Poštovní adresa:

365 St. Clarens Ave.

Toronto, Ontario, Canada, M6H 3W2

Telefon Toronto: (416) 530-4222

Telefon Praha: 222-261-811

ISSN 1186-9283 (Print)

ISSN 1923-1784 (Online)

E-mail: abe@satellite1-416.com

& satellite1-416@satellite1-416.com

Roční předplatné je dobrovolné!

Pokud chcete poslat šek, označte ho

Satellite 1-416

Archiv od roku 2003

Archiv PDF

Nokturna pokračují 

Ambroš Duo Prague

3. března 2024  v 17 hodin v kostele sv. Václava

Zuzana Ambrošová - piano a její syn Miroslav Ambroš  - housle jsou známí po celé Evropě jejich dokonalou souhrou a interpretaci hlavně v skladbách českých skladatelů.

***

Radim Zenkl z Kalifornie

24. března 2024  v 17 hodin v kostele sv. Václava

Ostravský rodák předvede sólový recitál z různých žánru hudby na různé nástroje. 

Zenkl je mimořádný umělec a bavič.

Nenechte si ujít tuhle jedinečnou příležitost slyšet mimořádného muzikanta. 

Oba koncerty jsou s pohoštěním a českým jídlem za velmi výhodnou cenu.

Informace a objednávky na čísle: 416/481-7294

(lístky je možno koupit přímo na místě $ 25)

Miloš Krajný

***

Nové úřední hodiny konzulárního úseku v Torontu

Ke všem návštěvám konzulátu je třeba mít předem domluvenou schůzku na výhradně k tomu účelu zřízeném emailu: toronto.appointment(at)mzv.gov.cz. Upozorňujeme, že vzhledem k vysokému počtu žádostí může být Váš požadavek odmítnut bez sjednané a potvrzené schůzky. 

POHOTOVOSTNÍ LINKA GK TORONTO: +1 (437) 237-8058 - jen pro případy nouze pro české občany
 

Konzulární a vízový úsek (víza, pasy, ověřování listin apod.) je pro veřejnost otevřen:  

(časový posun oproti ČR je „SEČ - 6 hodin“):

Pondělí    9 - 12
Úterý       9 - 12  a  13.30 - 15.30
Středa      9 - 12
Čtvrtek    9 - 12
 

Generální konzulát je pro veřejnost uzavřen ve dnech státních svátků České republiky

Nový rok - 1. ledna
Velký pátek (pohyblivý svátek)
Velikonoční pondělí (pohyblivý svátek)
Svátek práce - 1. května
Den osvobození - 8. května
Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje - 5. července
Den upálení mistra Jana Husa - 6. července
Den české státnosti - 28. září
Den vzniku samostatného československého státu - 28. října
Den boje za svobodu a demokracii - 17. listopadu
Vánoční svátky - 24. - 26. prosince

***

E-mailová spojení na GK Toronto od 18.12.2023 jsou:
obecná adresa: toronto@mzv.gov.cz 
adresa pro sjednávání konzulárních schůzek: toronto.appointment@mzv.gov.cz
vízové dotazy a schůzky: toronto.visa@mzv.gov.cz
Webová stránka je www.mzv.gov.cz/toronto

V zájmu zachování kontinuity v komunikaci však zůstaly dosavadní e-mailové adresy s doménou @mzv.cz  funkční a zajistí doručení e-mailů do nových schránek s doménou @mzv.gov.cz ještě dalších 10 let, tj. do 17. prosince 2033. 

Dohoda o kanadských a českých penzích

Velice často se lidé ptají, jak je to se starobními důchody v České republice a v Kanadě a s jejich zdaněním.

Dohoda se nachází zde.

****

Příběh Hanina kufříku

Velvyslanectví České republiky v Ottawě si vás dovoluje srdečně pozvat na výstavu s názvem "Příběh Hanina kufříku" a literární večer s Karen Levine, kanadskou autorkou knihy "Hanin kufřík: Příběh dívky, která se nevrátila". Jedná se o dojemný příběh židovské dívky Hany Bradyové, spojující Kanadu, Českou republiku, Japonsko a Izrael.

Akce se koná 5. února (pondělí) v 17:30 na Velvyslanectví ČR v Ottawě, 251 Cooper Street, K2P 0G2

Vstup zdarma

Více informací včetně registrace najdete na našich stránkách.

Příběh Hanina kufříku: výstava a knižní večer | Velvyslanectví České republiky v Ottawě (gov.cz)

***

Jan Palach a Bratři

Nemyslím si, obzvláště dnes, že se postavy Ctirada a Josefa Mašínových dají srovnávat právě s nenásilnou obětí Jana Palacha.

Léta se zabývám tím, že nejdůležitější pro společnost je environment, česky bych to vyjádřil atmosféra ve společnosti.

Svým způsobem je pokrytecké, když česká vláda, konkrétně ministryně obrany Jana Černochová pár dnů před masakrem na Filozofické fakultě si pochvalovala s prezidentem Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu Jiřím Hynkem, jak budeme opět zbrojařskou velmocí a jak již se na  zbraně nepohlíží jako na něco nečistého jako před lety.

Těžko hovořit o úctě k lidskému životu, když tato česká vláda  podporuje bombardování Gazy, o kterém říká, že se jedná o sebeobranu a při návštěvě českých vládních představitelů v Izraeli tito představitelé zvedají alibisticky prstík, aby se to přece jen s tím bombardováním nepřehánělo. Co se těmito výroky myslí 25000 mrtvých, což je jedno procento populace, je v pořádku, ale deset procent zavražděných civilistů už by v pořádku nebylo?

Při tom vojenský odborník v Českém rozhlase řekl, že ztráty civilního obyvatelstva nejsou tak velké a že na jednoho teroristu připadají dva civilisti. Izrael nedávno přiznal, že již zlikvidoval 800 teroristů. V tom případě by se jednalo, o číslo patnáctkrát větší. Čili na jednoho bojovníka Hamasu třicet civilistů. Ani jedna z lidskoprávních organizací jako Amnesty International, Doktoři bez hranic nebo Human Rights Watch toto číslo 25000 mrtvých Palestinců nezpochybňuje.

Zatímco jiná země, která patří do NATO Turecko trestá izraelského fotbalistu za to, že měl na obvazu tragické datum 7. října 2023. Obě události, jak útok Hamasu, tak bombardování Gazy jsou tragické a jejich viníci by měli jít před mezinárodní soud v Haagu. Jenže ani jedna strana, jak Hamas, tak Izrael, tento soud neuznává, podobně jako tento soud neuznává třeba Vladimír Putin. Otázkou je, jak zabránit dalším tragédiím a dalším ztrátám lidských životů.

Fialova vláda chce, aby se předvánoční události na Filozofické fakultě nepolitizovaly, ale při tom se politizují. Atmosféru (environment) ve společnosti netvoří jenom vláda, ale vláda je za nálady ve společnosti zodpovědná a musí být konsistentní. Vždy pro tzv. Nepřiměřenou obranu, kdy zahynou stovky nebo tisíce lidí se najde záminka vždycky.

Pro první světovou válku to byl atentát v Sarajevu na Františka Ferdinanda d'Este před 110 lety 28. června 1914.

Pro vyvraždění Lidic byl záminkou atentát na říšského protektora Reinharda Heidricha.

Pro genocidu v Srebenici byly záminkou výpady bosenských  bojovníků. Podle Ibrana Mustafiće, které byl prezidentem výkonné rady obecního shromáždění ve Srebrenici, Naser Orič podnikal se svými bojovníky ze Srebrenice opakované výpady do okolí města, zabíjel srbské civilisty a plenil jejich sídla s cílem vyprovokovat odezvu bosensko-srbské armády. Ibran Mustafić ve své knize Plánovaný chaos poznamenává, že muslimští vojáci používali Srebrenicu jako chráněnou základnu pro útoky na okolní srbské vesnice, jako byl nájezd velitelů Ekrema Salihoviče a Ibrahima Mandžičena srbskou vesnici Višnjica 26. června 1995. „Když jsem řekl Mandžičovi, že takovéto útoky by mohly ospravedlnit útok bosensko-srbské armády na Srebrenicu, řekl mi: Tyhle akce jsme neiniciovali my, rozkazy jsme dostali ze Sarajeva,“ svědčí Mustafic, a dodává, že se později dověděl, že „rozkaz k útoku na srbské vesnice kolem Srebrenice podepsal Enver Hadžihasanovic (z hlavního velitelství bosensko-muslimské armády v Sarajevu“). Zjevně chtěli vyprovokovat odezvu za účelem vyřešení srebrenického problému.“

Bombardování Jugoslávie (nazvané Spojenecká síla) bylo v roce 1999 zdůvodněno masakrem v Račaku 16. ledna 1999, kde zahynulo 40-45 kosovských Albánců a vyháněním obyvatelstva. V průběhu bombardování bylo zabito podle zprávy Human Rights Watch 489–528 civilistů veskrze srbské či albánské národnosti a pět až deset tisíc vojáků.

Přímo klasickou lží bylo tvrzení George W. Bushe, že Irák má nukleární zbraně, které zapříčinilo iráckou válku. Ta si vyžádala podle serveru novinky.cz z 16. října 2013 až půl milionu obětí.

Skutečnou tragédií byla válka v Afganistánu v letech 2001-2021 při které se odhadují ztráty na straně NATO 95674, spolu s Afgánci 134031 mužů. Na druhé straně to bylo přibližně 72000. Důvodem pro válku v Afganistánu byl útok na newyorská dvojčata.

Skutečností je, že se vojenskou silou nepodařilo zničit žádnou diktaturu, ale naopak ji pouze utvrdit, ať to bylo v Koreji, na Kubě ve Vietnamu nebo v Afganistánu.

O tom, jak konflikty skončí většinou nerozhodují ti, kteří chtějí bojovat, ale ti, kteří bojovat nechtějí a doufám, že k tomu dojde i v současných konfliktech na Ukrajině a v pásmu Gazy.

