Úmrtí

Draha Prock

15. 9. 1929 - 9. 8. 2021

Spoluzakladatelka pojišťovací agentury Prock Insurance Brokers LTD, kde pracovala až do konce svého života. Naposledy tři dny před svou smrtí. Zemřela v Toronto Western Hospital ve společnosti své dcery Jany. Kromě Jany měla ještě syna Ivana a dvě vnoučata - Mocha a Saphire. Prock Insurance Brokers LTD dlouhá léta podporovala vydávání Satellitu.

jp

***

Josef Čermák

1924-2021

Pepíček, jak mu většina krajanů říkala, snad kvůli ne příliš velké postavě anebo kvůli tomu, že byl ke každému vlídný, byl můj nejdéle působící spolupracovník. Přesto jsme si netykali a oslovovali se příjmením.

Josef Rudolf Čeněk Čermák se narodil v obci Skůry 15. listopadu 1924. Navštěvoval gymnázium ve Slaném. Po jeho absolvování byl totálně nasazen v Poldi Kladno. Během pohřbu prezidenta Beneše byl zatčen a po propuštění emigroval přes Bavorsko do Kanady, kdy nejprve působil jako ošetřovatel, později vystudoval
práva a dosáhl titul QC. Během Pražského jara navštívil v Československu vdovu po prezidentovi Benešovi paní Hanu Benešovou. Po invazi vojsk Varšavského paktu se spolu s představiteli Československého sdružení v Kanadě zasadil u kanadské vlády a u premiéra Pierra Elliota Trudeau o to, že v této zemi našla útočiště řada našich krajanů. Většinu života pracoval pro renomovanou právní firmu Smith, Lyons, Torrance, Stevenson & Mayer. Miloval poezii i v pozdním věku dokázal z paměti recitovat snad všechny české významné básníky dvacátého století od Wolkra přes Horu až po Seiferta. Sám také poezii psal. V roce 1955 mu vyšla v Paříži prvotina Pokorné návraty. V roce 1963 publikoval v New Yorku román Going Home. Po sérii článků v Satellitu o Winstonu Churchilovi mu tato kniha vyšla ve Zlíně jako Nástin života, kde také vyšly Fragmenty ze života Čechů a Slováků v Kanadě. Zbytek života zasvětil třem vydáním It all started with Prince Rupert: The Story of Czechs and Slovaks in Canada. (Pokud by měl ještě někdo o třetí vydání zájem, ať nám sdělí svou adresu a redakce zařídí, zaslání zdarma.)

Zde je ještě vzpomínka, kterou jsem měl k Pepíčkovým 95. narozeninám: Když jsem přišel v září 1981 v době poštovní stávky do Toronta a pokoušel jsem se udělat první číslo Nového domova, bylo mi sděleno, že se jedná nikoliv o emigrantské, ale o krajanské noviny. A že mým hlavním úkolem je psát o krajanském životě.

Jenže po září, jak dobře víme následuje měsíc říjen a ke konci měsíce je číslo 28. Oslavy 28. října 1981 byly mohutné a úvod patřil pateru Jandovi. Již jeho modlitba byla neobvyklá: „Modlíme se za náš národ, protože ten to má v hlavě vykradené…“ Pokud se pamatuji bylo to moje jediné setkání s touto exilovou osobností. Na přelomu roku 1981 a 1982 farář Janda zemřel. A zřejmě první článek, který jsem jako novopečený redaktor Nového domova od Josefa Čermáka dostal byl nekrolog právě za otce Jandu..

Někomu se líbil jiní byli rozlícení, že takhle by se přece jen nemělo psát o zemřelém duchovním. Jestli se dobře pamatuji Josef Čermák tam připomněl, že otec Janda nebyl zrovna abstinent a jednou když jel autem domů, poprosil ateistu Josefa Čermáka, aby se za něj modlil, aby nezpůsobit nějakou bouračku. Nevím jestli se pan Čermák tehdy modlil, pokud ano, jeho přání bylo vyslyšeno a ten večer k žádné dopravní nehodě nedošlo.

Myslím, že tento příběh naznačuje, proč jsme spolu spolupracovali čtyřicet let. Josef Čermák byl totiž nejlépe praktikujícím ateistou. V životě jsem nepoznal druhého neznaboha (proti tomuto označení se dr. Čermák později ostře ohradil, že neznabohem není), který by chodil tak pravidelně do kostela jako on. A já sám se pokládám za jednoho z nejvíce sekularizovaných křesťanů. Daleko raději čtu existencialisty jako Alberta Camuse než třeba Durycha, i když mne třeba ovlivnili katolík Graham Green a protestant John Updike.

Zde se naše životy prolínaly zbožný ateista Josef Čermák a sekularizovaný křesťan většinou považovaný za levičáka Aleš Březina.

Jenže pan Čermák na rozdíl ode mne nezůstal jen u novin. Jeho renezanční význam byl třeba i v divadle, které mělo zpětně vliv na jeho postoj k životu. Pamatuji se snad na jeho největší roli v hře Pavla Landovského Hodinový hoteliér. Tehdy pozval Ferda Čulík autora hry na jeviště, aby si připil s herci.

Díky literatuře a divadlu se Josef Čermák neodcizoval těm, kteří zápasili o svobodu slova a projevu v Československu. Pamatuji se, jak jsem byl již po revoluci s Josefem Čermákem na vystoupení skupiny Plastic People of the Universe. Jeho přístup byl podobný asi jako Jana Patočky. Té hudbě nerozumím, ale je to svobodný umělecký projev, který zasluhuje obdiv.

