Poštovní adresa:

365 St. Clarens Ave.

Toronto, Ontario, Canada, M6H 3W2

Telefon Toronto: (416) 530-4222

Telefon Praha: 222-261-811

ISSN 1186-9283 (Print)

ISSN 1923-1784 (Online)

E-mail: abe@satellite1-416.com

& satellite1-416@satellite1-416.com

Roční předplatné je dobrovolné!

Pokud chcete poslat šek, označte ho

Satellite 1-416

Archiv od roku 2003

Archiv PDF

Mahátmá Gándhi,

Martin Luther-King, Jan Palach

a české lednové volby

Na den 16. ledna 2023 připadlo padesáté čtvrté výročí sebeoběti studenta Jana Palacha, který zemřel o tři dny později. Ve stejný den se oslavovaly narozdniny dr. Martina Luthera-Kinga, tento bojovník za lidská práva se ale narodil o den dříve 15. ledna 1929, takže by se jednalo o jeho nedožité 94. narozeniny a do třetice 30. ledna letošního roku uplyne 75 let od zavraždění Mahátma Gándiho. Tří vekých postav, na které může být dvacáté století hrdé, tří stoupenců nenásilí, tří osobností, které za svůj radikální postoj zaplatily životem. Tří lidí, kteří věřili, že pravda a nenásilí patří k sobě.

Je zajímavé, jak tento postoj je velice často napadán, či zneužíván ze všech stran. Martina Luthera-Kinga neměl rád demokratický prezident Lyndon B. Johnston a jeho administrativa, přesto musela ustoupit jeho požadavkům. Není tajemstvím, že republikánský prezident Donald Trump se snažil tento památný den ignorovat. Jeden český „politolog“ mi na schůzi Českého a Slovenského sdružení v Kanadě oznámil novinku, že se jednalo o agenta KGB.

K sebeupálení Jana Palacha se vyjádřil kriticky Josef Mašín, člen někdejší protikomunistické odbojové skupiny bratří Mašínů, který nepovažuje „za zodpovědné a za dobrý příklad mládeži oslavovat čin sebezmrzačení, sebeupálení z jakýchkoli důvodů.“ (wiki)

Vůdce nedotknutelných Bhímráo Rámdží Ámbédkar však kritizoval Gándhího i další vůdce Indického národního kongresu za přílišný konzervatismus a zbytečný patos, kterým se ničeho nedosáhne. (wiki)

Odpor k násilí, včetně armády se málokdy setká s pochopením. Většinou jsou to stejné argumenty, jako že nenásilnou cestou se ničeho nedosáhne a když poukážeme na Nezávislé mírové hnutí ve východním Německu v bývalé NDR, které bylo hlavní hybnou silou při pádu Berlínské zdi, na Solidaritu v Polsku i na sametovou revoluci a Chartu 77 u nás, mávnou rukou, popřípadě tento postoj zesměšňují.

Dnes si málokdo vzpomene na maďarského disidenta Miklóse Harasztiho nebo na dopisy rumunského spisovatele Paula Gomy (+2020), který se přihlásil k Chartě 77 a požádal Ceausesca, aby tento dopis podepsal, protože jsou prý jediní dva, kteří se nebojí rumunské státní policie Securitate.

Syrští filmaři na festivalu v Karlových Varech, mně vyprávěli, jak po vzoru sametové revoluce v Čechách začali nenásilné demonstrace proti diktátoru Bašár al-Asadovi. V zápětí přišla další skupina, která  tvrdila, že nenásilná cesta nefunguje a dala očnímu lékaři Asádovi záminku k tomu, aby rozpoutal občanskou válku.

Jiný lékař, tentokrát psychiatr Radko Karadžič, v jednom z interview, zesměšňoval ty, kteří chtěli dohodnout mír v Bosně. S patosem jemu vlastním naznačil uvozovkami, že tito „mírotvorci“ byli vlastně agenty druhé strany. Nakonec byl odsouzen na doživotí mezinárodním soudem v Haagu.

V Bělorusku je v nepřítomnosti souzená či byla odsouzena vůdkyně opozice proti Lukašenkovi Svjatlana Cichanouská. Nenásilný odpor je trnem v oku všem diktátorům, ať již jsou to diktátoři pravicoví nebo levicoví.

Proto je Putinova diktatura tak alergická na současné ruské mírové hnutí, které odsuzuje tzv. speciální vojenskou operaci Stačilo se objevit na ulici s knihou Lva Nikolajeviče Tolstého Vojna a mír a bralo se to jako provokace. Ale pozor, ani zde na druhé straně barikády není pacifismus něčím vítaným. Filosof Erich Fromm uvádí zajímavý postřeh, že v diktatuře jsou nekonformisti zavíráni a násilím potlačováni, kdežto v demokratické společnosti se používá psychologického nátlaku k potlačení nezávislého myšlení. 

Tím lze také vysvětlit obrovskou mediální masáž a psychologický tlak, který vedl k tomu, že sedmdesát procent národa si zvolilo za prezidenta bývalého komunistu, ať již to bude generál Petr Pavel nebo podnikatel Andrej Babiš.

***

Zajímavá byla diskuse Michaela Kocába s Michalem Horáčkem, která proběhla v Českém rozhlasu

Prezident s komunistickou minulostí?

Plivnutí do tváře obětem, říká Kocáb.

Horáček je pro odpuštění

https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/prezidentske-volby-2023-general-pavel-andrej-babis_2301192331_kth

Ať už druhé kolo prezidentské volby dopadne jakkoli, jisté je, že příštím prezidentem bude člověk s komunistickou minulostí. „Naprosto nepřijatelné a zklamání, že je tady sedmdesát procent voličů, kterým nevadí komunistická minulost,“ říká hudebník Michael Kocáb. „Podstatné je, zda jsou schopní vnímat svou komunistickou minulost jako problematickou a jestli se dalších 33 let snažili aktivně své selhání nějak napravit,“ míní spisovatel Michal Horáček.

„Až když se chtějí s prominutím vydrápat na post prezidenta republiky, tak se distancují a omluví se. Ano, omluvili se už dřív, protože se pohybovali na lukrativních pozicích demokratického režimu, který vyžadoval nějakou poloomluvu. Ale omlouvám-li se v souvislosti s tím, že chci získat další lukrativní post v řadě po lukrativních postech v bývalém socialismu, je ještě něco úplně jiného,“ říká někdejší ministr pro lidská práva.

Podle Horáčka je tento argument legitimní a Kocáb není jediný, který ho zastává. Připomíná, že on sám vzhledem tomu, že téměř celou normalizační dobu strávil ve velkých osobních problémech a může komunistickému režimu leccos vyčítat, může věci vidět i z jiného úhlu: „Ano, komunistický režim prostoupil celou společnost. Ale ti, kteří se za to omluvili a odpracovali to, jsou podle mě hodni toho, abychom je brali jako plnoprávné občany se vším pasivním i aktivním volebním právem a i s tím, aby předložili svou kandidaturu. Vždyť lidé je nemusí přijmout. Tak ji předložili a voliči to vzali na vědomí a akceptovali to,“ uvažuje.

