Pochod Praha - Prčice,
stovkové pochody a jak to celé bylo
Kdo by tento fenomenální pochod neznal, takový člověk snad ani není. Mnohakilometrové turistické pochody se už u nás chodily dávno. Třeba z Karlových Varů do Prahy, chodilo se i v noci, protože se nedalo ujít sto kilometrů za denního světla. Dva z největších organizátorů dálkových pochodů Jiří Dvořák a Karel Kulle hledali optimální řešení tj. trasu do 70 km, která by se dala ujít ve dne. Mělo to být z Prahy někam, aby byl cíl atraktivní, padala různá cílová města, nakonec prý v určité nadsázce určila Prčici paní Dvořáková, která připravila oběd a poté, co se stále pracně domáhala jeho zahájení řekla: „Je čas k obědu, běžte s tím už do Prčic.“ Zda je to pravda se neví, ale jako historka to nemá chybu! V roce letošním se už šel 52. ročník. Závod prošel od počátku velkým vývojem a mnoha změnami, byl to nejvíce oslavovaný, ale i zatracovaný pochod u nás. Na start přijížděli lidé až ze Slovenska, autobusy byly posilněné ve svých jízdních řádech a byly vypravovány zvláštní vlaky. V první polovině 80. let už šlo na pochod na více než 20 trasách přes 30 000 startujících pochodníků, v roce 1981 rekordně přes 35 tisíc. Rozsahem jde o ojedinělou akci světového významu. Pak došlo k násilnému snižování počtu startujících komunistickým režimem. Ten se zalekl množství pochodujících lidí, kteří měli dostatek času během pochodu režim slovně rozebírat a hanobit. A samozřejmě, že to i s chutí dělali. Komunisté argumentovali i tím, že se ničí příroda, což byl naprostý nesmysl. Organizátoři totiž od začátku dělali vše proto, aby odlehčili zátěži pro krajinu. Zásahy režimu nebyly nic platné a zcela zakázat pochod nešlo. Přesto se zájem o Prčici opravdu poněkud snížil, ale po revoluci opět narostl a to hlavně u mladých lidí. Takže Prčice je nevymazatelná, proslulá, neopakovatelná a nemá v Evropě konkurenci. Prčice je naše, česká!
TJ AZKG Praha, ti se s oblibou vrhali do dosud neodzkoušených sportovních klání a sázek a jednoho dne se vyhecovali k pochodu na 100 km za 24 hodin. Pochod nazvaný „Tlupí stovka“ odšlapali 1. června 1963 z Čechtic do Prahy, po jejich výkonu vyšel o nich kdesi článek a zájem veřejnosti byl na světě. Tlupa určitý počet pochodů uskutečnila pak se širší veřejností. Ale postupně si začali uvědomovat, že už jde o něco jiného, než byly jejich počátky, kdy šlo hlavně o recesi, žádný pochod tehdy nebrali moc vážně a nesmířili se s tím, že jejich pochodování se zařadilo do proudu organizované turistiky. Byli přesvědčeni, že jejich původní ideály jsou kdesi jinde a tak udělali tečku za svým, jak sami řekli, nesmyslným a paralytickým nápadem svého mládí. Ale dálkové pochody byly u nás na světě a startující je za nesmyslné nepovažují ani náhodou. Když se podíváme do pravidelně vydávaných kalendářů turistických akcí Klubem českých turistů, je v přehledu pochodů jak hub po dešti. Ale nevznikají jen tak samy o sobě, za každým z nich je množství organizační, řídící a technické práce, praktických zkušeností a lásky k pohybu. A tuhle práci vykonává množství lidí, mnohdy i bez finanční podpory. Nelze vyjmenovat všechny ty, kteří se věnují nebo věnovali a to mnohdy celoživotně, zrodu pochodů – v této souvislosti nelze však neuvést vzpomínku na Jana Zajíčka. Narodil se v roce 1926 v Sedlčanech a zemřel 2007 v Dobříši, kde bydlel. Pracoval jako tavič v Kovohutích v Mníšku pod Brdy. U pece skončil z politických důvodů. Byl nadšený turista a neúnavný propagátor, v sedmdesátých letech odtlačený i od vyšších turistických funkcí. V pozdějších letech obešel třikrát republiku, tam, kde to šlo podél hranic, tedy třikrát asi 2400 km vždy za 100 dnů. Jídelna Kovohutí bývala místem startu a cíle mnoha dálkových pochodů, které organizoval. V časopise Turista se lze dočíst, že prožil pro své zásadní a otevřené jednání více než 40 let v politické a společenské persekuci, přesto se pro turistiku obětoval a nikdy ji neopustil. Aktivně se účastnil 854 veřejných pochodů, z toho 82 dálkových etapových tj. vícedenních a 228 „stovek“. Sám zorganizoval 72 turistických pochodů. Nachodil doma i v zahraničí 138 618 km. Podílel se na metodické příručce Dálkové pochody, zasloužil se o metodiku dálkových jednodenních i etapových pochodů, které převzaly nejen okolní evropské státy. Jako značkař vyznačil 1734 km turistických cest. Jan Zajíček byl a je pojmem pro všechny pochodníky. Ke konci života stačil ještě dokonale uspořádat svůj bohatý celoživotní archiv a zachovat tak cenné zkušenosti i výsledky z pochodů pro generace příští.
Prčicí jsme začali a ještě trochu u ní zůstaneme i na konci. Kdo by totiž neznal Banjo Band Ivana Mládka s jeho písničkou Praha – Prčice, která začíná „Určitě nejsem sportovní typ, papuče s dýmkou sluší mi líp. Jednoho rána řekl jsem dost! … Začínám dýchat, začínám žít, teď mi jen zbývá do Prčice jít.“ Pointu vyjadřuje refrén „Mě láká velice pochod Praha-Prčice, zakoupím si střevíce a hbitě vyrazím. Jsou plné pohody ty dálkové pochody, bez chleba a bez vody já k cíli dorazím.“
Jana Fafejtová – Praha
***