V mnoha otázkách jsme se neshodli: V hodnocení Winstona Churchilla, prezidenta Havla, v otázce Romů, kteří přišli do Kanady koncem devadesátých let…

Co tedy nás po celou tu dobu spojovalo? Úcta k lidem, kteří bojovali za svobodu, ať to byl Nelson Mandela nebo Martin Luther-King. Odpor k diktatuře, lži a k násilí, které reprezentují J. V. Stalin, Klement Gottwald, Vladimír Putin nebo Donald Trump.

Před léty v jednom rozhovoru Josef Čermák řekl, že nejcennější v jeho životě bylo, že nikdy nehajloval. Nedávno v Torontu na filmovém festivalu byl film Skrytý život o farmáři, který se nepoklonil Hitlerovi a zaplatil za to životem.

Mohu-li parafrázovat básníka Dylana Thomase, pak na čem záleží: „Nevzdat poctu tomuto  braku!“

A nezapomeňme, že důležitou úlohu v jeho reportážích sehrála jeho dlouholetá láska a družka Čička.

Zemřel v pondělí 20. září 2021. Pohřební obřady se nekonaly, ale pravděpodobně se uskuteční vzpomínkový večer k jeho nedožitým 97. narozenin

*****

České a Slovenské sdružení v Kanadě vyjadřuje upřímnou soustrast nad úmrtím významné torontské osobnosti a předního člena a funkcionáře ČSSK Josefa Čermáka, ve věku nedožitých 97. let.

Čest jeho památce ! 

abe

Foto M. Gabánkové: J. Čermák z roku 2009,  dole  z  95. narozenin v roce 2019 s Radkou Hanákovou

***

Milada Reinišová

1937-2021

17. září zemřela v nemocnici St. Mary v Kitcheneru Milada Reinišová. Když jsem v říjnu 1980 přistál na torontském letišti, čekal mne tam muž, který se představil jako Stanislav Reiniš a aniž by se mě něco ptal pravil: Pojedete se mnou do Kitcheneru. Netušil jsem, kdo to je, ale po chvíli jsme již byli na dálnici 401 a mířili k jihu. Asi po hodině jsme dorazili do domu, kde již jeho manželka připravovala večeři. To bylo první setkání s Reinišovými. První den jsem ještě zvládl, ale další byly poněkud složitější a náročnější. U Reinišů byl vždycky bohatý život. Naplánovali pro mne interview pro časopis Západ. Rozhovor pro Kitchenerskou televizi, návštěvu univerzity a ještě koncem týdne cestu to Toronta, kde mne měli vyzvednou Šuchmovi pro cestu do Ottawy. Bylo neuvěřitelné, jak to vše mohli zvládnout a ještě mezi tím bylo ježdění na kolečkových bruslí. Seznámení s dětmi. Měli tři Renatu, Standu a Terezku. Terezka se trochu zadrhávala v češtině a proto ji otec říkal „Náš sudeťáček.“

S Reinišovými jsem se později několikrát setkal při akcích ČSSK a kdykoliv k nim člověk přijel byli neobyčejně pohostinní. Jejich hezké manželství trvalo 47 let až do Standovy smrti v roce 2012. Milada byla z lidí bez kterých by zřejmě časopis Západ nemohl vycházet, stála za administrativní prací, což většinou u novin není vidět. Byla velkou kamarádkou s lidmi, které se pravidelně scházeli okolo tohoto periodika, obzvláště se Zdenou Škvoreckou, s kterou si až do konce života pravidelně telefonovala. Pouze v závěru života jí nesloužil dostatečně zrak. Podle jejího přání se nekonal pohřeb.

Pokud chcete věnovat dary na uctění její památky, můžete tak učinit pro Canadian Cancer Society nebo Alzheimer Society of Waterloo Wellington prostřednictvím

Erb & Good Family Funeral Home,

171 King Street S. Waterloo

na

www.erbgood.com

tel.: 519-745-8445.

A. Březina

***


Ivan Rázl

15. 1. 1944 – 26. 7. 2021

Ivan byl renezanční člověk. Znali jsme ho z Nového divadla, kde snad působil od jeho založení. Málokdo hrál v tolika hrách jako on. Při tom využíval i svého hudebního talentu, což uplatnil zřejmě naposled v semaforské hře Šest žen Jindřicha VIII., (z které je naše fotografie). Narodil se ve Zlíně, do Toronta přišel v roce 1969 přes Finsko. Dosáhl titulu PhD jako chemický inženýr. Specializoval se na výstavbu budov, mostů a přehrad. Kromě divadelních představení, v kterých hrál, rád recitoval poezii, hrál na kytaru, měl hlubokou znalost filosofie, historii a zajímal se o politiku. Rád o tom všem diskutoval. Pamatuji se, že při jednom s posledních setkání s Ivanem  udělal rozbor jednotlivých větví islámského náboženství. Překvapilo mě, s jakým nadšením a odborností o tom vyprávěl. Ivan bude chybět nejen Novému divadlu, ale i celé krajanské komunitě. Více o Ivanu Rázlovi.

