Pozor nová poštovní adresa:

365 St. Clarens Ave.

Toronto, Ontario, Canada, M6H 3W2

Telefon Toronto: (416) 530-4222

Telefon Praha: 222-261-811

ISSN 1186-9283 (Print)

ISSN 1923-1784 (Online)

E-mail: abe@satellite1-416.com

& satellite1-416@satellite1-416.com

Roční předplatné je dobrovolné!

Vítejte na stránkách




Měsíčníku Satellite 1-416 

18. února 2021; číslo 2

vychází každý třetí čtvrtek v měsíci

 

Únor bílý, pole sílí…

Dlouho si již lámu hlavu, jak česká přísloví platí zde v Kanadě. A kde v Kanadě? V Ontariu nebo v Britské Kolumbii. V Torontu je za okny sníh a mrzne. V Čechách to bylo docela podobné, ale teď je tam obleva. Zatímco zde v Torontu se více věnujeme bruslení, kdysi to byly i běžky, v Česku se vede hlavní spor o to, jestli otevřít lyžařské vleky. Nic nevadí, že nejhorší situace je na Trutnovsku.

Všude, kromě Spojených států se zatím nadává na vládu. Tam nadávají jen stoupenci Donalda Trumpa. Někde je to proto, že vláda nic neudělala nebo její rozhodování bylo chaotické jako v Čechách. Jinde, protože nic nefunguje.

Hlavně však nefunguje očkování. Jedinou světlou výjimkou je snad Yukon, kde doposud onemocnělo pouze 72 lidí, bohužel i jeden člověk zemřel, ale téměř všichni obyvatelé dostali první dávku a brzy dostanou i dávku druhou.

Již před časem jsem si všiml, že věci, které fungují chce někdo napravovat, zatímco to, co nefunguje, tak okolo toho se chodí jako pes kolem horké nastavované kaše. Na Yukonu tedy zatím vše fungovalo, tak tam pro jistotu dodáme očkování, zatímco v Montrealu a v Torontu, mohou lidi počkat. Má to svou logiku. Prevence se má provádět tam, kde se může předcházet chorobám.
Podle této logiky přišel někdo s myšlenkou, že fungující kluziště v Dufferin Grove, nefunguje, protože směřuje z východu na západ a správné kluziště má být ze severu k jihu. Proto se letos mělo začít s přestavbou, jenže přišel Covid a zjistilo se, že kluziště je docela dobré. Dokonce, že může fungovat bez šaten a bruslaři se mohou převléci venku. Pouze se musí zaregistrovat. Jsou zde dvě kluziště a někdo přišel s myšlenkou, že jedno kluziště bude v provozu 45 minut od celé hodiny, druhé od půl. Takže se všichni mohou převléknout. Bruslit se má jedním směrem proti pohybu hodinových ručiček. Návštěvníci mají mít roušku, nemají se pokoušet o krasobruslení a nemají jezdit pozadu. Na ledě nesmí být víc než 25 lidí.  Zkrátka jsou zde určitá omezení, ale led je většinou dobrý a pokud přijdete včas, docela si i zabruslíte. Bruslení je od deseti ráno do deseti večer. A takových kluzišť je v Torontu čtyřiapadesát.

Dokonce bylo možné bruslit i na přírodním ledě v High Parku na Grenadier Point. Led sice nebyl tak dobrý jako třeba na Dufferin Grove, ale zážitek byl umocněn možností jezdit v hezkém prostředí. Dokonce jsem viděl, že na malém kluzišti hrálo pár dívek hokej. Do jaké míry se jednalo o hru bezkontaktní nedokáži posoudit. Některé věci tedy mohou fungovat i bez dohadování o nouzovém stavu nebo jak se také říká stavu nouze.

Řekl jsem, že všude se nadává na vládu a oprávněně, ale málokdo si dá práci s tím, aby porovnal jednotlivé země. Je zajímavé, že v Kanadě a v Německu, kde byla opatření razantnější počet nově nakažených klesá, jak ukazují obrázky vpravo, zatímco v Čechách a na Slovensku je situace stále kritická, ať je zde nouzový stav nebo ne. Záleží spíše na tom, jak se chovají lidé. Tak třeba bývalý ministr zdravotnictví Roman Prymula vyhlásí, že se mají
opatření zpřísnit a pak si zajde do hospody. Jeho kamarád Andrej na něj udělal ty, ty, ty a udělal ho takovým ministrem bez zodpovědnosti, svým poradcem. Jenže Prymula opět tahal tygra za fousy a ve čtvrtek vyrazil na lahůdkový fotbal, kam ho pozval bývalý vojenský kolega Tvrdík, což bylo prostému slávistovi od narození odepřeno, ten měl sedět doma u čtyřky hezky v teple. Zhrzený Andrej zkrátka s ním přestal kamarádit a už nebude poslouchat Romanovy rady.
Inu pro panstvo platí jiný metr než pro lid a tak si kanadská ministryně zdravotnictví Patty Hajdu, dává na letišti kafíčko a hezky bez roušky. Hezky jí to prochází. Zatímco v Čechách měli již tři ministry v tomto rezortu v Kanadě je zatím stále na svém místě. V únoru sice tvrdila, že riziko pandemie neexistuje. Do července se roušky dostaly snad jen na černém trhu. Podle CTV a Global News kanadská vláda dlouho nereagoval na nabídku firmy Providence Therapeutic, která má své zázemí v Torontu a Calgary.
Daleko pružnější se ukázal premiér Manitoby Brian Pallister (PCP), který obešel federální vládu a začal s firmou jednat přímo.

Ironií je, že pokud se blíží všespásné očkování, pak lidé přestávají být opatrní a situace se zhoršuje, takže paradoxně Kanadě svým způsobem pomáhá to, že vláda nedokázala dohodnout dodávku očkování. Jenže je tu problém s tím, že se dostávají do země nově mutující viry, které jsou mnohem nebezpečnější a nakažlivější.

Zdá se, že v sousedních Spojených státech se po pádu Donalda Trumpa situace lepší. Je až neuvěřitelné, že tento prezident se sklony k diktátorství, má stále podporu mnoha svých stoupenců. V minulých dnech se jednalo o  druhý impeachment. Je otázkou, jak tvrdí vůdce republikánské menšiny v senátě Mich McConnell, jestli můžeme zbavit úřadu někoho, kdo již v tomto úřadu není. Každopádně proces začal, když ještě Trump v úřadu byl. V této otázce se právníci v názorech liší. Jestliže senát rozhodl, že proces je legální, proč se ho zúčastnili senátoři, kteří s tímto názorem nesouhlasili a hlasovali v něm? V tom případě měli opustit sál a nehlasovat. Jestliže většina senátorů přece jen uznal
a, že prezident Trump je vinen tím, že vyvolal nepokoje 6. ledna 2021, ale nedosáhla dvoutřetinové většiny, kvůli této technikalitě, neznamená to, že by byl Donald Trump nevinen. Mich McConnell řekl, že Donald Trump je jak prakticky, tak i morálně zodpovědný za to, co vyprovokoval.

Skutečností je, že Trump jako prezident je historií, ale trumpismus neodešel. Přímo se nabízí slova nedávno zemřelého básníka Jevgenije Jevtušenka z roku 1963 věnované J. V. Stalinovi: Vynesli jste ho z mauzolea, ale jak vynést Stalina z dědiců po Stalinovi. Kde máme jistotu, že se tu neobjeví nová postava - Trumpův dědic, která půjde v jeho šlépějích a které budou všechny špinavé prostředky dobré, včetně lží a násilí, k tomu, aby si chopila moci.

