticho. Po pár minutách ticha, jsem se pustil znovu do čtení publikace od začátku a když jsem dospěl ke stejnému odstavci, pan Hubáček pokračoval v jiném monologu: „Já, když jdu koupit mandarinky, tak napřed koupím dvě a když jsou dobré, tak jich koupím třeba celý kilo!“ Opět jsem čekal nějaké vysvětlení a ekonomický rozbor tohoto nákupu, ale nastalo ticho.

Vrátil jsem se k četbě a když jsem dospěl opět k stejnému odstavci následovala další myšlenka – kolega se chtěl oženit a jelikož byl v určitém věku, zdálo se, že by vhodnou manželku nalezl u Svědků Jehovových. Začal pečlivě navštěvovat jejich kursy, ale přišla i zodpovědnost. Bohouš nebyl opilec, kromě práce neměl mnoho zálib. Břímě, které na něj kladli Svědci nebylo tak těžké, ale v jednom měl přece potíž. Nesměl se pouštět do hazardu. To nebylo tak těžké, ale litera zákona byla přece jen nad jeho síly. Bratří od něj chtěli, aby zrušil i výherní vkladní knížku a to bylo přece jen příliš. Nešťastně seděl v maringotce na posteli a pak se mu rozsvítilo v hlavě, usmál se a nalezl řešení: „Já tu Výherní vkladní knížku zruším!“ zvolal nadšeně. A pak jen tak pro sebe dodal: „Ale až po tahu!“

Nevím, jak to dopadlo, jestli VVK zrušil před tahem nebo po něm, nebo jestli nalezl patřičnou nevěstu ve zmíněném společenství, protože moje stachanovská práce na vrtě byla přerušena, když jsem v červenci 1975 jel na kole z Prahy do Poděbrad, z Poděbrad do Jičína a zpátky jsme ještě měli s přítelem Petrovem  jet kolem Mladé Boleslavi. Jenže, měli jsme jet… Když jsem objížděl Mladou Boleslav po okruhu, něco mi zachrastilo v kole a pak jsem už nic nevěděl – jenom jsem viděl kaluž krve a slyšel jsem, jak někdo říká: „To je hrozné, že ta sanitka tak dlouho nejede…“ Pak jsem chtěl, aby mi vzali kolo do sanitky, což se nestalo. Nakonec ho odvezli příslušníci VB na vrakoviště aut  a sanitka mne odvezla do nemocnice v Mladé Boleslavi, kde mně uštědřili pár stehů a odvezli do nemocničního pokoje. Žádné čekání na pohotovosti, jako zde v Ontariu.

Asi třetí den přišel ošetřující lékař. Podíval se na mne a zeptal se. Měl jste vždycky, tak křivý nos. Hrdě jsem odpověděl, že jsem nos nikdy křivý neměl. Zkušený chirurg se na mne podíval a sdělil mi novinku, že teď ho mám. A tak mne o den později vezla opět sanitka tentokrát na speciální nosní oddělení v Kosmonosech.

Když jsme dorazili s mým pokřiveným modrým nosem, do vrátnice této mikronemocnice už vrátný mne ujišťoval, že to nebude bolet. Jemně jsem se dotkl vatičkou svého vonocitu a málem jsem zařval bolestí. Odvezli mne do druhého patra, kde byly dvě krásné veselé studentky zdravotní školy - děvčata na praxi a ty se smály a opět mne ujistily, že zdejší lékař pracuje bezbolestně, což mně bylo trochu podezřelé, ale vzpomněl jsem si na rozhlasovou hru Stromy umírají ve stoje a připravil jsem se na horor. Do ordinace vstoupil doktor – komunista. Stranická příslušnost se dala identifikovat podle toho, že mu personál říkal nezvykle Soudruhu doktore! Ten sundal vatičku z mého nosu, vyndal dlouhé nosní kleště a vrazil je do mého rudého frňáku. Pak za něj chytil a zacloumal jim. V ten okamžik jsem během několika dnů ztratil vědomí po druhé. Sanitka mě odvezla zpět do nemocnice v Mladé Boleslavi, odkud jsem se po čase dostal jinou sanitkou a dokonce i s kolem, které jsem si vyzvedl na vrakovišti do domácí péče v Praze, během své neschopnosti jsem pobíral dvě třetiny platu, což nebylo tak zlé.

Jenže v socialismu byl na každého maroda také posudkový doktor. A ten jednu zářijovou středu rozhodl, že moje neschopnost končí v pátek, což bylo nemilosrdné a tvrdé. Přesto jsem mu vzdoroval, protože na vrtech se pracovalo sedm dnů v týdnu, tak se mi nástup do práce podařil odložit do pondělí.

V pondělí jsem tedy přijel v poledne na vrty, vylezl jsem na věž a začal připínat do jeřábu vrtné trubky… Jenže se jedna z nich, která byla vyrobena v SSSR uvolnila a rozsekla mi ruku mezi zápěstím a loktem. Pochopitelně, že trubka neměla zabroušené hrany a způsobila mi tržnou ránu. Dal jsem z věže signál, přerušil práci a odjel do nemocnice ve Slaném, kde mne opět sešili, získal jsem další čtyři obří stehy a dalších čtrnáct dnů neschopnosti. Protože se jednalo o pracovní úraz dostal jsem stoprocentní náhradu mzdy a jelikož jsem ten rok neměl dovolenou, vybral jsem si ji krátce po tomto úrazu a to již bylo koncem října a začátkem listopadu.

Cestovat uprostřed podzimu východním Německem (česky NDR – jinak DDR) bylo zajímavé. Obzvláště, když jsem přejížděl hranice do Polska, podél kterých bylo poměrně dost starých bot, které návštěvníci ze sousedních zemí Československa a Polska směnili za boty nové a obnošenou obuv zanechávali v příkopech u cesty. Ovšem mnozí z nic špekulovali, špekulovali až prešpekulovali a východoněmečtí celníci jim boty na hranicích zabavili a dali je zpět do obchodů. A jelikož turisté ze sousedních zemí RVHP neměli již původní obuv, poskytli jim ochotně igelitové sáčka, aby nemuseli šlapat domů v ponožkách. Zní to divně, ale podzimní cesta z východního Německa do Varšavy, byla vlastně ze západu na východ.

Přestože Varšava je na sever od Prahy, tehdy působila rovněž jako malý Západ. Zatímco se v Praze zavíralo většinou v deset večer. Mládež ve Varšavě křepčila až do půlnoci. V jednom klubu jsem se seznámil s jakýmsi filutou, který se představil jako Beneš (možná to byla reakce na moje jméno Aleš), který mi nabídl, že mohu u něj přespat a že já za něj budu platit ten večer útratu. Jako každý podvodník, vypadal poctivě. Když došlo na placení, zaplatil jsem i za onoho Beneše. Vyzvedli jsme si kabáty a vyšli do mrazivého večera na ulici. Najednou se tento dobrodinec zastavil a řekl, že si v šatně zapomněl pásek. Nepřipadalo mi to tak divné a řekl jsem, že na něho počkám. Pravděpodobně bych čekal dodnes. Když jsem čekal dost dlouho, šla kolem nějaká babka, které jsem se zeptal jestli neviděla tohle individuum jménem Beneš. Neviděla, ale řekla mi, že má sousedku, u které je možné přespat za 200 zlotych. Což byla sice suma extra, ale bylo to lepší než být na přelomu paźdzernika (října) a listopadu na ulici.

