leden

Vítejte na stránkách

Satellite 1-416

Dva tisíce slov

pro leden a únor 2020

Vážení čtenáři Satellitu,

dostali jsme se do závěrečného 30. ročníku vydávání novin. Letos vyjdeme čtyřikrát a tím zaokrouhlíme na 600 počet jednotlivých čísel od roku 1991, kdy vyšlo první číslo. A zároveň to bude 40 let, co jsem začal pracovat v exilových novinách, protože v září 1981 jsem se stal redaktorem Nového domova, kde jsem pracoval až do roku 1990.

Počátky Satellitu byly velice skromné. Jednalo se o osmistránkový měsíčník, tiskárna a pošta se zaplatily kreditní kartou a čekalo se, jestli se vybere tolik peněz, aby bylo na zaplacení výdajů. Kritický byl druhý rok. Ochablo nadšení ze sametové revoluce. Některým čtenářům se nelíbila kritika Václava Klause, který byl na vzestupu a megalomansky toužil po ekonomickém zázraku, který se dostavil jen velmi pomalu. Rozpad Československa a privatizace byly něčím, co hýbalo společností.

Mezitím se ze Satellitu stal čtrnáctideník a začal vycházet na dvanácti stránkách. V předinternetové době přinášel zprávy z Česka i Slovenska. To bylo možné díky tomu, že jsme dodávali zprávy z NHL a na oplátku Jan Hrabina posílal faxem nebo systémem z počítače do počítače české a slovenské zprávy.

Další změnou byla digitální fotografie koncem minulého století. Ze začátku celkem primitivní. Rozlišovací schopnost byla minimální, ale přesto Satellite byly jedny z prvních novin, které digitální fotografii začaly používat. To bylo před více než dvaceti léty.

Další změna přišla v roce 2001, kdy jsme začali vycházet na internetu. První internetové vydání bylo 15. listopadu 2001, čili téměř před dvaceti léty. K další změně došlo, když se začaly noviny do tiskárny Korea Times posílat v PDF formátu. První vydání v PDF formátu lze nalézt 24. července 2003. Tehdy byly jedním z hlavních sponzorů ČSA, které létaly přímo z Toronta do Prahy.

Jenže internet také znamenal úbytek čtenářů. Stále více odběratelů začalo dávat přednost bleskovým zprávám na internetu. Bylo možné poslouchat rozhlas i televizi přes internet, což znamenalo pokles čtenářského zájmu. Ze začátku to ještě nebylo tak citelné, ale stále více jsme byli nuceni soustřeďovat se na lokální zprávy, film, divadlo, nhl…

Pro čtenáře bylo důležité vědět to, co se připravuje v naší komunitě, ať již to byly filmové festivaly – TIFF, plzeňské Finále, EUFF či Karlovarský filmový festival, který jsme navštívili dvakrát. Dopředu jsme informovali o programu Nového divadla nebo o Nokturnech v městě nebo na Masaryktownu. Přinesli jsme rozhovory s významnými osobnostmi kulturního života, s filmovými režiséry, herci, hudebníky. Vzpomínám na rozhovor s operní pěvkyní Evou Urbanovou, Ivanem Ženatým či Emilem Viklickým nebo Lubošem Andrštem.

Jelikož první letošní číslo má vyjít za měsíc 5. března 2020, rádi bychom vás upozornili na některé události, které se staly během letošního ledna.

***

Divadlo – R. U. R. nebo U-R-U

Karel Čapek napsal prorockou hru o Rossumových univerzálních robotech v roce 1920. Původní světová premiéra měla být v Národním divadle v Praze, ale uskutečnila se zde se zpožděním až 25. ledna 1921. Ochotnický soubor Klicpera se o odkladu nedověděl a tak se světová premiéra uskutečnila v Hradci Králové již 2. ledna 1921.

