Úmrtí
Draha Prock
15. 9. 1929 - 9. 8. 2021
Spoluzakladatelka pojišťovací agentury Prock Insurance Brokers LTD, kde pracovala až do konce svého života. Naposledy tři dny před svou smrtí. Zemřela v Toronto Western Hospital ve společnosti své dcery Jany. Kromě Jany měla ještě syna Ivana a dvě vnoučata - Mocha a Saphire. Prock Insurance Brokers LTD dlouhá léta podporovala vydávání Satellitu.
jp
***
Josef Čermák
1924-2021
Pepíček, jak mu většina krajanů říkala, snad kvůli ne příliš velké postavě anebo kvůli tomu, že byl ke každému vlídný, byl můj nejdéle působící spolupracovník. Přesto jsme si netykali a oslovovali se příjmením.
Zde je ještě vzpomínka, kterou jsem měl k Pepíčkovým 95. narozeninám: Když jsem přišel v září 1981 v době poštovní stávky do Toronta a pokoušel jsem se udělat první číslo Nového domova, bylo mi sděleno, že se jedná nikoliv o emigrantské, ale o krajanské noviny. A že mým hlavním úkolem je psát o krajanském životě.
Jenže po září, jak dobře víme následuje měsíc říjen a ke konci měsíce je číslo 28. Oslavy 28. října 1981 byly mohutné a úvod patřil pateru Jandovi. Již jeho modlitba byla neobvyklá: „Modlíme se za náš národ, protože ten to má v hlavě vykradené…“ Pokud se pamatuji bylo to moje jediné setkání s touto exilovou osobností. Na přelomu roku 1981 a 1982 farář Janda zemřel. A zřejmě první článek, který jsem jako novopečený redaktor Nového domova od Josefa Čermáka dostal byl nekrolog právě za otce Jandu..
Někomu se líbil jiní byli rozlícení, že takhle by se přece jen nemělo psát o zemřelém duchovním. Jestli se dobře pamatuji Josef Čermák tam připomněl, že otec Janda nebyl zrovna abstinent a jednou když jel autem domů, poprosil ateistu Josefa Čermáka, aby se za něj modlil, aby nezpůsobit nějakou bouračku. Nevím jestli se pan Čermák tehdy modlil, pokud ano, jeho přání bylo vyslyšeno a ten večer k žádné dopravní nehodě nedošlo.
Myslím, že tento příběh naznačuje, proč jsme spolu spolupracovali čtyřicet let. Josef Čermák byl totiž nejlépe praktikujícím ateistou. V životě jsem nepoznal druhého neznaboha (proti tomuto označení se dr. Čermák později ostře ohradil, že neznabohem není), který by chodil tak pravidelně do kostela jako on. A já sám se pokládám za jednoho z nejvíce sekularizovaných křesťanů. Daleko raději čtu existencialisty jako Alberta Camuse než třeba Durycha, i když mne třeba ovlivnili katolík Graham Green a protestant John Updike.
Zde se naše životy prolínaly zbožný ateista Josef Čermák a sekularizovaný křesťan většinou považovaný za levičáka Aleš Březina.
Díky literatuře a divadlu se Josef Čermák neodcizoval těm, kteří zápasili o svobodu slova a projevu v Československu. Pamatuji se, jak jsem byl již po revoluci s Josefem Čermákem na vystoupení skupiny Plastic People of the Universe. Jeho přístup byl podobný asi jako Jana Patočky. Té hudbě nerozumím, ale je to svobodný umělecký projev, který zasluhuje obdiv.
V mnoha otázkách jsme se neshodli: V hodnocení Winstona Churchilla, prezidenta Havla, v otázce Romů, kteří přišli do Kanady koncem devadesátých let…
Co tedy nás po celou tu dobu spojovalo? Úcta k lidem, kteří bojovali za svobodu, ať to byl Nelson Mandela nebo Martin Luther-King. Odpor k diktatuře, lži a k násilí, které reprezentují J. V. Stalin, Klement Gottwald, Vladimír Putin nebo Donald Trump.
Před léty v jednom rozhovoru Josef Čermák řekl, že nejcennější v jeho životě bylo, že nikdy nehajloval. Nedávno v Torontu na filmovém festivalu byl film Skrytý život o farmáři, který se nepoklonil Hitlerovi a zaplatil za to životem.