Pro demokraty je zase otázkou, jak se ubránit tomu, aby se nesnížili na úroveň Donalda J. Trumpa. V současnosti je morální laťka velice nízko. Vzpomeňme jen Václava Havla, jak byl zesměšňován za svůj výrok: „Nejsme jako oni.“

abe

***

Fejeton Marka Ebena – Prožrat se k milosrdenství

„Tak nevím, čím jsme to milého Pána Boha namíchli tak, že to zařídil, aby všechny dobré věci byly nezdravé a všechny zdravé nechutné. A protože už teď slyším ten řev zdravých výživistů, že pohanka je to nejlepší, co se jim kdy převalovalo na patře, zdůrazňuji, že je to samozřejmě můj subjektivní pohled. Ale možná, že to pár lidí, co už ochutnali vařenou mrkev, bude vidět podobně.

Svět nám nabízí spoustu báječných požitků a skoro za každým čeká trest. Svíčková, víno, dort, káva – to vše jako by se pomalu stěhovalo do oblasti kriminality. A jedna věc je pozoruhodná: přesně tak totiž vypadá prostřený sváteční stůl. Nenajdete na něm nic zdravého, protože to většinou není dobré. Nebo to aspoň není tak dobré jako ty nezdravé věci. Kdyby ty zdravé byly stejně dobré nebo lepší, zvali byste hosty na jáhly a Vincentku. Možná to už někdo dělá, ale zatím jsem o tom neslyšel a mám podezření že je to tím, že tam byla ta návštěva jen jedna a pak stihla všechny ostatní varovat. Je to prostě tak, že sváteční stůl je plný báječných věcí k jídlu a pití, po kterých následuje trest. Mluvím o tom proto, že jsme přesně v tom trestaném povánočním období. Místo aby člověk vzpomínal na to, na čem všem si tak báječně pochutnal, stojí před zrcadlem a říká si: Proč jsi to všechno sežral? A pak otevře šatník, vezme si na sebe kalhoty, ve kterých se ještě na podzim cítil skvěle, dopne ten poslední knoflík a už cítí to odporné pnutí, jako by to nebyl knoflík, ale špendlík, který se vám zapíchne rovnou do mozku a tenkým hláskem posměšně říká: Jsi prase! Takže člověk ty gatě zase svlékne, ale nevyhodí. Řekne si: Do těch zhubnu, mám motivaci. Vedle visí kalhoty z předloňska, zkusí, a ty už ani nezapne. Ale ani ty člověk nevyhodí. Řekne si: To bude výzva. Kdyby je člověk vyhodil, znamenalo by to kapitulaci, přiznání porážky. Jako byste veřejně řekli: Ano, žral jsem tak, že už nic nedopnu. To se samozřejmě nikomu nechce, tak že je lepší dát si motivaci a výzvu. Pár let to tak děláte, pak jednoho dne otevřete šatník a zjistíte, že 2/3 toho, co tam visí, jsou motivace a 1/3 jsou výzvy. Ale nedopnete nic. A to je ta chvíle, kdy by měly po domácnostech chodit pracovníci charity a sbírat oděvy pro potřebné.

Protože to by si člověk mohl říct: Udělám dobrý skutek. Ony mi ty šaty sice skoro jsou, ale pomohu tím dobré věci. A tomu se říká – prožrat se k milosrdenství.

“Máte to taky tak?”

Zaslala e-mailem Milada Šťastná

***

Jana Fafejtová: Praha dnešní

V současnosti máme v Praze vše zavřené, fungují jen potravinové řetězce, vládní protipandemická opatření se mění z hodiny na hodinu, takže většinou nejsme vůbec schopni nejenom je zaregistrovat, ale hlavně jim porozumět. Lidé jsou psychicky unavení, chybí jim sociální kontakty – nad lidmi se usadil obrovský mrak splínu, ale také vzteku a špatné nálady a strachu jak to celé bude dál.

Ovšem stále ještě něco pozitivního smíme a sice smíme se procházet v zahradách a parcích, sice v rozestupech asi dvou metrů a s rouškou či respirátorem a v omezeném počtu, ale můžeme, a to je teď pro nás hodně důležité a bude to ještě důležitější, až se do Prahy vrátí jaro. Myslím si, že jarní květy, modrá obloha, sluníčko, teplo, to celé zarouškovanou situaci zjednoduší a lidé se začnou zase cítit aspoň o maličko líp.

A teď vám něco málo o těch parcích a zahradách v Praze povím. V době románské to byly hlavně zahrady klášterní, v době renesanční vznikaly zahrady u paláců a u domů bohaté šlechty. Také některé vinice se na zahrady předělávaly. Zvláštní kategorii začaly později tvořit zahrady botanické. Vzniklá zeleň měla svou osobitou atmosféru. Jednak funkci klidovou, odpočinkovou, ale mnohde také nabízela vyžití sportovní. Tyto funkce přežila až do dob dnešních. Dnes parková a zahradní zeleň tvoří v Praze asi 4000 ha, což je přibližně 10% z celkové rozlohy města. Parky a zahrady mají nejrůznější význam, mezi celopražsky nejvýznamnější patří Stromovka, Petřínské sady, park na Vítkově, Letenské sady, zahrady Pražského Hradu – uvedené představují okolo 230 ha. Nepatrně významově níž jsou Riegrovy sady, Františkánská zahrada, Vyšehradské sady, Vojanovy sady, Ladronka, Kampa, Karlovo náměstí. A nelze opomenout porosty lesnaté, kterých měla Praha v loňském roce přes 5000 ha. Jmenuji aspoň ty hlavní jako Šárka, obora Hvězda, údolí Únětického potoka, Chuchelský háj, Prokopské údolí, Modřanské rokle, Cholupický vrch, Hostivařský lesopark, Milíčovský les. S některými, parky, které sama znám a které považuji za neuvěřitelně krásné, vás maličko seznámím. A jestli moje povídání Aleš Březina přijme, mohlo by se v něm pokračovat – uvidíme.

Šárka - přírodní rezervace, divoká příroda, monumentální skaliska, krása, která je téměř nepopsatelná. Je to asi 25 ha na okraji Prahy 6, rozdělené na Šárku Divokou a Tichou. S Divokou jsou trvale spojena jména původních starousedlíků, Kozáka a Šestáka, představující významné statkářské rody a jméno Veselík – představitel významného rodu mlynářů. U vstupu do Šárky nás také hned vítají dvě ohromné skály, kterými se zároveň otvírá i hluboký šárecký kaňon. Se jménem Veselík je do dneška spojeno přírodní koupaliště na konci soutěsky. Šárka je opředena pověstmi a tak není nouze zde vzpomenout na podvedeného Ctirada a zadívat se na skálu Dívčí skok. Do Šárky se chodívalo na procházky od nepaměti. Šárka vzpomíná i na dobu, kdy se zde hrálo přírodní divadlo a kdy přední operní umělci svá angažmá zde nikdy neodmítali. V roce 1913 se v šáreckém divadle zahájila Prodanou nevěstou nezapomenutelná éra divadelních představení. Dnes znovuobnovená éra se těší nebývalému zájmu.

