Poštovní adresa:

365 St. Clarens Ave.

Toronto, Ontario, Canada, M6H 3W2

Telefon Toronto: (416) 530-4222

Telefon Praha: 222-261-811

ISSN 1186-9283 (Print)

ISSN 1923-1784 (Online)

E-mail: abe@satellite1-416.com

& satellite1-416@satellite1-416.com

Roční předplatné je dobrovolné!

Pokud chcete poslat šek, označte ho

Satellite 1-416

Archiv od roku 2003

Archiv PDF

Květen – měsíc filmu

Czech that Film

Další událostí je tradiční festival českého filmu, který bude v kině Revue.

The festival continues online all around Canada and the films are available on the Artinii platform at

https://czechthatfilm.artinii.com/home

The films can be purchased until June 7, 23:59; however, you can watch them until June 25, 23:59.

Festival můžete nyní sledovat i na internetu.

***

Spolu / Together

Drama, rodinný film     Režiséři: David Laňka, Martin Müller

Hrají: Štěpán Kozub, Veronika Žilková, Kamila Janovičová

Délka: 120 min.     Rok: 2022

https://www.youtube.com/watch?v=Hof4Ji9XwpI

 ***   

Srdce na dlani / Heart to Heart

Romance, komedie    Režisér: Martin Horský

Hrají: Boleslav Polívka, Eliška Balzerová, Jana Pidrmanová

Délka: 95 min.    Rok vzniku: 2022

https://www.youtube.com/watch?v=fD-mDqeiaqg

 ***     

Buko

Rodinný fillm    Režisérka: Alice Nellis

Hrají: Anna Conová, Petra Špalková, Martha Issová

Délka: 112 min.     Rok: 2022

https://www.youtube.com/watch?v=Noi1M5UK7Z0

* Online Q & A s režisérkou Alice Nellis po skončení filmu

  ***

Poslední závod / The Last Race

 Historické drama    Režisér: Tomáš Hodan

Hrají: Kryštof Hádek, Judit Bárdos, Marek Adamczyk

Délka: 102 min.    Rok: 2022

https://www.youtube.com/watch?v=qlOO0yljKso

***

Jak říkají opilci: „Před sebou neutečeš!“ Ani rodina není spokojená doma a odchází do Švédska. Další útěk následuje pro Marvina od vlastního těla. A pořád je zde něco, před čím a za čím se utíká.  Přesný opak jsem viděl v Ivanovi, který trpělivě vše snáší. Má v sobě empatii. Chvílemi jsem se ptal, kde v sobě vzal tolik síly, aby to vše unesl. Bere to jako výzvu, ale sám si klade otázku, jestli je schopen to vydržet. A děti, co to s nimi dělá? O tom se mlčí. Taktně a decentně jsou vždy zamlžené a rozmazané. Film nabízí otázku, kam až člověk může jít, aby vyzněl ve své identitě. Je to vůbec možné?

Velice často si vzpomenu na J. A. Komenského, který také působil ve Švédsku a na jeho citát: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!“ Je zajímavé, že se velice často vynechává ta pasáž „o našich hříších“ a že se dnes nechce slyšet náš podíl na tom, co se dnes ve světě děje. Pravda byla něčím na čem nezáleželo. Ve filmu působí až komicky prezident George W. Bush, který si spletl současnou situaci na Ukrajině se situací před dvaceti léty v Iráku.

Po premiérovém promítnutí filmu na Hotdoc, jsem se zeptal Radovana Síbrta, jestli se film bude také promítat v ČR. Odpověděl, že zatím ČR o film neprojevila zájem.

Premiéra v Německu by měla být 18. května 2023 v Cine Global Film.

Třetí film Návštěvníci (The Visitors) byl uveden v koprodukci České republiky, Norska a Slovenska. Musím přiznat, že jsem se ze začátku cítil trochu ztracený. O Špicberkách nebo-li norsky Svalbard jsem toho mnoho nevěděl. Pamatuji se, že kdysi dávno v roce 1969, když jsem se chystal na první cestu do Skandinávie a měl jsem v plánu navštívit Dánsko, Švédsko, Norsko a později jsem k tomu přibral i Island a jako prémii jsem dostal při plavbě lodí ještě Farelské ostrovy, dnes se používá název Faerské ostrovy, žádali se mnou o vízum do Norska nějací dobrodruzi, kteří jeli na Špicberky. Věděl jsem tedy, že tyto ostrovy na půlce cesty mezi severním Norskem a severním pólem existují.

Jmenovaný guvernér (sysselmann) Špicberk sídlí v městečku Longyearbyen, které je také administrativním centrem. Od roku 1995 je správcem Svalbardu, tedy i Medvědího ostrova, fylkesmann Nordlandu.

V Longyearbyen, jsou takzvané bílé noci, kdy slunce nezapadá od 20. dubna do 23. srpna, tmu tu naopak mají od 26. října do 15. února.

