Poštovní adresa:

365 St. Clarens Ave.

Toronto, Ontario, Canada, M6H 3W2

Telefon Toronto: (416) 530-4222

Telefon Praha: 222-261-811

ISSN 1186-9283 (Print)

ISSN 1923-1784 (Online)

E-mail: abe@satellite1-416.com

& satellite1-416@satellite1-416.com

Roční předplatné je dobrovolné!

Pokud chcete poslat šek, označte ho

Satellite 1-416

Vítejte na stránkách




Měsíčníku Satellite 1-416 

21. září 2023; číslo 7 (694)

 

Archiv od roku 2003

Archiv PDF

Festival TIFF 2023

Kdysi dávno patřilo k dobrým zvykům na Torontském mezinárodním filmovém festivalu, že novináři dostávali plnou tašku materiálů, katalog, program festivalu a
občas nějakou maličkost jako nabíječku pro iPhone nebo iPad. Časy se mění a letos jsem dostal pouze novinářský průkaz s upozorněním, že vše je na internetu. Marně jsem se film po filmu prodíral internetem a hledal něco, co bych neměl přehlédnout. Na štěstí u jednoho stolku jsem dostal seznam evropských filmů a pod seznamem českých filmů byly dva koprodukční snímky. První od Agnieszky Holland Zielona Granica (Zelená hranice). Kromě České republiky, zde bylo pochopitelně uvedeno ještě Polsko, Francie a Belgie. Druhý byl od Darji Kaščejevy (Kashcheevy) Electra, který byl zařazen mezi krátké filmy a nakonec dostal od diváků první cenu v této kategorii. Doufám, že se mi ho podaří přece jen někdy v
budoucnosti spatřit. Zde byly uvedeny ještě dvě země Francie a Slovensko. Pro úplnost bych uvedl ještě islandsko-slovenský film Ninny Pálmadótir Solitude (Samota). Ústřední postava Gunnar žije sám na farmě a má problém komunikovat se svým okolím.
Soustředil jsem se tedy na Evropský film a hlavně na dva filmy, které se odehrávaly na polsko-běloruských hranicích. V krátkém sledu jsem tedy viděl film Kasiji Smutniak Walls (Zdi) a Zelenou hranici od Agnieszky Holland. První byl dokumentem. Kasia žije v Itálii, ale vyrůstala v Lodži poblíž zdi, která připomíná známé lodžské gheto za druhé světové války. Nyní se vrací nejen do rodného města, ale do severovýchodního Polska, kde se buduje nová zeď a kde polští pohraničníci a policie, brání migrantům dostat se do Evropské unie. Setkává se jednak s lidmi, kteří se snaží běžencům pomoci, ale i s vyzbrojenou armádou, která se snaží ukázat, že je vše naprosto v pořádku.

Agnieszka Holland, která udělala také film o Janu Palachovi Hořící keř začíná svůj film v tureckém letadle, které letí do Minsku. Cestující sní o budoucnosti a mají naději, že jejich život bude konečně snesitelný. Jedná se o lidi různé národnosti: Syřany, kteří utíkají před válkou, Kubánci, kteří se snaží dostat do Polska přes Rusko, manželka afgánského tlumočníka, který pracoval pro polskou armádu. Dospělí, děti i starci.

Sny se rozplynou na letišti v Minsku. Běženci jsou naloženi do taxíku a za 300 euro odvezeni na hranici, kde jsou pod ostnatým drátem nahnáni do bažin v polském lese. Po několikadenním bloudění se dostanou k polskému traktoristovi, který je udá. Polská policie je pochytá, udělá díru v plotě a dehydrované lidi pošle do Běloruska, kde je Bělorusové připraví o další peníze, když chtějí značnou sumu za láhev vody. Takto se ping pong několikrát opakuje. Nakonec někteří z migrantů zemřou, některým se podaří dostat se dál. Dokonce je převeze přes hranice i český řidič Honza.

Epilog filmu líčí masivní útěk Ukrajinců do Polska v únoru 2022. Situace je zcela jiná, ale ve stavbě zdi proti nepatrnému počtu migrantů se pokračuje. Agnieszka Holland se na besedě po promítání filmu ptá: „Kde je humanita?“ A na otázku, jestli si myslí, že by se něco změnilo, kdyby byla zvolená jiná vláda, odpovídá velmi skepticky: „Proto, že se zastávám migrantů, jsem se stala nepřítelem státu.“

Společným jmenovatelem pro řadu filmů na letošním festivalu byl návrat do minulosti. Objevilo se to v rakouském filmu Wald (Les), kdy novinářka se vrací do svého opuštěného domu na samotě. Film je podle knihy Doris Knecht.

Norská filmařka Margreth Olin ve filmu Fedrelandet (Písně země) sleduje svého otce, který v čtyřiaosmdesáti letech chodí za pomocí dvou holí po fjordech a horách v západním Norsku. Ukazuje krásu přírody i harmonický vztah se svou ženou. Vesnici, kde žijí, postihla nejedna tragédie, některé rodiny zahynuly, když jejich dům smetla lavina. Vyprávění sahá až do předminulého století. Na produkci filmu se podíleli Wim Wenders a Liv Ullman.

Ze severské produkce stojí za zmínku film Je'Vida, což je laponské jméno děvčete, které vyrůstá na severu Finska. Katja Gauriloff zde popisuje život na
farmě u jezera, kde Je'Vida vyrůstá v rodině se svou babičkou a maminkou. Velký vliv na ní měl její dědeček, který ji učí rybařit, opravovat sítě, jezdit s lodičkou. Po jeho smrti a smrti matky je děvče umístěno do školy, kde ztratí svoji laponskou identitu i své jméno. Ve filmu se vrací stárnoucí žena na farmu spolu se svou mladou neteří Sannou malířkou. Přestože se obě ženy téměř neznají, spojuje je majetek, farma, kterou chtějí prodat, ale nakonec právě Sanna zde objevuje svou ztracenou identitu. Problém rezidenčních škol není jen problémem kanadským, ale objevuje se i třeba ve Finsku, dokonce byly případy, že v Československu byly odebírány romské děti a posílány do dětských domovů.
Na závěr festivalu přišlo přece jen něco veselejšího Next goal sins (Příští cíl vítězství). Americký trenér holandského původu Thomas Eddy Rongen je poslán na ostrov Americká Samoa, což je jediné americké území na jižní polokouli. Do historických tabulek se tento ostrov zapsal největší porážkou v kvalifikaci pro Mistrovství světa ve fotbale 31:0 v roce 2002. Pod Rongenovým vedením 22.
listopadu 2011 porazila Tonga a vyšplhala se na 173 místo v žebříčku FIFA.

Jen dodám, že ne všechny filmy, které na festivalech dostávají ocenění stojí za shlédnutí. Pro mne byl takovým zklamáním německo-řecký film Music (Hudba), který dostal ocenění na prestižním berlínském festivalu. Neviděl jsem nadšení ani u ostatních diváků, ale někteří tleskali… Uvidíme, jestli nezíská v roce 2024 oscara.

