Poštovní adresa:
365 St. Clarens Ave.
Toronto, Ontario, Canada, M6H 3W2
Telefon Toronto: (416) 530-4222
Telefon Praha: 222-261-811
ISSN 1186-9283 (Print)
ISSN 1923-1784 (Online)
E-mail: abe@satellite1-416.com
& satellite1-416@satellite1-416.com
Roční předplatné je dobrovolné!
Pokud chcete poslat šek, označte ho
Satellite 1-416
Vítejte na stránkách
Měsíčníku Satellite 1-416
18. listopadu 2021; číslo 11
uzávěrka třetí čtvrtek v měsíci - dáno na internet 18. 11. 2021
Celková tvorba do roku 2020
Poslední virtuální výstava koláží 2021
Ti, kteří nás podporují
Archiv letošního ročníku
Jan Welzl, dobrodruh s duší dítěte
Rodák ze Zábřehu na Moravě, kde se narodil 15.8 1868, žil přes třicet let na Novosibiřských ostrovech, (souostroví v Severním ledovém oceánu náležející Rusku, republika Sacha). Zemřel 19. 9. 1948 v Dawson City na Yukonu, v Kanadě.
Jeho příjmení už mnohým, hlavně mladší generaci, neříká už asi skoro nic, i když se vyskytuje v seznamu českých spisovatelů. Jeho pravopis a hrozná čeština, by mohla usvědčit o opaku. V době mezi válkami bylo jeho jméno u nás velmi dobře známé a potom až po roce 1989 začal být opět v kurzu. Po čtyřicátém osmém roce, kdy se komunisté zmocnili otěží, jeho knihy byly v Československu zakázané. Příběhy, plny individuální svobody a sociální spravedlnosti se nesrovnávaly s komunistickou ideologií a Welzl nebyl považován za příkladného českého příslušníka.
Spisovatelem se stal šťastnou i nešťastnou náhodou.
Nešťastná náhoda:
Na jaře v roce 1924 plul se svými přáteli s malou lodí Seven sisters (Sedm sester), z Nové Sibiře do San Franciska a v hrozné bouři loď ztroskotala na tichomořském pobřeží na sever od města Seattlu. Do San Franciska, kam plul už mnohokrát předtím, a kde měnil kožešinové úlovky, své i svých přátel, za živobytí, se tentokrát bohužel nedostal. Nemohl se ani navrátit na Novou Sibiř. Někteří z jeho posádky nehodu nepřežili, jiní, mezi nimi i on, jen s holými rukami si zachránili život. Americké úřady byly k Welzlovi nemilosrdní, neměl žádné doklady, a i když jim říkal, že žije třicet let na ostrově, dokonce v jeskyni, kterou si vystřílel do skály, kde má i skladiště, zámečnickou dílnu i smečku psů, nic nepomohlo. Vyšetřující orgány se především zajímaly o to, kam tento ztroskotanec přísluší a kam ho mají tedy poslat. K tomu ke všemu nikdo o ostrovech nic nevěděl, jen to, že jsou neobydlené a že patří k Sovětskému svazu. Marně vysvětloval a vysvětloval, úředníci byli k jeho prosbám hluší. Byl poslán do New Yorku na Ellis Island, částečná isolace pro nepohodlné cizince, odtud nejbližší lodí do Hamburku na tamní český konzulát. Ocitl se zde s prázdnými kapsami, daleko od svého ledového domova a svých přátel a věděl, že jakékoliv spojení s nimi bylo nemožné.
„Stal jsem se žebrákem. Neměl jsem nic než prázdné kapsy starého kabátu.
Vlastně to neříkám správně. Nebyl jsem žebrákem. Měl jsem pořád ještě dvě zdravé ruce a zdravou hlavu, a k tomu odvahu a s ní i pevné rozhodnutí vydělat si na zpáteční cestu.“
A tak náčelník a nejvyšší soudce Novosibiřských ostrovů se rozhodl, začít znovu od piky a na cestu zpátky si začal vydělávat. Následovalo krušné období, živil se v přístavu nádenickou těžkou prací, bydlel v nuzném bytečku, škudlil na všem a každý peníz si ukládal. Člověk, který ještě před nedávnem počítal tisícovky dolarů. Na nepohodlí a zimu byl zvyklý, třicet let života za polárním kruhem nikoho na světě nezchoulostiví.
A teď se udála ona šťastná náhoda.