Přestože bylo po půlnoci jiná babka, mne uvítala a uvolnila mi postel, kde jsem ulehl k zasloužilému spánku, který trval necelé tři hodiny, protože v pět ráno zazvonil budík a babka hlasitě zvolala „Herbata!“ Což znamená česky  - čaj. A pak se vypravila do kolejky (fronta), protože bylo před velkými polskými svátky.

Když se vrátila poučila mne, že je dobře, že jedu do Čenstochové, že uctít obraz panenky Marie. Sice jsem tam nejel kvůli uctívání obrazu, ale kvůli tomu, že jsem tam měl známého Janusze a Elu. Babka neviděla příliš mé nadšení, tak aby zmobilizovala mé síly, zvýšila hlas: „To je skvělé, že pán jede do Čenstochové k obrazu panenky Marie,“ a pokračovala v historickém výkladu: „Tam ti zkurvysyni Švédi, chtěli panenku Marii ukrást, dokonce obraz rvali koňmi, ale kůň ta němá tvář měl více rozumu než oni a místo toho, aby ten obraz vyrval ze stěny kláštera, ten kůň naopak před obrazem poklekl!“

Po této přednášce mně bylo jasné, že tuto legendární památku nesmím minout a tak jsem se i tam v roce 1975 při pouti Polskem zastavil.

Hlavní svátek je v Polsku již 1. listopadu, kdy se slaví Den všech svatých, na rozdíl od kanadského svátku Halloween, který je ještě o den dřív 31. října, zatímco české Dušičky jsou až 2. listopadu.

Dušičky jsou tedy přede dveřmi a máme se na co těšit. Berme to jako oslavu života těch, kteří s námi již nejsou a letos jich zase pár přibylo.

A jen pro zajímavost n. p. Geoindustria byl vymazán z obchodního rejstříku ještě den před Halloween 30. října 2014. Takže Geoindustria už také není s námi. Divné věci dějí se na přelomu října a listopadu.

Aleš Březina - Foto: Čenstochova (Tripadvisor)

***

Filozofické místo v oboře

Dnes pozvu čtenáře jednak hlavně do 16. století a do vlády českého krále Ferdinanda I. Habsburského a jeho syna Ferdinanda II. Tyrolského, psaní bude o lesnaté oboře a mystickém letohrádku Hvězda. Ferdinand I. byl vzdělaný a kultivovaný člověk, milující manžel a silný panovník – nebudeme zde hodnotit jeho vztahy k českým stavům, které moc kladné nebyly. Tento panovník založil v době renesance v lese Malejov, nacházející se na dnešním území části Prahy Liboce a dříve nazývané Hluboc, oboru. Obora byla zjevně obydlena už za pravěku, což dokládají archeologické nálezy. Celé území, jak už bylo uvedeno, pokrýval les Malejov a ten od 10. stol. patřil pod majetek Břevnovského kláštera. V 16. stol. koupil les Ferdinand I. Habsburský a kolem roku 1526 v malejovském lese založil tzv. Novou oboru. Název Hvězda vznikl až později. O dalších asi dvacet roků dál nechal jeho syn Ferdinand II. Tyrolský vybudovat kolem obory kamennou zeď místo dřevěného plotu a ve stejné době založil i Litovický rybník. Obora po celou dobu své existence plnila opakovaně několik funkcí. Jednak sloužila jako lovná obora, čili zdroj zvěře a stejně tak zdroj dřeva. Pro tehdy trvale probíhající války sloužila obora i pro vojenská ležení, což vedlo k dalšímu celkovému drancování dřeva a zvěře. Samozřejmě, že nelze opomenout bitvu na Bílé Hoře roku 1620 mezi českými stavy a spojenými vojsky Katolické ligy a císařské armády.

V hermetizmu se vždy nacházejí čtyři živly země, voda, vzduch a oheň. Těmto čtyřem živlům je stavba letohrádku poplatná. Suterén je v moci země, přízemí patří vodě, I. patro vzduchu a II. patro ohni. Interiérovou výzdobu letohrádku prováděli italští stavitelé. Kromě čtyř živlů jsou v letohrádku použity i alchymistické principy a jejich barevné fáze, přecházející z barvy na barvu. Mezi barevné fáze patří barva černá, bílá, žlutá a červená. Dnes je letohrádek po dokonalé rekonstrukci a je zařazen do seznamu národních kulturních památek. Po provedené rekonstrukci je na letohrádku poněkud nižší střecha, než bývala ta původní. A určitě stojí za zmínku, že v době, kdy v oboře „hostovala“ švédská vojska, tak původní měděnou střechu vojáci strhli a z Čech odvezli.

Také obora má svoje zvláštnosti, má několik vchodových bran, z nichž asi nejdůležitější je brána Libocká, pak je ještě brána Břevnovská a Ruzyňská. Hned v bezprostřední blízkosti Libocké brány stojí v oboře dobře zrekonstruovaný původní dům oborníka a dále poblíž tohoto domu je pět obrovských kaštanů, které kýmsi asi před 120 roky zde byly vysázeny a to tak blízko sebe, že je naprostou zvláštností, že všech pět těchto stromů – prakticky bez jakéhokoli místa – dosáhlo ve zdraví a kráse tohoto věku. Odborníci se domnívají, že jsou zde velmi příznivé patogenní půdní jevy a jakési vnitřní záření, které kaštanům prospívá. Asi úplně nejkrásněji působí z jara v době svého květu, kdy z povzdáli vytváří dojem obrovské jednolité kvetoucí květiny. Z ostatních stromů má obora především duby zimní, buky lesní, habry, javory, jasany, modříny, borovice a smrky. V oboře se v současnosti provádí šetrný lesnický způsob údržby a k žádnému znehodnocování lesa nedochází. Obora má tři hlavní aleje a rozlohu kolem 86 ha. Každá z alejí prý od brány až k letohrádku měří jeden kilometr. Obora je vyhledávaným místem pro odpočinek po všechna roční období. Velice dobře a zajímavě působí udržovaná zelená plocha před letohrádkem s dvěma obřími záhony osázenými lučními květinami a rostlinami, které jinak kvetou po okrajích lesů.