Režisérka Veronika Lišková natočila dokument o manželích Jakubovi a Zdence, kteří zde žili dva a půl roku. Mgr. Jakub Žárský (*1982) studoval biologii na Biologické fakultě Jihočeské univerzity a Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Na Innsbrucké univerzitě se v rámci doktorského programu věnuje mikrobiální ekologii. Zdenka Sokolíčková je antropoložkou a dva roky zde dělala výzkum o dopadu globalizace na zdejší obyvatele. Je zajímavé, jak se složení populace na ostrově mění. Hornická komunita se zmenšuje, zatímco přibývá turismu a dnes se jedná o multikulturální komunitu, lidí z celého světa, která podléhá změnám. Původní obyvatelé, obzvláště horníci, se uzavírají a nechtějí změny.

Film v těchto dnech má přijít do českých kin: Oba manželé vyprávějí o zážitcích z Longyerbyen v tomto podkcastu a stojí za to si celý příběh poslechnout:

https://www.youtube.com/watch?v=dlBSlQ4-Iko&t=587s

***

Jaro je tady

Malá detektivní črta

V pražském Dolfinu se koná jedna výstava za druhou, ale ještě žádná kolem sebe nerozvířila tolik vzruchu jako ta, co se konala přesně před rokem pod názvem „Projev tuše v současném českém a čínském malířství“. Vernisáž proběhla první jarní den a události, které pak brzy následovaly, byly neuvěřitelné a nebude na škodu je znovu podrobně popsat, protože dnes je opět krásný jarní den a tak se to hodí.

Na vernisáž přišlo kolem sto padesáti hostů a kurátor výstavy pan doktor Milan Snižák se svoji neodmyslitelnou stříbrnou náušnicí a skromným cůpkem prošedivělých vlasů ovázaných gumičkou, zajímavě a profesionálně celou výstavu zhodnotil a hostům přiblížil jednotlivé čínské slohy a jejich hlavní představitele, jako malíře Ťing – Čchenga, Siao Suna a především Čchen Junga – Čanga. Stejné hodnocení provedl pro část malířství českého. Zapamatovala jsem si, že řekl „Malíři čerpají z toho, co slyší a vidí a mají-li to štěstí a spojí se jim v mysli hluboký prožitek skutečnosti s nevšední imaginací, vznikne dílo nebývalých kvalit a obdivu.“ Závěrem pan doktor představil několik přítomných umělců, mezi kterými jsem byla i já se svým dílem „Jaro je tady“. Pak už jen zazvonilo sto padesát skleniček naplněných šampaňským vínem a hosté si začali se zájmem vystavená díla prohlížet.

Byla jsem mile překvapená, jak se lidé tísnili u mého obrazu a jaké u něho pronášeli krásné soudy. Hřálo mě to na duši a pociťovala jsem neuvěřitelně dobré pocity. Lidé se o pojetí námětu vyjadřovali nejrůzněji „Je teple sluníčkový, žlutá barva je dobře zvolená, dokonalý zelený smaragd trávy, poslední maličké stopy bílého sněhu se symbolikou přemožení zimy, oranžové skvrny jarních petrklíčů, načervenalé elegantní kalíšky tulipánových květů, skromná modř jarních modřenců, červené koule rozkvetlých pivoněk, maličké stopy ptáků na pečlivě uhrabaném písku, použitá tuš dobře navozující dojem suchých, loňských na zem popadaných břízových větviček“ – a bylo toho mnohem víc.

Policie ihned uzavřela všechny výpadovky z velkoměsta, stejně tak nasadila hlídky na peróny mezinárodních rychlíků a do odbavovací letištní haly. Přesně ve tři hodiny a tři minuty po půlnoci prošel záhadný muž letištní halou v Ruzyni. Měl jenom malé příruční zavazadlo do kabiny. Prokázal se letenkou Praha – Budapešť - Peking.

Při osobní kontrole v elektronickém rámu došlo k pronikavému pískání. Bezpečnostní pracovník požádal muže o vyjmutí mincí z kapes saka. Značné množství euro, ale i starých forintů a jedna česká dvacetikoruna dutě zazvonily o dno připravené plastové krabice, kam je muž vysypal. Při dalším pokusu o projití rámem se toto zařízení znovu rozezvučelo. Pracovník požádal muže o odložení trička. Muž začal tento požadavek drsně odmítat. Nakonec velmi opatrně tričko svlékl. Na rubové, zádové části trička bylo kancelářskou sešívačkou dokonale přišité plátno obrazu „Jaro je tady“. Vysvětlení pro druhé pískání rámu bylo nasnadě – kovové spinky z kancelářské sešívačky.

