2020-07-17

V prosinci 2019 v noci na Silvestra, jsem se probudil se zvláštní předtuchou. Měl jsem pocit, že něco končí a že ten příští rok už nebude takový jako před tím. Nějak jsem to nedokázal vysvětlit. A tenhle pocit, zkrátka nezmizel ani během následujícího silvestrovského radování a novoroční kocovina nebyla klasickou kocovinou po flámu. Nějak se ji nebylo možné zbavit a trvá až dodnes.

Všichni si přáli, ať je rok 2020 dvacet na dvacet. Toto přání se nám jaksi nesplnilo a to můžeme říci už dnes, když máme teprve první polovinu roku za sebou.

Plán na šťastný důchod, kdy si budu moci užívat jarní Prahy a letní dovolené se brzy rozplynul. V lednu jsem přece jen vydal ještě internetové vydání Satellitu a 5. března 2020 vyšlo první letošní číslo jubilejního třicátého ročníku. Před námi byla řada akcí, ale zároveň i nejistota, jestli se uskuteční. Spěchal jsem s novinami na poštu, noviny došly včas, ale akce se již nekonaly a zřejmě se ještě nějakou dobu konat nebudou.

Byla zde výzva, co dělat v tomto období. Od konce března do konce května vycházel deník Satellitu. V červnu jsme přešli na týdeník. Nyní se vracíme k měsíčníku.

Je ironií, že první polovinu života člověk sbírá věci a druhou polovinu života se jich zbavuje. Je to jako v jedné povídce od Ivana Vyskočila. Nyní je zapotřebí pořádně vše archivovat, srovnat, zabalit, pak zapečetit a odvézt do sběrny.

Postupně se probírám filmy na DVD. Většinu filmů jsem viděl, ale občas mne překvapí DVD ještě zabalené v celofánu, neotevřené. Jindy zase zjistím, že tento film od Antonioniho mám dvakrát a zase mne překvapí, že třeba film Piera Paola Pasolina Evangelium podle svatého Matouše ve filmotéce chybí. Při tom není těžké ho nalézt na internetu. Ve své sbírce jsem objevil filmy Reinera Wernera Fassbindera. Chtěl jsem napsat, že téměř kompletní dílo, což není dost dobře možné, protože Fassbinder sice zemřel v 37 letech, ale stačil natočit 35 filmů, dva seriály a k tomu zrežíroval 24 divadelních her. Je tedy toho hodně přede mnou.

Je zde můj oblíbený Ingmar Bergman a opět řada filmů chybí. Seriál deníků jsem začínal tím, že umřel Max von Sydow, který hrál hlavní roli v Sedmé pečeti, ale rád se opět vrátím k Hostům večeře Páně, k Lesním jahodám a dalším filmům z jeho raného období.

Mezi DVD jsem objevil i několik krásných koncertů: Fantastické vystoupení Hany Hegerové v Olomouci z října

2006. Hegerová hned v úvodu zpívá moji oblíbenou písničku Bože můj, já chci zpět, vrcholem improvizace je píseň Levandulová, kdy mají sólo všichni hudebníci. Následuje Jaroslav Seifert Svatební píseň a v zápětí přeskočí na Gershwina The Man I Love, pak přijde spirituál Šťastné slunce. Následují dvě písničky od Jacquesa Brella a celý koncert končí Čerešněmi od Jara Filipa a Milana Lasici. Škoda, že té slovenštiny nebylo víc. V přídavku, který je na DVD do ní Hana Hegerová občas skočí. Měli jsme štěstí vidět Hanu Hegerovou před pěknou řádkou let v Torontu, pamatuji se na pěkný rozhovor pro naše noviny, ale muselo to být před tím, než začaly vycházet na internetu. Nerada vzpomínala na to, co bylo špatné a toho špatného ji potkalo také dost.

Další pěkný koncert se odehrál o čtyři roky později v Kalifornii při výstavě kanadské zpěvačky Joni Mitchell, vlastním jménem Roberta Joan Anderson. Svoji hudební kariéru začala v malých nočních klubech a hraním na torontských ulicích. V polovině šedesátých let dvacátého století výrazně ovlivnila newyorskou písničkářskou scénu. V sedmdesátých letech pak zkoušela kombinovat pop s jazzem, v jejím pojetí z toho vzešel svébytný hudební styl. V Československu ji vyšlo jedno LP v Gramofonovém klubu.

Pomalu se dostávám ke stovkám kazet a DVD ze sportu. V roce 2006 vydala Světová asociace FIFA u příležitosti sta let trvání organizace kolekci 15 DVD počínaje rokem 1930. Přiznám se, že hned, jak jsem si DVD přinesl, tak jsem se podíval na MS 1934 a 1962, kdy se Československo dostalo do finále MS. Ostatními se prokousávám velmi pomalu a zatím jsem teprve u roku 1958. Skutečně první velkofilm byl až z MS 1966, který byl prorockým filmem. Tehdy to byl film z 21. století. Barevný širokoúhlý film, s detailími záběry. S příběhy o Pelém a Eusebiovi.

Z historie fotbalu jsem se dověděl, že v dvacátých a třicátých letech dominovala kopané Uruguay, která se stala také prvním mistrem světa v roce 1930. V interview o MS v Itálii je zde rozhovor s Františkem Pláničkou a dokonce jsme se podívali do Prahy v roce 1928, kdy vznikla první klubová mezinárodní soutěž Středoevropský pohár, který vyhrála překvapivě Sparta. Doposud jsem nevěděl, proč v roce 1950 by Brazílii stačila pouze remíza. Odpověď milý Watsone: „Protože i závěrečné boje se hrály turnajovým systémem.“

O čtyři roky později ve Švýcarsku se pak hrálo ve skupinách, ale jen na dva zápasy. Československo tehdy dopadlo jako sedláci u Chlumce. Nejprve prohrálo s Uruguayí 0:2, pak s Rakouskem 0:5. Ještě hůře ve skupině dopadli Skotové, kteří měli celkové skóre 0:8. A ve finále porazila Spolková republika Německo Maďarsko 3:2.