Aleš Březina Photo: TIFF

***

Cesta, která málem nebyla

Po letních prázdninách, šla cena letenek opět dolů a my jsme se vrátili počátkem září do Toronta, ale na jaře to bylo poněkud horší. Ceny den po dni šly nahoru a tak to vypadalo, že se ani letos do Prahy nedostaneme. Paní Martinčeková nám poradila, ať zkusíme Islandské aerolinky, které navíc nabízejí možnost přerušit
cestu v Keflavíku, což je hlavní islandské letiště vzdálené 53 kilometrů od Reykjavíku. V minulosti jsem na Islandu dvakrát byl. Po prvé v srpnu 1969, kdy se na krátký čas otevřely hranice. Tehdy se mohlo jet do Reykjavíku lodí, buď z Kodaně nebo z předměstí Edinburghu Leithu. Z Kodaně jezdila loď Kronprinz Frederik. Když jsem počátkem července dorazil stopem a balíkem sušenek, které mi sloužily jako potrava po několik dnů do Kodaně, zjistil jsem, že lístky na Island jsou do 12. srpna 1969 beznadějně vyprodané. Rozhodl jsem se tedy udělat okružní cestu po Skandinávii. Přes Stockholm a Helsinky jsem vyrazil až za polární kruh do Norska pak stopem po norském pobřeží a Švédskem zpátky do Kodaně. Trvalo mně to víc než měsíc, ale nakonec jsem byl v Kodani pár dnů před odjezdem a našel jsem útočiště v jednom kodaňském parku. Však jsem o tom napsal povídku,
která se jmenuje:

Příliš krátké léto v Copenhagenu

Z Travemünde vyplul kolem desáté večer. Do Dánska přijel těsně před půlnocí. Zkontrolovali mu pas a pak vystoupil na pevninu. Lidé z lodi se kamsi vytratili. Zůstal sám na břehu. Posadil se na lavičku a rozhodl se, že zůstane do rána. Nebylo to poprvé, co takhle trávil noc. Kolem prošel dánský celník nebo policajt. Nepodařilo se mu to rozlišit. Zeptal se ho, jestli tu může přespat. Muž mu pokynul, aby šel s ním. Přidělil mu svérázný pokoj, kde u dveří ani u oken nebyly kliky. Byla tam pohovka a psací stůl. Dveře nechali přivřené. Ráno dostal snídani a vydal se na cestu do Kodaně. Teprve později si uvědomil, že byl přes noc ve vězení. Byla to první noc v kriminále, nevědomky a dobrovolně.

Tak mizerný stop už dlouho nezažil. Nakonec ho vzali Norové. Předměstí Kodaně, pak Kodaň večer a Tivoli. Hrací automaty. Kuchyně, kde každý mohl rozbít nádobí, kolik chtěl. Jeden kámen 50 öre. Místo na pobřeží, kde se dalo spát. Ráno pivovar Carlsberg. Pivo gratis a cesta zpátky. V prodejně gramodesek mu ukradli tašku s anglicko-českým slovníkem, ale hlavní mu zůstalo schováno v parku. Kdysi vyslovil jméno ostrova, teď šel tvrdohlavě za svým cílem. Bylo okolo čtvrté odpoledne, když vešel do cestovní kanceláře. Uvítala ho mladá žena. Usmála se a zeptala se ho, co si přeje.
Řekl: „Chci na Island.“ Posmutněla: „Je vyprodáno.“ „Ale já chci na Island.“ „Nejdříve za pět týdnů.“ Tentokrát zesmutněl on. Bylo na ní vidět, že mu chce pomoci. Zeptal se, co může vidět v Kodani ještě pěkného. Byla ráda, že mu může alespoň trochu pomoci. Pak se rozloučili a vyšel do města. Váhal. Zkusí se dostat na Island jinak. V přístavu kotvily dvě islandské lodě. Nákladní plula do Jižní Ameriky. Gulfos jel přes Edinburgh na Island. Zašel za kapitánem. Zeptal se ho, jestli nemají nějakou práci. Neuspěl. Během noci se rozhodl. Pojede za pět týdnů. Zašel opět do stejné kanceláře. Tvářil se tajemně. Jde koupit lístek na loď. Od stejné ženy si nechal všechno ještě jednou vysvětlit. Byla stejně ochotná jako předtím. Rozbalil zavazadlo a vyndal 50 dolarů. Řekl, že chce ten nejlevnější lístek. Našla pro něho místo ve společné kajutě na lodi Kronprins Frederik. Byla tentokrát šťastná, že mu pomohla. Rozloučili se a on se odjel toulat do Norska k polárnímu kruhu. Po měsíci se vrátil do Kodaně. Když se ráno probudil, vydal se do cestovní kanceláře a našel tam svou známou. Opět se jí ptal na stejné věci a ona stejně ochotně odpovídala. Opět se dověděl, že nejede žádná loď před 12. srpnem.
12. srpna v poledne Kronprins Frederik vyplul. Předtím se ještě jednou zastavil u ní, aby jí řekl: „I’m comming to say goodbye.“ Byla to jeho jediná známá v Kodani. Byl příliš mladý, aby ji pozval na procházku městem. Snad byla příliš hezká na to, aby se odvážil. Třeba nechtěl být nevěrný lásce z dětství. A ona třeba byla vlídná ke všem cestujícím. Na Island jich necestuje tak mnoho.

(Napsáno o osm let později ve věznici v Libkovicích, v září 1977)

Po druhé jsem se na Island podíval po sametové revoluci na pozvání svého přítele Kári Valssona, který žil na ostrově Hrisey severně od Akureyri. Kári za krátko na to zemřel a od té doby jsem na Islandu žádné kontakty neměl.

Letos to měla být moje třetí návštěva na Islandu. Připravovali jsme se, jak jsme mohli. Nakonec jsme vzali jeden kufr s teplým oblečením, protože na Islandu není ani v červnu, kdy jsou zde polární noce a celou noc je světlo víc než třináct stupňů.