Stromovka byla založená 1268 jako lovecká obora, zpřístupněna veřejnosti až 1804 a od této doby se obora začala měnit v krajinářský park. K největšímu historickému rozvoji došlo však mnohem dříve, za vlády Rudolfa II., který nechal přestavět některé zdejší stavby a hlavně upravit rybník s vytvořením umělého ostrova. V 16. století vzniklo pro zásobování rybníka vodou z Vltavy unikátní technické dílo - Rudolfova štola, která vltavskou vodu přivádí do Stromovky dodnes. Stromovka bývala vždy vyhledávaným místem pro romantické procházky, ale i pro aktivní zábavy a 1. republika ve Stromovce pravidelně tančila. V této souvislosti nelze vynechat vzpomínku na Šlechtovu restauraci, jejíž jméno bylo odvozeno od nájemce Václava Šlechty. Za komunistického režimu restaurace vzala za své a byly zapomenuty všechny bývalé historické přednosti i to, že její původní funkcí byla Královská dvorana. Stromovka je proslulá kvetoucími sakurami – kvetou rychle, jen pár dní, ale nádhera a vůně jsou impozantní. Takže nesmíme zapomenout! A kvůli té omamné vůni si na moment sundáme i roušku!

Petřínské sady – rozsáhlá zeleň parků na vrcholu a svazích Petřína. Kdysi dávno vinice, pak přeměna v sad a konečně v 19. století zahrada, kdy se už uvažovalo s lanovkou a stavbou rozhledny u příležitosti Jubilejní výstavy 1891. Bezpočet zdejších uliček a nejrůznějších zákoutí tvoří dokonalost samu pro procházení. Nelze se nezajít podívat na jednu ze zdejších nejznámějších soch a sice dílo J. V. Myslbeka, pomník Karla Hynka Máchy. V pandemii zavřené slavné restauraci Nebozízku je také třeba dojít a zavzpomínat na bývalé lepší časy, ale ne moc smutně, jen tak komorně. Nelze opomenout mnoho míst umožňující pohledy na malebnou Prahu a myslet na to, že bude zase líp!

Riegrovy sady - městský park o rozloze asi 11 ha, hodně travnatých ploch, hřišť, sportovní stadion a další sportoviště. Sady nesou jméno po významném českém advokátovi a politikovi, vznikly kolem roku 1902 při urbanistické přestavbě Vinohrad spojením zahrad Kanálky, Saracinky, Pštrosky, Švihanky, Kuchynky. Výzdoba parku je bohatá na pomníky a sochy, jmenuji aspoň některé, pomník Františka Riegra od J. V. Myslbeka, zajímavou bronzovou sochu cvičenky s obručí od Ladislava Kovaříka. A ten výhled na Prahu z Promenády Pawla Adamowitze, pojmenované po tragicky zesnulém primátorovi Gdaňska!

Havlíčkovy sady – rozloha asi 11 ha blízko Vršovic, Nuslí, Vinohrad, na jihu ohraničené protékajícím Botičem. Za park děkujeme pražskému průmyslníku Moritzi Gröbemu, který si toto místo vybral pro stavbu svého dokonalého pražského sídla, vily, která je úžasnou dominantou v parku, jehož vznik a úpravu inspirovala italská renesance. Vila se stavěla v letech 1879-1881 podle projektu Antonína Barvitia za umělecké účasti i Josefa Schulze. Obklopující zahrada v sobě nese renesanční prvky v podobě fontány, vodní kaskády, soch, zajímavých pavilonů a dalších prvků. Romantismus představuje uměle vytvořená jeskyně Grota. Havlíčkovy sady včetně všech staveb jsou na seznamu kulturních památek. Zajímavostí současnosti je také to, že se zde zachovala vinice o rozloze asi 1,7 ha s roční produkcí 4000 litrů dokonalého vína.

Všichni jsme teď v psychickém tlaku, takže každá rada dobrá jak si zachovat i nadále zdravý rozum. Každopádně výlety a procházky do přírody určitě pomohou. Naučme se pracovat z domova, neboť jsme nikdy moc zkušeností s touto formou práce neměli. Můžeme-li, cvičíme a zdravě jíme. Věnujeme se nějakému hobby. Čteme – knižních titulů je obrovské množství a vybere si úplně každý. Určeme si některé konkrétní dny, kdy nebudeme zapínat televizi a nebudeme sledovat politické úvahy našich politických představitelů, ono se totiž vůbec nic nestane, když je občas neuslyšíme. Totéž učiňme se sociálními sítěmi. Škoda, že už nemáme Voskovce a Wericha, kteří dokonale uměli překládat žvanění těch, co lhali a strašili lidi. Plánujme si, co uděláme, až virus odezní. A mysleme na rčení „Aby nás pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil“.

***

Naďa Humlová: Tak nám zabili Ferdinanda

„Tak nám zabili Ferdinanda!“ řekla posluhovačka panu Švejkovi, který opustiv před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny.

 Kromě tohoto zaměstnání byl stižen revmatismem a mazal si právě kolena opodeldokem.

 „Kterýho Ferdinanda, paní Müllerová?“otázal se Švejk, nepřestávaje si masírovat kolena, …atd., atd., atd….

Věřím, že každý z nás z Čechů když uslyší anebo uvidí napsané někde těchto pár vět, hned bude vědět, odkud pochází a o co se jedná.  Nesmrtelné dílo Jaroslava Haška o dobrém vojáku Švejkovi bylo již přeloženo minimálně do 58 jazyků. Tím se nemůže pyšnit žádný jiný autor naší české země. Viděla jsem vystavenou knihu ve výkladní skříni v knihkupectví v Buenos Aires v Argentině a naposledy před dvěma roky v Porto v Portugalsku. Samozřejmě, že mi to velmi potěšilo vidět na vlastní oči kopii díla Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, na mezinárodním trhu. Cokoliv, co je z pera, anebo rukou Čechů, vidět někde ve světě, udělá mi radost. Překlady románu se, bohužel, nemohou nikdy vyrovnat českému originálu, který je psán prostým jazykem lidu, i když věřím, že se překladatelé velmi snaží a není to určitě pro ně lehký úkol. Mám v knihovně anglický překlad, koupila jsem ho synovi, no … když to česky nejde, tak angličtina je také dobrá.

