Po českých stopách
Lidé odchází za prací, za lepšími životními podmínkami a utíkají před válkami už od nepaměti.
Velké vlny emigrace z náboženských důvodů přinesly občanské a náboženské války 16. a 17. století. Židé ze Španělska, čeští nekatolíci a dokonce i šlechta poté, co po revoluci v roce 1789 ve Francii zavládla rovnost, volnost, bratrství a gilotina. Nejen Velká francouzská revoluce, ale i Velká říjnová revoluce vyvolala masové emigrace.
Hromadné útěky před nacismem, zejména Židů před válkou, za války, a po ní.
Dvacáté století bylo stoletím emigrantů, kteří odcházejí do ciziny dobrovolně za lepším životem a exulantů, tj. těch, které okolnosti, převážně politické, nutí opustit rodnou zemi, aby získali svobodu, a často, aby si zachránili život.
Určitě máme stále ještě v paměti pohádky z dětství o českém Honzovi, který se vypravil do světa na vandr a na zkušenou. Česká děvčata zas chodila sloužit do Vídně. Někteří se vrátili, někteří zakotvili už jinde. A tak to bylo s českou emigrací/vystěhováním už po staletí. Českých šlépějí po světě najdeme hodně, i když nepatří k nejviditelnějším, tak i přesto zanechávají výrazné stopy.
Exodus nekatolíků.
Za první hromadný odliv obyvatelstva za hranice se považuje českobratrská emigrace po porážce stavovského odboje v roce 1547. Její kroky vedly do Polska a Poznaňska.
Druhým hromadným vystěhovalectvím byl postupný odchod nekatolíků po bělohorské bitvě v roce 1620. Tehdy opouštěly domovy celé rodiny. V pamětech se píše, že celkem emigrovalo třicet šest tisíc protestantských rodin. Mezi jinými např. i Jan Ámos Komenský. Hlavním útočištěm se stalo Sasko, Slezsko, Uhry a Polsko, ale i Rusko, Švédsko, Dánsko, Holandsko, Anglie a i jinde.
Třetí vlny náboženské emigrace se účastnili většinou poddaní nekatolíci v polovině 17. století, dostali se do Saska, Slezska a Pruska.
Čtvrtý proud vystěhovalectví koncem 17. století byl na základě jezuitského protireformačního (rekatolizace) teroru za Karla VI. (1711-1740).
Pátá vlna byla podnícena výzvou pruského krále Fridricha II. k osídlování/kolonizaci pruského území.
Zemědělská kolonizace – byla charakteristická pro celou dobu 19. století. Zároveň se od poloviny století projevovalo narůstání hromadného vystěhovalectví do velkých průmyslových center v Evropě i v zámoří.
V dvacátých letech 19. století byly založeny české vesnice v Banátu – historické území rozprostírající se na území dnešního Srbska, Rumunska a Maďarska. Češi zde vybudovali několik vesnic a až do dnešního dne, se jich prý na území rumunského Banátu šest dochovalo a jsou plně funkční. A prý se zde i po dvou stech letech mluví ryzí češtinou. Stálo by to za návštěvu.
V letech 1861 -1865 se na Krym vedle německých, vystěhovaly i české rodiny, později - až do roku 1868 - pozvala ruská vláda české osadníky ke kolonizaci černomořské oblasti a vyrostlo tím i zde, mnoho dalších českých osad.
V letech 1868 – 1874 velká vlna hromadného vystěhování proběhla do volyňské gubernie, kde bylo možno zakoupit lacinou půdu od polských statkářů. Vzniklo více jak padesát českých vesnic.
V jihovýchodním Chorvatsku se zrodila nejsilnější koncentrace českých vystěhovalců kolem města Daruvar. Nejstarší českou osadou bylo Ivanovo Selo, založeno v roce 1826. Díky stále jejich početné populaci v městě, Daruvar se stal českým „hlavním“ městem Chorvatska.
Hlavní dva vystěhovalecké proudy v 19. Století.
Ve druhé polovině 19. století a až do první světové války dominovaly dva vystěhovalecké proudy z českých zemí. Jeden mířil do USA a druhý do Rakouska. S objevem zlatých polí v Kalifornii v roce 1848 vzrostla emigrace za oceán. Po hospodářské krizi na konci padesátých let a po občanské válce v USA v letech 1861 – 1865 se naskytla možnost získat půdu v západní části Spojených států. Její vrchol nastal v osmdesátých letech, jednalo se převážně o vystěhovalectví do zemědělských oblastí, kde postupně vznikala česká sídla, např. v Texasu anebo v Nebrasce. Později česká migrace směřuje i do průmyslových center, hlavně do Chicaga, New Yorku a Clevelandu.
