Poštovní adresa:
365 St. Clarens Ave.
Toronto, Ontario, Canada, M6H 3W2
Telefon Toronto: (416) 530-4222
Telefon Praha: 222-261-811
ISSN 1186-9283 (Print)
ISSN 1923-1784 (Online)
E-mail: abe@satellite1-416.com
& satellite1-416@satellite1-416.com
Roční předplatné je dobrovolné!
Pokud chcete poslat šek, označte ho
Satellite 1-416
Vítejte na stránkách
Měsíčníku Satellite 1-416
16. listopadu 2023; číslo 9 (696) aktualizováno 22. 11. 2023
Dotěřní prodavači v Indonésii
…a že jich bylo! Nešlo se jich zbavit, byli všude a ti nejvíce dotěrní, byly malé děti! Tahaly za rukáv, držely nás za nohy, sahaly na ruce i na oblečení a prosebnými očima žadonily…“kupte si, kupte si, aspoň jeden kousek“. Své zboží měly v tašce přes rameno, a postupně je vyndávaly a nabízely. Stejný scénář jsem už zažila i jinde po světě, ale tady, na ostrově Bali, těch dětských očí s prosbou o koupi bylo příliš mnoho. Nebylo jim úniku. Čekaly u autobusů, stály před dveřmi domu, dokonce se postavily i před taxíka a nenechaly auto odejet, dokud si něco nekoupíme. Řidič jen přihlížel, nechal řešení situace na nás, na pasažéry. Nebylo úniku. Jednou ráno jsem se procházela po pláži a najednou odněkud se jich hned několik vynořilo a ke mně přidalo. Gestikulací jsem jim říkala, že nemám u sebe žádné peníze, že nemohu nic koupit a i přesto mi šly stále v patách, až jsem došla k příbytku. A co teď? Koupit od jednoho nějaký ten suvenýr a nic od druhých, by bylo neférové a co potom s věcmi? Do baťohu a další dva měsíce se s nimi tahat? Vyřešila jsem to drobnými penězi. Jedny oči chlapce ale stále vidím před sebou… Kamarád a já jsme se vraceli společně ještě s dalšími dvěma páry z exkurse na kávové plantáže, byla nás malá skupinka; nasedáme do vanu a okolo nás minimálně deset dětských postaviček se usilovně snažilo nám prodat aspoň něco ze své tašky. Sice stále stejné věci - dřevěné tácky, podložky pod sklenice, vázičky - ale tentokrát mě upoutal malý košík z kousků dřeva, který se dal složit do placaté polohy. Moudře vymyšleno, nezabíral by případně moc místa v kufru. Dívala jsem se na něj jen o pár vteřinek déle, než na ostatní věci, chlapec si toho všiml a už mi nepustil. Stále za mnou, byl velmi vytrvalý. A i když už jsme všichni došli k autu a nasedali, stále mi byl v patách a úpěnlivě na mně koukal a natahoval své ruce s košíkem, abych si koupila. Ostatní děti prodávání už dávno vzdaly. Řidič zařadil, pomalu jsme nabírali rychlost a i přesto, chlapec stále běžel podél auta a jeho prosebné oči mi neustále provázely. Nakonec jsem řekla řidiči, aby zastavil, a košíček jsem si od něho koupila. Ty oči… Prostě jsem je nemohla nevyslyšet. Třeba rodina měla večeři. Dostalo se mi děkovného úsměvu. Košíček mám doma mezi cestovními relikviemi a často si na chlapce vzpomenu. Není to jen on, koho vidím před sebou, ale všechny i ty druhé, kteří na místo toho, že by měly být ve škole, brázdí ulicemi a v každém koutku města hledají vstřícného turistu, který by byl ochoten udělat s nimi obchod. Suvenýry a i jiné nabízené zboží, jak jsem viděla i na trhu, není sice nutností, ale je vkusné, hezké, potěší a ceny? Hmmm, tady hodně záleží, jak dovedete anebo jestli se vám chce smlouvat a potom to je kdo z koho. Je to zde běžnou praxí a cena je vždy hodně nadsazena. Já to ráda dělám, ovšem, když ale vidím, že cena je lidová, tak zaplatím požadovanou částku. Tak jak zprvu mi tito malí prodavači připadali jako hmyz, kterého jsem se nemohla zbavit, tak jsem si tyto děti nakonec velmi zamilovala. Viděla jsem v nich stále prosakující nevinnost útlého věku, chápala jsem jejich situaci, nepoznaly nic jiného, než že musí přinést domu nějakou tu korunu. Ovšem… nemohu pomoci všem.
