Poštovní adresa:

365 St. Clarens Ave.

Toronto, Ontario, Canada, M6H 3W2

Telefon Toronto: (416) 530-4222

Telefon Praha: 222-261-811

ISSN 1186-9283 (Print)

ISSN 1923-1784 (Online)

E-mail: abe@satellite1-416.com

& satellite1-416@satellite1-416.com

Roční předplatné je dobrovolné!

Pokud chcete poslat šek, označte ho

Satellite 1-416

Vítejte na stránkách




Měsíčníku Satellite 1-416 

16. prosince 2021; číslo 12

uzávěrka třetí čtvrtek v měsíci - dáno na internet 16. 12. 2021

 
 Důležité odkazy
Kalendář a bohoslužby
(co se bude dít v naší komunitě)
Galerie Marie Gabánkové
Další webové stránky
Nové divadlo
Fotbal
Hokej   NHL
Dárci
Úmrtí 2021
Úmrtí 2020
***http://zpravy.org/1/kalendar.htmlhttp://zpravy.org/1/kalendar.htmlhttp://paintinggallery.nethttp://zpravy.org/1/web.htmlhttp://divadlo.zpravy.cahttp://fotbal.zpravy.cahttp://hokej.zpravy.caDarci.htmlUmrti_2021.htmlUmrti_2020.htmlhttp://zpravy.org/2021/Mediashapeimage_2_link_0shapeimage_2_link_1shapeimage_2_link_2shapeimage_2_link_3shapeimage_2_link_4shapeimage_2_link_5shapeimage_2_link_6shapeimage_2_link_7shapeimage_2_link_8shapeimage_2_link_9

Vánoční mikro-příběhy z prvé poloviny života

Je to zvláštní čas. Tenhle čas vánoční. Tak nějak začíná první adventní nedělí a končí okolo Tří králů. Občas se něco zajímavého stane a jindy je tento čas v poklidu.

Podívejte se na Rybovu vánoční mši a pokud nevíte jak,

tak zde je s animovanými obrázky Josefa Lady.

Klepněte na tuto linku a nenechte se odradit reklamami  v úvodu.


Chtěl bych udělat krátké shrnutí několika vánočních vzpomínek, jak si je pamatuji. Začněme rokem 1951, kdy mně byly tři roky.

***

1951

První Vánoce, na které si pamatuji. Dostal jsem pod stromeček velké nákladní auto. Celé dřevěné i náprava předních kol byla dřevěná, takže občas praskla. Auto jezdilo bez předních kol, dokud je dědeček neopravil. Vzal si kola do Černošic a přivezl novou nápravu. Auto opět jezdilo, dokud opět nepraskla přední náprava. Někdy pro změnu praskla zadní, když jsem tuto vejtřasku používal jako vozík při jízdě s kopce…

1952

Pod stromečkem byl velký medvěd přikrytý stavebnicí Merkur 3a. Omyl tentokrát spočíval v tom, že stavebnice Merkur 3a byla doplňkem k stavebnici Merkur 3 a tak se z toho mnoho nedalo postavit.

1953

Tentokrát to byla nádherná souprava nákladního vlaku s kolejnicemi, které byly okolo vánočního stromku. Vagóny byly jako z nákladového nádraží na Žižkově. Jedinou nevýhodou bylo, že chyběla lokomotiva, která se buď nevyráběla nebo nebyla před Vánocemi v obchodě. Vagóny však jezdily i bez ní. Buď dokola nebo z dětského pokoje do ložnice, kde byl kolejím konec. Občas vlak vykolejil.

1954

Stavebnice Merkur 5 se šedesáti šroubky a dokonce s malým elektromotorem neměla chybu. Po prázdninách jsme měli naše Vánoce zobrazit v hodinách kreslení. Elektromotorek vypadal v mém podání jako noční košile, ale hlavní problém byl v tom, že jsme měli Vánoce nakreslit se stromkem na stole. To bylo proti mému přesvědčení, protože u nás byl stromeček vždy velký a na zemi. Paní učitelka Volicerová trvala na svém já taky. Zobrazil jsem tedy náš smrček jak prorůstá skrz stůl až na podlahu. Dostal jsem za čtyři a akademická malířka to zhodnotila i na konečném vysvědčení, takže jsem měl z kreslení rovněž dostatečnou. Za svůj život jsem se setkal s řadou výtvarně neschopných přátel, ale že by ještě někdo měl čtvrtý stupeň z výtvarné výchovy takového specialistu jsem nepotkal. Podle pověsti se mi nejblíž přiblížil můj jmenovec Mikoláš Aleš, který za pravdivé vyjádření měl prý z kreslení ve škole za tři.

1956

Vánoce vykopaly válečnou sekeru se správcovou paní Kuchařovou. Nejenže jsme neměly jako děti doma tehdy rozjíždějící se hit televizi, ale dokonce ani rádio. Na Štědrý den však k našemu oknu vedl dlouhý drát až na klepadlo a druhý drát, který byl uzemněn na hromosvodu. Tušil jsem, co by to mohlo být. Jednalo o malou krabičku
, kterou jsem viděl v prosinci v obchodě s elektro přístroji. Tato krabička však nefungovala na elektřinu, ale pouze musela být připojena na anténu a uzemnění. Druhý den již tatínek, přívrženec vážné hudby, vychutnával na mém dárku vánoční přenos Prodané nevěsty z Národního divadla až do doby, kdy byl přenos ukončen pozornou správcovou domu, která drát z rozbitého hromosvodu pohotově odmontovala, pro případ, že by byla bouřka. Marně jsme vysvětlovali, že v zimě bouřky nejsou a i kdyby byly, že hromosvod je přerušen a že tudíž nemůže uhodit. Neuhodilo, ale sisyfovský boj, kdy jsme během odpoledne namontovali anténu a uzemnění, což mělo trvání do deváté hodiny večerní, kdy naše domovnice zamykala barák a přibrala další povinnost – odmontovat uzemnění - trval několik roků. Nebyl to jediný boj, který jsme sváděli s příslušníky domovní správy. V sousedním baráku měl podobnou funkci pan Schönherr, ten se vyznačoval tím, že bral dětem hrajícím vybíjecí či kopací hru míče, okamžitě je rozřízl a pak jim vracel půlky pumlíčů, které jsme nosili na hlavě a provokovali ho, že nám udělal pěkné čepičky.


Na obrázku Angelo musicante,

Fra Angelico

1960

V tomto roce došlo k legendárnímu souboji mezi mistrem světa Michalem Botvinnikem a Michalem Talem. Tal potřeboval k mistrovskému titulu 12 ½, což se mu podařilo, zatímco Botvinnik získal pouze 8 ½ bodů. Já i Míla Bonner jsme tento souboj sledovali s napětím a rozdali jsme si to. Já byl Tal, Míla byl Botvinnikem. Jenže v našem souboji tomu bylo naopak Botvinnik (Míla) vítězil. Každodenní souboj, který se konal odpoledne po vyučování trval až do Vánoc. Tatínek vystihl moji frustraci a pod stromečkem byly pro mne nachystané dvě publikace. Během vánočních svátků jsem je pečlivě nastudoval a v lednu jsme se chystali na další souboj, jenže moje studie šachu nějak nepomohla, sice jsem někdy vyhrál, ale skóre se nelepšilo. Teprve koncem ledna z Míly vylezlo, že on dostal podobnou učebnici šachu od Luďka Pachmana, kterou během vánoc také pečlivě prostudoval. Geniality velmistrů jsme se však ani jeden nedopracovali. Škoda.

