Poštovní adresa:
365 St. Clarens Ave.
Toronto, Ontario, Canada, M6H 3W2
Telefon Toronto: (416) 530-4222
Telefon Praha: 222-261-811
ISSN 1186-9283 (Print)
ISSN 1923-1784 (Online)
E-mail: abe@satellite1-416.com
& satellite1-416@satellite1-416.com
Roční předplatné je dobrovolné!
Pokud chcete poslat šek, označte ho
Satellite 1-416
Vítejte na stránkách
Měsíčníku Satellite 1-416
21. dubna 2023; číslo 4 (691)
Profesor Igor Lukeš navštívil Toronto
30. března 2023 jsme mohli na Torontské univerzitě slyšet přednášku historika Igora Lukeše. Narodil se 25. června 1950 v Praze a žije od sedmdesátých let v Americe. Od roku 2005 je honorárním konzulem České republiky pro státy Massachusetts, New Hampshire, Maine a Vermont. Vystudoval angličtinu a filosofii na Univerzitě Karlově, kde v roce 1976 získal titul PhDr. Koncem 70. let emigroval do USA. Na Tufts University získal roku 1985 titul PhD. Začátkem 80. let pracoval ve Washingtonu a v roce 1985 se vrátil do akademického prostředí. Nejprve jako začínající profesor na Fletcher School of Law and Diplomacy. Od roku 1986 působí jako profesor historie a mezinárodních vztahů na The Frederick S. Pardee School of Global Studies Boston University se zaměřením na historii a politiku střední a východní Evropy a současného Ruska. Od téhož roku je člen The Davis Center for Russian Studies na Harvardově univerzitě. Působí rovněž v Minda de Gunzburg Center for European Studies téže univerzity.
V úvodu přednášky Úspěchy a neúspěchy České republiky při příležitosti 30. výročí vzniku tohoto státu zdůraznil, že nesmíme opomíjet i věci negativní. Střední Evropa se nachází mezi velmocemi Německem a Ruskem, které je stále největší zemí ve světě.
Podle Sukova, současného poradce Putina, byl po první světové válce podepsán ostudný mír. Stalin v roce 1931 tvrdil, že Sovětský svaz může být napaden zvenčí. Již nejméně od roku 1935 chtěl Stalin udělat smlouvu s Hitlerem. Před tím Rakousko-Uhersko, které nebylo dokonalé, hrálo pozitivní roli stability. Skutečnou tragédii byl pakt Molotov-Ribbentrop. Tato smlouva byla katastrofická hlavně pro Polsko. Později Teherán a Jalta byly základem pro rozdělení Evropy.
Východní Evropa nepotřebovala peníze, investice do silnic, ale etické vedení a morální hodnoty, podobně jako Německo po válce potřebovalo denacifikovat, což by nedosáhlo bez tlaku zvenčí. Potřebovalo reflektovat horory války, horory Osvětimi a koncentračních táborů. Zrovna tak Východní Evropa potřebovala najít opět měřítko k rozlišování mezi tím co bylo dobro a zlo.
Havel a Michnik tvrdili, že není možné dopídit se objektivní minulosti. Vše nebylo černé a bílé, všichni jsme vinní. Ale jestliže jsme všichni vinní, pak není nikdo vinen a všichni jsme čistí. Není možné postavit dům na špatných základech. Je nutné říci, že lidi, kteří se provinili mučením, nejsou čistí. Bylo to i proti tehdejším zákonům.
Komunistický systém trval mnohem déle než nacismus. Gestapo mělo před válkou jednoho oficíra na dva tisíce občanů. Zatímco východoněmecká policie Stasi mělo jednoho policajta na osm lidí. Spojené státy netlačily na lustrace.
Dle názoru Západu lustrace byly proti lidským právům. V Polsku byli všichni hrdinové – deset milionů lidí bylo členy Solidarity. A najednou padla vláda, protože ministr byl ruským agentem. Když se podíváme do archivu zjistíme, že jsme komplikovaní lidé.