I když Indonésie vyváží surovou ropu, přírodní plyn, kávu, kakao a další spotřební produkty, tak zákony a vládní uspořádání systému nedávají šanci prostým lidem si vydělat na slušné živobytí, takže jsou hodně závislí na výdělcích z turistického ruchu. Pláže a letoviska na jednom z ostrovů Indonésie Bali jsou světově proslulá a přilákají velké množství turistů. V roce 2002 na jedné z nich – pláž Kuta – teroristé spojeny s al-Queda, hodili bomby do dvou nočních klubů a jednu před americký konsulát v Denpasar, hlavní město ostrova. Zemřelo 202 lidí a počet turistů znatelně klesal. My jsme na velké, čisté a moderní letiště v Denpasar přiletěli z East Timoru. Z naší původně plánované cesty lodí nakonec sešlo díky nepokojům na hranicích a tak jsme volili cestu bezpečnější. A tady to už začalo! Jen jsme prošli letištní halou ven, hned tucet taxikářů kolem nás a každý měl tu nejlepší cenu. Až nakonec kamarád dupnul a zařval a bylo to. Hned ztichli. Sice jsme uvažovali v městě několik dni zůstat, ale je to milionové město, a i když bohaté na balinéskou kulturu a atmosféru, je to město s mnoha lidmi, denním hlučným provozem a my jsme už chtěli někam do klidu, kde není prach, rozbité chodníky a trochu si oddechnout od velkoměstského ruchu. Proto jsme ještě týž den autobusem odjeli do města Ubud, které je velmi oblíbenou turistickou destinací. Je vzdálené jen šedesát km od Denpasaru a hlavně jen s desetinou obyvatel hlavního města. Je považováno za centrum umění a kultury, místem, kde rádi pobývají umělci a je i místem pro meditaci; doplňujícími kulisami jsou nesčetné galerie, musea i kavárny lemující jeho hlavní třídu. Je obklopeno rýžovými poli a farmami. I když není u moře, tak návštěvníků sem přijíždí každým rokem více než do Denpasar. Městečko je též proslulé svým lukrativním ubytováním/resorty včetně masáží a další péče. My jsme se ale ubytovali v domácím prostředí – homestay – přijatelné, s koupelnou i normálním záchodem, ale malé ještěrky geko byly velkými příživníky. Nic neobvyklého v tropických krajích. Byly všude, ale nejvíce lezly po stěnách. Dobře, že s sebou mám vždy spacák, pod deku na posteli bych nevlezla, kdo ví, co kdyby i tam nějaká zalezla. S kamarádem jsme se hned vydali na prohlídku našeho okolí, ale velmi rychle jsme si uvědomili, jak moc je zdejší společnost závislá na turistech. I v těchto večerních hodinách nás obklopili mladí muži a zřejmě z důvodu přežití za každou cenu, se z nich stávají agresivní prototypy prodavačů. Nějak nám to nesedělo a tak jsme se raději vrátili. Hmmm, sama bych večer ven z bezpečnostních důvodů určitě nešla, ale na druhé straně je mi jich líto. Jakou budoucnost mají před sebou?