1963

Vánoce přišly o něco dřív a v naší rodině již dlouho nedominovala krystalka, ale pořádné rádio po mnoha předchozích pokusech se zhotovením amatérského tranzistoráku se k nám přistěhovalo až s gramorádiem
Barcarola 1009A. Problém byl v tom, že jsme nevlastnili gramofonové desky a tak zpočátku toto rádio, které mělo i VKV sloužilo spíše jako krátkovlnný přijímač k poslechu londýnského vysílání. Po příchodu ze školy se každý den poslouchalo zahraniční vysílání z Londýna, večer z Paříže, později Hlas Ameriky z Mnichova. Na pořadu od tří do šesti bylo pravidelné hudební odpoledne Svobodné Evropy s Ľudem Dvorským, Honzou Doubou a Rozinou Jadernou, později Pokornou. Kvalitní desky stále chyběly. O elpíčkách jsme pouze snili a v tu dobu vyšlo epíčko (čtyři songy, z každé strany dva) Spirituál kvintetu. První byl Michael Row the Boat Ashore, z druhé strany byla populární píseň Woody Guthrieho Good Night Irene. Konečně jsem měl vánoční dárek, zašel jsem do Supraphonu a za dvacet korun desku zakoupil. Jenže moje sestra měla podobný nápad, že si tuto desku koupí. Celý prosinec jsem ji to rozmlouval, že se jedná o nekvalitní nahrávku, která je předražená. Nakonec ji nekoupila, ale dostala pod stromeček.

1964

Toho roku naděloval István, což byla přezdívka učitele Mirka Grossera, pro jeho maďarský původ. Nebyl pilný ani inteligentní. Mělo to své výhody. Nečetl většinou písemné práce, ale za to před vánočními prázdninami nám odkázal 15 technických výkresů. A tak jsme celé Vánoce místo pod str
omečkem seděli za rýsovacím prknem.

1968

Po pochmurných Vánocích bylo možné koupit v Polském kulturním středisku desku Msza beatowa Pan przyjacielem moim. Autorkou je Katarzyna Gärtner. Desku nahrála skupina Czerwono-Czarni ve složení Tadeusz Mróz, Henryk Zomerski, Klaudiusyz Maga a Ryszard Gromek. Původně snad byla uvedena v kostelu v Podkowie Leśnej již v roce 1965. Od té doby si tuto desku spolu s Czeslawem Niemenem hraji každé vánoce. A pokud si ji chcete poslechnout tak klepněte na obrázek desky vpravo nebo

zde.

1977

První Vánoce v kriminále v Libkovicích, kde ve společenské místnosti po slavnostní večeři, promlouvá k vězňům starší vychovatel podporučík Parkmann: „Chlapi uklouznout může každý, ale jde o to, abyste si z toho vzali poučení a tak vám přeji, abychom se zde v příštím roce společně ve zdraví opět setkali…“ Nedomluvil. Byl přerušen bučením, pískáním a výkřiky: „To snad nemyslíš vážně!“ Snad i nadporučík si uvědomil, co plácnul za blbost, proto svůj vánoční projev, či přípitek bez alkoholu rychle ukončil a pustil v televizi východoněmecký první program Ein Kessel Buntes.

1978

V druhé polovině roku se zjistilo, že Národní podnik Precioza neplní plán a vedení tohoto zločineckého podniku přikázalo, aby vězňové pracovali ještě jednu noční směnu navíc. Do té doby se v týdnu, kdy byly noční šichty dělalo jen pětkrát. Takové vykořisťování ani socialistický Zákoník práce nedovoloval. Stálo tam jasně, že pracující musí mít mezi dvěma týdny nejméně 32 hodin volna a když se končilo v neděli v šest ráno
a začínalo pracovat v pondělí v šest ráno, tak časový rozdíl byl pouze 24 hodin. Odsouzení se této chyby rychle domákli a v první skupině, kterou to postihlo hned šest vězňů nenastoupilo na šichtu. Dostavilo se bouchací komando a všichni skončili na díře. O týden později na Béčku již počet  těch, kteří požadovali, aby se zákony dodržovaly byl podstatně nižší. Našli se dva nebo tři odvážlivci. A u nás na Céčku byla morálka v pondělí před sobotní šichtou velmi vysoká. Téměř jednomyslně se odhlasovalo, že v noci ze soboty na neděli stroje umlknou. Čas však přinesl nepřímou úměru. Ve středu počet odhodlaných klesl na polovinu. Občas za mnou někdo přišel někdo z odvážlivců, jestli jsem i já kapituloval. Vždy jsem pravil, že si to ještě rozmyslím. V pátek již se o sobotní šichtě nemluvilo a hodinu před nástupem na šichtu to vzdal poslední. Vzal jsem tedy stravenku odevzdal ji kapitánu Berkovcovi s odůvodněním, že je to proti platným zákonům. Odpověděl, že mne nejpřísněji potrestá. Jediný spoluvězeň inženýr Antonín Dobner prohlásil: „Když nejdeš do práce, ani já nepůjdu.“ A tak jsme zůstali dva. Bouchací komando nepřišlo a kapitán Berkovec se potutelně pouze usmíval. Netušil jsem, co má za lubem. Uběhl týden a stále nic. Až 27. listopadu si mne zavolal a nechal mne sfárat na díru na třicet dnů. Okamžitě jsem věděl, co ten šibal vymyslel. Znamenalo to, že přes vánoční svátky budu v korekci. Oba jsme netušili, že mi připravil pěkné nekomerční Vánoce. Místo toho, abych do sebe lil šumák nebo magorák a přežíral se sušenkami, pišingry a kouřil jednu cigaretu za druhou, jsem strávil krásných pár dnů v nerušené meditaci. Partnerem mi byl Karel Dostál, který se již před Vánocemi předčasně zfetoval a tak ho šoupli ke mně na díru do korekce. Bylo mu zle a činil pokání, že jestli bude příští rok na svobodě, tak se žádného opojného nápoje ani malého piva nedotkne.  Nevím, jestli se mu to podařilo.

1980

Na Štědrý den, první Vánoce v exilu v Ottawě, přišli s dárky Šuchmovi a pak mne pozvali na večeři Neudorflovi. Hned po nich jsem vyrazil stopem z Ottawy do Toronta. Teploměr při cestě zpátky ukazoval -37°C. Myslel jsem si, podle Jacka Londona, že to je tady v Kanadě každou zimu. Byla to krásná cesta. Nikdy jsem nikde nečekal déle než pět minut a zastavilo snad každé třetí auto. Od té doby mám představu, že jsou v Kanadě kruté zimy. Zatímco pozdější sekretářka ČSSK Karla Hartlová přišla do Kanady v roce, kdy zima byla výjimečně mírná a poučovala příchozí: „Zimy jsou zde mírné, prakticky žádné, mnohem mírnější než v Evropě.“ Nevím, jestli změnila od té doby názor. Dlouho jsem ji neviděl, ale v názoru na kanadskou zimu jsme se tehdy neshodli, ba krutě pohádali.

1989

Naplnilo se tušení lidu, že ono to praskne. A skutečně to v roce 1989 prasklo a my jsme se mohli po prvé vrátit zpět. Václav Havel ve svém novoročním projevu oznámil novinku, že naše země nevzkvétá, což jsme všichni věděli, ale poprvé to řekla nově zvolená hlava státu. Od té doby se to střídá. Vládnoucí strana před volbami tvrdí, že to vzkvétá a opozice má na mysli opak.

Aleš Březina - Toronto

***

Vánoční na ticho

Je téměř nemožné a také nepatřičné psát vánoční kurzivku věčnou tužkou nebo na psacím stroji a bůh koníren, ten, který rozkázal oslíku a volečkovi dýchat na Jezulátko, mi to řekl.

Uposlechl jsem a opatřil jsem si pero s násadkou, takové, které je nutno namáčet v kalamáři. Málem jsem si odvykl podobným nářadím pracovat.

(Proto kaňky.)

Ta největší nad slovem ticho.

Už jsem těch Vánoc prožil tolik, že mi z nich nic jiného nezbylo. Navykl jsem si o Štědrém večeru, zatímco lidé sedí doma u vánočních stromků, potulovat se prázdnými ulicemi. Na Štědrý večer se mi daří slyšet v Brně na chodnících vlastní kroky. Není to nejlehčí chvíle a často se ptávám: Kam?