Skutečně záleží na atmosféře, která se kolem konfliktu vždy vytvoří.

Atmosféra počátkem padesátých let bohužel byla, že lidé podporovali po válce komunistický režim, tato atmosféra se pomalu měnila až do srpna 1968. Dva roky před tím ještě v roce 1966 Pavel Kohout v pořadu, kdy mladí lidé žalují stranu, hájil atmosféru padesátých let tím, že zde byli teroristi – parta kolem bratrů Mašínů a rázná opatření byla nutná. Pokud by tato skupina nebyla, komunisti by si ji museli vytvořit, obvinili by třeba i nevinné oběti.

U Jana Palacha tomu bylo přesně opačně, komunisté ho chtěli vyhladit z myslí lidí. Když ho vykopali z hrobu na Olšanech, lidé tam nosili nadále svíčky a květiny, ačkoliv na náhrobku byl nápis Marie Jelínková. Byla to tichá demonstrace. Jednou, když jsem tam přinesl svíčku, tak pán, který stál vedle mne poznamenal. „O co se jen Marie Jelínková zasloužila, že jí lidí nosí tolik svíček…“

Byla to nenásilná cesta Jana Palacha, nikoliv revolvery bratří Mašínů, která stála na počátku roku 1989, kdy došlo k pádu komunismu.

Nemyslím si, že nominace filmu Bratři propagujího násilí je vhodná po 21. prosinci 2023 na různá ocenění.

Aleš Březina (informace z wiki)

***

Dělá z nás policie hlupáky nebo si lže do kapsy?

K tiskovým konferencím o masakru na Filozofické fakultě, jež policie poskytla veřejnosti 22. prosince a 9. ledna. 

Ředitel pražské policie brig. gen. Mgr. Petr Matějíček se znovu a znovu nechává slyšet: „Indicie byla, že hledaný jel do Prahy spáchat sebevraždu.“ „My jsme opravdu pracovali s tím, že je to človíček, kterej jede do Prahy spáchat sebevraždu." Atd. atp.  Vůbec se prý nepředpokládalo, že by mohl chtít někomu ublížit: „Já jenom řeknu ještě jednou, že tím, že jsme zjistili, že je držitelem legálně držených zbraní, tak nemůžu říct teďka, že jsme pojali nějaké podezření, ale je to pro mne nějaká indicie, a proto mohu říct, že já jako ředitel jsem si postavil zásahovou jednotku do výkonu služby, jo, ale je to opravdu jenom o citu toho policisty, nejsou to žádné relevantní informace. Pracovali jsme stále s tím, že ten člověk je stále nebezpečný sám sobě a jede spáchat sebevraždu.“

Přitom ve „střelcově“ domě v Hostouni na Kladensku byl ve 12.47 nalezen mrtvý muž a již ve 13.03 „je specifikována poloha mrtvé osoby“ a dále zde bylo nalezeno zařízení, které relevantně připomíná nástražně výbušný systém, jak nám sdělil plk. Mgr. Vojtěch Motyka na první tiskovce. Notabene od 13.20 bylo policii známo, že „střelec“ je držitelem několika střelných zbraní. (Pozn.: Používám termín střelec, tak jak to činí policie ČR. Česká wikipedie mluví o Davidovi K. , zatímco v příslušných cizojazyčných heslech wikipedie je střelec uváděn celým jménem.)

Na druhé tiskové konferenci projevuje plk. Motyka zjevnou snahu relativizovat zpětně nebezpečnost „střelce“, když řekne: „V 16.12 je dokumentován čas, kdy relevantně potvrzujeme, že střelec zavraždil svého otce, čili je to již po eliminaci střelce na filosofické fakultě. 16.12.“ Jako by vůbec neexistovala mrtvola, dokud není identifikována, a jako by „střelec“ nebyl z vraždy dotyčného ani podezřelý, dokud není odborně potvrzeno, že jej zavraždil, i když se ten mrtvý vynachází v bydlišti střelce.  „Já bych tam nespekuloval, já bych se skutečně držel toho, že v 16.12 jsme relevantně potvrdili a předtím probíhal zásah pyrotechniků,“  dodává k tomu Motyka. Dodejme ještě, že když někdo narafičí nástražné zařízení, je přece dostatek nebezpečný, aby se nebralo jeho další počínání na lehkou váhu. Na druhé tiskové konferenci se také dovídáme, že „v čase 13.32 byla prohlídkou domu střelce potvrzena v suterénu přítomnost nástražného výbušného systému,“ a od této chvíle tedy nešlo již jen o něco, co by „relevantně“  výbušný systém pouze připomínalo.

Na první tiskové konferenci pan Motyka řekl: „13.27 vychází požadavek ze Středočeského kraje, aby pražská policie provedla šetření na Filozofické fakultě v Praze s upozorněním na možnost ozbrojeného podezřelého, který se v Praze může důvodně pohybovat,“ a pokračoval: „13.49 máme poznatek, že by se podezřelá osoba mohla nacházet na Filozofické fakultě v ulici Celetná, okamžitě jsou aktivizovány všechny síly a prostředky policie, všechno směřuje na dané místo, protože poznatek míří na konkrétní adresu v ulici Celetná v Praze.“ Policie používá svoje ptydepe, k němuž patří kromě jiných nicneříkající slovo „poznatek“.  Máme poznatek, tak hurá na Celetnou! Teprve na druhé tiskové konferenci zástupce vnitřní kontroly policie vysvětlil, jak ku svému poznatku přišli: „V čase 13.22 dvě tříčlenné hlídky jsou vyslány na Filozofickou fakultu na nám. Jan Palacha. (…) Hlídka v budově provedla šetření, kdy nejprve se s fotografií z centrálního registru obyvatel zeptali pracovníka ostrahy, zda-li osobu nezná. (…) Před odchodem ze studijního oddělení byla hlídkami provedena vizuální prohlídka přízemí školy, včetně kantýny, knihovny a chodby v prvním patře. Jeden z policistů po celou dobu střežil hlavní vchod. (…) Na studijním oddělení jim bylo poté sděleno, že střelec má ve 14 hodin přednášku v učebně číslo 503 v budově fakulty v ulici Celetná.“

Gen. Matějček k tomu říká: „Vycházeli jsme z faktů a ta fakta směřovala jeho pohyb do Celetné ulice.“ Slovo „faktum“ používá policie specifickým způsobem. Co jsou ona fakta podle příslušníků policie? Na studijním oddělení v budově na Palachově náměstí bylo policii řečeno, že „střelec“ mívá toho času přednášku v Celetné ulici. To je celé. Ale to přece není žádné faktum, že střelec je v Celetné, to je prostě pouhá domněnka, že by tam mohl jít, když tam byl před týdnem nebo před čtrnácti dny nebo během semestru každý čtvrtek od 14 hodin.

Rád bych se zeptal, i s ohledem na výše citované výroky policistů, co v policejní mluvě znamenají  slova „relevantní informace“, „faktum“ a „indicie“.  A jaký je mezi nimi rozdíl. A kdy vzniká podezření? Kdy se má brát indicie vážně, například indicie, že někdo chce spáchat sebevraždu, a kdy je to pouhá indicie, a nikoli „relevantní informace“. A dále, co to znamená, že něco „relevantně připomíná“ něco, a co z toho pro práci policie vyplývá. A potom, když je „relevantně potvrzeno“, že střelec zabil svého otce, znamená to, že předtím nebylo známo, zda mrtvý je otec a kdo jej zabil, pokud snad nezemřel přirozenou smrti? A hlavně, dokud to není „relevantně potvrzeno“, nelze snad vůbec ozbrojeného „střelce“ ze stejného domu, kde byla mrtvola nalezena, „relevantně“ podezřívat, že má mrtvého na svědomí a že by mohl něco nekalého ještě někomu provést?

Nutně se musíme tázat: Jestliže by někdo chtěl ublížit pouze sobě samému, proč by to měl dělat na své pravidelné přednášce? A proč potom vyklízet budovu? Nestačilo by, aby byl sebevrah několika tajnými policisty prostě odchycen v budově nebo v přednáškové síni? Anebo si jeho nebezpečnost pro „okolí“ přece jen pan generál musel uvědomovat, když nařídil evakuaci budovy v Celetné a když měl obavy též o jiná vytipovaná místa v Praze, na nichž se zhruba od 13.30 intenzívně pátralo:  „Podívejte, jak v té době vypadalo třeba Staroměstské náměstí. Představte si, hypoteticky, kdyby policie vyklidila fakultu a on by začal střílet v Židovském městě. A bylo by tam krveprolití, tak bychom pak samozřejmě čelili něčemu jinému.“ Zároveň se tedy mluví o pouhých sebevražedných, nepříliš nebezpečných úmyslech a zároveň – podle referátu ředitele úřadu vnitřní kontroly – „ve vztahu k tomuto nebezpečí byly zvoleny adekvátní opatření k vypátrání střelce“ a „množství provedených úkonů a nasazených policistů svědčí o tom, že postup policie nebyl laxní ani nedbalý.“

Ve výpovědích policistů narážíme na vícero rozporů, například v uvádění některých časů a míst. Frapantní je rozpor mezi dřívějšími informacemi uniklými od policie a informacemi z poslední tiskovky, co se týče uvádění místa lokalizace střelcova  mobilního telefonu ve 14.38. Poprvé v Revoluční ulici, podruhé v Pařížské.