Druhý den jsme se vypravili na trh, ale i tady to bylo stejné. Nakoupili jsme si trochu jídla, hlavně chléb, sýr a ovoce. Bylo zde hodně stánků a každý ukazoval, domáhal se - pojďte ke mně nakoupit! Co se týče suvenýrů, viděli jsme velmi vkusné výrobky z proutí, ze dřeva, i z keramiky, ano, musím jim to pochválit. Hned jak jsme do této části trhu vstoupili, hned zas ty oči! A co jich opět bylo! Přiznávám, ten den jsem měla slabší chvilku a tak jsem nakupovala, na trhu ze mne měli radost. Všechno jsem potom dala do balíku a poslala poštou do Kanady. Dárky pro rodinu i známe. Pro mne je tím největším dárkem, když si na všechno mohu „sáhnout“, vidět na vlastní oči, prožít situaci, to jsou zážitky, které mi zůstanou na celý život. No ale, nějaký malý suvenýr si také ráda vždy přivezu.
Indonésie je největší souostrovní stát na světě, s více jak 17 000 ostrovů a s počtem obyvatel 273.8 milionů. Mezi ně patří např. Sumatra, Java, Bali, Sulawesi, část ostrova Borneo i New Guinea Papua. Je to také ale země s nejvyšším počtem muslimské populace, 87% a z toho jsou 99% Sunnité. Celkem je v zemi 245 neoficiálních náboženství, ale stát uznává jen šest – islám, křesťanství, hinduismus, budhismus, confucianism a lidové. Křesťanství vyznává 10.5 %, hinduismus 1.7%. Na ostrově Java žije 60% indonéské populace, je i centrem politického a ekonomického dění. A teď si představte, 120 milionů lidí žije na ploše menší než je půlka Anglie! Žije tu hlava na hlavě, potvrzeno, není se co divit, že drastická chudoba a špatné ovzduší si tady našli své místo. I když v současnosti se země modernizuje, tak kořeny problémů už jsou hluboce zasazené ve společnosti. Indonésie byla vždycky lákadlem kolonizátorů, kteří zanechali po sobě kulturní známku své jedinečnosti v podobě chrámů a svatyní, které jsou po ostrově velmi volně rozesety.
První zmínky o muslimské emigraci jsou ze 13. století, usadili se na severním konci Sumatry a koncem 16. století byl islám dominantním náboženstvím na Sumatře a na Javě. Rozšířilo se velmi rychle. Evropští kolonizátoři se objevili v 16. století, nejdříve to byli Portugalci, ti měli hlavně zájem o koření – hřebíček, muškátový oříšek a cubeb pepř. Je to druh pepře, který se pěstuje jen na Sumatře a na Javě, proto se mu někdy říká Java Pepper. Z Evropy už vymizel, ale je stále rozšířeným kořením v Indonésii. Po Portugalcích následovali Holanďané a Angličani. Teprve až invaze Japonců během 2. světové války ukončila holandskou nadvládu a tím i podpořila doutnající nepokoje Indonésanů za samostatnost. Dva dny po kapitulaci Japonců v srpnu 1945, Indonésie prohlásila svoji samostatnost a Sukarno se stal prvním jejím presidentem. Holanďané se sice snažili o znovu nastolení své nadvlády, ale neúspěšně, takže v prosinci 1949 prohlásili, že uznávají Indonéskou samostatnost. Unity in diversity, bylo a stále je motto Indonésanů.
Java vedle své rapidní modernizace je také ostrovem přírodních krás. Ať to jsou útesy, pláže, Indický oceán anebo sopečné vršky, je to podmanivá krása a stále si říkáte:“… určitě zas přijedu“. Třešničkou na dortu je pak exotická květena a skromná obydlí zde žijících. A pro pány? Hmm, ženy a dívky v jejich tradičním oblečení a s květinami ve vlasech jsou k nepřehlédnutí a jak by určitě mnohý z nich podotkl, je radostí na ně pohledět. Pokud máte to štěstí a uvidíte je i tančit, to je potom nezapomenutelný zážitek.