A to je vše. Mladý muž byl odsouzen ke dvěma rokům vězení. Ve věznici na Borech, kde si trest odpykává, postupně zdobí všechny chodby svými obrazy, které zde tvoří. Nejčastějším motivem jeho děl je jaro a nejvíce používanými barvami jsou kadmium žluté, kadmium oranžové, citronová žluť a blankytná modř. Pravidelně si o tom spolu píšeme – jednou za dva měsíce ho navštěvuji a vozím mu nové štětce, terpentýn, žluté barvy a buchty. Napsanému příběhu můžete věřit, ale i nevěřit. Detektivková črta nemusí mít vraha ani žádnou krev!

Jana Fafejtová – Praha

***

„Neopustíme pacienta

v jakémkoliv zdravotním stavu“

Tak toto je motto platné v nemocnici na Pleši. A sama jsem si v letošním roce odzkoušela, že je motto pravdivé. Nemocnice na Pleši je právním nástupcem původního Sanatoria na Pleši, jehož historie sahá až do roku 1901, kdy se asi prvně zrodila myšlenka sanatorium vybudovat. Historie vlastního sanatoria je nesmírně zajímavá. V roce 1907 knížecí manželé Collorado Mansfeldovi věnovali ze svého majetku 160 hektarů pozemku pro jeho vybudování v hodnotě více než padesáti tisíc tehdejších korun. Poděkování za dobrý skutek knížecích manželů ocenil kolem roku 1939 ředitel sanatoria MUDr.Svatopluk Basař postavením sochy sv. Václava nákladem 25 000 tehdejších korun od akad. sochaře Jana Vávry. Pomník nese nápis: „Tento pomník stojí uprostřed lesů, které v roce 1908 věnoval kníže Josef Colloredo Mansfeld sanatoriu Na Pleši – na věčnou paměť mecenáše.“ sanatorium bylo prvním lůžkovým zdravotnickým zařízením zaměřeným na léčbu tuberkulózy v Čechách, tuberkulóza byla v té době postrachem prakticky všech lidí na celém světě. Místo pro stavbu sanatoria nemělo v tehdejší době chybu, bylo na jižním svahu kopce Pleše, otevřené plně slunci, obklopené lesy, ve východním výběžku podbrdských lesů asi 4 km od Mníšku. Na významná data z historie nemocnice na Pleši upomínají pamětní desky ve vstupním vestibulu. Mezi tehdejší hlavní faktory léčby TBC patřil klid, sluneční paprsky, čistý vzduch a pravidelná strava a to sanatorium plně splňovalo. Léky v počátku boje s TBC chyběly, aplikovaly se pouze kalciové injekce. Při poznámce o stravě chci připomenout historku, která se týká jiného protituberkulózního sanatoria a sice v Kladrubech, kde tamní lékaři podávali pacientům plísňový sýr, který se zde vyráběl a věřili, že ušlechtilá sýrová plíseň může nemoc ovlivnit.

Ale, zpět na Pleš! Stavba začala v roce 1912, v roce 1913 byla již zhotovená střecha a v roce 1915 se konaly dokončovací práce. První světová válka celou stavbu do značné míry zdržela, především pro celkovou politickou situaci a nedostatek stavebního materiálu. Sanatorium se slavnostně otevřelo 2. února 1916 jako Jubilejní sanatorium při příležitosti 60. Výročí panování Františka Josefa I. a při příležitosti 10. let trvání Spolku lékařů. Z Prahy byl na slavnost otevření dokonce vypraven zvláštní vlak s významnými osobnostmi. V sanatoriu počal fungovat řád Šedivých sester, z počátku bylo sester pouze šest, později osm. U příležitosti otevření sanatoria byly vydány i pohlednice a známky. Prvním ředitelem se stal dr. Eiselt. V roce 1920 byl zahájen každodenní režim léčby. Sanatorium si přijel v roce 1922 prohlédnout i prezident T. G. Masaryk, který mu věnoval sto tisíc korun. Sanatorium se ihned od svého začátku stalo soběstačnou jednotkou s vlastní samosprávou hospodářské budovy. V provozu byla parní prádelna, mandlovna, ústřední topení, parní stroj na výrobu elektřiny, výroba destilované vody, desinfekce prádla a celých lůžek. Nechyběl vlastní zdroj vody, kanalizace, čistička. Pěstovaly se zde květiny, zelenina, ovoce a drobné zvířectvo pro kuchyň.

Mnoho lidí si může představovat, že budova postavená v době První světové války bude dnes ve špatném technickém stavu, ale není tomu tak. Budova je po mnoha rekonstrukcích a vydechuje kolem sebe v současné době svou žlutou omítkou jistotu a vlídnost. V roce 1982 byly vybudovány tři nové léčebné stanice (91 lůžek) pro léčbu onkologických nemocí. V roce 1990 přibyla tělocvična, kde probíhají všechny možné formy tělocviků v rámci rehabilitací, v témže roce byly zakoupeny i přístroje pro elektroléčbu, laser, lymfodrenáže a začal se budovat rehabilitační bazén. V roce 2015 proběhla rekonstrukce pavilonu C (nově 35 lůžek), nově se začalo s vodoléčbou. V roce 2017 vznikla nová budova pro radioterapii pro onkologické pacienty pomocí lineárního urychlovače. V roce 2019 bylo otevřeno inovované oddělení radioprognostiky. Z uvedeného popisu je jasné současné zaměření nemocnice na Pleši, které je orientováno na onkologická onemocnění a rehabilitaci.