abe

***





Milan Lasica

3. 2. 1940 - 18. 7. 2021

Milan Lasica zemřel v důsledku poruchy srdečního rytmu během koncertu ve Štúdiu L+S. Stalo se tak krátce poté, co dozpíval píseň Ja som optimista. Byl slovenským humoristou, dramatikem, spisovatelem-prozaikem, textařem, herec, režisérerem, moderátorem a zpěvákem. Proslavil se dlouhodobou spoluprací se
svým kolegou Júliem Satinským. Vystudoval dramaturgii se zaměřením na divadla malých forem na VŠMU v Bratislavě. Už během studií začal vystupovat v Tatře, kde předváděl svoje autorské dialogy. V letech 1964–1967 pracoval jako dramaturg Československé televize, v letech 1967–1971 byl členem Divadla Na korze v Bratislavě, v letech 1971–1972 divadla Večerní Brno, v letech 1972–1978 zpěvohry Nové scény v Bratislavě. Od roku 1982 byl uměleckým šéfem Štúdia S, kde až do smrti působil jako ředitel. Jeho první žena byla Zora Kolínska. S druhou manželkou Magdou Vášáryovou má dvě dcery. V roce 1989 mu byl udělen titul zasloužilý umělec. V roce 2003 jej prezident České republiky Václav Havel odměnil státním vyznamenáním Medaile Za zásluhy. Začínal psaním autorských dialogů a scének pro sebe a svého partnera Júlia Satinského, ve kterých porušoval všechna pravidla realistického divadla. Ve své dramatické tvorbě si bral za vzor české komiky Voskovce a Wericha, Miroslava Horníčka. Komika Lasici a Satinského je založena na rozebírání banálních životních situací a jejich posunu až do absurdna. Absurdní poloha jejich textů však nemá být únikem z reality, ale naopak zvýrazněním a upozorněním na prázdnost jazyka a nebezpečí konvenčního myšlení. Tyto texty také nezůstávají bez skeptického pohledu na slovenskou mentalitu. Psal především písňové texty a nazpíval dvě alba starých evergreenů s hudebním seskupením Bratislava Hot Serenaders. (wiki - foto: J. Satinský a M. Lasica)

***

Gerd Müller

3. 11. 1945 – 15. 8. 2021

Gerhard „Gerd“ Müller byl německým fotbalista a jedním z nejvýznamnějších střelců v historii fotbalu. Gerd Müller byl malý, zavalitý a nijak zvlášť nenaplňoval představu o fotbalové hvězdě. Jeho zrychlení však bylo ohromné. Na krátkou vzdálenost dokázal přesprintovat kohokoli na hřišti a navíc měl úžasný střelecký instinkt. Na malém prostoru dokázal být neuvěřitelně obratný a mrštný. Pelé ho roku 2004 zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů.

Během své kariéry nastřílel v 62 reprezentačních zápasech 68 gólů, což činí fantastický průměr 1,1 branky na zápas. Dále vsítil 365 gólů v 427 zápasech německé Bundesligy (1. místo mezi nejlepšími kanonýry v historii Bundesligy) a 66 gólů v 74 zápasech evropských pohárových soutěží.

V roce 1970 získal cenu Zlatý míč pro nejlepšího evropského fotbalistu roku, v letech 1967 a 1969 pak získal v Západním Německu ocenění Fotbalista roku.Za sezóny 1969/70 a 1971/72 získal cenu Zlatá kopačka pro nejlepšího střelce evropských ligových soutěží.

Reprezentoval západní Německo, v roce 1972 s jeho reprezentací vyhrál mistrovství Evropy a o dva roky později i mistrovství světa. Na klubové úrovni je s Bayernem Mnichov, v jehož dresu strávil 15 let, čtyřnásobným držitelem titulu v lize i poháru, třikrát triumfoval v evropské lize mistrů, jednou vyhrál Interkontinentální pohár a také Pohár vítězů pohárů.

V roce 1972 stanovil nový rekord v počtu vstřelených branek za kalendářní rok, vsítil jich celkem 85. Tento rekord překonal až argentinský fotbalista Lionel Messi 9. prosince 2012.

wiki

***



Zemřel malíř a sochař Jiří Ladocha

Narodil se v roce 1942 v koncentračním táboře a vyrůstal jako sirotek v Československu, kde do roku 1968 žil. Dosáhl mezinárodního uznání. Jeho práce jsou ve sbírkách nejen v Kanadě, ale i ve Spojených státech, v prestižním Guggenheim Museum v New Yorku, v Evropě, převážně v České republice, kde určitou dobu po roce 1989 spolu se ženou Carole žili. Jeho práce je zastoupena ve více než pětačtyřiceti publikacích a dokumentech. Pracoval také jako pedagog. Nejznámější byly jeho série Urbs Perdita, Lost Souls, The New Alchemy and Dreaming of a Story, The Story of a Dream. Tvořil spíše citem než rozumem. Jednou, když četl nějakou uměleckou kr
itiku, poznamenal: „To jsem netušil, že jsem tak chytrej!“ Podobně jako výtvarník, byl i skvělý vypravěč, jeho kritické komentáře nesnášely jakoukoliv diktaturu, ať již byla zprava nebo zleva. Neměl rád náboženský fanatismus, ale obdivoval umění, které vzešlo z duchovního náboje, alespoň tak soudím podle jeho cyklu Katedrály.

Portrét vpravo je od M. Gabánkové pochází z jara roku 2020.