Mohu-li parafrázovat básníka Dylana Thomase, pak na čem záleží: „Nevzdat poctu tomuto braku!“
A nezapomeňme, že důležitou úlohu v jeho reportážích sehrála jeho dlouholetá láska a družka Čička.
Zemřel v pondělí 20. září 2021. Pohřební obřady se nekonaly, ale pravděpodobně se uskuteční vzpomínkový večer k jeho nedožitým 97. narozenin
*****
České a Slovenské sdružení v Kanadě vyjadřuje upřímnou soustrast nad úmrtím významné torontské osobnosti a předního člena a funkcionáře ČSSK Josefa Čermáka, ve věku nedožitých 97. let.
Čest jeho památce !
abe
Foto M. Gabánkové: J. Čermák z roku 2009, dole z 95. narozenin v roce 2019 s Radkou Hanákovou
***
Milada Reinišová
1937-2021
17. září zemřela v nemocnici St. Mary v Kitcheneru Milada Reinišová. Když jsem v říjnu 1980 přistál na torontském letišti, čekal mne tam muž, který se představil jako Stanislav Reiniš a aniž by se mě něco ptal pravil: Pojedete se mnou do Kitcheneru. Netušil jsem, kdo to je, ale po chvíli jsme již byli na dálnici 401 a mířili k jihu. Asi po hodině jsme dorazili do domu, kde již jeho manželka připravovala večeři. To bylo první setkání s Reinišovými. První den jsem ještě zvládl, ale další byly poněkud složitější a náročnější. U Reinišů byl vždycky bohatý život. Naplánovali pro mne interview pro časopis Západ. Rozhovor pro Kitchenerskou televizi, návštěvu univerzity a ještě koncem týdne cestu to Toronta, kde mne měli vyzvednou Šuchmovi pro cestu do Ottawy. Bylo neuvěřitelné, jak to vše mohli zvládnout a ještě mezi tím bylo ježdění na kolečkových bruslí. Seznámení s dětmi. Měli tři Renatu, Standu a Terezku. Terezka se trochu zadrhávala v češtině a proto ji otec říkal „Náš sudeťáček.“
S Reinišovými jsem se později několikrát setkal při akcích ČSSK a kdykoliv k nim člověk přijel byli neobyčejně pohostinní. Jejich hezké manželství trvalo 47 let až do Standovy smrti v roce 2012. Milada byla z lidí bez kterých by zřejmě časopis Západ nemohl vycházet, stála za administrativní prací, což většinou u novin není vidět. Byla velkou kamarádkou s lidmi, které se pravidelně scházeli okolo tohoto periodika, obzvláště se Zdenou Škvoreckou, s kterou si až do konce života pravidelně telefonovala. Pouze v závěru života jí nesloužil dostatečně zrak. Podle jejího přání se nekonal pohřeb.
Pokud chcete věnovat dary na uctění její památky, můžete tak učinit pro Canadian Cancer Society nebo Alzheimer Society of Waterloo Wellington prostřednictvím
Erb & Good Family Funeral Home,
171 King Street S. Waterloo
na
tel.: 519-745-8445.
A. Březina
***
15. 1. 1944 – 26. 7. 2021
Ivan byl renezanční člověk. Znali jsme ho z Nového divadla, kde snad působil od jeho založení. Málokdo hrál v tolika hrách jako on. Při tom využíval i svého hudebního talentu, což uplatnil zřejmě naposled v semaforské hře Šest žen Jindřicha VIII., (z které je naše fotografie). Narodil se ve Zlíně, do Toronta přišel v roce 1969 přes Finsko. Dosáhl titulu PhD jako chemický inženýr. Specializoval se na výstavbu budov, mostů a přehrad. Kromě divadelních představení, v kterých hrál, rád recitoval poezii, hrál na kytaru, měl hlubokou znalost filosofie, historii a zajímal se o politiku. Rád o tom všem diskutoval. Pamatuji se, že při jednom s posledních setkání s Ivanem udělal rozbor jednotlivých větví islámského náboženství. Překvapilo mě, s jakým nadšením a odborností o tom vyprávěl. Ivan bude chybět nejen Novému divadlu, ale i celé krajanské komunitě. Více o Ivanu Rázlovi.