Asi by se hodně divil německý lékař a mikrobiolog, nositel Nobelovy ceny Robert Koch, objevitel bakterie TBC a stejně tak i další vědci, kteří objevili léky na tuto bakterii – především streptomycin, kdyby viděli, kam pokročil vývoj proti nemoci TBC a to samozřejmě díky jejich vědeckým výsledkům.

A není pochyb o tom, že by byl spokojen i pan architekt Rudolf Křiženecký se svým návrhem a realizací a současným stavem sanatoria na Pleši. Já bych jen nepatrně vyčítala skutečnost, že jsou v budově dlouhatánské chodby, které je někdy dost obtížné zvládat s francouzskými berlemi, ale nakonec to také jde. A ještě bych trochu vyčítala pět schodů, které jsou před vstupem do tělocvičny a které svou výškou určitě neodpovídají současným stavebním normám. Ale místní fyzioterapeuti je používají jako cvičební pomůcku a také to jde, ovšem pokud si zapamatujete, že nahoru platí pro chůzi „ZOH“ – zimní olympijské hry což znamená prvně zdravá noha, pak operovaná a nakonec hole a dolů platí „Honza“ – hole – operovaná – zdravá.

A nikdy nezapomínejte, že vždy pomůže usměvavý, vysoce profesionální a zároveň lidský zdravotnický personál.

Jana Fafejtová – Praha

***

Když se pálí čarodějnice…

Pro zajímavost… V polích nedaleko obce Klobuky, kousek od Slaného, stojí asi 3.5 m vysoký menhir, je znám pod označením Kamenný pastýř, Kamenný muž, Zkamenělec, či Zkamenělý slouha. Jde o zřejmě největší český menhir, materiálem je tmavý železitý pískovec. Byl pravděpodobně vztyčen Kelty, kteří v dávné historii obývali toto území. Byla jsem u něho, mohu potvrdit, je to pořádný kus kamene.

Všechny tyto zvyklosti v upravené podobě se zachovaly do dnešních dnů. V ohni dodnes nacházíme klid v duši a jisté uspokojení. Večerní táboráky na chatě, opékání buřtů a jen tak civět do ohně, znáte ty pocity uvolnění a uklidnění, že? To je ta magická síla ohně. Poslední den v dubnu zapalujeme ohně, skáčeme přes ně -hmmm, jak kdo – a po půlnoci se mladí muži plíží pod okna svých vyvolených a staví jim májky, kterou vyjadřují svou lásku. No, ono už to také tak zdaleka není, rychlejší je SMSka, ale věřím, že ještě v některých krajích republiky se májky stále staví a že i dívky se zdobí květinovými věnci. Je tedy vidět, že staré pohanské zvyky mohou přetrvat až do moderní doby.

Oba svatí, apoštolové Jakub a Filip, patřili mezi Ježíšovy učedníky. Jejich společný svátek se původně slavil 1. května a podle jejich jmen tato noc nese i svůj název - Filipojakubská. V roce 1955, jejich svátek církev přesunula na 3. května, pravděpodobně z důvodu památky sv. Josefa Dělníka, který se připomíná 1. května. Byl manželem Marie a matky Ježíše. Jako tesař byl znám svoji poctivostí a láskou k práci; proto ho církev v roce 1870 prohlásila za patrona pracujících.

O tom, zase třeba někdy jindy.

Zavzpomínali jste si aspoň trochu? To jsem ráda…

Přeji nám všem pohodové jarní dny plné elánu.

A tak zase někdy příště..

Naďa Humlová -Květen 2023

***

Květnové výdání Nového domova

zde

***

Úmrtí

Ivan Vyskočil

27. 4. 1929 – 28. 4. 2023

Po Daně Němcové, která hrála ve filmu O slavnosti a hostech, odešla další postava z tohoto filmu spisovatel, dramatik, herec režisér a divadelní pedagog Ivan Vyskočil (na snímku z filmu vlevo). Jeho nejslavnější knihy v šedesátých letech byly Vždyť létat je snadné a Kosti.