Připadá mi to však vzácné.

Kdysi dávno jsem slyšel ticho všude. Na nebi i na zemi.

Kdysi a dávno.

Pamatuji se na Vánoce, o kterých pastýři troubili u nás doma na křídlovku a práskali do tmy třímetrovým kočárem. Jeden z nich měl jenom jedno oko a vypadal jako anděl mávající jediným černým křídlem.

Proč tak dělali?

Snad proto, že s čerstvým sněhem napadlo až příliš mnoho ticha?

Nevím.

Mívali jsme na střední škole profesora přírodopisu, který dojížděl do Brna z Olomouce na bicyklu.

(Vyprávím tu o něm, protože nemám rád sentimentální kurzivky o Vánocích.)

Mívali jsme na přírodopis profesora, jehož oblíbená otázka zněla: „Potí se koroptev, nebo nepotí?"

Když někdo odpověděl, že koroptev se potí, vyletěl od tabule. Když jsme tvrdili, že se nepotí, letěli jsme taky. Kdosi upřímný pmhiásil, že neví. Letěl obloukem.

Z širého zoufalství jsme se pak pokusili hlásat: „Neví se." Pan profesor se rozčilil: „laková cmbrva jako vy nesmí si dovo­lit říci,neví se'."

Potom sedl na bicykl a smál se po celou cestu z Brna do Olomouce.

Je to docela jedno, jestli vím, nebo jestli nevím. Nejsem z toho o Vánocích smutný. Naopak. Učím se znovu slyšet ticho a přicházívám v tom tichu na věci, které nikdy nevyslovím na­hlas, abych to ticho neporušil.

Mívali jsme na střední škole profesora přírodopisu, který dojížděl do Brna z Olomouce na bicyklu.

(Vyprávím tu o něm, protože nemám rád sentimentální kurzivky o Vánocích.)

Mívali jsme na přírodopis profesora, jehož oblíbená otáz­ka zněla: „Potí se koroptev, nebo nepotí?"

Když někdo odpověděl, že koroptev se potí, vyletěl od tabule. Když jsme tvrdili, že se nepotí, letěli jsme taky. Kdosi upřímný prohlásil, že neví. Letěl obloukem.

Z čirého zoufalství jsme se pak pokusili hlásat: „Neví se." Pan profesor se rozčilil: „Taková embrya jako vy nesmí si dovolit říci ,neví se'."

Potom sedl na bicykl a smál se po celou cestu z Bma do Olomouce.

Je to docela jedno, jestli vím, nebo jestli nevím. Nejsem z toho o Vánocích smutný. Naopak. Učím se znovu slyšet ticho a přicházívám v tom tichu na věci, které nikdy nevyslovím nahlas, abych to ticho neporušil.

Jan Skácel - Třináctý černý kůň - Brno 1993 - nakladatelství Blok

***



Nový domov 2.0

Prosincové číslo Nového domova má zajímavý rozhovor s Josefem Hallou a Alenou Štěrbovou o doktoru Karlu Kochovi, který založil na Slovensku sanatoria,  zúčastnil se protinacistického odboje, byl vězněn komunistickým režimem, emigroval do Kanady a zemřel v Torontu v roce 1981.



Prosincové vydání Nového domova naleznete zde.

***







Vánoční pozdrav Jany Fafejtové

Naše spolupracovnice Jana Fafejtová se po letním úrazu vrátila z nemocnice, zdraví naše čtenáře a doufá, že v příštím čísle již bude mít pravidelný příspěvek

***

Nokturna objektivem Ládi Soudka

Dne 5. prosince 2021 se uskutečnila poslední letošní Nokturna.

Pěkné fotky nám poslal náš kolega Láďa Soudek





***

Slovinskem a Burgenlandem v červenci 2021

Když jsme si doopravdy uvědomili, že se po dlouhé době zase hranice pomalu otevírají a letní měsíce přinesou pandemické zklidnění, nastal čas se poohlédnout za vinné tratě a zvlněná pole valtické přítomnosti a pokusit se ochutnat vinnou révu ve své lahodně tekuté formě u sousedů.

Nechtěli jsme cestovat ani daleko, ani blízko, jen tak trochu okusit pocit, že opět můžeme. Nechtěli jsme, aby se nám z toho pocitu příliš zamotala hlava. Chtěli jsme se dotknout toho pocitu lehce, snesitelně, aby se naše bytí nezhroutilo pod tíhou znovu nabyté volnosti. Naše bytí bylo stále ve střehu: opravdu je už železná závora zvednutá? Není to nějaké zrakové mámení? Šalebnost? Klam? Šedý zákal? Paměť? Nečeká pandemie někde zákeřně v tichu a pološeru jako všudypřítomný tajný a tajemný příslušník z minulosti ne tak zcela nedávné, aby svým vrtochem odebral cokoliv, kdykoliv a komukoliv?

Silný déšť a tmavá, zlověstná obloha od Vídně jižním směrem po dálnici A2 nás jako kdyby neustále upomínala a navracela do tmavé a hrozivé minulosti, kdy se železné závory zvedaly jen občas a velmi těžce, až jednoho dne zrezivěly a pod tíhou silného deště praskly. Ale ty závory nás silně poznamenaly a připomínaly se i ve chvílích, kdy to nebylo vůbec zapotřebí. A místo abychom vnímali krásu míjející krajiny, zelené pastviny zvedající se do kopců a hor, tak jsme zaháněli chmurné kapky minulosti stěrači na předním skle a vlhkost vzpomínek nám stékala po karosérii našeho auta.

Vždycky jsme jen rychle Slovinskem projížděli k Jaderskému moři. Je to malá země a projede se po dálnici za pár krátkých hodin. Narodila se z rozpadlé Jugoslávie počátkem 90. let minulého století. Často jsme chtěli zastavit a navštívit hlavní město Lublaň, ale vždycky jsme nakonec město objížděli po dálnici a slibovali si, že určitě už příště zastavíme.

Stále silně prší. Nechceme tomu věřit: vrcholný červenec a tolik padající vody z šedivých mraků. Kdy to přestane? Jedeme na jih a chladný den nás doprovází již od samého rána. Jakoby nám Slovinsko nebylo k návštěvě souzené. Je to země, kterou máme vždy jen projet za chorvatským sluncem a mořem? Zastavujeme u dálniční pumy a zahříváme se teplou kávou. Stále však pokračujeme rakouskou dálnicí, ale k slovinským hranicím se začínáme pomalu přibližovat. Sjíždíme směrem na Volkermakrt a Bad Eisenkappel a po horské cestě B82 se auto začíná šplhat zákrutami k hraničnímu přechodu Jezerski vrh ve výšce 1215 metrů. Míjíme jen několik aut jedoucích opačným směrem. Přechod je zahalen v téměř neprostupné mlze. Sjíždíme dolů do údolí už na slovinské straně hor. Cesta se kroutí. Jedeme pomalu. Tak opravdu Slovinsko a v červenci. Začíná jemně mrholit. Mlha houstne. Zastavujeme v údolí u kapličky sv. Ondřeje. Na chvíli se obloha rozevírá a zahlédneme vrcholky vysokých štítů. Opravdu Slovinsko a v červenci.

Déšť konečně ustal. Asi po hodině klidné cesty jsme v cíli našeho putování. Kamnik je malé podhorské město, jehož výstavba proběhla především za dob habsburské monarchie. Domy, náměstí, názvy obchodů odkazují na uplynulou habsburskou přítomnost, se kterou se v této části střední Evropy setkáme téměř na každém kroku. Zaniklá říše byla propletená nejen různorodými jazyky, někdy srozumitelnými, jindy zcela nepochopitelnými, podobnými a přesto rozdílnými chutěmi, obchodními cestami vinoucími se krajinou rozlehlých nížin, hlubokých údolí i vysokých pohoří, ale hlavně s institucí kavárny, která všechny tyto rozdíly společně propojila v chutnou a osvěžující vídeňskou melange s nezbytnou kouřovou clonou, která však dnes zmizela stejně nenávratně jako samotná říše.