Proti domu oborníka je umístěna od roku 1966 pískovcová socha Jana Roháče z Dubé od sochaře Josefa Sopra a působí zde velice zajímavě. U samotného letohrádku je pak další socha a to husitská žena od sochaře Jiřikovského. Přiznávám, že Jan Roháč mě oslovuje více. Obora má další původní památku a to studniční domek, ve kterém je studna hloubky 32 m a zrekonstruovaný historický rumpál na vodu. Jinak celá obora má velké zásoby podzemní vody udržované v síti štol a pramínků. Také potok Světlička kdysi pramenící na Bílé Hoře, dnes vytéká v oboře a má u sebe malebnou kruhovou stavbičku. V 18. století byla v oboře založena bažantnice – do klidného rozvoje poněkud nešťastně zasáhl císař Josef II. tím, že letohrádek prohlásil za erár a ustavil zde skladiště střelného prachu – tehdy byla obora pro veřejnost uzavřena. Také 2. světová válka oboře nepřála. Jednotky německých SS si zde zřídily opravny vozů a později zde vybudovaly i bunkry pro úkryt prý asi dvou tisíce lidí. Do bunkrů byly vchody s největší pravděpodobnosti z chodeb vodních štol.

Obora i letohrádek vyzařují do svého okolí obrovskou mystiku a pozitivní energii a tak, pokud si oboru vybereme za místo k procházce, měla by mystika prostoupit i do našeho podvědomí a určitě nám procházka udělá dobře a potřebnou energii tady načerpáme.

Jana Fafejtová – Praha; Foto Picasa 3.0 - wiki

***

Seznamka přes Sudbury

Asi v polovině léta mně zavolal Josef Kratochvíl z Oakvillu, jestli neznám někoho v Sudbury, protože se tam odstěhovala jejich přítelkyně Anna, která tam nikoho nezná. Poslal jsem mu tedy e-mail na Firlovi a už jsem se o to nestaral. Nechal jsem ať se celá záležitost vyvine samospádem. V září jsem dostal odpověď, jak se celá věc posunula. Dostal jsem e-mail od Rosti Firly, že Kratochvílovi od nich právě odjeli a že jsou to velice zajímaví lidé. Vše začalo e-mailem pro Evu Firlovou od neznámého Josefa, který o nich slyšel v krajanském tisku s prosbou, že jejich přítelkyně Anna se přestěhovala z jihu Ontaria do Sudbury ke své dceři a nikoho zde nezná a zdali by ji seznámili se zdejším prostředím, což Eva ráda udělala a o víkendu došlo k návštěvě. Při té příležitosti se Firlovi dověděli, žae Josef Kratochvíl píše zajímavé paměti. Dle názoru Rosti Firly by měl každý senior psát své vzpomínky. Josef mu tedy nějaké poslal. Jedná se o jejich emigraci do Austrálie. Dohodli se, že  Kratochvílovi přijedou do Sudbury navštívit svou přítelkyni Annu a také Firlovi a setkání se protáhlo na tři dny. Nyní má již Rosťa Firla pětadvcet kapitol i s fotografiemi a zde uvádíme první zkrácenou část

***

První dojmy

Naše letadlo pozvolna dorolovalo k letištním budovám, motory utichly a nezapomenutelných třicet hodin vzdušné poutě skončilo. Nastal čas opustit jistotu pohodlných křesel Boeingu 707. Je to zvláštní pocit, kdy už musíte vystoupit z velikého ptáka, který nás ve svých útrobách zanesl až na samý konec světa. Ten v této chvíli je stále ještě jakýmsi posledním propojením s Vídní, se starým světadílem a domovem. Ale teď už nastává okamžik, kdy se tato pupeční šňůra k Evropě nadobro odřízne!

Vzduch časného rána voní Tichým oceánem. Ze schůdků letadla je v ranním slunci vidět, jak se jeho hladina třpytí a vlní. A nyní již sestupujeme schůdek po schůdku na beton letištní plochy a zvědavě se rozhlížíme po nejbližším okolí ranním oparem, který se slunci ještě zcela nepodařilo odpařit. Vidět toho odtud moc není, stejně jako ze všech letišť, které jsou dál od měst. „Tak toto je ten náš nový domov“, bleskne mi v té chvíli hlavou a přitom pomyšlení je tak zvláštně u srdce. To když se sestoupí až z toho úplně posledního schodu a člověk se poprve dotkne půdy nového světadílu, nové země, nového domova.

Dnes je letiště Kingsford-Smith vzdušným přístavem světového kalibru, ale v roce 1968 to bylo jen několik bíle natřených dřevěných přízemních staveb. Letištní personál nás přívětivě na betonu plochy vítá a vede do odbavovací haly. Právě je zde na odlet odbavováno několik set mladých amerických vojáků. Jsou ve vycházkových uniformách, a po několika týdnech oddechu a odpočinku v klidné australské oáze se zas vrací do pekla bojů v tropických džunglích a bažinách Vietnamu. Naše odbavení je opět australsky vstřícné a rychlé a pak již nasedáme do připrvených zelených autobusů s otevřenými okny, které nás povezou do hostelu Villawood, který prý leží několik mil na západ od Sydney.

Kdyby nás bývali vezli jinudy, možná by ty první dojmy ze Sydney byly příznivější. To však dost dobře nešlo, jelikož cesta z letiště do Villawodu vede zcela na opačnou stranu od výstavného centra a překrásného přístavu. Tudíž jízda vedla průmyslovými čtvrtěmi kolem bezpočtu starých ponurých budov manufaktur z červenohnědých cihel, továrních hal z vlnitého plechu, okolo válcovitých nádrží, komínů a potrubí rafinérií, mezi rezavými ohradami, ploty, jeřáby, bludištěm skladišť a železničních vleček.

Čtvrtě, kterými pořád ještě uháníme, zrovna neoplývají čistotou, všude se válí větrem rozfoukané novinové stránky a kutálí se pivní láhve a plechovky. Obličeje manželů se protahují a ženy v kabelkách loví kapesníky. Slzy jsou provázeny vyčítavým pohledem a je slyšet vzlykavé, „Kam si nás to táto jenom zatáhl?“

I já si musím pevně, avšak potichu a potají, připomínat ten úchvatný barevný plagát na australském konzulátu ve Vídni, ten s tím děvčetem a mořskou hvězdicí, abych neupadal do podobného rozpoložení. Helena sedí, mlčí, nevím co se v jejím srdci děje. Tak též raději mlčím. Přece nebudeme dělat nějaké unáhlené závěry jen kvůli tomu, že nás tenhle řidič veze přes nějakaé sydneyské Vysočany!

Posléze se scenérie začínala měnit k lepšímu. Rozlehlé obytné čtvrti sestávaly z přízemních domků z červených cihel bez omítky. Pro Skota, Angličana, Ira, Švéda, Nora, Holanďana, Dána či Kanaďana by to nebylo vůbec nic nového, ale našim českým očím to zpočátku nelahodilo. Dnes však na tento způsob

Stravování bylo ve velké společné jídelně, jídla a ovoce do sytosti! Ručníky a ložní prádlo byly pravidelně měněny.

Hostel Villawood byl utopen mezi eukalypty. Přijetí bylo opět skvělé a pružné. Bylo tady vše co člověk začínající v nové zemi potřeboval k životu. Především pěkné a čisté ubytování. Po vídeňském Arzenálu to bylo jako v nebi! Každý dostal klíče od své ubikace, pokojíku jen pro nás dva. Byla tu čistě povlečená dvojitá postel, nažehlené polštáře a přikrývky! Ostatní zařízení bylo prosté, ale vše bylo v pořádku a fungovalo. Ticho! Klid!