V dosavadním žití jsem měl vícero duchovních partnerů a patronů, vesměs mistrů svých – a zároveň i mých – branží. Ubývá partnerů výtvarných i literárních, naposledy odešel Olaf Hanel. Zbývají Míla Topinka, Ivan Wernisch, Zbyšek Sion... Ubývá i patronů, zůstává pouze filozof Ivan Dubský (bohužel zemřel za pár dnů po Ivanu Vyskočilovi 17. května 2023). Dávno tomu, kdy odešel kunsthistorik Jindřich Chalupecký, zcela nedávno nás opustil spisovatel, divadelník a učitel, profesor Ivan Vyskočil. Učil i mne, nikoli katedrově, nýbrž životně. Jeho žití bylo ztělesněno tvorbou, šampionátem jazyka, nikoli vyplazeného, jak je tomu u leckoho, ale jazyka povýtce vytříbeného.

Ještě než jsme se sbratřili, navštěvoval jsem jeho text-appealy v Redutě a četl Vyznání jízdenkovitosti a další šarády. Seznámili jsme se roku 1967 na mém happeningu v Hlávkově koleji. Jeden z účastníků, shodou okolností Ivan Vyskočil, celou dobu pomalovával nevyfouklé vejce. Po představení, kdy ostatní, nepomalovaná vejce funkčně létala vzduchem, mi tvůrce originální kraslice napsal dopis, v němž událost spíš chválí, než nechválí, ale vyzývá mne, abych zavrhl módní označení happening a našel si pro své opusy jiné, přiměřenější návěstí. Rád jsem poslechl jeho rady. Jako měl Ignác z Loyoly své duchovní exercicie, měl jsem já teď díky Ivanu Vyskočilovi cvičení tělesná a duchovní zároveň. Prostě cvičení.

Jenže nezůstalo u cvičení. „Vždyť létat je snadné,“ tvrdil můj cvičitel a vůbec mu nevadilo, že možná ani neumí chodit. V pravidlech závodní chůze stojí, že chodec se musí neustále dotýkat země. Ivan Vyskočil mi s neklidem v srdci jednou vyprávěl, co zažil na závěr chodeckého maratonu v padesátých letech. V brance vedoucí na stadion se objevil nestor našich chodců Balšán, který měl být hned po projití cílem vyznamenán za zásluhy o pěší sport. Zřejmě si radostí povyskočil, protože se mu do cesty postavili pořadatelé. Balšán si chtěl přesto dojít pro cenu, a tak strážcům pravidel nezbylo než jej ve jménu čistoty sportu srazit k zemi.

Po vylíčení incidentu jsem začal sázet spíš na let. „Antoine Saint-Exupéry psal letadlem,“ upozornil mne velký aviatik a já z toho začal opatrně vyvozovat důsledky. Teď ale můj kouč, ač nesmrtelný, zesnul a mně zbývá pěší postoj, v nejlepším případě jím doporučovaná meditační chůze.

Ucho happeningového džbánu se v roce 1967 utrhlo při chlebovém mysteriu Díkůvzdání. Když jsme o desítky let později seděli na pódiu a profesor Vyskočil o té události odborně vyprávěl, najednou se mne zeptal: „Jak se to tehdy jmenovalo? Úroda?“ Mysterium, které se konalo ve visutých zahradách pod Pražským hradem, bylo přerušováno policií, tehdy Veřejnou bezpečností. Následovaly soudy. U odvolacího soudu se objevilo povedené trio: Ivan Vyskočil, Bohumil Hrabal a Jindřich Chalupecký. Tehdejší ministr kultury Karel Hoffman všechny tři pány jmenoval soudními znalci v uměleckém oboru Happening. A oni nelenili a dokázali, že inkriminovaný počin není výtržnost a vůbec už ne „urážka nejzákladnějších citů pracujícího lidu“, ale umění. Rozsudek byl v celém rozsahu zrušen. Díky, Ivane.

Revanšoval jsem se při jedné Kulturní ekumeně v Památníku národního písemnictví, když jsem malíři nevyfouklých kraslic mohl v sále Boženy Němcové předat půlmetrové „kosmické vejce“. Takové bylo totiž téma našeho společného představení. Kdykoli jsme se, řekněme řízenou náhodou, měli ve vzájemném protisměru setkat na chodníku, už zdálky jsem Ivana oslovoval „Ivane“ a on z té samé dálky odpovídal „Eugene“. Když jsem mu představil vnuka Jaroslava Haška, k nerozeznání podobného svému dědečkovi, otázal se právě představené osoby: „Pane Hašku, vy jste doopravdy Hašek?“ „Rozhovor pod vodou“ chvíli ioneskovsky pokračoval, ale brzy všichni uznali, že podobnost zde slouží jako důkaz.