Ubytovali jsme se v restaurovaném křídle bývalého kláštera Řádu chudých sester sv. Kláry, klarisek, na okraji dnešní městské části Mekinje, Samostan Mekinje. Dnes tento bývalý klášter slouží různým evropským projektům a programům jako veřejná instituce, kulturní centrum, města Kamniku. Podkrovní nová část opraveného kláštera nabízí příjemné a pohodlné pokoje k přespání.

Ticho a zase jen ticho. Občas z našeho otevřeného okna zaslechneme kokrhání kohouta, jímavé pískání káně a nezaměnitelného krkavce. Nehybnost podvečera je každou hodinu rozhýbána odbíjením hodin na klášterním kostele. Blízká pole, kopce a vzdálené hory se halí do závoje padající mlhy. První hvězdy probleskují na tmavnoucí obloze. Usínáme v bezpečném objetí klášterních zdí.

Kamnik leží v blízkosti Kamnicko-Savinjských Alp. Cesta do samotného sedla k osadě Kamniška Bistrica vede údolím k prameni stejnojmenné řeky: čistá, divoká horská bystřina smaragdové barvy se bystře a nezadržitelně vrývá do kamenitého koryta a chvátá do údolí, kde se asi po třiceti kilometrech vlévá do řeky Sávy. V laguně říčního pramene se lze ponořit a osvěžit v letním horku.

Druhý den lanovkou na alpské pastviny náhorní plošiny Velika Planina. Tato rozlehlé náhorní plató umožňuje loudání kamenitými cestami kolem stád pasoucích se krav, dřevěných usedlostí, ve kterých pastýři od jara do podzimu pečují o svá stáda a mléčné produkty. Starý, dřevěný kostelík na vyvýšenině poukazuje k transcendentnímu rozměru tohoto jedinečného místa. Výhledy na bělostné štíty a hluboká údolí jsou odměnou za trpělivou chůzi v prachu cest. Vůně léta je hmatatelná a horský vzduch omamný.

K večeru odpočíváme v restauraci Orient, nedaleko centra města. Kamniška Bistrica zurčí a šeptá hned vedle našeho stolu. Pokrm z balkánských specialit zasytí hlad a uhasí žízeň jako chléb a víno náhorní plošiny. Ve městě je několik příjemných kaváren, cukráren, restaurací, i domácí pekárna, kde se zastavujeme a kupujeme čerstvý, domácí chleba. Snad jako kdyby ospalá atmosféra města byla příjemným doplněním červencového
podvečerního klidu. Návštěvníci se vracejí v roce pokračující pandemie stále pomalu.

Arboretum Volčji Potok je zelený park a klidná oáza růží, vzácných stromů, keřů, rostlin, zpěvavých ptáků, polétajícího hmyzu, tichých pěšin, dřevěných altánků k posezení. Touláme se parkem. Osamělé lavičky osvěží krátký odpočinek. Nad tůní s rákosím poletuje kolibřík. Odpolední vánek čechrá listy dubů, buků a javorů. Jsou nyní živě zelené. Občas se mezi větvemi zableskne téměř neviditelná pavučina. Čmeláci poletují nad lučními květinami. Barevný koberec letní proměny končí v nedohlednu.

Návštěva Kamniku končí a odjíždíme směrem na Dravograd. Zastavujeme na hlavní cestě a v místní nenápadné kavárně popíjíme jedno z nejlepších překvapení (bylo jich několik) během našeho putování: cappuccino. Čerstvé, vláčné, hutné, načechrané, voňavé: chuťová rozkoš kousek od divoké řeky Dravy. Řeka nás doprovází až k nenápadnému odbočení do kopců k rakouským hranicím. Před Grazem se napojujeme na dálnici severním směrem až k výjezdu na Fürstenfeld. Po chvíli už zastavujeme u penziónu v malé vesnici Bad Loipersdorf. Nacházíme se na rozhraní Štýrska a jižního Burgenlandu. Zde strávíme následující tři dny.

Burgenland letos slaví 100 let připojení k Rakousku. Nevelké území obývané převážně rakouskými Němci bylo v rámci Pařížských dohod z roku 1921 připojeno k Rakousku. Hlavním i správním městem v severní části země byl roku 1925 určen Eisenstadt. My se však pohybujeme v jižní části Burgenlandu. Cyklistické stezky nás vedou polní krajinou okolo řeky Raab a zastavujeme se ve městě Jennersdorf. Navštěvujeme také město Güssing s monumentálním hradem tyčícím se nad městem a dobrou zmrzlinou v cukrárně na hlavním náměstí. Z města se na kolech vydáváme po cyklistických stezkách směrem do města Heiligenbrunn, kde se u kapličky sv. Ulricha osvěžujeme vodou vytékajícího z místního léčivého pramene.

Navečer se zastavujme již kousek od našeho penzionu v domácí zahradní restauraci Buschenschank Sammer, výborný vinný šenk, heurige, se svou typickou atmosférou Gemütlichkeit, hojně navštívený hlavně místními. Kvalita domácího jídla (šunky, slaniny, klobásek, sýrů, čerstvé i nakládané zeleniny, chleba) a bílého vína z vlastních vinic je jedinečná a lahodná. Po celodenní cyklistické námaze si tento kulinářský zážitek zasloužíme.

Odjíždíme a cestou již zpět domů se krátce zastavujeme v Güssingu. Pokračujeme silnicí B56 v těsné blízkosti maďarských hranic do malé vesnice Moschendort. Jak nám bylo doporučeno, v nevelké vinotéce si kupujeme dvě láhve červeného vína z místní produkce a pak již směrem severním. Zde se před námi otevírá ona pravá oblast burgenlandských vinic a úrodných polí. Škoda, že už nemáme více času si tuto oblast prozkoumat na kolech. Snad příště. Zastavujeme se v městečku Lockenhaus, kde se pořádají víkendové gastronomické slavnosti: osvěžující zastávka. Středověký hrad tyčící se nad městem však míjíme a po chvíli již jedeme rychlou cestou B61a/S31 směrem na Eisenstadt. Podél Neziderského jezera s krátkou zastávkou ve městě Rust i blízkého jezera pokračujeme do městečka Purbach. Není tak turistické jako Rust, ale pro nás příjemné a klidné zároveň. Je už pozdní odpoledne a pomalu se vydáváme směrem na Vídeň a pak již večerní dálnicí k moravským hranicím.

Od rána projíždíme od jihu na sever touto zemí. Zemí, která se relativně nedávno stala součástí Rakouska, ač historicky patřila Uhrám: tedy opět patřila do oné velké etnické rodiny zaniklé říše, jejíž odkaz si osobně osvěžujeme putováním různorodými jazyky, někdy srozumitelnými, jindy zcela nepochopitelnými, podobnými a přesto rozdílnými chutěmi, obchodními cestami vinoucími se krajinou rozlehlých nížin, hlubokých údolí i vysokých pohoří.  Ještě se krátce zastavíme v podvečerním slunci ve vídeňské kavárně Sperl. Ta všechny naše zážitky propojila v chutnou a osvěžující melange dnes však bez kouřové clony, která zmizela stejně nenávratně jako samotná říše, ale jejíž hmatatelná přítomnost i nadále nepřestává inspirovat.

Karel Foustka, 2021 - obrázky z Kamniku

****

Úmrtí

Ing. Petr Uhl

8. 10. 1941 – 1.12. 2021

Byl český levicově orientovaný novinář a politik, za normalizace disident a signatář Charty 77, od června 1990 do června 1992 poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění za Občanské fórum, později za Občanské hnutí, v letech 2002–2007 člen Strany zelených.