Dole je fotografie z jeho poslední výstavy v Drake Gallery z roku 2018. Dále je zde vlevo jedna z jeho posledních prací, kterou nám poslala Jiřina Martonová.

abe














***




Jiří Škoda

Když jsem v roce 1981 přišel do Toronta, jeden český lékař mne upozornil, že vlastně, co hlavně z českých kulturních akcí sleduje je Nové divadlo. V Novém domově, psala o tom, co se zde hraje na této divadelní scéně hlavně Jiřina Steinská a tak jsem se i do Limelight Dinner Theatre jednou vypravil. Hráli Muže v ofsajdu. Tehdy na mne zapůsobil malý, trochu silnější herec, který hrál postavou nevysokého pana Sádla. Pro malý vzrůst fotbal nikdy neviděl, ale pouze slyšel. V Poláčkově knize Eman mladší dokonce během svatebního veselí veme pana Sádla na ruku a umožní mu shlédnout celý druhý poloč
as utkání Československo-Maďarsko. Myslím si, že v případě Jiřího Škody by to nebylo možné, ale tehdy v divadle ho přece jen někdo nadzvedl nad hlavu a Jiří povzbudil svůj tým. Od té doby jsme viděli Jiřího v nejedné roli. Měl dar, že nemusel komickou postavu příliš hrát, bylo to pro něj naprosto přirozené.
Zapadl mezi hvězdy Nového divadla jako byli Tomáš Mašek, Jiří Benda, Pavel Král a hlavně hodně kamarádil hodně s Bohoušem Mácou.

O jeho laskavosti svědčilo, že nejednou poskytl svůj příbytek hercům, kteří přijeli pohostině navštívit Nové divadlo z Česka. Ačkoliv nebyl nijak bohatý, velice často pomohl nově příchozím a rovněž podporoval naše noviny. Zůstalo několik vzpomínek a fotografií. Jednu ze vzpomínek za Nové divadlo vyslovil Josef Čermák.

abe-vpravo fotky Jiřího Škody, které zaslala Iveta Lukáčová

***

Herečka Libuše Šafránková

Narodila se 7. června 1953 ve Šlapenicích u Brna. Hrála v Divadle Za branou, v Činoherním klubu a v Národním divadle. Byla manželkou Josefa Abrháma. Během svého života hrála ve více než 150 filmech (či
televizních seriálech[, z nichž např. Kolja Obecná škola získaly nominaci na Oscara. Mezi nejvýznačnější role se řadí Barunka v adaptaci knižní klasiky Babička (1971), Popelka v koprodukční pohádce Tři oříšky pro Popelku (1973), Vránová v komedii Vrchní, prchni! (1980), Součková ve Svěrákově Obecné škole (1991), zpěvačka Klára ve filmu Kolja (1996), Kvídova matka v komedii Báječná léta pod psa (1997) a Petrova babička ve snímku Jak jsme hráli čáru (2014). Zemřela 9. června 2021 v Praze

wiki - foto lidovky.cz

***




Ivan M. Havel

11. října 1938 Praha – 25. dubna 2021 Košík)

Ivan Havel byl mladším bratrem prezidenta Václava Havla. Oba se narodili v říjnu. Ivan Miloš Havel byl český kybernetik, vědec a ředitel Centra pro teoretická studia, společného pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR, které založil. V letech 1990–2019 působil také jako šéfredaktor časopisu Vesmír.

Vzpomínku na něj nám poslal Petr Pospíchal. (Foto: aktualne.cz)

https://denikreferendum.cz/clanek/32636-vsechny-laskavosti-ivana-havla (Prosím klepněte na linku)

***


27. dubna 2021 zemřel Miroslav Fryčer

Hokejista, který zastínil Gretzkého

Stalo se tak 8. ledna 1986 v zápase Toronto-Edmonton, který skončil  neuvěřitelným výsledkem 11:9.  Autorem čtyř branek Maple Leafs bylo pravé křídlo Miroslav Fryčer. Tehdy byli dva hráči, kolem nichž se srotil hlouček novinářů. V edmontonské šatně populární Wayne Gretzky a v torontské Miroslav Fryčer. Tehdy jsem si nenechal ujít příležitost zeptat se Gretzkého, co soudí o Fryčerově výkonu a Gretzky prohlásil, že je to skvělý hokejista. Vzápětí jsem udělal rozhovor ještě s Mirkem. Bylo vidět, že chvála od světové jedničky ho potěšila a kazetu s tímto rozhovorem jsem mu po odvysílání nechal na památku. Takže ji už nevlastním.

Osmdesátá léta se vyznačovala zvláštní schizofrenii, zatímco disidenti byli vyháněni do exilu. Sportovci byli drženi různými způsoby doma a na zájezdech hlídáni, aby náhodou neskončili za kopečky či dokonce za velkou louží.

Občas se to přece jen některým povedlo. První byli Anton a Peter Šťastný. V českém tisku se v novinách objevila stejná zpráva ČTK, ale každé noviny měly jiný titulek. Jednou článek měl název Zaprodaní hokejisté. V oportunistickém tisku byla hra na city s nadpisem Bez domova.

Zcela v tichosti pak byl útěk dalšího reprezentanta Miroslava Fryčera. K Peterovi a Antonovi se v roce 1981 připojil Marian a v Quebecu zakotvil i Miroslav Fryčer. V říjnu 1981 hrál Fryčer svůj první domácí zápas proti Torontu a vstřelil tři branky. Druhý den byl v Toronto Star palcový titulek Four Czechs are too much for Leafs (Čtyři Češi jsou příliš pro Listy). Ve skutečnosti to byli tři Slováci a jeden Čech. Bratří Šťastní byli velmi hákliví na to, když je označovali za Čechy. Tento zápas udělal na vedení Maple Leafs takový dojem, že již na jaře Fryčera získali a shodou okolností 17. března 1981 Fryčer nastoupil v Maple Leaf Gardens k prvému zápasu proti Quebecu. Architektem vítězného tažení 6:4 byl opět Miroslav Fryčer. Po zápase brblal John Anderson, který seděl vedle novináři obleženého Friga: „Vloni jsem se  nemohl obléct, protože vedle mne seděl Sittler, letos je to ještě horší!“

Tehdy jsem se díky Fryčerovi dostal poprvé jako zástupce malých českých novin do hokejové šatny Maple Leafs a zakrátko na to, jsem již NHL komentoval pro Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, zatímco pro Radio Canada International připravovala rozhovory Aneta Machová. 