To nejlepší jsem se dověděl na návštěvě překladatelky Jitky Bodlákové v italské Vetralle. U paní Jitky vyslechnutá pohádka, která se opakovaně odehrávala v reálu i surreálu, zní následovně. Není divu, že dnes lidé spolu nedovedou obcovat. Vždyť se neumějí loučit ani vítat. Pan Ivan a paní Jitka to dělávali takto. Když se měl pan Ivan vydat na několik hodin z Prahy do Radotína, doprovodila jej paní Jitka na nádraží a vroucně objala. Pan Ivan nastoupil do prostředního vagonu a vyklonil se z okna, aby mu paní Jitka mohla zamávat. Když se vlak rozjel, pan Ivan mávající paní Jitce spokojeně pokynul a zmizel v kupé. V tu chvíli se paní Jitka rozběhla za odjíždějícím vlakem a naskočila do posledního vagonu. Nenápadně prošla soupravou až dopředu. Když vlak vjížděl do radotínského nádraží, otevřela dveře vagonu a vyskočila na peron. V tu chvíli se z okna přijíždějícího vlaku vyklonil pan Ivan a pohnut k slzám spatřil vítající paní Jitku.

Jednou jsme s Ivanem vystoupili v duálu. Pořad se jmenoval Duo faciunt collegium. Doprovázela nás skupina Jiřího Kormana. Na závěr jsem je požádal, aby zahráli Ivanovu milovanou Vzpomínku na Miláno. Ujistili mne, že to znají, a spustili sice Vzpomínku, avšak na Zbiroh. Ivan se však nenechal vyvést z míry a do tónů Vačkářova Zbirohu utkvěle pěl: „Tobě nevadilo, že neznám italiáno. To je má vzpomínka milá na Miláno.“

***

Petruška Šustrová 

18. 5. 1947  – 6. 5. 2023 

Byla českou publicistkou, překladatelkou z angličtiny a polštiny a disidentkou.

V roce 1976 podepsala Prohlášení Charty 77. V roce 1979 se stala členkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. O šest let později byla jednou ze tří mluvčích Charty 77. Od roku 1987 spolupracovala s redakcí samizdatové revue Střední Evropa.

V letech 1990–1992 působila jako náměstkyně federálního ministra vnitra (podílela se na prověrkách pracovníků ministerstva, rozvědky a justice a spolupracovala na přípravě lustračního zákona). Po odchodu ze státní správy na konci ledna 1992 se stala novinářkou.

V říjnu 2008 byla Senátem Parlamentu ČR zvolena členkou Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, od února 2013 byla její předsedkyní. V říjnu 2013 skončil její mandát. Za rok 2009 získala novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky.

****

Sport

Ve Fortuna lize získala Český pohár Slavia, když ve finále porazila Spartu na Letné 2:0, ale titul připadl s největší pravděpodobností Spartě, která v derby porazila Slavii brankou z penalty v nastavení 3:2. V předposledním kole ji stačila remíza 0:0 v  Uherském Hradišti. Na Slovensku je mistrem Slovan Bratislava, druhá Dunajská Streda již nemůže Slovan, který má před posledním kolem náskok pěti bodů dostihnout.

Na hokejovém MS Češi postoupili ze čtvrtého místa, ale ve čtvrtfinále prohráli se Spojenými státy 0:3. Slovensko skončilo ve skupině B páté a do dalších bojů nepostoupilo utkání o třetí místo zvítězilo Lotyšsko nad Spojenými státy 4:3 v prodloužení a ve finále porazila Kanada Německo 5:2. (Aktualizováno 1. června  2023).

***

Podrobnosti z fotbalu naleznete zde:

Fotbal

Podrobnosti z v MS v Rize a Tampere naleznete zde:

Hokej

Archiv letošního ročníku

Květen 2023

Duben 2023

Březen 2023

Únor 2023

Leden 2023

Archiv loňského ročníku

Leden 2022

Únor 2022

Zvláštní vydání 2. 3. 2022

Zvláštní vydání 4. 3. 2022

Zvlášní vydání 8. 3. 2022

Březen 2022

Duben 2022

Květen 2022

Červen 2022

Červen 2022 Karel Foustka Balkán

Červenec 2022

Srpen 2022

Září 2022

Říjen 2022

Listopad 2022

Prosinec 2022

Na dotazy čtenářů odpovídá český právník Jaroslav Horký

Jsem pokročilého věku a rád bych své nemovitosti které mám v České republice prodal. Moje děti žijí v Kanadě a USA a nemají zájem se o majetek starat. Poradíte mi, jaký bych měl zvolit postup?

Zdědil jsem po otci činžovní dům v Ostravě. Zatím je v registru napsán na matku. Vůbec nevím, co s tím. Otec ho dostal v restituci, ale staral se o něj sám prostřednictvím správní firmy. Co mám podniknout v celé věci?