Australské úřady z dlouholeté zkušenosti dobře věděly, jak emociálně náročné jsou první měsíce začátků v nové zemi. Proč to tedy nově příchozím ještě komplikovat dalšími starostmi. Takže o vše potřebné bylo absolutně dokonale postaráno. Veškeré zabezpečení bylo naprosto zdarma a na tak dlouho jak to budete potřebovat, což vás nenutilo hned zoufale shánět nějaké zaměstnání.

Tak tomu ovšem nebylo v Americe a Kanadě, jak jsme se později dozvěděli, kde jste od samého začátku byli víceméně na vlastní noze.

Ne tak ve slunné, pohodové Austrálii! Ještě dnes smekám před tehdejší emigrační politikou!

Kurzy angličtiny se konaly dopoledne a večer. Byla zde lékařská pomoc, poradenská a překladatelská služba, banka, pošta, pracovní úřad, až jej eventuálně budete potřebovat. Jediné však po čem jsme v této chvíli toužili, byla dlouhatánská horká sprcha a pak už jen vklouznout do čistého voňavého kanafasu a vyspat se do sytosti.

Text  i foto: Josef Kratochvíl - Oakville

***

Nový domov 2.0

Říjnový Nový domov

Zaručená zpráva

The (Mock) Czech Annexation of Kaliningrad refers to an online trolling campaign led by people from the Czech Republic (Czechia) who signed a petition to annex the isolated Kaliningrad region of Russia and rename it Královec in retaliation to Russia's 2022 invasion of Ukraine. A petition was created for the annexation and received almost 15,000 signatures in late September 2022. A Twitter "referendum" was also created, and the movement was supported by Czech officials in the European Parliament. It originally started via NAFO influences. In turn, the event led to widespread memes and discussions across social media into early October 2022.

 Situace v Rusku se rychle vyvíjí. Nicméně, je mi potěšením vás informovat, že díky americké embasade v Praze jsme obdrželi letadlovou loď, teď přejmenovanou z Joe Biden na Karel Gott. Naše námořní pěchota, která se už roky na toto prevzani připravuje, se nalodila. Byl to trošku problém Gripeny přizpůsobit na loď zvyklou na F-35, ale vše dobře dopadlo.

Jak všichni jistě víte, teď dočasně jmenován Královec, a před tím Kaliningrad a Koenigsberg, byl založen v roce 1255 Přemyslem Otakarem II. Z tohoto důvodů musí být České republice navrácen.

Česká republika, za pomoci spojenců, Královec brzy získá zpět a připojí k naší vlasti. Samozřejmě, plánujeme referendum, ve kterém se mohou obyvatelé Královce rozhodnout mezi Ruskem a Českou republikou. Ve volbách budou mít občané pomoc a doporučení našim loďstvem

Při této příležitosti si dovolím navrhnout další změnu jména této nové české země. Neměla by být přehlížena moje práce a moje hrdinství postavit se proti ruské agresi. Na tomto základě si dovolím a doporučit název nové české oblasti Kalinagrad.

Ať žije Česká říše,

Bob Kalina - Oakville

***

Někdy přemalovávám své staré obrazy. Chci tak očistit minulost, říká malířka Holcová

Obraz musí být mnohovrstevnatý, aby se neokoukal, ale proměňoval, aby se divák sám mohl do obrazu propadnout, ožít v něm, dostat závrať. To jsou slova malířky Veroniky Holcové, podle které tohle všechno obraz dokáže. Jak zpracovává svá díla? Jak se jí pracuje v umělecké sféře na volné noze a jak se do jejích děl promítá válka na Ukrajině?

„Ten obraz znázorňuje krajinu, kde se v dálce bouří výbuchy a v popředí na bílém pozadí jsou malé kuličky, hračky a vlastně působí velice křehce i silně zároveň. Je tam také jakýsi duch, který bojuje s obrem. Samozřejmě není úplně jednoduché popsat slovy, co všechno v tom obraze divák může vidět. Možná, že kdybych ten obraz nespojovala s tímto válečným konfliktem, tak by se ani nemusel takto vykládat,“ říká Holcová.

Veronika Holcová před časem vystavovala v torontské Christopher Cutts Gallery.

Celý rozhovor, který byl vysílán 14. října 2022 v rozhlasové stanici Český rozhlas plus - klepněte zde.

***

Úmrtí

Romana Rotterová

17. října 1931 Praha – 30. srpna 2022

Okupace v roce 1968 a následná normalizace znamená zásadní zlom, autorka se ocitá v izolaci a až do konce 80. let vystavuje jen sporadicky. Romana Rotterová se uzavírá do soukromí a také její tvorba po roce 1989 má příznačně introvertní charakter.

Romana Rotterová žila a pracovala v Praze.

wiki - Grafika: Vstup - kombinovaná technika

***

Eileen Lev

Zemřela ve věku 90 let. Oslava jejího života se konala v

***

 Sport

V MOL Cupu prohrála Plzeň na hřišti třetiligového Hlučínu 2:3  a je z další soutěže vyřazena. V Lize mistrů si také nevede dobře a po čtyřech zápasech nemá ještě ani bod. Slavia v Konferenční lize dvakrát prohrála s rumunskou Kluží a naděje na postup jsou velmi malé. Slovácko překvapivě vyhrálo v Nice a Slovan Bratislava vyhrál v Basileji. V neděli se hrálo v Edenu pražské derby Sparta-Slavia. Slavia zvítězila vysoko 4:0, když všechny branky padly již v prvním poločase.

Zpravodajství naleznete na našem webu:

fotbal.zpravy. ca

Aleš Březina

****

Archiv letošního ročníku

Leden 2022

Únor 2022

Zvláštní vydání 2. 3. 2022

Zvláštní vydání 4. 3. 2022

Zvlášní vydání 8. 3. 2022

Březen 2022

Duben 2022

Květen 2022

Červen 2022

Červen 2022 Karel Foustka Balkán

Červenec 2022

Srpen 2022

Září 2022

Říjen 2022

Důležité odkazy

Kalendář a bohoslužby

(co se bude dít v naší komunitě)

Galerie Marie Gabánkové

Další webové stránky

Nové divadlo

Fotbal

Hokej   NHL

Dárci

Úmrtí 2021

Úmrtí 2020

***

Celková tvorba do roku 2020

www. paintinggallery.net

Výstava Crossings Toronto 2022

www.paintinggallery.ca

***

Ti, kteří nás podporují

Na dotazy čtenářů odpovídá český právník Jaroslav Horký

Zjistila jsem, že pozemky – zemědělskou půdu, které vlastním v České republice, někdo neoprávněně užívá. Jak se proti tomu mohu bránit? Mohu vymáhat nějaké finanční plnění za její užívání?