Hlavní otázkou ale zůstává, proč nezanechala policie na hlavní budově FF UK preventivně svou hlídku, nebo spíš proč ji ještě neposílila, proč neproběhlo dostatečné šetření, proč neprohlédla celou budovu, ale jenom přízemí. Těch pár policajtů tam přece mohlo zůstat. Určitou nebezpečnost si policie nepochybně uvědomovala, ale přece jen přes veškeré informace o „střelci“ situaci nejspíš podcenila. Podle vyjádření na druhé tiskové konferenci „hlídka každého, s kým na půdě filozofické fakulty na náměstí Jana Palacha hovořila, vyrozuměla, že dotyčný může být ozbrojen, má sebevražedné úmysly, a pakliže by jej viděli, tak ať zavolají na linku 158.“ Poté hlídka prostě odešla, zanechavši studenty a zaměstnance fakulty na pospas teoretickému příchodu střelce arciže s jedinou několika málo lidem sdělenou instrukcí, že se má v případě nějakého ohrožení volat linka 158, jako kdyby se toho moc nedělo a o nic pořádně ani nešlo; vždyť je to celkem zbytečná instrukce, to přece ví každé dítě, k čemu je linka 158. Pokud bylo ze Středočeského kraje řečeno, že střelec směřuje na Filozofickou fakultu, rozhodně neměli opouštět její hlavní budovu.

Je dobré, že policie přiznala jisté pochybení, i když to nebyla spontánní sebereflexe a policie byla v tomto směru již záhy po masakru kritizována, totiž že nekonzultovala potenciální ohrožení s vedením Filozofické fakulty, že se spokojila pouze s několika náhodně kontaktovanými osobami na FF UK na Palachově nám. Nicméně zdá se, že hlavní problém tkví v nedostatečné komunikaci mezi jednotlivými složkami policie, v tom, že pravice nevěděla, co činí levice, anebo v absenci jednoho centra, které by řídilo celý policejní zásah. Takové centrální velení by nepochybně nenechalo odejít hlídku z hlavní budovy FF UK. 

Petr Pazdera Payne – Forum 24

***

Než se jaro vrátí

(ke komunikaci Víta Rakušana po zásahu na FF UK) uvádí

…Na tiskové konferenci 9. ledna 2024 uvedl ředitel úřadu vnitřní kontroly Policejního prezidia Michal Tikovský, že „v čase 14:59 je první oznámení o střelbě“. Potvrdil tak ve stručnosti časový údaj prvního tísňového volání, který se již dříve objevoval v médiích, někde s neozdrojovaným dovětkem: „Informace měla pocházet od studentů.“ Krátce po tiskové konferenci 9. ledna Univerzita Karlova na svých webových stránkách zveřejnila vlastní „informace o sledu událostí z 21. 12. 2023“, kde se mimo jiné uvádí, že sekretářka pověřená děkankou FF UK „volala v 14:59 linku 158 – bohužel reakce operátora linky byla nedůvěřivá, kolegyně musela vysvětlovat, že si neděláme legraci“. Jakoukoliv pochybnost o bezchybném a profesionálním postupu operátorů tísňové linky se policejní prezident Martin Vondrášek rozhodl rázně rozptýlit v rozhovoru s výmluvným nadpisem Záznam z tísňové linky nezveřejníme, není důvod.

Údaj o prvních tísňových voláních v 14:59 již figuruje i na Wikipedii v desítkách jazykových mutací, z historie ho tedy již nejspíš nikdo nevymaže. To by samozřejmě vůbec nevadilo, kdyby se údaj netýkal bezprecedentní situace, v níž šlo bez nadsázky o vteřiny, a v těch vteřinách o lidské životy. Když jsem ono odpoledne poprvé zavolal z prahu dveří, které jsme se studenty vzápětí zabarikádovali, na linku 158 já, měl jsem z reakce na druhé straně bohužel dojem srovnatelný  s citovanou výpovědí paní sekretářky. Protože se mi nejeví příliš pravděpodobné, že pan policejní prezident svůj názor na zveřejnění záznamů z tísňové linky přehodnotí, jsem postaven do situace, kdy bych měl prostě vzít na vědomí, že reakce operátora byla v případech obou telefonátů bezchybná a profesionální, a pokud to tak na mě nepůsobilo, chyba je na mé straně. Abych něco takového mohl s klidným svědomím přijmout za své, bohužel podlamují objektivní, exaktní a výpisem volání z mého mobilního telefonu prokazatelná data:

Na tísňovou linku jsem 21. prosince poprvé volal v 14:58. Těm, kdo by mě chtěli napomenout, že dělám z tragédie jakési závody o prvenství nebo že dělám vědu z jedné jediné minuty, odpovídám rovnou: Není to pravda. Je samozřejmě vedlejší, jestli můj tísňový telefonát byl prvním nebo jedním z prvních. Důležité je, že všude uváděný údaj 14:59 prokazatelně nesouhlasí.

Za jediné podstatné v této věci ovšem pokládám, aby všichni ti, kdo se nedejbože někdy v budoucnu ocitnou v bezprostředním ohrožení života, neměli nejmenší důvod zapochybovat, že tísňová linka je naprosto důvěryhodný a transparentní prostředek k přiměřené a profesionální pomoci…

Z Revolveru ČTĚTE BUBÍNEK 19. ledna 2024 Marek VAJCHR (zkráceno)

***

Rozum zůstává stát

V říjnovém Satellitu jsme informovali o skandálu, kdy kanadští poslanci ve stoje tleskali ukrajinskému vojenskému veteránovi Jaroslavu Hunkovi, kterého pozval do parlamentu Anthony Rota. Předseda Dolní sněmovny Anthony Rota musel později rezignovat. V českém parlamentu se objevila rezoluce, která tento krok odsuzovala. Byla zamítnuta i českou poslaneckou sněmovnou. Proti hlasoval i premiér Fiala, pochopitelně, že sociální sítě to rozmázly a video kolovalo po internetu. Při tom by stačilo, kdyby premiér Fiala dodal: „Zároveň vítáme skutečnost, že Anthony Rota musel rezignovat a tím bereme celou záležitost za uzavřenou.“

Antony Rota si zřejmě neuvědomoval, že ne všichni ukrajinští vojáci bojovali za druhé světové války na protifašistické straně. Bohužel si to neuvědomuje řada politiků, včetně premiéra Fialy.

O další kanadské ostudě informovala ráno 5. ledna kanadská rozhlasová stanice CBC. Redaktor Matthew Kupfer přinesl zprávu, že ruská aktivistka žijící v Ottawě Maria Kartašěva byla perzekuována na žádost ruské strany, protože na sociálních sítích informovala o ruských zločinech, o masakru v Buče. Byl na ní vydán zatykač soudkyní Jelenou Lenskoj, která je na kanadském sankčním systému a hrozila ji deportace. Na štěstí zasáhl kanadský ministr pro imigraci Marc Miller a Maria dostala kanadské občanství. Jenže, kdyby nebylo redaktora CBC Matthew Kupfera je otázka, jestli by ruská disidentka skutečně nebyla deportována a kolik je dalších takových případů, kdy byrokrati rozhodnou o osudu statečných odpůrců totality.

Abychom nezůstávali jen u kanadských skandálů, nedávno jsem dostal následující e-mail: Jevgenij Gerasimenko, ruský státní příslušník, který je hledaný ve své domovské zemi, byl v neděli na pražském letišti zadržen na základě mezinárodního zatykače, jak včera informoval Deník N, ačkoli lidé z okolí Gerasimenka tvrdí, že jeho případ je politický a jeho údajné finanční zločiny slouží jako krytí pro Rusko, aby ho získalo zpět. O tom, zda má být Gerasimenko vydán zpět do Ruska, nyní rozhodne pražský soud.„Můžeme potvrdit, že dne 7. ledna 2024 v ranních hodinách byla na mezinárodním letišti Praha-Ruzyně bezprostředně po příletu letadla z Rigy zadržena osoba ruské národnosti,“ uvedl mluvčí imigrační policie Josef Urban. Rusko podle něj chce, aby byl muž vydán do vlasti za údajné rozsáhlé finanční podvody. Gerasimenko letěl podle Deníku N z Rigy přes Prahu do Paříže. V Lotyšsku nebyl zadržen. Ve Francii žádá o politický azyl. Tvrdí, že je v Rusku pronásledován za svůj protiválečný postoj a účast na několika protestech. Rusko na něj vydalo mezinárodní zatykač nikoli kvůli jeho odporu k válce na Ukrajině, ale kvůli údajným závažným hospodářským zločinům. Rusko v posledních letech opakovaně vydalo takové zatykače na uprchlíky, aby je vrátilo do země, kde budou postaveni před soud. „Jsem tedy ohromen, že jakýkoli západní stát stále reaguje na ruské žádosti o zatčení prchajících ruských občanů obviněných z ekonomických zločinů,“ citoval Deník N ruského právníka Vadima Prochorova. "Většina politických vězňů je v ruských věznicích ne za své přesvědčení, ale za vykonstruované ekonomické zločiny."

Prochorov, který hájil představitele ruské opozice včetně vůdců Ilji Jašina a Vladimira Kara-Murzy, ale tvrdí, že Gerasimenka nezastupuje ani nezná, označil postup české policie za „nepřijatelný“. Řekl, že nejslavnější ruský politický vězeň Alexej Navalnyj byl ve svých prvních procesech rovněž odsouzen za ekonomické delikty, kterých se pravděpodobně nedopustil. Zpráva pochází z Deníku N. A od profesora Ing. arch. Petra Pelčáka.

abe

Je všeobecně známou skutečností, že Moskva zneužívá institutu zatýkacích rozkazů k perzekuci názorových oponentů. Řečeno zcela otevřeně, ruské mezinárodní zatykače bývají v mnoha případech zfalšované, aby Rusko dostalo zpátky odpůrce putinovského režimu a mohlo je soudit za vykonstruované činy. To je běžná taktika Kremlu.Z těchto důvodů proto většina evropských zemí nereaguje na ruské mezinárodní zatykače. O to víc nás mrzí, že česká policie pana Gerasimenka zatkla a uvěznila. Považujeme to za nespravedlivé a žádáme jeho okamžité propuštění z vazby a umožnění vycestování do francouzského hlavního města. Je tu také ještě jeden velmi pádný argument proti jeho vydání. V Ruské federaci mu nelze zajistit spravedlivý proces a Česká republika nemůže vydávat lidí do zemí, kde působí nikoliv nezávislá, ale vládě poplatná justice.

Autor komentáře: Za Svobodné Rusy, předseda Vitalij Ginzburg. (Zdroj: Česko živě.)

