Poštovní adresa:

365 St. Clarens Ave.

Toronto, Ontario, Canada, M6H 3W2

Telefon Toronto: (416) 530-4222

Telefon Praha: 222-261-811

ISSN 1186-9283 (Print)

ISSN 1923-1784 (Online)

E-mail: abe@satellite1-416.com

& satellite1-416@satellite1-416.com

Roční předplatné je dobrovolné!

Pokud chcete poslat šek, označte ho

Satellite 1-416

Archiv od roku 2003

Archiv PDF

Sealed with a Kiss

Červen, kdy se blížilo léto a škola již běžela setrvačností, jsem měl docela rád. Učitelé již byli unavení. Vysvědčení již byla napsána. Největší zlomyslností bylo, když někdo dostal reparát. Fotbalová sezóna skončila a prázdniny ještě nezačaly. Občas jsem přes léto prodával noviny, ale většinou jsem jezdil stopem od jednoho konce země na druhý. Nejprve na Slovensko, později do Bulharska nejprve přes Jugoslávii, později přes Rumunsko. Nakonec jsem k tomu přibral NDR, která měla na své vlajce kružítko, takže se obyvatelům východního Německa říkalo Kružítka. V Polsku jsem jednou navštívil Sopoty a pomalu jsem se seznámil se zpěvákem Czeslawem Niemenem, který mě přiblížil Cypriana Norwida a polskou

poezii. Zkrátka léto bylo obdobím svobody, kdy se spalo pod širákem a objevoval se svět. Jenže svoboda přicházela nepozorovaně, nenápadně. Jedním s takových prvních počinů bylo pět singlů, které vyšly pod hlavičkou Mladého světa a tehdy mně utkvěla písnička Sealed with a Kiss, je vlastně o loučení před létem, jak léto bude těžkým odloučením a s nadějí, že se dva setkají v září. (Sealed with a Kiss by Pavel Bobek a Pavel Šváb & Olympic (napsali Gary Geld and Peter Udell a poprvé uvedli The Four Voices v roce 1960.)

Vzpomněl jsem si na to, když se teď s vámi loučím do září, protože zkrátka během července a srpna nevyjdeme. Bude to snad poprvé od roku 1991, kdy Satellite začal vycházet.

Dlouho mi trvalo než jsem zjistil, kdo z českých zpěváků na singlu zpíval. Byly to Pavel Bobek (+ 2013) a Pavel Šváb (+ 2010). Dokonce jako hosté si tuto písničku zazpívali při 40. výročí Olympicu (na snímku vpravo).

Slova písničky jsou jednoduchá:

Tho we gotta say goodbye for the summer
Darling I promise you this
I'll send you all my love every day in a letter
Sealed with a kiss

…

I don't want to say goodbye for the summer
Knowing the love we'll miss
Oh let us make a pledge to meet in September
And seal it with a kiss

Oba zpěváci již zemřeli a pomalu odchází i historie šedesátých let.  Singl s Pavlem Švábem a Pavlem Bobkem vznikl dva roky poté co se písnička stala hitem, který zpívala řada interpretů. Nejznámější z nich byl snad Cliff Richard, ale na internetu je možné nalézt řadu dalších zpěváků.

V té době se začal také rozjíždět Gramofonový klub, kam se postupně dostávali jazzmeni a beatové skupiny. Objevovala se divadla malých forem, spisovatelé a začaly vycházet časopisy jako My 64, či později My 65, Student, polosamizdatové Divoké víno, nebo vynikající studentský časopis strojnické fakulty ČVUT Buchar, kde se objevovaly články pod šifrou šý, což byl, jak se později ukázalo Jiří Müller.

Zajímavé je období, kdy se objevovaly televizní diskuse na které vzpomíná publicista Jiří Černý: Když nějaký pořad utekl cenzorovi i ÚV-KSČ nebo ideologickému oddělení, kteří chodili zvláště na upozornění cenzora na schvalovací projekce, tak nejenže tento pořad nesměl mít reprízu, ale byly vyvozovány sankce.
Jeden příklad: Zvědavá kamera odvysílala „Spor“. To byl vlastně první pořad, kde mladá generace obviňovala modrokošilatou poválečnou generaci z toho, že svým souhlasem a podporou politiky KSČ zavinila deformace 50. let. Jediným obviněným tam byl Pavel Kohout. Takto to pojmenovat z televize, že tam byly deformace, byl obrovský malér.
Zvědavá kamera dostala nařízeno, aby dalším pořadem uvedla tuto věc na pravou míru. Tak natočili pořad, který se jmenoval „Porota“, kde zase byli reformátoři, takže to bylo zakázáno.
Dokonce si to nechal promítnout prezident Antonín Novotný a redaktoři nebo režisér seděli na ústředním výboru na schodech a čekali, co na to tento pán řekne a jestli se to bude moct promítat. Tehdy šlo vždy o to, jestli v konkrétním případě bude mít prim reformní část komunistů na ÚV-KSČ nebo konzervativci.
V tomto roce (1966), těsně před zrušením HSTD a ustavením Ústřední publikační správy (ÚPS), vyšlo šestašedesátistránkové tajné usnesení předsednictva o tom, co se v novinách smí a co nesmí. Leitmotivem bylo, že novinář může mít svůj názor: ať si ho řekne na stranické půdě, ale teprve když to bude odshora posvěceno, může to říct veřejně. Jinak je zle. To bylo obludné.

V roce 1967 se souboj přiostřil a v červnu se uskutečnil IV. Sjezd svazu československých spisovatelů. Ačkoliv měl být za zavřenými dveřmi, vzápětí kolovaly opisy projevů. Z nichž nejpopulárnější byl zřejmě projev Ludvíka

Vaculíka a jeho věta, že jsme v osmačtyřicátém chytli býky za rohy, ale stále nás něco kope do zadku. (Nevím, jestli nepoužil ostřejšího slova.)

Zatímco projev Eduarda Goldstückera bych označil přímo za kolaborantský.

Podle mne však i více než po půl století stojí za zmínku a je stále aktuální Karel Kosík (+ 2003):

Velký český intelektuál píše z vězení dne 18. června roku 1415: Jeden teolog mi řekl, že vše je pro mne dobré a dovoleno, jen když se podrobím koncilu, a dodal: „Kdyby koncil prohlásil, že máš toliko jedno oko, třeba máš dvě, bylo by tvou povinnosti vyznati s koncilem, že tomu tak jest.“ Odpověděl jsem mu: „I kdyby mi to tvrdil celý svět, já, maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych to připustiti bez odporu svědomí?“

Tento text je ve světová literatuře ojedinělý a patří k oněm nesmrtelným myšlenkám, V nichž se vyslovuji základní pravdy O člověku a světu. Musíme proto pozorně číst tento text, abychom porozuměli jeho smyslu, a zejména musíme s největší opatrnosti zkoumat, v čem spočívá Jeho význam jako základní pravdy.

Být základní znamená především vytvářet základ a pouze na základě tohoto základu zakládá věc svou existenci a své oprávnění. Jakmile se zničí nebo odstraní nebo zapomene a deformuje, toto základní, ztrácí dotyčná věc svůj základ a každá věc bez základu se stává vratkou, plytkou a prázdnou. Základní pravda, kterou vyslovuje český intelektuál 15. století, se však netýká věci, nýbrž člověka, což znamená, že člověk bez této základní pravdy pozbývá základu, ztrácí půdu pod nohama a stává se vykořeněným člověkem, člověkem bez základu.

Kdo je vykořeněný člověk a člověk bez základu? -Ten, který ztratil rozum a svědomí, odpovídá český intelektuál 15. století. Povšimněme si dobře: rozum a svědomí existují pospolu, tvoří jednotu a pouze v této jednotě se stávají základem lidské existence. Pozdější doba a také naše doba zná rozum a svědomí již pouze jako na sobě nezávislé veličiny, které se k sobě chovají lhostejně nebo

nepřátelsky. A pro moderní dobu je dokonce jakákoliv souvislost, a to tím spíš podstatná souvislost rozumu a svědomí něčím velmi podezřelým. Ale podezření a podezíravost je špatný rádce tam, kde jde o pravdu a její problémy. Musíme se spíše naopak ptát, jaké důsledky mělo a má pro člověka a jeho svět rozloučení rozumu a svědomí, které již budí zdání přirozenosti a odvěkosti.

Vraťme se k citovanému textu: jsme totiž natolik zajatci historických faktů, z nichž víme, jak dopadl spor koncilu s člověkem, který nechtěl ztratit rozum a svědomí, že nám zcela uniká fiktivní a potenciální varianta výsledku, kterou text naznačuje. Jménem koncilu a v zastoupení koncilu nabízí teolog intelektuálovi tuto alternativu: Jestliže přiznáš s koncilem, že máš Jen jedno oko, třebaže ty víš, že máš dvě, bude ti všechno odpuštěno, ale bude ti také všechno dovoleno. Tato druhá fiktivní varianta není bez perspektiv: v ní se člověku nabízí, že všechno získá — vše ti bude dovoleno — jestliže se něčeho vzdá. A kdo by ve sporu všeho s něčím nevolil všechno a neodmítl pouhé něco? Ale přede vším a zejména: kdo by ve sporu reálných perspektiv s iluzorními perspektivami nedal přednost prvním před druhými a nekritizoval z tohoto realistického hlediska intelektuála, který zvolil druhou alternativu, jako zbrklého radikála, jako domýšlivého extremistu a nepoučitelného výstředníka? Neboť realista uvažuje takto: Jestliže se na mně žádá, abych uznal, že mám jen jedno oko, třebaže vím, že mám oči dvě, jistě se na mně žádá něco potřebného, prospěšného a užitečného, zkrátka něco rozumného. Co je proti hlasu tohoto požadujícího rozumu hlas svědomí? Ve srovnání s autoritativním a veřejným rozumem, který mě žádá, abych uznal, že mám pouze jedno oko, třebaže vím, že mám oči dvě, vystupuje hlas svědomí nejen jako soukromá záležitost, ale zejména a především jako malá a nicotná autorita. Protože jde o střetnutí význačné a nicotné autority, mohu hlas svědomí s klidným svědomím potlačit jako nicotnost. V realistovi vítězí vždy rozum nad svědomím.