V tomto případě bude dobré obrátit případně st na městský úřad, či obecní úřad. Tento by Vám měl sdělit kdo vaše pozemky užívá. Většinou má o tom přehled. Následně s danou (jinou)společností uzavřít pachtovní smlouvu na základě které Vám bude pachtýřem vypláceno pachtovné.

Moje manželka vlastnila na území České republiky nemovitosti. Jsem jejím jediným možným dědicem. V současnosti probíhá dědické řízení. Bylo mi nabídnuto prodat pozůstalost v Čechách třetí osobě, a to třeba již v průběhu dědického řízení. Je to možné?

Ano, pozůstalost je možné zcizit již v průběhu dědického řízení, a to smlouvou o zcizení pozůstalosti, která musí být provedena notářským zápisem. Jedná se ale o velmi specifický institut, který zatím není v České republice velmi užívaný. Doporučuji Vám tedy oslovit odborníka, advokáta či notáře, který již s tímto institutem má zkušenosti a bude schopen Vám opravdu odborně pomoci. Zároveň Vám posoudí ve spolupráci s odborníky reálnou tržní cenu dědictví. V mnoha případech je totiž cena deklarována v dědickém řízení odtržena od reálné tržní ceny.

Když jsem nedávno náhodou kontroloval katastr nemovitostí, zjistil jsem, že u pozemku, který vlastním, je poznamenané probíhající řízení, o kterém nic nevím a ani jsem o něm nebyl vyrozuměn. Jak mám postupovat? Co se za takovým řízením může skrývat?

V katastru nemovitostí je vždy dobré mít zapsanou adresu, na které jsem k zastihnutí, jelikož katastr nemovitostí obesílá a informuje vlastníky nemovitostí o probíhajících řízeních, která se týkají jejich nemovitostí, zejména pak o převodu vlastnického práva k nemovitosti. 

Je možné pomocí čísla jednacího z katastru nemovitostí zjistit, o jaké řízení se jedná. Doporučuji nejprve zavolat na příslušná katastrální úřad a to osobně, popřípadě prostřednictvím Vašeho právního zástupce. Pokud byste informaci nerozuměli nebo pokud by někdo skutečně nakládal s nemovitostí bez Vašeho vědomí, je vždy vhodné obrátit se na advokáta, který se specializuje na problematiku nemovitostí a který Vám  celou věc prověří a poradí nejvhodnější postup v dané věci.

Chtěl bych odkoupit od města id. 1/2 pozemku, který máme ve spoluvlastnictví. Jak mohu postupovat?

V tomto případě lze městský úřad oslovit zda by Vám id. ½ pozemku neodprodal a učinit nabídku nejlépe ve výši tržní ceny v daném místě a čase, která může být podložena znalecký posudkem. Obec má pak dle zákona o majetku obcí daný postup, kterým se musí řídit a pokud odmítne id. ½ pozemku prodat, není možné ji k tomu nutit.

V případě, že byste ale dále nechtěli setrvávat v takovém spoluvlastnictví, lze podat žalobu k soudu, na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Během soudního řízení by pak bylo toto spoluvlastnictví vypořádáno.

Co je nového v naší komunitě

and 

Consulate General of the Czech Republic in Toronto 

 

would like to invite you to

 

CZECH LITERATURE WEEK

 

October 25th Markéta Pilátová @6pm AH404

 

and

 

October 31st Bianca Bellová @6pm AH404

 

For details and registration please visit

October 25th event: https://www.eventbrite.ca/e/czech-literature-week-marketa-pilatova-tickets-430631338927

 

October 31st event: https://www.eventbrite.ca/e/czech-literature-week-bianca-bellova-tickets-430656193267

 

YOU CAN ALSO JOIN ONLINE!

 

https://www.facebook.com/CzechConsulateToronto/

 

Looking forward to seeing you!

For any further information, please do not hesitate to contact

Ana Petrov

ana.petrov@utoronto.ca

****

Oslava vzniku Československa

***

V oslavách národního svátku budeme poté pokračovat i 30. října, kdy společně s Nocturnes in the City pořádáme koncert Ivana Ženatého a Davida Kalhouse v kostele sv. Václava od 17 hodin, 496 Gladstone Ave, Toronto. Na koncert i následné občerstvení jste srdečně zváni.

Více informací v přiložených pozvánkách.

Těším se na setkání

Petr Buriánek - Generální konzul -Toronto

***

Den reformace

a 80. výročí založení lutheránského

kostela sv. Pavla

se slavnostním banketem

se koná v neděli 30. října 2020 od 11 hodin.

Bohoslužeb se zúčastní i generální biskup na Slovensku Ivan Eľko

Kostel sv. Pavla se nachází na

1424 Davenport Rd. V Torontu.

Všichni jste zvaní!

Telefon: 416/658-9793

***

Nokturna ve městě

zahajují svou 22. sezónu

koncertem houslového virtuóza

Ivana Ženatého z Prahy

Kresba Maria Gabánková

za doprovodu

pianisty Davida Kalhouse.

Koncert se koná

30. října 2022 v 17 hodin

v kostele sv. Václava

496 Gladstone Avenue - Toronto

Umělci  předvedou skladby Bedřicha Smetany, Leoše Janáčka, Johannese Brahmse

a Ludwiga  van Beethovena

Vstupné $ 25, studenti $ 15

Rezervace na tel. čísle 416/481-7294

***

Kdysi jednou… 3

Další pokračování cesty světem, naposledy jsem se s vámi podělila o zážitky z Austrálie, tentokráte to bude Východní Timor, další zemička v našem cestovním plánu. Proč zrovna sem? Turisté sem nejezdí a před několika lety zde byla krvavá občanská válka. V Lonely Planet o něm píší jako o relaxační zóně s nádhernými plážemi, korálovými útesy, přírodní krásou a rájem pro potápěče. Všechno jsme zvážili, kamarád i já, tak proč se nezastavit? Proč se o všem nepřesvědčit?

East Timor – Východní Timor, plným názvem Demokratická republika Timor-Leste, je malý stát na východě ostrova Timor v jihovýchodní Asii. Má přes milion obyvatel. Jde o jeden z nejmladších států světa – samostatnost sice vyhlásil v roce 1975, ale naprostou většinou zemí byl uznán až v roce 2002 poté, kdy samostatnost potvrdilo referendum z roku 1999.

Od roku 1702 až do roku 1975 byl kolonií Portugalska a znám jako Portuguese Timor. Za devět dní po získání nezávislosti byl napaden Indonésií a násilně připojen jako další provincie k jejich území. Jeho jméno se změnilo na Timor Timur. Naleziště a velké zásoby oleje v jeho blízkosti byly důvodem  okupace.  Během této doby, indonéská vláda brutálně porušovala lidská práva, zemřelo přes 180 000 lidí, byla to doba velmi krutá. To dalo závdavek k vytvoření levicové politické strany volající pro nezávislost. Strana získávala stále větší a větší podporu, zvláště po masakru v Dilí v roce 1991, kdy bylo zastřeleno více jak 250 demonstrantů. A tak po 24 letech v roce 1999, Timořané ve velikém počtu pro ni volili a dočkali se. Nebyla to ale lehká cesta, některé základní složky země (vojsko, policie) byly podporovány proindonéskou policií a tak situace dala vznik občanské válce. Docházelo k násilí, rabování, požárům, střelbě, které skončily až s příchodem United Nations udržovat pořádek a kontrolu nad situací. Sociální a ekonomická infrastruktura celé země byla zdevastována. Do roku 2002 byla země protektorátem UN, v témže roce skončila indonéská okupace a Východní Timor se stal formálně nezávislým státem a přijmul jméno Timor-Este.