Horáček připouští, že řada obětí komunistického režimu může cítit jako vlastní zneuctění, že se prezidentem stane člověk, který byl spojený s komunistickým režimem. „Kdybychom si v roce 1989 řekli, že nějaký komunista se stane naším prezidentem, tak bychom to považovali za šílenství.“

„Nikdo se tomu nemůže divit. Režim zničil životy obrovské spousty lidí. A nejen jejich vlastní životy, ale třeba i dědictví celých rodů. Nicméně jsem praktikující katolík a snad mám blízko k tomu, že když někdo pojmenuje svoje selhání, požádá o odpuštění, tak je prostě křesťanské mu ho udělit. Protože kdybychom toto nedělali vůbec v širším životě, nejen ve vztahu ke komunistické minulosti, bylo by strašně těžké žít,“ míní.

Kocáb souhlasí s tím, že v tom, že voliči tolerují komunistickou minulost prezidentských kandidátů, hraje velkou roli skutečnost, že velká část lidí byla v KSČ. Typickým ukazatelem je podle něj názor bývalého předsedy KSČM Vojtěcha Filipa, který se vyjádřil v tom smyslu, že se prokázalo, že fungovala kádrová politika, když v roce 2023 skončili ve druhém kole dva kandidáti, kteří byli před rokem 1989 prokádrování. „Kdo si tedy teď bude mnout ruce, když jeden z nich vyhraje? Komunistická strana bude tleskat a bouchat špunty a ti lidé, kteří je volili. Když to sečtete s marginalizací hodnot sametové revoluce ze strany prezidenta Klause a později prezidenta Zemana, s pohrdavým přístupem k Václavu Havlovi a k hodnotám, které reprezentoval, není divu, že je lidem jedno, kdo se dostává do čela našeho státu.“ „Ale kdybychom si v roce 1989 řekli, že nějaký komunista, který v té době byl ve straně společně s Gustávem Husákem, se stane naším prezidentem, tak bychom to považovali za šílenství,“ konstatuje Michael Kocáb.

Kocáb dále zvažuje, zda jít volit do druhého kola prezidentských voleb. (Zdroj ČRO)

Nutno říci, že není sám. Já osobně jsem rozhodnut do druhého kola nejít. Komunisty jsem nevolil, i když pro mne jednou přišel příslušník StB, že jsem si jistě nevšiml, že jsou volby a že mám na to ještě asi půl hodiny. Řekl jsem tehdy, že nevolím. Nebudu tedy volit ani tento týden.

Generál Pavel pravděpodobně vyhraje i bez mého hlasu. Pokud by vyhrál Andrej Babiš je to pro mne výzva, abych snad pokračoval ve vydávání těchto novin, protože tento negramotný šejdíř, který neví ani, že Jaroslav Hašek napsal Švejka, vlastní v Čechách snad všechna media.

Vlastně je dobře, že se ani Andrej Babiš ani Petr Pavel neodvolávají na lidská práva a na osobnosti Mahatmá Gándiho, Martina Luthera-Kinga nebo Jana Palacha. Pokud by se tak přece jen stalo, měl bych pocit, že nám tyto symboly opět někdo tuneluje.

Aleš Březina - Foto: ČT1

***

K mému článku, Proč nevolit generála Pavla, jsem dostal kritiku ze všech stran. Jedna z nich byla od Aleše Macháčka. Odpověděl článkem, který vyšel v E-republika 8. ledna 2023

Mír a spravedlnost

Petice: Jde nám o spravedlivý mír. Mír, k němuž se rády nerady připojí všechny strany konfliktu, mír, který bude garantován všemi relevantními stranami, mír, jehož přesnou podobu neznáme, nemůžeme ji znát a ani ji nemáme chtít znát. Bude předmětem dlouhých a bolestivých vyjednávání.

Celý článek je zde.

https://e-republika.cz/article4608-Mir-a-spravedlnost

Nevím, jestli se všemi body souhlasím.

Nemyslím si, že kdyby nebylo západní pomoci, že by třeba ukrajinský stát zbankrotoval. Nevím o tom, že by se Rusko pokoušelo o nějaký dialog před vypuknutím konfliktu. Nejsem schopen posoudit do jaké míry západní sankce poškodily ruskou ekonomiku. Asi je pravdou, že eskalace je v zájmu zbrojařského průmyslu.

Rezoluce Mír a spravedlnost však opomíjí jednu základní skutečnost a to je Putinova válka proti vlastním občanům.

Obě strany se nám snaží namluvit, že válka vznikla, proto, že se cítilo Rusko ohrožené NATEM nebo že se NATO posouvalo na východ. Ale NATO se neposunulo na východ. Na východě už dávno bylo, nejvýchodnější zemí NATA je přece Turecko. Ukrajina není součástí NATA. Problémem je, že by Putin a ruská armáda ve svém paranoidním strachu ztratili kontrolu nad vlastním obyvatelstvem a pod pojem vlastní obyvatelstvo, zahrnul i Ukrajinu, kde měl pocit, že bude vítán s otevřenou náručí.

A zde je hlavní bod, který mně chybí v této rezoluci – amnestie pro politické vězně v Rusku, obnovení lidských práv, obnovení svobody slova, ruská záruka, že k dalšímu podobnému útoku nedojde. Tak jak to bylo definováno ve Všeobecné deklaraci lidských právech z 10. prosince 1948, kde je dosud nepřekonané shrnutí toho, co je lidský život a co v něm brání.

Tato deklarace byla znovu potvrtena podpisem 35 představitelů během Závěrečného aktu na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě 1. srpna 1975 v Helsinkách.

Závěrečný akt obsahuje deklaraci deseti zásad řídících vztahy mezi zúčastněnými státy a dále se věnuje záležitostem týkajícím se uplatňování některých z těchto zásad.

Uvedené zásady jsou:

1.  svrchovaná rovnost, respektování práv vyplývajících ze svrchovanosti,

2. zdržení se hrozby silou nebo použití síly,

3. neporušitelnost hranic,

4. územní celistvost států,

5. pokojné urovnávání sporů,

6. nevměšování do vnitřních záležitostí,

7. respektování lidských práv a základních svobod včetně, svobody smýšlení, svědomí, náboženství nebo přesvědčení,

8.  rovná práva a sebeurčení národů,

9. spolupráce mezi státy, a

10. poctivé plnění závazků mezinárodního práva.

Otázkou je, jestli lze plnění těchto závazků vyžadovat od zemí bývalého Sovětského svazu jako je Rusko nebo Bělorusko, ale pokud chceme Spravedlivý mír, mělo by se na tyto dvě deklarace navázat, jinak se bude jednat pouze o jakési příměří nikoliv o mír. A druhá slabina deklarace je, jak můžeme požadovat spravedlivý mír, když Putin neuznává, že je ve válce, ale provádí pouze speciální vojenskou operaci.

abe

***

Smlouvy s čerty

Smlouvání s čertem má předlouhou tradici, takže je s ním obecná zkušenost, předávaná z generace na generaci v lidových příslovích. To zcela zásadní zní: „Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.“ Čert již v průběhu dějin nabízel pestré portfolio nadstandardních benefitů, aby se nakonec za projevenou důvěru vždy odvděčil člověku stejně, totiž peklem.

Je to logické. Nikdo, ani čert, nemůže nabídnout, co nemá. A čert vedle pekla ničím jiným nedisponuje.