Ale rozum, který v realistově rozumování vítězí nad svědomím, má se skutečným rozumem pouze společné jméno; co v realistových úvahách vystupuje proti odporu svědomí, není rozum, nýbrž osobní kalkulace, hokynářský výpočet soukromých šancí, sledování privátního interesu. Realista potlačil odpor svědomí, aby získal všechno, ale v tomto uvažování sledujícím privátní interesy přišel ve skutečnosti o všechno: přišel jak o svědomí, tak o rozum. český intelektuál 15. století obhajuje proti realistovi Jednotu rozumu a svědomí, ale tím obhajuje určitou koncepci rozumu a určitou koncepci svědomí. Jednota je pro charakter rozumu a povahu svědomí tak důležitá, že pozbytím této jednoty ztrácí rozum podstatnost a svědomí skutečnost. Rozum bez svědomí se stává utilitárním a technickým rozumem výpočtu, propočtu, kalkulace, a na něm založená civilizace je vyprázdněnou civilizací bez rozumu, v níž je člověk podřízen věcem a jejich technické logice. Svědomí odtržené od rozumu klesá na bezmocný hlas nitra nebo ješitnost dobrých úmyslů.

Rozum a svědomí tvoří podle českého intelektuála 15. století jednotu a pouze v této jednotě může být rozum tím, čím je: mít rozum znamená v původním, nikoliv v odvozeném významu slova: rozumět a umět, něčemu rozumět a něco umět, mít porozumění pro smysl věcí, pro smysl člověka, pro smysl skutečnosti a zároveň umět a dovést vytvářet smysl věcí, smysl člověka a smysl skutečnosti. Pouze v této jednotě může být svědomí tím, čím je: páteří, pevností, nenarušeností a nezcizitelností člověka. Kdo potlačuje odpor svědomí, aby mohl s koncilem vyznat, že 2x2 je deset, nezbavuje se svědomí, nýbrž přeměňuje své svědomí na potlačené svědomí. A každé potlačené svědomí je špatným svědomím, které se projevuje a realizuje jako nevraživost, podezíravost, jako nezahladitelný resentiment. A výbuchy resentimentu se v dějinách objevují, jak známo, v podobě zavilé nenávisti, surového fanatismu a bestiálního násilí.

Český intelektuál 15. století obhajoval jednotu rozumu a svědomí a odmítl nabídku koncilu jako falešnou alternativu, neboť člověk, který vyzná s koncilem, že má toliko jedno oko, třebaže ví, že má oči dvě, nezískává nic, nýbrž ztrácí všechno, protože ztratit rozum a svědomí znamená ztratit základ svého lidství. člověk, který nahradil rozum soukromým počtářstvím a potlačil své svědomí tak, že je přeměnil na špatné svědomí, je člověkem bez rozumu a svědomí. Takový člověk ztratil všechno a nezískal nic. Stal se nicotným člověkem, člověkem, kterého ovládá nicota. A jestliže víme, že nic znamená nihil, je člověk bez rozumu a svědomí skutečným nihilistou.

Český intelektuál 15. století volil proto mezi svědomím a rozumem na jedné straně a nihilismem na straně druhé. A protože rozpor mezi pravdou a nicotou je radikální, zdá se, že také Jeho volba mohla být pouze radikální. (Potlesk.)

Foto: nase-pravda.net

***

Vynikající jsou ovšem i další projevy. Odvážné vystoupení Václava Havla, kde se zastal československých filmařů, proti který vystoupil poslanec Pružinec.

Knihu IV. sjezd svazu spisovatelů 27. června – 29. června 1967 naleznete zde.

Proč jsem si na toto období vzpomněl. Nedávno jsem dostal filmový dokument o strahovských událostech z konce října 1967.

Tento dokument běžel v televizi někdy kolem roku 2003.

Co jsem viděl jako hlavní nedostatek dokumentu, že zde byla zachycena doba v říjnu 1967 a pak se přeskočilo rovnou do jara 1968, ale hlavní zápas se odehrával v listopadu a prosinci 1967. Tehdy se jazýček na vahách přikláněl z jedné strany na druhou. A tohle drama v dokumentu chybělo. Spisovatelům byly odebrány Literární noviny, později byly nahrazeny Kulturními novinami. Místo Literárních novin začaly vycházet v roce 1968 Literární listy. Po srpnu 1968 pouze Listy.

Moje otázka tedy je, jestli lze historii rekonstruovat?

Podíval jsem se nedávno na Wikipedii a na seznam pacifistů. Na jedné z webových stránek jsem mezi pacifisty objevil Václava Havla. Škoda, že tam nepatří. V určitém období, kdy napsal esej Moc bezmocných by tam patřil, ale pak přestoupil do jiného klubu. A dokonce mu mnozí přisuzují výrok humanitární bombardování, který zase nikdy nepronesl, ale objevil se v italských novinách, odkud se to šířilo nezadržitelně dál a už se této nálepky nemohl zbavit.

Na stejném webu však chyběl jeden z největších českých pacifistů Přemysl Pitter, který za války zachránil desítky židovských dětí a po válce se zase staral o německé sirotky.

Přemysla Pittera jsem nalezl na jiné webové stránce Čeští pacifisté. Už tato skutečnost svědčí o zmatku, který v otázce pacifismu existuje.

I takový intelektuál jako katolický teolog Tomáš Halík si nedávno spletl v jednom svém kázání pacifismus se Sdružením katolických duchovních Pacem in terris. Pro vysvětlení: Sdružení katolických duchovních Pacem in terris (SKD-PIT) bylo komunistickými úřady iniciované a podporované sdružení katolických duchovních kolaborujících s komunistickým režimem v Československu (1971–1989). Bylo pokračovatelem Mírového hnutí katolického duchovenstva (1951–1968) a jméno přijalo po slavné encyklice papeže Jana XXIII.

Účelem sdružení bylo stejně jako u jeho předchůdce podrývání autority církevní hierarchie, podpora komunistických orgánů v tažení proti nim a prezentace postojů vyhovujících režimu, předkládaných „ve jménu katolické církve“. Obecně  sestávalo z malé aktivní kolaborantské skupiny, která obsadila jeho vedení, a širší pasivní členské základny, jejíž členové byli většinou ke vstupu donuceni nátlakem a vydíráním ze strany Státní bezpečnosti a Státního úřadu pro věci církevní.

Škoda čekal bych trochu více od intelektuála, který se snaží o ekumenu.

Naopak pozitivně mne překvapil Tomáš Tožička v článku, který byl uveden 1. března 2023 na webu a2larm.cz.

Smutný pozdrav z Chelčic. O vzestupu a pádu českého pacifismu a světovém hnutí, které z něho vzešlo

Ačkoliv má pacifismus kořeny v Čechách a na Moravě, není u nás jeho historie známá. Schází i povědomí o tom, že principem pacifismu je obrana proti násilí.

Nalezl jsem zde poměrně přesnou definici pacifismu: Není mi jasné, jak může někdo zpochybňovat odvahu a taktiku lidí, kteří se úspěšně postavili agresi, jejíž rozsah si jen těžko dovedeme představit. Jejich postoj k pacifismu shrnul ve své přednášce na kingovské konferenci teolog Petr Macek. Podle něj vychází „z vědomé volby postavit se silám bezpráví zranitelným způsobem. Všechny souvisí s potřebou opětovného rozhodnutí odmítnout uprostřed sporu různých taktik atraktivní prostředky násilí. Výhled na utrpení vyžaduje od těch, kdo jsou myšlence nenásilí oddáni, vysokou morální kázeň a vnitřní sílu. Připravenost a pohotovost k utrpení pod nespravedlivými vládci…“ Macek cituje z díla významného křesťanského pacifisty Johna Howarda Yodera Ježíšova politika, podle kterého tato cesta „předpokládá víru, a proto je to úkol menšiny. Naděje založená v biblickém poselství o Bohu, který intervenuje mezi lidmi, aby změnil struktury lidských vztahů, je konečnou nadějí všech. Avšak kdo není poddán Ježíši Kristu, má plnou svobodu odpovídat na bezpráví nějak jinak.“

Tomáš Halík je český katolický kněz, teolog, religionista, sociolog, psycholog, a filozof, zatímco Tomáš Tožička je podepsán jako dělník. Snažil jsem se dovědět o tomto autorovi více a objevil jsem: Tomáš Tožička je technik, teolog a odborník na rozvojovou problematiku. Do roku 1989 pracoval v dělnických profesích, po té vystudoval teologii v Praze a Atlantě. Zakládal a řídil střediska sociálních služeb na Mostecku (pro bezdomovce a nezaměstnané) a v Praze. Byl členem Ekumenického týmu Světové rady církví při OSN v New Yorku se zaměřením na témata financování rozvoje a oddlužení chudých zemí. Je jedním z koordinátorů kampaně Česko proti chudobě. Doufám, že je to stejný Tomáš Tožička.