O českých emigrantech v Texasu, jejich začátcích, životě i postupném rozpadnutí českých osad, pojednává knížka Ph.D. Evy Eckertové, Kameny na prérii. Knížku jsem si s velkým zájmem přečetla, než jsem se za našimi do Texasu a Nebrasky vydala. I když tyto osady/vesnice se rozpadly, tak Češi zde zanechali trvalou památku a každý druhý Texasan má české předky!
Čeští vystěhovalci do Rakouska se soustřeďovali na Vídeň, jednalo se převážně o řemeslníky a pracovníky dělnických profesí. Vídeň se stala po Praze druhým českým kulturním centrem.
Latinská Amerika.
V letech 1872 – 1875 odešly skupinky obyvatel z Broumovska a Police nad Metují do jižního Chile, kde vzniklo městečko Nueva Braunau (Nový Broumov). Kamarád k nim jednou při toulkách světem zavítal a nestačil se divit, jak silně se k svému češství už několikátá generace hlásí.
Na počátku 20. století odcházeli Češi i do Argentiny, nejvíce do Buenos Aires a blízkého okolí. Během několika desetiletí zde vytvořili silnou českou zemědělskou kolonii v okolí městečka Saenz Pena. V roce 1937 mělo asi pět tisíc Čechů. Hanzelka se Zikmundem se u nich při cestě Jižní Amerikou kdysi zastavili, a v jejich knížce jsem se právě o nich i dočetla. Stejně tak i kamarád se u nich zastavil a opět se podivoval jejich stálému udržování českých tradic a stále dobré češtině. Dokonce jeden z mladých mužů se mu svěřil, že si pojede na Moravu vybrat nevěstu. Při jeho první návštěvě v Čechách se mu tam prý moc líbilo a hlavně mladá děvčata! Doufám, že českou nevěstu si našel a přivezl!
V Brazílii se nejvíce Čechů soustřeďovalo ve státu Sao Paulo. V době druhé světové války a v poválečných letech se zde Češi zúčastnili velkých kolonizačních projektů pod vedením československého podnikatele Jana Antonína Bati. V pralese brazilského vnitrozemí na 300 000 hektarech, založil tři baťovská města – Bataguasu, Bataipora a Batatuba. Baťa také choval tisícihlavá stáda dobytka a s tím souvisel i jeho plán osídlit Patagonii a vybudovat další česká, agrární města. První z nich bylo Mariapolis a jméno zvolil na počest své manželky Marie. Trvalou vzpomínkou na něj je i most mezi státy Sao Paulo a Mato Grosso. Stavěl se roky, dnes je krásný i užitečný – byl pokřtěn právě v den, kdy J.A.Baťa v roce 1965 zemřel. To bylo o něm jen tak ve zkratce, jeho životopis je dlouhý a velmi zajímavý. Ve světě určitě zanechal výraznou českou stopu.
Další industriální migrace – probíhala od poloviny 19. století. Vystěhovalectví českých řemeslníků, živnostníků a především dělníků. Aha, doba českého Honzy! Tyto proudy směřují zvláště v meziválečném období do západní Evropy, a vystěhovalci z ČSR byli po Polácích nejsilnější emigrací v městech. Nejdůležitější města krajanů byla v Drážďanech, Lipsku, Berlíně, Hamburku a dalších.
Během dvacátých let např. vzrostl počet lidí z Československa přítomných ve Francii z pěti tisíc na osmdesát.
I v Belgii Čechů přibývalo.
Zvláštní druh české zahraniční migrace – probíhala v době 1923-1932, přesun probíhá pod vedením KSČ jako proletářská pomoc SSSR. Drobní řemeslníci z Prahy a z okolí se nechali zlákat příslibem volné půdy. První skupina z nich odjela pod názvem Pragomašina do Tbilisi a následovaly další. Vznikaly české zemědělské komunity. Účastnící přesídlení si přivezli s sebou vlakem zemědělské stroje a kromě techniky i svoje zkušenosti, které znamenaly v silně zaostalých poměrech mimořádný pokrok. Podobně v roce 1932 řemeslnické družstvo nazvané Interhelpo vyslalo čtyři transporty vystěhovalců do Frunze, dnes Biškek, hlavní město Kyrgystánu. Čechoslováci zde založili několik drobných průmyslových a zemědělských podniků. Po roce 1945 většina účastníků tohoto typu vystěhovalectví/proletářské pomoci, reemigrovala do Československé republiky.