Petr Uhl promoval v roe 1963 na ČVUT jako strojní inženýr a od roku 1966 učil na Střední průmyslové škole strojnické. Na podzim roku 1968 zalořil Hnutí revoluční mládeže, v jehož čele stál až do svého uvěznění 15. prosince 1969. V jednom z prvních procesů byl odsouzen ke čtyřem rokům vězení.Byl jedním ze spoluzakladatelů Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V roce 1979 byl odsouzen na pět let vězení. Po propuštění roku 1984 pracoval jako topič a strojník. Vydával informace o Chartě 77 byl aktivní ve Východoevropské informační agentuře. Byl členem Občanského fóra byl ředitelem ČTK (ČSTK). Spolupracoval se Stranou zelených, s kterou se později rozešel.

Petr Uhl sám sebe charakterizoval: „Mám velkou citlivost k sociálním problémům, k diskriminaci a k nerovnoprávnosti. Politicky se označuji za socialistu, který má blízko k sociální demokracii. Dále jsem levicový liberál a hodně mě ovlivnilo zelené myšlení.“ Uhl odmítal sovětský imperialismus, stalinismus a prohlásil o sobě: „Moje politické názory jsou natolik marxistické, socialistické, levicové, že se příliš rozcházejí s praxí i teorií komunistické strany.“[24] Sám byl proto komunistickým režimem pro své levicově demokratické názory v letech 1969–1973 vězněn. Kromě sovětského současně odmítal i americký imperialismus a intervencionismus, v 60. letech se pak v Paříži zúčastnil protestů proti válce ve Vietnamu.

Podle vlastních slov se před rokem 1989 nehlásil přímo k trockismu, ale k revolučnímu marxismu, i když mnozí lidé z Hnutí revoluční mládeže se k trockismu hlásili. Členem Čtvrté internacionály byl až od roku 1984, vystoupil v roce 1992, když ho jeho pařížští soudruzi přesvědčovali o tom, že už není marxistou. Tím zůstal do konce života, ale už se nepovažoval za revolučního marxistu. Uhl ztratil postupně, již od roku 1969 do roku 1989, víru ve světovou revoluci a v úspěch jejích tří front – antikapitalistické revoluce, národně-osvobozovacího boje a revoluce proti byrokratické diktatuře stalinského typu. Od listopadu 2002 byl členem Strany zelených, ze které v lednu 2007 vystoupil na protest proti účasti SZ v Topolánkově vládě.    

(wiki)

***

Ing. Miroslav Zikmund

14. 2. 1919 – 1.12. 2021

Narodil se do rodiny strojvůdce Antonína Zikmunda a jeho manželky Magdaleny, rozené Voráčkové, v Plzni, kde žili do roku 1927.  Po maturitě v roce 1938 začal studovat Vysokou obchodní školu. Protože na počátku druhé světové války němečtí okupanti uzavřeli české vysoké školy, mohl ji ukončit až v roce 1946. Na škole studoval s Jiřím Hanzelkou, který byl jeho partnerem na cestách i spoluautorem jejich knih.

V letech 1947–1950 podnikl spolu s Jiřím Hanzelkou cestu do Afriky a Jižní Ameriky. Celou tuto výpravu absolvovali společně vozem Tatra 87. Z této cesty bylo rozhlasem odvysíláno přes 700 reportáží. Na této cestě udělali velké množství fotografií a natočili množství filmového materiálu, jehož dokumentární cena je značná. Afrika byla tehdy pod nadvládou evropských koloniálních mocností. O komunistickém puči v Československu v únoru 1948 se dozvěděli v Belgickém Kongu, kde místní tisk věnoval události ve střední Evropě jen malou pozornost. V libyjské Syrtě měla po sabotáži jejich tatrovka havárii, v Egyptě přenocovali na vrcholu Cheopsovy pyramidy, v Tanganice vystoupali na vrchol Kilimandžára, v konžském pralese se setkali s Pygmeji, z Kapského Města se přeplavili lodí do Buenos Aires, v Riu de Janeiru na pláži Copacabana se Zikmund málem utopil při koupání v moři, v Ekvádoru, kde uvažovali o emigraci z
Československa, se setkali s lovci lebek z kmene Šuárů.

Podle Zikmunda byl svět v době jejich cesty do Afriky a Jižní Ameriky bezpečnější. Během africké cesty navštívili například Itálií ovládané Somálsko, které je na počátku 21. století zhrouceným státem nebezpečným pro cizince. Nejnebezpečnější situaci v Africe zažili Zikmund a Hanzelka v Habeši, kde je přepadli lupiči.

Po roce 1989 začal znovu cestovat do zahraničí. V roce 1991 se vydal do Japonska, v roce 1992 do Austrálie a v roce 1994 na Nový Zéland. V roce 1996 se účastnil s dokumentaristou Milanem Maryškou expedice „Sibiř – peklo, nebo ráj“, ze které vznikl stejnojmenný čtyřdílný dokumentární cyklus. V roce 2000 podnikl cestu na Srí Lanku a Maledivy a také do USA.

V roce 1993 byla Zikmundovi a Hanzelkovi udělena za celoživotní dílo Cena E. E. Kische, v roce 1999 převzali z rukou českého prezidenta Václava Havla Medaili Za zásluhy II. stupně. Dlouhou dobu žil ve Zlíně a v roce 2014 mu byl udělen čestný doktorát Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. V témže roce dne 28. října mu český prezident Miloš Zeman udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.

Na konci června 2021 patřil mezi 13 nejstarších mužů České republiky. Zemřel v Praze dne 1. prosince 2021.

Celé dílo je napsáno společně s J. Hanzelkou (oba autoři si dokonce rovným dílem dělili i všechny honoráře) a týká se výhradně jejich cest. Cestám je věnována také stálá expozice v Muzeu jihovýchodní Moravy ve zlínském zámku S inženýry Hanzelkou a Zikmundem pěti světadíly, otevřená 30. listopadu 1996. V roce 2013 byla tato expozice přestěhována do bývalého areálu Baťových závodů (Svitu) a nově instalována v budově Baťova institutu.

(wiki)

***


Na dotazy čtenářů odpovídá český právník Jaroslav Horký

Dobrý den, chtěla bych se zeptat, zda mám nárok na nějaké dědictví po matce, když napsala závěť, kde vše odkazuje jen mé sestře. Dá se tato závěť nějak napadnout?

Matka by Vás musela vydědit, jinak Vám náleží nárok na povinný díl, což u dospělé osoby činí jedna čtvrtina povinného dílu. To vše za předpokladu, že je závěť sepsaná platně dle zákonem stanovených pravidel. V rámci dědického řízení lze napadat závěť i vydědění, listinu o vydědění musí zpochybnit buď vyděděná osoba, pokud jsou v závěti důvody vydědění uvedeny. Nevysloví-li zůstavitel důvod vydědění, má nepominutelný dědic právo na povinný díl, ledaže se proti němu prokáže zákonný důvod vydědění, zde musí žalobu podat ten, kdo namísto vyděděné osoby dědí, zde tedy vaše sestra.

Dobrý den, chci převést, či darovat byt v osobním vlastnictví členovi rodiny. Je převod a darování  totéž? Co je pro mne jako letitou důchodkyni finančně nejvýhodnější?

Převod je i darování  a je  bezúplatný. Bezúplatný převod je darem, v rámci rodiny je příjem z takového daru osvobozen od daně. Ten je  pro Vás výhodnější

Mám dotaz, a to ohledně vyplacení peněz z dědictví. Před dvěma roky mi umřel otec a po dědickém vypořádání jsme se já, můj bratr a naše matka dohodli o částce která nám bude ze strany matky vyplacena. Jelikož nemá dostatek prostředků na okamžité vyplacení, tak dohoda, uzavřená před právníkem zněla, že nás matka oba vyplatí do dvou let od domluvy. Termín se blíží letos v únoru a zatím nic. Jelikož máme dobré vztahy, nechci na matku příliš tlačit ale peněz je třeba stále. Jak mám postupovat, aby se dohoda splnila?