Nejprve doporučuji co nejdříve zahájit dědické řízení v České republice prostřednictvím právního zástupce. K tomu budete potřebovat úmrtní list Vašeho otce, Váš rodný list dále dědické dokumenty kde je určeno, že jste dědicem. Tyto dokumenty musí být notářsky ověřené a vybaveny Apostilou. Jedná se o vyšší ověření. Většina notářů u Vás tento pojem zná. Pokud není ve Vašich možnostech se dostavit do České republiky a celou záležitost řešit najměte si právního zástupce, který vše za Vás zajistí. On sám bude potřebovat plnou moc s ověřený podpisem nejlépe na konzulátu či velvyslanectví České republiky popřípadě od Vašeho notáře, avšak opět bude podmínka mít na takovémto dokumentu Apostilu. Pokud jde o provoz a seznámení s nemovitostí doporučuji se obrátit prostřednictvím svého právního zástupce, či známých na společnost která se zabývá správou majetku a zajistím Vám celkovou analýzu nemovitosti a její následné využití. Popřípadě doporučí prodej takové nemovitosti.

Před rokem zemřela moje maminka v Litomyšli a jako pozůstalost zůstal rodinný domek v katastru a jsme čtyři spoluvlastníci. Moji dva sourozenci chtějí tento domek prodat, ale já bych jej ráda koupila ovšem mě jej prodat nechtějí. Mohou jej prodat bez mého vědomí, např. z důvodu, že se o domek nestarám (větrání domku, sečení trávy a pod), žiji v zahraničí a oni v Čechách. Moji sourozenci mají kupce, který nabízí vyšší cenu než za jakou já bych ho chtěla odkoupit. Mám jako jeden z dědiců předkupní právo a za jakých podmínek mohu domek získat?

Ano prodat ho mohou. Za cenu, kterou jim kdo nabídne. Doporučuji zvážit zda se Vám nevyplatí zaplatit vyšší cenu, než vlastnit nemovitost s někým kdo Vám nemusí být nakloněn Jednou z možnosti je podat žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Soud pak určí prostřednictvím znalce v oboru nemovitostí cenu, která by měla odpovídat ceně tržní na vypořádání spoluvlastnictví. Pak již bude na Vašem zvážení zda podíly na nemovitostech odkoupíte či ne.

Dobrý den, chtěla bych se zeptat, zda mám nárok na nějaké dědictví po matce, když napsala závěť, kde vše odkazuje jen mé sestře. Dá se tato závěť nějak napadnout?

Dobrý den, matka by Vás musela vydědit, jinak Vám náleží nárok na povinný díl, což u dospělé osoby činí jedna čtvrtina povinného dílu. To vše za předpokladu, že je závěť sepsaná platně dle zákonem stanovených pravidel. V rámci dědického řízení lze napadat závěť i vydědění, listinu o vydědění musí zpochybnit buď vyděděná osoba, pokud jsou v závěti důvody vydědění uvedeny. Nevysloví-li zůstavitel důvod vydědění, má nepominutelný dědic právo na povinný díl, ledaže se proti němu prokáže zákonný důvod vydědění, zde musí žalobu podat ten, kdo namísto vyděděné osoby dědí, zde tedy vaše sestra.

Dobrý den, chci převést, či darovat byt v osobním vlastnictví členovi rodiny. Je převod a darování totéž? Co je pro mne jako letitou důchodkyni finančně nejvýhodnější?

Dobrý den, převod je i darování a je bezúplatný. Bezúplatný převod je darem, v rámci rodiny je příjem z takového daru osvobozen od daně. Ten je pro Vás výhodnější.

Důležité odkazy

Kalendář a bohoslužby

(co se bude dít v naší komunitě)

Galerie Marie Gabánkové

Další webové stránky

Nové divadlo

Fotbal

Dárci

Úmrtí 2021

Úmrtí 2020

***

Dvakrát Nokturna v městě

***

Sólová a komorní hráčka, klavíristka Radka Hanáková aktivně umělecky a pedagogicky působí  převážně ve svých dvou domovech v České Republice a v Kanadě. Ve svém repertoáru má širokou škálu hudebních stylů, její inklinace k barokní hudbě a hudbě Johanna Sebastiana Bacha především a nesporná specifika způsobu interpretace této hudby na klavíru se však v posledních letech stávají centrem jejího studia a zaměření. Interpretaci hudby vnímá jako komplexní niternou výpověď, obsahující v sobě osobní cestu interpreta a to jak uměleckou tak lidskou, neboť jedno bez druhého nemůže existovat. Tento komunikační a kvalitativní aspekt tvoří jádro její hudební interpretace a jako takový se jej snaží sdílet se svými posluchači.

Radka se stala stipendistkou a sólově vystupovala na festivalech v České Republice, Polsku, Rakousku a v Kanadě. Tam také měla možnost spolupracovat s takovými umělci jako jsou Leon Fleisher, Konrad Elser, Andrzej Jasiński, Robert MacDonald, Marc Durand, Julian Martin, Richard Good, Ronan O´Hora, Avedis Koujioumdjian, Anton Kuerti a další. Mezi její významná vystoupení a projekty se řadí její debut v Koerner Hall v produkci Soundstreams (2019), dále realizace elektroakustického díla Karlheinze Stockhausena Kontake s perkusionistou Jonny Smithem (Walter Hall 2017, 2019), sólové vystoupení se skladbou Fantasy in D Oskara Morawetze (Walter Hall 2017, natočeno a vysíláno kanadským rozhlasem CBC), recitály v rámci festivalu Archaion Kallos (2022, 2023) a další.