 
Proč jsem začala psát o Jaroslavu Haškovi? Mám pro to několik důvodů. Už je to dlouhá doba, kdy jsem si to dala sama sobě za úkol se s jeho osobou a knižní tvorbou více a důvěrněji seznámit, tak jak si to zasluhuje. Pro mnohé muže jsou Osudy… biblí, ke které se často vracejí a v ní listují, není tomu tak ale pro většinu žen, si myslím. No jo, nebyly jsme na  vojně! Pamatuji, že když jsme emigrovali do Kanady, tak v našich dvou kufrech nescházel výtisk právě tohoto románu. Byl biblí i mého manžela. I když jsem v životě hodně četla a stále čtu, tak k Haškovi jsem se nějak nikdy nedopracovala. Ano, dost si to vyčítám. Asi před třemi roky jsem viděla v Čechách v televizi poprvé filmovou podobu Osudů .. s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli. Byla jsem filmovým zpracováním velmi nadšená a z mého nadšení pak pramenil další slib, že na Haška už doopravdy musím zaostřit.  Jeho knížek tu mám dost. Za další – dost jsem se tenkrát zarazila, i trochu zastyděla, když jsem viděla v Portu ve výloze román českého spisovatele, zřejmě považován a právem, za velmi úspěšný, a o kterém já nic nevím. Do třetice – v dnešních neuspěchaných „ kovidových“ dnech jsem se dala trochu i do vzpomínek a obracela fotky v albech. V tuto zimní dobu jsme totiž kdysi s kamarádem vyrazili na naše první společné velmi dobrodružné putování a to vlakem z Prahy až do Vladivostoku s mnohými zastávkami cestou. Jedna z nich byla i na Ukrajině v městě Kyjev, kde Jaroslav Hašek delší dobu pobýval. Jak naším zvykem bylo, chodili jsme pěšky městem po zajímavostech sem a tam, ano, zima byla, ale nesčetné cukrárny s teplým čajem, luxusními dortíky a pečivem, jednak opět zahřály, ale dodaly i další potřebnou energii. Při jedné z procházek jsme narazili na ulici pojmenovanou po Jaroslavu Haškovi a s plaketou na domě. Moc nás to potěšilo, i když přiznávám, byla to náhoda, že jsme na ni narazili. Druhým místem s památkou na něj, byla opět ulice po něm pojmenovaná a i restaurace „U Švejka“ v městě Irkutsk na daleké Sibiři. O té jsme se dočetli v Lonely Planet, takže v tomto případě se jednalo, jen jí najít. Jo, jo, našli jsme!

 Co o něm víme?

 Jaroslav Hašek (1883 -1923) se narodil do chudých poměrů, rodina se stěhovala z místa na místo. Začal sice studovat na gymnáziu, kde jeho třídním byl Alois Jirásek, ale byl ze studií vyloučen, protože se zúčastnil politické demonstrace proti zrušení rovnoprávnosti českého jazyka ve školách. Vytlouká okna v německém Stavovském divadle, zapaluje ohradu jednoho Němce a hází kameny na nuselskou policejní stanici. I když se později vyučil drogistou, vystudoval obchodní akademii  a  nastoupil do zaměstnání v bance Slavia, lákal ho více bohémský život; byl aktivní v anarchistickém hnutí. Nakonec místo v bance opouští a jako tulák se vydává pěšky přes Slovensko, Halič (historická země ve východní Evropě, dnes rozdělena mezi Polsko a Ukrajinu (větší část)) a Uhry. Měl neustálé problémy s policií a úřady – především za své anarchistické aktivity. Roku 1907 byl dokonce krátký čas vězněn. Začíná mít problémy s alkoholem. Živil se jako novinář a své drobné povídky, črty a humoresky, psané povětšinou po hospodách, v kouři a hluku během rušné bohémské zábavy, otiskoval v literárních časopisech. Je zřejmě v našich představách zafixován jako prototyp neklidného bohéma s nepříliš uspořádaným osobním životem, stoupenec anarchismu a který pohrdal i ustálenými dobovými mravními konvencemi.

 Od svých literárních začátků jeho pohled na život vycházel z pohledu prostého člověka. Vystupoval proti pokrytectví, manipulaci s bezbrannými i proti ideologickým programům. Nejčastějším terčem jeho kritiky byla byrokracie ve všech podobách i instituce a představitelé polofeudálního Rakouska. Založil např. i parodistickou Stranu mírného pokroku v mezích zákona, vystupoval jako kandidát této strany a karikoval stávající volební poměry. Hned po začátku první světové války vstupuje jako dobrovolník do armády a dostal se do legií, kde se stal předním pracovníkem čsl. Ozbrojeného odboje v Rusku. Byl redaktorem legionářského časopisu Čechoslovan v Kyjevě. Pro nesouhlas s politikou Odbočky čsl. Národní rady v Petrohradě odešel do Rudé armády. Hašek v Rusku působil jako bolševický armádní funkcionář, byl zde velmi váženým intelektuálem a byl pověřován důležitými úkoly. Jeho „ruská“ image se výrazně lišila od toho, jak Haška vidíme doma. Roku 1918 se vyznamenal při obraně Samary (třetí největší město na řece Volze), působil jako velitel oddílu Čuvašů (turkický národ žijící v Ruské federaci na pravém břehu řeky Volhy) a zástupce vojenského velitele bugulmského okresu v Tatarstánu, kde má i museum. Velmi byl ctěn sibiřskými Burjaty (jedna z etnických skupin Mongolů) za aktivity týkající se rozvoje jejich písemnictví. V Irkutsku se jej pokusili zavraždit a v sovětských službách podnikl tajnou misi do Mongolska.

 Nad Haškovými osudy v Rusku se u nás už po léta kladou otazníky. Fakta z jeho života – anarchistické projevy, pro něho příznačné ještě před začátkem války, pak vojenská služba, příslušnost k našim legiím a hned zase aktivní vystupování v Rudé armádě – svědčí o Haškově přechodném sblížení i zase rozchodu s velmi protichůdnými stanovisky. Které z nich bylo Haškovi nejbližší, jaké vlastně bylo jádro jeho povahy? Povyšoval z funkce do funkce, do stále zodpovědnějšího stranického postavení.  Tento Haškův vývoj by se pravděpodobně nebyl přerušil, nebýt dost silného nátlaku a povolání k dalším povinnostem, které ho přinutily opustit Sovětské Rusko a vrátit se do Prahy.

 Ačkoliv dostal za úkol organizovat komunistické hnutí u nás, po návratu do Čech roku 1920 se vrací k bohémskému způsobu života a velmi intenzivně píše. Později se přestěhoval do Lipnice nad Sázavou, kde začal psát svého nesmrtelného Švejka. Nad nedokončeným dílem jej 3. ledna 1923 zastihla smrt.

  Dvakrát se oženil, jednou již v Praze v roce 1910 s Češkou Jarmilou, ale krátce po narození syna rodinu opustil. Podruhé v roce 1920 v Jekatěrinburku s Ruskou Alexandrou. Byl obviněn z bigamie, neboť s první ženou Jarmilou se nikdy nerozvedl.

 Dvakrát na něj byl vydán zatykač a byl obžalován z velezrady – jednou v Rakousku a podruhé v čsl. legiích.

  Zřejmě v předtuše blížící se války, se začíná rodit postava dobrého vojáka Švejka. Roku 1912 vydal Hašek nevelkou knihu Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky, kde kritizoval rakouský militarismus. V době legionářské napsal Hašek druhou verzi, ale konečnou podobu dílo získává až po jeho návratu z Ruska. Nedokončený čtyřdílný humoristický román se postupně stává národním „pokladem“, i když měl řadu odpůrců, ale i přívrženců, kteří Švejka přijímali velmi pozitivně, mj. i bratři Čapkové. Tak či onak se román stal jedním z nejpopulárnějších českých literárních děl. Haškův přítel malíř Josef Lada (1887-1957) vtiskl Švejkovi nezaměnitelnou podobu. Pro knihu o Švejkovi nakreslil více než 1300 obrázků. Dobře, že se přátelili. Švejka/Haška  totiž bez Lady si nelze odmyslet.

  A pokud jde o interpretaci jeho románu?