Dohoda sepsaná v rámci vypořádání dědictví má charakter smlouvy o úhradě dluhu a je nyní na Vás, zda budete její splnění po matce vymáhat. Zkuste se s matkou dohodnou na nižších splátkách, pro zachování dobrých vztahů.

Mám dotaz ohledně spoluvlastnictví. Jedná se o nemovitost v Čechách. Nemovitost by chtěla prodat moje maminka, která dům obývá sama a nyní jelikož je po úraze bude v domě s pečovatelskou službou. A zde nastává důvod dotazu: maminka je na kat. úřadu vedena jako 3/4 vlastník a 1/4 vlastní muž kterého nelze identifikovat, natož dohledat. V katastru je uvedeno P. M. Kanada. Žádnou indicii vedoucí k osobě 1/4 vlastníka nemá ani Úřad pro zastupování státu ve věcech nemovitých. Maminka je majitelkou od 60 let a celou dobu užívají nemovitost bez přítomnosti 1/4vlastnika. Za tu dobu na pozemcích vznikly dvě dílny v hodnotě cca 200.000 Kč , oprava střechy 150.000 Kč a v průběhu 50 let další a další investice hrazené pouze vlastníky 3/4. Co máme dělat abychom nemovitost, pokud se to nepodaří mohli prodat?

V posledních letech probíhá v mnoha případech tzv. do projednání dědictví, a to za účelem dořešení majetkových vztahů k těmto „volným“ majetkovým podílům na nemovitostech. Zpravidla se zjistí, že ideální podíl spadá do majetku státu jako odúmrť, kdy často po osobách zemřelých např. za 2. světové války se již nepodaří dohledat dědice. Pokud se nepodaří dohledat dědice, připadne tento podíl jako odúmrť státu. Je to však zdlouhavý proces. Doporučuji se obrátit na Vámi zvoleného právního zástupce který Vám poradí jak celou věc efektivně vyřešit ve Váš prospěch.

Manžel mi chce darovat dům v Plzni. Chtěla bych vědět, zda v případě úmrtí by měli jeho děti z prvního manželství nárok na dědictví?

Pokud bude dům před smrtí manžela předmětem daru, nebude součástí pozůstalosti. Děti z prvního manželství budou dědit pouze zákonný podíl z ostatního majetku. Může se však stát, že si budou nárokovat započtení daru ve Váš prospěch v dědictví.



Sport

Kvalilfikace MS v Kataru dospěla do svého závěru. Slovensko skončilo ve své skupině na třetím místě a je vyřazeno. Češi budou hrát baráž. Dobře si vede Kanada, která je bez  porážky v čele skupiny CONCACAF.

Zpravodajství z kopané naleznete na:

fotbal.zpravy. ca .

Zpravodajství z hokeje na:

hokej.zpravy.ca

Aleš Březina




 

Celková tvorba do roku 2020

www. paintinggallery.net


Poslední virtuální výstava koláží 2021

www.paintinggallery.ca

Ti, kteří nás podporují

Kdysi jednou…

Při plánování našeho prvního mezikontinentálního šestiměsíčního vandrování světem, jsme – kamarád a já  - věděli, že bychom Vánoce a příchod Nového roku měli trávit někde v Austrálii pod horkým sluncem. Kde? To se ještě uvidí. Že tam bude horko, to jsme hned poznali, jen co jsme na letišti v Brisbane vystoupili z letadla. Na Novém Zélandu, odkud jsme přiletěli, byly příjemné denní teploty, tady to bude jiné! Já jsem z Ontaria zvyklá na vysokou vlhkost vzduchu, i když o ní nestojím, ale kamarád, žijící na západě Kanady v suchém letním ovzduší, tak pro něho to byl hodně silný šok! Měli jsme to rozdělené. On si přivlastňoval při spaní větrník a já se zase poctivě dívala na záchodech pod prkýnka a hledala případné jedovaté červené pavouky (redback spiders), o jejichž bodnutí bych rozhodně nestála. Je to jedno z míst, kde se rádi zabydlují. Měli jsme kliku, žádný se nám do cesty nepřipletl a kamaráda horko nezdolalo!

Austrálií jsme cestovali autobusem, sice jsme přemýšleli si obstarat auto, ale na měsíční pobyt, co jsme zde chtěli strávit, by se nám to nevyplatilo. Autobusová doprava velmi dobrá, dostali jsme se všude, kam jsme potřebovali. A hodně jsme chodili! Nejdříve jsme si zajeli do Sydney, obdivovali metropoli, opera house i přístav, slunili se na známé Bondi pláži, spali u Turků v příjemném pensionu a těch „faláfelů“ co jsme se najedli! Potkali jsme se zde náhodně i s Čechy, bylo to zajímavé setkání. Přiblížili nám více, jak se v Austrálii žije. Co mi okamžitě utkvělo v hlavě, bylo množství venkovních restaurací a už v brzkých odpoledních hodinách plně obsazených. Bylo nám potvrzeno, že v Austrálii se žije na ulicích, je tu stále teplo, domů se chodí jen spát. I já jsem si přivykla celkem rychle místním teplým poměrům, a na místo kalhot a trička jsem nosila sukně. V těch se mi pak i lépe šlapalo, kalhoty se mi neustále lepily na tělo. Umět se přizpůsobit, v tom to vždycky je!

Původní obyvatelé Austrálie jsou aboriginal, domorodí obyvatelé, Australané. Odkud přišli a kdy, není přesně známo. Anglická kolonizace a osidlování země bílými začalo s příjezdem James Cook v roce 1770. O 17 let později prvních jedenáct lodí naplněných obilniny, skotem i dalším, vojáky a hlavně 548 mužských a 188 ženských odsouzenců, připlulo k australským břehům. Celkově bylo do Austrálie přivezeno 160 000 trestanců, země se stala velkým vězením. V té době byly Londýnské věznice přeplněny, nebylo místo pro další zloděje a dívky z bordelů, a tak šup s nimi do Austrálie! A bylo to vyřešeno! Nebylo snadné odtud utéci a i tak, vojenská kontrola byla ostrá. Třeba jste četli velmi dobrou knížku na toto téma od Robert Hughes The fatal shore (Osudný břeh). Doporučuji. Takže vlastně, každý Australan má za předky darebáky. Ha, ha, ha…

Mezi roky 1918 a 1970, australská vláda násilně odebrala aborigionálním rodičům skoro 100 000 malých dětí a přemístila je tisíce kilometrů jinam k náhradním bílým rodičům. Stalo se tak za účelem jejich převýchovy pro asimilaci a přizpůsobení se novým podmínkám. O tomto aktu se mluví jako o Stolen generation (ukradené generaci). Většina z dětí už nikdy své rodiče neviděla, jen několika málo z nich se podařilo utéci. Děti si hodně vytrpěly, byly týrány i sexuálně zneužívány. Stejné kruté podmínky, bezcitnost v jednání, tak jak to probíhalo i tady u nás v Kanadě v klášterních školách. Návštěva muzea v Sydney mně otevřela oči!

Kamarád se kdysi v Rakousku přátelil se dvěma Čechy, kteří emigrovali později do Austrálie. Párkrát si vyměnili vánoční pozdravy a dali o sobě trochu vědět. V našem plánu i bylo, je vyhledat a navštívit. Díky tedy telefonu, tak první volaný se nám ozval. Byl mile překvapen a hned nám řekl, ať přijdeme. Po letech vřelé shledání v rodinném prostředí, sedělo, povídalo se a jedlo až skoro do rána. Druhý den nám manželé nabídli vyjížďku do Národního parku Blue Mountains (Modré hory), asi 65 km od Sydney. Pozvání jsme velmi rádi přijali. Hory jsou známé svým namodralým nádechem vzduchu, vzniklé z ultra drobné mlhy z eukalyptus stromů, které zde ve velké míře rostou. Pohoří dosahuje výšky přes 1100 metrů. Moc hezký výlet, jedinečné vyhlídky, ale hlavně zůstaly příjemné vzpomínky na vstřícné lidi a jejich pohostinství. Vždyť já jsem byla cizí.