Vše bylo pečlivě připraveno zabaleno. Na letiště jsme dorazili včas. Když jsme přišli k bezpečnostnímu odbavení, musel jsem rozbalit svůj batoh, který jsem před tím pečlivě zabalil. Rychle jsem to dal všechno dohromady, ale čas pomalu mizel. Dorazil jsem k přepážce, abych nastoupil do letadla, ale najednou mně chyběl kanadský pas. Znovu jsem prohledal celý batoh, ale pas nikde. Běžel jsem
zpátky k přepážce, jestli jsem ho tam nezapomněl. Nebyl tam. Vrátil jsem se zpátky ke svému batohu, ale pas ani tam nebyl. Vzpomněl jsem si, že mám ještě český pas. Lidé již byli v letadle. Poprosil jsem islandskou letušku, jestli mohu letět s českým pasem. Ta po krátké konzultaci s někým přes telefon, přikývla. Konečně jsme nastoupili. Představa, že budu muset v Praze shánět nový kanadský pas byla neradostná, ale nikoliv neřešitelná. Konečně letadlo odstartovalo a my jsme se vydali přes Grónsko na Island, který je na polovině cesty mezi Kanadou a Evropou. Konečně jsme dorazili do Keflavíku a vyzvedli svá zavazadla: Jeden velký kufr, jeden malý
kufr a batoh.  Autobus z Keflaviku jede každou čtvrthodinku. Nespěchali jsme. V klidu jsme dali dohromady svá zavazadla. Když jsem ukládal brýle a peněženku do jedné kapsy v batohu, ucítil jsem něco tuhého, nějaké destičky a k mému překvapení to byl můj kanadský pas. Ještě na letišti jsme to oslavili a vydali se autobusem do Reykjavíku. Třiapadesát kilometrů dlouhá zpáteční jízdenka pro dva lidi nás stála dvě stě kanadských dolarů, ale v takovém okamžiku se člověk na peníze nekouká.
Do Reykjavíku na autobusové nádraží jsme dorazili v deset ráno a malý mikrobus nás odvezl d
o našeho obydlí. Po mnoha letech jsem se tedy vrátil na Island. Čekaly nás zde tři krásné dny a cesta po jihu ostrova. Vstup do světoznámé Blue Lagoon, kde se člověk může po cestě osvěžit byla poněkud drahá, ale něco přes sto kilometrů vzdálené Secret Lagoon byla dostupná. Navíc jsme se podívali na pověstný vodopád Gulfos. Jen odjezd z Reykjavíku do Prahy byl trochu nepříjemný, museli jsme vstávat ve čtyři ráno. Mikrobus pro nás přijel přesně v pět a v poledne jsme byli již v Praze. Rozdíl mezi Islandem v roce 1969 byl v tom, že s nadsázkou tehdy tam bylo dvacet šest turistů. Letos asi dvacet šest tisíc.

Aleš Březina


Foto: Maria Gabánková a Aleš Březina

nahoře jihozápadní Island,

uprostřed - chlouba  Reykjaviku (katedrála a socha s  varhany uvnitř),

dole islandské umění: vlevo stěna připomínající Hieronyma Bossche

vpravo realistická socha muže v restauraci jednoho hotelu.

***

Tomiškova galerie pod širým nebem

Jiří Tomiška dokáže vždy překvapit. Tentokrát to bylo pozváním na výstavu u něj v ateliéru v neděli odpoledne. Jednalo se nejen o ateliér, ale i o celou zahradu,
která dodávala odpoledni pohodu a poezii. Snad jako ve filmu Elo Havetty Slávnosť v botanickej zahrade na nás dýchla atmosféra sklonku léta. Tomiškovy obrazy byly upevněné na tmavém plotě, takže jejich pestré barvy kontrastovaly s okolím. Kdysi jsem se dopustil srovnání Jiřího Tomišky s Oskarem Kokoschkou a stále si myslím, že Kokoschka má na něj větší vliv než pouze podobnost příjmení. Poezie příběhů a humor je i v jeho obrazech. Kůň může být modrý. Liška může běžet po kolejích, ale Jiří ji zachytí jako omylem i se svýma bosíma nohama. Udělá dvojportrét psychoanalytika Sigmunda Freunda s jeho vnukem Lucienem Freundem (vpravo). I když jeho
obrazy nejsou realistické, postavy jsme mohli identifkovat hned u vchodu do zahrady. K eskamotérským kouskům malíře patřilo i to, že si objednal na neděli 17. září ideální počasí. Bylo mírně pod mrakem, takže obrazy nebyly přesvětlené, ale ani nepršelo. Pohodu dokázali Tomiškovi vyšperkovat skvělým pohoštěním, takže jsme vydrželi u nich na zahradě celé odpoledne. Za které jim  děkujeme.

A pokud si chcete alespoň něco užít z této pohody tak klepněte na tuto linku.

Aleš Březina, foto Maria Gabánková, video Miša Tomišková

***

Srpen už je u konce - dny plné hub a slunce

Tento srpen zahrnoval několik extra zajímavosti: začal a končí úplňkem Měsíce, který bedlivě pozoruju a doporučuji pozorovat každému, kdo dbá Cicerovy úvahy, že člověk sledující oblohu je shovívavější k událostem pozemským. Měsíc je toho důkazem, že obíhá jak obíhal a bude obíhat, i kdyby se OSN uradila jinak. Dva úplňky Měsíce v srpnu jsou asi tak jednou za třicet let, člověk musí žít dlouhý život, aby to viděl potřetí.

Tento srpen je stoleté výročí od zvonokoských události v srpnu 1923, které mistrně popsal Gabriel Chevalier v knize Zvonokosy pojednávající o městečku, kde stavba pisoáru způsobila veliké pozdvižení a nakonec krveprolití s účasti vojáků, co měli udělat pořádek; tuto knihu jsme četli všichni kvůli erotickému pozadí hlavní události a teprve později jsem jako čtenář označil za nejlepší politicko-společenskou knihu století a nikdo nepromarní čas, když si tuto knihu znovu přečte jako my.

A do třetice podtrhuji šedesáté výročí, kdy jsem poprvé zaslechl Beatles, kteří způsobili můj zájem o hudbu; tehdy v srpnu 1963 přijeli do Ostravy, jako každý srpen, komedianti a cirkusáci, kteří zbudovali svůj zábavní park na náměstí a přilákali mládež z celého okolí. Kolotoče se točily a střelnice praskaly a my ve skupině se klackovali kolem jak je puberťáckým zvykem. Naď tím hlomozem duněla hudba z tlampačů, když jsem uslyšel melodii, která mne zastavila. Nevěděl jsem co a kdo to je, ale okouzlen jsem byl a dozvěděl jsem se, že to jsou Beatles, které cirkusáci pouštěli z gramodesky znova a dokola. Zakrátko vycházející hvězda Karel Gott nazpíval písničku v českém překladu Zvonek samotu protíná a ovládl vysílání rozhlasu namísto dechovky, což si z mě generace pamatuje každý. Kamarád Ježek, dobrý kytarista a zpěvák, mi doporučil poslech Rádia Luxemburg a tak se stalo rovněž v tom srpnu 1963, že jsem se stal posluchačem Rádia Luxemburg a a dodnes milovníkem Beatles, kteří neztrácejí kouzlo. 

Srpnové zážitky a vzpomínky lidí jsou zajisté rozmanité a moc rád se dozvím co srpen znamená pro jiné lidí?

Počasí máme nádherné, občas sprchne, a houby rostou a dosud mi nikdo nevysvětlí, proč minulý rok houby nerostly, ačkoliv srpen byl stejný jako je tento; asi je daleko víc věcí, co nevíme než co víme, ale pomlčím o tom.

Přeji vše dobré doma i venku!

