Pametni deska Vladimiru Krajinovi v prazsek Botanicke zahrade
K. H. Frank versus Vladimir
Krajina
Nekdy pred mesicem jsem si v Torontu povidal s mladym,
univerzitne vzdelanym Cechem. Dostali jsme se na druhou svetovou
valku, na Mnichov, na K. H. Franka. Muj mlady cesky pritel jmeno
znal a take vedel, ze to byl nacisticky predak v Praze v dobe
Protektoratu. Zeptal jsem se ho, jestli mu neco rika jmeno Vladimir
Krajina. Nerikalo mu vubec nic. O tri tydny pozdeji jsem mel podobny
rozhovor s jinym mladym univerzitne vzdelanym Cechem. I ten vedel,
kdo byl K. H. Frank. A ani jemu jmeno Vladimir Krajina naprosto
nic nerikalo. Pred dvema dny jsem pri obede s mladou vysoce inteligentni
univerzitne vzdelanou Ceskou na K. H. Franka zabrousil umyslne.
Vedela, kdo K. H. Frank byl a dokonce o tom nemusela ani moc uvazovat.
Tak jsem se cihave zeptal, co vi o Vladimiru Krajinovi. Nevedela
vubec nic, neznala ani Krajinovo jmeno.
Samozrejme, kdyz jim nikdo o Krajinovi nic nerekl, nemohou o nem
nic vedet. A to je mi uprimne lito. Kazdou chvili slysime, ze
nemame hrdiny. Opravdu nemame? Nemyslim, ze je to pravda. Soustredime-li
se jen na obdobi zacinajici rokem 1938 a koncici rokem 1989, uvidime
galerii postav, za ktere se nemusime stydet. Nebudu se pokouset
je vsechny nebo i jen reprezentacni skupinu vyjmenovat: Vim, ze
jsou jich zastupy a ze znam jen hrstku. Soustredim se jen na ty,
o kterych neco vim a jejichz stopa zustala cista i davno po jejich
smrti. A soustredim se na vojaky a politiky (i kdyz me nedavno
zaujala definice hrdiny jako cloveka, ktery vybudoval uspesny
podnik a dal praci desitkam lidi. Autor: Ladislav Kroupa, vic
nez 12 roku nedobrovolny student komunistickych kriminalu).
Zacnu s mobilizaci v roce 1938: muzi prichazeli z prace, vymenili
oblek, neco snedli a bezeli se hlasit. Bez gest, bez patosu, tak
neuveritelne samozrejme ...brali mi dech... A hrdinstvi slov ze
stejneho casu, hrdinstvi ochotne obetovat svuj narod na oltar
svetoveho miru: Po Chamberlainove prohlaseni v britskem parlamentu,
ze prijme Hitleruv mnichovsky diktat, Jan Masaryk se ho zeptal
(a stejnou otazku polozil i ministru zahranici Lordu Halifaxovi):
Bude Ceskoslovensko pozvano do Mnichova? Oba odpovedeli negativne.
Masarykova reakce: "Jestlize jste obetovali muj narod, abyste
ve svete zachovali mir, budu prvni, kdo vam bude tleskat. Ale
jestlize mir nezachranite, Buh pomoz vasim dusim." Mezi temi,
o nichz Churchill rekl, ze nikdy v historii nedluzilo tolik lidi
tak mnoho nekolika jedincum, o letcich britskeho kralovskeho letectva,
ktere chranilo Londyn a Anglii proti nemecke Luftwaffe,
byli i nasi ceskoslovensti chlapci a mladi muzi. Jednim z nich
byl brnensky advokat, dr. Jan Gellner, po valce v Kanade novinar
a profesor na vojenske akademii v Kingstonu. Nevim, kdo by mohl
uprit nejvyssi poctu hrdinstvi skupine nasich parasutistu, kteri
na prazske tride smrtelne postrelili Hitlerova brutalniho zastupce
v Protektoratu, SS Gruppenführera Reinharda Heydricha a skoro
vsichni za to zaplatili zivotem. Stejne jako zaplatili zivotem
vsichni muzi v obcich Lidice a Lezaky. Stejne jako zivotem zaplatil
za svoji odvahu general Alois Elias. Doufam, ze nekdo si vzpomene
na jeho dopis risskemu protektorovi Neurathovi, kdyz Neurath zastavil
vydavani Masarykova dila: "Toto je neslychany cin v nasi
kulturni autonomii", a po Frankove clanku ve Völkischer
Beobachter, oznacujicim Eliase za vudce protinacistickeho
odporu, poznamenal: "Ten krvavy pes zada moji hlavu."
