Konecne poznate tety Abby a Martu
Vzpominate si na clanek, ktery jsme vam prinesli v souvislosti
s uvedenim komedie plne laskaveho cerneho humoru na scenu Noveho
divadla? Jakpak by ne, vzdyt to je ten dnes jiz legendarni titul,
jehoz oznamovani se dockalo nyni treti reprizy. Ano, jenom oznamovani,
nebot po dvakrate zamer hercum Noveho divadla prekazila nemoc
- jednak v souboru a jednak v Toronte obavana infekcni nakaza
znama pod nazvem SARS. A tak do tretice a verime, ze s konecnou
platnosti ohlasujeme premieru stejnojmenne hry, ktera se
uskutecni v patek 17. rijna ve 20 hodin.
Jeji reprizy pak v sobotu 18. rijna v 16 a ve 20 hodin a posledni
predstaveni uvede Nove divadlo v nedeli 19. rijna jenom v 16 hodin
odpoledne.
Pripomenme si jen, ze pod rezijnim vedenim Maji Breinerove hlavni
roli tetu Abby ztelesni Dasa Belacikova, jeji spolecnici tetu
Martu Jana Jerabkova, mentalne postizeneho Teddyho Jirka Skoda,
dalsiho z Brewsteru Jirka Benda, dale uvidite Radku Tamchynovou,
Viktora Matejkovice, Milana Crhaka, Pavla Krale, Petra Kohouta,
Martina Bonharda, Martina Dancovskeho a Pepicka Cermaka.
Dovoluji si jeste upozornit na skutecnost, ze ani v teto sezone
neni predplatne, proto je dobre prijit na divadelni prestaveni
tak, abyste meli cas si obsadit prave to svoje kreslo.
A jeste to nejdulezitejsi: dobre si prohlednete mapku a adresu
sidla noveho divadla otistene na strance novin, protoze v nem
budeme tentokrate uvadet predstaveni: The Assembly Hall Theatre
najdete v jiznim Etobicoke, na 1 Colonel Samuel Smith Park Drive
v Torontu. Muzete se tam dostat jednak TTC - tramvaj c. 501 Long
Branch po Queen St. W. a Lake Shore BLVD. W., anebo autobuse c.
44 Kipling South, ktery vyjizdi ze stanice metra Kipling.Vlastni
dopravou: je to pet minut od Gardiner Expressway, vezmete jizni
vyjezd na Lake Shore Boulevard W.
Takze si drzme palce, termin se nezadrzitelne blizi. Uprimne se
na vas vsechny tesi herci Noveho divadla.
Vera Kohoutova
"Mam rada vazne hry..."
Zamysleli jste se nekdy nad otazkou, co je vlastne divadlo? Je
to hledani, nalezani, tvoreni, utek pred skutecnosti, inspirace
pro zivot, sebereflexe, uspokojovani vlastniho exhibicionismu,
vyplneni tuzeb, romanticke prozivani, nezkrotne ponoukani byt
nekym jinym a nekde jinde? Je to nutkani zkusit si prozit to a
ono, je to neklid v dusi a vzlinavy kolot utajene energie? Je
to skryta tvurci energie, ktera proste musi ven? Kazdy v nem naleza
neco jineho, a pritom vsichni vlastne totez. Bez ohledu na to,
zda jde o herce, rezisera, scenografa, dramaturga i dramatika,
anebo jednoduse o divaka. Jedna strana se neobejde bez druhe.
Vzajemne se inspiruji a motivuji.
Do Noveho divadla se zadrapla docela nahodou to kdyz reziser
Adolf Toman nastudoval Capkovu Bilou nemoc: " Budes
hrat sestricku, potrebuju te," rekl mi tehdy Ada a bylo to,"
zavzpominala Dagmar Belacikova. "A uz jsem tam zustala
a nejen v roli sestricky. To bylo nekdy v prosinci 1982. Nedavno
jsem si prohlizela fotky. Jsem na nich s Julkem Münstrem,
jak jsme se tam snazili," usmiva se Dasa nad vlastni vzpominkou,
ktera s sebou prinesla i jasny vhled do minulosti, jez se pred
onemi vice nez dvaceti lety zacala spojovat se svetem predstav,
pomijive krasy prevleku a snad i existujicich zivotu.