Hlavní město Canberra byla další naší zastávkou. Rozlehlé, s velmi unikátním architektonicky řešeným Parlamentem. Hodně zelených parků, ale nohy od chození bolely a tak jsme po třech dnech jeli zas o kus dál až do Melbourne.…

  A tady byl druhý telefonát a stejné se opakovalo. Překvapení, pozvání, setkání pokec. Manželka pracovala v evropské cukrárně a často večer nosila domů, co se neprodalo. To bylo dobrot! My uchozeni, skoro už podvyživeni, to nám, panečku, chutnalo! Opulentní hostina, skoro jako lukulské hody, jen s tím rozdílem, že my jsme hodovali na dortíčkách a ne na antických pochoutkách! Druhý den byl Štědrý večer a tak i ten jsme strávili s nimi. Klasika – ryba, salát, rozsvícený stromeček, půlnoční mše, oba kluci hráli na kytaru, byly i koledy. Já jsem se ke zpěvu přidala až po dvojitém vaječňáku, to už mě pak bylo jedno, jestli držím notu anebo jsem mimo. Jít večer do kostela jen v tričku bylo nezvyklé, ale to jsem neřešila. Na tento Štědrý večer velmi ráda vzpomínám, mohlo to vyjít, anebo také nemuselo, ale vyšlo to! Jeden se nesmí bát jít za tím, v co věří, někdy i trochu riskovat. Pochválila jsem kamaráda, že vzal sebou číslo telefonu, měli bychom o hezkou vzpomínku na celý život méně. Přátelství, které se zrodilo kdysi dávno, se opět obnovilo a podle posledních zpráv nezaniká.

Byl i výlet do jedné ze zoologických zahrad, sice ta nejsou mým oblíbeným místem k návštěvám, ale bylo mi řečeno, tahle je jiná. Tohle je útulek pro nemocná zvířata a ptactvo. Přesvědčili mě, jelo se a jsem za to ráda. Uprostřed lesa na velkém pozemku domečky, jeskyně, skleníky, operační sály, potoky, jezírka, všeho dost, něco na způsob sanatoria. Veškerá zvířátka co zde žijí, byla poraněna a přivezena sem, doktory ošetřena, případně operována. Po zákroku, pokud jsou v dobré zdravotní kondici a mohou žít volně, jsou puštěna do přírody. Pokud ne, přebývají zde. Po procházce parkem, jsme si sedly ke stolu a najednou kolem nás množství volně letících barevných papoušků. Posedali si na stromy, cvrlikali, byla to oslnivá podívaná.

Šli jsme se podívat i na koala medvídky, ti nejraději odpočívají na eukalyptus stromech. V jedné poloze vydrží na stromě i 20 hodin, jsou sice trochu leniví, ale zato jsou velmi roztomilí. Mají mlsné jazýčky, nejraději jedí listy právě z eukalyptu. Ještě že Modré hory jsou poblíž!

Melbourne je druhým největším městem Austrálie, vibrující metropole s eklektickou duší, multikulturní, známé posedlostí pro umění, sport a množství kaváren, barů a restaurací. Nikde nikdy po světě jsem jich tolik soustředěných na stejné ploše neviděla. Zůstali jsme zde několik dní, prochodili křížem krážem celé město, navštívili všechno, co nás zaujmulo a zajímalo, ale hlavně jsme vstřebávali jeho atmosféru. Tady se mi moc líbilo. Poloha, grafická scéna, umělecké doteky, jedno z míst, kam bych se ráda znova vrátila. Sydney je majestátné, Melbourne přítulné.

Za pár dní bude Silvestr, rozloučili jsme se s přáteli, a ač neradi, nasedli opět do autobusu a jeli dál. Hlavní město Jižní Austrálie, kosmopolitní pobřežní Adelaide má evropský punkt. Věhlasnost si získalo především svými festivaly a sportovním kláním. Je známé též jako „město kostelů pro svoji svobodu náboženství. Založeno v roce 1836, jméno dostalo na počest královny Adelaide.

A tady byl další telefonát. Třeba se budete pamatovat na pana Jaroslava Kovaříčka, dávného dopisovatele do Nového domova? Jeho příspěvky jsem vždycky ráda četla, stejně tak můj kamarád. Potom už nebyly. Rozhodli jsme se panu Kovaříčkovi zavolat, říci mu, že je to velká škoda, že už do českých novin nepřispívá. Telefonní číslo jsme našli v telefonním seznamu, do města jsme dorazili až navečer, ale řekli jsme si: „.. zkusíme to.“ Pan Kovaříček se nám ozval, byl překvapen, kdo mu ve večerních hodinách volá, ale diplomaticky řekl, že je potěšen a že se s námi rád potká. Druhý den na městském tržišti jsme společně popíjeli džus a hovořili o všem možném. Zajímal se o naše cestovní plány, zážitky, zkušenosti. Na naši otázku, proč už nedopisuje, odpověděl, že je vytížen pracovními povinnostmi. Ptal se, kdy odjíždíme, že by se přišel s námi rozloučit. Za dva dny nato nás vyzvedl v našem hotýlku a odvezl na autobusovou stanici. Na památku mi daroval CD z jeho produkce s relaxační hudbou, při kterém stále denně usínám. Rozloučili jsme se, poděkovali za jeho vstřícnost. Jaké bylo ale naše překvapení, když asi za půl hodiny se najednou objevil u našeho autobusu a mával na nás. Koukneme, držel v ruce kamarádovi brýle, zapomněl je v autě! No tedy, určitě by je začal brzy postrádat, nemohl by číst a já bych to odnesla. Musela bych plánovat všechno sama, než by si obstaral jiné. Takže velké poděkování následovalo. Popřál nám dobrou cestu, bezpečné cestování a doporučil nosit čapky na hlavě, ..tam je horko, uvidíte, říkal.. Na jeho slova jsme si později mockrát vzpomněli.

Na Silvestra ráno jsme autobusem vyrazili až úplně na sever, směr město Darwin. Byla to dlouhá cesta vnitrozemím Austrálie – outback, kde jsou jen pouštní pláně, červený písek a velmi málo obydlená část země. Je to stále i půda původních obyvatel, ale jak jsme se dozvěděli, uživit se zde už nedovedou. Cestou jsou zastávková centra a informační střediska pro cestující. Cestovali jsme po Stewart Hwy (dálnici), autobus pohodlný s chlazením. Naším cílem pro dnešní den byl Coober Pedy, vzdálenost asi 650 km od Adelaide. Malá charismatická osada, kde žilo v té době asi 2600 obyvatel, je hlavním místem povrchové těžby opálů v Austrálii, říká se, že i ve světě. Lákadlo opálů sem přitáhlo mnoho prospektorů z celého světa, píše se o 45 zemích, Češi v seznamu nechybí. Jméno osady pochází z aboriginálního jazyka, což znamená „díra bílého muže v zemi“ a ono to tady dokonce i tak vypadalo. Polovička populace žije v podzemí, kde je příjemně a je to i únik před extrémními denními letními teplotami. Jen, co jsme vystoupili z autobusu, hned jsme to pocítili, teplota podstatně vyšší, než tam „dole“ na jihu. Zašli jsme do kanceláře, měli žoviální rozhovor se zaměstnancem, ten nás ujistil, ano, ano, je tu horko, ale … na to si zvyknete, hlavně hodně vody sebou a čapku na hlavu…Opět ta čepice! Doopravdy jsem si kšiltovku koupila, protože jsem už viděla, jak mi obličej hnědne a obnažené části těla také. Za chvíli budu k nerozeznání od původních! Ujištěni, že voda a čepice nám k přežití v této nehostinné a horké krajině stačí, jsme se uklidnili a vyžádali si telefonní seznam. Měli jsme plán…