abe
***
Milan Lasica
3. 2. 1940 - 18. 7. 2021
***
Gerd Müller
3. 11. 1945 – 15. 8. 2021
Gerhard „Gerd“ Müller byl německým fotbalista a jedním z nejvýznamnějších střelců v historii fotbalu. Gerd Müller byl malý, zavalitý a nijak zvlášť nenaplňoval představu o fotbalové hvězdě. Jeho zrychlení však bylo ohromné. Na krátkou vzdálenost dokázal přesprintovat kohokoli na hřišti a navíc měl úžasný střelecký instinkt. Na malém prostoru dokázal být neuvěřitelně obratný a mrštný. Pelé ho roku 2004 zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů.
V roce 1970 získal cenu Zlatý míč pro nejlepšího evropského fotbalistu roku, v letech 1967 a 1969 pak získal v Západním Německu ocenění Fotbalista roku.Za sezóny 1969/70 a 1971/72 získal cenu Zlatá kopačka pro nejlepšího střelce evropských ligových soutěží.
Reprezentoval západní Německo, v roce 1972 s jeho reprezentací vyhrál mistrovství Evropy a o dva roky později i mistrovství světa. Na klubové úrovni je s Bayernem Mnichov, v jehož dresu strávil 15 let, čtyřnásobným držitelem titulu v lize i poháru, třikrát triumfoval v evropské lize mistrů, jednou vyhrál Interkontinentální pohár a také Pohár vítězů pohárů.
V roce 1972 stanovil nový rekord v počtu vstřelených branek za kalendářní rok, vsítil jich celkem 85. Tento rekord překonal až argentinský fotbalista Lionel Messi 9. prosince 2012.
wiki
***
Zemřel malíř a sochař Jiří Ladocha
Portrét vpravo je od M. Gabánkové pochází z jara roku 2020.
Dole je fotografie z jeho poslední výstavy v Drake Gallery z roku 2018. Dále je zde vlevo jedna z jeho posledních prací, kterou nám poslala Jiřina Martonová.
abe
***
Jiří Škoda
O jeho laskavosti svědčilo, že nejednou poskytl svůj příbytek hercům, kteří přijeli pohostině navštívit Nové divadlo z Česka. Ačkoliv nebyl nijak bohatý, velice často pomohl nově příchozím a rovněž podporoval naše noviny. Zůstalo několik vzpomínek a fotografií. Jednu ze vzpomínek za Nové divadlo vyslovil Josef Čermák.
abe-vpravo fotky Jiřího Škody, které zaslala Iveta Lukáčová
***
Herečka Libuše Šafránková
wiki - foto lidovky.cz
***
Ivan M. Havel
11. října 1938 Praha – 25. dubna 2021 Košík)
Vzpomínku na něj nám poslal Petr Pospíchal. (Foto: aktualne.cz)
https://denikreferendum.cz/clanek/32636-vsechny-laskavosti-ivana-havla (Prosím klepněte na linku)
***
27. dubna 2021 zemřel Miroslav Fryčer
Hokejista, který zastínil Gretzkého
Stalo se tak 8. ledna 1986 v zápase Toronto-Edmonton, který skončil neuvěřitelným výsledkem 11:9. Autorem čtyř branek Maple Leafs bylo pravé křídlo Miroslav Fryčer. Tehdy byli dva hráči, kolem nichž se srotil hlouček novinářů. V edmontonské šatně populární Wayne Gretzky a v torontské Miroslav Fryčer. Tehdy jsem si nenechal ujít příležitost zeptat se Gretzkého, co soudí o Fryčerově výkonu a Gretzky prohlásil, že je to skvělý hokejista. Vzápětí jsem udělal rozhovor ještě s Mirkem. Bylo vidět, že chvála od světové jedničky ho potěšila a kazetu s tímto rozhovorem jsem mu po odvysílání nechal na památku. Takže ji už nevlastním.
Osmdesátá léta se vyznačovala zvláštní schizofrenii, zatímco disidenti byli vyháněni do exilu. Sportovci byli drženi různými způsoby doma a na zájezdech hlídáni, aby náhodou neskončili za kopečky či dokonce za velkou louží.