Jednoho večera šel tmavou ulicí, unaven, udřený a zamyšlený. Neopatrný řidič auta do něho vrazil. Sbíral se ze země trochu potlučený, z jeho jediného obleku co měl, zůstaly jen cáry. Majitel auta vypeskoval sice řidiče, ale sám byl zřejmě nehodou polekán a tak nabídl Welzlovi pět set marek za mlčení. Ten s tím souhlasil a hned si koupil nové šaty, pár dní odpočíval a potom si zašel do blízké námořní hospůdky na kus řeči, na kus zábavy, kterou si tak dlouhou dobu odpíral. Posedával takhle několik dní a naslouchal chvástavému naparování námořníků, dávající k lepšímu své příběhy ze všech konců světa. Jednoho večera si ho všimli, dali mu napít a co jako on může přihodit, čím se pochlubit, má-li tedy čím. No a Welzl, sice ostýchavě, spustil. Nesměle a skromně. Ale sotvaže začal, sotvaže se vrátil vzpomínkami za polární kruh do svého polárního domova, najednou i jeho mysl ožila a za chvíli viděl, že ožívá i před tvářemi všech posluchačů. Najednou byl obklopen lidmi naslouchajícími v žasnoucím mlčení, byl neustále vybízen, aby vypravoval dál. Karty přestaly pleskat a veškeré osazenstvo baru se seskupilo kolem vypravěče. A otrlí, světem i životem otřískaní světoběžníci a dobrodruzi naslouchali vyprávění o cestách krve, hrůzy, utrpení, smrti a vítězství. Před vykulenýma očima námořníků a nad sklenicemi laciného rumu se začaly rozvíjet příběhy nejúžasnější, kterým by nikdo nevěřil, kdyby nebyly vyprávěny tak barvitě a s takovými podrobnostmi, že najednou v mlze kouře ten celý barvitý ledový svět vypravěče se vyjevil v přesných obrysech. Do hospůdky se vracel večer co večer a posluchačů přibývalo.
Jednou, se zde zastavil městský pán a začal se zajímat o jeho příhody. Welzl tomuto městskému pánovi, profesorovi, nejen vyprávěl, ale i překládal věty do rozmanitých eskymáckých nářečí, prozpěvoval i písničky a to vše za peněžní odměnu. Rázem tedy poznal, že jeho vypravování – zkušenosti, mají tady v Evropě jakousi cenu. Jeho sebedůvěra stoupla. Teď jak jen dál, aby peníze na cestu do ledové vlasti plnily kapsy rychleji, než jeho hubené výdělky nádeničinou. Rozhodl se namalovat plakát o jeho životě na ostrovech. Obraz, který byl deset metrů dlouhý, čtyři metry široký vskutku namaloval. Vybíral dobrovolné vstupné, ale tahle akce byla zklamáním. Na vstupném nevybral ani tolik, co by mu pokrylo výdaje za barvy a štětce. Přemýšlel dál… Jednou sestrojil zlatokopům čerpadlo, kterým snadno odstraňovali vodu vnikající do jejich zlatého dolu. Byl to báječný vynález a nazval jej perpetuum mobile. Postavil jeden i zde v Hamburku, doufajíc, že nějaké peníze jeho vynález přinese. Neuspěl a začal být považován za pomatence. Ztrácel na vážnosti, stával se směšnou figurkou všude kolem přístavu. Přezdívali mu Eskymák, nebylo to lichotivé.