"To, ze existuje ceskoslovenske divadlo v Toronte, jsem se
dozvedela od svych znamych. Hlavne od Irmy a Ferdy Culikovych,
kteri stejne jako ja bydleli v Harmony a ktere jsem mela velice
rada. A pak uz to slo: Bambini di Praga Bohumila Hrabala
(1983, rezie Vaclav Taborsky), v operetach, napr. Polska
krev Oskara Nedbala a ve Straussove Netopyru (obe
1985, rezie A. Toman), jsem ucinkovala jen ve sboru, protoze zpivani
neni zrovna moje silna stranka. Nasledoval Podskalak Karla
Haslera (1993, rezie Pavel Kral), v nemz hostoval znamy Pepicek
Zima z Prahy, pak prisla hra Neila Simona Posledni ze zhavych
milencu skladajici se ze tri povidek (1992, rezie T. Masek),
dale Gogoluv Revizor pod rezii Vaska Taborskeho (1993),
nezapomenutelna detektivka Aghaty Christie Vrazda na fare
s nezamenitelnou hostujici Stellou Zazvorkovou (1994, rezie Tomas
Masek), opet Neil Simon a jeho Rozladene dueto (1995,
rezie T. Masek) a uzasna Gogolova Zenitba (1995, rezie
P. Kral) s nemene uzasnym hereckym vykonem prazskeho Vaclava Postraneckeho.
Konecne nasledovala ceska klasika Nasi furianti Ladislava
Stroupeznickeho (1998), nanovo muj i Tomasuv oblibenec Neil Simon
se svou Pernikovou damou (1999, rezie T. Masek) a dnes
je na programu cerna komedie Otty Kesselringa Jezinky Bezinky,
kterou reziruje Maja Breinerova."
Nejdele se ale Dasa zdrzela u hry Posledni ze zhavych milencu.
Ma na ni vyrazne mile vzpominky. "Byla to velka prace. A
Tomas nejen jako herec, ale i jako reziser byl uzasny. Tenkrat
mi dal sanci a citila jsem velkou zodpovednost za to, jak ta hra
dopadne. Tom se mnou mel trpelivost. Hodne jsme o obsahu, o textu
a o dialozich mluvili. Znala jsem jeho rezijni zamer, rezijni
pojeti, vedela jsem, ceho chce Tomas dosahnout a proc. To je pro
herce velice dulezite. Nu a hra se povedla a mela jednoznacny
uspech. Hrali jsme ji na mnohych mistech a vsude nam blahoprali.
Na tu dobu vzpominam velice rada.
Tomas si vybira hry ze zivota a Simonovy inscenace jsou v tomto
smeru nedostizne. Simon patri i k mym oblibenym dramatikum pro
svoje pojeti pri odkryvani vztahu mezi dvema lidmi. Nesmirne mi
vyhovuje, mohla bych rict, ze logicky zapada do meho nitra. Vyhovuje
mi jeho odhalovani charakteru, zvraty situaci, totoznost postav
s realnym zivotem. Kazdy se v nich muze najit. Jeho hry nejsou
narocne, nejsou neprehledne spletite, nuti k zamysleni.
Ono to navic souvisi s mou zalibou pozorovat lidi. K smrti nerada
chodim nakupovat, ale kdyz uz to musi byt, tak si rada sednu na
plaze a pozoruji lidi. Divam se na jejich reakce, projevy, snazim
se odhadnout, jaky maji charakter, o cem rozmlouvaji, proc se
asi hadaji, ci co je popohani delat to ci ono. Koneckoncu i v
praci, kde jsem ve styku s lidmi kazdodenne, ty lidicky tak trochu
studuji. A vlastni poznatky zuzitkuji pri studiu roli. Rada hraji
seriozni role, a kdybych si mohla vybrat, pak by to byly role
vaznych her a klasiky, napr. Shakespeare, Capek aj..." a
s nedokoncenou vetou prislo i povzdechnuti, ze je skoda, ze se
Nove divadlo od techto del odklonilo.