Vystavuje Alena Foustková

Výtvarnice Alena Foustková, která žila se svým manželem Karlem na přelomu 80. a 90. let v Torontu, vystavuje v těchto dnech v Museu Kampa v Praze  svou nejnovější výstavu nazvala Ženy si musí zakrýt hlavu, protože nejsou obrazem božím. „Ten název pochází z kodexu křesťanského církevního práva, který byl platný až do roku 1917. Stále je ale provokativní. I v současnosti, kdy ženy pořád ještě nemají svá práva, případně vlastnictví svého těla a svých představ, takových, jaké by chtěly.“ Rozhovor pro Český rozhlas Plus připravil Petr Vizina.

Celý rozhovor

čro-Radio Plus

***

17. 1. 2024 – Obvodní soud pro Prahu 7

„Akce VLASATCI“ aneb „zlatá šedesátá“ až tak „zlatá“ nebyla

 

Obvodní soud pro Prahu 7 v neveřejném zasedání dne 17. 1. 2024 rozhodl o soudní rehabilitaci Jaroslava Švába (nar. 1949) a Petra Cháby (nar. 1948), kteří byli jako teenageři zatčeni v Praze v roce 1966.

Šváb byl zadržen 19. 8. 1966 při „celoměstské prověrce – akce VLASATCI“. Při ní příslušníci Veřejné bezpečnosti po městě pochytávali mladé muže s dlouhými vlasy, krátkodobě je zbavili osobní svobody a na údajný pokyn „hlavního hygienika ministerstva vnitra“ je ostříhali. Zatčené dívky, které s nimi sympatizovaly (tzv. „vlasatice“), posílal zmíněný hygienik nuceně na gynekologické vyšetření.

Soud nyní konstatoval, že šlo o „soubor represivních opatření a vystoupení proti osobám, které komunistické moci nevyhovovaly svými názory a vzezřením... Jak samotné předvedení, tak omezení osobní svobody [zatčených] bylo zcela v nesouladu s tehdy platnými zákony... Pouhá skutečnost, že [někdo] měl dlouhé vlasy, byla tehdy státními orgány považována za provokaci a projev otevřené vzpoury vůči zřízení.“

„Vlasatci“ (nazývaní také „máničky“) poté uspořádali dne 20. 9. 1966 demonstraci, při které v průvodu ze Staroměstského náměstí na Letnou provolávali hesla „Vraťte nám naše vlasy!“ nebo „Pryč s holiči!“ Proti demonstrujícím podnikly bezpečnostní orgány zátah, při němž byl mj. zatčen i Chába, který se demonstrace neúčastnil, ale náhodou v té době procházel letenskými sady a příslušníkům Veřejné bezpečnosti se prostě nelíbil. Chábovu zadržování učinil konec až jeho otec, sám příslušník Městské správy Sboru národní bezpečnosti, který své kolegy řádně vyplísnil.

Obvodní soud pro Prahu 7 vyslovil účast Švába i Cháby na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., což má povahu morální satisfakce.

Z historického hlediska je cenné, že soud precizně popsal nezákonné počínání tehdejších bezpečnostních orgánů v šedesátých letech minulého století, čímž názorně ukázal, že tzv. „zlatá šedesátá“ až tak „zlatá“ nebyla.

Na nevhodné idealizování minulosti poukázal už král Šalomoun: „Neříkej: Kde jsou ty dobré časy? Takové otázky není moudré klást.“ (Kniha Kazatel, 7, 10; Bible21)

23. 1. 2024 - Zapsal: L. Müller

***

Bejvávalo

Větrání peřin

Pokud vykouklo sluníčko, tak se ráno otevřelo dokořán okno a na položenou deku se vyndaly peřiny, pokrývky na spaní a polštáře. V okně bývaly lůžkoviny několik dopoledních hodin a někdy se i jedenkrát otáčely a natřepávaly. Večer příjemně voněly a byly tak nějak načechrané a dobře se v nich usínalo. To už se dnes neděje, jednak je výplň lůžkovin na zcela jiné bázi, a málokdo by asi věděl, co to bylo prachové peří. Někdo peřové lůžkoviny špatně zdravotně snášel, třeba mému bratrovi se v nich hodně těžce dýchalo – měl od narození nemocné průdušky. Každopádně se péřové pokrývky a hlavně peřiny vyznačovaly dokonalým držením tepla.

Vajíčka

Vajíčka se na zimu ukládala do vymytých pětilitrových sklenic a ponořovala do roztoku vodního skla, což byl vlastně křemičitan sodný a v práškové podobě byl běžně dostupný ve všech drogeriích. Postup byl velmi jednoduchý, prášek se rozmíchal společně se studenou vodou, vajíčka se opatrně naskládala do láhve a roztokem zalila. Vajíčka musela být předem dokonale čistá – v uvedené konzervaci vydržela čerstvá hodně dlouho, určitě 8-9 měsíců. Samozřejmě, že hlavním motivem nakládání vajíček byla asi jejich cena a naložená vajíčka později při svém použití vyšla na menší cenu než bylo v prodejnách.

Vajíčka se proto také nakládala v době, kdy slepice nejvíce nesly a vajíčka byla relativně levná, Mívali jsme pravidelně jednu pětilitrovku vajíčky naplněnou, což představovalo asi kopu vajíček.

Kořenová zelenina

Jednalo se především o mrkev. Ta se na zimu ukládala do bedniček s pískem, mrkev se do písku zastrčila a písek se občas maličko zalil. Bednička bývala uložená ve sklepě. Mrkev patřila mezi levné suroviny k vaření a tak se to s ní takhle pravidelně dělalo. Někdo podobně ukládal celer, u nás to byla výhradně mrkev. Naše máma si nikdy nenechala patentovat přípravu kořenové zeleniny pro polévky, ale dělala to s oblibou. Příprava spočívala v tom, že se mrkev, celer a petržel umlely na masovém strojku, přidala se sůl a takto připravená hmota se navrstvila do zavařovací sklenice – jestli se to i nějak sterilizovalo, to už nevím. Každopádně se pak vždy do připravované polévky pár lžic téhle směsi dalo. Mně to připadalo strašně slané a tak jsem tomu nikterak nefandila.

Pozdravy

Bývaly různé, kromě „Dobrý den“ se používalo i „Rukulíbám“ což náleželo osobám v dobře situované vrstvě. Také se hojně používalo „Má úcta“ – hlavně muži a přitom mírně jednou rukou nazdvihli klobouk. Dětský pozdrav „Ahoj“ byl v používání zastoupen v menší míře než „ Nazdar“. Možná, že to bylo způsobené masivním chozením do Sokola, kde tento pozdrav dominoval.

Sokol

Do Sokola jsem také chodila, sokolovna bývala už na katastru sousední Ruzyně a cvičení mě ani moc nebavilo a také jsem nikterak sportovně nevynikala. Ovšem u mne a i u ostatních holek se ani tak nejednalo o sportovní nadšení, ale o to, že hned po odcvičení večerní hodiny na každou z nás čekal nějaký konkrétní kluk a ten nás doprovodil domů a to se nikdy neobešlo bez držení za ruce a nějakou tu zcela naivní pusu. Domů jsme se táhli hodně pomalu, vlastně jsme obcházeli i několikrát stejná místa a ulice, jen abychom si romantiku prodloužili. Rodiče bývali doma nervózní, kde jsme a vynadáno jsme dostávali za své příchody zcela pravidelně.

Uhlí

Doma se topilo uhlím a v obýváku byly stáložárná kamna Musgrave, lidově Musgrávky, do kterých patřil koks, ale ten se nedal koupit a tak i v těch se muselo topit uhlím a moc to žádná sláva nebyla a teplo tím pádem také ne. Na uhlí se dávala určitá částka celoročně každý měsíc stranou. Uhlí se objednávalo v létě v Ruzyni hned za sokolovnou v obchodě pana Šmída, kde se prodávaly i všechny další věci jako v koloniálu. Když nadešel den a uhlíři uhlí přivezli, tak máma hlídala a počítala každou odnesenou putnu. Bylo to zcela zbytečné, ale dělalo se to tehdy vždy a všude. Uhlíři moc dobře uměli šikovně vrstvit putny, aby mezi uhlím byl pořádný luft a aby to dělalo dojem poctivě naložené putny. Každopádně to bývala hodně těžká práce, naložit z vozu uhlí, přehodit si jeden popruh a odnést uhlí po schodech do sklepa, tam ho vysypat a celý proces zopakovat. Nikdo tu dřinu nechápal a nikdo se s tím ani nezabýval. Já jsem to tak trochu pochopila až jako dospělá, kdy mně spolužačka, jejíž táta byl uhlíř, vyprávěla, jak byl ve stáří trvale nemocný. Bydleli v ulici naproti nám a žádný ohled k nim nikdy nikdo nechoval i když měli doma čtyři děti.

Lékař

Znala jsem ho dobře, byl to vlastně takový ten dnešní praktický lékař, u kterého máme svou zdravotní dokumentaci a ke kterému v případě potřeby jdeme pro pomoc. Ovšem u tehdejších lékařů bývala určitá zvláštnost a tou bylo to, že když jim v poledne skončila ordinační doba, tak buď sami anebo i se sestrou obešli své pacienty, kteří ze zdravotních důvodů do ordinace nebyli schopni sami dojít. Pacienta doma prohlédli, eventuálně mu aplikovali lék. Tyhle osobní návštěvy bývaly docela běžné – dnes už nic takového není.

Telegram

Byl to jeden z velmi důležitých komunikačních kontaktů, nebyly žádné počítače, mobily a tak poslat telegram představovalo vrchol komunikační techniky. Telegram se dal poslat z každé pošty v republice a jeho text se vyplňoval do formuláře, který pošta poskytla. Také cena odeslaného telegramu se odvíjela podle slov a poštovní úřednice ji dovedně podle počtu slabik spočítala. Dostat telegram bývala i značná společenská či rodinná událost a mnoho lidí se obávalo, že telegram přináší nějakou špatnou zprávu a tak také k tomuto poštovnímu kontaktu přistupovalo. Samozřejmě, že telegram neobsahoval vždy jen nějakou zdrcující zprávu, ale dost často tomu tak bývalo. Telegram dokázala pošta doručit do několika hodin.