V té době letěly světem zprávy o hrdinném norském kapitánu a badateli Roaldu Amundsenovi, prvním člověku, který kdy stanul na jižním pólu a který právě přeletěl i Severní točnu. Welzl si čas od času brával do rukou na československém konzulátě noviny. Mezi nimi byly i brněnské Lidové Noviny, kde právě četl o Amundsenově příletu do Nome (město na Aljašce). A teď zavzpomínal… „vždyť já toho chlapíka znám! No jo, to je ten, kterého jsem tenkrát potkal uprostřed aljašských pralesů, představil se mi, ano, pamatuji, byl tam s jedním průvodcem a vypravili se nakoupit zásoby pro své druhy. Já jsem právě tudy tenkrát táhl se svou psí smečkou, rozvážel jsem živobytí po opuštěných samotách… Nojo, a tenkrát jsem mu zevrubně popsal kudy jít. Jak se osudy mění! On je dnes bezmála první člověk na celém světě, a já ten poslední, docela na dně, dokonce pro smích! No, to nevadí; a kdo se vyzná v polárních oblastech líp - já, či Amundsen? Já jsem sice byl nejdále na 86. st. severní šířky, tedy ne na pólu jako on, ale ten zase dělal honem, honem, aby už byl z ledových pustin doma – kdežto já, Jan Welzl, zde doma byl!!“
Konečně se tedy osmělil a poslal redakci Lidových novin dopis, aby jako věděli, že taky nějaký Moravan byl vysoko na severu, ba že tam žil celých třicet let, a že by tedy o tom mohl ledacos zajímavého povědět. Jeho dopis se dostal na stůl spisovatele/ básníka Rudolfa Těsnohlídka, který znal norsky, takže zprávy týkající se severských zemí byly svěřovány právě jemu. Sice nebyl ze zmateného Welzlova říkání moudrý, ale přesto se vyvinula mezi oběma muži korespondence trvající celý rok. I když Těsnohlídek žádal Welzla, aby psal jiným jazykem – německy, anglicky nebo francouzsky, když jak tvrdí, všechny jazyky zná; Welzl lpěl tvrdošíjně na své někdejší mateřštině, kterou nemluvil už čtyřicet let, ale o které se zarytě domníval, že je srozumitelná.
Ukázka z dopisu:
Jan Welzl polarňi cestovatel oznamuje: Pro moje cestovaňi co jsem ja na dalekem severu konal, prišel jsem na všelijaké ostrovy, kde jsem tam všelijake jeskině po vymřelých Eskimaku našel.Ty jeskyně jsou sta a sta roku opuštěne a v jse najdou naramne, a všelijake pamatňi věci, do jedne jeskině jsem přišel kde byli všelijake ruzne věci. Na zemi lezeli kosťi těch mrtvol, které už skorem s chnile bili.Atd., atd…
I přesto, že Welzlovy dopisy byly často neřešitelnou hádankou a básník musel dát proniknout do textu své básnické duši, tak i přesto z téhle korespondence vznikla knížka, která v roce 1928 vyšla s názvem Eskymo Welzl a byla přeložena i do franštiny,(francouzštiny)??
Tak se stal Jan Welzl zásluhou neznámého řidiče, neznámého majitele auta, profesora severských jazyků, Roalda Amundsena, básníka Rudolfa Těsnohlídka, a hlavně zásluhou své bídy českým spisovatelem. Od té doby se už nepodepisoval jinak než Jan Welzl, cestovatel, badatel a spisovatel.
Honorář za knížku byl sice skromný, ale Welzl, který i nadále nádeničil v hamburském přístavu, nabyl přeci jen určité proslulosti. Přiivydělal si trochu i několika přednáškami po Německu. Konečně, teď už měl dost peněz, aby se dostal do Kanady. Nečekal, až jeho knížka vyjde, dokonce nebyl zvědav ani na svou starou vlast, které byl tak blízko. A tak v roce 1928 odjel, rozhodnut zastavit se až v Dawson City, ve zlatokopeckém prostředí, ve kterém se cítil jako doma.
Cestou se seznámil v Quebecku (provincie Kanady)s člověkem, který potřeboval znalce do Ontaria (provincie Kanady) na farmu, kde křížil kožišinou zvěř. To byl Welzlův obor a tak nabídku přijal. Byla to práce, která mu i hodně rychle plnila kapsy penízky. Zůstal až do příštího podzimu, ale to už bylo pozdě se vydat na sever. Než by dorazil do Nome, oceán by byl už zamrzlý a polární noc by mu znemožnila další pouť na Novou Sibiř. A tak se rozhodl, raději než utrácet dolary v Kanadě, vrátit se s dobytkářskou lodí do Evropy, do své staré vlasti a vyhledat svého spolupracovníka R. Těsnohlídka. V Praze ihned zašel do redakce Lidových novin, ale Těsnohlídek. už nežil. To byla pro něj zlá zpráva, neboť si teď musel shánět za něj náhradu. Když si totiž Welzl přečetl knížku Eskymo, zhrozil se. Našel v ní mnoho nedorozumění, omylů a tím i nepravd. Žil teď ve stálém strachu, aby nakonec nebyl uvězněn za to, že svět obalamutil. Na své pravdě si vždycky nejvíc zakládal. Našel spisovatele dr. Pavla Eisnera, ale spolupráce nedopadla dobře. Welzl nedovedl souvisle vyprávět, Eisner se v povídačkách nemohl vyznat a uznal beznadějnost svého úsilí.