Občas se to přece jen některým povedlo. První byli Anton a Peter Šťastný. V českém tisku se v novinách objevila stejná zpráva ČTK, ale každé noviny měly jiný titulek. Jednou článek měl název Zaprodaní hokejisté. V oportunistickém tisku byla hra na city s nadpisem Bez domova.
Zcela v tichosti pak byl útěk dalšího reprezentanta Miroslava Fryčera. K Peterovi a Antonovi se v roce 1981 připojil Marian a v Quebecu zakotvil i Miroslav Fryčer. V říjnu 1981 hrál Fryčer svůj první domácí zápas proti Torontu a vstřelil tři branky. Druhý den byl v Toronto Star palcový titulek Four Czechs are too much for Leafs (Čtyři Češi jsou příliš pro Listy). Ve skutečnosti to byli tři Slováci a jeden Čech. Bratří Šťastní byli velmi hákliví na to, když je označovali za Čechy. Tento zápas udělal na vedení Maple Leafs takový dojem, že již na jaře Fryčera získali a shodou okolností 17. března 1981 Fryčer nastoupil v Maple Leaf Gardens k prvému zápasu proti Quebecu. Architektem vítězného tažení 6:4 byl opět Miroslav Fryčer. Po zápase brblal John Anderson, který seděl vedle novináři obleženého Friga: „Vloni jsem se nemohl obléct, protože vedle mne seděl Sittler, letos je to ještě horší!“
Pravidelně pak následovaly pořady nejen s Fryčerem, ale i s bratry Šťastnými a do Toronta přišli i další dva bratři Ihnačákovi, byl zde také Sláva Ďuriš, ale i v Čechách méně známý obránce Richard Lanz. Před tím zde chytal Jiří Crha. Nejslavnější dobu prožíval Fryčer, když hrál v útoku s Petrem Ihnačákem a Waltem Poddubnym.
V úvodní sezóně se podařil Mirkovi ještě jeden husarský kousek. 24. března 1981 mělo ještě Toronto teoretickou šanci postoupit do Stanley Cupu. Za stavu 3:3 se vhazovalo v poslední minutě v útočném pásmu a trenér Mike Nykoluk zcela proti tehdejším zvykům v NHL, odvolal brankáře a na led poslal žolíka Fryčera. Po vhazování najel od mantinelu Fryčer do středu kluziště a zaznamenal vítězný gól.
Miroslav Fryčer byl populární i mezi novináři. Jednou, když byl zraněný, jsem se ho zeptal, jestli bude večer sledovat hokej. Zamyslel se a pak odpověděl: „Ani ne, příliš mi to připomíná práci!“
Nesnášel trenéra Brophyho, ale naopak měl Jacques Demerse. Když se ho novináři po jeho prvním zápase za Detroit v Torontu ptali, jaký je to rozdíl mezi tím hrát pod Demersem a Brophym odpověděl. „Asi jako když na obloze svítí slunce anebo jako když je tam mrak a prší.“
Dokázal žít naplno a když dostal prémii jako nejlepší hráč měsíce, věnoval ji na společný mejdan pro celé mužstvo.
V období, když byl zraněný trpělivě seděl torontské malířce Marii Gabánkové, aby udělala jeho portrét, měl jedinou podmínku, že tam musela být basa piv. Když byl obraz hotový, dal ji šek, kde nebyla vypsaná suma a řekl: „Napiš si tam, kolik chceš!“
Opět je otázkou, kde tento obraz skončil.
O úmrtí prvního Čecha, který byl nominován do tradičního Utkání hvězd informovaly všechny hlavní kanadská televizní stanice. Před časem vyšla v angličtině i jeho kniha Můj bouřlivý život. Je i zahrnut v Historii světového hokeje z roku 2002, která vyšla v Torontu pod názvem Kings of the ICE – Králové ledu.