Celý článek naleznete zde:

https://a2larm.cz/2023/03/smutny-pozdrav-z-chelcic-o-vzestupu-a-padu-ceskeho-pacifismu-a-svetovem-hnuti-ktere-z-neho-vzeslo/

***

Publikace IV. sjezd svazu československých spisovatelů v pdf formátu naleznete zde.

****

Těším se tedy nashledanou v září.

Oh let us make a pledge to meet in September, jak se zpívá v písni Sealed with a Kiss.

Aleš Březina

***

Stará Praha

Už skoro dva roky putuji se svým zdravím po nejrůznějších léčebných zařízeních a to jak v Praze, tak mimo. Pohyb mám omezený jen na francouzských berlích, takže není možné se za „dobrodružstvím“ moc vypravovat, ale je možné něco navzpomínat a sepsat. A tak mě upoutalo mé poslední hospitalizační místo, kterým byla nemocnice Na Františku a samozřejmě i celá historická staropražská lokalita ve které se nachází a tak něco málo o tom celém zde chci napsat.

Staropražská čtvrť Na Františku byla nejsevernější část Starého Města kolem Anežského kláštera, na západě byla ohraničená židovským ghettem a spojnicí mezi ulicí Sanytrovou a Jánským náměstím, na jihu liniemi ulic Bílkova, Kozí, Kozí plátek, Haštalská a na východě Eliščinou třídou. Severní hranici tvořila řeka Vltava a brody na Malou Stranu dále pokračující na Pražský Hrad. Mluvíme přibližně o 12. století – v této době bylo celé toto území jen málo osídlené, nacházela se zde pouze jakási osada, možná vesnice, Újezd a to bylo prakticky vše. Z roku 1190 stojí v místě původní osady kostel sv. Haštala, jeden z nejstarších v Praze. V roce 1233 zde začíná obrovská změna stavební i sociálně lidská. Král Václav I. zde na popud své sestry Anežky zakládá klášter klaristek, později nazvaný Anežským klášterem s kostelem sv. Františka a o něco později v jeho těsné blízkosti také klášter minoritů.

Anežský klášter měl mezi zmiňovanými stavbami již od svého počátku dominantní postavení. Církevní stavba měla kolem sebe hospodářská stavení, domky čeledínů a řemeslníků. Klášter byl obehnaný silnou vysokou zdí a ve 14. a 15. století měl vzhled pevnosti. Husité však neušetřili ani tuto lokalitu, mniši a jeptišky uprchli a vydrancované objekty byly proměněny v prachárny, zbrojnice a obydlí chudiny. V této době již dochází k trvalému chátrání Anežského kláštera jen občas přerušovanému nevýznamnými opravami – raně gotická výstavba se postupně nacházela ve zcela dezolátním stavu.

Určitá změna nastala v roce 1556, kdy se do zdevastovaného kláštera nastěhovali dominikáni. Ti ve snaze získat finance na opravy kláštera, rozprodali okolní pozemky patřící klášteru, čímž dali základ pro stavbu asi 50 domů, tvořící později základ zdejší uliční sítě. Při stavbě zmiňovaných domů nebyly stavěné honosné domy, jak tomu bylo v jiných částech města, ale obyčejné domy řemeslníků nevalné architektonické hodnoty. Vznikla zde chudá čtvrť, jejíž obyvatelé hledali živobytí v existenci zdejší řeky Vltavy.

V roce 1622 se do kláštera vrátily klarisky, ale kláštera se držela smůla a koncem 17. století ho postihl ničivý požár. Z požáru se klášter vzpamatoval, ale nikterak lehká cesta to nebyla. Okolní domy byly povětšinou zvýšené o jedno patro a postupně dostávaly novou barokní fasádu. Špatný osud postihl klášter v roce 1783, kdy ho zrušil císař Josef II. Poté byly prostory kláštera využity na káznici a věznici, pak stáje a skladiště a nakonec byl celý areál pronajat chudině k bydlení.

V 90. letech 19. století je už čtvrť Na Františku pestrou směsicí všech profesí spojených hlavně s řekou, ale i z typů periferie lidské společnosti. A celá tato nepřeberná směsice vorařů, pískařů, dřevařů, prostitutek nejnižší úrovně a další chudiny bydlí v úzkých domcích, tmavých, bez slunce, vody a kanalizace a tyhle naprosto lidsky nevyhovující domky vytvářejí úzké uličky, z nichž celá řada jsou uličky pro prostituci, uličky s množstvím špinavých hospod, tanečních dupáren – prostě lokalita, kam se slušný občan za soumraku vůbec neodváží vkročit. Zároveň jen nedaleko od vylíčené lokality vzniká stavebně nová Mikulášská třída a existují velkoměstské bulváry Na Příkopě a Václavské náměstí.

Asanační zákon z roku 1893 se stejnou argumentací jako již dříve, v případě císaře Josefa II., odsoudil k zániku i tuto čtvrť. Její větší část byla v letech 1896 – 1976 zbořena a na vzniklém pozemku byly postupně stavěny hotely, administrativní budovy a budovy obytné. Anežský klášter prošel vzornou renovací.

Trochu té historie o velmi staré a zajímavé pražské lokalitě jsem teď čtenářům napsala a tak se ještě maličko vrátím k vlastnímu objektu nemocnice Na Františku, s jehož popisem jsem svoje dnešní povídání zahájila.

Historie pražské lokality Na Františku je spjata s péčí o nemocné nepřetržitě od 14. století. Z této doby je doložena existence zdejšího špitálu založeného panem Bohuslavem z Olbramovic. Stavbu dokončil pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic a následně pak Jan Očko z Vlašimi s podporou císaře Karla IV., založil ve 14. století nadaci, která zajistila provoz špitálu s kapacitou 24 lůžek. V 17. století se o provoz špitálu počal starat řád Milosrdných bratři, kapacitu špitálu rozšířili na 55 lůžek. V počátku 18. století už bylo lůžek 90. Zakladatelkou špitálu je podle tradice Anežka Česká, ta totiž celé své věno vložila do staveb klášterů a špitálů. Přesto, že se předpokládá, že špitál Na Františku založila Anežka, jsou jeho první historické doložitelné doklady připisovány její matce Konstancii Uherské, která vznik a chod špitálu finančně podpořila. Špitály měly ve své době mnohem větší význam než dnešní nemocnice. Slovo špitál pochází zřejmě z latinského hospes, což značí host, pocestný, cizinec a těm všem v případě nouze věnoval špitál svou pomoc a péči.

Další rozvoj nemocnice nastal za Marie Terezie, také její syn císař Josef II. nemocnici značně podporoval, ten také schválil plány na její další rozvoj, nemocnice se postupně tak stávala významným léčebným institutem. V roce 1847 byla ve zdejší nemocnici provedena první amputace končetiny v celkové éterové narkóze v Evropě. Operaci provedl chirurg dr. Celestýn Opitz. Uvedenou operací se jmenovaný stal jednou z nejvýznamnějších postav světového lékařství. Operace později umožnila vznik anesteziologie. Od roku 2010 je řádem Milosrdných bratří udělována ocenění, které nese Opitzovo jméno.

V roce 1926 získala nemocnice finanční prostředky zásluhou T. G. Masaryka, E. Beneše a papeže Pia XI. V době nacistické okupace byl v nemocnici zřízen vojenský lazaret pro piloty Luftwaffe. Po válce byla nemocnice převedena do majetku státu a později do správy Prahy, ve které je dosud.

Pro dnešek svoje povídání ukončím, nechci popisovat další podrobnosti o nemocnici, nikomu ze čtenářů totiž žádný pobyt v nemocnici nepřeji a to nejenom v nemocnici Na Františku, ale prostě ani v jakékoliv jiné, chtěla jsem jen v tomhle mém povídání ukázat čtenářům velmi zajímavou a hlavně jednu velmi starou a historicky významnou část Prahy, Na Františku, a to se mi snad trochu podařilo. Samozřejmě, že by stálo za pokus vysvětlit čtenáři, proč se jmenovala jedna z ulic Sanytrová, co způsobil se zdejší půdou sanytr, který se právě tady z lodí vykládal, jak prudce klesla zdejší cena pozemků z důvodů existující káznice a věznice a přesto na těchto levných a nelukrativních pozemcích vznikla neuvěřitelná kulturní stavba a tou je budova České filharmonie, Rudolfinum a našla bych toho určitě mnohem, mnohem více. Ale myslím si, že to pro dnešek stačí a tak snad někdy příště.