Po sto letech se kanadská autorka českého původu Julia Lederer, vrací opět k této hře. V jejím konceptu je Univerzální robotská unie (U-R-U). V čteném představení v Harbourfront Centre Theatre jde o aktualizaci Čapkovy hry.

Zajímavostí je, že slovo robot však není od Karla Čapka, ale od jeho bratra Josefa. Karel chtěl umělé lidi určené k práci nazvat labor, ale připadalo mu to příliš umělé, Josef prý zamumlal: „Tak jim říkej roboti!“

V Čapkově hře se krásná Helena Gloryová provdá za ředitele Harryho Domina. V Ledererové verzi je Harry Domino nahrazen ženskou postavou Dominatora (otázkou je, jestli toto jméno nepochází od stejné přezdívky Dominika Haška). Jestliže u Čapka Helena žádá dr. Galla, aby robotům dal bolest a emoce, u Ledererové lidi pod vlivem iPadů emoce ztrácejí a stávají se roboty. Takže během hry v jistém okamžiku ztrácíme schopnost rozlišit, kdo je robot a kdo je člověk.

V původní verzi zůstane pouze poslední člověk - zedník Alquist, který má pitvat k vědeckým výzkumům robotku Helenu (jmenovkyně Heleny Gloryové, kterou roboti při vzpouře zavraždí). Do ní se zamiluje robot Primus a nabízí se místo ní. U Čapka se stává člověk člověkem tím, že miluje. Čapek se v závěru vrací k Bibli a cituje kapitolu o stvoření světa z První knihy Mojžíšovy. Ledererová je v tomto ohledu pesimističtější. Doufejme, že některé nesrovnalosti se nám do březnové verze Satellitu podaří odstranit a s Julií přineseme rozhovor.

***

Nové divadlo – Přítel zesnulého

Ve dnech 20. - 22. března uvede Nové divadlo hru podle filmu Andrije Gurkova Přítel zesnulého. Hru napsal a režijně upravil Bohdan Bohdan Zatovkaňuk. Pozor! Premiéra představení se koná již v pátek 20. března 2020 ve 20 hodin. Reprízy jsou v sobotu 21. března v 16 a 20 hodin a v neděli 22. března v 16 hodin.

***

Filmy

Leden je měsíc, kdy finišují nominace na filmové Oscary. O filmu Václava Marholda Nabarvené ptáče jsme psali ve zpravodajství z TIFF a musím říci, že jsem si oddechl, když se nedostal do závěrečného kola, protože tak špatný film jsem již dlouho neviděl. V nominaci na Zahraniční film zůstalo celkem pět filmů Parazit (Jižní Korea), Bídníci (Francie), Bolest a sláva (Španělsko), Země medu (Severní Makedonie) a Boží tělo (Polsko). Při tom Antonio Bandera byl rovněž za film Bolest a sláva nominován i na hlavní hereckou roli. Jihokorejský film Parazit dostal šest nominací a Země medu soutěží i v kategorii dokumentu.

Velkým favoritem je Joker, který má 11 nominací, následují pak filmy 1917 a Irčan s deseti nominacemi, Manželská historie jich má celkově šest. Mezi animovanými filmy je i snímek studentky FAMU Darji Kaščejevové.

Polský film Jana Komasy Boží tělo o delikventovi, který je podmínečně propuštěn z vězení a stane se falešným duchovním v opuštěné části Polska. Příběh trochu připomíná film Evalda Schorma podle Josefa Škvoreckého Farářův konec. Režisér po představení v Torontu tvrdil, že se jedná o skutečný příběh, který se objevil v polském tisku.

Málokterý román byl tolikrát zfilmován jako Bídníci od Victora Huga. Autoři posledního filmu zasadili děj do roku 2005, kdy byly v Paříži nepokoje.