  Těžko říct, jestli je Švejk prosťáček, lidový hrdina, mazaný chytrák, moudrým bláznem, či geniálním idiotem? Je plný optimismu, životní síly, humoru, ale také pln pochybností, nedůvěry a rezignace. Někdy se chová dobrosrdečně, naivně, jindy zlomyslně. Švejk je zrcadlem krajních nesmyslností doby, je nehrdinský hrdina, který se rozhodl přežít. Ačkoliv je úředně potvrzeným blbem, jako hlupáci vypadají spíše ostatní kolem něho. Brání se výsměchem, vtipem, satirickou nadsázkou a především nekonečným žvaněním. V postavě ústředního hrdiny, dobromyslného vojáka Švejka, typizoval Hašek lidový postoj k válce. Kniha je protestem proti násilí, pokrytectví, absurditě světa a o problému lidské existence v situaci, kdy se člověk cítí bezmocný.  V tom je jeho největší význam a trvalá aktuálnost.

 „Jestliže je Švejk typicky česká povaha, tak právě v tom, že je typicky lidská.“ (Jan Werich)

  „K schopnosti takto se dívat je třeba – geniálního idiotství.“ (Ivan Olbracht)

  „Hašek je dokladem posunu směrem dolů, k prostému člověku, a tím i k jisté vznešenosti.“ (Bohumil Hrabal)

  „Hašek viděl svět – mnozí o něm jen píší.“ (Karel Čapek)

 U příležitosti 130. jubilea Haškova narození, se v dubnu 2013 v Lipnici sešly čtyři desítky ctitelů největšího jeho díla z deseti zemí Evropy, Asie a USA.

Slovenský zástupce Igor Válek se např. vyslovil pro vnímání Švejka nejen jako velkého protiválečného díla, ale vyzdvihl Haškovu vzdělanost, nevnímanou za jeho anarchistickou, alkoholickou či komunistickou aktivitu.

 Norský zástupce, Jomar Honsi, byl Švejkem nadšen do té míry, že věnoval celé dva roky putování přesně ve stopách jeho autora.

 Moldavský překladatel, Stojan Lekovski, vyslovil přesvědčení, že Hašek skoro po sto letech stále ukazuje nesmyslnost válek vedených ze zištných důvodů a dodal, že poselství Švejka je proto věčné.

 Český literární vědec, publicista a životopisec Jaroslava Haška, PhDr. Radko Pytlík, poukázal, že Hašek byl vzdělaný a ironický novinář, spoluzakladatel čs. Legií. Zmiňuje se, že román je ve světě přijímán i jako filozofické dílo.

Píše: „Haškův Švejk je geniální idiot – ale Hašek nebyl jen Švejk. Kdyby Hašek zůstal tenkrát v Rusku, stal by se dojista obětí stalinských represí. Měli bychom sice dalšího „mučedníka“, ale neměli bychom Osudy dobrého vojáka Švejka, dílo, které, ač nedokončeno, je bilancí Haškovy umělecké i životní dráhy.  Je považováno za geniální a stalo se nejznámější českou knihou ve světě.“

A co o svém dědečkovi říká jeho vnuk, Ing. Richard Hašek?  „Děda to měl dobré i špatné. Byl málo oslavován, ale zato hodně čten“.

Ve stejnou dobu došlo v nedalekém Dolním Městě nedaleko Lipnice k odhalení pomníku Jaroslava Haška, kde na hladkých stěnách sousoší, je v deseti jazycích napsán tento citát z jeho románu: „Život lidský, poslušně hlásím, pane oberlajtman, je tak složitej, že samotnej život člověka je proti tomu hadr“.

 Socha nese hlubokou symboliku smíření národů.

 Jako jeden z prvních výletů v Čechách, až se tam opět dostanu, bude určitě do Lipnice nad Sázavou. Návštěva Haškova hrobu, pomníku i jeho domu, mi ještě více přiblíží jeho rozporuplnou osobnost. A nebude samozřejmě ani scházet jedno malé v Haškově hospůdce na jeho počest. Autor nejpřekládanější a nejznámější české knihy na světě si to určitě zaslouží! A což kdyby mi to vyšlo i na oblíbenou Haškovu Lipnici, víkend satiry a humoru, který zde každoročně v letních měsících běží již od roku 1958? Brala bych, bude?? Jeho hlavním pořadatelem je Haškův pravnuk Martin Hašek.

 Jsem velmi ráda, že jsem konečně jeho knihy vytáhla z knihovny. Pravda, v některých jsem listovala více než v druhých. Ne, do čtení Švejka jsem se zatím nepustila, jsou toho přeci jen čtyři díly!, jen jsem nakoukla, nechávám si ho až na příště… Určitě se ale aspoň ještě jednou podívám na film, je kouzelný a jeden se hned musí cítit lépe, když má zrovna blbý den.

 Další knihou co zde mám, je i knížka Velitelem města Bugulmy. Je to sbírka Haškových novinářských článků, fejetonů, ale i provolání, svědčící o jeho hlubokém zaujetí a pevné pozici v Rudé Armádě. Když jsem tyhle články pročítala, připadlo mi, že tohle nemůže být ani Hašek, kam se poděl jeho švejkovský ironismus?

 Plně jsem se ale začetla do svazku Hašek v kostce, soubor šedesáti jeho nejlepších humoresek, které vybral, Radko Pytlík. Super úsměvné čtení!! Od prvních řádků jsem nemohla jinak, než se smát! Kniha mi nadchla natolik, že ji určitě dočtu až do poslední stránky a budu litovat, že jich není víc. Sáhněte po ní, pokud ji máte v knihovně, anebo jeho Povídek, Dekameronu, listujte v Osudech ... Dobré čtení do této zatím stále neradostné doby, se kterou se musíme zkrátka švejkovsky vypořádávat!

Takže si mohu odškrtnout další bod z mého seznamu jako splněn.

 A co ještě dodat a co si přát? Abychom si všichni udrželi zdravého ducha, dobrou a veselou mysl, měli plné ruce práce a spoustu plánů do budoucna. Moje první cesta zase někam, bude určitě do Čech. Už se moc těším na kus dobrého, čerstvě upečeného chleba s máslem, olomoucké k tomu a jedno malé. Už aby to bylo!!

 I pršet jednou přestane, tak my přeci i ten kovid zvládneme, že??

Naďa Humlová - Únor 2021 

 PS: A jak to bylo tenkrát v Irkutsku a se Švejkovou hospodou? To vám velmi ráda řeknu… (Přepsáno ze zápisků).

  21.1.03 - 4.20 mč, 9.20 lokálního

 IRKUTSK nás přivítal před dvěma dny ve tři hodiny ráno lč. pořádným mrazem -18 °náC a s větrem, takže jsme sibiřskou zimu začali v kostech pociťovat. Zbytek noci jsme strávili na nádraží, nebylo by moudré shánět nocleh v tyto ranní hodiny. Stali jsme se tak očividnými svědky několika akčních prací místních policistů, kteří na nádraží v rámci udržení pořádku dost často kontrolují doklady. Zdálo se mi zprvu, že vyžadují identifikaci jen od určitého typu lidí, kteří se jim zdají podezřelí, ať už to mají být bezdomovci, či Asiati v Rusku za prací. Později jsme však byli svědky, jak velice slušně oblečeného člověka sedícího a spícího vedle nás na lavici a s hlavou opřenou o topení, velice nešetrně vzbudili a dosti břitkým tónem hlasu mu řekli, aby si hlavu neopíral. A on neprotestoval. Podle mého názoru, způsob jednání spadal do kategorie grobiánství, asi si zase jeden malý človíček procvičoval moc z pozice svého postavení. Anebo že by to byly stále ještě komunistické způsoby? Jak na nádražích, tak i všude jinde jsou stále vidět uniformy vojáků i policistů a jejich bdělé oči připravené v nutnosti zasáhnout. Jeden měl stále pocit, že je sledován... Během totality také se kontrolovalo, ale ty prověřované už většinou pak nikdo mezi živými nespatřil.