V rodném Zábřehu ho už nikdo nepoznal a měli ho tu rovnou za blázna, hned jak se vytasil v místní škole se svou hamburskou mapou polárních oblastí. V hospodě se i ukázalo, že se vůbec nevyzná v mapách, plete si severní pól s jižním. Brali ho jako šaška, jehož strčí ze zeměpisu do kapsy každý školák.
Náhoda mu však opět přála, jel do Brna do rozhlasu, kde měl mít pár přednášek. Potkal se zde se dvěma mladými novináři – Bedřichem Golombkou a Edvardem Valentou, a to byl taky začátek tříměsíční spolupráce. Welzl býval často podrážděn věčnými otázkami novinářů, kteří se museli stále přesvědčovat o věrohodnosti jeho povídání, neboť celý jeho život byl nepřetržitou řadou samých neuvěřitelností. Z vědomé lži se novinářům Welzla usvědčit nepodařilo. Neměl nejmenšího důvodu mluvit nepravdy, když už i to, co považoval a o čem vyprávěl jako o samozřejmosti, znělo u nás jako krkolomná vymyšlenost.
Po Welzlovu odjezdu v létě roku 1929 opět do Kanady, zatím do Dawsonu a odtud pak se vydat na další pouť až na Novou Sibiř, nastala novinářům ještě daleko těžší práce, než bylo besedování s náčelníkem. Přikročit k dokončení literárního projektu, které by mělo jakžtakž hlavu a patu a které by mohlo podat pokud možno bez větších omylů a nedorozumění svědectví o životě nejdobrodružnějšího Čecha, jaký v tomto století zřejmě žil.
Tak vznikly dvě knihy Welzlových pamětí: Třicet let na zlatém severu a Po stopách polárních pokladů. První z knížek byla vydaná v roce 1930 v nakladatelství Borový v Praze. Pro svůj velký literární ohlas byla vzápětí přeložena do všech hlavních evropských jazyků. V USA byla vydaná v roce 1932 a hned zaznamenala velký úspěch. Na tehdejší dobu se vydalo neuvěřitelných 150 000 výtisků a stala se bestselerem a Knihou měsíce. Welzl však o tomto úspěchu nevěděl. I v dnešní době v Čechách stále vychází nová a nová vydaní a stále nové překlady.
A tak z prošedivělého stodesetikilového děduly se stal spisovatel. Měl dar výřečnosti i poutavého vyprávění, a jeho lidový/hovorový styl povídání se stalo a stále je lákadlem pro posluchače i čtenáře.
Co o něm řekl Karel Čapek, který se velmi těšíval na jeho večerníky v rádiu:
„Welzl je cestovatel, jenž není ani turistou ani badatelem; je to docela prostý člověk, který hledá kousek cesty pod točnou své živobytí, jako by byl doma, a dívá se na věci kolem sebe právě se zájmem prostého člověka. Vidí-li cokoliv nového, zaujme ho hned, jak se to dělá, co to nese, jak by to mohl vzít do rukou. Překypuje ustavičným odborným zájmem jednou nautickým, po druhé loveckým, po třetí prospektorským a tak dále. Nuže, jen prostý člověk má tuto bezprostřednost zájmů; učený člověk by vám vypočítal dejme tomu arktickou faunu zajisté důkladněji a soustavněji, ale neřekl by vám tak dobře, jakým zvláštním způsobem se to nebo ono zvíře loví, jak se vaří a jak chutná, co se platí v Nome za jeho kůži a tak dále. Právě těmito svými téměř chlapeckými, míněno naprosto živými zájmy, vás strýček Welzl překvapí častěji a víc, než sebeučenější cestovatel; řekne vám více nového a názornějšího než protokoly slavných výprav. I dobrák Welzl mnoho poznal, ale jen mimochodem. Cestou za svým výdělečkem se vrhal do nejpodivnějších dobrodružství a končin, ale ne proto, že byl štván ctižádostí, nýbrž proto, že mu nějaký vousatý lovec nebo tulák napovídal, že by se tam dalo vydělat pár hezkých dolarů. Ta mimovolnost a neheroičnost Welzlových dobrodružství je skvostná. A to, co vypravuje, je stejně kořeněno naivitou jako velmi dobrým pozorováním, zatracenými zkušenostmi i krásným optimismem prostého a statečného člověka“.
Jan Welzl se vyučil zámečníkem a v letech 1884 –1888 podnikl první velkou cestu na zkušenou do Vídně, Janova, Terstu, Bosny, Srbska a Rumunska.