Pravidelně pak následovaly pořady nejen s Fryčerem, ale i s bratry Šťastnými a do Toronta přišli i další dva bratři Ihnačákovi, byl zde také Sláva Ďuriš, ale i v Čechách méně známý obránce Richard Lanz. Před tím zde chytal Jiří Crha. Nejslavnější dobu prožíval Fryčer, když hrál v útoku s Petrem Ihnačákem a Waltem Poddubnym.

V úvodní sezóně se podařil Mirkovi ještě jeden husarský kousek. 24. března 1981 mělo ještě Toronto teoretickou šanci postoupit do Stanley Cupu. Za stavu 3:3 se vhazovalo v poslední minutě v útočném pásmu a trenér Mike Nykoluk zcela proti tehdejším zvykům v NHL, odvolal brankáře a na led poslal žolíka Fryčera. Po vhazování najel od mantinelu Fryčer do středu kluziště a zaznamenal vítězný gól.

Miroslav Fryčer byl populární i mezi novináři. Jednou, když byl zraněný, jsem se ho zeptal, jestli bude večer sledovat hokej. Zamyslel se a pak odpověděl: „Ani ne, příliš mi to připomíná práci!“

Nesnášel trenéra Brophyho, ale naopak měl Jacques Demerse. Když se ho novináři po jeho prvním zápase za Detroit v Torontu ptali, jaký je to rozdíl mezi tím hrát pod Demersem a Brophym odpověděl. „Asi jako když na obloze svítí slunce anebo jako když je tam mrak a prší.“

Dokázal žít naplno a když dostal prémii jako nejlepší hráč měsíce, věnoval ji na společný mejdan pro celé mužstvo.

V období, když byl zraněný trpělivě seděl torontské malířce Marii Gabánkové, aby udělala jeho portrét, měl jedinou podmínku, že tam musela být basa piv. Když byl obraz hotový, dal ji šek, kde nebyla vypsaná suma a řekl: „Napiš si tam, kolik chceš!“

Opět je otázkou, kde tento obraz skončil.

O úmrtí prvního Čecha, který byl nominován do tradičního Utkání hvězd informovaly všechny hlavní kanadská televizní stanice. Před časem vyšla v angličtině i jeho kniha Můj bouřlivý život. Je i zahrnut v Historii světového hokeje z roku 2002, která vyšla v Torontu pod názvem Kings of the ICE – Králové ledu.

Aleš Březina – Toronto

Odkazy: Zemřel Miroslav Fryčer & Sport.cz

***

Otakar Michl, přezdívaný Alfréd

(15. ledna 1949 Praha – 7. května 2021)

Byl českým kytaristou a překladatelem. Již od školy prošel několika kapelami. V sedmdesátých letech začal hrát se skupinou Umělá hmota, kterou však záhy opustil a přešel k DG 307. Koncertně doprovázel také kapelu The Plastic People of the Universe. Později se dlouhodobě hudbě nevěnoval. S obnovenými kapelami UH a DG 307 hrál
znovu v devadesátých letech; s oběma nahrál dvě studiová alba. V roce 2003 se účastnil reunionu kapely Aktual. Přeložil knihy Mimo sebe aneb Objevení Saunders-Vixen od Richarda Davida Bacha a Cesta / The Fairy Journey od Eduarda Vacka. V roce 2012 vydalo nakladatelství Pulchra jeho paměti Trable den co den. Zároveň je odborníkem v oblasti vězeňství, mj. autor textu Parole? To je přece čestné slovo! (příloha časopisu České vězeňství, 1996). Podepsal Chartu 77. Tolik stručný životopis ve wiki.
Všechno se to odehrávalo v polovině sedmdesátých let minulého století. Na druholigovém hokeji jsme se potkávali s Mejlou Hlavsou od Plastiků. Málokdo ví, že Mejla hrával hokej a jeho oblíbeným týmem byla Slavia, což jsme měli společného. Jednou hrála Slavia proti béčku Jihlavy, kde hrál odchovanec Slavie Micka, který byl v užším juniorském výběru juniorské reprezentace. Kdykoliv přišel na led začal Mejla zpívat: „Mííícka, Mííícka…“ Dělal to tak usilovně, že ho po chvíli nějaký příznivec Slavie přišel napomenout: „Chlapci neměli byste ho zneklidňovat, když mu jde o reprezentaci!“ Mejla jako vždycky měl pohotovou odpověď: „Ale to my přece víme, my ho neznervozňujeme, my ho tímto způsobem
povzbuzujeme!“ Jednou přišel Mejla s nápadem založit časopis HLAS DISIDENTA. Okamžitě měl hlavičku novin a redakční radu, v které jsme byli kromě neho ještě já a Alfréd. Tento samizdat se měl zabývat politikou, kulturou a kanadským hokejem. Redakční rada se scházela v restauraci KORUNA v Černé ulici. Přesně nevím, o čem se psalo v politické a kulturní sekci, vrcholem byl závěr setkání, kdy se volil pravidelně All Star tým, ačkoliv jsme ani jden zápas z NHL neviděli. Vím, že já jsem prosazoval Bobby Orra z Boston Bruins, zatímco Alfréd Denise Potvina z New York Islanders. Časopis vycházel nákladem čtyř vytisků. Každý z redakční rady si ponechal jeden výtisk, čtvrtý si vzal Mejla do Ječné ulice a těsně před příchodem Jiřího Němce seběhl dolů a dal ho do schránky a v zápětí pozoroval, jak jeho tchán Jiří Němec bude hodnotit další samizdat. Příští týden dostala redakční rada od Mejly vyhodnocení. Dnes již nevím kolik čísel vyšlo, ale byla to nejlepší složení, redakce a za svůj život jsem jich zažil několik. Z trojčlenné redakční rady jsem tedy zůstal sám a Hlas Disidenta je již jen vzpomínkou na dávnou minulost. Ani v knihovně Libri Prohibiti, kde mají všechno, nemají byť jedno číslo tohoto dokumentu.