Události dvacátého století – roky 1914, 1938, 1948 a 1968 - daly podnět opět k velké masivní emigraci do spousty zemí světa. Vždyť i nás sem přinesla jedna z jejich vln. USA, Kanada, Austrálie, evropské země, i Jižní Afrika, nás braly všemi pěti a stále skvěle se nám tady žije.
O jedné lokaci se hřbitovem s českými jmény a ulicemi nesoucí jména jako Žižkova, Pražská, Polní a i jiná znějící silně česky, není všeobecně moc známo. To byl i důvod, proč jsem tento článek začala psát. Jedná se o vesnici Puhoi na severním ostrově Nového Zélandu. Už je to nějaký ten rok, co jsme se s kamarádem vydali na několika měsíční toulky světem, včetně Nového Zélandu. Pěti týdenní pobyt a s pronajatou Toyotou nám umožnil si oba ostrovy jaksepatří projet a prozkoumat. V autě jsme i spali, bylo to bezproblémové, velmi dobrodružné cestování. O tom, ale třeba až zase někdy jindy…
O Puhoi jsme se dozvěděli v Aucklandu při návštěvě muzea. Jednak nás upoutaly obrazy Maori (původní obyvatelé) náčelníků a k našemu překvapení se jednalo o malíře Gottfrieda Lindauera, českého původu a potom i povídavá průvodkyně nás na Bohemians a Puhoi upozornila. A pak to začalo … Otázky, odpovědi, dostupné informace, mapy a zanedlouho byl plán a do místa s českými kořeny, asi 120 km na sever od Aucklandu, jsme se vydali.
Plavba lodí trvala sedmdesát dva dní, a tito lidé - bylo jich asi kolem dvou set - se zřejmě nechali zlákat slovy/falešnou propagandou jejich vesnického faráře, který připlul, coby průzkumník, již o něco dříve. A i když v polovině 19. století, vesnička Stod byla velmi prosperující, tak většina jejích obyvatel tuto strastiplnou cestu na NZ podnikla. Vidina lepších zítřků. Někteří z nich plavbu nepřežili a z kroniky víme, že jedna žena, když uviděla, kam se vydali a do čeho připluli, řekla:„..kdybych mohla jít pěšky po moři zpátky domů, tak půjdu..“ Peněz na zpáteční cestu nebylo a tak nezbývalo nic jiného než zůstat a s údělem se poprat. Další osud faráře není znám.
Jak veliké muselo být jejich zklamání, když přistáli v Puhoi v džunglovitých stráních! Bylo jim přislíbeno zdarma 40 akrů půdy, ale jejich představa byla půda orná, a ne akry džunglových kopců a s obrovskými kauri stromy k tomu! Byla to úmorná, těžko představitelná práce vyčistit každý akr a prvních pár let zde měli hlad a nouzi. Museli přežívat v pralese a mohli snadno zemřít hlady, kdyby jim maorští obyvatelé tehdejší puhoiské oblasti nepomohli. Jsem přesvědčena, že i vědomí toho, že se nemohou vrátit, jim dalo tu nutnou injekci adrenalinu. Také víra v Boha a jejich soudržnost. Těžkou dřinou, snahou a odhodlaností vybudovali úspěšnou komunitu za pouhých dvacet let.
Zvědavi a plni očekávání jsme sem dorazili. Našli jsme zde už jen pár budov – kostel, knihovnu, hotel s barem a školu. Všechna ostatní stavení jsme viděli jen na fotkách a pak v naší představivosti. Příjemná a ochotná správkyně muzea, byla očividně velmi ráda, že se někdo o historii vesničky stále zajímá, nám ho velmi ráda otevřela a hodně doplnila naši imaginaci. Muzeum, bývalá jednotřídní škola, bylo zaplněno fotografiemi a drobnými artefakty. Ze všeho toho nashromážděného materiálu, nám po chvíli bylo hned jasné, jak velké úsilí museli osadníci vynaložit a jaká velká lopota to musela být, porážet ony obrovské kauri a začít zde žít. Maoři usedlíkům pomohli nejdříve postavit z palmových větví chatrče a nosili jim potravu i vodu. Postupem doby si noví příchozí postavili svoje vlastní obydlí, školu i kostel. Katolický kostelík je velmi hezký, přístupný veřejnosti a občas se zde stále slouží i mše svatá. Hotel s barem, ano, to je původní a se vším všudy - zařízení, podlahy, výčep, stěny polepeny starými fotografiemi a četné dobové domácké potřeby volně vyplňující prostor, nás vrátí zpět do začátečních let usedlíků. Úžasné místo! Dokonce i zvyk sobotních tanečních večírků zůstal. V hotelu se totiž, až v těch lepších časech, každou sobotu hrálo a tančilo a tento zvyk přetrvává až do dnešní doby, aspoň tedy do té, kdy my jsme tam byli. Každou druhou sobotu zde hraje Bohemian band. Nežli jsme odjížděli, stavěli jsme se v baru na jedno malé, ale nakonec jsme tady strávili v družném hovoru celé odpoledne s manželi z Irska, také návštěvníci. Jedno z takových náhodných setkání, kdy bylo stále o čem povídat, a neradi jsme se loučili. Hezká vzpomínka. Při procházce osadou jsme zašli na hřbitov, ano, plno českých jmen, a i když domky vymizely a chůze po ulicích je jako brouzdání se trávou, sloupky se jmény ulic stále stoji. Trochu představivosti k tomu a hned před sebou vidíme funkční vesnici.