Následovala tříletá vojenská služba v Rakousko-Uherské armádě.
1893-1898 –druhá velká cesta do Vídně, Janova, odtud jako námořník s lodí do Severní Ameriky, Afriky, Jižní Afriky a Indickým oceánem na ruský Dálný východ, Vladivostok, Port Arthur, Bajkalské jezero, práce na sibiřské železnici. Po skončení úvazkové doby cesta do Irkutska a tady ho napadlo pustit se nekonečnou Sibiří na Daleký sever a tam hledat štěstí. Naivní putování za „voláním severu“.
Z jeho vzpomínek:
„Tak když jsem slyšel řeči o životě na severu, kde je potřebí opravdových mužů, kde sice číhá smrt všude, ale kde jen člověk opatrný, zkušený a uvážlivý dosáhne štěstí, začal jsem o tom přemýšlet. Což kdybych se pustil pěšky celou Sibiří až k Ledovému moři?
Pravda, hrozná, neznámá pevnina ležela mezi mnou a mým nejasným cílem. Ale slyšel jsem, že různí političtí trestanci zakutí v okovech prošli, putujíce několik let pralesy a pustinami a křižujíce nesmírné vodní toky. Byli to lidé namnoze vysílení, podlomeného zdraví. Když ti prošli, proč bych neprošel já, člověk zdravý, mladý, silný, zkušený i s hromádkou ušetřených rublů?
Hned na počátku jara jsem si koupil na trhu v Irkutsku koníka a káru. Musil jsem se vydat na dalekou cestu. Nejdříve na nádraží, a vlakem na severozápad, do Krasnojarsku.
Nebyl jsem člověk učený, v mapách jsem se nevyznal, ale věděl jsem, že musím k severu, stále a pořád k severu. Říkal jsem si, že nemám žádného domova. Projdu-li, projdu., neprojdu-li, neprojdu. Nemám nikoho, kdo by mne oplakával, kdybych zahynul. A tak mně bylo všechno lhostejné. Umínil jsem si, že než bych se měl potloukat někde jako sluha nebo jinak zotročený člověk v tak mladých letech, kdy jsem při síle, raději se pustím strašně daleko, budu pracovat a budu šťastný. A dnes mohu říci, že se mi to podařilo. Přede mnou i za mnou zahynuly sta a tisíce lidí za těch třicet let. I na Sibiři, na cestě, kudy jsem já kráčel, skončilo mnoho lidí v zubech vlků, medvědů a šakalů, v mračnech komárů nebo v bílých sloupech sněhové vichřice. Ale já vždy prošel šťastně. A když jsem později počal žít mezi Eskymáky, poznal jsem, že jsem dobře udělal, že jsem našel svůj nový domov na stará léta a že žiji šťastnější a krásnější život, než bych byl žil v krajích, které jsem opustil“.
„Hned první vzpomínka z mé cesty je neveselá. Pamatuji se, že když jsem přijel do Krasnojarsku, přibyl tam zrovna po řece Jeniseji transport politických trestanců. Jel jsem právě se svou károu nedaleko plotu, kam ti lidé zajížděli pod dohledem kozáků. Povídám si, podívám se, co s nimi dělají… Předstíral jsem, že spravuji vozík, přitom jsem nakukoval. Byli to samí muži, někteří vypadali velmi jemně v obličeji, a bylo vidět, že to nejsou zločinci, ale že se tam dostali, protože byli proti carovi a jeho vládě. Kozáci s nimi surově strkali sem a tam, až mně vlasy vstávaly na hlavě, a myslel jsem si: Můj ty bože, co je člověk na tomto světě! Někteří plakali, jiní jenom smutně hleděli před sebe.
Přišel kozák a řekl mi, abych zmizel, že nesmím dlouho okounět. Sedl jsem si na vůz a pomaloučku jsem jel kolem plotu, ještě jsem sledoval ty ubožáky posledním pohledem. Dlouho jsem na ně myslel a přemýšlel jsem, odkud asi přijeli. Ale tato smutná podívaná mne zároveň posílila, protože jsem viděl, jak je můj osud proti jejich neštěstí dobrý. A to mne utvrzovalo ve víře, že se mi cestou nestane nic zlého“.