Jana Fafejtová – Praha

Foto E15 -čtk

***

Květnové výdání Nového domova

zde

***

Tah pěšcem

Jako malá holka, jsem často viděla tatínka sedět doma za dubovým stolem a dlouze koukat v totálním soustředění na zeleno - bílou šachovnici a občas potáhnout sem tam nějakou figurkou. Vím, že když to takhle bylo, tak jsme my dvě holky – moje sestra a já – musely chodit kolem něho „po špičkách“, abychom ho nerušily. Někdy se v neděli ráno vytratil z domu a pak jsme šly s maminkou se za ním podívat do Lázní III v Karlových Varech, které bylo dějištěm častých šachových turnajů. Tatínek, coby nadšený šachista, nikdy nechyběl. Stolů s hráči byl plný sál a vždy jsem se divila, jaké ticho zde panovalo. Pro nás, pro malé holky, to byla vcelku nudná podívaná, ale ty soustředěné pohledy mužů na hrací plochu mi navždy zůstaly v paměti. Potom pro tatínka následovalo několik „jáchymovských“ let… Po návratu domů hrával korespondenční šach a denně jsem ze schránky vybírala početné „koresponďáky“, hrací lístky. Byla jsem touto činností pověřena a pečlivě jsem mu je srovnávala na stůl. Přitom mě vždy udivovalo, jak na celé ploše lístku byla jen natištěná šachovnice a většinou vždy jen jedno – dvě písmenka a u toho čísla. No, nevěděla jsem, o co se jednalo. Tatínek hrával většinou jen s evropskými šachisty a mimo jiné získával tak i další známky do své filatelistické kolekce. Bohužel, jak říkal, že i když hrál s pánem z Mauritia, tak žádná z těch světově ceněných známek na šachových lístkách nebyly nalepeny. To by bylo radosti! Zato měl v kolekci velké množství ruských známek. Pamatuji, že říkal, že ruští šachisté jsou ti nejlepší na světě a že je obtížné s nimi vyhrát. Ale i to se mu někdy podařilo a všichni jsme se o jeho vítězství hned dozvěděli, včetně babičky, dědečka, tety i strejdy. My holky, jsme dostaly na oslavu „nanuku“ a dospělí trochu vína. Proč ruští šachisté byli nejlepší, to neříkal, aspoň se nepamatuji. Pamatuji ale, že některé partie měl rozehrány dlouhou dobu, někdy i roky.

Přišel rok 1968, ruská okupace, kdy veškeré naše naděje na lepší zítřky byly zadušeny a tatínek se rychle rozhodl – na protest přestal hrát s ruskými šachisty a prodal kolekci svých většinou ruských známek. Dohrál partie s hráči z jiných zemí a od té doby jsme ho u dubového stolu a šachovnice neviděly. Já už v té době sice žila v Kanadě, ale zprávy o tom a co a jak se šířily rychle. Proč skončil se šachy, dovedu velmi dobře pochopit, i když vím, že v srdci měl slzy z obou důvodů.

Tak jak tak, tatínek nás, mojí sestru i mne, do hry nikdy nezasvětil, i když v pozdějších letech jsem toho litovala. Byl to jeho velký koníček, odpoutání od denních starostí i politického chaosu. Byl dobrým hráčem, jak o tom spousta vítězných diplomů svědčila a zúčastnil se i korespondenčních turnajů. Jak i život ukázal, byl i dobrý stratég. V pozůstalosti zanechal mnoho šachových učebnic, i knížek o strategickém přemýšlení a hraní. Jedním z jeho oblíbených českých velmistrů byl Luděk Pachman.

Proč jsem se dala do psaní tohoto článku, co mi k tomuto tématu přivedlo?

Hned dva důvody – za prvé opět Rosťa F., za druhé, vzpomínka na tatínka, dlužím mu to, abych se o jeho zálibě něco více dozvěděla. Jako už po několikáté, Rosťa opět může za všechno, haha! Zmínil se mi totiž, že shlédl velmi zajímavý americký film Pawn sacrifice, (Oběť pěšce v Česku známý jak Tah pěšcem), který jsem si hned obstarala. A už jsem zahořela… Následovaly knížky z knihovny, jednu jsem si i koupila, a stále tomu nemohu věřit, beru to jako svoji ztrátu, že mi to tak dlouho trvalo, nežli jsem se začala zajímat o tuto vzrušující i politicky podladěnou hru, zejména v době studené války. Ne, hrát nebudu, ale trochu té historie určitě neuškodí.

Spousta přihlížejících hře v šachy si může myslet, jaká nezáživná hra to je, co je na ní tak zajímavého, a proč se udržela jako jediná z mnoha stolových her až do dneška. To jsem si také i já myslela. Naopak znalci a vášniví hráči tvrdí, že šachy jsou velmi vzrušující hra, proto je i hrají, která funguje jako dokonalé mentální cvičení, zlepšují myšlení, koncentraci a sebeovládání. Nesmrtelná hra, kdy osud krále je ve vašich rukách a k jeho ochraně potřebujete mnoho taktických tahů i triků. Např. Napoleon Bonaparte byl vášnivým hráčem, a hrou si plánoval i svoji válečnou taktiku.

Za kolébku šachů se prohlašuje několik různých zemí. V současnosti se prapůvod šachové hry nejčastěji klade do indické Guptovské říše a předchůdcem šachů byla indická hra čaturanga. Ta se již v 6. Století našeho letopočtu používala k nácviku válečných strategií. „Války se nevyhrávají na bojišti, ale v mysli generálů,“ říká se. A přesně k tomu čaturanga sloužila. Hrála se samozřejmě jinak než současné šachy. Na šachovnici se utkávali hned čtyři soupeři, kteří tvořili dvojice a využívali figury různých hodnot, jejichž vznik inspirovaly různé vojenské složky - pěchota, jízda, sloni a válečné vozy, předobrazy dnešních šachových pěšců, jezdců, střelců a věží. Smyslem hry bylo zlikvidovat soupeřova rádže, tedy krále a připojit jeho figurky ke svým a začít boj s dalším rádžou. Vyhrál hráč, jehož rádža zůstal na šachovnici poslední.

Přes Persii a Arábii z jihu a přes východ z Číny a Ruska, čaturanga pronikla do Evropy a odtud do celého světa. V průběhu času se měnila pravidla do podoby, kterou známe dnes. Peršané např. přispěli třeba tím, že klíčovou figuru, o kterou se vede boj, označovali jako „šáha“, což byl titul panovníka z blízkého východu. Odtud tedy šachy dostaly svůj název.

V Evropě se hra v šachy ujala zhruba v 10. století a kolem roku 1200, se v Itálii a ve Španělsku, začala pravidla hry měnit. Až kolem roku 1475 po několika velkých změnách, hra dostala podobu, v jaké ji známe dnes. Na tamních královských dvorech upravili i názvy figur. Znalost šachu začala brzy patřit k nezbytné dovednosti u královského dvora a tak se nad šachovnicí s jednotlivými figurkami začalo dumat i v českých zemích. Poprvé se tu šachy hrály v 11. Století, nejstarší český spis věnující se šachům pochází ze 14. Století.

V 18. století se těžiště evropského šachového života přesunulo z jihoevropských zemí do Francie, kde se šachovými centry staly kavárny.

Během 19. století se rychle rozvíjela organizace šachového života, vzniklo množství šachových klubů, knih i časopisů. Konaly se korespondenční zápasy mezi jednotlivými kluby a šachová strategie se stala pravidelnou součástí periodik té doby.

První moderní šachový turnaj se konal v roce 1852 v Londýně.

První oficiální mistrovství světa v šachu se konalo v roce 1886 a Wilhelm Steinitz, pražský rodák, se stal prvním mistrem světa. O korunu ho připravil o šest let později mnohem mladší německý matematik Emanuel Lasker, který si pak korunu udržel dvacet sedm let. O ní ho připravilo až „zázračné dítě z Kuby“ José Raúl Capablanca, který svým vítězstvím tak ukončil dominanci německy hovořících šachových mistrů. Od konce 19. století rychle rostl počet každoročně konaných šachových turnajů a mistrovství. Roku 1914 ruský car Mikuláš II. poprvé formálně udělil titul šachový velmistr pěti finalistům turnaje v Petrohradě. Tento titul se uděloval a stále uděluje pro označení nejsilnějších světových hráčů a zůstane s nimi po celý jejich život. Na tuto tradici později navázala Mezinárodní šachová organizace, FIDE, sdružující jednotlivé národní šachové organizace. Byla založena v roce 1924 v Paříži a tehdejší Československo bylo mezi 15 zakládajícími členy. Jejím heslem je Gens una sumus, „Jsme jeden lid“. K roku 2019 je její součástí již 195 šachových federací.

Po druhé světové válce v roce 1948 se stal novým mistrem světa Michail Botvinnik a zahájil tak éru sovětské převahy v šachovém světě. Až do zániku Sovětského svazu se stal mistrem světa pouze jediný nesovětský šachista, Američan Robert J. Fischer (1943-2008). Titul získal v roce 1972, ale o tři roky později svůj titul neobhajoval, protože FIDE odmítla splnit jeho požadavky. Nedostavil se k zápasu, takže titul dalšího mistra světa připadl bez boje jeho vyzyvateli sovětskému velmistru Anatoliji Karpovi. Jeho nadvládu ukončil až v roce 1985 Garri Kasparov. Karpov a Kasparov spolu svedli mezi roky 1984 – 2000 pět zápasů o titul, ale Karpov už ho zpátky nikdy nezískal. Kasparov pak byl nejúspěšnějším světovým šachistou až do ukončení své závodní kariéry v roce 2005. Je držitelem rekordu v počtu období, kdy byl jedničkou světového žebříčku. Úřadujícím mistrem světa od roku 2013 až do dneška je Nor Magnus Carlsen.

Rozvoji šachu nejspíš prospělo i to, že se proti němu v průběhu staletí, kdy se šířil Evropou, výrazněji nepostavila církev. Zatímco jiné hry svou autoritou omezovala a zakazovala, šachy naštěstí tolerovala. Možná i proto, že někteří kněží byli velmi zdatnými hráči, kteří se na královských dvorech nezřídka utkávali s významnými šlechtici a panovníky. Bůh ví, co vše se tenkrát právě nad šachovnicí upeklo a vymyslelo!