Cesta do pekla je, jak známo, dlážděna dobrými úmysly. Nejedná se o nějakou sebevražednou misi, kdy ve prospěch čerta člověk rezignuje na sebe sama. Do čertovy péče se člověk svěřuje v naději, že čert dobře poslouží a na peklo třeba nedojde, anebo že peklo nebude tak špatné, jak se o něm tvrdí.

A najdou se lidé, kteří mají pro peklo slabost, kterým přijde akční, nabízející adrenalinovou zábavu, povyražení. Čert není nutně podvodníkem. Má i své sympatizanty, kteří touží po peklu na zemi, které čert svede zařídit pro jiné.

Zvláštním případem jsou pak napravení čerti, u kterých se předpokládají andělské motivy. Napravený čert ovšem bude tím pověstným „zvířetem, které neexistuje“.

Nebude náhoda, že chybí lidové přísloví „čiň napravenému čertu dobře, odmění se ti nebem“. Nebe nemá asistence čerta zapotřebí, vystačí si s anděly, které nelze korumpovat. Neví se o případu, kdy se člověku podařilo upsat se andělovi krví. Andělé se drží při zemi a s nebem nehandlují.

Smlouvání s čertem dnes probíhá on-line, distančně, virtuálně a rovněž kdykoli, neboť čert, jak známo, nikdy nespí. Moderní forma úpisu je pro čerta komfortnější, verbuje oběti neosobně, diskrétně, odmění se nicméně postaru, peklem. Dnešní čert není žádný troškař, neomezuje se na jednotlivce, cílí na celé skupiny klientů, kteří soudí, že účel světí prostředky.

Čert dnes sbírá hlasy po milionech. Důsledkem kolektivních smluv s čertem je peklo na zemi pro všechny. Těm, kteří pro čerta nehlasují, zbývá naděje, že v pekle neskončí alespoň jejich duše. Rozhodně je stále aktuální Karáskovo: „Řekni ďáblovi ne!“

 Ivan Hoffman

18. leden 2023 ČRo plus

Autor je komentátor Deníku

***

Co zbývá?

Dostávám články, které jsou jako přes kopírák. V Hospodářských novinách píše katolický kněz Tomáš Petráček, že Petr Pavel vlastně byl obětí komunistického režimu, protože cituji: Člověk byl tehdy od malička objektem systematické indoktrinace režimní ideologií, zvláště když jí bylo jeho rodinné prostředí oddané a profitovalo z ní. Pavel slyšel to samé ve škole, navíc nastoupil na střední vojenskou školu se zesílenou intenzitou ideologické deformace, viděl to v televizi, četl v novinách (pro mladší připomínám, že neexistoval žádný internet ani podobné zdroje svobodných informací).

Zkrátka generál Pavel byl obětí totalitního režimu. V první polovině článku se pokouší autor Tomáš Petráček z něj udělat hlupáka, který nic nevěděl o komunistické totalitě, protože nemohl třeba vycestovat do zahraničí. Jenže tehdy nejen vojenská nomenklatura a jejich děti nemohly vycestovat na Západ, ale nemohl vycestovat téměř nikdo, přesto zde bylo povědomí jakési slušnosti.

A pokud někdo vycestoval, tak si většinou všiml pouze zboží v obchodních domech.

Petráček dále říká: Namítnete, že ve svých dvaceti letech mohl Petr Pavel poznat rozporuplnost režimní ideologie, ale kolik intelektuálů, spisovatelů a morálních autorit s mnohem větším rozhledem a vybaveni informacemi jí podlehlo?

Prakticky nevím o žádném intelektuálovi, který by se v osmdesátých letech přidal k normalizaci. Tato informace by ho diskvalifikovala nejen morálně, ale i intelektuálně.

V druhé části Hospodářských novin pozitivně hodnotí Petráček Pavlovo obrácení a příklon k demokracii. Srovnává ho s Petrem Pithartem, Jiřím Dienstbierem a Pavlem Rychetským. Jenže ti všichni vystoupili proti normalizaci, proti režimu před listopadem 1989. Petr Pavel jednoduše pouze otočil 17. listopadu kabát. Velice pokulhává srovnání s apoštolem Pavlem, který si zvolil trnitou cestu na smrt, zatímco generál Pavel šel za kariérou do NATO.

Jestliže Tomáš Halík ve své nedělní promluvě hovoří o pravdě, musíme si položit otázku, jestli pro akce NATO byla pravda vždy základem a morální normou.

Již v roce 1990 při první irácké válce se odhady iráckých ztrát velmi rozcházejí. Nejmenší odhady docházejí k 1500 obětí, největší uvádějí až 200 000 obětí, nejčastěji se uvádí 25 000 – 75 000 obětí mezi vojáky a několik tisíc mezi civilním obyvatelstvem. Některé odhady uvádějí až 35 000 civilních obětí. Do spojeneckého zajetí padlo na 71 000 příslušníků irácké armády.

Zajímavá je však genese války: 10. října 1990 se prezident Bush zasazuje o vojenský zásah, ale podle průzkumů veřejného mínění není americká veřejnost jednoznačně rozhodnuta pro nasazení svých jednotek. Ve slyšení před Kongresem Spojených států vystoupila patnáctiletá dívka, která popisovala událost, při které měli iráčtí vojáci vtrhnout do kuvajtské nemocnice, kde tato dívka měla pracovat, a zabíjet novorozence v inkubátorech. Svědectví mělo vliv na veřejné mínění, představitele Senátu i následné schválení vojenského zásahu. Až v září 1992 vyšlo najevo, že se jednalo o nepravdivé informace. Dívka byla dcerou kuvajtského ambasadora, v té době v Kuvajtu nebyla a své vystoupení před Kongresem konzultovala s experty na public relations.

Nepravdivé informace o obětech v Kosovu v roce 1999 byly příčinou bombardování Srbska. Pokud se pamatuji původní oběti měly dosahovat desítek tisíc, velice často se míchala čísla, vyhnaní z domovů, nezvěstní a zavraždění. Nakonec se počet prokázaných obětí zastavil někde mezi dvěma a třemi tisíci.

Stejný počet byl ale i mezi civilními obětmi bombardování na srbské straně. Nikdy nebyl postaven před soud, pokud je mi známo, střelec,  který odstřelil vlak jedoucí po mostě, při kterém zahynula řada civilistů.

Na druhou stranu je nutné říci, že Václav Havel nikdy neuvedl termín humanitární bombardování. Adjektivum humanitární v souvislosti s bombovými nálety připisuje Havlovi text italského listu La Repubblica, kde vyšel 23. dubna 1999, článek byl převzat francouzským deníkem Le Monde, kde vyšel 29. dubna 1999.