Země je až do dnešního dne považována za nejchudší ze zemí jihovýchodní Asie.

V druhé půlce ostrova Timor je West Timor – Západní Timor, který byl až do roku 1945 kolonií holandskou a pak se stal první provincií nově zrozené země Indonésie. Na hranicích mezi Východním a Západním Timorem/Indonésií, byly/jsou časté nepokoje.

Ze zápisníku:

5.1. 2006 .. v ranních hodinách jsme přiletěli do Dilí, hlavního města East Timor – Východního Timoru. Cestou z letiště jsem si pořád říkala, jak to předměstí je dlouhé a velké, a až když nás řidič taxíku upozornil, že jsme ve středu města, tak jsem dostala šok! Z civilizované Austrálie jsme se octli v zemi třetího světa, kde před šesti lety byla občanská válka a všude kolem jsou stále vidět její stopy. Domy na půl vyhořelé, zpustošené kostely, silnice, chodníky, kanalizace, elektrika, všechno poškozeno, úplně zničeno. Městské pláže posety odpadky a všude plno prachu.  Lidé žijící v přístřešcích z plechu okolo promenády kolem moře; slepice, kohouti, divocí psi, prasata a kozy, jsou nejen dokreslující kulisou, ale i zdrojem potravy pro mnohé. První dojem z této země byl šokující, nebyla jsem na toto připravena. Teď po pěti dnech jsem si již zvykla, ale cítím se vinna, že si mohu koupit oběd za tři dolary a oni, pokud mají práci, tak vydělají třeba i jen dolar padesát za den. Nejhorší to je s pouličními prodavači, většinou malí chlapci, těžko jim odolávám, nejsou dotíraví, ale ty jejich oči plné prosby: „…kupte si!“ Pokud jde o ovoce, to je v pohodě, ale korále a tašky, to kupovat nechci. Už jsem dětem i hodně koupeného jídla rozdala, viděla jsem, jak se o darovanou žemli pošťuchovaly, ale víc žemlí jsem u sebe, bohužel, neměla.

Hlasy dětí, od malých k větším, kohouti, štěkající psi, zvučné mopedy, to jsou zvuky ranního probuzení. Ptáci nejsou skoro vidět, či slyšet, a nevidíme ani vrabce okolo hojných smetišť. Slunce vychází kolem půl sedmé, a tma je po sedmé večerní. Pouliční lampy sice existují, hrdě se na chodnících tyčí k nebi, ale ani jedna nesvítí. Chodit po setmění ven je velmi náročné a dobrodružné; jednak dávat pozor na díry v chodníku, louže, odpadky a pak i hloučky mladistvých. Občas překvapí, obklopí ze všech stran a škemrají o cigarety anebo o dolary. Nekouříme, takže dolárky. Jednou jsme ve tmě zabloudili a tak nás s fanfárami a uši rvoucím zvukem několika mopedů, zavedli zpátky a hlavně bezpečně k „domovu“. Byl to pro ně určitě hit dne! Podezřívali jsme je, že to nebyla ta nejkratší cesta, ale rádi jsme jim ty drobné dali. Byli bychom chodili asi stále dokola, s městem jsme ještě nebyli obeznámeni, tma jako v pytli, žádný orientační bod, a k tomu ještě rozbité, prašné ulice, chybějící kusy chodníků, kanalizace a splašky pod ním. Určitě si nás pamatovali, protože běhen našeho pobytu ve městě se často na nás tuhle támhle vždy někdo culil. 

Mopedy a motorky jsou hitem Timoru, jezdí na nich všichni, mladí i staří, častokrát jsme viděli i celou čtyřčlennou rodinku se vézt. Jednu sobotu večer probíhala zřejmě zdejší rallye a jako z udělání jezdily kolem našeho příbytku. Nemohli jsme spát, zvuky motorek a mopedů, hlavně jejich tůrování, bylo slyšet dlouho do noci. Přeci jen tu mají nějaké ty radosti! Usnout jsem nemohla, nevadilo, psala jsem deník.

  V době kolonizace se Portugalci nijak moc nesnažily o rozvoj země, ale jedno udělali, že začali s pěstováním kávy. Třeba to víte, velmi chutná a světově známa Robusta se tady totiž zrodila někdy kolem roku 1920. Nedaleko odtud, jen asi 30 km, jsou kávové plantáže a přemýšleli jsme, že se tam pojedeme podívat. I když jsem trochu skeptická na doporučované výlety, ale uvidět plantáže celosvětově známé Robusty mě velmi lákalo. Vedle tkanin i káva je zde velmi dobrým tržním produktem, ne že bych nic nechtěla koupit, ale co pak s tím, kam to dát, nosit v baťohu další čtyři měsíce? Ne, ne, pokud „bágl“ na zádech, tak se nemůže nic nakupovat. (Jednou jsem sice neodolala, přiznávám, to bylo na Bali, nakoupila jsem hezkých suvenýrů plnou tašku, tenkrát to nebylo možné nic nekoupit, a poslala jsem to ještě týž den poštou do Kanady. Celá moje rodina pak měla podložky pod sklenice a košíky na ovoce). Výletu jsme se vzdali a kávu jsme raději ochutnali v lokálních kavárnách.

Dilí jsme už měli prochozené a nebylo toho tady zas tak moc zajímavého k vidění. Hmmm, přeci jen se něco našlo, vydali jsme se do umělecké galerie, doporučená k návštěvě v Lonely Planet. Šlapali jsme městem v denním světle několik kilometrů, a když jsme došli, tak jsem zaplakala. Dveře a okna budovy rozbité, vevnitř trusy od zvířat, a na stěnách, budete se divit, stále viselo několik, sice již událostmi poničených, obrazů; neoblomný důkaz lepších časů.

Po návratu do Kanady, jsem napsala do redakce Lonely Planet ohledně informací v jejich publikaci, které absolutně neodpovídaly stavu a životu v zemi. Východní Timor byl líčen jako příjemná destinace na dovolenou se vším pohodlím a službami. Většinou Lonely Planet byla s informacemi přesná, ale tentokrát byla hodně mimo. Redakce mi poděkovala za aktuální zprávy.