Otázkou zůstává, kdo byli tito osadníci? Němci, či Češi, či Bohémians? Zprvu si říkali německá osada, ale otázka jejich národnosti byla podrobena sondě během Velké války (1SV). Mnozí z nich bojovali za Anglii proti Němcům. Byla vznesena též výzva k jejich vyhoštění, ale premiér se jich zastal, že to jsou velice pracovití osadníci a věrni své nové zemi.
Když to tak srovnám, my jsme také vystěhovalci, emigranti, exulanti, i naše asimilace v nové zemi nebyla ta nejsnadnější, ale my jsme přišli už do civilizovaných zemí, nemuseli jsme si stavět chatrče z palmových listů a klátit ty velikány! Patří jim můj velký obdiv.
Stromy v džungli byly obrovských rozměrů, z velké většiny to byly samé kauri a hned vzbudily naši pozornost. Rozhodli jsme se proto, že severním ostrovem pojedeme ještě výše na sever, až tam, kde tito velikáni rostou. Jednak jsme je chtěli vidět, sáhnout si na ně, ale hlavně navštívit Kauri museum v Matakohe.
Stavba kauri je mohutná, dosahuje výšky 30-60 metrů a obejmout tohoto „drobka“ může být problém. Průměr kmene se pohybuje mezi 3-7 metry. V minulosti byly zdrojem cenného dřeva a pryskyřice, ale rychlý jejich úbytek zapříčinil, že jsou dnes chráněny. Jejich gigantické rozměry je řadí mezi ty největší na světě a mohou tak připomínat kalifornské sekvoje, ale na rozdíl od nich, jejich kmen se ke koruně stromu prakticky nezužuje. V minulosti Maorové používali dřeva ke stavbě lodí, domů a dřevořezbám, jejich kácení ale předcházel dlouhý rituál, vyzývající bohy za odpuštění. Příchod Evropanů, kteří okamžitě zaznamenali výhody těchto stromů, zapříčinil, že se tyto stromy začaly masově kácet. Dřevo z kauri je lehké, pružné a velice trvanlivé. Produkuje velké pásy čistého dřeva, bez poškození hmyzem. Pryskyřice z nich tvořila hlavní vývozní materiál, byla používána na výrobu kvalitních laků až do příchodu laků syntetických, po němž pryskyřice ztratila svoji hodnotu. S průmyslem se začalo kolem roku 1840, vrcholové roky v době 1890-1910. Práce na pryskyřicových polích byla velmi těžká a přitahovala hlavně přistěhovalce, jednak naše a potom i další přijížděli, zejména z Dalmácie.
Začátkem 20. století a nátlakem veřejnosti na záchranu těchto vzácných stromů/lesů, se přestaly kácet.
Vzhledem k dlouhému procesu obnovy, trvající stovky let, úřady pro ochranu přírody vybízejí, aby návštěvníci při vstupu do chráněných lesů respektovali nařízení a přispěli tak k zachování těchto velikánů. Před vstupem do lesa jsou proto návštěvníci povinni spodek obuvi namočit na chvíli do očistného roztoku a držet se pouze na značených stezkách. Tohle stejné jsme, mimochodem, museli udělat i na letišti při příletu na Nový Zéland.
Kauri museum v Matakohe bylo velmi zajímavé z mnoha důvodů. Velkou část expozice tvořilo znázornění techniky práce dřevorubců, kdy ke stahování dřeva se používala živá síla bůvolů. A že jich muselo být! Nechyběly ani informace a fotografie ze života v dřevorubeckých táborech. Stejně tak byla velmi zajímavá výstavka o získávání pryskyřice z kauri a procesu jejího zpracování. Nechybělo ani pár kousků vkusného nábytku, jemná hezká práce, hned bych si ho vzala domů! Prostorem muzea byl vystaven opracovaný plát dřeva z kauri 22.5 metrů dlouhého, který každého návštěvníka hned při vstupu upoutal. To byla délka, nádhera!!! Při prohlídce expozic si člověk opět silně uvědomil těžkou práci a utrpení lidí, kteří za touto úmornou prací stáli a těch obětí, co museli přinést.