Aleš Březina

***

Nejstarší cyklista světa Robert Marchand

zemřel ve věku 109 let

V noci na sobotu 22. května 2021 zemřel ve věku 109 let nejstarší cyklista světa Robert Marchand. Informovala o tom francouzská televize CNews. Pode jejích informací zemřel nezdolný sportovec ve spánku v domě důchodců v Mitry-Mory na severu Francie. "Robert byl velký šampion, byl bystrý a někdo, o němž se vám mohlo snít. Byl to také přítel, odborář s levicovými názory. Byl symbolem našeho města," řekla starostka Mitry-Mory Charlotte Blandiotová-Farideová. Marchand věnoval osobní předměty stálé výstavě v místní tělocvičně.

Narodil se roku 1911 a byl znám také ve světě. Ve 30. letech se věnoval na vysoké úrovni gymnastice, pak působil jako hasič v Paříži. "Jezdil jsme i na kole, ale lidé z mého klubu říkali, že jsem moc malý a že to nikdy nikam nedotáhnu. Tak jsem toho nechal, čemuž se teď směju," řekl Marchand, který měřil 158 centimetrů, v jednom rozhovoru.

V roce 2018 překonal v cyklistice světový rekord v kategorii nad 105 let vytvořené speciálně kvůli němu. Za hodinu tehdy dokázal ujet 22,547 kilometru. O čtyři roky dříve překonal vlastní maximum v hodinovce v kategorii nad 100 let 26,927 kilometru, dva roky předtím zvládl 100 kilometrů za rovněž rekordních 4:17:27 hodiny.

Marchand za svého dlouhého života poznal dvě světové války, studenou válku, osmnáct francouzských prezidentů a 98 závodů Tour de France. Ovdověl ve 40. letech a pracoval v mnoha oborech včetně pěstování zeleniny, prodeje vín nebo pěstování cukrové třtiny. Žil také ve Venezuele a Kanadě. V kondici se udržoval příkladnou životosprávou - sportoval, jedl hodně zeleniny a ovoce, byl střídmý v konzumaci kávy i alkoholu a nekouřil. Až v roce 2017 měl menší problémy s krevním tlakem, se sluchem a revmatismem.

čtk-sport.cz

***

Ve věku 85 let zemřela socioložka Jiřina Šiklová

Ve věku 85 let zemřela socioložka Jiřina Šiklová, signatářka Charty 77. Potvrdil to její syn Jan Šikl. Šiklová za normalizace pomáhala dostávat zakázanou československou literaturu z republiky do zahraničí a exilovou literaturu do Československa. Kvůli tomu strávila rok ve vězení.

Socioložka Jiřina Šiklová vzpomíná na 21. srpna 1968 | Video: Veronika Ljuba Bucková

Jiřina Šiklová byla doktorka filozofie, socioložka, signatářka Charty 77, disidentka, uklízečka, vězeňkyně, zakladatelka a propagátorka genderových studií. Zasvětila svůj život angažování se pro politickou a sociální spravedlnost. 

Šiklová patřila k lidem, kteří pomáhali dostávat zakázanou československou literaturu na Západ a exilovou literaturu do Československa. Spolupracovala s Dokumentačním střediskem československé nezávislé kultury Viléma Prečana v německém Scheinfeldu, a také se podílela na transportu exilové literatury, který z Londýna organizoval Jan Kavan. Tento kanál fungoval dvacet let. V roce 1981 však policie jeden z mnoha desítek kamionů zadržela - Jiřina Šiklová a dalších osm lidí šlo na rok do vězení. Pod tlakem mezinárodních protestů byli ale nakonec propuštěni a souzeni na svobodě.

I ve vězení Šiklová uplatnila svůj organizační talent, pro vězeňkyně uspořádala kurzy angličtiny a němčiny, zavedla ranní rozcvičky. Sama tento pobyt nazvala "zajímavým zúčastněným pozorováním". Společenské angažmá Šiklová vždy považovala za svou prvořadou povinnost. "Když je někdo v průseru a já na to mám kapacitu, tak něco zorganizuju," říkala o sobě. Takto iniciovala třeba projekt Paměti žen.

Po změně režimu stála Šiklová u vzniku katedry sociální práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, a také založila Gender Studies Centrum - knihovnu a organizaci, které jsou mezinárodně uznávané. V plánech přednášek na společenskovědních fakultách v celé ČR prosadila téma problematiky genderu, tedy vztahu mezi oběma pohlavími. U ní v bytě také vznikla první knihovna Gender Studies, ze které se časem vyvinula největší knihovna tohoto tématu ve střední a východní Evropě. (Na snímku Daneila Čižinského je Jiřina Šiklová s Jiřím Gruntorádem, při křtu mé knihy Řetěz bláznů.)