Zivotem platili i Milada Horakova a Heliodor Pika a stovky veznu
v uranovych dolech a v kriminalech po cele zemi.
Byla i vitezstvi nekrvava: 26. rijna 1951 torontsky Telegram
ve zprave o jednom z nejvelkolepejsich uteku z tyranie v modernich
dejinach popisuje ukradeni se zbrani v ruce komunistickeho
vlaku a jeho uneseni z prazskeho Wilsonova nadrazi primo do klina
spojeneckych vojaku ve Wildenau v Nemecku.
Ale ja jsem v tomto clanku chtel napsat par slov jen o jednom
z nich, Vladimiru Krajinovi (i kdyz jsem na zacatku napsal, ze
se soustredim na vojaky a politiky). Uz proto, ze jsem mel cest
se s nim nekolikrat setkat. Krajina byl jednim z nejmladsich profesoru
Univerzity Karlovy. Jeho obor byla botanika. Brzy po vypuknuti
druhe svetove valky zacal zit dvojim zivotem: ve dne profesor
botaniky, v noci jeden z vudcu odporu proti nacistum. Trochu pozdeji
se presunul do kopcovitych a skalnatych severnich Cech, odkud
vysilal informace (vcetne Hitlerova rozhodnuti napadnout Sovetsky
svaz) prezidentu Benesovi do Londyna. Nekolikrat se mu podarilo
v posledni chvili uniknout zatceni gestapem. Ten den, kdy se mu
to nepodarilo, na skale nedaleko mista, kde Krajinu obklicil gestapacky
oddil, cesky basnik popsal Krajinovo zatceni v oslavne basni.
Naciste si Krajinu drzeli jako rukojmiho, ale nakonec jeho i jeho
zenu zachranil nemecky dustojnik, ktery zastavil vsechny popravy.
Komuniste doufali, ze ziskaji Franka jako svedka proti Krajinovi,
ktery na Benesovo prani (ackoliv se chtel vratit k akademickemu
zivotu) vstoupil do narodne socialisticke strany. Ale Frank pri
vyslechu prohlasil, ze Krajina byl nejstatecnejsi Cech, s kterym
se setkal. V roce 1947 byly zaslany pekelne balicky ministrum
Petru Zenklovi, Janu Masarykovi a Prokopu Drtinovi. Vladimir Krajina
hral hlavni roli pri objeveni pachatelu: jeden byl ze sekretariatu
komunisticke strany na Morave. Jeho projev 27. unora 1948 v Obecnim
dome v Praze ke studentum inspiroval jejich pochod na Hrad. Tu
noc Krajina uprchl na lyzich do Nemecka. Usadil se ve Velke Britanii,
kde byl oficialni sovetskou publikaci obvinen z kolaborace s nacisty.
Krajina ji zaloval (uprchlik, prakticky bez prostredku zkrizil
zbrane s jednou z nejvetsich svetovych velmoci!). Pripad skoncil
v nejvyssi instanci, House of Lords. Mnozi lordi vyjadrili obdiv
Krajinove cinnosti v druhe svetove valce, ale nakonec museli uznat
diplomatickou imunitu sovetskeho casopisu. Posledni zastavkou
Krajinova zivota byla Britska Kolumbie. Prednasel na univerzite
stejneho jmena, byl redaktorem univerzitni publikace Ecology
of Western North America a hlavnim autorem knihy Vegetation
and its Enviroment in North America. Byla po nem nazvana
v Britske Kolumbii - lesni rezervace, a ceskoslovenska vlada mu
udelila vyznamenani Bileho lva. Pri svem poslednim setkani s nim
jsem mu rekl, ze ho povazuji za nejvetsiho ceskeho hrdinu minuleho
stoleti. Jeho odpoved: "Prestal jsem byt hrdinou, kdyz jsem
Ceskoslovensko opustil." Dovoluji si odporovat.
Josef Cermak