Květiny

Žádné specializované obchody s květinami nebyly, květina jako pozornostní dárek se nepoužívala. Květiny byly téměř výhradně jen součástí soukromých zahrádek a jejich sortimentu odpovídala roční doba. Takže jaro vítaly pivoňky v nejrůznějších barvách, léto přálo voňavým růžím a podzim jiřinám a astrám. Zahradnictví, která existovala, byla zaměřena hlavně na pěstování zeleniny, květiny tvořily jen jakýsi malý doplňkový sortiment. Tam, co jsem vyrůstala bývaly nejméně tři zahradnictví se zeleninou, asi největší provozovala bulharská rodina a také se těšila asi největší přízni zdejších lidí. V místě dnešního hřbitova bývalo též zahradnictví, jehož vedoucí byl takový rozporuplný člověk s poněkud drsnějším chováním, ale vše, co tam pěstoval, bylo bezchybné a tak lidé překousli i tohle jeho podivínské chování. Na konci školního roku jsem u něho kupovala kytku pro svou třídní učitelku a ta kytka bývala úžasná!

Tramvaje

Tvořily dost hustou dopravní síť, asi nejblíže mému srdci byla tramvaj s číslem 11. Jednak mě vždy dovezla domů a to i z rušného Václaváku. Její konečná nebyla v dnešním místě, končila u vozovny. Tramvaje mi byly blízké i z toho důvodu, že jsem jako průvodčí na tramvajích asi dvakrát podnikala o prázdninách svou školní brigádu a nesmírně se mi ta práce líbila. Uměla jsem naštípat kleštičkami paklík lístků a to podotýkám, že každá dírka znamenala něco jiného a nesmělo se to plést. Tramvaj číslo 11 měla své dvě zastávky v blízkosti dvou uznávaných zahradních restaurací, u restaurace „U Špačků“ a „U Švarců“. Každopádně, ač se to dnes jeví jako zcela nemožné, tak jeden z průvodčích v jedné z uvedených zastávek vyběhl a do tramvaje donesl svým tramvajáckým kolegům orosené půllitry s pivem, a to se na konečnou v klidu a s chutí vypilo. Na zpáteční cestě se prázdné půllitry do hospody vrátily. Cestující v tramvaji tenhle rituál dobře znali a žádné námitky nikdy neměli, že se tam o trochu déle čeká. Tramvaje se řídily pomocí kliky, zvonek, se ovládal taháním za provaz. Zvonkem se oznamovalo, že je vše v pořádku, pokud byly za motorovým vozem připojené dva vozy, pak v posledním se zazvonilo dvakrát, v prostředním jednou a pak se dala teprve tramvaj do pohybu. Tramvajáci po celou dobu své služby stáli, žádné kabiny se sezením nebyly.

Točené pivo

Tak to už také není, se džbánkem se pro pivo nechodí, v hospodách se naštěstí zůstalo u půllitrů, ale postávání u nálevního šenku se džbánkem zmizelo zcela. A bývaly doby, kdy se pro točené pivo zcela pravidelně chodilo a nejvíce večer a hospody se rozeznávaly podle kvality piva. V oblibě bývalo hodně i tak zvané pivo řezané což představovalo určitý mix piva světlého a černého. Zajímavostí bylo i to, že hospodský mrkl na velikost doneseného džbánku a aniž by pivo měřil čepováním do půllitru a pak jeho litím do džbánku, určitou míru světlého piva natočil rovnou do džbánku a stejně tak pak přidal pivo tmavé.

Celé tohle povídání je tak trochu nostalgické, pro ty starší bych tím chtěla navodit vzpomínky, kdy to takhle probíhalo a u těch mladých bych chtěla vyvolat zvědavost a zvídavost jak se v tom celém žilo. Těch „bejvávalo“ mám připraveno mnohem víc a tak nevylučuji, že to sepíšu na nějaké pokračování. Takže ještě jednou „Za našich mladejch let, bejval svět jako květ, bejvávalo, bejvávalo, dobře!“

Ing Jana Fafejtová – Praha

***

Pár poznámek k článku od vydavatele:

K pozdravům. Jednou přišel propadlík Fišer, který přišel k nám ve čtvrté třídě s novým pozdravem: „Tě víno.“ A tak, když jsem přišel domů slušně jsem u dveří zvolal „Mami, Tě víno!“ A už jsem to schytal.

Uhlí: Chodil jsem na průmyslovku SPŠST do Panské ulice. Škola to byla zvláštní, nepřezouvalo se a v rohu stála kamna na uhlí. Jednou v zimě paní školníková Linková zatopila poněkud více a můj spolužák Josef Poupě to nemohl vydržet. Vzal tedy uhlák naplnil ho vodou a nalil do kamen. Kamna explodovala učebnou se začal šířit neuvěřitelný pach zkažených vajíček. Navíc učebna byla černá od sazí. I pro mladou učitelku matematiky, dvojitou třicetiletou krásnou vdovu, Merglovou to bylo poněkud nepřijatelné ovzduší.

Tramvaje: Školní vyučování mělo začínat v 8:20, ale protože někdo přišel na to, že má být předsunutá hodina, tak začínalo v 7:30. Vstával jsem větsinou krátce před sedmou v 7:11 jel trolejbus z Belocerkevské ulice. V Šumavské jela, jak správně říká Jana Fafejtová tramvaj. Takže se muselo proběhnout parkem a  pověsit se na stupátku, které již bylo obsazené, takže jednou jel spolužák Thienel na smetáku, kteřý byl před předním vozem. Pokud nám tramvaj ujala, nastal zběsilí úprk dnešní Vinohradskou ulicí a dala se chytit až na stanici příští. Jestliže se ani to nepodařilo, nastal běh Václavským náměstím. Ve škole už čekal ředitel Hledík a zapisoval do notýsku opozdilce. Každý musel nahlásit své jméno a třídu. Jenom já ne, protože mne Hledík znal jako starou firmu a díky pozdním příchodům jsem měl pravidelně sníženou známku z chování uspokojivé, pouze v ročníku čtvrtém se to změnilo na méně uspokojivé.

Do tramvaje se muselo naskakovat, tak že se u schůdku pasažér musel chytit přední tyče. V tom spočíval trik, pak ho jedoucí tramvaj vynesla na schůdky nebo na plošinu. Jednou jsem viděl, že muž v středních letech naskakoval, tak že se chytil zadní tyče a tramvaj ho vlekla za vlečňákem. Paní průvodčí lomila rukama a vykřikovala nějaké citoslovce. Zneužil jsem situace a začal jsem zběsile tahat za zvonec. Skutečně tramvaj zastavila a pán nastoupil a mohl pokračovat v jízdě.

Točené pivo: Pro pivo se chodilo ve Vršovicích buď k Tunelu, což byl podchod z hlavní ulice pod přilehlým barákem nebo k Osvaldům to bylo přesně na druhou stranu. Otec po nedělním obědě chtěl většinou tři čtvrtě, což znamenalo velké a malé. Dědeček zase místo pivo řezané říkal míchané. Jinak vzpomínky jsou stejné. Po točeném pivu se nám v Torontu stýskalo. Bylo to něco jako prohřešek proti kanadským mravům. Až nedávno zde začali v malém pivovaru točit opět do džbánku. Na rozdíl od mého dětství má džbánek uzávěr a vejdou se do něj téměř dva litry moku.

abe

***

Únorové vydání Nového domova zde

***

Úmrtí

Jana Hlaváčová

(1938-2024)

Po maturitě na gymnáziu vystudovala DAMU (1960). První angažmá získala v Divadle J. K. Tyla v Plzni (1960–1965), V červenci 1965 se stala členkou Národního divadla v Praze, kde zažila vrcholnou éru (Hippodamie v trilogii J. Vrchlického, Raněvská ve Višňovém sadu, Gertruda v Hamletovi, Emilie Marty ve Věci Makropulos, Markýza de Merteuil v Nebezpečných vztazích). Na české první scéně setrvala do listopadu 1990, kdy odešla společně s manželem pro neshody s vedením činohry. Od roku 1994 byla členkou hereckého souboru Divadla na Vinohradech, kde ztvárnila například Jeannette Burmeisterovou v muzikálu Donaha!, Hanu Kennedyovou ve hře Marie Stuartovna, sedmdesátiletou Albertinu ve hře Albertina, Mag Folanovou v Krásce z Leenane a Emmu Cristano ve hře Famílie.

***

Sport

Zemřel Franz Beckenbauer 

(1945 -2024)

Jedna osobní vzpomínka na Franze Beckenbauera. Po finálovém zápase MS v Mexiku, kdy Argentina porazila Spolkovou republiku Německo 3:2 byla na německé tiskové konferenci po zápase ponurá nálada. Konečně ticho přerušila novinářka s dotazem: „Nebylo chybou, že jste se příliš soustředili na Maradonu?“

Beckenbauer se zarazil, chvíli bylo ticho a pak řekl: „Milá dámo, já nerozumím této hře. Před zápasem mně všichni odborníci radili, že musíme uhlídat Maradonu a my jsme Maradonu uhlídali, přesto jsme prohráli.“ Jeho humor okamžitě změnil náladu po prohraném finále.

Aleš Březina

***

Na dotazy čtenářů odpovídá český

právník Jaroslav Horký

Jsem pokročilého věku a rád bych své nemovitosti které mám v České republice prodal. Moje děti žijí v Kanadě a USA a nemají zájem se o majetek starat. Poradíte mi, jaký bych měl zvolit postup?