Zdraví Rosťa Firla

***

Jdi domů, Ivane!

Jen málokterá z událostí zasáhla českou společnost tak, jako Pražské jaro roku 1968. Ani se to nezdá, ale už uplynulo dlouhých 55 let, od těchto tragických chvil v naší historii, kdy vojáci pěti zemí Varšavské smlouvy nezákonně napadli naší republiku.

Jak to tenkrát bylo? Připomeňme si..

  Po té, co v 60. letech nová vlna v tehdejším Československu změnila umění, především film a literaturu, začala se i v roce 1968 měnit politika. Staré gardy ve vládnoucí KSČ, často spojené s procesy 50. let, začala postupně střídat generace mladých reformátorů. Změny odstartovalo lednové zvolení Alexandra Dubčeka 1. tajemníkem KSČ. Stal se symbolem Pražského jara.  Socialismus s lidskou tváří nadchnul tehdejší společnost po letech politických procesů a vlády tvrdé ruky.

„Po lednu 1968 byli propuštěni poslední političtí vězni. Těšili jsme se ze svobody tisku, rozhlasu a televize, obnovovali své staré svazy a spolky. Sokolové a skauti oblékli své kroje, legionáři a vojáci různých front své uniformy,“ vzpomíná Jiří Dienstbier, tehdejší redaktor Československého rozhlasu.

Historik Petr Blažek dodává:“ Pokud by dění v Československu roku 1968 nepřerušil vpád cizích vojsk, přišla by, podle něj, diskuse o neutralitě, sociální demokracii či vypsání svobodných voleb. Tohle vše sehrálo velkou roli v uvažování, zda sem vyslat jednotky nebo ne“.

5. leden – zasedání ÚV KSČ zvolilo prvním tajemníkem strany Alexandra Dubčeka.

22. březen – Antonín Novotný rezignoval na funkci prezidenta státu.

23.- 24. březen – V Drážďanech se konalo setkání představitelů Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR s československou delegací, na níž zazněla ostrá kritika poměrů v ČSSR („plíživá kontrarevoluce“).

30. březen – Národní shromáždění zvolilo na návrh A. Dubčeka prezidentem Ludvíka Svobodu.

5. duben – na zasedání ÚV KSČ Dubček vyhlašuje program „socialismus s lidskou tváří“. Pilíři tzv. Akčního programu byly svoboda tisku, dostupnost spotřebního zboží a možná vláda více stran. Ekonomiku měla pozdvihnout reforma, jejíž autorství bylo připsáno Otovi Šikovi.

16. květen – v Praze proběhl za mimořádného zájmu veřejnosti vysokoškolský majáles, který odstartoval stupňující se radikalizaci veřejného mínění.

21. – 30. červen – na československém území proběhlo vojenské cvičení Varšavské smlouvy, oddalovaný odchod vojsk zvyšoval napětí v zemi a posiloval protisovětské nálady.

25. -26. červen – parlament schválil novelu tiskového zákona.

27. červen – noviny uveřejnily výzvu Dva tisíce slov, která patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, vědcům, umělcům, všem. Vedle kritického pohledu na minulost vyzývala k nápravě.

14. -15. červenec – představitelé Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR ve Varšavě schválili Brežněvův koncept otevřeného dopisu adresovaného KSČ; podle názoru „pětky“ se v ČSSR organizačně stmelila kontrarevoluce. Obsah dopisu měl podobu velmi vážného varování s prvky hrozby.

3. srpen – v Bratislavě proběhla schůzka „pětky“ s vedoucími představiteli KSČ; přijaté prohlášení naznačovalo, že “bratrské strany nikomu nedovolí vrazit klín mezi socialistické státy”.

21. srpen – Praha plna tanků….

   Zrychlené tempo rozpadu represivních prvků režimu v roce 1968 bylo omamné a zdálo se potvrzovat podvědomou víru, že násilím nelze nadlouho potlačit touhu po svobodných poměrech. A právě tuto víru, o kterou se opírá každá naděje na zlepšení, rozdrtily pásy sovětských tanků. Bolest a smutek, kterou sovětská agrese a okupace způsobila, ovlivnila životy většiny z nás. Její dopad na lidskou duši byl drtivý.

„Lidé psali na zdi „Jdi domů, Ivane“, ale stejně to nepomohlo. Bylo vidět, že jsme jednotní, byla v tom určitá síla… a šílená bezmoc zároveň. Srpen 1968 zničil naděje, které byly v naší zemi nastartované. Hlavně měl za následek ohromný odliv mozků. Řada vzdělaných lidí, kteří kvůli režimu emigrovali, už se totiž do Česka nevrátili“, upozorňuje karlovarský novinář.

Připomínám Kunderův román Nesnesitelná lehkost bytí a i stejně jmenovaný film.

 
Pro náš celý národ, pro mne, pro moji rodinu Pražské jaro znamenalo něco nového, krásného, prožívali jsme ho s nesmírným nadšením, rodil se sen o lepším, radostnějším a bohatším životě. Ta neoprávněná invaze se neměla stát, pohřbila všechny naše naděje, zanechala smutek i velký bol, ale hlavně změnila osudy mnoha jedinců i rodin. Následovala masová emigrace. My jsme byli jedni z nich.

V téhle době jsme s manželem dostali povolení k výjezdu za hranice a osmdesát dolarů z banky k tomu na naši třítýdenní plánovanou cestu. S naší postarší Octávií, kufrem plným nafty a s dvěma taškami nahuštěných konzervami, jsme tenkrát vyrazili poprvé do zahraničí, do slunné Itálie. Byli jsme šťastni, že jsme mohli vycestovat a plnými doušky jsme vstřebávali nové poznatky.