Vzpomínka Pavla Kosatíka. (Prosím klepněte na linku)

altualne.cz

***

Zemřela Hana Hegerová

Díky Josefu Márovi jsme měli v Torontu možnost vidět řadu českých či slovenských umě
lců. Jedním z největších zážitků byl koncert Hany Hegerové. Pamatuji si, že zpěvačka měla nejen perfektní recitál, ale i obrovský smysl pro humor, když jsem s ní dělal po koncertě interview nerada se vracela k minulosti. Nedávno ještě před její smrtí jsme si přehrávali jeden z jejich posledních koncertů. Byly tam písně, které zpívala česky, slovensky, anglicky i francouzsky. Pak již se odmlčela a 12. srpna 2011 ohlásila konec své kariéry.  Hana Hegerová, rozená Carmen Mária Štefánia (Beatrix) Farkašová,  byla označovaná za nekorunovanou královnu československého šansonu. Zahraniční kritici ji nazývali Velkou dámou šansonu, Edit Piaf z Prahy, nebo také Šansoniérkou se slovanskou duší. Široké publikum i odbornou kritiku zaujala hlavně schopností dramaticky interpretovat text. Mimo Československo uznání sklidila hlavně v německy mluvících zemích. V roce 1967 a 1968 vystoupila v pařížské Olympii a na světové výstavě v Montrealu. Hrála i ve filmu Kdyby tisíc klárinetů. Vystupovala v pražských divadlech Rokoko a Semafor. Zemřela 23. března 2021 ve věku 89 let v Nemocnici na Homolce kvůli komplikacím po prodělané zlomenině krčku.

abe

***

Rok od úmrtí Vladislava Forsta

Vzpomínáme... „Kdo v srdci žije, neumírá.“  




Dne 25. března jsme si připomněli první smutné výročí, kdy nás opustil milovaný manžel, tatínek, dědeček, bratr, strýc, blízký kamarád a kolega, Vladislav Forst. 

***


Pavel Janáćek 

Zlín 29.7. 1949   -    Toronto  28.7. 2020.

Narozen ve Zlíně, odkud v devatenácti letech utekl a cestou necestou se dostal až sem do Kanady. Doma vyučený elektrikář, od mládí milovník přírody a života ve všech jeho variantách. Zde v Kanadě dostal také po prvé do ruky barvy a štětce a od prvého doteku na plátno věděl, že je a bude malíř.  Tři roky na Ontario College of Art (OCA, dnes OCAD U) v letech 72 -75, kde se potkal se svou budoucí ženou, neměly na jeho vývoj jako malíře velký vliv.

Jeho ruce se silnými prsty byly neuvěřitelně zručné: sám si vyráběl rámy z vyhozeného dřeva, natahoval plátna, šepsoval…  rád pracoval  se dřevem, se vším přírodním, rád vařil a s vařením experimentoval. Rád byl  venku v přírodě – někdy i celé týdny bivakoval v Rouge Valley, kde maloval, chytal ryby, maloval, vařil si na ohni a …maloval. Někdy 3-4 obrazy denně. Podobně i v Minnesotě, kde si vybudoval v opuštěné škole svůj byt a ateliér. Než zase odjel jinam. Zelená byla jeho barva. Maloval to, co měl rád: přírodu, lesy, stromy, kameny, potoky a jezera, nebe, květiny, strže, torontské ulice a parky. Sem tam i lidi v nich.

Musel být na vzduchu a v pohybu. Rád plaval, rád bruslil na sotva zamrzlém jezírku v High Parku, všude kam mohl jezdil na kole. Když neměl co jíst, pomáhal si jak mohl. Když neměl kde žít, spal na ulici zabalený do starých koberců.

Narozen ve znamení lva vždy byl lvem. Buď všechno nebo nic. Nahoru a dolů. Nahoru a dolů. Pak už jen pomalu dolů. I v osobním životě, i ve vztahu k alkoholu. Měl krásné modré oči. Krásně se smál.

Mnoho let se držel, i díky pomoci CAMH a Workman Art centra – návštěvníci Nového divadla si mohou pamatovat vystavené obrazy pacientů, včetně jeho, na chodbách kolem divadla. V Restauraci Praha na Masaryktownu byly po několik let na stěnách jeho obrazy.

Nepamatoval si počet obrazů, které namaloval, byly to stovky a stovky. Poslední jeho výstava v Carier Art Gallery v Columbus Centre v roce 2007 byla trochu už jen rozlúčkou. Ne všechny příběhy končí šťastně. Lidské tělo vydrží neuvěřitelně mnoho, mozek už tolik ne. Zvláště když tělo už odmítá alkohol, který tolik pomáhal vzpomínat a hlavně … zapomínat. Jen vaření a čtení mu bylo přítelem do poslední doby. Zpráva prý hovořila o smrti ve spánku. Pár přátel si mohlo teď v lednu vybrat z několika obrazů, které zůstaly na stěnách v jeho malém bytě blízko High Parku.

Kam se poděly stovky jeho obrazů se nedozvíme. A to byl smutek, který ho po více než deset let zevnitř tiše i hlasitě ničil.

Julie Novotná

**

Zemřel spisovatel a písničkář Jan Vodňanský.