Nejlepší variantou je se v České republice poradit s odborníkem. Pokud máte svého právního zástupce, popřípadě máte na některého v Čechách reference obraťte se na něj. Jistě Vám pomůže i s výběrem znalce v oboru nemovitostí či realitního makléře. Tak aby se dala stanovit reálná hodnota Vaší nemovitosti. Následně ve spolupráci se svým právním zástupcem zvolíte ten nejideálnější způsob prodeje.

Nejprve doporučuji co nejdříve zahájit dědické řízení v České republice prostřednictvím právního zástupce. K tomu budete potřebovat úmrtní list Vašeho otce, Váš rodný list dále dědické dokumenty kde je určeno, že jste dědicem. Tyto dokumenty musí být notářsky ověřené a vybaveny Apostilou. Jedná se o vyšší ověření. Většina notářů u Vás tento pojem zná. Pokud není ve Vašich možnostech se dostavit do České republiky a celou záležitost řešit najměte si právního zástupce, který vše za Vás zajistí. On sám bude potřebovat plnou moc s ověřený podpisem nejlépe na konzulátu či velvyslanectví České republiky popřípadě od Vašeho notáře, avšak opět bude podmínka mít na takovémto dokumentu Apostilu. Pokud jde o provoz a seznámení s nemovitostí doporučuji se obrátit prostřednictvím svého právního zástupce, či známých na společnost která se zabývá správou majetku a zajistím Vám celkovou analýzu nemovitosti a její následné využití. Popřípadě doporučí prodej takové nemovitosti.

Před rokem zemřela moje maminka v Litomyšli a jako pozůstalost zůstal rodinný domek v katastru a jsme čtyři spoluvlastníci. Moji dva sourozenci chtějí tento domek prodat, ale já bych jej ráda koupila ovšem mě jej prodat nechtějí. Mohou jej prodat bez mého vědomí, např. z důvodu, že se o domek se nestarám (větrání domku, sečení trávy a pod), žiji v zahraničí a oni v Čechách. Moji sourozenci mají kupce, který nabízí vyšší cenu než za jakou já bych ho chtěla odkoupit. Mám jako jeden z dědiců předkupní právo a za jakých podmínek mohu domek získat?

Ano prodat ho mohou. Za cenu, kterou jim kdo nabídne. Doporučuji zvážit zda se Vám nevyplatí zaplatit vyšší cenu, než vlastnit nemovitost s někým kdo Vám nemusí být nakloněn Jednou z možnosti je podat žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Soud pak určí prostřednictvím znalce v oboru nemovitostí cenu, která by měla odpovídat ceně tržní na vypořádání spoluvlastnictví. Pak již bude na Vašem zvážení zda podíly na nemovitostech odkoupíte či ne.

Dobrý den, chtěla bych se zeptat, zda mám nárok na nějaké dědictví po matce, když napsala závěť, kde vše odkazuje jen mé sestře. Dá se tato závěť nějak napadnout?

Dobrý den, matka by Vás musela vydědit, jinak Vám náleží nárok na povinný díl, což u dospělé osoby činí jedna čtvrtina povinného dílu. To vše za předpokladu, že je závěť sepsaná platně dle zákonem stanovených pravidel. V rámci dědického řízení lze napadat závěť i vydědění, listinu o vydědění musí zpochybnit buď vyděděná osoba, pokud jsou v závěti důvody vydědění uvedeny. Nevysloví-li zůstavitel důvod vydědění, má nepominutelný dědic právo na povinný díl, ledaže se proti němu prokáže zákonný důvod vydědění, zde musí žalobu podat ten, kdo namísto vyděděné osoby dědí, zde tedy vaše sestra.

Dobrý den, chci převést, či darovat byt v osobním vlastnictví členovi rodiny. Je převod a darování totéž? Co je pro mne jako letitou důchodkyni finančně nejvýhodnější?

Dobrý den, převod je i darování a je bezúplatný. Bezúplatný převod je darem, v rámci rodiny je příjem z takového daru osvobozen od daně. Ten je pro Vás výhodnější.

Archiv loňského ročníku

Prosinec 2023

Listopad 2023

Říjen 2023

Září 2023

Červen 2023

Květen 2023

Duben 2023

Březen 2023

Únor 2023

Leden 2023

Archiv ročníku 2022

Leden 2022

Únor 2022

Zvláštní vydání 2. 3. 2022

Zvláštní vydání 4. 3. 2022

Zvlášní vydání 8. 3. 2022

Březen 2022

Duben 2022

Květen 2022

Červen 2022

Červen 2022 Karel Foustka Balkán

Červenec 2022

Srpen 2022

Září 2022

Říjen 2022

Listopad 2022

Prosinec 2022

PF 2024

Borobudur

…. je největší budhistický chrám v Indonésii. Toto mistrovské dílo středověké javanské architektury je nejen národním pokladem Indonésie, ale je také zapsáno na seznamu světového dědictví Unesco. Byl postaven v 8. až 9. století a je největším budhistickým chrámem na světě. Jeho stavba trvala zhruba 75 let a dokončena byla okolo roku 825. Někdy v 14. Století byl Borobudur opuštěn a zůstal pohřben pod vrstvou sopečného popela. Ale…v roce 1814 byl objeven britským koloniálním správcem Thomasem Stamfordem Rafflesem a následně byl restaurován.

A právě k tomuto chrámu, při toulkách s kamarádem v Indonésii, směřovaly naše kroky. V listopadovém článku jsem vám psala o našem pobytu na ostrově Bali, jedním ze 17 tisíců ostrovů této země. Borobudur se nachází na ostrově Java poblíž města Yogyakarta a tak jsme se od mořského letoviska z Loviny na severním pobřeží Bali přesunuli zas o kus dál, na jiný ostrov. Nejdříve jsme jeli dvě a půl hodiny malým autobusem kolem pobřeží, městečka i vesnice všechno v jedno spojené. Velkých kopců ubývalo. Jeli jsme též kolem malebně položeného jezera, jméno mi uniklo, a hned jsem si řekla: „Kdyby tohle bylo v Kanadě, hned by okolo něho byly postaveny resorty, ale tady ho objímá zatím nedotčená příroda“. Vesnické domky jsou vyparáděny řezbářskou ozdobou kolem oken a dveří. Minibus nás dovezl k benzinové pumpě poblíž přístavu na loď na Javu. U „benzinky“ čekala již jedna manželská dvojice, shodou okolností z Kanady z Britské Kolumbie, tak jsme se hned dali do řeči, cestovali také jako my do Yogya, zkratka pro Yogyakarta. Přijel další autobus, naložil nás a popojeli jsme dál až do přístavu Gilimanuk na západním pobřeží Bali a nalodili jsme se.  Trajekt na převoz byl vyroben, počítám, již za císaře pána anebo ještě dříve. Byl hodně prorezlý, sem tu a tam chybělo i kus zábradlí anebo schod na palubu. Kamarád mě raději vylákal z autobusu ven na palubu trajektu. Špatně a hlavně pomalu se v potopeném pojezdu umírá… Jeden nikdy neví a jen jsem doufala, že žraloci nebudou moc hladoví. Převoz trval 45 minut, moře bylo klidné, a tak si ani nezgustli, věřím, že čekali. Zpět do autobusu a vyrazili jsme na druhou část pozemní cesty do místa cíle. Zanedlouho se ale spustil déšť a hustě pršelo několik hodin. Byla už tma a tak následné hodiny se staly velmi dobrodružné, adrenalinem naplněné dvanáctihodinové cestování. Když si tak vzpomínám, ano, byl to jeden z těch zážitků, na který se nikdy nezapomene a že jsem jich zažila! Byli jsme tu v době dešťů a voda se tehdy valila přes silnice, nebylo vidět kde je příkop, kde vozovka. Párkrát jsme přejížděli most a hladina vody ležela těsně pod ním; řečiště byla plná vody. Autobus se často musel do půl kol brodit proudící vodou, občas se i stalo, že se kus země pod ním utrhlo, sjel a obrátil se na stranu. Cestou jsme viděli několik obrácených aut i autobusů v příkopech, chudáci lidé, v tu chvíli jsem prosila všechny svaté, aby se to nestalo i nám. I několik převrácených kamiónů jsme cestou spatřili. Výmoly na vozovce pod vodou nebyly vidět, takže často jsem si myslela, že jedu po neudržované silnici čtvrté třídy. K poctě řidiče, jel velmi opatrně a s citem pro naši bezpečnost. Náš pohodlný autobus byl plně obsazen, jen naši kanadští přátelé a my dva jsme byli turisté, ostatní všichni domorodí. Také mi ale připadlo, že jen my dva jsme oči během cesty nezamhouřili a čekali v napětí na náš další osud. Skončíme v příkopě anebo ne? Lokálním vodní záplavy a dramatické cestovaní rozhodně asi nejsou ničím novým, určitě jsou již na to zvyklí, klidně spali a podřimovali.

Asi kolem jedenácté večer autobus zastavil na parkovišti a k našemu překvapení jsme šli do restaurace a noční pohoštění bylo v ceně jízdného. Všichni jsme se vyhrnuli z autobusu ven, velká většina honem ke stolům s pokrmy, ale my dva jsme zhluboka nejdříve chvíli dýchali a pak uvolněni a uklidněni jsme šli do jídelny. Na jídlo jsme neměli ani chuť, žaludek se nám pořád pohyboval nahoru a dolů. Přestalo pršet, napětí trochu opadlo a tak zbytek cesty jsem už pospávala. Probouzející se ráno v rýžových polích bylo přímo úchvatné, až mystické. Do Yogya v centrální Javě, jsme dorazili ráno kolem osmé a taxíkem s našimi krajany jsme se jeli ubytovat. Hotel Mercury byl velmi exotický, bohatě zdobený, s polštářky na zemi, pestrými koberci a zlatem zdobenými sloupy. Ne, ne, cena za ubytování byla ale lidová, jen deset dolarů za noc a krásně tak zapadla do našeho rozpočtu. No jo, ale to už bylo nějaký ten rok zpátky.