S kamarádem jsme jeli i na malou exkurzní cestu v okolí Ubudu. Navštívili jsme několik chrámů, jeden vytesaný do skály byl dva tisíce let starý, další pak z 11. Století a několik ještě i mladších. Impresivní stavby s mnoha ozdobami. U jednoho z nich bylo jezírko s očistnou vodou, mohli jsme se ponořit a očistit se od všech hříchů, ale samozřejmě, že za peníze. Kamarád měl na sobě krátké kalhoty, musel si koupit sarong a uvázat si ho kolem pasu, jinak by ho do komplexu nepustili. Já jsem měla sice sukni, ale tričko s malým výstřihem, a to stejné platilo i pro mne. Sarong jsem si uvázala kolem ramen. Na tohle jsme byli zvyklí, každá země má své tradice a musí se respektovat. Sarong jsme používali ještě vícekrát, je dobré si ho nést jako permanentní složku výstroje v batohu. Součástí výletu byla i vyhlídka u jezera Batur na stále činnou sopku stejného jména, výška 1717 m. Naposledy soptila v roce 2000. Původně byl plánován dvou hodinový výstup až nahoru, středně náročný, ale po poradě s průvodcem z toho sešlo, protože byla trochu mlha, cesta je štěrkovitá a klouzalo by to. To uznávám. Dále prý naše sandály nebyla vhodná obuv. No, sandálům jsem věřila, že by to daly, ale ta mlha to byl problém. Když jsme přijeli k jezeru a k vyhlídce, začalo i poprchávat a mlha natolik zhoustla, že jsme sopku viděli jen v okamžicích, takže bohužel ani ten výhled nebyl. Škoda, tato vulkanická oblast včetně jezera, je jednou z velkých přírodních atrakcí tohoto ostrova. No a ještě k tomu jsem při focení zmokla. Dalším problémem byl hmyz, který byl všude přítomný, pomalu jak na kanadském severu v létě. Takže nejenom dotěrní prodavači, ale i dotěrný hmyz. Těžko oběma odolávat, někdy má jeden štěstí, ale tentokrát jsem pár štípanců dostala. Zpátky cestou do Ubud jsme zastavili u poschoďových rýžových polí, pohled na ně mě velmi uklidňuje. Voda v kanálkách protékala a vesničané v holinách a s bůvoly se brouzdali vodní plochou. V realitní kanceláři se nabízejí rýžová pole ke koupi na výstavbu. Druhý den jsem v novinách četla, že Indonésie dováží rýži z Vietnamu, že nemá dost vlastní produkce. Paradox. U rýžových polí jsme se zastavili ještě i druhý den, chtěli jsme utéci městskému ruchu a tak jsme si vyšli za město na malou procházku a na pokec s lidmi. Opět, byla to uklidňující podívaná, jedno políčko vedle druhého, terasovitě uspořádané, s občasným stavením, či jen malou chatrčí mezi nimi a s perfektně vybudovaným zavodňovacím zařízením. Vesnická idyla. Jeden člověk, co na poli zrovna pracoval, nám pak řekl, že tato pole jsou zde již několik století. Ten, kdo má políčko, tak určitě hladem nezemře, když turisté přestanou jezdit. Na druhou stranu, lidí je zde ale hodně a políček málo, ne všichni mohou na nich pracovat a tak se snaží uživit se jinak a návštěvníci a turisté se stanou jejich obětmi.
Jsem si jista, že v přepychových resortech se vším luxusem a pohodlím, které tady na ostrově jsou, tento dětský hmyz neprodává, mají vstup zakázán. Potom my, co cestujeme autobusy a na vlastní pěst se touláme a poznáváme jejich zemi, to „odneseme“. Ne, ale i tak, neměnila bych. Tyto děti už patří k folklóru Indonésie, tak jako ta rýžová políčka i dívky s květinami ve vlasech. A i ti komáři. Resorty, to není ta pravá Bali a dokonce si myslím, že bych ty ušmudlané děti už postrádala.
