Jsem smutnej, Jiřina Šiklová, žena odvážná a duchaplná, už není. Přikládám text, který jsem o ní napsal v roce 2010. "
Víc než jen zájmy
Jiřina Šiklová (1935-2021)
Dceři pražského očního lékaře a učitelky, absolventky dívčího gymnázia Minerva založeného kdysi Eliškou Krásnohorskou, byl původně určený jiný osud. Měla vyrůstat v nejlepších tradicích a formách demokratického vzdělávání, jak je za první republiky ztělesňovaly instituce jako YMCA a hlavně její vysokoškolská „odbočka“ Akademická YMCA. S mladými lidmi narozenými ve třicátých letech to mělo jít stejně jako s jejich o generaci staršími předchůdci: vyrostou na půdorysu křesťanských hodnot, rozvinutých Masarykovou a Rádlovou filosofií a hlavně z ní odvozenou životní praxí. Coby eticky spolehliví lidé budou vychovaní k tomu, aby dovedli prakticky jednat a nést odpovědnost zdaleka nejen za sebe. Pamětníci se shodují dodnes, že mezi válkami u nás neexistovalo prostředí vytříbenější k debatám než „AY“: elita první republiky tam chodila přednášet ve víře a naději, že vychovává elitu ještě lepší.
VEN Z UTOPIE
V roce 1968 působila ve vysokoškolském výboru KSČ na pražské filosofické fakultě, což tehdy bylo jedno z myšlenkově nejvýbojnějších univerzitních center, i díky ní. Už v roce 1967, po spisovatelském sjezdu, mezi prvními veřejně vyjádřila solidaritu s redakcí tehdy rozehnaných Literárních novin. Pro její politické aktivity z doby Pražského jara bylo potom charakteristické dvojí: dokázala instinktivně rozpoznat podstatné od nepodstatného a tomu prvnímu se pak věnovala s důrazem dojít co nejkratší cestou k cíli.
Trvalo to zas jen krátce. Když v zápase utopistů s ideology vyhrál Husák a spol., Šiklová ze strany okamžitě, ještě v dubnu 1969 vystoupila. Přišla o zaměstnání, dva roky uklízela a vypomáhala v laboratoři, až se v roce 1971 se štěstím uchytila jako sociální pracovnice na geriatrickém oddělení v pražské Thomayerově nemocnici. Už uměla využít každý, i nejmenší svěřený životní prostor, a dokázala to i tady. Byla to práce, kde na člověka nebylo vždycky úplně vidět, a kde bylo proto čím dál víc času na kontakty s disidenty, distribuování samizdatu atd. A zároveň se tam i režimem obtěžovaný člověk mohl dál nějak zabývat vědou a zůstat dokonce v jakémsi kontaktu se světem (byť jen prostřednictvím odborné literatury).
První polovinu sedmdesátých let proto Šiklová neprožila v depresi jako tolik dalších stranických reformistů. Našla si pozici, ve které mohla okamžitě začít dělat novou smysluplnou práci, i když „drobnou“. A vlastně ji překvapilo, když si všimla, kolik jejích vrstevníků si užívá svůj normalizační společenský pád jinak: stal se jim jakousi konečnou satisfakcí za hříchy mládí, napáchané v padesátých letech. „Dnešní situace mnohým ´podvědomě sedí´,“ napsala Šiklová v roce 1974. „Mohou pokojně zůstat věrni své radikální minulosti, aniž by ji podrobili kritické revizi.“
„VELKODOPRAVNÍ ZÁZRAK“
To tedy nebyl její případ, věděla, co dělat. Naplno se to projevilo v roce 1976, když historik Vilém Prečan odešel do exilu do Německa. Vybral si ji jako spojku, která měla pečovat o to, aby tajnými kanály plynuly přes hranice jak doma vydávané samizdaty, tak venku tištěná literatura. Společně vymysleli zvláštní šifrovanou řeč, která jim umožnila komunikovat o všem důležitém i v korespondenci, o níž věděli, že je vystavena zrakům státní bezpečnosti.
Turistický mikrobus napěchovaný zakázanou literaturou a pendlující mezi Vilémem Prečanem v Německu, Janem Kavanem v Anglii a Jiřinou Šiklovou v Praze, vykonal na čtyřicet cest, než byl v dubnu 1981 nečekaně odhalen. StB pak disidenty zapojené do „akce karavan“ pozatýkala, ve vazbě se ocitla i Jiřina Šiklová. Podle jednoho z posledních dopisů, které stačila odeslat do ciziny, šla za mříže se stoickým klidem, svěřila se, že „tak do dvou čtyř let jsem ochotná sedět“. Ze začátku to vypadalo dokonce na víc, v chystaném procesu jí připsali hlavní místo a příslušný spis vedli pod názvem „Šiklová a spol.“ Nakonec však byla i vzhledem k tlaku zahraniční veřejnosti po jedenácti měsících vazby propuštěna. Jako vždy si také za mřížemi dokázala čas zorganizovat a nabít ho programem: když bylo nejhůř, učila prostitutky na cele němčině, aby se sama nenudila.