Škoda, že naši kanadští přátelé se s námi již rozloučili a pokračovali dál na jiný ostrov. Byli to bezproblémoví, pohodoví cestovatelé s nabitým programem. Jejich společnost na výletě byla příjemná. Dohromady jsme i zdolávali hordy suvenýrových prodavačů, kterých bylo všude jako mravenců a těžko se dávají setřást. Když dva chlapi ale dupli, tak to se pak rychle ztratili!

Druhý den jsme se jeli podívat, to už sami,  do nedalekého hinduistického komplexu chrámů Prambanan z 9. století. Je největším v Indonésii a druhým největším v jihovýchodní Asii po Angkor Wat v Kambodži, o tom zas někdy jindy. Je také zapsán na seznamu světového dědictví, Unesco. Jeho vysoké štíhlé věže upoutají na první pohled a hned v jeho centru stojí ta nejvyšší - 47 metrů vysoká. Komplex původně sestával z 240 chrámových budov, což hrdě reprezentovalo historické hindů umění a architekturu. Soubor je považován za mistrovské dílo této klasické doby Indonésie. O detailech se vám zmiňovat nebudu, spousta povídání o něm najdete na internetu. Moje reakce když jsme to viděli před námi v plné mohutnosti? Nádhera! Tak jako jsme předešlý den strávili celý u Borobuduru, dnes jsme zase byli tady. Bohužel, z těch 240 chrámových budov, je zatím opraveno jen šest a tempem, jak restaurování probíhá – jeden chrám v jednom roku – to bude ještě dlouho trvat, než bude stát ve své plné kráse a mohutnosti.  V průběhu století byl komplex opuštěn, sopečné erupce a zemětřesení následovaly, zůstaly převážně jen zříceniny. Začátkem 20. století, v době holandské okupace, se začalo s restaurováním. Šlo to pomalu, pracovníci používali co možná nejvíce originálních stavebních kamenů. Proces pozastavila, až skoro zastavila, ekonomická krize, druhá světová válka v Pacifiku a naposledy i Indonéská revoluce za samostatnost (1945-1949).  Rekonstrukce hlavního Shiva chrámu (jeden z hlavních hindů božstev) byla dokončena v roce 1953 a první president nezávislé Indonésie Sukarno slavnostně hned ten rok komplex otevřel.

I tady jsme se fotografování s lokálními nemohli vyhnout.

Pokračujeme dál směrem k našemu hotelu, cestou se zastavíme u stánku na oblíbené palačinky s tuňákovou náplní. Jsou čerstvě udělané přímo před našimi  oči, jsou  velké, s jednou se dobře najíme a náplň je velmi chutná. Tohle jsme si velmi oblíbili, i když pouliční prodejci jídla nabízejí široký sortiment všeho možného, ach, a ta vůně dráždivá k tomu… No, občas si dáme i pečené brambory na ohni s grilovanou zeleninou, i když oči by chtěly ochutnat všechno, tak rozum říká: „zadrž.“ Na kávu i použití toalety se zastavíme v McDonaldu, je jich po městech vždy několik. Vždycky, jak uvidíme zlaté půlkruhy, tak si nikdy nenecháme ujít šanci navštívit normální a čisté, no…, ale jo, záchodky. I ta káva stojí za zastávku. Tak jak v Kanadě „Mekáče“ moc nemusím, tak cestou světem je vyhledáván. Stejně tak Burger King, ale těch je vidět podstatně méně.

Město na mne udělalo dobrý dojem, není tu nepořádek jako např. na Východním Timoru, to bylo to nejhorší, co jsem zatím viděla. To i Indie je na tom lépe. Vyloženě čisto tu také ale není, i když to zřejmě patří k muslimské i hindů víře, že lidé zde stále zametají. Kachlové podlahy jsou neustále smejčeny, jak ty doma, tak i ty venku. Dalším zvykem je zouvání si bot. Nikdo by nevstoupil do příbytků a ani do obchodů, aniž by si nezul obuv. Z tohoto zřejmého důvodu nosí zdejší obyvatelé nazouvací pantofle, které je lehko sundat a opět nazout. My jsme si obuv při vstupu do obchodů nezouvali, ale párkrát jsme šli do příbytků, tak to jsme zdejší zvyky respektovali. Žebráci byli také vidět, ale někdy bohužel je nebylo možné rozeznat od chudých. Záleželo, v jaké čtvrti jsme se zrovna pohybovali.

Co se týče městské dopravy, bylo možné si vybrat mezi rikšou, kočárem s koňmi anebo nudným taxíkem. Těch tu jezdí hodně málo, lidé dávají přednost nejvíce rikšám.  Chtěli jsme si rikšu také jednou najmout, ale vzdali jsme to, bylo nám líto chlapce na kole. Přeci jen jsme byli výškou a i váhou rozdílní od drobných lokálních obyvatelů, stálo by ho to spousta sil nás utáhnout, chudáka.

Je zde velmi vlhko a stále jsem se potila, ale zas to nebylo tak hrozné, jako ve Východním Timoru, anebo v Brisbane v Austrálii. I zde jsou malé ještěrky geko, velmi často naši spolubydlící a už je počítám do „rodiny“.  I když v Yogya  žije jen asi půl milionu obyvatel, stánkaři s jídlem používají velmi často chodníky, takže chůze po nich je skoro nemyslitelná, což komplikuje trochu naše pochůzky po městě. Jezdí se tady, kudy se dá a řidiči aut, motorek, mopedů i koňských povozů neberou na lidi žádné ohledy a stačil by jeden špatný krok, pohyb a už by jeden mohl být pod jejich koly. Při přecházení silnice to je jako s ruskou ruletou – buď máš štěstí, anebo ne. Většinou jsme se ale vždy přidali ke skupince zdejších, kteří silnici přecházeli, věřili jsme, že oni vědí, jak na to. No, a ono to vždy vyšlo! Takhle to bylo i v Indii, ale o tom třeba někdy jindy.

  Na druhou stranu lidé se zde zdají být mírní, slušní, jeden k druhému se chovají s respektem. Zřejmě důvodem je společné náboženství. Spojuje je. I tak jsme si dávali pozor na kapsy a já na baťůžek. Krade se i tady, hlavně v místech, kde se hromadí turisté a jak se říká, příležitost dělá zloděje.

Další den jsme se rozloučili s městem a brzy ráno jsme vlakem odjeli do Jakarty. Vlaků je zde několik tříd. První je ekonomická, která slouží k přepravě proletariátu, kterého je zde nejvíce, a kde zrezavělé vagóny jsou narvány  těly, často i visících ve dveřích, kde okna jsou vymláceny a dveře neexistující.

Druhá třída je byznys, kde jedeme i my a kde má každý cestující garantované místo k sezení. Otevřená okna a dveře vagónů slouží jako klimatizace.

Na stanici nastupují nespočetné zástupy prodavačů drobností, jídla, cetek, vody i novin, doprovázeny žebráky i hudebníky. Odpadky se vyhazují z okna anebo pod sebe pod sedadlo, které pak zametači několikrát během jízdy zametají novinami, rozvíří prach a potom čekají s nastavenou rukou na „zaplacení“. Dali jsme jim třikrát, to byl náš limit, pak jsme řekli dost, už tu máme čisto! Chodili pořád jen zametat k nám, jasně, byli jsme turisté s kapsou plnou peněz, haha...

Záchody - díra v podlaze v zatemněné kabině.

Vagóny také rezavé, sedačky plastikové, sukni jsem si často otáčela, aby ta „sedací“ část uschla a tak to šlo dokola.

Exekutivní třída byla vybavena plyšovými křesly a u stropu je fungující chlazení. Malé občerstvení a hlavní jídlo bylo v ceně. Paráda prodavačů neexistuje, nemají sem přístup. Vagóny stejně rezavé a se stejnou záchodovou dírou. No jo, ale jízdenka stojí jednou tolik, co stála naše. To nebylo nutné, usoudili jsme, chceme jet, jak jezdí zdejší a nelitovali jsme toho. 6 a půl hodiny to není zas tak dlouho, abychom nezvládli „byznys“ třídu ve vlaku v Indonésii, ba naopak. Celou tu dobu jsme se rozhodně nenudili, byla to zábavná podívaná pozorovat hromadící se prodavače v uličce vozu, mezi nimiž se proplétali pracovníci z bufetu a občasným zpestřením byli i hudební umělci s napřaženou rukou a kloboukem. A všichni chtěli utržit! Rozkřiklo se, že tady a tamhle sedí turisté a tak hned k nim a všichni okolo nás.

Stejně i tak, tahle cesta vlakem byla dalším zlatým hřebem naší cesty.

Od jednoho prodejce jsem si koupila balíček s něčím tmavým, myslela jsem si, že to jsou datle. Neodolala jsem zas těm mnoha očím, které se na mne neustále dívaly a prosily: „…kupte si, kupte si…“. Tak jak jsem ale to něco z pytlíku nedočkavě vytáhla a ochutnala, tak zbytek jsem darovala prvnímu žebrajícímu dítěti. Byly to uzené banány a měly příliš silnou uzenou chuť, nechutnaly mi. V baťohu jsme měli svačinu, jenže tu jsme ani nevytáhli, protože nám bylo jasné, že každé naše sousto by sledovalo desítky hladových očí.

Cestu z okna vlaku jsem ani moc nesledovala, daleko zajímavější bylo pozorovat hemžení ve vlaku v uličkách a ocenila jsem, že si tak nějak všichni prodávající vyšli vstříc, žádné hádky, ani vysoké decibely nebylo slyšet. Jen tak jedním okem jsem ale přeci jen postřehla, že jsme míjeli rýžová pole, vzrostlou kukuřici i rostoucí sóju. Vesnice i města se střídala s úrodnou půdou zdejšího kraje.