Ležel v nemocnici s Covidem

Po dvou dnech hospitalizace v nemocnici zemřel kvůli komplikacím s covidem-19 spisovatel a písničkář Jan Vodňanský. Bylo mu 79 let. O jeho úmrtí informovala producentka Kamila Zlatušková a na Facebooku ji potvrdil Vodňanského syn Tomáš.

Herec, zpěvák, spisovatel, autor textů písní, kabaretiér a lidový filosof Jan Vodňanský, který se proslavil zejména v tandemu s Petrem Skoumalem, se narodil v roce 1941 v Praze. Vystudoval ekonomiku a organizaci strojní výroby a získal titul inženýr. Zároveň externě vystudoval filosofii a historii. Protože se narodil ve stejný den a ve stejné porodnici jako Václav Klaus, existovaly veselé teorie o tom, že v porodnici mohlo dojít k tragické záměně - humoristou a showmanem měl být Václav Klaus a prezidentem Jan Vodňanský.

Poté, co Vodňanský podepsal Chartu 77, musela dvojice přerušit činnost. Po rozpadu dua Vodňanský působil v Bratislavě, účinkoval v pořadech pro děti a mihl se i ve filmu Zvířata ve městě. Po revoluci se věnoval přednáškové činnosti, vystupoval v divadlech i na zahraničních zájezdech.

Pro dílo Jana Vodňanského byla typická hra se slovy a ironický humor. Báječně uměl karikovat zejména prkenné fráze a tuhá hesla, kterými se vyjadřoval komunistický režim. Své hříčky a verše přednášel osobitou dikcí, jakoby stále udivenou, nevěřícnou, která se k nim bezvadně hodila. Bylo v tom cosi švejkovsky podvratného - s úsměvem idiota se vyjadřoval přesně v těch floskulích, v nichž svého času komunikovala „strana a vláda“.

Jeho humor byl intelektuální, přitom lidový, v tom nejlepším slova smyslu. Inspirovalo ho vše, co zažil nebo kolem sebe viděl. Stačilo málo a na požádání ze sebe vysypal mistrnou miniaturu jako „nahoře žena, prsy jak cent/a dole a dole...adolescent“.

Autoři: iDNES.cz, spa, jig

***


***

ÚNOR: Zemřel Jan Sokol

Zemřel filozof Jan Sokol. Exministrovi školství a prezidentskému kandidátovi bylo 84 let

Zemřel filozof, politik a pedagog Jan Sokol. Bylo mu 84 let. Informaci přinesl slovenský Denník N. Radiožurnálu ji potvrdil slovenský politik a sociolog Fedor Gál. Sokol byl známý díky svému působení v akademické sféře, lidé si ho ale můžou pamatovat i jako ministra školství nebo prezidentského kandidáta. Jan Sokol se narodil v dubnu 1936 v Praze do rodiny architekta a kunsthistoričky. Vyučil se zlatníkem, řemeslo mu vybrali rodiče. Jeho otec nechtěl, aby byl pouhým technikem. Nějaký čas se věnoval i hodinářství.

   Je strašně příjemné, když máte papírové zaměstnání – koukáte do papíru nebo do knížek – pak vzít něco do ruky. Až do roku 1990 jsem měl doma hodinářskou dílnu,“ vzpomínal.

Sokol studoval v šedesátých letech matematiku na pražské Univerzitě Karlově, školu ale nedostudoval a akademická obec mu studium uznala až po roce 1990.

Pracoval také jako programátor, později byl vedoucím výzkumným pracovníkem. Kromě toho se Jan Sokol věnoval i filozofii. K té se dostal díky studiu Bible, na jejímž novém ekumenickém překladu se podílel.

„Postupně se mi ukazoval, že se chce ještě podívat na písmo očima méně zaujatýma. To znamená filozoficky,“ popsal.

Zabýval se filozofickou antropologií, což je obor zkoumající filozofický pohled na člověka a jeho problémy. Sokol přednášel v devadesátých letech filozofii, antropologii a religionistiku na Pedagogické a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Od roku 2000 pak byl na Fakultě humanitních studií, kde do roku 2007 působil i jako děkan. Jan Sokol v roce 1976 podepsal Chartu 77 a přispíval do samizdatové tvorby.

‚Povinnost vůči státu‘

Po pádu komunistického režimu byl dva roky poslancem, vstup do politiky podle něj nebyl jednoduchý: „Jsou situace, kdy si člověk musí říct, že je jakási povinnost vůči státu, národu.“

Sokol v roce 1996 kandidoval do Senátu, v roce 1998 pak půl roku zastával post ministra školství v úřednické vládě Josefa Tošovského.

V roce 2003 ho tehdejší koalice vedená ČSSD navrhla jako kandidáta do třetího kola prezidentské volby. Zvítězil jeho protikandidát Václav Klaus. Sokolovi vadila na politice ztráta soukromí.

„Přijdete do hospody a všichni jsou auf. Je to hrozně nepříjemné. Když jedete večer tramvají, tak vás ožralý chytají za klopu a říkají: ‚Vole, nebyl ty jsi v tatrovce? Já tě odněkud znám.‘“

Dodal, že to pro něj byly tehdy napínavé tři týdny, než zákonodárci zvolili prezidenta. Jak sám řekl, na politiku neměl povahu a byl rád, že se hlavou státu nakonec nestal. Jan Sokol byl také držitelem francouzského Řádu čestné legie.  Po uzávěrce jsme dostali několik fotografií od Hany Mahlerové.

Český rozhlas: Kateřina Součková, Anna Horáčková