   Když jsme se po ranním čaji odhodlali vyjít z nádraží ven, dostalo se nám ojedinělé zimní podívané. Stromy byly zcela ojíněné od nezamrzlé řeky Angary a zmrzlé. Přes den sluneční paprsky dodaly stromům ještě svit a lesk, takže požitek z pohledu na tento skvostný přírodní úkaz se minimálně zdvojnásobil. Všimla jsem si zde, že z pod toho bílého, mnohdy již šedivého, sněhového povlaku začínají prokukovat prázdné plechovky, láhve od piva, papíry a všechno to další, na co ruka lidská šáhla a pak odhodila. Myslím si, že až sníh sejde, tak se naskytne periferní podívaná. Následovala cesta městskou dopravou "za noclehem", ale nakonec z toho byla neplánovaná prohlídka města. Nejdříve jsme si sedli do opačného směru a teprve až po delší cestě správným směrem, jsme dojeli k ubytovně. Měli jsme smůlu, žádné volné lůžko nebylo! Tutu cestu tramvají si budu určitě navždy pamatovat, protože právě v ní jsme zažili největší zimu v Rusku. Seděli jsme totiž na sedadle poblíž dveří, které se často otevíraly a zavíraly a foukalo nám pořádně pod kalhoty. Mimochodem, v tramvajích není žádné topení. Po neúspěchu s prvním ubytováním jsme se dali do dalšího hledání, až jsme našli B&B, zvaný Americký dům. Vlastnila ho paní, která byla vdaná za Američana. Překladatelka, která hodně dávno překládala svému budoucímu manželovi, slovo dalo slovo, zamilovali se do sebe a byla svatba! Žijí jak v Rusku, tak i v USA. Byl to velký prostorný dům a bydleli jsme zde sami, jak majitelka, tak i její syn nebyli přítomni. Nalezení střechy nad hlavou vzalo tentokráte podstatnou část dne a tak zbytek odpoledne jsme strávili prohlídkou města.

 Irkutsk byl založen v roce 1651 jako kozácké kasárny ve snaze podrobit domorodé Buryaty. Později, svým ideálním položením, místo sloužilo jako výchozí stanoviště pro výpravy na dálný sever a východ. Ještě více později, svou odlehlostí město plnilo funkci domova aristokratickým vyhnancům - Decembristům. Asijský vliv, blízké sousedství s Čínou a Mongolskem, snadným přístupem k jezeru BAJKAL a kulturním dědictvím, je dnes Irkutsk nejpřitažlivějším a nejvyhledávanějším zastávkovým místem na Trans-sibiřské magistrále. Žije zde kolem 590 000 obyvatel. Největší atrakcí města je samozřejmě jezero Bajkal, ke kterému se odsud dají podnikat denní i několikadenní výlety. Město si stále udržuje známky kosmopolitanského a eklektického (od všeho trochu) rázu. Velký požár v roce 1879 natropil spoustu škody, 3/4 města shořelo. Zanedlouho na to, bylo však v blízké řece Leně objeveno zlato, takže město nejen, že se opět postavilo na nohy, ale přímo kypělo rozmachem. Na ostatcích shořelých domů se stavěly nové krásné, bohatě zdobené soukromé vily a nebo městské kanceláře. Tato ruská klasická architektura města pochází právě z této doby. Bylo to město bohatých měšťanů, obchodníků a vyšší společnosti. Není divu, že se Irkutsku říkalo "Paříž Sibiře". Revoluce roku 1917 však překazila rozmach města. Předat vládu a jmění do rukou lidu znělo jako úděsný nápad a tak není divu, že se město bránilo a bylo centrem resistence komunismu. Teprve až v roce 1920 se podařilo "rudým" zatknout právě zde v Irkutsku admirála Kolčaka, který byl nejvyšším představitelem "bílých". Admirál Kolčak zde byl i popraven a teprve až potom město podlehlo "rudé vlně".

   Na východní straně od jezera se rozkládají mnohé z divokých a stále ještě neprozkoumaných území této buryatské republiky. Jsou to oblasti, které nejsou jednak ani prošlápnuty lidskou nohou turistů, ale ani kde se nenajdou osadníci z řad lokálních Buryatů a Rusů. Území, ani s minimální stopou civilizace, se táhnou pak ještě další stovky kilometrů na sever, až první známkou života je město Severobajkalsk na severním břehu Bajkalského jezera, kudy tajgou vede železniční trať BAM (Baikal-Amur Mainline) směrem na východ. Hory Buryatské republiky se rozprostírají kolem severního a východního břehu jezera, a tvoří tak osm set kilometrovou jihozápadní hraniční pánev s Mongolskem. Tato oblast byla po většinu doby své existence pod asiatským vlivem, což je viditelné na obličejových rysech 250 000 domorodých Buryatů.

   Velice se mi líbil střed města, kde jsou stále ještě vidět dřevěné domečky, pozvolna však nahrazovány výstavbou štukových domů s tekoucí vodou a splachovacími záchody. V Irkutsku obzvláště dřevěné domy mají skoro krajkové vyřezávané okenní rámy a viděla jsem i ve stejném stylu domovní dveře a nebo i celá široká vrata. Domečky mají většinou dřevěné podlahy i stěny a veliká kamna uprostřed místnosti. Většina z nich je ponechána svému osudu, neopravují se a pomalu, ale jistě trouchniví. Lidé v nich však stále bydlí. Na okenicích je vidět několik nátěrů barvy. Když by se mi někdo zeptal, co mě nejvíce v Rusku učarovalo, pak bych řekla, že právě tato dřevěná stavení. Co zde ale chybí jsou dřevěné sibiřské kostely, které byly neodmyslitelnou součástí "dřevěné" sibiřské vesnice. Hodně jsem o nich četla, ale zatím jsem žádné ještě neviděla. Taková malá replika jednoho byla v Jekatěrinburgu u hrobu carské rodiny. Je zde samozřejmě i mnoho jiných kostelů, některé hodně staré až z 11.století, ale taktéž ponechány osudu. Někdy je třeba opravena jenom jedna jeho část, nebo jedno křídlo a zbytek nechán na později, až se další oprava zase vejde do městského rozpočtu. Za komunistů se tam prý nevešla skoro nikdy.

 Všimli jsme si, že je zde oproti jiným ruským městům vidět daleko více obchodů, či stánků s alkoholem a cigaretami. Skoro na každém rohu a je tu vidět i bída. Ve večerních hodinách policajti stojí na zastávce elektriky a kdo se trochu kolíbá, šup s ním do basy! V neděli odpoledne jsme šli po nábřeží okolo řeky Angary, široká cesta pro pěší, sluníčko svítilo a ani jsem si nepřipadala jako turistka, ale jako jedna z tamějších, procházející se v závěsu s manželem, či s milým v nedělním odpoledni. Nešli jsme sami okolo Angary, zřejmě tato nedělní zimní procházka je u zdejších obyvatel velice oblíbená. Kožichy i kožešinové čepice dávají ruským ženám aristokratický vzhled. Nebyla jsem udivena, že tolika lidí se prochází venku a v mrazu, jen jsem si to v duchu srovnávala s Kanadou a stačí mi, když si vzpomenu na své ranní procházky kdy nepotkám venku živáčka a dalšího komentáře není třeba. Bez auta ani krok, to je heslo většiny Kanaďanů! Ale to nic není, to jsme viděli i jak za tohoto mrazivého zimního odpoledne lidé v družném hovoru sedí na lavičkách, jedí sendviče a popíjejí čaj! Každý den, pokud zrovna nejedeme vlakem, tak ujdeme minimálně tak 10 km. Bude mi to scházet, až se zase vrátím do reality běžných dnů. Budu se snažit, jak to nejvíc půjde, místo jezdit autem, tak chodit pěšky.