Další trapnou epizodou je epizoda s jadernými zbraněmi v Iráku. Podle iDnes z 16. února 2011, informátor, který západním rozvědkám poskytl informace o iráckých zbraních hromadného ničení, poprvé přiznal, že si vše vymyslel. Jeho báchorky posloužily Američanům k ospravedlnění invaze do Iráku. Rafíd Džanábí se dušuje, že chtěl Irák zbavit diktátora Saddáma Husajna a ničeho nelituje. Rafíd Džanábí, přezdívaný americkou a německou rozvědkou Curveball, se v rozhovoru pro list The Guardian doznal, že Západu podsunul informace o mobilních laboratořích na výrobu biologických zbraní v Iráku, ze kterého uprchl v roce 1999. "Měl jsem tu šanci. Měl jsem šanci vymyslet si něco, čím jsem svrhl režim," řekl Džanábí britskému listu. Svých lží nelituje. "Jsem hrdý, že i díky mě je dnes v Iráku aspoň trochu demokracie," řekl. Jeho přiznání vyšlo při příležitosti osmého výročí projevu bývalého ministra zahraničí USA Colina Powella na půdě OSN, který se z velké části zakládal na Džanábího vymyšlených obviněních. Powellův projev byl předehrou americké invaze do země bohaté na ropu. Připočteme-li k tomu fiasko v Afganistánu, nejsem přesvědčen, že Tomáš Halíka a Petra Pavla mohu s jejich tvrzením o PRAVDĚ brát vážně.

Zrovna tak jako nemohu brát vážně Andreje Babiše, který mluví pravdu jen, když se splete.

Jedním z důvodů, proč jsem tento týden odevzdal neplatný hlasm bylo, že oba kandidáti byli až do 17. listopadu 1989 v KSČ a druhý byl, že nejsem přesvědčen o jejich pravdomluvnosti.

Aleš Březina

***

Volby v Michelské ulici čp. 27

V sobotu 23. října 1976 o půl dvanácté se ozvalo zazvonění. Za dveřmi se stáli dva pánové a představili se, že jsou od volební komise a že jsem zřejmě nezpozoroval, že jsou volby. Odpověděl jsem, že nevolím. Pán vpravo zakroutil hlavou a nechápavě mi sdělil: „To je ale klukovina, klukovina…, to byste musel mít k tomu nějaký důvod!“ Sdělil jsem mu, že tento důvod mám, protože jste zavřeli mé přátele ze skupiny Plastik People of the Universe. „Víte, já jsem od Bezpečnosti, já se mohu na ten případ podívat!“ Kontroval pán vpravo. Pokoušel se tak zabít dvě mouchy jednou ranou. Jednak mně naznačit odkud je, abych si dal pozor a zároveň, že oni nejsou tak zlí. Rozhodl se pro druhou verzi, zaútočit na city: „Máme starou babičku, ta o holi přijde a řekne: Sebrali jste má zahrádku a jde hezky za plentu a škrtne to! Tak tam hezky běžte a škrtněte to!“ Cítil jsem se v defenzivě, ač jako protestant se k panence Marii nemodlím, tentokrát jsem tak učinil. V duchu jsem ji poprosil o pomoc a ona mne vyslyšela. Chvíli jsem zaraženě stál a díval jsem se na dvoučlennou volební komisi. Čas se vlekl. Musel jsem vydržet ještě aspoň dvacet minut, než se volební místnost zavře. Pán se nadechl k dalšímu útoku: „To, co předvádíte, to je tolstojovština…“ Spadl mi kámen ze srdce: „A víte, že Lev Nikolajevič Tolstoj je můj nejoblíbenější spisovatel!“ trochu jsem to přehnal, protože při četbě Vojny a míru, mně vadily dlouhé francouzské pasáže, které byly přeložené v dodatku knihy. Viděl jsem, že druhý málomluvný pán se chystá k odchodu. Jeden z nich se podíval na dveře, kde bylo napsáno Jeronym a Aleš Březinovi: „A Jeronym také nevolí, že!“ odpověděl jsem hrdě za svého bratra: „Jeronym také nevolí!“ Při volbách v roce 1976 volilo 99,7% voličů. Platných hlasů bylo 99,97% . Ty tři setiny procenta zřejmě byly babičky, kterým komunisti sebrali zahrádku. Ve volbách v roce 1976 bylo 10649261 oprávněných voličů a bylo odevzdáno 10617152 hlasů. Pokud dobře počítám nevolilo 32109 voličů. V Michelské ulici v Praze 4 nevolili s jistotou dva voliči.

Letos v druhém kole prezidentské volby po mnoha letech jsem opět nevolil, vlastně odevzdal jsem neplatný hlas, protože si myslím, že volby mají význam, ale hlasovat pro Petra Pavla nebo Andreje Babiše mi nedovolovalo moje svědomí. Slogan, kdo nevolí, volí Babiše je zavádějící a znamenal, že Babiš, i když nevyhrál nás nepřímo při těchto volbách ovládal.

A Jeronym ten také nevolil, zemřel totiž v roce 2004.

Aleš Březina

***

Lednové vydání Nového domova naleznete zde

Mystická Sobotka

Zvu všechny čtenáře na výlet do menšího českého města opředeného romantikou, ale i dekadencí, pozitivní náladou, ale i určitým smutkem. A kam to bude? Městem je Sobotka v královo hradeckém kraji v okrese Jičín, město na jižním okraji Českého ráje, vlastně jakási brána do opravdového ráje. Sobotka se svým úžasným náměstím může k prohlídce nabídnout nejen krásné měšťanské domy, ale i bohatou původní lidovou architekturu s úžasným Šolcovým statkem a v neposlední řadě i zajímavé funkcionalistické stavby z doby 1. republiky. Sobotce historicky přála svým způsobem i vládnoucí panovnická šlechta. Za vlády Vladislava Jagellonského bylo Sobotce přiděleno uznání města z dosavadního městyse, za vlády Rudolfa II. dostalo město další privilegia jako tržní a jarmareční právo a používání pečetícího černého vosku a nechyběl ani městský erb. A bylo povoleno postavit městské opevnění.

Město má v sobě hodně tajemna, na jehož rozsahu se podílelo hned několik skutečností. V první řadě se zde v roce 1877 narodil pozoruhodný básník a spisovatel Fráňa Šrámek. Zde začal chodit i do školy, později pak do gymnazia v Písku a Roudnici. Písek nesmírně miloval a vracel se viditelně k němu i ve svých pozdějších literárních dílech. Pravděpodobně i jeho slavný „Splav“ má svůj původ spojený s řekou Otavou a Pískem. „Trápím se, trápím, myslím si, kde bych tě nejraděj potkal. Ulice střídám, parky a nábřeží, bojím se krásných lží. V poledním lese kdo miluje, srdce své neunese. Na můj práh kdybys vstoupila snad bys mne tím zabila – chtěl bych tě potkat v lukách…..“

Následná studia na právnické fakultě v Praze opustil a začal se věnovat literatuře. Velmi se sblížil se skupinou kolem S. K. Neumanna a zde také byl dobrovolně ovlivněn dekadencí, přesto si vždy zachovával naprosto živelnou lásku k životu, přírodě a mladé generaci s jejich romantickým smýšlením a těmito faktory dekadenci umírňoval. Pěstoval všechny literární druhy, nejvíce však prózu a dával v ní vyznít své vitalitě. Vždy se snažil ve svém díle zmocnit se prchajícího času a vytěžit co nejvíce zdravé nálady z přítomnosti.