21. srpen nás zastihl již při cestě zpátky v Benátkách na trhu, kde jsme utráceli poslední liry za dva kousky pizzy. Prodavač se nás zeptal, nejste Češi? My na to, že ano. Ukázal nám noviny s tanky na Václaváku, všude lidé, vojáci, chaos…co se děje? Přečetl pár podrobností, moc jsme tomu nerozuměli, ale při dobré vůli a trochu německých slov k tomu nám to bylo jasné. Okupace! Co teď? Tuhle otázku si kladli i další krajané, kteří na základě probíhajících změn, stejně jako my, dostali povolení k výjezdu za hraniční čáru. Nejbližší československý konzulát byl ve Vídni, sešlo se nás tam tenkrát vice jak dvě stovky. Hlavou procházely myšlenky, jak dál, peněz nebylo, akorát tak na cestu domů, hranice jsou zavřeny, kde budeme spát, co bude s námi… nechali jsme doma dvě malé děti, byly s rodiči, kdy je uvidíme? Červený kříž se o nás o všechny bleskové postaral, dvě velké tělocvičny naplnil lehátky, snídaně byla i kapesné. S manželem nám bylo trapné si brát peníze, když máme ruce a můžeme pracovat, tak jsme hledali nějakou práci, kde bychom si mohli na výdaje vydělat. Manžel našel práci u Čecho-Rakušanky, měla dílnu na výrobu rakví. Jak se ukázalo, velmi nám potom i pomohla, když jsme na druhý pokus s dětmi přijeli zpátky do Vídně. Já jsem pracovala ony dny v továrně na čokoládu, u pásu, plnila jsem krabičky zabalenými bonbony. Každý, i s trochu jen  porušeným obalem, se vyhazoval do odpadu. Spolu ještě s jednou Češkou, jsme se zálibně vždy dívaly na ty odhozené, až si nás jedna Rakušanka všimla a řekla: „…ty poškozené, klidně si je vezměte, jezte, kolik chcete, stejně se vyhodí“. Nevěřícně jsme koukaly a ona s úsměvem nás ještě pobízela. Nikoho jiného jsme neviděly si z koše vybírat a tak jsme si netroufaly. Jak mi později došlo, tou „hnědou hmotou“ už byly přesyceny. Rakouská čokoláda se dostala koupit v Čechách jen v Tuzexu, takže my jsme se hned daly do ochutnávek a naše spolupracovnice se jen tak lehce usmívaly. „Však ony také přestanou,“ myslely si. A netrvalo to dlouho. První den v odpadu bonbonů moc nezbylo, druhý den už se číslo zvýšilo, třetí den hranice mlsání byla dovršena, měly jsme dost. Vzít si jich pár sebou domů nešlo, u východu z továrny byly namátkové kontroly, a i jen malý kousek čokolády v kapse bylo nepřípustné. Po zkušenosti z výrobny, jsem další rok čokoládu nemohla ani vidět, dosáhla jsem svého limitu. Po roce mi opět začala chutnat a dodnes dobrou čokoládu miluji, hlavně tu rakouskou Lindt, kdo by ne, že? 

V noclehárně jsme vyslechli spoustu debat, ale i horlivých sporů mezi přáteli, kamarády i manžely. Všechno se to točilo kolem emigrace versus návrat.  Bylo to těžké rozhodování, když z událostí posledních dnů ve všech z nás zůstalo velké rozčarování a čirá beznaděj. Návratem riskovat stejnou bolest, upadnout do apatie, anebo začít v jiném, svobodném světě?. Nelehká volba, určitě to byla ta nejtěžší, co jsem v životě udělala. S manželem jsme měli jasno. Bez dětí ani ránu. V téhle době přijíždělo hodně Čechoslováků do Vídně, hranice byly otevřené, kdo chtěl, mohl odejet. Lidé neměli kolikrát ani platný cestovní pas, používali vkladní knížku, měla stejnou barvu a velikost jako pas, takže stačilo ji ukázat z vlaku, z auta a ono to prošlo. Nikdo ani nekontroloval. Závory byly tenkrát stále nahoře.

Strach je reakce, odvaha je rozhodnutí.

Cestou po Itálii se nám otevřely oči, viděli jsme, jak se jinde ve světě žije. Ve světě, kde je možno žít podle vlastních představ. Připadali jsme si tenkrát jako druhořadí občané a hloubali nad tím, proč tomu tak je, ale hlavně, zda takto chceme i nadále strádat. V Itálii jsme se seznámili s mladými manželi, Francouzi a sblížili jsme se natolik, že jsme je pozvali na návštěvu k nám do Čech, ovšem to bylo ještě před tanky. Udivovala mě tenkrát jejich volnost pohybu, způsob života, a i když naše komunikace byla v němčině a ne tak úplně nejlepší, tak přece jen jsme se dověděli hodně. Žádné zábrany, žádné panáčkování, žádné represe, svoboda slova, a znova jsem se ptala, proč my také nemůžeme tak žít? Naději jsme měli, ale přijeli „bratři“ s tanky a bylo jí konec. Manžel čelil rozhodnutí, udržet si zaměstnání, musel by vstoupit do KSČ. To bylo proti jeho mysli, prý půjde raději kopat kanály, než to. Následná emigrace vyřešila i tohle. Byli jsme mladí a ochotní porvat se s překážkami, opustit diktátorský režim a žít jinde.

Domů jsme se vrátili po deseti dnech. Byla to strastiplná cesta, protože lidé z vesnic i měst, komplikovali „bratrskou pomoc“ vojákům/okupantům a dali si práci s odstraněním veškerých směrových ukazatelů. Když jsme zastavili a ptali se na směr, kudy máme jet, často jsme odpověď žádnou nedostali, občas někdo jen velmi neochotně mávl rukou do prava či do leva, ale nakonec jsme se domů dostali. Chápu, nedivím se.

Za pár dní jsme opět autem vyrazili s dětmi, s kočárkem i fusakem, s dvěma kufry a s třiceti dolary v kapse, zpátky přes jižní Čechy do Vídně, ale bohužel jsme se do Rakouska nedostali. Otevřené hranice už jsme nestihli. Stále platné cestovní pasy jsme sice měli, ale bylo už i třeba víza na základě písemného pozvání. To jsme neměli, takže jsme se museli otočit a jet zpátky domů. To bylo velké zklamání, ale nevzdali jsme to. Za tři týdny další pokus, tentokrát nám to vyšlo! Byla to nervní situace na hranicích, český pohraničník nás kontroloval a za ním stál voják ze spřátelené země se samopalem.

Obdivuji moje rodiče pro jejich sílu i lásku, věděli, že chceme odejít, nezabraňovali nám v tom, ba naopak. Natolik museli věřit, že se nám tam někde jinde bude lepší žít a vyhlídky do budoucna budou pro nás radostné.  Rozloučili se s námi, aniž by tušili, kdy se opět uvidíme. Náš odchod pro ně znamenal propuštění z práce a označení jako nespolehliví.

Co následovalo potom, to už by bylo povídání na další článek, ale vždyť to víme. Následný okupační režim byl doprovázen nepřetržitým výsměchem všem normám lidskosti, svobody, pravdy a rozumu. Slova byla měněna ve svůj opak. Žít v tom a nerezignovat na hodnoty, které dávají životu smysl, znamenalo každodenní bolest. Jediným prostředkem proti oné bolesti bylo uvést svůj rozum a morální smysl do stavu útlumu. Můj tatínek např. začal pěstovat květiny, i když předtím nerozeznal pampelišku od kopretiny. Plně se věnoval svému novému koníčku a tak zapomněl.

Ve Vídni nám s ubytováním opět pomohl Červený kříž, tentokrát jsme bydleli na faře ještě společně s jednou českou rodinou. A nastalo rozhodování - KAM JÍT ??  Stejný problém měly i stovky dalších našich krajanů; konsuláty zemí, které nám nabídly pobyt, byly obleženy. Vídeň byla zaplavena auty s našimi poznávacími značkami, většina z nich byla pak ponechána osudu a později odtažena na vrakoviště. Dostali jsme lákavou nabídku z Jižní Afriky, ale když už byly všechny formuláře vyplněny a za dva dny jsme měli letět, tak jsme si všimli, že pod řádkou podpisu bylo drobným písmem napsáno něco v tom smyslu, že nic nenamítáme proti rasismu a fašismu. Nepodepsali jsme a místo toho se zařadili do fronty žadatelů o vízum na kanadském velvyslanectví. Za další tři týdny jsme již odlétali do naší nové domoviny. Ve Vídni jsme pobyli jen jeden měsíc.