Aleš Březina – Toronto
Odkazy: Zemřel Miroslav Fryčer & Sport.cz
***
Otakar Michl, přezdívaný Alfréd
(15. ledna 1949 Praha – 7. května 2021)
Aleš Březina
***
Nejstarší cyklista světa Robert Marchand
zemřel ve věku 109 let
V noci na sobotu 22. května 2021 zemřel ve věku 109 let nejstarší cyklista světa Robert Marchand. Informovala o tom francouzská televize CNews. Pode jejích informací zemřel nezdolný sportovec ve spánku v domě důchodců v Mitry-Mory na severu Francie. "Robert byl velký šampion, byl bystrý a někdo, o němž se vám mohlo snít. Byl to také přítel, odborář s levicovými názory. Byl symbolem našeho města," řekla starostka Mitry-Mory Charlotte Blandiotová-Farideová. Marchand věnoval osobní předměty stálé výstavě v místní tělocvičně.
V roce 2018 překonal v cyklistice světový rekord v kategorii nad 105 let vytvořené speciálně kvůli němu. Za hodinu tehdy dokázal ujet 22,547 kilometru. O čtyři roky dříve překonal vlastní maximum v hodinovce v kategorii nad 100 let 26,927 kilometru, dva roky předtím zvládl 100 kilometrů za rovněž rekordních 4:17:27 hodiny.
Marchand za svého dlouhého života poznal dvě světové války, studenou válku, osmnáct francouzských prezidentů a 98 závodů Tour de France. Ovdověl ve 40. letech a pracoval v mnoha oborech včetně pěstování zeleniny, prodeje vín nebo pěstování cukrové třtiny. Žil také ve Venezuele a Kanadě. V kondici se udržoval příkladnou životosprávou - sportoval, jedl hodně zeleniny a ovoce, byl střídmý v konzumaci kávy i alkoholu a nekouřil. Až v roce 2017 měl menší problémy s krevním tlakem, se sluchem a revmatismem.
čtk-sport.cz
***
Ve věku 85 let zemřela socioložka Jiřina Šiklová
Ve věku 85 let zemřela socioložka Jiřina Šiklová, signatářka Charty 77. Potvrdil to její syn Jan Šikl. Šiklová za normalizace pomáhala dostávat zakázanou československou literaturu z republiky do zahraničí a exilovou literaturu do Československa. Kvůli tomu strávila rok ve vězení.
Socioložka Jiřina Šiklová vzpomíná na 21. srpna 1968 | Video: Veronika Ljuba Bucková
Jiřina Šiklová byla doktorka filozofie, socioložka, signatářka Charty 77, disidentka, uklízečka, vězeňkyně, zakladatelka a propagátorka genderových studií. Zasvětila svůj život angažování se pro politickou a sociální spravedlnost.
I ve vězení Šiklová uplatnila svůj organizační talent, pro vězeňkyně uspořádala kurzy angličtiny a němčiny, zavedla ranní rozcvičky. Sama tento pobyt nazvala "zajímavým zúčastněným pozorováním". Společenské angažmá Šiklová vždy považovala za svou prvořadou povinnost. "Když je někdo v průseru a já na to mám kapacitu, tak něco zorganizuju," říkala o sobě. Takto iniciovala třeba projekt Paměti žen.
Po změně režimu stála Šiklová u vzniku katedry sociální práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, a také založila Gender Studies Centrum - knihovnu a organizaci, které jsou mezinárodně uznávané. V plánech přednášek na společenskovědních fakultách v celé ČR prosadila téma problematiky genderu, tedy vztahu mezi oběma pohlavími. U ní v bytě také vznikla první knihovna Gender Studies, ze které se časem vyvinula největší knihovna tohoto tématu ve střední a východní Evropě. (Na snímku Daneila Čižinského je Jiřina Šiklová s Jiřím Gruntorádem, při křtu mé knihy Řetěz bláznů.)
Vzpomínka Pavla Kosatíka. (Prosím klepněte na linku)
altualne.cz
***
Zemřela Hana Hegerová
abe
***
Rok od úmrtí Vladislava Forsta
Dne 25. března jsme si připomněli první smutné výročí, kdy nás opustil milovaný manžel, tatínek, dědeček, bratr, strýc, blízký kamarád a kolega, Vladislav Forst.
***
Pavel Janáćek
Zlín 29.7. 1949 - Toronto 28.7. 2020.