Osobně bych dal přednost makedonskému filmu Honeyland – Země medu. Hlavní hrdinka ne příliš pohledná sběratelka medu divokých včel v makedonské poušti má zdravý rozum a ví, že nesmí divoké včely připravit o všechnu úrodu. Vždy jim polovinu ponechá. Vše funguje ke skromné obživě až do okamžiku než se objeví tlupa kočovníků, kteří potřebují více medu než kolik potřebují, ale ti nejsou ještě ta pravá pohroma. Skutečné zlo přichází od chamtivého překupníka, který už nemá vůbec žádný vztah ke včelám, ale chce jen drancovat.

Kdo a kolik oscarů v 92. soutěži Academy Awards získá se dovíme 9. února 2020 v 20 hodin na CTV.

***

Koncerty

Nokturna v městě

Nejbližší koncert se koná v neděli 23. února 2020 v tradičních 17 hodin a v hale kostela sv. Václava uslyšíme Československý dixieland ve složení Miro Letko, Josef Musil, Jirka Hájek, Andrej Saradin, Jožo Lesay a další. Podrobnosti:

https://www.nocturnesinthecity.com

***

Poděkování

Děkuji všem, kteří mne poctili svou přítomností při příležitosti dožití mých pětadevadesátých narozenin, ať již to byli umělci nebo tvůrci programu. Někteří přijeli z daleka (gen. konzul České republiky v Šanghaji, jiní bydlí za rohem. Všichni ohřáli mé chladnoucí srdce. I já vám všem přeji dlouhý a krásný život.

Josef Čermák

***

Úmrtí

Jiří Fotr

Milí přátelé, oznamuji vám velmi smutnou zprávu. Po dlouhé vážné nemoci navždy odešel můj manžel Jiří Fotr. Bylo mu pravě 76 let. Poslední rozloučení proběhlo v sobotu 25. ledna v kruhu rodiny, v místech, které měl Jiří velmi rád.

Ludmila Wolfova-Fotrová, dcera Jana Kalohoridis a synové Robert Fotr a Vítězslav Wolf.

***

Prof. ThDr. Petr Pokorný, hrSc., dr.h.c. (1933–2020)

V ranních hodinách 18. ledna 2020, obklopen svou rodinou, zemřel ve věku 86 let Petr Pokorný, profesor Nového zákona na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Fakulta v něm ztrácí výrazného a oblíbeného učitele, pronikavého badatele mezinárodního věhlasu a neúnavného organizátora vědecké práce, který hlubokou erudici v biblistice, teologii, filologii i flosofii spojoval s přátelsky otevřenou určitostí svědka křesťanské víry.

Petr Pokorný se narodil 21. dubna 1933 v Brně. Po studiích na tamním klasickém gymnáziu vystudoval teologii na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě (dnes Evangelická teologická fakulta UK). V roce 1958 byl ordinován jako kazatel Českobratrské církve evangelické a do roku 1967 působil v církevní službě jako vikář v Praze na Vinohradech a farář v Praze-Vršovicích. Během této služby externě studoval koptštinu a řeckou literaturu v Praze a ve Vídni, strávil také jeden trimestr postgraduálního studia u profesora G. D. Kilpatricka v Oxfordu. V roce 1959 podal doktorskou práci (SOMA CHRISTOU v epištole Efezským), kterou však kvůli průtahům ze strany státních orgánů směl obhájit teprve v roce 1963. Podobně nuceně zpožděná byla jeho habilitace v roce 1967 na základě práce podané o pět let dříve (Gnostická mystéria). V témže roce byl na jeden rok povolán jako docent Nového zákona na univerzitu v Greifswaldu v tehdejší NDR.

Od roku 1968 vyučoval novozákonní biblistiku jako spolupracovník a později nástupce svého učitele J. B. Součka na Komenského bohoslovecké, dnes Evangelické teologické fakultě v Praze, profesorem byl jmenován roku 1972. V období 1996–1999 fakultu řídil jako její děkan. V roce 1968 se na základě práce Počátky gnose: Vznik gnostického mýtu o božstvu člověka stal kandidátem historických věd (CSc.) v oboru řecká literatura, v roce 1993 získal v témže oboru titul doktor historických věd (DrSc.). Jako hostující či zastupující profesor působil na několika zahraničních univerzitách (Pittsburgh, Tübingen, Petrohrad), čestný doktorát mu udělily univerzity v Bonnu (1998), Budapešti (2000) a Petrohradě (2015).