Do dnešního dne nelituji našeho rozhodnutí a vážím si toho, že nás Kanada přijala a našli jsme zde své nové životní působiště. Asimilace nebyla lehká, ale zvládli jsme to. Nikdy nedám dopustit na Harlequin romances, snadné čtení, v knihovně jich byla zásoba, jejich čtením jsem se učila anglicky. Však víte, hodně z vás jste prožívali to stejné, každý máme svůj příběh a zřejmě stejné pohnutky vás vedly k tomu nechat všechno za sebou a usadit se jinde, kde se volně dýchá.

Po listopadu 1989 jsem do svého rodného domova často létala a stále budu. Říká se, že všude dobře, doma nejlíp. Já to považuji za požehnání, že mám domovy dva.

Rosťa Firla se mi tuhle zeptal, jestli si vzpomínám na něco, čím je pro mne srpen důležitý. A tak jsem pátrala v paměti, ale nic mi na mysl nepřišlo, nic tak dalece zajímavého; ani první pusa nebyla; žádná zlomenina; žádná devastující tragédie ani svatba; nic co by mi navždy utkvělo v paměti. Jen 21. srpen 1968, ten mi v paměti zůstane navždy. Byl to den, který změnil naše životy. 

„Tady máš moji odpověď, Rosťo“.

V článku jsem použila materiál z dobového tisku. 

Přeji vám všem příjemné podzimní dny,

Naďa Humlová, Září 2023

***

Červencové výdání Nového domova

zde






***

Úmrtí

Otka Bednářová

V úterý 5. září nás ve věku požehnaných 96 let opustila Otka Bednářová. Neobyčejně statečná žena, přítelkyně a kamarádka. Rozloučili jsme se s ní v pátek 15. září 2023 ve 12:15 hodin při mši svaté v kostele sv. Havla v Havelské ulici, Praha 1 – Staré Město. Otka byla v dubnu 1978 zakládající členkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a v roce 1979 s dalšími pěti členy VONS byla odsouzena ke třem letům vězení. Byla aktivní v mnoha oblastech, v letech 1974 – 1979 opsala cca padesát knižních titulů pro Vaculíkovu samizdatovou edici Petlice. V roce 1997 obdržela Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. t
řídy.
















Radek Novák

Znali jsme ho spíše pod jménem Radek než Ctirad. Seznámili jsme  se v Kutné Hoře, kde působil se svou manželkou Miluškou, kromě Kutné Hory i ve Zruči nad Sázavou. Jeho působení zde netrvalo dlouho, protože již v létě roku 1969 byl při cestě do Holandska zadržen a zřejmě jako první duchovní po roce 1968 odsouzen za to, že měl u sebe prohlášení Synod svému národu. Když nesměl vykonávat práci duchovního, jezdil se sanitkou nebo dělal korektora v místních novinách. Později se vrátil k práci faráře. Jeho vlastností bylo, že více poslouchal než mluvil. Málokdo se dokázal vcítit do problému druhých lidí jako on.


Aleš Březina



***

Sport

Ve  čtvrtek 21. srpna 2023 se hrála prvá utkáníní evropských soutěží V Evropské lize zvítězila Slavia v dešti venku nad Servette Ženeva 2:0 brankami Masopusta a Ogbua. Sparta zdolala kyperský Limassol 3:2. V Konferenční lize Plzeň kosovský tým Ballkani 1:0 a Slovan Bratislava porazil Klaksvik z Faerských ostrovů 2:1.

V pražském derby hrála Slavia se Spartou 1:1.

Sportovní zpravodajství jsme začali přinášet v úterý 26. září 2023

***

Podrobnosti z fotbalu naleznete zde:

Fotbal

Hokejové tabulky zde

 

Archiv letošního ročníku

Září 2023

Červen 2023

Květen 2023

Duben 2023

Březen 2023

Únor 2023

Leden 2023

Archiv loňského ročníku

Leden 2022

Únor 2022

Zvláštní vydání 2. 3. 2022

Zvláštní vydání 4. 3. 2022

Zvlášní vydání 8. 3. 2022

Březen 2022

Duben 2022

Květen 2022

Červen 2022

Červen 2022 Karel Foustka Balkán

Červenec 2022

Srpen 2022

Září 2022

Říjen 2022

Listopad 2022

Prosinec 2022

Důležité odkazy

Kalendář a bohoslužby

(co se bude dít v naší komunitě)

Galerie Marie Gabánkové

Další webové stránky

Nové divadlo

Fotbal

Dárci

Úmrtí 2021

Úmrtí 2020

***

Bojovník za lidská práva - právník Lubomír Müller

Dostávám pravidelně informace od právníka Lubomír Müllera, který mně i mým přátelům, příbuzným a známým v minulosti nejednou pomohl. Hájí havně případy odpěračů vojenské služby (převážně Svědků Jehovových), ale i ostatní nespravedlnosti z minulosti. Kuriozní je například případ Leopolda Hilsnera, jehož rehabilitaci si soudy i jednotliví ministři předhazují jako horký brambor, protože Rakousko-Uhersko ani Československo už neexistují. Je známo, že do procesu se zapojil i T. G. Masaryk. Leopold Hilsner zemřel v lednu 1928, ale jeho potomci se domáhají očištění jeho jména. Zde jsou poslední dva spory, o kterých nás pan Müller informoval:


Odpovědnost

za „odlišný ... právní názor“

podle ministra Jurečky

Když se dva občané stanou účastníky soudního sporu, tak soud rozhodne a ten, kdo prohrál, musí splnit vše, co mu soud uložil.

Prostě ten, kdo měl podle soudu chybný právní názor (například že něco dluží, či nedluží), musí nést důsledky.

Co když ale je účastníkem soudního sporu občan a stát, případně nějaký správní orgán?

Tam je to podle ministra práce a sociálních věcí Ing. Mariana Jurečky jinak. Lze to demonstrovat na následujícím příkladu:

Když se pan Jiří Gruntorád z Prahy, několikrát vězněný za minulého režimu, blížil k sedmdesátce, řekl si, že by konečně mohl požádat o starobní důchod. Učinil tak, ale Česká správa sociálního zabezpečení nedodržela zákonné lhůty, a když už důchod spočítala, tak to pobabrala. Teprve v námitkovém řízení, které následovalo, byl proveden  přepočet a zbytek panu Gruntorádovi přiznán a doplacen.

Celé řízení trvalo neúměrně dlouho, a tak se pan Gruntorád obrátil na Ministerstvo práce a sociálních věcí s žádostí o zadostiučinění; požadavek vyčíslil symbolicky na 3500 Kč.