Hrat a rezirovat jsou dve rozdilne, i kdyz velice si blizke, veci.
Kdyz nekdo reziruje jeste neznamena, ze nemuze hrat a naopak.
Prikladem takoveho uzitecneho - a v zadnem pripade ne ke skode
veci - spojeni jsou konecne nasi dva pani reziseri P. Kral a
T. Masek, ktere jste mohli videt na obou dvou linkach letaku
jednak jako tvurce postavy a jednak i jako tvurce hry. Jednu chvili
se zdalo, ze k teto dvojici pribude i Dasa, ktera se jako reziserka
doposud v Novem divadle zapsala jednou, a to v rijnu 1992 ve hre
Stalo se v Collingwoodu. Jako zena jsem ji vzdycky fandila.
Nejen pro to, co vsechno pro divadlo dela. Zejmena vsak pro jeji
sladenou personalitu, v niz ma dostatek mista i pro bolistky druhych
lidi.
"I kdyz jsem nehrala v kazde hre, byla jsem ale zainteresovana
v jinych, pro divadelni zivot nezbytnych cinnostech, napr. jako
inspicientka, napoveda, rekvizitarka aj. podle toho, co bylo zrovna
zapotrebi. Jako reziserka jsem vystoupila poprve, ale zkusenosti
z pripravy a vedeni hry jsem postupne ziskavala i jako asistentka
rezie. Je to velice zajimava prace: pod vasima rukama dostava
postupne hra konecnou podobu. Nezistne mi tenkrate pomahali Pavel
i Tomas. Rezijni prace mi tenkrate otevrela novou dimenzi pohledu
na divadlo. Od te doby jsem se o to podruhe nepokusila. Bavilo
by me na scene tvorit, ale nezbyva mi cas. Ostatne, kdybych byla
reziserkou, videli by divaci ode me jen vazne kusy."
Dasin rodinny domek v samem srdci Toronta se krci pod rozlehlymi
vetvemi odrostlych listnacu. Uvnitr na cloveka dychne klid a pohoda.
Dila klasiku vazne hudby trvale umocnuji utulnost interieru, v
nemz je dost mista pro vzpominky i soucasnost najednou. Leporela
a hracky prozrazuji, ze pani domu dava prostor i detske dusi.
Jejimi nejmilejsimi navstevniky byly nejprve deti pritelkyne (take)
Dasi, a dnes k nim pribyl (dnes jiz trilety) vnuk Anthony, syn
Jakubuv. "Vzdycky jsem milovala deti. Vsechny. Ale vlastni
vnouce, to je neco jineho. Mame spolu mnoha tajemstvi, dodrzujeme
ritualy, o kterych vime jenom my dva...," nechava me trosilinku
nahlednout do svoji duse hostitelka. Je to jeji tiche soukromi.
Rozumim ji. Zda se, ze detske zvatlani tak preklenulo smutek,
ktery se v tomto dome rozprostrel po umrti Dasina tatinka. Z jejich
slov je zrejme, ze jeste po sedmi letech jakoby ji tata byl stale
nablizku. Snad si dnes vice nez kdy jindy uvedomuje, jak prozretelne
ji tenkrate jako studentku nasmerovali rodice na stredni skolu
zahranicniho obchodu s anglictinou a francouzstinou. Za maminkou
jezdi Dasa do Prahy. Ale tam uz jen na navstevu. "Dneska
jsem uz doma tady v Kanade ne v Cechach, i kdyz ze zacatku jsem
s tim trosku bojovala. Ovsem zivot jde dal, prisla prace, novi
pratele a clovek si za ta leta zvykl. Byl to osud, clovek se s
tim musi smirit, a musi si z toho vzit vzdycky to nejlepsi,"
pritaka hostitelka, k niz jako emigrantce byl objektivne
vzato - osud naklonen priznive. "Nekolik let jsme zili v
Ottawe, kde jsem pracovala pro federalni vladu a pak jsme se prestehovali
do Toronta, kde jsem pusobila na ministerstvu zdravotnictvi.