***

Jaroslav Kubera

(16. února 1947 Louny – 20. ledna 2020 Ústí nad Labem)

Kubera byl českým pravicovým politikem, od listopadu 2018 do úmrtí v lednu 2020 předsedou Senátu Parlamentu České republiky. V období pražského jara byl členem KSČ. Po sametové revoluci se stal členem Občanského hnutí, z něhož v roce 1992 přestoupil do Občanské demokratické strany. Jako politik vystupoval velmi aktivně. Mediální pozornost získával žertovnými a často kontroverzními výroky, pro něž býval řazen mezi nejzajímavější členy parlamentu. Roku 2017 ztvárnil roli Edvarda Beneše ve filmu Toman.

Podle životopisu, který zveřejnil na svých internetových stránkách, odmaturoval a následně studoval matematiku na Masarykově univerzitě v Brně a zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze, avšak vysokoškolské studium nedokončil. V letech 1967–1969 pracoval v podniku Sklo Union Teplice, v letech 1969–1990 v podniku Elektrosvit Teplice, v letech 1990–1994 jako tajemník Městského úřadu v Teplicích, od roku 1994 byl profesionálním politikem.

Zemřel dne 20. ledna 2020. V kanceláři ho postihla nevolnost, asistentka zavolala záchranáře, následně byl převezen do nemocnice v Teplicích a poté přemístěn do kardiocentra v Ústí nad Labem, kde zemřel na těžký infarkt myokardu. Kubera byl vášnivý kuřák. Například při návštěvě prezidenta republiky Zemana vykouřil 16 cigaret. Restrikce uplatňované na kuřáky dlouhodobě kritizoval. Zákaz kouření označil za „nikoterorismus“. (wiki)

***

Luboš Dobrovský

(3. února 1932 Kolín – 30. ledna 2020 Praha)

Dobrovský byl českým novinářem, disidentem, signatářem Charty 77, politikem, překladatelem z ruštiny a polštiny, v letech 1990–1992 československým ministrem obrany, v letech 1992 až 1996 kancléř prezidenta Václava Havla a v letech 1996–2000 český velvyslanec v Ruské federaci. Otec podnikatele Jana Dobrovského.

Narodil se jako Luboš Hammerschlag v rodině židovského původu, což si později StB pečlivě zjistila. Studoval vojenské a pak civilní gymnázium v Moravské Třebové, později rusistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Mezi jeho spolužáky byl také Jiří Dienstbier, s nímž později úzce spolupracoval. Vstoupil do komunistické strany, v letech 1959 až 1968 byl redaktorem zahraniční redakce Československého rozhlasu a v letech 1967–1968 dopisovatelem v Moskvě. V srpnu 1968 se podílel na podzemním vysíláni rozhlasu a pak do roku 1989 pracoval v dělnických profesích.

Roku 1958 začal publikovat v literárním časopisu Plamen, dále publikoval v Literárních novinách, v časopisech Reportér, Politika a dalších. Později redigoval samizdatový časopis Kritický sborník a od roku 1987 samizdatové Lidové noviny.

Zemřel dne 30. ledna 2020 v Praze ve věku 87 let.

***

Děkujeme všem čtenářům Satellitu, kteří nás podpořili předplatným do posledního ročníku. První tištěné číslo roku 2020 by mělo vyjít za necelý měsíc 5. března 2020. Nezapomeňte na naše další webové stránky, kalendář a sportovní zpravodajství.

Aleš Březina

***

Vítejte na stránkách

Satellite 1-416