Familie aneb Dedictvi otcu zachovej nam, Pane!

Familie

aneb

Dedictvi otcu zachovej nam, Pane!

V miste, kde jsme jeste pred rokem bydleli, zemreli temer soucasne nase sousedka a jeji syn. Dum zdedili dva jeji vnukove, kteri se s otcem ani babickou nestykali. Jejich dedictvi jsem jim nezavidel. Byla s tim spousta prace pri vyklizeni. Nakonec dum behem dvanacti dnu pod cenou prodali. Od te doby jsem je nevidel. Ziskali dedictvi, ktere se sice da vycislit v dolarech, ale pokud se jednalo o jakesi duchovni hodnoty, obavam se, ze by to nebylo daleko od zapornych hodnot. Jestlize se k tomu nekdy vrati, tak budou vypravet o tom, jake to bylo trauma vyklizet stohy papiru, ktere paranoidni duchodkyne po leta schovavala.
Co je to vsak skutecne dedictvi? V Izraeli to byla vira otcu, ktera prechazela z pokoleni na pokoleni, podobne jako u ceskych bratru v dobe protireformace. Behem obrozeni to byl jazyk, ktery se znovu vracel do literatury, do divadla, do novin. V dobe okupace a totality to byla nadeje, ze vse pomine a ze se vrati svoboda.
V kazde dobe se snazi otcove predat svym potomkum jine duchovni hodnoty, ale casto nenachazeji sluchu u svych deti. Stava se pak, ze v okamziku, kdy zrezignuji na svou ulohu, objevi se treti generace, ktera je vyslechne a zvlastnim zpusobem pretvori to, co jejich prarodice chteli predat svym detem. To je to zvlastni dedictvi, o kterem vypravela i posledni hra Noveho divadla Familie aneb Dedictvi otcu zachovej nam, Pane! Tady bych si dovolil upozornit na jednu chybu, ktera se vloudila do programu. Pane ma byt s velkym "P", nikoliv s malym. Jedna se o zazrak, ktery neovlivnuji lide, ale nekdo nad nami. Nekdo, koho i v samotne hre herci oslovuji, ale take nekdo, kdo dela vse moudreji nez lide. Dela to tak moudre, ze my to ani nepozorujeme.
Pamatuji se, jak pred casem ministr kultury Pavel Dostal na Masaryktownu vyslovil obavy z toho, ze v dobe pocitacu se umelci nemusi s nicim prat, s nicim zapasit, ze umeni ztraci dusi doslova rekl srdicko. Je to neco na cem postavil svoji filosofii dansky myslitel Sören Kierkegaard, kdyz tvrdil, ze neni ani tak dulezity konecny vysledek, jako zpusob jakym tohoto cile dosahneme. Tragedie soucasnosti spociva prave v tom, ze se snazime teto namaze, tomuto nabyvani vztahu vyhnout. K tomu slouzi mnozstvi lacinych efektu, ktere muzeme videt nejen ve vytvarnem umeni, ale i ve filmu a v hudbe.
Tomas Masek pri uprave hry Familie aneb Dedictvi otcu zachovej nam, Pane! vsak postupoval zcela opacnym zpusobem. Snazil se, aby hra komunikovala, aby oslovila specificky torontskeho divaka ceskeho ci slovenskeho puvodu. Znamenalo to, ze si s hrou hral, ze v ni skrtal, opravoval, ze si ji osahaval, ze k ni nabiral vztah, ze ji daval zivot. Je to neco, co svym zpusobem dava i pravo na existenci Noveho divadla. Je to vyjadreni pocitu urcite specificke skupiny lidi. Lidi, kteri mluvi urcitou reci. Lidi, kterym se jazykove odcizuji deti, vnukove. Lidi, kteri tezko mohou tuto skutecnost predat nekomu jinemu, at jiz rodilym Kanadanum nebo tem, kteri ziji treba v Praze. O tom, s jakou poctivosti Tomas Masek ke hre pristupoval, svedci skutecnost, ze znal text tak dokonale, ze mohl ve hre zaskocit za Bohouse Macu, ktery tesne pred premierou predstaveni nahle zemrel.
Co je tedy spolecneho vsem ctyrem prarodicum (hrali: Tomas Masek, Zdenka Novotna, Milan Crhak a Dasa Belacikova). Pres urcitou rozdilnost jsou vnitrne pravdivi a pracoviti. Svoji praci delaji s laskou, at je to pri stavbe domu nebo pri vareni. Cti tradice, o tom svedci obrazky na stene (Praha, Masaryk). Miluji svobodu a svobodu doprali svym detem, prestoze to pro ne neni lehke a nakonec ji dopreji i svemu vnukovi Tomasovi (Viktor Matejkovic), ktery od nich odchazi. Malokdy si uvedomujeme, ze prave pro deti ci vnuky to neni v emigraci lehka situace. Vedi o osamelosti rodicu ci prarodicu, tezko s nimi komunikuji, nekdy si ani nerozumi, protoze mluvi jiz jinym jazykem. Navic treba v Kanade jsou prekazkou i neuveritelne vzdalenosti. Tomas odchazi z Toronta do Britske Kolumbie, pak do Portlandu (dalsi bariera hranice). Pri tomto odchodu mizi i to posledni vztah s Friedou (Radka Tamchynova), ktera se citi dobre v jeho rodine. Na tomto vztahu by se mohlo stavet. Realita je vsak jina a hra nejde touto cestou, nejde cestou happyendu jako predchozi predstaveni. V zaveru se nic neslibuje, nenabizi se lacine reseni. Zustavaji dva osameli lide: mlady muz, ktery ma zivot pred sebou, stara zena, ktera ho ma za sebou. Je tu jejich vztah, je tu dedictvi otcu, ktere se s pomoci neceho nad nami prenasi z generace na generaci. A my musime jen doufat, aby tomu tak bylo.
Hra byla venovana Bohousi Macovi. Behem predstaveni jsem se pristihl, jak si predstavuji Bohouse na jevisti, jak by to zahral. Jeho laska k divadlu je tim dedictvim, ktere si Nove divadlo po nem odnasi. Dedictvi, o ktere je zapotrebi prosit a zapasit, aby bylo zachovano, Pane!