Jak jsem se již zmínila, hra v šachy našla úrodnou půdu v českých zemích již v 11. Století. První zmínka o něm je v latinsky psané svatovojtěšské legendě z poloviny 12. Století. Mezi české panovníky, kteří rádi šachy hráli, patřil např. Jan Lucemburský anebo i Jiří z Poděbrad. K  obdivovatelům šachové hry se hlásil i Jan Amos Komenský. Moderní šachový život na českém území vznikl v polovině 19. století. První sjezd šachistů se konal r. 1872 v Praze a první významnější český klub, Český spolek šachovní, vznikl v roce 1884. Nejlepším českým šachistou před první světovou válkou byl Oldřich Duras, který byl později jmenován jako první Čech velmistrem. Velké mezinárodní turnaje se začaly v českých zemích pořádat počátkem 20. století, dvakrát v Karlových Varech (1907 a 1911) a jednou v Praze (1908).

V samostatné ČSR se šachový život i nadále rozvíjel, byla uspořádaná řada velkých turnajů. Československé družstvo vyhrálo první, ještě neoficiální šachovou olympiádu v Paříži v roce 1924, druhé místo na olympiádě získalo v letech 1933 a 1982, třetí bylo roku 1931, kdy se olympiáda konala v Praze v paláci u Nováků.

Po válce československé družstvo dvakrát vybojovalo titul vysokoškolských mistrů světa (1954 a 1963) a čeští korespondenční šachisté dvakrát vyhráli svoji šachovou olympiádu (1955 a 1968).

David Navara (1985) je současný český šachista, patřící do světové špičky. Je jedenáctinásobný mistr České republiky v šachu a dvojnásobný mistr Evropy v bleskovém šachu – tzv. „bleskovky“, desetiminutové partie.

Viktor Láznička (1988) je určitě jedním z nejtalentovanějších českých šachistů poslední doby. Šachy se naučil hrát už v šesti letech, získal velmistrovský titul. Šachem se sice živí, ale úplně stoprocentně profesionálem se nikdy nestal. Podle jeho vlastních slov nejsou už pro něj šachy vším.

A teď konečně tedy k filmu! Historie, dat i jmen už bylo dost, je čas už zas na něco jiného. Děj filmu je situován do sedmdesátých let minulého století, ve vrcholné době studené války mezi Východem a Západem, kdy globální mocenské síly po druhé světové válce – USA a SSSR – americký kapitalismus a sovětský komunismus – chtěly přesvědčit svět o své síle. I když přímo neválčily, tak se vždy „zamotaly“ do mnoha konfliktů (proxy wars) až do rozpadu SSSR v roce 1991. Tehdejší mistr světa, sovětský šachista Boris Spasskij, vyzval v roce 1972 Roberta (Bobby) Fischera k zápasu o titul. Ruští šachisté byli v té době nepřekonatelní. Mladý Američan, osminásobný americký šampion, neortodoxní individualista, nabídku přijal a o tomto zápolení dvou mužů, sedícími nad šachovnicí, representantů dvou rozlišných politických kultur ve světovém měřítku, pojednává tento film. Byl to zápas století a celý svět sledoval jejich bitvu, všichni věděli, o co se jedná, že se nejedná jen o šachový zápas. Bylo to v

době války ve Vietnamu (1955 – 1975) a rozvíjejícího se Watergate skandálu (1972). Dokonce i Henry Kissinger, americký politik, Bobbymu telefonoval, popřál mu hodně štěstí, a řekl: „..musíš vyhrát..“ V televizi se o ničem jiném nemluvilo, novináři měli o čem psát, nescházely samozřejmě ani přímé přenosy ze střetnutí. Bylo to natolik tak moc pro Fischera stresující, že po pár kolech hry si dál podmínku, že bude hrát v oddělené místnosti pryč od médií. To mu bylo povoleno. Ono tenkrát šlo o hodně víc a to byl i důvod, proč utkání se dostávalo tolik publicity. Turnaj se hrál na Islandu v Reykjaviku. Fischer překvapil tenkrát svět už v kvalifikačních zápasech, kdy jich vyhrál za sebou rovných dvacet. Hrál i dříve proti Spasskému, z pěti partií dvě prohrál a tři remizoval. Třeba víte, jak vše dopadlo, třeba ne. Nebylo to pro Fischera snadné, bylo to velice napínavé, ale nakonec zvítězil, stal se mistrem světa a byl jím až do roku 1975!! Ukončil tak aspoň na krátkou dobu ruskou dominanci Světových mistrovství. Jsem si jista, že i tatínek dění sledoval a fandil Američanu. Škoda, nikdy jsem s ním o tom neměla možnost mluvit a probrat detaily, to by bylo povídání určitě na dlouhou dobu.

Robert Fischer hrál i nadále, ale jeho hra už nikdy nedosáhla výšky, kterou kdysi měl. Bojoval s psychickými problémy, znaky paranoie se prohlubovaly, zapletl se i do politiky a nakonec mu byl zakázán přístup do USA. Dožil svůj život na Islandu, kde v roce 2008 zemřel. Ve vzpomínkové knize je portrétován a vzpomínán, jednak jako velice komplikovaný, arogantní, hádavý, ješitný, domýšlivý šachista v historii šachu, ale také zcela možně ten nejlepší.

Proč právě Rusům se tak dobře vedlo na šachovém poli?

Po revoluci v roce 1917, šachy začaly být velmi populární mezi pracující masou v celém Sovětském svazu. Do té doby hra byla zábavou jen vyšší třídy, a i Lenin sám byl zaníceným hráčem. Řekl, že „hra v šachy je gymnáziem pro lidskou mysl“. Plně podpořil plán bolševiků k masové výuce, kteří tak doufali, že hraní šachů dá průchod racionálnímu, logickému myšlení u lidí a hlavně podpoří ideály komunismu. Je historickým faktem, že od roku 1948 Rusové totálně dominovali Světová mistrovství. Až do zániku Sovětského svazu se stal jediným nesovětským mistrem světa právě Bobby Fischer, jak už jsem se zmínila.

I když ruský režim chtěl věřit, že hráči ze Sovětského svazu jsou lepšími, než všichni další z celého světa díky nadřazenosti komunistického systému ve srovnání s dekadentním Západem, nebylo tomu tak. Samozřejmě, že to nemůže být důvodem a nebylo důvodem, aby politický systém měl vliv na osobní schopnosti jednotlivého hráče/hráčky hrát šachy. Rozdíl byl ve sponzorství. A tak i jako v gymnastice, atletice, tak i budoucí šachoví hráči, byli vybíráni z nadaných děti, které měly předpoklady stát se dobrými. Stát je posílal do speciálních institucí, kde podstoupily tvrdou výchovu a trénink. Ti, kteří excelovaly, se staly později zaměstnanci státu; byly placeny, dostaly ubytování, povolení cestovat do zahraničí a zúčastnit se mezinárodních turnajů. Výhody, o kterých se běžným občanům mohlo jen zdát.

Přišel rok 1991, rozpad SSSR, méně peněz je věnováno na výuku nových, mladých hráčů, ale dědictví minulých generací, velmistrů šachistů, navždy zůstane.

Šachy byly a stále jsou velmi populární zábavou mezi východními evropskými národy. Mohu to potvrdit, např. při procházkách kdysi Kyjevem, v parcích u stolků seděli muži, a i když venkovní teploty nebyly ještě dvoučíselné, bylo vidět, jak jsou zahloubaní do své hry. S čepicí na hlavě a prožívali si svůj den. To stejné jsem viděla např. i v Rusku, za Uralem v zasněžené Sibiři, v mínusových teplotách, šachové stolečky na volných prostranstvích byly obleženy hráči v ušankách, válenkách a s termoskou vedle sebe. Jeden musel obdivovat jejich zapálenost pro hru, ale i jejich nezdolnost. V Rusku se dokonce šachy hrají i v baně (lázních), se stolkem na vodě a šachovnicí s figurkami na něm, kamarád potvrdil. Stejné tak v Maďarsku.

Zmiňovala jsem se pořád jen o mužských vyznavačích této hry, jak to bylo se ženami?

Hra v šachy byla odedávna vždy dominantní hrou mužů. Ne, že by ženy tuto strategickou hru nehrály, ale jak vyplývá z knížky Jennifer Shahade - Chess Queens, americké šachové hráčky, držitelky titulu velmistra a vítězka dvou amerických šachových ženských přeborů, ženy mají daleko více povinností v životě nežli muži a tak jim nezbývá tolik času se hře věnovat. Přeci ale několika z nich se podařilo tuto bariéru uspěchaného života prolomit a ponořit se do hlubin šachové strategie s velmi dobrými výsledky. Jednou z nich je i autorka knížky. Co mě ale hned po otevření knížky zaujalo, byly odpovědi hráček na její otázku, proč šachy hrají. Dostávala většinou stejné odpovědi – pocit vítězství, noví přátelé, stipendium, cestování po světě. Až jedna dvanáctiletá holčina svérázně odpověděla: “Chci porazit ty protivné a nafoukané kluky!“

A jak ráda to dělám, hledám ve všem a všude české stopy. I tady jsem jí našla.