Poslední den v Ubud jsem se vypravila do Sacred Monkey Forest Sanctuary, kamarád se léčil z nachlazení. Byla to přírodní rezervace pro macaque opice, pro které je rezervace domovem. A že jich tam bylo! Věděla jsem, že na opice si musím dát pozor, už jednou v Gibraltaru mě potvůrka vlezla až do tašky a vzala mi několik pomerančů, takže tentokrát jsem přišla bez jídla i bez pití. Bohužel pršelo, bylo zrovna období dešťů, chodila jsem s deštníkem, ale nevadilo. Rezervace byla plna zajímavých stromů, kdy se často jejich povrchové kořeny různě proplétaly, mezi nimi v zákoutích byly svatyně, exotická květena všude kolem a mezi tím vším volně se pohybující opice. U vchodu bylo několik varování, že občas mohou i zaútočit, nebo se jím zalíbí vaše sluneční brýle a dokonce i na kabelky mají někdy zálusk. Mají ale rády buráky i banány a nikde nebyl nápis: „Nekrmit“. Sledovala jsem, jak návštěvníci tahají z kapes to či ono, opice určitě hladem netrpěly. Občas se některá z nich zastavila i u mne, prověřovala si mě, ale viděla jsem je již několikrát v útočné formě a tak jsem se měla na pozoru. Asi jsem neměla nic, co by jí zajímalo a tak zase odhopkala dál. Hrají si spolu, byly roztomilé. Do chrámu jsem nešla, neboť bych musela mít opět sarong a ten jsem s sebou neměla. Ve svém vlastním tempu jsem se prošla i městečkem, koupila jsem si sukni z batiku, který je zde velmi populární a vyhledávaný. Zrovna jí švadlena došívala a já tak měla sukni na výměnu.
Další den jsme se vydali zas o kus dál až na pobřeží do Lovina. Je to oblast, která sestává z několika pláží dohromady a od sebe vzdálených jen několik km. Ubytovali jsme se opět v homestay, které nám bylo jedním známým doporučeno a hned už při příjezdu u autobusu čekalo spoustu mladistvých a nabízeli své služby. Ubytování a taxi. Měli jsme kliku, jejich návrhy jsme nemuseli využít, autobusem jsme dojeli až k našemu příbytku. Bungalov byl jen pár metrů od pláže, byl prostý, ale čistý, horká voda sice jen večer, ale kolikrát za den se jeden sprchuje? Já jsem jen doufala, že se budu moci vykoupat v moři, ale … jednak byly obrovské vlny, ale i špinavá voda, takže z koupání sešlo. Na pláži se kolem dokola povalovala spousta plastového odpadu, a k tomu ke všemu, jen jsem na pláž přišla, hned už tu zas byli „upíři“. Tentokrát nabízeli škeble, korálky, ale i masáže, sortiment se změnil. Doufala jsem, že možná do rána se situace vylepší, ale doufala jsem marně. Druhý den ráno bylo moře stejně bouřlivé a špinavé. Voda nebyla sice studená, ale vlézt se mi do něj nechtělo. Tak jsem se v něm jen aspoň chvíli při kraji brouzdala. Přijeli jsme ve špatnou dobu, leden i únor jsou měsíce dešťů, to není doba k pobytu na pláži. Ten nebyl stejně hlavním bodem našeho cestování, ale kdyby to bývalo vyšlo, bylo by to fajn. Zůstat déle se nám již nechtělo, co tady? Těšili jsme se na koupaní, bohužel, nevyšlo to, tak zas pojedem o kus dál.
Naším příštím cílem byla Yogyakarta, město v centrální Javě na jižním pobřeží, plné kulturních památek, ale hlavně to bylo odpichové místo k návštěvě největší budhistické svatyně/chrámu v Indonésii – Borobudur – postaven v sedmém až osmém století. Je to monumentální stavba, a jedna z největších atrakcí země. Možná i tou největší. Nedaleko pak od něho je hinduistický komplex – Prambanan - stavěný mezi osmým a devátým stoletím, taktéž monumentální stavba.