Ale hlavně využila svůj čas po návratu na svobodu. Okamžitě obnovila přerušené kontakty na Západ, nyní především prostřednictvím německé ambasády v Praze. V letech 1983-1988 se její konspirační zasílání materiálů ven vyvinulo do podoby, kterou Vilém Prečan s odstupem času nazývá „velkodopravním zázrakem“. Je zvláštní, jak málo se o této činnosti, pro český disent zásadní, dodnes ví. O jedné z nejriskantnějších konspiračních operací, o hrdinství západních diplomatů Wolfganga Scheura, Petera Bakewella a dalších nevycházejí knihy – a snad je to i tím, že skutečně málokdo má u nás tak málo chuti dělat si vlastní „promo“ jako Jiřina Šiklová. A ty druhé to asi nenapadne. I zmíněný Wolfgang Scheur ve sborníku vydaném k posledním půlkulatinám Jiřiny Šiklové sice vysvětlil, v čem vidí podstatu jejího hrdinství, na podrobnosti však „proplýtval“ celou jedinou tiskovou stranu – ne zrovna dost pro pochopení těch, kdo se nezúčastnili, a „pro historii“. Ale tak to okolo Jiřiny Šiklové bylo vlastně vždycky: jde o věc, a ne o její nositelku, proto ticho.
Těch normalizačních restů okolo ní je ostatně víc, dodnes třeba nebyly souborně vydány všechny její texty ze sedmdesátých a osmdesátých let, publikované v exilu a samizdatu. Ráda si tehdy za své pseudonymy vybírala názvy českých řek, takže například v únoru 1974 v Pelikánových listech jistý Georg Moldau rok před Havlovým Dopisem Husákovi popisoval tentýž problém doby: co s lidmi, jejichž lhostejnost k sobě samým dospěla až na hranici autodevastace? Pro ženu, kterou nikdy ani na okamžik nenapadla výmluva, že „se nic nedá dělat“, se tehdy stalo tématem myšlení mas, které uvažovaly obráceně: Proč se vlastně proti poměrům bouřit a nesouhlasit s nimi? Stojí jakákoli myšlenka za to, aby se člověk kvůli ní dal zavřít?
CO DĚLAT SE ŠEDOU ZÓNOU
Podobný postup, myslet jménem těch druhých, konformních, Šiklová použila i ve svém patrně nejcitovanějším textu, eseji Šedá zóna a budoucnost disentu v Československu. Dopsala ho těsně před pádem starého režimu a postavení „mlčící většiny“ v něm už nahlížela z hlediska její praktické upotřebitelnosti v příští demokratické společnosti. Termín šedá zóna označoval amorfní masu rozkládající se mezi „černou“ a „bílou“, tedy dvěma otevřeně znesvářenými křídly, komunistickým establishmentem a disidentskou opozicí. Zatímco „černá“ a „bílá“ se k sobě chovají transparentně a mají jedna o druhé jasno, s šedou zónou je to jinak. Z podstaty věci je to barva poněkud špinavá, neboť pokrývající lidi, kteří sice váhavě a neradi, ale přesto spolupracovali s režimem, přijímali od něho výhody a tím se i ve svých vlastních očích zkompromitovali. Z jejich pocitu ponížení plyne nenávist nejenom k režimu, ale i k sobě samým.
Protože však tato vrstva není zatížena takovými vinami jako establishment a na rozdíl od izolovaných disidentů přežila ve společenských strukturách, bude hrát při formování budoucí demokratické společnosti hlavní roli. Těm, kdo přežili dobu mravně lépe, tím však vzniká obtížný úkol: místo zdůrazňování a připomínání jejich vin tyto lidi ve jménu společenské integrace nějak pochopit a pokud možno jim aspoň část jejich vin nějak odpustit. „Raději ať se rozšíří ex post šedá zóna, než aby se rozšířily naše vzájemné rekriminace.“ Co Šiklová předpověděla, se pak v průběhu roku 1989 odehrálo. Když se vlivní představitelé šedé zóny přidali k chartistům a začali podepisovat jejich petice, řekli masám pro ně srozumitelným jazykem: Když můžeme my, můžete i vy. Zkuste to. Nebojte se.
Polistopadová činnost Jiřiny Šiklové, hlavně v souvislosti se založením a rozvojem Centra a knihovny (dnes obecně prospěšné společnosti) Gender studies, je dostatečně známá. Klíčová role lidí, jako je Šiklová, však nespočívá jenom v prosazování jakýchkoli konkrétních zájmů (žen, strany zelených atd.), ale především v tónu, jakým se to děje a který prozrazuje, že zde jde o víc než o zájmy. Od začátku až do současnosti se zde uskutečňuje tatáž, řekněme „ymkařská“ představa společnosti, která našla svou vnitřní proporci mezi svobodou a disciplínou.
Pavel Kosatík
***