Jeho světový názor byl důsledně materialistický, vyžíval se smyslově až živočišně bez falešné a leptající intelektuálnosti. Postoj zdůrazňující právo na plný život dovedl Šrámka k poezii angažované nábojem silného antimilitarismu. Tento literát opravdu v Sobotce zanechal obrovský kus tajemna a stříbrný vítr stále mírně vane celým čtvercovým náměstím města a podloubím kolem něj.

Prozatím jsme mystiku Sobotky zhodnotili ze dvou pohledů a sice od díla Fráni Šrámka, přes neuvěřitelné stavební dílo Humprechta Černína a zbývá zatím poslední mystika z okolí Sobotky a ta je nadmíru zajímavá. Jde o sochařský monument z roku 1991 od italského architekta Claudia Parmiggiani. A opět je zde vazba na Italii! Claudio Parmiggiani se do Sobotky dostal na pozvání svého českého přítele, velvyslance v italském Římě a pozvání nejenom, že neodmítl, ale vedlo ho k neuvěřitelnému rozhodnutí. V Sobotce Claudio naplnil svou sochařskou koncepci mystického díla, které má čtyři samostatné díly a je postavené na čtyřech různých místech světa a do čtyř světových stran. Celé dílo se nazývá Uno Scultura a má svoji neuvěřitelnou zvláštnost, že nelze toto dílo uvidět ve svém celku v jednom časovém okamžiku. Claudio vysvětluje koncepci svého díla, že vybral jako muzeum svět, čtyři země jako hypotetické body na světě a mezi tyhle body zahrnul i Sobotku, kde ho naprosto ohromil pohled na zámek Humprecht. Celek zasvětil meditačnímu prostoru a jeho smyslem je putování v čase a prostoru, obcházíme-li čtyři části díla, vždy se k jednomu z nich přibližujeme a od toho samého se vzdalujeme.

Sobotecký monument je proveden z režných cihel, které jsou uspořádány v souřadnicových kružnicích a představují „východ.“ Celá cihelná stavba působí lehce a rozverně a průzorem v kružnicích je vidět v celé své magické kráse zámek Humprecht. Sobotecký monument nese pojmenování La casa sotto la luna – Dům pod půlměsícem. Další stavba je „západ“ s názvem Torre - Věž a je ve Francii od roku 1989 u zámku Saint – Géry u Albi na řece Tarn s označením La torre. „Sever“ je v Italii od roku 1975 v Colebeatu u Brescie s názvem „Klíč.“ Část s názvem „Kámen- Jih“vznikla v roce 1983 na Nilu v Egyptě.

Uvnitř soboteckého monumentu je nápis „Siate Misteriosi – Buďte tajemní“.“ Tak, jak se chtěl Fráňa Šrámek zmocňovat prchajícího času, tak se vlastně o totéž mnohem později pokusil Claudio Parmiggiani – oběma se to podařilo. A to je tečka za mým dnešním povídáním. A budete-li mít někdy možnost, určitě jeďte do Sobotky, bude se vám tam líbit! Buon viaggio!

Jana Fafejtová – Praha, Foto: Město Sobotka internet, wiki: Vit, Vit

***

Úmrtí

Pavel Pecháček

2. 7. 1940 – 16. 1. 2023

V životě mně pomohlo mnoho lidí. Někdy si to ani neuvědomujeme. Rodiče, přátelé, učitelé, spolužáci… Jedním z nich byl právě Pavel Pecháček. Když jsem projížděli s Michalem Markem v roce 1981 na jaře Washingtonem, zastavili jsem se v redakci Hlasu Ameriky. Byli jsem překvapení, jak ke mně byli všichni otevření, obzvláště jeden mladší redaktor, který se zeptal, jestli bych nechtěl udělat interview. Nebylo to jeden rozhovor, ale dva. O poměrech ve v československých nápravně-výchovných ústavech, jak se československým vězením říkalo.

Pak již jsme se potkávali při různých akcích pravidelně až do roku 1989. Ironií je, že po listopadu, už to nebylo tak často. Jeden z oblíbených Pavlových příběhů byl ze Skotska, kdy se hrálo 9. dubna 1969 semifinále PVP mezi Dunfermline a Slovanem Bratislava. Jak lze vidět z dokumentárních záběrů, utkání bylo mírně chaotické a Slovan vyrovnal Jánem Čapkovičem sedm minut před konce na 1:1 a nakonec získal zatím jako jediný klub z bývalého Československa jednu z největších trofeji, když ve finále porazil Barcelonu 3:2.

Zápas přenášela nejen Československá televize, ale i Československý rozhlas a Svobodná Evropa, která tehdy byla u všeho. Skotským technikům bylo jedno, kdo je u mikrofonu a tak sluchátka ze studia přehodili a Karel Malina dostával pokyny z Mnichova, zatímco Pecháček z Prahy. Pecháček byl z toho trochu vyděšený, protože se obával, že Malina z toho bude mít průšvih, zatímco Karel Malina se smál pusu od ucha k uchu. Nakonec si sluchátka nějak vyměnili a pokračovali. Korunu tomu dal populární Gabo Zelenay, který posluchačům sdělil: „Sú tu s námi aj kolegovia zo západného Nemecka, oni také tento zápas vysílajú!“ Skvělé, souboj skotského a slovenského týmu vysílá západoněmecký rozhlas. To už muselo být každému jasné, jací jsou to kolegovia.

Když to Pecháček vyprávěl v Montrealu při Kanadském poháru novinářům z Československé televize: „Skotové nám málem vyměnili i mikrofóny!“ Ján Lacko dodal: „V tom případě by Malina v Praze nikdy nevysvětlil, že to neudělal schválně.“

Pavel Pecháček byl skvělý nejen jako novinář, ale i jako člověk.

Aleš Březina

***

Edson Arantes do Nascimento – Pelé

23. 10. 1940 – 29. 12. 2022

Písničkář a malíř Vlasta Třešňák zase zpodobnil Pelého jako Hamleta. Akryl má rozměry 18''x24''.

abe

***

Zomrel Miklós Duray

Se zpožděním jsem se dověděl, že 30. prosince 2022 zemřel ve věku 77 let bývalý politický vězeň a jeden z mála signatářů Charty 77 na Slovensku, Miklós Duray. Byl geologem a spoluzakladatelem Výboru na ochranu práv maďarské menšiny v Československu. Za činnost v tomto výboru byl v 80. letech dvakrát vězněn. Jeho „případy“ se zabýval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných a v r. 1982 i mluvčí Charty 77. Publikoval v maďarském samizdatu a v zahraničí. Byl také dlouholetým poslancem Národní rady Slovenské republiky.