  Navštívili jsme zdejší regionální muzeum, v knížce sice o něm píší velikášsky, ale nic velice zajímavého jsme tam nenašli. Hledáme po muzeích zmínku o výše zmíněné občanské válce na Sibiři po roce 1918, které se zúčastnilo mnoho českých legionářů na straně "bílých" a právě zde v Irkutsku u Bajkalu probíhaly velké boje, ale zatím jsme o nich zmínku ještě nikde nenašli. I v museu ještě pořád přetrvává komunistická agenda. Na místo zmínky o statečných českých legionářích, jsme zde našli a koupili hezké suvenýry z břízy, počítám, že ceny za ně však byly ještě asi z doby carské, protože to nebyly ani celé ruble, ale drobné, co jsme zaplatili. Po celém městě jsme nesehnali pohledy, prostě pohledy nejsou, tady v museu jsme je sice objevili, ale z roku 1985 a žádné zimní. Nápad pro chtivé podnikatele! Nakonec jsem si koupila malou knížečku o Bajkalu i s fotkami v ruštině. Usoudili jsme, že spoléhat se tady jenom na angličtinu, jako konversační jazyk, tak bychom se daleko nedostali. Pro jedince cestovatele, jako jsme např. my, je nutné umět číst azbuku a trochu mluvit rusky. Druhá varianta - bydlet v drahých hotelích, kde recepční znají pár anglických slov, jezdit taxíky, najmout si průvodce a kdeže moje dolárky jsou??

 Jaroslav Hašek po první světové válce zde přechodně pobýval a našli jsme i ulici, která je po něm pojmenována. V Lonely planet jsme se dočetli o restauraci U Švejka a tak jsme nelenili a hned tam spěchali. Poprvé jsme tam šli večer, podruhé kvůli fotkám druhý den ráno. Hospodu jsme  našli hned, velikou reklamu na domě a na štítu nad vchodem jsme nemohli minout. Při našem večerním zastavení jsme zašli i dovnitř, po schodech dolů a ocitli jsme se v pravé "haškovské" pivnici. Tvrdé dřevěné lavice i stoly, výzdoba, memorabilia a i postava Švejka v životní velikosti stojí přímo u baru. Bylo to milé, najít kousek něčeho z domova v cizí zemi. Pročetli jsme si knihu hostí, byla plna pochvalných slov, pár poznámek a gratulací bylo psaných rusky, ale i anglicky, našlo se i pár slov českých a slovenských! I my jsme nešetřili pochvalou a pár slov jsme  přidali. Kuchyň byla bohužel zavřená, žádné jídlo, jen čaj jsme si mohli dát. U baru jsem dostala k ochutnání starý ruský domácí nápoj, specialitu, což je vodka smíchaná s trochou piva, servírovaná ve sklenici na noze. Vodka nemá chuť a pivo je vodkou "zředěné", ale běda! běda! mám pocit, že vypít několik těchto starých ruských alkoholických nápojů, těžko by se od stolu vstávalo a ještě hůř by se šlo domů, to je tedy zrádný mok! Měla jsem problém už po jednom drinku jít rovně, ale za to mi bylo nádherně teplo! Každý večer zde hraje hudba a panuje tu prý dobrá pohoda. Čekat se nám ale již nechtělo a tak jsme vyrazili směrem našeho B&B.

 Druhý den jsme se opět trochu courali městem a zašli jsme i na Centralnyj rynok, na městském trhu a divili jsme se všemu. Věřím, že byly doby, kdy stoly v tržnicích zely jenom prázdnotou, teď je všeho dost - masa, ryb, čerstvé zeleniny, mléčných výrobků, nádherných květin - no zkrátka všeho, ale ne všichni lidé si to mohou dovolit koupit. Pro většinu zdejších obyvatel je přežití jen ze zahrádek. Zastavili jsme se v kostele v době modlení - óh, jak tam bylo teplo! a kolem řeky přes most jsme šli k naší zdejší základně. Cestou jsme se jako obyčejně zastavili i v obchodě s jídlem. Produkty, naplnily ruksak večeří, což většinou bývá sýr, chleba, jablka, pomeranč a jogurt na snídani. Pečou zde velmi dobré housky, opravdu velmi dobré a za dolar je jich deset. Hladem jsme tu rozhodně netrpěli!

***

Zemřel Jan Sokol

Zemřel filozof Jan Sokol. Exministrovi školství a prezidentskému kandidátovi bylo 84 let

Zemřel filozof, politik a pedagog Jan Sokol. Bylo mu 84 let. Informaci přinesl slovenský Denník N. Radiožurnálu ji potvrdil slovenský politik a sociolog Fedor Gál. Sokol byl známý díky svému působení v akademické sféře, lidé si ho ale můžou pamatovat i jako ministra školství nebo prezidentského kandidáta. Jan Sokol se narodil v dubnu 1936 v Praze do rodiny architekta a kunsthistoričky. Vyučil se zlatníkem, řemeslo mu vybrali rodiče. Jeho otec nechtěl, aby byl pouhým technikem. Nějaký čas se věnoval i hodinářství.

   Je strašně příjemné, když máte papírové zaměstnání – koukáte do papíru nebo do knížek – pak vzít něco do ruky. Až do roku 1990 jsem měl doma hodinářskou dílnu,“ vzpomínal.

Sokol studoval v šedesátých letech matematiku na pražské Univerzitě Karlově, školu ale nedostudoval a akademická obec mu studium uznala až po roce 1990.

Pracoval také jako programátor, později byl vedoucím výzkumným pracovníkem. Kromě toho se Jan Sokol věnoval i filozofii. K té se dostal díky studiu Bible, na jejímž novém ekumenickém překladu se podílel.

„Postupně se mi ukazoval, že se chce ještě podívat na písmo očima méně zaujatýma. To znamená filozoficky,“ popsal.

Zabýval se filozofickou antropologií, což je obor zkoumající filozofický pohled na člověka a jeho problémy. Sokol přednášel v devadesátých letech filozofii, antropologii a religionistiku na Pedagogické a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Od roku 2000 pak byl na Fakultě humanitních studií, kde do roku 2007 působil i jako děkan. Jan Sokol v roce 1976 podepsal Chartu 77 a přispíval do samizdatové tvorby.

‚Povinnost vůči státu‘

Po pádu komunistického režimu byl dva roky poslancem, vstup do politiky podle něj nebyl jednoduchý: „Jsou situace, kdy si člověk musí říct, že je jakási povinnost vůči státu, národu.“

Sokol v roce 1996 kandidoval do Senátu, v roce 1998 pak půl roku zastával post ministra školství v úřednické vládě Josefa Tošovského.

V roce 2003 ho tehdejší koalice vedená ČSSD navrhla jako kandidáta do třetího kola prezidentské volby. Zvítězil jeho protikandidát Václav Klaus. Sokolovi vadila na politice ztráta soukromí.