  Na nějaký výlet jsme ale přeci jen chtěli jet, podívat se po okolí.  Rozhodli jsme se, že vyrazíme do městečka Matatuja směrem na východ kolem pobřeží. Jak jsme se přesvědčili, tak jízdní řády tady neexistují, autobus prostě čeká a až je dost lidí, tak potom jede. Příjemné čekání to nebylo, bylo horko, nikde nechybějící prach a bláto. Aspoň hodinu a půl to trvalo, než autobus vyjel. Jen tak jsem lelkovala a dívala se po okolí, ale mj. jsem i s velkým zájmem sledovala, jak muži soukali chudáka kozu nahoru na autobus do přihrádky a ještě ji i provazy přivazovali. Nahoře dávala o sobě vědět celou cestu. Koza, slepice, kohout, to je pro zdejší velké bohatství, je to základ a možná i jediný zdroj potravy.

Autobus, respektive minibus, stoupal do kopce v častých prudkých zatáčkách, potom zase dolů, byla to cesta velmi klikatá. Navíc vlevo, či vpravo, strmý sráz. Silnice celkem slušná, i když poměrně úzká, a občas jí ještě kus chyběl; ale tyto minibusy jedou přes všechno, i přes to, co tam chybí. První zastávka za Dilí byla velmi tradiční rybářská osada přímo u moře. I zde zřejmě bývávalo lépe, teď jen prach a napůl rozpadlé rybářské bárky. Obydlí zdejších sestávalo z chatrčí a střech z palmových listů spojené dohromady dřevem. Tradiční dřevěné domky na kůlech s vysokými střechami a s dřevěnými taškami, už není skoro vidět, jeden z nich napůl zachován stojí v Dilí. Asi v šest hodin večer jsme dojeli do našeho cílového místa a s lítostí jsme zjistili, že i tudy prošla válka. Opět jsou vidět jen trosky domů a ubohé chatrče místních. V Dilí je aspoň pár jakž takž restaurací a obchodů, tady jen zbořeniny a prach. Byli jsme velmi zklamáni a co teď dál? V autobuse jsme se dali do řeči s Titem, Timořan, učitel, mluvící dobře anglicky. Povídal nám o momentální situaci jeho země, jezdí do Matatuja z Dilí jednou týdně učit, vydělává patnáct dolarů za měsíc a přespává u svého bratrance. Pozval nás k nim na návštěvu, velmi přátelští lidé, přebývající v jednom z poválečných příbytků; žádné postele, jen slaměné rohože, tvrdý stůl a židle. Z postelí si zpevnili obydlí. Čistá podlaha. Záchod?  O kousek dál díra do země. Ano, bejvávaly lepší časy, ale pevně věří, že zase budou.

Čas pokročil a tak jsme pozvání na posezení museli, bohužel, odmítnout. Fito nás doprovodil na křižovatku, kudy by údajně měly jet autobusy zpátky do Dilí. Čekali jsme, čekali, už více jak půl hodiny, a po autobusu ani slechu, ani vidu. Ale ani žádné motorky, auta – to už vůbec ne -  ba ani náklaďáky. No, jestli autobus někde stojí a čeká se, až se naplní, to může trvat i do rána. Nastává šero a za chvíli nebude vidět na krok. No a k tomu hlad a žízeň. Divoká zvířata? Voda vypitá, teplota stále přes třicet. Začali jsme dávat dohromady plán B, popřípadě i plán C. První co pojede kolem, tak zastavíme, ať je to cokoliv! Další minuty, to už jsme netrpělivě přecházeli kolem sebe, a najednou… ano! V dáli slyšíme silný hukot, hurá, zřejmě náklaďák, jsme zachráněni! Řidič nám ochotně zastavil, ano, jel do Dilí, vezme nás, hurá, odjeli jsme! Není třeba plánu C, míněno, jít zpátky za Titem a přespat na podlaze. Co následovalo, byla jízda mého života! (Ještě i teď to tak cítím, i když jsem zažila adrenalinových zážitků při cestování hodně). Na otevřeném náklaďáku bez postranních zábran jsem ještě nejela, no, chci dobrodružství, tak ho mám! Nebyli jsme jediní pasažéři, už se na něm hned za kabinkou krčili čtyři lokální, dvě ženy a dva muži a jeden z nich měl v náručí synka. Seděli na pytlích rýže a rukou se přidržovali mříže za okýnkem kabinky. Ani vítr takhle na ně nemohl a při rychlosti náklaďáku kolikrát i přes sto km, foukal pořádně. S kamarádem jsme seděli na volných pneumatikách, kolem nás slepice a kohout, neměli jsme se čeho přidržovat a udržovat balance. Jednou nohou jsem se opírala o pytel s rýží, druhou o pytel s bramborami a pořádné hlízy se mi kutálely pod nohami směrem, jakým byla zatáčka – vpravo či vlevo. Držela jsem se křečovitě pneumatik a s hlavou dolů proti větru jsem se snažila udržet balance. Bylo to dlouhých padesát kilometrů, ale přežili jsme, i když mi kamarád párkrát řekl, na kterou stranu mám vyskočit, kdyby náhodou něco… Strmé srázy byly kolem nás. To mi rozhodně klidu nepřidalo, ale jeden se vždycky musí otočit čelem k tomu, co ho případně může potkat. Z kabinky se na nás řidič i závozník dívali, jak se situací válčíme, a mám dojem, že někdy schválně řidič přidal plyn, abychom si zážitek vychutnali v plné míře. No budiž, ale v pořádku a za úplné tmy jsme dorazili do města, zaplatili řidiči za nezapomenutelný zážitek,  což vskutku byl! A tak nastala další pouť tmavým a rozkopaným městem k našemu příbytku. Jako správná pionýrka, nosím u sebe vždy malou baterku, takže ta byla tou malou hvězdičkou, která nám svítila na cestu. Bez zranění jsme došli. Zlověstné černé mraky visely dlouhou dobu nad námi, spadlo jich bohužel jen pár kapek, ale po našem denním zážitku byly velmi vítané.

Chtěli jsme i druhý den původně někam vyrazit a poznávat ostrov, ale nakonec jsme si řekli, že o další rozbité vesnice a prašné cesty nestojíme. Ten prach tady je děsný, sice má být mokrá sezóna, ale jsme tu týden a zatím sprchlo jen na ukázku. V lékárně jsem si po pár dnech v horku, prachu a suchu musela  koupit kapky do očí, jedno ráno jsem je nemohla otevřít. Velkou víru jsem v ně sice neměla, ale lahvička byla neporušena, datum trvanlivosti ještě dlouho, šla jsem do toho!  Ulevilo se mi po pár dnech.  Součástí mého vybavení byly tmavé brýle, klobouk, náplastě na puchýře, oční kapky a prášek na případné bolení hlavy ze slunce. V městě jezdilo hodně taxíků, ale utržit jsme jim moc nedali. My raději chodíme pěšky, i když jsme to také někdy vzdali. Chození pod žhavým sluncem v teplotě přes čtyřicet stupňů bylo víc než dost.