Před nádražím nás hned obklopilo aspoň deset taxikářů, každý z nich měl tu nejlepší cenu, nakonec jednomu z nich jsme řekli OK a odvezl nás k našemu bydlišti, vybraného z průvodce Lonely Planet. Nikdy nás nezklamala, ale tentokráte to byla hrůza a hnus! Byl to kutloch, kdy naposledy bylo malováno, když se tahle barabizna asi tak před 80 ti lety stavěla, kde na místo umyvadla byl jen kohoutek ve zdi a kýbl na zemi, sprcha rezavá, záchod s ručním splachováním, tzn. kýblem s vodou a občasní šváby byli živoucí dekorací zapavučinovaných stěn kutlochu a koupelny. Rozpadávající se sítě na okenním otvoru dávaly volný přístup komárům a další insektní havěti. Stačí? Ještě ne? Přidávám.. Při kýchnutí letitý prach se z letitých záclon pomalu, ale jistě rozvířil na nás. Tak tady tedy rozhodně spát nebudu! To bylo už i na mně dost, kamarád sice zkoušel, říkal, že to stojí jen pár dolarů, asi mi chtěl vyhecovat. Ne! Spala jsem tam ve spacáku jednu noc, i v tom horku přikryta přes hlavu, zuby jsem si nečistila, ani jsem se nemyla. Ráno jsem si sbalila baťoh a o kousek dál byl hotel, který sice také už pamatoval dávnější časy, ale bylo tam čisto, umyvadlo i sprcha, ze které netekla rezavá voda, i splachovací záchod nechyběl. Cena jen deset dolarů. Kamarád šel se mnou.

Po návratu jsem o této zkušenosti napsala do redakce Lonely Planet, že by redaktoři, dopisovatelé, měli zkontrolovat vizuálně, co v průvodci doporučují.  Podle obsahu nabídky, vše znělo dobře, jen ty švábi a kýbl místo umyvadla bylo vynecháno. Odpověděli mi zpátky s poděkováním za informaci.

V Jakartě jsme pobyli celkem pět plných teplých dní. Nachodili jsme hodně kilometrů, ale také jsme jezdili městskou dopravou. Ne, nebyly to rikšy, ani motorkové drožky, ale používali jsme autobusy, jinak bychom se nikam nedostali. Provoz ve městě je neúnosný. Bydleli jsme ve středu města a pro autobusy byl nechán jeden pruh na silnici, který byl vyhrazen jen pro ně. Jízdné stálo více peněz, což si většina zdejších nemohla dovolit, proto i nebyl nikdy přeplněn a pohodlně se nám takto cestovalo. Tento jediný pruh s vozidly se přes den pohyboval, ve všech ostatních se jakoby život zastavil. S čím jsme se zde museli ale také potýkat, byl smog. Občas jsem to silně pociťovala, špatně se mi dýchalo.

Vypravili jsme se do Národního musea, bylo ale pondělí a tak bylo zavřené. Takže změna plánu a zatoulali jsme se do starého holandského přístavu, Sunda Kelapa. Kus cesty jsme jeli autobusem až na konečnou do starého města Kota Tua s koloniálními holandskými budovami a odtud asi dva kilometry pěšky periferním prostředím. Vzbuzovali jsme zájem lokálních obyvatel a hlavně „chodníkových“ prodavačů.

Historické dřevěné lodě v přístavu jsou fotogenickou připomínkou minulosti. Výměnný obchod se zde traduje už od začátku 16. Století z doby holandské okupace. Přišli jsme v pracovní den, kde jednak kolem mola kotvily staré rybářské lodě, stále schopny provozu a kde majitelé často i bydleli. Prostředí kolem nich bylo sice neuspořádané, haldy odpadků ležely kolem, ale patřilo to do zdejší atmosféry pracovního místa a starých, již hodně rezavých lodí.

V přístavu se pilně pracovalo, nakládaly se pytle s rýží, cukrem i Coca-Cola  do podobných, lety zrezavělých, lodí. Byli jsme určitě i tady „bílou“ atrakcí, jsem si jista, že moc turistů sem nepřišlo. Přeskakovali jsme louže, občas šlápli do bláta, vyhýbali se náklaďákům… a opět jsme vzbudili zájem nesčetných pracovníků. Kuriózní úsměvy nechyběly. U vstupní brány jsme neměli žádné problémy, už jsem si všimla, že „bílá tvář“ je tady jakousi vstupenkou kamkoliv. Třeba teď, s postupem času, se věci změnily a i zájem o přístav vzrostl.

Stejnou cestou jsme šli zpátky a koupili si naše oblíbené brambory se zeleninou u pojízdného prodavače i kuchaře v jedné osobě. Čerstvě pro nás připravené, umějí to! Jsou machři i s kořením, vůně z připravovaného jídla je cítit na celý blok! Mají to chytře vydumané, na své kárce pokrmy připraví, uvaří, ogrilují. Mají zde všechny zásoby, a když jim denní směna skončí, drožku zaklapnou a zaparkují na místo, kde na ně do druhého rána počká. Kriminalita v Indonésii je velmi nízká.

Další den jsme navštívili Historické museum, kde je od samých historických začátků, na sérii 48 plastických vyobrazení, znázorněna cesta vedoucí k samostatnosti Indonésie. Nebyl to pro ně snadný boj dostat se z holandské kolonizace. Velmi působivě podané. Nezapomněli jsme se zastavit u Národního monumentu, 132 metrů vysokého obelisku. Kolosální stavba se zlatým ohněm na špici, postaven jako pocta a připomenutí boje za samostatnost země. Výtahem jsme vyjeli až nahoru a odtud má být dobrá orientační vyhlídka na město, jenže… ani kousek modrého nebe jsme neviděli, město bylo v oparu, ten neustálý smog je viníkem. Ale i tak, udělali jsme si dobrou představu o rozlehlosti města.

Cestou zpátky jsme pořádně zmokli, což o to, ale moje kožené sandály byly totálně promočené a i když jsem do nich nacpala večer noviny, tak to nepomohlo. Moudří zdejší, ti nosí neustále gumové „vietnamky“a problém s mokrou obuví pak nemají.

Průtrž mračen jsme přečkali na tržišti schovaní pod střechou a sledovali, jak to oni, trhovci udělají. Na déšť jsou připraveni, vyhrnou si kalhoty, vietnamky na nohou již mají, vytáhnou nepromokavé plachty a za pár minut je veškeré zboží přikryto. Potom si někteří vykouří cigaretu, zahrají hru v šachy, přečtou noviny, dokonce jsme slyšeli jednoho i hrát na kytaru, zbyde čas i na jídlo a párkrát na nás zavolat: „Hello, Mister, Hello, Madame“. To jsme slýchali dost často, ano, později, se mi po tom začalo i stýskat. No a po dešti hned plachty zase dolů, prodávat, dokud lidé chodí, pak kárku zavřít, zaparkovat a ráno znova. Nedivím se, že mezi nimi panují dobré vztahy, vždyť takhle vedle sebe stojí den co den.

Okolo našeho desetidolarového hotelu je několik restaurací a tak jsme si tam večer vždy zašli na jídlo. Oba jsme vegetariáni, tak to byla buď rýže anebo nudle se zeleninou. Za celý den jsme byli uchozeni i utahaní, tak si sednout za stůl a dát si chutné teplé jídlo bylo příjemné ukončení dne. Čekalo nás ale jedno překvapení, hned první noc jsme totiž zjistili, že v našem hotýlku je večer diskotéka. Moc jsme z toho nadšeni zprvu nebyli, ale byli jsme tak zmoženi denní aktivitou, že nám nakonec hlasité tóny bicích a hlahol rozjařených, připadaly velmi konejšivé, takže se nám i dobře usínalo a nemuseli jsme za to ani extra platit!

Na ostrovech, mj. i na Javě, Bali, Sulawesi, je na 400 sopek z toho 130 činných. Sopečný prach i popel stoletími zúrodňoval zemědělskou půdu a to je největším faktorem, proč je i populace na Javě tou nejvyšší. Daří se zde zemědělství, hlavně pěstování rýže. Mezi rokem 1972 až 1991 bylo 29 sopečných výbuchů a to převážně na Javě.

Indonésie se zmítá i v častých zemětřeseních, dvě z posledních byly v roce 2004 na Sumatře a v létě v roce 2006 na Javě v Yogya. Zemřelo zde tenkrát 5700 obyvatel.

Historická směsice kultur v hlavním městě -  javanské, malajské, čínské, arabské, indické i evropské – ovlivnily architekturu, jazyk i potravu a dávají tak městu velký mezinárodní politický i kulturní status. Mrakodrapy, slumy, banky, neonová světla, silnice plné aut, nehýbající se provoz, smog, parky, tohle všechno a i IL Jacsa ulice, kde jsme bydleli, se svou zašlou sice již slávou, ale stále pulzujícím životem, tohle všechno je Jakarta. Strávili jsme zde pět velmi zajímavých dní, So long, Indonesia.

Odtud jsme odletěli každý z nás jiným směrem. Já do Hong Kongu podívat se za rodinou a vyzvednout si balíček se zimním oblečením na cestu do Číny a Mongolska. Kamarád letěl do Malajska, (já jsem tam už byla dříve), setkali jsme se po týdnu v Hong Kongu a pokračovali přes Asii do Evropy a vlakem jsme přijeli až do Prahy.

Při sledování dopravy v Jakartě, jak se hýbe, ale většinou nehýbe, jsem si tenkrát silně uvědomila, že bych měla být ráda a užívat si dní, když v autě již sedět nemusím a do práce pospíchat také ne. To jsem dělala a proto i nadále budu odškrtávat z mého Bucket listu, dokud to půjde a dokud na něm nic nezbyde.

To stejné přeji i vám!

Naďa Humlová - Leden 2024

***

Maria Gabánková: Kresba z přípravy na koncert mladých hudebníků na Torontské konzervatoři. (Leden 2024)

www.paintinggallery.net

www.paintinggallery.ca

Události v únoru 2024

10. února 2024 v 18 hodin

8., 10., 14. a 16. února 2024 v 19:30

Performance time is approximately two hours, including one 25-minute intermission

***

17. února 2024 Tabaret Hall - Ottawa; 20:00

24. února 2024 - Toronto; 19:30

Těšíme se nashledanou koncem února!