Ministerští úředníci se panu Gruntorádovi omluvili, ale jakékoli finanční zadostiučinění odmítli vyplatit.

Pan Gruntorád tedy napsal stížnost panu ministrovi. V ní uznal, že je třeba „šetřit“, ale dodal, že „na správném místě“.   

Pan ministr připustil, že k průtahům došlo, ale své úředníky hájil a zpoždění vysvětlil covidem-19. Jakékoli finanční zadostiučinění odmítl.

Jiří Gruntorád (Foto: M. Gabánková)


Pan Gruntorád tedy ministerstvo zažaloval.

Obvodní soud pro Prahu 5 výmluvy a vytáčky ministerských úředníků odmítl. Zákon totiž stanoví závazné lhůty. A navíc proticovidová opatření se časově nekryla s dobou, kdy byla žádost pana Gruntoráda projednávána. Soud přiznal panu Gruntorádovi zadostiučinění ve výši 9 625 Kč a náhradu nákladů řízení 14 342 Kč.

Ale kdo konkrétně to má platit?

Pan Gruntorád navrhl panu ministrovi, že by to měli uhradit ti úředníci, kteří celou věc zavinili.

Pan ministr mu však odpověděl:

„Byla [Vám] vyslovena omluva. Přesto jste podal žalobu. S Vaším tvrzením, že v tomto případě úředníci MPSV pochybili, nemohu souhlasit. Vaše žádost byla vyřízena řádně a s péčí řádného hospodáře. Úředníci MPSV vyhodnotili, že bylo možno žádost vyřídit tímto způsobem [tj. omluvou bez jakékoli finanční kompenzace] a jejich právní názor měl oporu v zákoně... S ohledem na shora uvedené nelze vyvodit odpovědnost za odlišný a řádně odůvodněný právní názor jenom proto, že soud posoudil věc právně odlišně.“

Výsledek oné „péče řádného hospodaře“ je tedy ten, že ministerstvo místo 3500 Kč zaplatilo 23967 Kč. (9625 + 14342)

Bylo něco takového předvídatelné?

Úplně přesná částka možná ne, ale podstata věci ano.

Ministerští úředníci si mohli vzpomenout, že podobnou kauzu řešil už před víc jak 15 lety Ústavní soud ČR, když v obdobném sporu judikoval: „Stát považuje nezbytné nahradit škodu, která komukoliv vznikla nesprávným úředním postupem, jímž je i rozhodnutí po uplynutí zákonné lhůty. Každému, kdo je takovým postupem dotčen, právo na náhradu škody přiznává.“ (Nález ze dne 14. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 696/06 v důchodové věci svědka Jehovova Dietera Kabuse, který byl za minulého režimu 6 let nezákonně vězněn.)

A kdyby svědomití ministerští úředníci čestně přiznali, kolik podobných sporů následně prohráli, než pan ministr nastoupil do své nynější funkce, a jak třeba bývalý disident Petr Cibulka kvůli tomu vedl proti Ministerstvu práce a sociálních věcí dokonce úspěšné exekuční řízení, pak by pan ministr těžko mohl obhajovat jejich „odlišný ... právní názor“ a vzniklé náklady jednoduše vyúčtovat daňovým poplatníkům.

Běžný občan, byť „řádný hospodář“, musí za svůj „odlišný ... právní názor“ platit. Naproti tomu ministerští úředníci „šetří ať to stojí, co to stojí“, a pan ministr to schvaluje. Takže by bylo přiměřené, aby oněch 23967 Kč zaplatil pan ministr ze svého.

18. 9. 2023 zapsal: L. Müller

***

Kdo byli vlasatci nezákonně zatčení v srpnu a září 1966?

A mohou se dnes něčeho domoci?

V srpnu a září 1966 provedla Veřejná bezpečnost v Praze hromadnou akci proti mužům, kteří v té době nosili dlouhé vlasy. Jako důvod zadržení v srpnu bylo uvedeno „zjištění“: „Stýká se s ,Vlasatci‘ u Muzea na Václavském nám.“, při zatýkání v září „hromadné narušení veřejného pořádku v obvodě Prahy 1 a 7“.

U zatčených mužů bylo obvykle „z rozhodnutí hlavního hygienika MV provedeno ostříhání (dle § 75 zák. č. 20/66 Sb.)“. (Přitom uvedený paragraf upravoval postavení okresního a krajského hygienika, ale k ničemu neopravňoval hlavního hygienika ministerstva vnitra.)

Byly zadrženy i desítky žen, které s „vlasatci“ (jinak označovanými též za „máničky“) sympatizovaly. Řada z nich pak byla (opět na základě údajného rozhodnutí hlavního hygienika ministerstva vnitra) „předána na venerické oddělení U Apolináře“.

Podle dostupných (ale neúplných) seznamů bylo zatčeno téměř 200 mladých lidí, nejmladším bylo 14 let. Většina byla po nějaké době propuštěna. Před soud bylo postaveno 14 mladíků ve věku 16-18 let. (Viz podrobnosti v Seznamu níže.)

Odsuzující rozsudek vynesl Obvodní soud pro Prahu 2 dne 28. 10. 1966 (senát ve složení: Dr. Miloš Mašek, Kateřina Režná a František Janda).

Městský soud v Praze prvoinstanční rozsudek až na jednu drobnou úpravu potvrdil dne 29. 11. 1966 (senát ve složení: JUDr. Otakar Adamec, Edvin Černoš, Václav Hildebrand, Anna Nováková a Antonín Petrásek).

--

Jistě je žádoucí, když mladí lidé jsou vedeni k tomu, aby byli pěkně upravení, pilně pracovali a pečovali o své zdraví.

Nicméně tato akce totalitních orgánů – od počátečního zatýkání, přes umístění do cel předběžného zadržení, uvalení vazby, nucené gynekologické prohlídky až po vynesení odvolacího rozsudku – byla naprosto nezákonná a je názorným dokladem toho, že tehdejší režim byl „zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný“. (§ 2 odst. 1 zákona č. 198/1993 Sb.)

A zároveň jde o ukázku toho, jak se plní slova: „Pokud chybí moudré vedení, lid trpí.“ (Bible, kniha Přísloví, 11. kapitola, 14. verš)

(Na tom nic nemění to, že příslušníci Sboru národní bezpečnosti při „lustraci“ zatčených objevili u některých „škraloupy“ z minulosti.)

Jeden z poškozených, Martin Maryška, již dosáhl satisfakci za krátkodobé zadržení v srpnu a nyní spolu s Milošem Turkem čeká, až Nejvyšší soud České republiky rozhodne o stížnosti pro porušení zákona. Tu v jejich prospěch podal ministr spravedlnosti JUDr. Pavel Blažek, Ph.D., protože podle jeho názoru byla jejich účast na záříjové demonstraci pouze „legitimní realizací svobody projevu“.