Radka započala svá studia ve Vysokém Mýtě u Marie Švejdové. Po studiích na Konzervatoři Pardubice pod vedením Martina Hršela pokračovala na pražské AMU ve třídě prof. Miroslava Langera, kde roku 2011 dokončila magisterské studium. Během této doby Radka absolvovala roční stáž na Akademii Muzyczne Karola Szymanowskiego v polských Katowicích u prof. Józefa Stompela. Po studiu na AMU se Radka přesídlila do kanadského Toronta, kde pokračovala zpočátku na Glenn Gould School of the Royal Conservatory ve třídě Johna Perryho a poté na University of Toronto v doktorandském programu u Jamese Parkera. Radka završila tato svá studia v prosinci 2019.

V roce 2020 Radka publikovala svoji dizertační práci Oskar Morawetz: The Czech Prism a v roce 2021 vyšlo její debutové CD Goldberg Variations

***

Čeho se bojí kocour?

Hlásím, že jsme oslavili moje sedmasedmdesáté narozeniny jak se patří v kruhu rodinném; snažil jsem se být veselý a optimista skrz naskrz, i když moje životní zkušenosti potvrzují, že je tomu u seniorů nad sedmdesát naopak:

Můj dědeček Hubert, náramně obratný a chytrý muž, pár měsíců před krachem koruny 1. června 1953 koupil za úspory rodinný dům, Ten pak zveleboval, postupně vypudil nájemníky a provedl další úpravy a pak nastěhoval své dvě dcery s rodinami pod jednu střechu, kde pak vládl rukou pevnou a rozvážnou k našemu prospěchu. Chci jenom popsat pozadí jak si dědečka pamatuju co puberťák v letech padesátých, jak on sedí v křesle, čte severomoravský deník Nová Svoboda a proklíná komunisty nejhrubšími slovy hornické ostravštiny; já sedím u stolu, snídám, a divím se, proč dědeček, kterému nic nechybí, se hned ráno tak vzteká.

O nějakých 30 let později v devadesátých letech, když zkrachovala socialistická fantasmagorie a já mohl navštívit rodiče ve stejném domě, který zařídil dědeček, jsem viděl svého otce, náramně rozvážného a pohodového člověka, jak čte noviny zvané Právo a proklíná novou garnituru vládců a předpovídá kalamitu stejnými slovy jako to dělal dědeček o třicet let dříve.

Netřeba zdůrazňovat, že dědeček byl sedmdesátník v letech šedesátých a můj otec byl taktéž sedmdesátník v letech devadesátých a jako takoví, tito sedmdesátníci viděli pramálo dobrého kolem sebe přestože oba měli v podstatě všeho co hrdlo ráčí - štědrou hornickou penzi, vlastní střechu nad hlavou a zahradu za domem, dvojí rodinu potomků a kvarteto vnoučat a přiměřeně zdraví, a přece nadávali.

Odvozují z podle nich, že je přirozeně, dokonce geneticky podmíněně, že sedmdesátníci trpí pesimismem za jakýchkoliv okolností a režimu a stížnosti mají pramálo společného s realitou, ale vyplývá to věku.

A tak v mírně kocovině po oslavě svých sedmasedmdesátin v kruhu rodinném, rozvažuji, že nemíním pokračovat v tradici svého praotce a otce, i když jsem pětinásobným dědkem a nic mi nechybí, krom toho mladí, které se nevrátí; navíc čtu oblíbenou knihu Egypťana Sinuheta, která mistrovskou rukou Waltariho popisuje dobrodružný život lékaře Sinuheta před tři a půl tisíci let ve stejném duchu, že život je marnost nad marnost. Dodávám ze svého, že být spokojen není výsledek okolností ale pouze uvědomění, že tak to je a ne jinak. A protože se nechci zprotivit svým zbývajícím druhům, nemíním psát stížnosti, což bych mohl, ale chválit co zasluhuje pochvalu, například tento jarní čas, kvetoucí tulipány a veverky, které zdobí tuto krajinu hopsáním. Udivuje mne, že veverky se boji holubů, když zobou co jim denně sypu do jižního kouta zahrady a všichni, holubi i veverky, se boji našeho kocoura Whiskerse alias Fouska, který obchází svůj revír a plaší všecky; dodnes nevím, čeho se boji kocour? To bych se rád dozvěděl.

Přeju klidný Máj a všecko dobře doma i venku!

Rosťa Firla – Sudbury

***