Maori – původní polynéští obyvatelé této země, snědá tvář, kudrnaté vlasy, mohutná stavba těla, především u mužů, ale i v menší míře u žen a s placatými nosy. Nelze je přehlédnout, i když 70% obyvatel na Novém Zélandě tvoří již potomci přistěhovalců. Jsou zajímavostí ostrovů a i kulturním zážitkem. Uvidíte je všude. Barevně pomalované autobusy anebo upravená vozidla jsou kulisou silnic, odpočivadel i městeček. Několikrát jsme s nimi i společně přespávali na prostranství u řeky. My v Toyotě, oni v pomalovaném autobuse, oni i my vandrovníci, nic nás netlačilo, nikam jsme nespěchali, byl to příjemný pocit volnosti… Párkrát bylo i družné povídání. Cestují ostrovem, občas pracují, děti učí doma. Říkají si gypsies, ale rozhodně jimi nejsou. Část Maorů se vzdala svého tradičního způsobu života a snaží se asimilovat do moderní doby. Viděli jsme je třeba jako řidiče autobusů a ženy pracovnice v bance, anebo pokladní v obchodech. Maoři a „nemaoři“ žijí sice vedle sebe, ale že by byli vklíněni mezi sebe, se mi nezdálo. Původní obyvatelé se dožadují více práv a hlavně tu jsou neustálé spory o půdu.
Jsou velmi nápadní i svým velmi barevným oblečením a hlavně svým tetováním. Když jsem poprvé zblízka viděla tento jejich body art, no… museli to asi určitě být náčelnici, protože paže, krk, šíje i velká torza, byly jím pokryté, můj obdiv tím k G. Lindauerovi ještě více vzrostl. Ty drobounké barevné čárečky všechny věrně štětcem okopírovat? Bylo to určitě velmi náročné, titěrné malování, klobouk dolů.
Tradiční maorské tetování nazývané moko má dlouhou tradici a bývalo velmi bolestivé. Mezi kmeny sloužilo tetování obličeje k identifikaci, neboť motivy jednotlivých kmenů byly odlišné. V kmeni naopak množství tetování rozlišovalo náčelníky od válečníků a otroci ztráceli na moko nárok, neboť nebyli hodni posvátného procesu.
Ženské moko mělo za úkol zdůrazňovat jejich krásu a osobnost. Plné rty s modrou barvou a obrazce na bradách byly pokládány za nejvyšší aspekt krásy.
Placaté nosy? Za to asi může pozdrav hongi - oficiální uvítání v duchu tradice. Dotykem nosů a bodů mezi obočím vyjadřují úctu a respekt jeden k druhému, nespěchají a okamžik si vychutnávají.
Pilíři maorské kultury jsou především legendy a víra. Podle jedné z nich o osídlení Nového Zélandu Maoři věří, že před více než tisíci lety připlul z ostrovů Hawaiki mořeplavec Kupe a pojmenoval zemi Aotearora (země bílého mraku), tak jak ji v maorštině známe i dnes.
Pro většinu z nás však zůstává objevení Nového Zélandu evropským mořeplavcem Abelem Tasmanem v roce 1642. Právě Abel Tasman a později James Cook jako první nasbírali poznatky o maorské kultuře a jejich tradicích.
A ještě jedna zajímavost… Hned v prvních dnech jsem si všimla, že ženy i muži často nemají boty na nohách, že chodí bosky. Ano, je to zdejším zvykem, pravá kiwi tradice. Připadalo mi to přinejmenším velice zajímavé, když jsem třeba viděla zdejší jdoucí v neděli do kostela, svátečně oblečeni a bosi. Inu, jiná země jiný mrav. Ne, zůstala jsem věrna naší tradici a boty jsem denně poctivě nosila, ale dávala jsem si velký pozor, abych náhodou někde někomu nešlápla na prsty anebo i na nohu. Uvidět potom bolestivý výraz v obličeji by mi moc mrzelo.
Jak to mám zapsáno v zápisníku a jak to i stále silně cítím, návštěva Puhoi a vše s tím spojené, bylo druhým zlatým hřebem toulek po Novém Zélandu.
Co byl ten první zlatý hřeb? Mount Cook!!!
Přeji nám všem i nadále stále pozitivní mysl a pohodu!
Naďa Humlová, květen 2021
***