S provincni vladou jsem 25 let..."
Emigraci vidi Dasa - rodila Jihoceska z Ceskych Budejovic, vyrustajici
v Bechyni, kde jeji tatinek pracoval u vojska a pozdeji v Praze,
kam presel k civilnimu letectvu -, jako danou osudovost: "Ja
jsem se nerozhodovala, bylo rozhodnuto za me," rika, kdyz
vypravi o sve lasce, kterou potkala prave v roce 1974 v Ottawe,
kde se zastavila na tydenni pobyt za kamaradkou cestou do New
Yorku. "Zamilovala jsem se a bylo rozhodnuto. Jakub se narodil
v Ottawe."
At chci nebo nechci, musim podotknout, ze osmadvacetilety Jakub,
ktery mj. take sveho casu pusobil v Novem divadle hlavne jako
osvetlovac, mluvi velmi dobre cesky, coz se vzdycky u deti ceskych
rodicu nevidi. K Dasinym jazykovym znalostem se musi pripocitat
i slovenstina, rodny jazyk jejiho otce "... i kdyz mluvil
mj. take plynule cesky...," podotyka.
Setkani s milou damou Noveho divadla se pomalu schylovalo ke konci.
Dalsi povinnosti jiz tahaly za rukav. Kdo vi, kolik jeste roli
na Dasu ceka. Kolikrat se bude vnorovat do duse postav, aby se
je pokusila ztvarnit. A kdyz takova prijde, prala bych ji tu vysnenou
vaznou roli. Tak treba toho Capka...
Pokud by mohla neco v divadle zmenit? "Divadlu chybeji mladi
herci, a na ty, kterym pribyva let, je tech starosti hodne a zodpovednost
velka." Rika se, ze kazdy je nahraditelny, ale uprimne receno,
ne kazdy beze zbytku, doladujeme spolecne obavy. "Co treba
takovy Tomas, Zdenicka, Pavel nebo Jana Fabianova, ktera je nadana
hned nekolika talenty najednou," stupnuje fakta Dasa.
"Kdybych si tak mohla jeste prat, pak by bylo prima mit centralni
objekt pro ceskou a slovenskou komunitu, kam by se soustredila
veskera cinnost knihovna, pujcovna filmu, zabavy, vystavy,
cviceni, skoly a byl by tam prostor i pro divadlo ... tak to by
byl muj splneny sen, i kdyz vim, ze mozna i snem zustane."
x x x
Takze, co ze je vlastne to divadlo? Jestlize z nej oprasime vsechny
ty paradicky a sminky, pak nam zustane jen ona poctiva, nikdy
nekoncici mravenci prace. A to je mozna to, co lidi na nem laka:
ta jeho nekonecnost.
PS: Dovoluji si jenom pripomenout, ze se s Dasou Belacikovou,
a nejen s ni, muzete setkat ve hre Jezinky Bezinky, v
niz hraje jednu z titulnich roli, tetu Abby. Premiera je v patek
17. rijna ve 20 hodin, reprizy 18. rijna v 16 a ve 20 hodin a
v nedeli 19. rijna jen v 16 hodin. Pro rezervaci volejte: 416/463-3182
vecer. Ozve se vam - Dasa.
Vera Kohoutova
Jezinky bezinky
pod rezijnim vedenim Maji Breinerove
Magie okamziku s J. Hlavacovou a P. Kostkou
Milostne dopisy (pred predstavenim)
Pri hodine poctu si zpival, a to nahlas
Tri v tom (fotoreportaz a recenze)