Vera Mensik – Věra Menšíková, byla československo-britská šachová mistryně. Narodila se v Moskvě v roce 1906 českému otci a anglické matce. Hrát šachy ji naučil v devíti letech její otec. I když ji hra zprvu moc nebavila, měla ráda

literaturu a divadlo, tak po přestěhování do Anglie v roce 1917, se hře začala více věnovat. Z důvodu neznalosti nové řeči, trávila hodně času sama a tak její zábavou se právě staly figurky a šachovnice. „Šachy jsou tichá hra, přesně taková, jakou potřebuji, když neznám jazyk“, říkala. V městečku, kde se rodina usadila, byl šachový klub a zrovna jeden z těch nejlepších v Anglii. Tam si ji všiml úspěšný maďarský hráč (jméno jsem bohužel zapomněla) a začal ji trénovat. Věra se velmi rychle lepšila a její hra nabývala dominantního stylu. Ne každá žena jako Věra, měla to štěstí, že jí někdo učil a systematicky trénoval. A tak už v roce 1925 porazila ve dvou partiích druhou nejlepší hráčku Anglie a stala se tak nepochybně mezi ženami tou nejsilnější hráčkou. O dva roky později se představila na světovém podiu, na prvním Světovém šampionátu žen v Londýně. Šestnáct žen ze sedmi zemí se ho zúčastnilo a jen jednu hru remizovala, ostatních všech patnáct vyhrála a stala se tak první držitelkou mistryně světa výhradně pro ženy! Po tomto úspěchu vyhrála ještě dalších šest Světových šampionátů. Jaký to úspěch! Hrála i v Praze i jinde po světě a ze všech šedesáti devíti her jich vyhrála šedesát čtyři, čtyři remizovala a jen jednu prohrála. Hrát proti ženám už nebylo pro ni výzvou, chtěla si zahrát s muži. První šanci dostala v roce 1929 na turnaji v Ramsgate, na anglickém pobřeží, kde reprezentovala Československo a kde hrála proti nejlepším anglickým hráčům. Poraženi byli všichni, ponejvíce Věrou a ta získala jen o půl bodu měně než vítěz turnaje. Udělala si jméno a od té doby byla zvána na elitní turnaje po celé Evropě. Jeden velmi dobře obsazený se hrál v Karlových Varech. Tady už její výkon zdaleka nebyl tak dobrý a od této doby z výšky své kariéry pomalu klesala dolů. Hrála s muži, se ženami, někdy vyhrávala, někdy překvapivě prohrála. Její časté brilantní kombinace jsou zveřejněny v taktických knihách po celém světě. V Londýně se vdala, ale šachům zůstala věrna po celý svůj život, i když už v jiné formě. Stala se editorkou magazínu o ženských turnajích, zabývala se výsledky jednotlivých hráček apod. V době druhé světové války byly turnaje zrušeny, válečná doba nebyla příznivá pro tuto činnost. K tomu neustálé bombardování v Londýně, Věra s rodinou trávila dlouhé týdny ukryta ve sklepě. Jednou dostal jejich dům přímý zásah, který Věra, osminásobná světová šampionka, už nepřežila. To byl rok 1944 a bylo ji pouhých třicet osm let.

V současné době je českou šachovou mezinárodní velmistryní Karolina Pilsová (1993). Šachu se věnuje od dětství, v roce 2018 překonala hranici 2300 FIDE bodů a stala se tak českou ženskou šachovou jedničkou.

Rekord v počtu titulů mistryně světa mezi ženami stále drží Věra Menšíková. Následují ruské hráčky, současnou mistryní světa je Ju Wenjun z Číny.

Velmi zajímavá je i historie úspěchů maďarských šachistek, sester - Susan a Judit Polgarovy.

Doufám, že jste si článek aspoň trochu se zájmem přečetli a něco nového se dozvěděli. Pokud ano, poděkujte Rosťovi a mému tatínkovi.

Přeji vám všem hezké léto, buď tady anebo tam, hlavně veselé a bezproblémové.

Naďa Humlová - Červen 2023

***

Úmrtí

Erica Vieznerová

1932-2013

Když jsem přišel do Toronta v roce 1981, bylo jedno z mých prvních setkání s členkami Dámského odboru, který pomáhal nově příchozím a pomáhal, kde mohl. Tak jsem se také seznámil s dvěma pozoruhodnými ženami Blankou Rohnovou a Ericou Vieznerovou. Nevím, jak jsem si jejich přízeň zasloužil, ale téměř každý prosinec mne zvaly na vánoční večeři v Old Mills, kde byly nejen ženy, ale i muži. Dokonce ženy vybíraly muže roku.

Během večera se nejen jedlo, ale i zpívaly vánoční koledy a četly povídky. Jednou měla pěknou úvahu i Erica. Na oplátku jsem dělal při bazáru Dámského odboru Mikuláše, ačkoliv jsem do té doby měl pouze zkušenost s rolí čerta.

Erica byla osobností, která podporovala umění, ať výtvarné, o čemž jsem se mohl několikrát osobně přesvědčit. Kupovala umění, či zadávala portréty

umělcům. Podporovala i hudebníky jako byl Jiří Grosman, který v jejím domě natočil cédéčko a nakonec sama byla učitelkou tanečního kursu MMM. Bylo neuvěřitelné, že to vše dokázala provozovat do pozdního věku.

Rozloučení s Ericou a oslava jejího života se uskuteční v jejím domě v 22 Reverside Crescent, v Torontu v sobotu 12. srpna od 14 do 20 hodin.

Erica si přála, abyste všichni měli barevné pestré oblečení. Smutek nechte doma.

Kvůli zajištění pohoštění je nutné oznámit svoji účast na RSVP na ericaviezner@yahoo.com.

Nebo na telefonní číslo Stanley Vieznera:  365-300-5130

Aleš  Březina

***

Sport

Českým mistrem ve fotbale se stala Sparta, která získala 78 bodů stejně  jako druhá Slavia. Rozhodl větší počet bodů (68) po základní soutěži, ačkoliv ostatní kritéria: skóre a vzájemné zápasy hovoří pro sešívané. V posledním kole základní soutěže v závěrečných minutách rozhodčí v Liberci odpískal pro Spartu dva pokutové kopy, zatímco v závěru utkání Slavia-Hradec neuznal soudce branku van Burenovi. Ne všechny penalty, které kopala Sparta byly sporné, ale některé ano. Například v utkání v Uherském Hradišti se Slováckem, které se skončilo 1:1, rozhodně ano. Slávisti zaváhali nejen v závěrečném domácím utkání proti Hradci, ale hlavně v několika venkovních zápasech a to je stálo titul. Z Fortuna ligy naopak sestupuje po roce Brno, které nezvládlo v závěru situaci a pouze remízovalo doma se Zlínem 0:0.

Na Slovensku je mistrem Slovan Bratislava, druhá je Dunajská Streda. Sestupuje Liptovský Mikuláš.

Na závěr sezóny hrají čeští fotbalisté na Faerských ostrovech kvalifikaci ME a přátelské utkání v Černé Hoře. Slovensko hraje kvalifikaci 17. června na Islandu a 20. června v Lichtenštejnsku.

Stanley Cup získalo letos mužstvo Vegas Golden Knights, které porazilo přemožitele Toronta Maple Leafs Floridu Panthers 4:1 na zápasy. Za které sehrál v minulé sezóně dvě utkání brankář Jiří Patera.

***

Podrobnosti z fotbalu naleznete zde:

Fotbal

Podrobnosti z MS v Rize a Tampere a ze Stanley Cupu zde:

Hokej

Archiv letošního ročníku

Červen 2023

Květen 2023

Duben 2023

Březen 2023

Únor 2023

Leden 2023

Archiv loňského ročníku

Leden 2022

Únor 2022

Zvláštní vydání 2. 3. 2022

Zvláštní vydání 4. 3. 2022

Zvlášní vydání 8. 3. 2022

Březen 2022

Duben 2022

Květen 2022

Červen 2022

Červen 2022 Karel Foustka Balkán

Červenec 2022

Srpen 2022

Září 2022

Říjen 2022

Listopad 2022

Prosinec 2022

Důležité odkazy

Kalendář a bohoslužby

(co se bude dít v naší komunitě)

Galerie Marie Gabánkové

Další webové stránky

Nové divadlo

Fotbal

Dárci

Úmrtí 2021

Úmrtí 2020

***

Mimořádné torontské

volby starosty

Po únorové rezignaci 65. starosty Toronta Johna Toryho, který byl zvolen poprvé zvolen 27. října 2014 a opětovně potvrzen jako starosta při volbách 2018 a 2022, byly vyhlášeny mimořádné volby, které se konají 26. června 2023.

V Torontě jsme měli možnost volit již od 8. června do 13. června- Jelikož zde v zmíněný den (26. 6. 23) nebudu, využil jsem této možnosti. Tentokrát je rekordní počet kandidátů – celkem 102.

Podle posledního průzkumu veřejného mínění (Liaison Strategy) vede s velkým náskokem Olivia Chow 34 %. Její program mne neoslovil, ale podle přísloví, kdo mlčí je filosof, zatím moc neztrácí a je pravděpodobné, že bude příští starostkou Toronta, i když nepředpokládám, že to bude s takovým náskokem, jak ukazují předvolební průzkumy.

Na druhém místě je bývalý šéf policie Mark Saunders (15%). Následuje herec Josh Matlow (11%), který studoval herectví v Paříži na L'École Internationale de Théâtre Jacques Lecoq. Pokud by byl zvolen, očekával bych od něj podporu kultury a umění. Asi by to nebyla špatná volba.

Následuje v portugalské komunitě populární Ana Bailao (10%), kterou bych rozhodně nevolil. Za jejího působení v našem obvodu došlo k uskutečnění řady zbytečných projektů. Bez ohledu na infrastrukturu se zde staví výškové budovy. Ulice se staly neprůjezdné. Během jejího působení předstírala, že naslouchá voličů a pak dal slovo developerům.