Více se o něm dozvíte zde  https://www.ta3.com/clanok/255147/vo-veku-77-rokov-zomrel-byvaly-poslanec-smk-miklos-duray-podahol-dlhotrvajucej-chorobe a zde https://cs.wikipedia.org/wiki/Mikl%C3%B3s_Duray

Sport

Začala fotbalová liga

Kompletní MS ve fotbale

Archiv loňského ročníku

Leden 2022

Únor 2022

Zvláštní vydání 2. 3. 2022

Zvláštní vydání 4. 3. 2022

Zvlášní vydání 8. 3. 2022

Březen 2022

Duben 2022

Květen 2022

Červen 2022

Červen 2022 Karel Foustka Balkán

Červenec 2022

Srpen 2022

Září 2022

Říjen 2022

Listopad 2022

Prosinec 2022

Důležité odkazy

Kalendář a bohoslužby

(co se bude dít v naší komunitě)

Galerie Marie Gabánkové

Další webové stránky

Nové divadlo

Fotbal

Hokej   NHL

Dárci

Úmrtí 2021

Úmrtí 2020

***

Kde domov můj … 2

Při toulkách světem jsem vždycky byla velmi ráda, když jsem na něco českého někde narazila. Ať to byl traktor Zetor na Novém Zélandu, český porcelán v Kyrgystánu, Škodovky auta i Jawy motorky v Indii, anebo auta Tatry ve Vladivostoku. Zahřálo mě vždy u srdíčka, potěšilo, že se o té naší malé zemičce ví, a bylo mi jasné, že kdyby tyto výrobky nebyly kvalitní, tak že by se do světa nedostaly. No jo, šikovné české ručičky! Také jsem často slýchávala – máte dobré pivo, dobré hokejisty, někdo jmenoval i Dvořáka a Praha dostávala silná slova ocenění za svoji krásu. I o Pražském jaru – hudebním festivalu, ale i o období politického uvolnění se mluvilo a byly diskuse. Přeci jen se o nás ve světě mluví, jsme známí.

Hned od prvních dnů našeho příchodu do Kanady jsme bydleli v pronajatém domku v Niagara Falls, spolu ještě s jednou českou rodinou. Do školy na angličtinu nás chodilo asi dvanáct Čechů a často jsme společně trávili i volné chvíle. Dům byl velký a tak pamatuje i četné oslavy. Samozřejmě, že chlapi by nebyli chlapi, kdyby hned nezačali pátrat po nějakém starším autě. Přeci jen na kanadské zimní podmínky jsme nebyli ještě zvyklí, chůzi jsme se nevyhýbali, ale ten rok doopravdy byla krutá zima. Dvojčíselné teploty a stále pod nulou. Složili jsme se a koupili „koráb“ auto Mercury Comet, asi za dvě stě dolarů. Sloužil pro nás pro všechny, občas i všechna těla nás dvanácti se do něj poskládala.

Jednou manžel přijel domů se Škodovkou Spartakem! Našel ho někde na autovrakovišti, to bylo panečku překvapení! Tomu jsme nikdo z nás nemohl uvěřit, že by české auto bylo v zámoří, v Kanadě. Odkud přišlo, jak se sem dostalo? Stálo deset dolarů (!), bylo sice nabourané, ale jelo a tak z recese jsme ho koupili. Stálo potom až do jara na zahradě pronajatého domu a čekalo na opravu. No, šikovných rukou by bylo, ale zima byla, peněz nebylo, takže jen stálo a stálo…Na jaře jsme se všichni po skončení školy rozlétli do jiných koutků Ontaria, i my jsme se přestěhovali a co teď s autem? Už se ani nastartovat nedalo. Jiného řešení bohužel nebylo; zavolala se odtahová služba a ta ho odvezla zpátky tam, odkud přišlo. Odtažení stálo rovných dvacet dolarů, jednou tolik, než za kolik jsme ho koupili. To jsme byli obchodníci, co? Neradi jsme se s ním loučili, bylo nám to líto, že to takhle dopadlo, ale aspoň jednou jsme se v něm projeli! Na tuhle historku nikdy nezapomenu, kus železa z domova v Kanadě! Naši Octavii jsme nechali v Rakousku při imigraci do Kanady, možná proto jsem byla tak sentimentální.

Dáme trochu z historie o Škodovkách?

Škoda postavila fabriku na výrobu i v Indii, kde auta Škoda byla a stále jsou velmi populární a je to auto vyšších tříd. V chaotickém provozu mezi kravkami na silnicích, nebyly k přehlédnutí. Často až komické scenérie, ale v Indii jsou krávy královnami silnic. Co bylo sympatické, že na nápisech u autosalonů nikdy nescházel háček nad S.

Po roce 1991 následuje postupná privatizace - Německý mezinárodní automobilový výrobce (Volkwagen group). Nové, moderní typy Škodovek se vyrábí dodnes. Bohužel, naše pýcha z dřívějších časů už není pýchou českou, ale historie mluví pro nás.

Součástí mladoboleslavské automobilky je i velké museum.

Jedno léto trávil syn ve Vancouveru a po třech měsících prázdnin se překvapivě objevil doma s motorkou a ne jen tak s nějakou, ale byla to Jawa 350 TS, vyrobena v roce 1977. Nebyla to jeho první motorka, takže těch 6000 km zvládl, ale že to byla Jawa! To jsme zase skoro nevěřili vlastním očím! Další kousek českého plechu zde v Kanadě! Hmmm, mohl to už ale být i indický.

Populárním modelem v té době se stala v Čechách Jawa 175 vyrobena v roce 1933. Plnila poslání lehké a ekonomické motorky pro potřeby lidu.

Před druhou světovou válkou dostal pan Janeček vývoj těchto stále populárnějších dopravních prostředků na nejvyšší světovou úroveň řadou nových patentů a vynálezů. Během války byl však nucen vyrábět válečnou výzbroj, ale tajně pokračoval i s vývojem motorek. Byl to fiškulín, dovedl si poradit i v této těžké době. Sláva firmy neskončila rokem 1945, kdy na základě znárodňovacích dekretů přešla do majetku státu. Naopak. Na svět přišel nejmodernější motocykl své doby, konstruovaný právě tajně během války. Vznikla Jawa, první lidový motocykl – tzv. „Pérák“, který v roce 1946 vyhrál zlatou medaili na výstavě v Paříži. Neméně dokonalý model vyráběný v padesátých letech, zvaný „Kývačka“ se stal též velmi populární, zvýšil užitnou hodnotu a vyvážel se do 120 zemí světa, a to zejména do zemí třetího světa. Velkou díru do světa, též v padesátých letech, udělala Jawa 500 OHC typ15. Je to čtyřdobý, dvouválcový, vzduchem chlazený motocykl, na tehdejší dobu velmi pokrokový. Tento model byl spíše zaměřen pro sportovně zaměřené motoristy. Vyráběla se jen do roku 1958 a bylo vyrobeno jen asi 7000 kusů. Podle slov znalého jezdce, měla nádherný zvuk a byla krásně chromovaná. Dnes je to vysoce ceněný vyhledávaný velmi vzácný motocykl.

V šedesátých a sedmdesátých letech to byly Jawy 350, které dělaly slávu českým konstruktérům a které vyhrávaly mnoho prvních míst a světových titulů v motokrosu. O Jawě 350 Californian se např. traduje, že je to nejkrásnější motocykl, co byl vůbec vyroben. Také jsem slyšela, že v Bulharsku je skupina nadšenců Jawy, někde se sejdou, popíjejí kávu, nechají motorky puštěné a poslouchají jejich zvuky. Něco podobného dělal i manžel a teď i syn.

Indická společnost Ideal Jawa je začala dovážet ve velkém a tak firma založila továrnu na jejich výrobu v Indii. Od roku 1971 Ideal Jawa změnila jméno a motorky prodává jako Yezdi(Jezdi) za technické asistence Jawy.