Co mě nadchnulo, byla podívaná z vrchu na postranní okolní pláže schované v zálivu. Velmi romantická zákoutí, nedotčená krása.  Živáčka jsem tam neviděla, ale o odpadcích jsem si nebyla jista. Budoucí moderní lido Východního Timoru? Zatím chybí ubytovaní a další komfort, na co jsou turističtí labužníci zvyklí. Třeba dnes, už po letech, je situace jiná. Zpátky jsme se vraceli pomalým tempem podél pobřeží a zastavili jsme se v restauraci, kam kvůli cenám, i když jedno číselným, chodí asi jen zaměstnanci Spojených národů. Seděli jsme pod palmami s výhledem na moře, objednali jsme si jídlo i pití, a servírka nám s plnými talíři pochutin přinesla i sprej proti komárům. Hmmm, to bylo něco nového, s tím jsem se ještě nesetkala, praktické gesto. Jasně, nechtěli kvůli nim ztratit strávníky.  No, komáři tam sice byli, ale nebyli dotěrní a tak postřiku nebylo ani potřeba. Později mi došlo, že nemají rádi prach a pot a tím jsme byli oba pokryti. Cestou zpátky a opět pěšky, nás už bolely nohy, měli jsme toho už dost a odpolední slunce bylo stále vysoko! Že by tady ani jeden den nezapršelo? Už to vypadalo jednou i na bouřku, ale nic z toho nebylo. Myslím, že při prvních kapkách deště bych byla jak ta Viktorka, stála venku a nechala na sebe padat to mokré zlato s velkým potěšením.

Příbytek jsme měli v malém motelu, byli jsme tam jediní, slovo motel zní sice honosně, ale byla to jen malá místnost, postel, umyvadlo, stůl a židle, sprcha se záchodem dohromady. Ten večer jsme jen tak tak dorazili, následovala rychlovka pod sprchou, zalehli jsme a spali, až nás vzbudilo ranní kokrhání kohouta.

Ráno, vedle v obchůdku koupit vody, ano, nemáme drobné, ne, nic nám nemusíte vracet. Příjemní a hodní lidé. Cesta do pekárny, kde nás personál už dobře znal, tady káva a něco k tomu. Chlapci, s tyčí přes ramena a s pytlíky ovoce na ní, si už zvykli na naši přítomnost a před pekárnou postávali. Svými prosebnými očima se dívali na nás, potřebovali něco prodat. Většinou si koupím oloupaný ananas, někdy i dva. Jednou jednomu z nich jsem řekla, aby šel se mnou dovnitř si něco vybrat, že musí mít hlad. Do pekárny nesměl, tak jsem se ho zeptala, co by chtěl. On mi požádal o vodu, hned jsem mu koupila dvě láhve. Jeho velký úsměv mi byl odměnou.

Tito chlapci by měli být ve škole, ale dokud si vláda neuvědomí, že vzdělání je klíčem k jasnější, lepší budoucnosti, do té doby budou chodit venku s tyčkou kolem krku a negramotnost bude stále vysoká.

Na večeři jsme párkrát zašli na nudle k Číňanovi a hlavně na zprávy BBC. Ani Australana, dobrodruha, jsme nevynechali, tam zas sendviče a dobrý pokec. Za pár dolarů se dobře najíme. Pro zásoby do baťohu na výlet, většinou jen sýr a sušenky, jsme zašli do „tuzexu“, obchod, kam chodí nakupovat asi jen zaměstnanci UN, anebo občasní turisté jako my. Lokální, ti jsou příliš chudí, aby si to mohli dovolit. Stejně tak to je i s regály plných alkoholu.

Museli jsme si dávat i pozor, abychom nebyli bez peněz. V celém městě byla jen jedna fungující ATM mašinka a měli jsme kliku, byla zrovna blízko nás. Ale i tato měla své vrtochy, jednou nám „řekla“, abychom přišli až odpoledne, zřejmě došly peníze. Kreditní karty se používat nedaly.

Na silnicích jsou hodně vidět bílá auta UN personálu. Jejich stále zde trvající přítomnost byla otázkou, neboť jsme slyšeli z různých úst, že nic se nebuduje, že jsou zde hlavně jen pro dobrý plat. Na každém šprochu, pravdy trochu.

Východní Timor měl tu „smůlu“, že se v jeho blízkosti našly zásoby oleje, proto i to napadení Indonésií. I po referendum pro nezávislost, v roce 1999, které nebylo respektováno až do roku 2002, se Indonésie nechtěla Východního Timoru vzdát. Za „pomoci“ zkorumpované policie, nakonec došlo i k občanské válce. A teď jsme u toho, proč zde jsou, šest let po válce, stále ještě potřební zástupci UN? Pro kontrolu těžby oleje anebo poctivě pomáhat Timořanům v opětném budování své země?

Cítili jsme, že už je čas pokračovat dál, co jsme chtěli vidět, jsme viděli, poznali jsme, co jsme poznat chtěli, máme představu o kultuře země i způsobu života. Ráno prodavači vytáhnou rolety obchodů nahoru a oprašují své zboží; stánky i kárky s produkty jsou rozsety kolem města a prodavačky pečlivě připravují svoji nabídku. A všichni čekají den co den s úzkostlivou trpělivostí na zákazníky. Někdy se dočkají, někdy ne. Večer se rolety stáhnou, vozíky se zeleninou zmizí, aby se druhý den zas venku mohly objevit. Čekat a doufat... Tak jak moje první dojmy z této země byly šokující, tak teď mi její obyvatelé se stoickou náturou přirostli k  srdci. Vydali se na cestu plnou překážek, ale stále jdou, nic je nezastaví, jeden je musí jenom obdivovat.

Státní budovy byly obehnané ostnatým drátem a muži v modré uniformě byli stálicí u každého vchodu. Je to pozůstatek z doby války, či nutností přítomnosti?

Podle našeho původního plánu jsme chtěli překročit hranice do Západního Timoru po zemi, zůstat i tam nějakých pár dní a odtud lodí dál do Indonésie. Měli jsme to promyšlené dobře, ale bohužel z plánu sešlo. Věděli jsme, že přechody stále nejsou čas od času klidné, přestřelky, přepadávání, atd. Párkrát jsme se zastavili na policejní stanici pro informace a bylo nám řečeno, že závory jsou otevřené, že je celkem klidno, míněno, že se nestřílí. Dobrá, plánovali jsme dál, speciální visum pro vstup do Západního Timoru už jsme měli v kapse. Cesta po souši, i když by byla náročná – šest hodin mikrobusem k hraniční čáře, taxíkem přes hranice a potom dalších šest hodin autobusem do města Kupang na loď, k tomu ještě přidat rozbité silnice, špatné pneumatiky, staré autobusy, a kde je hygiena? – zapadla by i tak docela dobře do našeho vandrování světem. Ne, ne, masochisté určitě nejsme. Jenže… den před plánovaným odjezdem, nám u policajtů řekli, že přechody jsou sice otevřené, ale že je velké riziko přepadení a únosů, hlavně v horách. Takže se smutnými obličeji jsme nakonec zvolili cestu letadlem do města Denpasar na Bali a druhý den jsme odletěli.

A jak to bylo tam? O tom zase příště…

Přeji příjemné podzimní dny,

Naďa Humlová

Říjen 2022

***

***