Narozen ve Zlíně, odkud v devatenácti letech utekl a cestou necestou se dostal až sem do Kanady. Doma vyučený elektrikář, od mládí milovník přírody a života ve všech jeho variantách. Zde v Kanadě dostal také po prvé do ruky barvy a štětce a od prvého doteku na plátno věděl, že je a bude malíř. Tři roky na Ontario College of Art (OCA, dnes OCAD U) v letech 72 -75, kde se potkal se svou budoucí ženou, neměly na jeho vývoj jako malíře velký vliv.
Jeho ruce se silnými prsty byly neuvěřitelně zručné: sám si vyráběl rámy z vyhozeného dřeva, natahoval plátna, šepsoval… rád pracoval se dřevem, se vším přírodním, rád vařil a s vařením experimentoval. Rád byl venku v přírodě – někdy i celé týdny bivakoval v Rouge Valley, kde maloval, chytal ryby, maloval, vařil si na ohni a …maloval. Někdy 3-4 obrazy denně. Podobně i v Minnesotě, kde si vybudoval v opuštěné škole svůj byt a ateliér. Než zase odjel jinam. Zelená byla jeho barva. Maloval to, co měl rád: přírodu, lesy, stromy, kameny, potoky a jezera, nebe, květiny, strže, torontské ulice a parky. Sem tam i lidi v nich.
Musel být na vzduchu a v pohybu. Rád plaval, rád bruslil na sotva zamrzlém jezírku v High Parku, všude kam mohl jezdil na kole. Když neměl co jíst, pomáhal si jak mohl. Když neměl kde žít, spal na ulici zabalený do starých koberců.
Narozen ve znamení lva vždy byl lvem. Buď všechno nebo nic. Nahoru a dolů. Nahoru a dolů. Pak už jen pomalu dolů. I v osobním životě, i ve vztahu k alkoholu. Měl krásné modré oči. Krásně se smál.
Mnoho let se držel, i díky pomoci CAMH a Workman Art centra – návštěvníci Nového divadla si mohou pamatovat vystavené obrazy pacientů, včetně jeho, na chodbách kolem divadla. V Restauraci Praha na Masaryktownu byly po několik let na stěnách jeho obrazy.
Nepamatoval si počet obrazů, které namaloval, byly to stovky a stovky. Poslední jeho výstava v Carier Art Gallery v Columbus Centre v roce 2007 byla trochu už jen rozlúčkou. Ne všechny příběhy končí šťastně. Lidské tělo vydrží neuvěřitelně mnoho, mozek už tolik ne. Zvláště když tělo už odmítá alkohol, který tolik pomáhal vzpomínat a hlavně … zapomínat. Jen vaření a čtení mu bylo přítelem do poslední doby. Zpráva prý hovořila o smrti ve spánku. Pár přátel si mohlo teď v lednu vybrat z několika obrazů, které zůstaly na stěnách v jeho malém bytě blízko High Parku.
Kam se poděly stovky jeho obrazů se nedozvíme. A to byl smutek, který ho po více než deset let zevnitř tiše i hlasitě ničil.
Julie Novotná
**
Zemřel spisovatel a písničkář Jan Vodňanský.
Ležel v nemocnici s Covidem
Po dvou dnech hospitalizace v nemocnici zemřel kvůli komplikacím s covidem-19 spisovatel a písničkář Jan Vodňanský. Bylo mu 79 let. O jeho úmrtí informovala producentka Kamila Zlatušková a na Facebooku ji potvrdil Vodňanského syn Tomáš.
Herec, zpěvák, spisovatel, autor textů písní, kabaretiér a lidový filosof Jan Vodňanský, který se proslavil zejména v tandemu s Petrem Skoumalem, se narodil v roce 1941 v Praze. Vystudoval ekonomiku a organizaci strojní výroby a získal titul inženýr. Zároveň externě vystudoval filosofii a historii. Protože se narodil ve stejný den a ve stejné porodnici jako Václav Klaus, existovaly veselé teorie o tom, že v porodnici mohlo dojít k tragické záměně - humoristou a showmanem měl být Václav Klaus a prezidentem Jan Vodňanský.