Procentní vzestup zaznamenal Anthony Furey (9%), známý z medií, hlavně zToronto Sun, který by populisticky navýšil rozpočet policie a nepodporoval by cyklistickou dopravu.  K tomu si dovolím poznamenat, že jako cyklista, který najezdil v Torontu za víc jak čtyřicet let několik desítek tisíc kilometrů, mohu říci, že se současným stavem cyklistických propojení také nejsem spokojen. Vadí mně hlavně betonové rampy a sloupky, které jsou například na Bloor St. Pokud jedete rychle na kole, sloupky se vám nepříjemně míhají před očima, když jedete pomalu nebo chcete zastavit, ohrožujete předjíždějící jezdce. Automobilisté odbočující vpravo vás nevidí. Stačilo by jednoduchá čára nebo oddělení cyklistů od automobilů nepatrnou rampou jako je to v Mississauze nebo v některých místech na College St. Navíc by zde měla být určitá pružnost podle ročních období. V létě jezdí více cyklistů než v zimních měsících. Cyklistické stezky by se měly v zimě uklízet a neměl by se do nich odhazovat sníh, takže cyklisti musí jezdit po havních silnicích.

Při předčasných volbách jsem dal hlas Mitzie Hunter (9%).

Je vzdělaná, empatická, měli jsme ji možnost třeba vidět na Masaryktownu, či při českém (československém) státním svátku před ontarijským parlamentem 26. října 2022. Dobře zná naši komunitu. Neutápí se ve frázích a byla by dobrou protihráčkou Dougu Fordovi.

Čelo pelotonu uzavírá Brad Bradford (6%), který se více než předvolební kampani, věnoval svému nově narozenému potomku, což je možná ještě důležitější než starostování.

***

Nokturna v městě

Po delší době jsme měli možnost vidět na Nokturnech u svatého Václava klavíristku Radku Hanákovou. Ve dvou částech zahrála Goldbergovy variace, jejichž interpretací se také proslavil kanadský pianista Glenn Gould.

Goldbergovy variace (česky někdy též uváděno jako Goldbergovské variace, německy: Goldberg-Variationen, BWV 988) je cyklus klavírních skladeb německého skladatele Johanna Sebastiana Bacha z roku 1741 (v tomto roce vyšlo pod názvem „Clavierübung“ - Klavírní cvičení). Jsou jedním z mála Bachových děl vydaných ještě za jeho života. Spolu s Passacagliou pro varhany a Chaconnou pro housle patří ke třem nejlepším příkladům Bachova variačního umění.

Johann Theophilus Goldberg byl mimořádně nadaný mladý klavírista i skladatel. Od roku 1741 studoval u Johanna Sebastiana Bacha. Goldberg hrával knížeti Hermannovi Carlovi von Keyserlingovi za bezesných nocí. Ten si objednal u Bacha hudbu k těmto nočním koncertům a Bach napsal variace, které jsou vlastně začátkem novodobých dějin variací a zároveň jsou i jedním z nejkrásnějších a největších děl svého druhu.

Během dvou hodin mne udivovalo, nejen to jak Radka střídala ruce, zatímco levou rukou hrála na pravé straně klavíru a pravou na levé, ale i to, že dokázala jednotlivé prsty levé a pravé ruky prokládat mezi sebou. Při tom hrála přesně na klavír značky Petrof, který obstaral pro torontský kostel sv. Václava před časem dr. Krajný. Za zmínku stojí, že klavír je před každým koncertem Nokturen perfektně naladěn. Podle interpretky tyto variace nacvičovala asi rok. Všiml jsem si, že místo not používá iPadu, po koncertu mně vysvětlila, že Variace zná z paměti a iPad má jako rezervu, kdyby něco přece jen vypadlo z paměti. I tato maličkost svědčí o její profesionalitě a připravenosti.

Příští koncert Nokturen bude tuto neděli 18. června od 17 hodin a bude to opět lahůdka, protože přijede legenda českého jazzu Jiří Stivín. (* 23. listopadu 1942 Praha) je multiinstrumentalistou a skladatelem, původním povoláním filmař (kameraman).

Jeho maminkou byla známá česká televizní a filmová herečka epizodních a malých komických rolí, paní Eva Svobodová, jeho sestra Zuzana je bývalá česká herečka, někdejší členka Divadla Na Zábradlí, jeho dcera Zuzana je také herečkou a zpěvačkou, další dcera Markéta je flétnistkou, syn Jiří hraje na bicí nástroje a druhý syn Adam na baskytaru. Má 7 vnoučat.

Vystudoval kameru na FAMU (u prof. Jána Šmoka) a během života se ve volných chvílích věnuje také fotografii, kterou příležitostně vystavuje (Muzeum umění Benešov, PS Parlamentu ČR aj.). Svůj profesní život zasvětil především hudbě. Jeho hudební projev charakterizuje nespoutanost, improvizace a časté přecházení mezi jednotlivými hudebními styly. Vystupoval v rockové kapele Sputnici, byl členem činoherního souboru Hudebního divadla v Karlíně. Jeho hlavním oborem je však jazz. Založil v šedesátých letech soubor Jazz Q. V rámci ročního pobytu v Londýně studoval na Královské hudební akademii.

Po návratu do Československa založil soubor Stivín & Co. Jazz System. Mezi roky 1967 a 1969 byl členem souboru Divadla Járy Cimrmana. V letech 1970–1973 účinkoval jako člen, sólista a nakonec i dirigent činoherního orchestru Národního divadla v Praze. Později utvořil s Rudolfem Daškem uskupení System Tandem, které se setkalo s velkým úspěchem jak u odborníků, tak u veřejnosti na mnoha předních evropských jazzových festivalech. V osmdesátých letech působil především jako sólista účastnící se mnoha vlastních i cizích hudebních projektů. Jeho dvojalbum Výlety bylo v roce 1981 zařazeno mezi nejpozoruhodnější evropské jazzové projekty roku. Od osmdesátých let se především se souborem Collegium Quodlibet hojně věnuje provozování skladeb klasické hudby, v níž se specializuje na období renesance a baroka. V této oblasti získal zkušenosti zejména díky Milanu Munclingerovi, který učil Stivína hře na flétnu a seznámil ho s předklasickou interpretační praxí. S Milanem Munclingerem a členy souboru Ars rediviva také často vystupoval v proslulých Hovorech s flétnou a posluchači, nebo v rámci koncertních cyklů barokní hudby.

Od poloviny osmdesátých let také pedagogicky působil na Pražské konzervatoři, kde vyučoval hru na zobcovou flétnu. Na festivalu Jazztage Leverkusen '86 Stivín přišel s vlastním Workshop Band a další s Günther "Baby" Sommer, Theo Jörgensmann a Barre Phillips. Věnuje se i tvorbě hudby pro film a divadlo. V roce 1999 založil Centrum pro improvizaci v umění se sídlem ve Všenorech u Prahy, kde pořádá a vede improvizační dílny. Dne 28. 10. 2007 mu prezident ČR Václav Klaus udělil Státní vyznamenání Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění. (wiki)

***

Senátoři navštívili Masaryktown

V pondělí 6. června 2023 navštívila skupina senátorů Masaryktown.  Jiří OBERFALZER (Vice President of the Senate of the Parliament of the Czech Republic, member of the Standing Senate Commission on Compatriots Living Abroad.), Tomáš CZERNIN (Vice President of the Senate of the Parliament of the Czech Republic, member of the Standing Senate Commission on Compatriots Living Abroad) Marek HILŠER (Vice Chairperson of the Standing Senate Commission on Compatriots Living Abroad, Senate of the Parliament of the Czech Republic) Patrik

KUNČAR (Vice Chairperson of the Standing Senate Commission on Compatriots Living Abroad, Senate of the Parliament of the Czech Republic) Helena PEŠATOVÁ (Member of the Standing Senate Commission on Compatriots Living Abroad, Senate of the Parliament of the Czech Republic) Jiří KRBEC (Director of the Foreign Relations Department, Senate of the Parliament of the Czech Republic), Bronislava VACKOVÁ (Secretary of the Standing Senate Commission on Compatriots Living Abroad (Senate of the Parliament of the Czech Republic), Jiří KRÁTKÝ (Special Envoy for Czechs Living Abroad, Ministry of Foreign Affairs of the Czech Republic), Markéta VOHRALÍKOVÁ, (Ministry of Foreign Affairs of the Czech Republic).

Setkání bylo spíše jednosměrné, protože zástupci krajanů představili spolky, které zastupují, ale my jsme se moc nedověděli o činnosti senátů.

Setkání za krajany moderovala Inka Stainská

(na snímku vpravo) a Herbert Dubský.

Z krajanských organizací sklidilo asi největší pozornost Nové divadlo, kdy se senátor Marek Hilšer zajímal o repertoár divadla a o herce, kteří navštívili Toronto z České republiky. Bylo vzpomenuto i památné hostování Jiřího Voskovce. Osobně jsem připomněl, že v druhé polovině osmdesátých let jsem udělal interview s ruskou básnířkou Irinou Ratušínskou, která po svém propuštění z vězení přijela do Toronta a srovnal jsem tehdejší vstřícný postoj kanadské vlády s macešským postojem současné české vlády k ruským disidentům, kteří bojují proti Putinovi. V diskusi jsem připomněl, že kanadská vláda, i když ministryni pro domorodé záležitosti Patty Hajdu, jsme snad ještě v kanadské televizi za dobu jejího působení neviděli, se snaží nějakým způsobem napravit chyby z minulosti, zatímco česká vláda to, že byly odebírány děti z romských rodin za minulého režimu, řeší pouze represí a doložil jsem to případem z vlastní rodiny.

Senátoři si moje připomínky vyslechly, ale zřejmě to bude jako v Havlově projevu z roku 1967 na IV. sjezdu svazu československých spisovatelů, ale potom se nic nezmění.