Historicky byla Jawa aktivní v závodech a jezdci na motocyklech Jawa získali v předválečných letech více jak padesát vítězství v  Šestidenní a v mnoha dalších jiných motocyklových soutěžích. Šedesátá léta byla pro Jawu také velmi úspěšná a jezdci, např. František Šťastný, Václav Parus a Gustav Havel, vybojovali na nich v silničních závodech mnoho titulů.

František Mrázek byl také český motocyklový závodník, ale od roku 1965 žil v Kanadě, zemřel v  Čechách roce 2014. Neřeklo se mu jinak, než Crazy (bláznivý) Frank. Závodil více jak čtyřicet let a říkal o sobě, že nemá v sobě ani jednu nezlomenou kost! Motorky, ty byly jeho vášní. Ve své kariéře v roce 1962 získal titul mistra Československa. Dvacetkrát byl v různých kategoriích mistrem Kanady a dvanáctkrát mistrem USA.

Po devadesátém roce kvůli velmi tvrdým zákazům vývozu, produkce Jawy utrpěla velké ztráty. Nástupnická firma byla založena v roce 1997 a oficiálně se nazývá Jawa Moto. Sídlí v Týnci nad Sázavou a je v českých rukách. Hlavním předmětem jejich podnikání je výzkum, vývoj a výroba motocyklů, jejich náhradních dílů a příslušenství.

Současnost?

V Čechách i po světě stále jezdí veteráni, nádherný klasický design. Syn, když se svojí kráskou někam přijede, hned je kupa zvědavců kolem něho. A obdivují.

Konkurence je ale silná, značky jako Honda, Yamaha, Suzuki mají širokou škálu typů; ale i tak, Jawa 350 se stále vyrábí a v Indii v licenční dohodě, byla v roce 2018 vyrobena Jawa 300, Jawa Pérák a Jawa 42. První dva modely se dají koupit i v Čechách. Věřím, že tradice Jawy končit nebude a že jak ty nové modely, tak i staré veterány na silnicích stále budeme vidět. U nás doma, vždycky nějaká motorka v garáži byla, někdy i ne jen jedna.

Za účelem oslavy devadesátého výročí jejího založení se 17. 8. 2019 odehrála do Týnce nad Sázavou „Cílová jízda“. Přijelo na 900 motocyklů a zúčastnilo se jí kolem 2000 lidí. Musela to být parádní přehlídka!

Už máte dost povídání o mašinkách, které dělají čest a slávu naší zemičce?

Vydržte, ještě tu mám kratší povídání o traktorech Zetor, ty nemohu vynechat.

Viděli jsme je velmi často na Novém Zélandu, klasické modely anebo už i ty s kabinkou. Nebylo o tom pochyb, že to byly české výrobky. Kamarád vždy zastavil a šel se přesvědčit, případně i promluvil s operatérem. Vždy jen slova chvály. Malá perlička - Na Novém Zélandu se jezdi vlevo, měli jsme vypůjčené auto a kamarád jezdil pomalu, velmi pohodově. Za celý měsíc se mu podařilo předjet někoho jen jednou a byl to zrovna Zetor, který jel po silnici a také velmi pohodově. Z toho potom vzniklo, že jezdí zetórovou rychlostí.

V poválečném Československu vyvstala potřeba po traktorech pro rozvíjející se zemědělství. V Brně, ve Zbrojovce (založena 1918, hlavně zbrojní průmysl) se hned ve čtyřicátém pátém skupina šikovných konstruktérů začala zabývat jeho vývojem a o rok později už byla zahájena sériová výroba traktoru Zetor 25, která běžela až do roku 1961. Během této doby bylo vyrobeno neuvěřitelných 158 570 kusů. V rámci průzkumu trhu i požadavků zákazníků, bylo však třeba přijít na trh s modernější koncepcí traktorů. To se také postupem doby stalo a tak v šedesátých letech modely Zetor 25, 35 a 50 Super (specifickými údaji vás zatěžovat nebudu) byly vyváženy do více jak šedesáti zemí světa. Zetory všech typů se staly a stále jsou jedny z nejpopulárnějších a cenově velmi dostupné na světovém trhu. Je třeba podtrhnout i jejich spolehlivost. Úspěšná čísla prodeje to dokazují, za 75 let trvání se prodalo 1.4 milionu kousků.

Jediným akcionářem firmy je od roku 2002 slovenská společnost HTC holding.

Posledně jsem slíbila, že napíši o návštěvě muzea Tatry v Kopřivnici, další dlouhá a věhlasná historie z řady světoznámých českých výrobků. Vůbec mi nevadilo, že kamarád tento výlet za autíčky navrhl, ba naopak, těšila jsem se. Byla to úžasná podívaná, ano, mezi auty jsme strávili celé odpoledne. I na oběd jsme zapomněli!

Ale že by jen pár slov na úvod?

Jak jsem se zmínila na začátku svého povídání, tak české nákladní vozy Tatry jsme viděli ve Vladivostoku, přístavu na východním pobřeží Ruska. Dorazili jsme sem vlakem, jeli jsme po Trans sibiřské magistrále z Moskvy v půli ledna a koleje zde končily. Tady končí všechny koleje a hned vedle je jiné nádraží, odkud začíná námořní doprava. Jedny končí, druhé pomyslné naskočí. Byla zima, ale nesněžilo. Vladivostok je typické ruské město s asijským nádechem, se širokými bulváry, opulentními budovami a s výstavním nádražím. Po první orientaci jsme se vydali podle mapky a adresy hledat naše ubytování. Město je rozvláčné a kopečkovité. Šli jsme již delší dobu, začínalo trochu už i sněžit a pension, doporučený v průvodci Lonely Planet, jsme nemohli stále najít. Vracíme se zpátky křivolakými uličkami do kopečka, z kopečka; ulici jsme sice teď napodruhé už našli, i číslo domu, ale pension to nebyl. Zaklepali jsme, zeptali se, nikdo o nějakém případném ubytování nevěděl. To víte, že jsem po příjezdu do Kanady hned do redakce napsala, aby opravili informace. Jdeme zpátky, to už začínalo hodně sněžit a my stále s ruksakem na zádech a bez ubytování. Přituhlo, a tak jsme se rozhodli, že se vrátíme k přístavu, kde jsou hotely, a že vezmeme ten první, na který narazíme. Mezitím už začalo doopravdy hodně sněžit, sněhu na povrchu přibývalo, viditelnost byla špatná, foukal vítr, no zkrátka sibiřská zima, anebo by se klidně mohlo i říci pořádná kanadská vánice! Ztratili jsme orientaci, což bylo tedy velmi výjimečné, nemohli jsme se prostě z těch uliček vymotat ven na hlavní cestu. A nikde nikdo. Začínalo se stmívat, lednové krátké dny a pouliční světla jen tu a tam. Baterku jsem měla někde dole v baťohu. Jdeme jiným směrem, tudy jsme ještě nešli a konečně se dostáváme k hlavní silnici! Tady už lidé, obchody, sněhu plné chodníky i silnice! Přemýšlíme o jídle, ale najednou se kamarád vytrhne a běží, jak to tedy šlo, k náklaďáku, který shrabuje sníh ze silnice a nakládá ho do korby. Co se děje, ptám se. No, tohle je přeci česká Tatra, náklaďák, říká mi. Vylezl k řidiči ke kabince a hned s ním začal mluvit co a jak, padaly různé otázky a odpovědi. Podle slov řidiče, Tatry jsou velmi spolehlivé, hlavně prý v těchto mrazivých sněhových podmínkách. Padala jen samá slova chvály. Nosíky se nám začaly zvedat nahoru. Ruštinu už jsme v té době měli dost oprášenou. Mimo jiné nám i řekl, kam máme jít za noclehem. Pokračovali jsme dál ve sněhovém marastu a cestou jsme viděli několik dalších Tater v plné práci. U každé se kamarád zastavil a povídal. Asi ta pochvalná slova chtěl slyšet znovu a znovu. Tahám ho za rukáv, říkám, pojď, nemáme kde spát. Lehce mi odbyl, řekl, podívej, vždyť tohle jsou Tatry a ve Vladivostoku! Co se týče modelu, to vám nemohu říci, ale byly vysoké, červené a sněhu se do nich vešlo hodně. Pomohlo to?