„ Rád bych zde také něco připomněl. Lidé na severu, kteří se vyznali v mapách, konečně pak i moji rodáci doma, pokud sledovali podle mého vyprávění mou cestu Sibiří, divili se, jak často jsem si zacházel, jaké nepochopitelné okliky jsem dělal a co času jsem někdy na jednotlivé úseky spotřeboval. To se dobře mluví. Ale pusťte člověka, který nerozumí mapám, kterého vede jenom slunce a jeho odhodlání, pusťte ho v Krasnojarsku a řekněte mu, aby došel k Arktickému oceánu! A sledujte pak, usazeni na pohodlných židlích, v teple a uprostřed pohody, jeho křivolakou cestu! Vím dobře, že jsem si zacházel. Ale jel jsem pro vlastní potěšení, chtěl jsem poznat co nejvíc světa, co nejvíce neznámých lidí. Byla to vandrácká krev, kterou jsme měli v rodině, která zahnala i mého bratra do vnitra Austrálie, kde zmizel, a která mne proháněla sibiřskou pevninou, jak bůh dal“. Atd., atd., atd…
1929 – 1930 - Welzl se do svého arktického domova nikdy nevrátil. Z Dawsonu udělal dva pokusy, ale jako člověk vypovězený z USA byl na pohraniční stanici Port Eagle vždy zadržen a poslán zpět do Dawsonu.
Ještě téhož roku sestrojil a předváděl čističky na vypírání zlata.
V roce 1932 ho v Dawsonu navštívili redaktoři New York Times a zjišťovali, jak knihu psal. Psal vlastnoručně zřejmě repliku své knihy „Třicet let na zlatém severu“, jejíž rukopis po Welzlovi smrti vlastnil Otto Geist, profesor University of Alaska ve Fairbanks. Později ho vlastnil Dr. Rudolf Krejčí, profesor na téže universitě., který ji také připravil k vydání v červenci 1997 v nakladatelství Paseka v Praze.
„Protože nejsem učený vědec, ani má kniha není učená a vědecká. Můj život byl dobrodružný, a proto je i má kniha dobrodružná. Mnoho a těžce jsem pracoval, a proto je to kniha o těžké práci. Jistě jsem se ve svém vypravování zmýlil, vždyť na všecko si člověk pamatovat nemůže po takové spoustě let, a ledacos jsem taky viděl možná špatně a nesprávně, jako každý člověk, zvláště neučený. Ale snažil jsem se vypravovat tak, aby můj nezvyklý život dokázal, že i ve světě tvrdém, jako je zlatý sever, je i tvrdá práce štěstím a že i tam může být proto člověk šťastný.“
Tento nejdobrodružnější český spisovatel a cestovatel, člověk s čistou průzračnou duší, přirozeně inteligentní muž znající zvyky Vysokého severu, nakonec obyvatel Dawsonu, kde v bídě žil i zemřel, vytvořil s pomocí literátů dílo, které nemá sice románový děj, přesto je však doposud čtené, obdivované a inspirující. Zapsal se do srdcí mnoha čtenářů a je natolik úspěšným, že dodnes probouzí v lidech touhu poznat i nejvzdálenější kouty naší planety.
Proč jsem se rozepsala právě o Janu Welzlovi? Je to jeden další z mála Čechů, kteří zanechali ve světě za sebou velkou stopu, a takových lidí si velmi vážím. Jsou i blízcí mému srdci. Před nějakým rokem, kdy jsme se s kamarádem v létě toulali severním Yukonem, Aljaškou a šlapali Chilkoot trail, o tom třeba někdy jindy, jsme v Dawsonu jeho hrob navštívili a vzdali mu tichý hold. Zastavili jsme se i v muzeu, kde jsme našli v kronice o něm zmínky. Byl zde považován za excentrika a vynálezce, který stále něco ve svém srubu montoval, ale který nade vše ctil život, miloval samotu a ticho polárních bílých polí. Při čtení jeho řádků poznáte, že nikdy nespoléhal na druhé, uměl si poradit v každé situaci a vždy stál na vlastních nohou, proto byl úspěšný a nezávislý. Mnoho žijících v dnešní době by se od něho mohlo učit. Jeho životními průvodci byli instinkt, odvaha a fantazie.
Velký dobrodruh s duší dítěte.
V roce 1998 byla v Zábřehu odhalena jeho socha od Stanislava Lacha.
Welzlovo dílo inspirovalo natolik Svěráka a Smoljaka k vytvoření postavy všeumělce, legendárního Járy Cimrmana.
Toť vše. Přeji příjemný zbytek podzimních dnů.
Naďa Humlová, listopad 2021
****