O tom o všem a ještě i víc až příště.
Přeji vám poklidné podzimní lenošení.
Naďa Humlová - Listopad 2023
***
Konec podzimu se blíží
Listí se stromů už spadlo na zem, ale sníh zatím ne, i když dva dní před tradičním svátkem Martina jsme dostali bílou nadílku - 10 cm, která za pár dní zmizela a dosud svítí slunce do kraje. Čas letní se změnil na zimní, a teď je poledne v poledne, Stěhovaví ptáci odletěli a medvědí zalezli do brlohu k zimnímu spánku a kecy o globálním oteplování neslyší.
Rozvažuji, který nový film stojí za zmínku. Hodně pozornosti získal Oppenheimer, i když v mé filmotéce pro budoucí reprízu místo nezískal; podle mého je film o zhotovení atomové bomby svízelný, protože posuzuje technický pokrok jako zamrazitelný, což není reálné. Navíc, kdyby Hitler či Stalin získal atomovou bombu první, pak by celá Evropa mluvila německý (anebo ruský), což se díky Americe nestalo, když vyvinula pod taktovkou Oppenheimera bombu první, donutila Japonce kapitulovat a zachránila tak demokracii na osmdesát let. Hned po skončení války byl Oppenheimer hrdina i celebrity, ale když Sověti odpálili tuto bombu o pár let později, stal se Robert Oppenheimer čarodějem, který dopustil únik atomového tajemství, protože měl kdysi levicové styky a sympatie; inu ta tříhodinová epopej co Oppenheimer zanedbal, mi nedala žádné P ze 3P, co od filmu očekávám, tedy pobavit, poučit a povzbudit.
Leč při dívání na film, jsem vzpomněl na daleko výmluvnější zdroj informací o fyzice a výzkumu nukleární energie: kniha, kterou jsem četl jako mladík od amerického autora Mitchell Wilsona v českém překladu zvaná Vysoké napětí a medle jsme ji znova přečetli a ta kniha nezestárla ani za 60 let zatímco film Oppenheimer bude zcela zapomenut do příštích švestek.
Hned po Martinovi, což je zároveň Rememberance Day 11/11. jako den vzpomínání na vojáky zabité v první světové válce a slaví se už 105 let za všechny padlé vojáky, tedy den potom jsme pověsili šňůru vánočních světýlek na jehličnan před domem a započala předvánoční sezóna v obchodech i v rodinách.
Máme rádi ten předvánoční čas, a na počátek Adventu počkáme do začátku prosince, protože Advent začíná čtyři neděle před dnem vánočním. Ale je to svátek a tradice prastará, víc jak tisíc let, a co je tak staré - to je cenné.
Přeju klidnou druhou půli listopadu a vše dobré!
Rosťa Firla – Sudbury
***
MAN seeking a FEMALE relationship
I'm Dennis, a 65-year-old man in search of a lasting connection filled with trust, companionship, and love with a special woman. I'm an old fashioned man, affectionate and romantic, hoping to find a life partner and best friend to share the rest of my years. Should you have an interest in this adventure, feel free to drop me a message to know about you. My email is :- wade152@hotmail.com.
Preferred age range is 58 - 70 years old.
Na dotazy čtenářů odpovídá
český právník Jaroslav Horký
Moji rodiče byli občany Československa. Narodili v Praze. Já však již v USA. Mohu získat občanství?
Ve Vašem případě půjde patrně o získání občanství České republiky prohlášením. Je nutné znát data pozbytí občanství Vašich rodičů v návaznosti na jejich naturalizaci, popřípadě jejich znovu nabytí občanství a také datum Vašeho narození. Doporučuji se obrátit na Vámi zvoleného právního zástupce znalého českého práva. Ten v součinnosti ze zastupitelským úřadem učiní kroky směřující k nabytí občanství.
Rozvedla jsem se a manžel se vrátil do Čech. Odvezl mi veškeré šperky po babičce, který jsem měla po rodičích. Nedaří se mi ho vůbec kontaktovat. Co mám dělat?