Nocleh jsme nakonec našli blízko u přístavu, byl to takový nějaký jakoby resort, ale myslím si, jak jsem to potom odhadla, že to hlavně bylo hráčské doupě se vším komfortem. Nechyběla ani baňa a vyleštěný turecký záchod. Další překvapení nás čekalo večer, když zazvonil telefon. Kamarád ho zvedl a mužský hlas se ho ptá: „…jakou společnici byste si přál pro dnešní večer?“ Kamarád nebyl připraven na takovouto otázku, tak jen prohodil, že žádnou. Druhý den večer telefon opět zvonil a mužský hlas klade opět stejnou otázku, ale přidává - mám brunetky i blondýnky. Tentokrát mu kamarád odpověděl:“… říkáte brunetku, blondýnku, i zrzavá by byla? No jo, ale řekněte mi, co mám udělat se svoji manželkou?“ Telefon okamžitě ztichl a od té doby už nikdo nevolal. Byl to resort doopravdy se vším všudy. Ve Vladivostoku jsme zůstali týden, další dny už nesněžilo, bylo slunečno a zima jen na jedny tlusté ponožky. Odtud jsme letěli s Aeroflotem zpátky do Moskvy. Tolika zážitků v jednom dni!

Příště se sejdeme v muzeu Tatry v Kopřivnici.

Do té doby přeji příjemné zimní odpočinkové dny s dobrou knížkou a preventivním průduškovým čajem!

Naďa Humlová

Leden 2023

***

Na dotazy čtenářů odpovídá český právník Jaroslav Horký

Zemřel nám tatínek, v rodině víme, že měl nemovitosti i v České republice. Jako dědicové přicházejí v úvahu všechny jeho tři děti. Jeden z bratrů ale s námi není v kontaktu. Je možné dědictví projednat i bez jeho účasti? Jak máme postupovat

V českém právním řádu je možné dědit ze zákona a ze závěti. Nezanechal-li Váš otec závěť, dědíte automaticky jako jeho děti ze zákona. K prokázání příbuzenského vztahu Vám stačí rodný list, dále pak další dokumenty jako úmrtní list zůstavitele či další dědické dokument.

Pokud jde o bratra se kterým nejste v kontaktu tuto informaci sdělíte příslušnému notáři on sám zvolí postup v celé věci. Je velmi pravděpodobné, že pokud se mu nepodaří zkontaktovat Vašeho bratra budete přicházet v dědictví v úvahu jako dědici pouze Vy dva sourozenci.

Zjistila jsem, že když se projednávalo dědictví po mé babičce, která žila kdysi na území České republiky, byl projednán dům, který vlastnila, a to ve prospěch mého otce. Pamatuji si ale z vyprávění, že babička hovořila i o okolních polích, které patřily její rodině. Je možné nějak získat i tyto okolní pozemky?

Na tuto otázku není jednoznačná odpověď. Katastr nemovitostí je veřejně přístupný, a tak si můžete zjistit, zda jsou některé okolní nemovitosti ve vlastnictví třeba ještě stále Vaší zemřelé babičky či jiného rodinného příslušníka. Zpravidla je vhodné nechat si udělat tzv. due diligence těchto nemovitostí, které se zaměřuje na historii nemovitostí a které Vám vypracuje odborník, který se nemovitostmi v České republice zabývá a pracuje s nimi. Při tomto historickém bádání zjistíte, zda byly nemovitosti převedeny na další osoby a na základě čeho se tak stalo. Mnohdy bylo důvodem vyvlastňování, ale třeba i prodej nemovitosti, kolikrát také nemovitost rodině ani nepatřila, ale rodina zde byla pouze v nájmu či ji jinak využívala. Jsou i případy, kdy se při zkoumání historie nemovitostí objeví další nemovitosti, které jsou stále evidovány na původního vlastníka, Vašeho příbuzného, a možná poté zjistíte, že zde existuje možnost nemovitost je získat, například podání návrhu na dodatečné projednání dědictví a v tom případě se poté obrátit na advokáta, který Vám s návrhem a celým dědickým řízením pomůže.

Vlastním id. ¼ domu v České republice. Bohužel není možné se domluvit s ostatními spoluvlastníky na správě daného domu, ve kterém jsou čtyři byty. Jak mám postupovat? Na koho se mám obrátit?

Někdy je soudní cesta až ta poslední, Ve Vašem případě bude však nezbytná. Jako spoluvlastník zbývající části domu můžete další spoluvlastníky vyzvat k prodeji jejich spoluvlastnického podílu za tržní cenu, tedy cenu odpovídající danému místu a v daném čase. Nebude-li některý ze spoluvlastníků s prodejem souhlasit, můžete se obrátit na soud s žalobou na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a to za cenu určenou soudním znalcem. Tyto soudní spory jsou zpravidla vedeny několik let a zahrnují otázku vypořádání investic, předkládání posudků atp. Je proto vhodné být zastoupen advokátem.

Daný případ by bylo nutné posoudit individuálně. V úvahu by možná připadalo rozdělení domu na bytové jednotky atp. Určitě bych Vám doporučil obrátit se na advokáta, který Vás zastoupí jak v jednání se spoluvlastníky, tak při případném soudním jednání, pokud by nedošlo k dohodě.

Chtěl bych prodat nemovitost, kterou vlastnil můj otec a následně já.  Dlouho o ní není postaráno, neboť žiji v zahraničí. Zjistil jsem však, že na nemovitosti je zástavní právo finančního úřadu a nelze realizovat prodej. Jak mám postupovat?

Vlastník má nejen práva, ale i povinnosti. Patrně jste opomněl hradit daň z nemovitosti a místně příslušný finanční úřad využil svého práva Vaši nemovitost obstavit. Doporučuji urychleně pověřit osobu, která za Vás vše dořeší. Nejlépe bude obstarat si právního zástupce, který za Vás vše vyřídí. Uhradí Vaše závazky, zajistí výmaz zástavního práva a pomůže s prodejem předmětné nemovitosti. Mohlo by se Vám také stát, že nemovitost bude prodána v dražbě a Vy tuto skutečnost neovlivníte.

Petr Pavel - novým prezidentem

Výsledky prezidentských voleb

Česko

Zahraničí

Kanada

Toronto

Ottawa