„Přijdete do hospody a všichni jsou auf. Je to hrozně nepříjemné. Když jedete večer tramvají, tak vás ožralý chytají za klopu a říkají: ‚Vole, nebyl ty jsi v tatrovce? Já tě odněkud znám.‘“

Dodal, že to pro něj byly tehdy napínavé tři týdny, než zákonodárci zvolili prezidenta. Jak sám řekl, na politiku neměl povahu a byl rád, že se hlavou státu nakonec nestal. Jan Sokol byl také držitelem francouzského Řádu čestné legie.  Po uzávěrce jsme dostali několik fotografií od Hany Mahlerové.

Český rozhlas: Kateřina Součková, Anna Horáčková

***

Inzerce

Hledají se potomci Marie Novotné, rozené Műllerová, která se narodila 17.7.1882.  Měla manžela Jana Novotného. Na začátku dvacátého století se odstěhovali s manželem do Istanbulu, Turecko. Marie měla tři děti:Janu Novotnou nar. 13.8.1911 , která se později vdala za Karla Marka a žili ve Všenorech v Československu v roce 1945. Nejspíše zde s nimi žila i Marie Novotná. Následně Marie měla ještě dva syny: Aloise Novotného (21/6/1915) a Jaroslava Novotného (nar. 21/1/1910). Všichni tři pak odešli do Kanady (nejspíše do Toronta).  Informace pošlete na e-mail: dhorka@ak-hp.cz nebo telefon: +420 602 362 664.

***

Hledá se někdo, kdo něco ví o Cyrilu Musilovi, který zemřel v roce 1977 v Collingwoodu. Pokud něco o něm víte sdělte informaci Mile Minnes na české velvyslanectví v Ottawě. Tel.: 613 562 3875 x 27 nebo miloslava_minnes@mzv.cz

***

Na dotazy odpovídá český právník Jaroslav Horký

Potřebuji obstarat některé daňové a majetkové záležitosti v České republice. Doporučujete návštěvu v současné době?

Osobně nedoporučuji v této době k nám jezdit. Situace je podobná jako všude ve světě. Úřady jsou paralyzovány, omezují svoji činnost a vyřizují jen nezbytné záležitosti. Preferují korespondenční, či  e-mailovou komunikaci. Na mnoha úřadech je pracovní doba zkrácena na jeden den v týdnu na některých je zavřeno do odvolání.

Moje maminka byla narozená v České republice a moje děti mají zájem občanství. Je to možné?

Určitě to možné je. V současnosti získat občanství prohlášením je o hodně jednodušší, než to bylo dříve.  Vyžaduje to však   administrativní zátěž. Je potřeba obstarat veškeré doklady k prokázání nároku týkající se občanství České republiky. Pokud tytu dokumenty nemáte k dispozici, musí se vyhledat v České republice a navazující v zemi kde žijete.  Doporučuji se obrátit na zastupitelské úřady České republiky. Ty Vám mohou dát bližší informace. Potřebné dokumenty za Vás neobstarají. Nemají na to kapacity. Je potřeba si najmout profesně zdatnou osobu (např. advokáta) který Vám celou záležitost osvětlí a pomůže Vám se zajištěním občanství pro Vaše blízké.

     V restituci jsem obdržel majetek V Čechách. Doposud jsem se o vše staral sám. Zdravotní důvody mně však nedovolují nadále vše řešit, a to s ohledem na dnešní krizovou situaci ve světě. Co mám dělat?

Mnoho lidí jako Vy je ve stejné situaci. Dříve trávili část roku v Čechách, část roku tam kde jsou doma. Bohužel dnes se vše komplikuje. Dovolil bych si Vám doporučit, obraťte se na své známe a blízké ve Vašem okolí. Možná mají stejnou zkušenost jako Vy. Mohou Vám doporučit profesně zdatnou osobu, advokáta, daňového poradce, kteří Vám mohou být nápomocni. Pokud nikdo ve Vašem okolí takový není, kontaktujte nás. Doporučíme Vám osobu, která by Vám mohla ve Vaší věci být nápomocna.

***

Oznámení MMI

 Masarykův ústav oznámil svůj Stipendijní program na podzim roku 2019, aby podpořil studenty z Ontaria českého a slovenského původu na kanadských univerzitaách a podobných akademických ústavech.

Letos dostala toto stipendium Klara Hoferica, která dokončil střední školu s vyznamenáním a je aktivní v české a slovenské komunitě. Studuje prvním rokem na Queen's University, v oborech obsahující vědu, umění, ekonomii, filosofii, filmová a mediální studia a tím se jí otvírají i další možnosti pro budoucí zaměstnání. Závodila v plavání, na střední škole hrála rugby. Ráda kreslí a maluje.

***

Velvyslanectví Kanady a Velvyslanectví USA v ČR

si Vás dovolují pozvat na živý přenos online diskuse s Williem O’Reem, první černošským hokejistou v historii NHL, a dalšími hosty 23. února od 15 hodin.

 Zároveň Vás zveme na online projekci zdarma kritikou oceňovaného dokumentu "Willie" o W. O’Reem (s českými titulky). Po registraci se na tento dokument můžete podívat kdykoliv od 19. února 9 hodin do 27. února 8:59 hodin.

 Bližší informace o obou programech najdete níže.

Odkaz na registraci k diskusi: https://watch.eventive.org/afswillie/play/6009d9fd431371003eafb070.

Odkaz na registraci k projekci dokumentu:

https://watch.eventive.org/afswillie/play/6009d0dc3e7a4d009b9a0197.

Willie - projekce dokumentu a diskuse  23. února od 15.00 hodin

Zúčastněte se diskuse o rasové nerovnosti, spravedlnosti a inkluzi v kultuře a sportu. Hlavním hostem bude Willie O’Ree, první černošský hráč v historii NHL. Spolu s ním vystoupí tvůrci kritikou oceňovaného dokumentu Willie – režisér a koproducent Laurence Mathieu-Leger a koproducent Bryant McBride. Diskuse se zúčastní také Blake Boldenová, první Afroameričanka v Národní ženské hokejové lize (NWHL) a současná skautka týmu LA Kings. Moderátorem panelové diskuse bude Anson Carter, bývalý hokejový reprezentant Kanady a současný analytik televizní stanice NBC Sports.

 Před diskusí doporučujeme zhlédnout film Willie. Můžete si ho pustit kdykoli od pátku 19. února 9.00 hodin do soboty 27. února 8:59 hodin. Po registraci pro stream dokumentu obdržíte automatickou odpověď s odkazem na online panelovou diskusi. Odkaz vás zavede na úvodní stránku, kde vám tlačítko “Enter Livestream” umožní sledovat diskusi na platformě Zoom.

Diskuse proběhne v angličtině, film bude k dispozici s českými titulky.

 ***


Chtěli bychom upozornit na naše webové stránky, které jsou na pravé straně tohoto webu.

Jedná se o kalendář kalendar.zpravy.ca a adresy kostelů, dále je to seznam dárců, sportovní fotblové fotbal.zpravy. ca , kde je i o zápase Slavia-Leicester (0:0) a hokejové stránky hokej.zpravy.ca , kde je přehled i o tom, jak si vedou čeští a slovenští hokejisté v NHL



 

Krásný svátek svatého Valentýna!

Foto: M. Gabánková