I v tomto případě doporučuji zvolit právního zástupce, který Vás bude zastupovat v řešení této situace. Patrně nezbyde jiná než soudní cesta. Bude nutno prokázat, že tyto věci byly skutečně ve Vašem výlučném vlastnictví. Dále bude nutné zvážit také finanční náklady na celý spor. Někdy náklady mohou převážit přínos z celé věci.
Kalendář
16.- 30. listopadu 2023
Spadina Theatre
a
1. -17. prosince 2023
online
EUFF 2023
Filmový Festival Evropské Unie
Po roce je zde opět Filmový festival EU
Vstup na jednotlivá představení je zdarma, ale za 10 dolarů je možné zakoupit lístek, který vám zaručí vstup do sálu.
Festivalové filmy lze zakoupit také v intetnetové verzi za 12 dolarů, pět filmů je za 50 dolarů a celý festival je za 100 dolarů.
V Ottawě je tento festival v Art Gallery, Alma Duncan Salon 10 Daly Avenue, Level 3.
Il Boemo bude promítán v sobotu 25. listopadu 2023 ve 20:30.
107 matek (Cenzorka) bude uvedeno ve středu 22. listopadu 2023 rovněž ve 20:30.
Ceny vstupenek v Ottawě jsou odlišné.
***
16. 11. 2023
Spain – Ramona * 20:30
17. 11. 2023
France – Freestyle * 18:00
Greece – Listen * 20:30
18. 11. 2023
Cyprus - The Man With The Answers * 18:00
Bulgaria – Mother * 20:30
19.11.2023
Austria - Elfriede Jelinek - Language Unleashed * 18:00
Italy - The Spring Of My Life * 20:30
20. 11. 2023
Lithuania – Runner * 18:00
Netherlands - Yasmine’s Wedding * 20:30
21.11.2023
Estonia – Kalev * 18:00
Malta - A Viper’s Pit * 20:30
22. 11. 2023
Luxembourg - Io Sto Bene * 18:00
Portugal - Remains Of The Wind * 20:30
23. 11. 2023
Belgium - The Last Temptation Of The Belgians * 18:00
Hungary - Semmelweis * 20:30
24.11.2023
Slovenia – Riders * 18:00
Germany - Till The End Of The Night * 20:30
25. 11. 2023
Finland - Rap And Reindeer * 18:00
Poland - Leave No Traces * 20:30
26. 11. 2023
Croatia – Carbide * 18:00
Ireland - Double Blind * 20:30
27. 11. 2023
Romania – Mikado * 18:00
Czech Republic - Il Boemo * 20:30
28. 11. 2023
Denmark - Miss Viborg * 18:00
Latvia - Soviet Milk * 20:30
29.11.2023
Slovakia - 107 Mothers * 18:00
Ukraine - Luxembourg Luxembourg * 20:30
30. 11. 2023
Sweden - Comedy Queen * 20:30
***
Nové divadlo: Paní starostová
Lenka Nováková (Paní starostová)
a Radka Tamchynová (Pomocnice v domácnosti)
Lenka Nováková a Zuzana Novotná (dcera)
Jiří Jančárek ml. (syn)
Jiří Jančárek ml. a Martin Přibáň (Viktor Hronek)
Martin Přibáň a Radka Tamchynová
Vlado Straka (psychiatr) a Lenka Kimla (bývalá snacha)
Lenka Nováková, Lenka Kimla a Vlado Straka
Lenka Nováková a Martin Přibáň
Závěrečná děkovačka
Foto: Maria Gabánková
"ED VOKURKA VIRTUOSO VIOLIN"
Master violinist Ed Vokurka takes you on a trip down memory lane!
#458 Queen Street W. (between Bathurst St & Spadina Ave), web: < dromtaberna.com >
Event by Abbey Leon Sholzberg, Ed Vokurka, Joseph Musil, John Fletcher, and the special guest Rachel Melas.