Poté, co Vodňanský podepsal Chartu 77, musela dvojice přerušit činnost. Po rozpadu dua Vodňanský působil v Bratislavě, účinkoval v pořadech pro děti a mihl se i ve filmu Zvířata ve městě. Po revoluci se věnoval přednáškové činnosti, vystupoval v divadlech i na zahraničních zájezdech.
Pro dílo Jana Vodňanského byla typická hra se slovy a ironický humor. Báječně uměl karikovat zejména prkenné fráze a tuhá hesla, kterými se vyjadřoval komunistický režim. Své hříčky a verše přednášel osobitou dikcí, jakoby stále udivenou, nevěřícnou, která se k nim bezvadně hodila. Bylo v tom cosi švejkovsky podvratného - s úsměvem idiota se vyjadřoval přesně v těch floskulích, v nichž svého času komunikovala „strana a vláda“.
Jeho humor byl intelektuální, přitom lidový, v tom nejlepším slova smyslu. Inspirovalo ho vše, co zažil nebo kolem sebe viděl. Stačilo málo a na požádání ze sebe vysypal mistrnou miniaturu jako „nahoře žena, prsy jak cent/a dole a dole...adolescent“.
***
***
ÚNOR: Zemřel Jan Sokol
Zemřel filozof Jan Sokol. Exministrovi školství a prezidentskému kandidátovi bylo 84 let
Zemřel filozof, politik a pedagog Jan Sokol. Bylo mu 84 let. Informaci přinesl slovenský Denník N. Radiožurnálu ji potvrdil slovenský politik a sociolog Fedor Gál. Sokol byl známý díky svému působení v akademické sféře, lidé si ho ale můžou pamatovat i jako ministra školství nebo prezidentského kandidáta. Jan Sokol se narodil v dubnu 1936 v Praze do rodiny architekta a kunsthistoričky. Vyučil se zlatníkem, řemeslo mu vybrali rodiče. Jeho otec nechtěl, aby byl pouhým technikem. Nějaký čas se věnoval i hodinářství.
Je strašně příjemné, když máte papírové zaměstnání – koukáte do papíru nebo do knížek – pak vzít něco do ruky. Až do roku 1990 jsem měl doma hodinářskou dílnu,“ vzpomínal.
Sokol studoval v šedesátých letech matematiku na pražské Univerzitě Karlově, školu ale nedostudoval a akademická obec mu studium uznala až po roce 1990.
„Postupně se mi ukazoval, že se chce ještě podívat na písmo očima méně zaujatýma. To znamená filozoficky,“ popsal.
Zabýval se filozofickou antropologií, což je obor zkoumající filozofický pohled na člověka a jeho problémy. Sokol přednášel v devadesátých letech filozofii, antropologii a religionistiku na Pedagogické a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Od roku 2000 pak byl na Fakultě humanitních studií, kde do roku 2007 působil i jako děkan. Jan Sokol v roce 1976 podepsal Chartu 77 a přispíval do samizdatové tvorby.
‚Povinnost vůči státu‘
Po pádu komunistického režimu byl dva roky poslancem, vstup do politiky podle něj nebyl jednoduchý: „Jsou situace, kdy si člověk musí říct, že je jakási povinnost vůči státu, národu.“
Sokol v roce 1996 kandidoval do Senátu, v roce 1998 pak půl roku zastával post ministra školství v úřednické vládě Josefa Tošovského.
V roce 2003 ho tehdejší koalice vedená ČSSD navrhla jako kandidáta do třetího kola prezidentské volby. Zvítězil jeho protikandidát Václav Klaus. Sokolovi vadila na politice ztráta soukromí.
„Přijdete do hospody a všichni jsou auf. Je to hrozně nepříjemné. Když jedete večer tramvají, tak vás ožralý chytají za klopu a říkají: ‚Vole, nebyl ty jsi v tatrovce? Já tě odněkud znám.‘“
Dodal, že to pro něj byly tehdy napínavé tři týdny, než zákonodárci zvolili prezidenta. Jak sám řekl, na politiku neměl povahu a byl rád, že se hlavou státu nakonec nestal. Jan Sokol byl také držitelem francouzského Řádu čestné legie. Po uzávěrce jsme dostali několik fotografií od Hany Mahlerové.
Český rozhlas: Kateřina Součková, Anna Horáčková