První MS, na které se pamatuji bylo o čtyři roky později. Československo hrálo ve skupině s mistry světa západním Německem, s favorizovanou Argentinou a outsiderem Severním Irskem. Jenže v prvním utkání v Halmstadu jsme překvapivě prohráli 0:1 a postup se zdál v nedohlednu. Druhý zápas se hrál v Helsingborgu a tak jsem po 62 letech konečně zhlédl utkání SRN-Československo, které jsem si pamatoval pouze z rozhlasové reportáže. Pravda komentář na DVD připsal první branku Popluhárovi, ačkoliv ji vstřelil Milan Dvořák z penalty.

Do poločasu připojil druhý gól Zikán. Československo vedlo až do 60. minuty 2:0, když Dolejší zachytil vysoký míč a Schäfer ho hokejovým bodyčekem poslal směrem k brance a rozhodčí Angličan Ellis ukázal na středový kruh. Ani ze zpomaleného záběru, jsem nebyl schopný zjistit, jestli míč přešel brankovou čáru a ani jedna z dvaadvaceti dostupných fotografií toto neprokazuje. Nejenže se jednalo o faul Schäfera na Dolejšího, ale ani míč nepřešel brankovou čáru. Dokumentů je dost, protože se v ten okamžik hrací plocha zaplnila fotografy s aparáty. Podíval jsem se tedy ještě jednou na Youtube a tam bylo celé utkání ještě doplněné právě těmito fotografiemi ze všech možných úhlů, ale ani na jedné nebyl míč za čarou. ( https://www.youtube.com/watch?v=744j_ea8UJE ) Utkání se nakonec skončilo 2:2 a Československo muselo porazit Argentinu. Tento zápas na DVD nebyl, ale 15. června 1958 utrpěla

Argentina snad největší porážku na MS 1:6. Jelikož tehdy rozhodovalo při rovnosti bodů další utkání, museli jsme hrát ještě jednou se Severním Irskem a ten zápas jsme prohráli v prodloužení 1:2, když pět ze šesti branek Irů na MS ve Švédsku vstřelil McParland. Hrdinou MS se však stal mladíček Pelé z vítězné Brazílie, ale rekord, který nebyl dodnes překonán drží s 13 brankami Francouz Just Fountaine.

Jak já říkám Boží ironie na sebe nedala čekat a o osm let postihlo totéž Německo ve finále MS s Anglií, když pomezní ruský rozhodčí ukázal na středový kruh a švýcarský sudí Gottfried Dienst na jeho pokyn branku uznal. Počítačové studie o pár desítek let později prokázaly, že míč nepřešel brankovou čáru. A do třetice na MS v roce 2010 v utkání Německo-Anglie (4:1) pro změnu uruguayský rozhodčí Larrionda neuznal Angličanům branku, ačkoliv míč byl půl metrů za brankovou čarou.

Rok 1958 patří do slavného období československého fotbalu, které vyvrcholilo o čtyři roky později na MS v Chile, ale to již je jiná kapitola.

A ještě jedna perlička: Jako odpírač vojenské služby jsem před vystěhováním potřeboval potvrzení z Vojenské správy pro Prahu 4, že již nemám nic společného s tzv. ČSLA. S nepříjemnými pocity jsem vstoupil do budovy a tam mne uvítal v kanceláři muž v uniformě. Oslovil jsem ho: „Tak se tedy konečně zbavujete nejstaršího brance na Praze 4…“ „A nevíte, jak rádi!“ Než nalezl razítko, tak řekl: „Kam se to vlastně stěhujete?“ „Do Ontaria v Kanadě.“ „Tam je to krásné!“ „Tam se mi moc líbilo.“ Zpozorněl jsem – lampasák na vojenské správě a byl v Kanadě. Položil jsem tedy kontrolní otázku: „Vy jste tam byl?“ „Několik roků jsme tam jezdili i do Spojených států. Tam se budete mít pěkně!“ „A jak jste se tam dostal?“ „Byli jsme tam s Duklou…“ „A jak se jmenujete?“

„Milan Dvořák…“ a podal mi papír, že si na mne ČSLA již neklade nárok.

Od té doby se Československo na MS buď nedostalo nebo skončilo ve skupině. Pouze labutí písní bylo čtvrtfinále na MS v Itálii v roce 1990, kdy se Čechoslováci dostali až do čtvrtfinále, ale i tam jsme měli smůlu na rozhodčího. Rakouský rozhodčí Helmut Kohl místo faulu na Moravčíka (?) v druhém poločasu, kterému německý obránce sundal botu ukázal slovenskému útočníkovi červenou kartu. S pozdějšími mistry světa jsme prohráli 0:1.

A tak zatím zůstává největším úspěchem po rozdělení Československa je postup Slovenska na MS v JAR v roce 2010 do osmifinále. Slovensko, tehdy zdolalo Itálii 3:2 a bylo vyřazeno pozdějšími vicemistry Holanďany 1:2.

A příště v srpnovém vydání za měsíc možná zase o českém filmu, o elpíčkách…

Když Pán Bůh dá…

***

A ještě oznámení

Náš přítel pan John Freund má řadu pěkných knih od Karla Čapka a Voskovce a Wericha. Pokud by měl někdo o ně zájem může mu zavolat na číslo 416/481-1933.

***

Venkovní zahrada restaurace Praha na Masaryktownu je opět otevřena.