I ostatní, kdo byli tehdy postiženi (ať už byli postaveni před soud či jen na krátkou dobu zadrženi), mají nárok na soudní rehabilitaci, odškodnění a příplatek k důchodu. Musí se však sami nebo prostřednictvím svých blízkých o svá práva přihlásit. V případě, že někdo již zemřel, může se za něj ozvat někdo z pozůstalých.

Tato zpráva se patrně nedostane ke všem, jichž se týká. Ale je možné, že někdo při pročítání seznamu zvolá: „Vždyť tohle je moje babička za svobodna! To jí musím hned zavolat!“

(Bližší informace o možných postupech v jednotlivých případech viz lubos.muller@gmail.com.)

Seznam poškozených je zde:

***


 

Na dotazy čtenářů odpovídá

český právník Jaroslav Horký


Dobrý den, bratři mého manžela zdědili dům po rodičích na půl. Jeden z bratrů chce svoji polovinu

prodat nebo s mým manželem a se mnou vyměnit za náš byt, který máme v SJM. Můžete mi prosím poradit jak to jde nejlépe provést? Jakou smlouvou a jestli se pak bude platit nějaká daň, třeba z převodu? Předem děkuji za odpověď.

Nejlepší pro Vás bude pravděpodobně převést byt prostřednictvím vzájemných darovacích smluv. Jelikož se jedná o bezúplatný převod. Vzhledem k tomu, že jste příbuzní, měli byste být osvobozeni daně z příjmu. Jediné poplatky budou za návrh na vklad do katastru nemovitostí a poplatky za případný právní servis. Ve Vašem případě, pokud půjde o převod osobě blízké, mezi které se řadí rovněž bratr a osoby sešvagřené se neuplatní předkupní právo druhého bratra, v případě, že byste později chtěli s polovinou disponovat nad rámec rodiny je nutno počítat s tím, že předkupní právo je opět součástí naší právní úpravy. Je také třeba si uvědomit, že spoluvlastnictví spolu přináší řadu úskalí, např. otázka hospodaření a správy společné věci musí být odsouhlasena všemi spoluvlastníky, v případě poměru 50:50 nepřipadá v úvahu možnost „přehlasování“. Doporučuji tedy smluvně podchytit spoluvlastnickou dohodou podmínky užívání společné věci kdo bude v domě třeba na konkrétní výši odměny dotázat notáře, kterého sepsáním závěti s vyděděním pověříte.

Dobrý den, vdala jsem se, před uzavřením manželství manžel vlastnil rodinný dům. Manžel má syna a já dceru. Společné děti nemáme. Jak to bude v případě dědictví pokud manžel umře? Pokud zdědím dům na půl s jeho dcerou tak po mojí smrti, kdo bude dědit tu polovinu domu? Jedná se o majetek na Moravě.

Vaši polovinu nemovitosti budou dědit Vaše děti, pokud neuzavřete nové manželství nebo nepořídíte o svém majetku závětí, kdy děti jsou však v určitém rozsahu vždy nepominutelnými dědici.

Po zemřelé mamince jsem dodatečně zdědil podíl na pozemku (pole) 3/56 na Moravě . Chtěl bych se tohoto podílu vzdát, nebo jej bezplatně darovat. Nabídl jsem jej bezplatně obci, nechtějí jej. Ostatním podílníkům, také jej nechtějí. Je ještě nějaká možnost, abych tento podíl mohl někomu darovat? Státu? 

Obávám se, že svého podílu na nemovitosti nezbavíte. Zkuste se obrátit ještě na zemědělce, který předmětný pozemek obhospodařuje. Popřípadě na obec, kde se Vaše nemovitost nachází. Ta by o to mohla mít zájem.

 

Kalendář

1. října  2023 - 10:30

22.října  2023 - 17:00

Nokturna v městě

Mimořádný koncert Zemlinskeho kvarteta z Prahy s klarinetistou Joachinem. Valdepanasem z Torontského orchestru. Na programu jsou tři ukrajinské písně.

Dále Mozartův kvintet pro klarinet a Americký kvartet Antonína. Dvořáka.

***

29. října  2023 - 17:00

Nokturna v městě

Druhý koncert Nokturen se uskuteční při příležitosti zrodu. Československa v roce 1918 Český pianista Jan Cmejla zahraje skladby Frederika Chopina,  Leoše Janáčka a Bedřicha Smetany.

Oba koncerty: 25 dolarů.

Info: 416/481-7294

***

10.-12. listopadu 2023

Nové divadlo - Paní starostová

Uplynuly celé čtyři roky od té doby, kdy na podzim 2019 dávalo Nové divadlo v Torontě poslední představení před vypuknutím pandemie. Všechna divadla zavřela tehdy činnost s okamžitou platností, a v našem případě dokonce necelý týden před představením na jaře 2020, které nakonec skončilo v šuplíku. V roce 2020 bylo také Novému divadlu 50. let, výročí, které bohužel nebylo možné oslavit.

Během té dlouhé doby, kdy vládly všelijaké zákazy se stýkat, se nám přece jen podařila herecká akce a to natočený film Ohřívané jitrnice, který jsme veřejně promítli letos v dubnu. Byla to spíš taková troufalá zkouška si zahrát před kamerou místo na jevišti, v omezených prostorách svých domovů, s omezenými možnostmi, znalostmi i schopnostmi, nicméně jsme si celou tu akci opravdu užili a věříme, že tento ojedinělý film je odpovídajícím zábavným výsledkem našeho amatérského snažení.

S letos opět otevřenými divadly v Ontariu se Nové divadlo vrací na svá prkna v Maja Prentice Theatre, kde pro vás chystáme 10.-12. listopadu 2023 představení Paní starostová, úspěšnou komedii jednoho z nejpopulárnějších skandinávských dramatiků Bengta Ahlforse. Pražské Divadlo na Jezerce ji dlouhá léta uvádělo pod názvem Paní plukovníková s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli. V jiných divadlech má tato hra taky název Popel a pálenka.

Stručný děj: pan starosta zemřel – a co s dědictvím? Jinak se na to dívá svérázná vdova plná života, jinak to vidí mnohokrát rozvedená dcera, nezaměstnaný syn, či jeho bývalá manželka. Přestože jde o příběh plný černého humoru, nechybí v něm životní optimismus!

Jarní představení sezóny 2023-2024 ještě není vybrané. 

Radka Tamchynová.

Členka výboru ND

***

  19. listopadu 2023 - 17:00

Nokturna v městě

Operní arie z Prahy

Třetí koncert Nokturen bude s Johnem Hollandem (bass baritone) a Grace Quinsey (soprano). Doprovodí je Willian Shookokhoff na klavír. Na pořadu jsou Mozart, Dvořák, Smetana a Janáček.

3. prosince  2023 - 17:00

Nokturna v městě

Czech-Slovak Dixieland

Čtvrtý koncert Nokturen bude jazzový s Mirem Letkem a jeho orchestrem.