Aleš Březina

***

Kamarád Frigo

Červen začal jak se sluší a patří slunný a horký, 32°C ve stínu, což máme rádi. 4. června by oslavil kamarád Frigo třiaosmdesáté narozeniny a zajisté je pro veterány BVU nezapomenutelná osobnost, i když ne celebrita, o kterých se píšou články. Friga jsem potkal na táboře, kam přijel na pár dnů. Já měl čtrnáct, on už studoval strojařinu v Brně, byl tedy mladý muž v rozpuku, ale hravý a srandovní jako kluk. Měl okouzlující osobnost baviče, nejstarší ze tří bratrů Muronovych, které zdobila v oddílu BVU proslulost. Jak bývá pravidlem dospíváni, před maturitou jsem ukončil činnost v oddíle, připravujíce se studovat vysokou 

báňskou, zažil pancéřový srpen 1968 a po promoci pracoval, oženil se a rozmnožil o dva syny než jsme v roce 1980 - pláchli za kopečky a započali znova a z gruntu v Ontariu. To připomínám jen proto, abych zdůraznil, že po sametovém krachu socialismu a návštěvě rodičů jsem v chodbách Báňských projektů potkal 

padesátníka, jenž na mne zíral a optal se, zdali nejsem Bigles, tak mě přezdívali v BVÚ (Centrum pro volný čas -pokračování skautských oddílů v Ostravě - Přívoze). Přisvědčil jsem a on se představil jako Frigo a rozpovídali jsme se jako by těch 30 let, co jsme se neviděli, ani nebylo.

Při kávě v bufetu mi sdělil svou vzpomínku, že jsem ten co dostával na tábor každý den dopis. Připustil jsem, že to jsem já a Frigo přiznal, že mi tu čilou korespondenci tajné záviděl a uvízla mu v paměti co rarita.

Smáli jsme se tomu oba a začalo emailování s Frigem.

Rok co rok jsem lítal na měsíc do Ostravy k rodičům. kteří si to žádali a vždy strávil příjemný čas s Frigem. Frigo se zajímal o náš život v Ontariu ze zvědavosti a zájmu, nejen ze zdvořilosti, a já se zajímal o rozvoj Ostravy, která už není hornické a železářské centrum. 

A mezi každoročními návštěvou jsme emailovali často: Frigo mi oznamoval, že na břehu Ostravice viděl rybáře což mne potěšilo, že ta černá stoka se proměňuje v řeku, psal mi o svých četných setkáních s ragbisty, horolezci a turisty a často vystupoval na Lysou horu jako test zdatnosti; soudím, že to emailování

považovat za test mentální kondice, napsal mi, že emailování zdobí jeho dny. Po roce 2000 odešel Frigo do zaslouženě penze a k tomu dní si koupil počítač domů, aby zůstal ve styku.

O rok později zemřeli moji rodiče krátce jeden po druhém a navštívil jsem Ostravu naposled.

Leč Frigo zůstal na mém obzoru, co penzista psal častěji a o pět let později, když byl diagnostikován s parkinsonem, tou záludnou nemocí, která ochromuje nervy údu a pohybového ústrojí mi psával Frigo denně a detailně na téma jak vypadá jeho soužití s chorobou, která mu bere pohyb, ale nezamlžuje mozek.

Parkinsonova nemoc kalila Frigův život po sedmdesátce. Nemůžu zapnout knoflíky na košili…  psal … Chodím s parkinsonem do postele, a nevím zda vstanu, ale zvědavost cos mi napsal, mi pomáhá vstát k pc a pak rozhýbat prsty na klávesnici. Vyhrál jsem nad parkinsonem ale ťukám zprávu jedním prstem. 

Na konci prosince 2017 přestal psát. Za pár dní jsem se dozvěděl od kamarádů, že srážku s autem nepřežil.

Měl sedmasedmdesát let a vzdoroval parkinsonovi skoro deset let.

Frigovy nedožité třiaosmdesáté narozeniny by byly tento rok v den úplňku Měsíce, což se za dlouhý život poštěstí třikrát. To znamená. že oslavenci svítí do dalšího roku úplněk.

Frigo o každém úplňku psával, udivovalo ho, že se díváme na stejný Měsíc, v Ontariu o šest hodin později.

Už týden máme tropická horká kolem 30°C a počítám letní dny, kterých je v Sudbury 109, kdosi to spočítal a zprůměroval bez ohledu na kváky o globálním oteplení a rozličné jiné hlouposti, kterými si lidé kazí život. Odkvetly tulipány, kvetou šeříky, růže nasazují pupeny.

Přeju klidný červen a vše dobré na každém kroku.

Rosťa Firla – Sudbury

***

Před uzávěrkou jsme dostali žádost o oznámení

Moravská Galerie v Brně pátrá

po pozůstalosti českáho fotografa - Dušana Klimeše

cituji - hledám stopu po fotografovi Dušanu Klimešovi, který se nejen jako fotograf/dokumentátor aktivně účastnil v Brně akcí spolu s Jiřím Valoch a J. H. Kocmanem. koncem sedmdesátých let se z Brna odstěhoval do Prahy a později emigroval do Kanady. Umřel v roce 2001 v kanadském Petersbourghu. Jeho žena Jana je vystudovaná kunsthistorička.

Lumir Hladik, Toronto

647 746 5892

***

Pozdrav z muzea velocipedů

Nachází se ve východních Čechách asi 6 km od Kuksu.

Zaslal Mirek Petr

Na dotazy čtenářů odpovídá

český právník Jaroslav Horký

Mám dotaz, a to ohledně vyplacení peněz z dědictví. Před dvěma roky mi umřel otec a po dědickém vypořádání jsme se já, můj bratr a naše matka dohodli o částce která nám bude ze strany matky vyplacena. Jelikož nemá dostatek prostředků na okamžité vyplacení, tak dohoda, uzavřená před právníkem zněla, že nás matka oba vyplatí do dvou let od domluvy. Termín se blíží letos v únoru a zatím nic. Jelikož máme dobré vztahy, nechci na matku příliš tlačit ale peněz je třeba stále. Jak mám postupovat, aby se dohoda splnila?

Dobrý den, dohoda sepsaná v rámci vypořádání dědictví má charakter smlouvy o úhradě dluhu a je nyní na Vás, zda budete její splnění po matce vymáhat. Zkuste se s matkou dohodnou na nižších splátkách, pro zachování dobrých vztahů.

Dobrý den mám dotaz ohledně spoluvlastnictví. Jedná se o nemovitost v Čechách. Nemovitost by chtěla prodat moje maminka, která dům obývá sama a nyní jelikož je po úraze bude v domě s pečovatelskou službou. A zde nastává důvod dotazu: maminka je na kat. úřadu vedena jako 3/4 vlastník a 1/4 vlastní muž kterého nelze identifikovat, natož dohledat. V katastru je uvedeno P. M. Kanada. Žádnou indicii vedoucí k osobě 1/4 vlastníka nemá ani Úřad pro zastupování státu ve věcech nemovitých. Maminka je majitelkou od 60 let a celou dobu užívají nemovitost bez přítomnosti 1/4vlastnika. Za tu dobu na pozemcích vznikly dvě dílny v hodnotě cca 200.000 Kč, oprava střechy 150.000 Kč a v průběhu 50 let další a další investice hrazené pouze vlastníky 3/4. Co máme dělat abychom nemovitost, pokud se to nepodaří mohli prodat?

V posledních letech probíhá v mnoha případech tzv. do projednání dědictví, a to za účelem dořešení majetkových vztahů k těmto „volným“ majetkovým podílům na nemovitostech. Zpravidla se zjistí, že ideální podíl spadá do majetku státu jako odúmrť, kdy často po osobách zemřelých např. za 2. světové války se již nepodaří dohledat dědice. Pokud se nepodaří dohledat dědice, připadne tento podíl jako odúmrť státu. Je to však zdlouhavý proces. Doporučuji se obrátit na Vámi zvoleného právního zástupce který Vám poradí jak celou věc efektivně vyřešit ve Váš prospěch.

Dobrý den, manžel mi chce darovat dům v Plzni. Chtěla bych vědět, zda v případě úmrtí by měli jeho děti z prvního manželství nárok na dědictví?

Pokud bude dům před smrtí manžela předmětem daru, nebude součástí pozůstalosti. Děti z prvního manželství budou dědit pouze zákonný podíl z ostatního majetku. Může se však stát, že si budou nárokovat započtení daru ve Váš prospěch v dědictví.

Mám syna. Nikdy se o mě nestaral a už vůbec mi nepomáhal. Chci ho vydědit. Lze to a kolikto finančně v Čechách obnáší?

Ohledně vydědění občanský zákoník v § 1646 stanoví důvody na základě kterého můžete potomka vydědit. Ve vašem případě by vzhledem k popisu situace připadal důvod podle písm. b) (neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, jaký by projevovat měl) a písm. d) (vede trvale nezřízený život. Dle odst. 3) ust. § 1646 o.z. - přežije-li vyděděný potomek zůstavitele, nedědí ani jeho potomci, nedožije-li se vyděděný potomek smrti zůstavitele, pak jeho potomci dědí vyjma těch, kteří jsou samostatně vyloučeni z práva dědického. Prohlášení o vydědění se činí stejným způsobem jako závěť nebo přímo v závěti, a to vždy písemnou formou buď jako soukromou nebo veřejnou listinu. Cena sepsání dokumentu se může pohybovat v rozmezí 2.000 – 6.000,- Kč.

***