  Hledali jsme v něm česká jména. Namátkou jsme našli hned dvě, Řepa a Pokorný. Ryze česká, tak kterému zavoláme?? Vyhrál to Řepa, ale telefon nezvedal. Takže voláme Pokornému… pár minut nic, pak se ozval hlas. Kamarád nikdy nemá ke slovům daleko, hned spustil připravenou řeč, že jsme Češi, že bychom se chtěli trochu podívat po okolí a vidět jak se zde žije, atd., atd. Hlas ho přerušil a zeptal se, kde jste? Přijedu pro vás! Netrvalo dlouho a přivítal nás zdejší český usedlík, Mirek, sympatický chlapík a hned abychom šli, že nás vezme do motelu a večer, že musíme k nim a slavit Silvestra. K motelu to bylo asi tak deset minut cesty autem – měl terénní Toyotu – ale neviděli jsme živáčka. Obchodů jen pár a zavřeny, ptáme se, co se děje?? „No, je léto, nikdo sem nejezdí, jen blázni jako vy dva a domácí jsou v podzemí“! Měli jsme asi dvě hodiny na to, abychom se ubytovali a trochu porozhlédli kolem. V recepci v motelu bylo příjemně, chlazení puštěné. Dostali jsme klíč k pokoji, napjati, co bude, jaká bude naše kobka. Jen jsme ale otevřeli dveře, čekalo nás překvapení. Za dveřmi na prvním schodu nedýchatelně, ale o každý schod dolů, se teplota vzduchu snižovala. Na devátém schodu jsme měli náš pokojík. To už jsme tušili, že teplota bude OK a také byla. Sice to byla malá ložnička bez oken, ale se vším pohodlím. Že jsme neměli okna, to mi nevadilo, stejně jsme sem šli jen spát, ale plně jsem si uvědomila, že jsme v podzemí. To byla nová zkušenost pro mne. Teplota zde byla konstantní 24 stupňů, můj cestovní teploměr mi to potvrdil.

Vyšli jsme ven, chtěli jsme se podívat po místě, poznat, kde jsme se to vlastně octli. Jediného živáčka jsme nepotkali, a jen jeden malý krámek s opály byl otevřen. Tam jsme tedy zašli, kamarád ani nereptal, věděl, že se tam zchladí a aspoň na chvilku unikneme venkovní výhni. Abych prodloužila pobyt v obchodě, musela jsem jakoby vybírat a po půl hodině vybíráni, jsem nemohla říci, že nic nechci. Připadlo by mi to neslušné, při nejmenším, tak jsem si koupila prstýnek s modrým opálem na památku. Doufám, že nebudu muset kupovat prstýnků ještě víc!

Chtěli jsme se jít podívat k pomníku, už nevím, proč byl důležitý. Asi dva kilometry jedna cesta. Statečně jsem s kamarádem vyšla, obtěžkána velkou lahví vody, ale za první zákrutou jsem to vzdala. Teploměr ukazoval 56 stupňů a věřím, kdyby stupnice byla delší, ukázal by ještě více. Vrátil se za dvě hodiny, voda vypitá, byl úplně vyřízený.

Mirek pro nás přijel, vzal nás k jeho bydlení a to bylo další překvapení. V podzemí vybudovaný byt, dva pokoje, kuchyňka, obývák, se záchodem i sprchou. Chyběla sice okna, ale stálých 24 stupňů. To byla paráda!  Měla bych problém byt/bunkr najít, z povrchu ho není skoro vidět. Mirek zde žije již dvacet let, má několik povrchových dolů na opály a jak říká, je spokojen. Na podnebí si zvykl. Je to až srandovní pohled na krajinu, všude samé doly, všude se doluje, připomíná mi to mraveniště, jedno vedle druhého.

Oslava konce roku se neobešla bez piva, mám takový pocit, že tady pijí pivo jednak na zahnání žízně a také jako potravu. V horku se ani nikomu prý nechce jíst. Zastavil se i kamarád, takže se povídalo, povídalo, pivíčko upíjelo, legrácky byly, ale nikde žádné jídlo! Česká sousedka slíbila, že připraví chlebíčky a přijde s nimi, nakonec se omluvila, že nepřijde, no a chlebíčky také nebyly! To už bylo trochu po půlnoci, hlad se ozýval a co teď? Mirek říkal, dej si pivo, to jsou kalorie. Nevím, jak jsem to ten večer zvládla, seděli jsme až do ranních hodin, vypila jsem rekordních šest piv, byly to jen třetinky, ale jak já se těšila na snídani! Kamarád alkohol nepije, takže ten seděl na sucho a bez jídla. Na štěstí nám ráno v motelu připravili snídani podle našeho přání a bylo toho hodně! Byli jsme tam jediní nocležníci. Recepční říkal, že přes týden mají dost plno, nákupčí opálů přijíždějí.

  Druhý den nás vzal Mirek na výlet do terénu. Ale … v autě byly na osobu čtyři velké lahve vody. Nezapomněl říci sousedům, kam jedeme a kdy se přibližně vrátíme. Cesta /silnice, byla jen sotva znatelná stopa vyjetá kolami v červeném horkém písku. Řekl, že každým rokem se najdou mrtví lidé kolem cesty, protože si nevzali sebou buď dost vody, anebo sjeli z cesty, a také, že často neřeknou nikomu, že jedou. “.. já tady žiji dlouho, znám to tady, tudy jsem jel již mockrát, ale nikdy bych nejel, abych nikomu neřekl, že vyrážím, kdy se vrátím  a neměl sebou lahve s vodou“. Tento velmi nehostinný kraj má svá pravidla, své zákony. Když je nedodržíš, nebudeš. Jak jsem ale podle řeči poznala a i viděla, lidé tu žijí, zvykli si a jsou zde spokojeni. Všude se dá žít, všude může být člověk šťasten! Je to jen věc vůle.

Mirek nás vzal na projížďku ukázat nám, že i v poušti v žáru slunce a žádné vody je život. Zastavili jsme u malého pahorku, jediného v širokém okolí – malý Ayers rock – trochu jsme poodkryli povrch a pod ním spousta malých živočichů, kteří nevěděli, co se děje, a zběsile běhali z místečka na místečko. Živý důkaz života.

Pokračovali jsme až k plotu napříč Australií, tzv. Dingo fence (dingo plot). Je jednou ze zajímavostí země, postaven v roce 1880 – 1885 v úrodné jihovýchodní části kontinentu za účelem ochrany stád ovcí před nebezpečným dingem. Je jednou z nejdelších konstrukcí na světě, jeho délka je 5614 km a pro porovnání - je třikrát delší než Velká čínská zeď.

Dingo je zvíře podobné psu prostřední velikosti. Je nebezpečím pro ovce a malá hospodářská zvířata. Jen zřídka napadne lidi, a když už, tak jen malé děti.

Byli jsme Mirkovi za výlet velmi vděčni, byla to zajímavá podívaná.  Vrátili  jsme se na čas zpátky, přiznávám, vodu jsme všechnu vypili a hlad jsme také neměli. I v tom měl Mirek pravdu. Ozval se nám jednou z Čech, ptal se, kdy zas přijedeme.

Druhý den jsme se s ním rozloučili a pokračovali dál na sever. Byl to Silvestr, na který není možno nikdy zapomenout.

Po několika zastávkách – Alice Springs, Katherine, Kakadu Národní park jsme doŕazili do Darwinu, cíle našeho australského putování. Bylo úžasné vidět cestou volně v přírodě divoké mustangy i skákající kangaroo. Pobyli jsme zde celý měsíc, nebylo to dost, ale bohatých zážitků mi zůstalo hodně. A o to vždycky jde.

Odtud naše další kroky vedly do East Timor (východní Timor).

Přeji nám všem příjemné Vánoce, klidný, ale na nové zážitky bohatý Nový rok a stále pevné nervy na kovidové běsnění! Vždyť to zvládneme!

I pršet jednou přestane!

Naďa Humlová

Vánoce 2021

***

Veselé Vánoce

a Šťastný Nový rok  2022

přejí Aleš a Maria na snímku