Nejsme andělé ani ďáblové. I Lech Walesa, symbol protikomunistické rezistence, byl dvakrát podle archivu zaplacen policií. V Polsku 15 % duchovních byli konfidenti. Spolubydlící patera Popieluszka, kterého zavraždila policie byl agentem. Blízký spolupracovník Jana Pavla II. byl rovněž konfidentem. Složitou osobností v Československu byl i Pavel Wonka. Byl hrdinou nebo to byla tragická postava, která zahynula v kriminále, ale nebyl ani andělem. Lustrace byly zpochybněny i Janem Kavanem.
Václav Klaus byl počátkem devadesátých let nejproameričtější politik ze všech, nyní tvrdí, že život byl lepší pod Brežněvem než pod EU a obviňuje na webových stránkách svého institutu, kde koho - ekologické aktivisty, kosmopolity, multikulturalismus, lidskoprávní organizace a homosexuály. Tihle lidé nezmizí.
Andrej Babiš, velký přítel Donalda Trumpa, ač sám, ze Slovenska, nemá rád cizince a chce aby ČR byla etnicky čistá. Nebyl agentem jako Walesa, který pod nátlakem podepsal. Podepsal to dobrovolně.
Lukoil platil překlady Klausových knih. Kaczynski bojoval proti muslimům jako Natanyahu. Órban je bystrý, ale napravo od Natanyahua. Očekává, že Rusko bude investovat do maďarské ekonomiky. Chce být za dobře s Ruskem i s Trumpem. Když hovoří k domácímu publiku, je úhlavním nepřítelem Maďarska Soros.
Skutečností je, že ukrajinská tragédie svým způsobem zachránila východní Evropu před novou totalitou. Například Polsko bylo v nebezpečí, že opustí EU, nyní je Polsko jedním z hlavních pilířů EU a NATO. Když porovnáme, jak se lidé v těchto zemích chovali k migrantům z Afganistánu a Sýrie krutým způsobem a jak se chovají k migrantům z Ukrajiny. Hodnoty se nyní změnily. Tyto země přijaly na hlavu nejvíce utečenců a jsou na čele proti Putinově agresi. Ačkoliv předtím byly napjaté vztahy mezi Českem a Polskem, nyní je tato nevraživost minulostí. Je zázrakem, že historické nepřátelství mezi Polskem a Ukrajinou je zapomenuto.
Během přednášky jsem se profesora Lukeše zeptal:
V Československu jsme měli hnutí Charta 77, v Polsku to byla Solidarita, v Maďarsku byl takovou ústřední disidentskou postavou Miklós Harászti, v Rumunsku to byl Paul Goma, který se postavil odvážně proti Ceausescovi… Jak vidíte v současnosti disidentské hnutí v Rusku proti Putinovi?
Rusové byli stateční proti různým invazím v minulosti, ale nedokázali odporovat domácímu útlaku. To je historický fakt. Kolik bylo povstání proti Stalinovi? Největší odpor byl na Ukrajině během hladomoru. Nespoléhal bych na domácí masivní rezistenci proti Putinovi. Ani Charta 77 neměla na začátku mnoho stoupenců. Nesázel bych ani na nějaký masivní odpor v Rusku. Podle průzkumů veřejného mínění za Putinem stojí okolo osmdesáti procent lidí, můžeme diskutovat o pravdivosti tohoto průzkumu, nečekal bych, že disidentské hnutí bude dostatečně silné, aby udělalo nějaké změny.
Na dotaz TV Nová vize, jestli je nějaký rozdíl mezi postkomunistickými zeměmi profesor Lukeš odpověděl: Osobně jsem cítil obdiv k Polsku, kde jsem viděl zdravou společnost, která nečekala na iniciativy vlády, ale dokonce sama byla schopna té vládě diktovat. Ostatně, podle mého názoru, konec studené války, nezpůsobilo NATO nebo CIA či žádná jiná západní instituce, to způsobili lidé jako Poláci a lidé, kteří se dokázali při diskusi okolo kulatého stolu postavit vládě a otevřeně říci, jestli tvrdíte, že my jako reprezentanti Solidarity neexistujeme, tak potom nemá cenu o něčem mluvit. Musíte uznat to, že vaše zahnání Solidarity do podzemí byla hrubá chyba. Pokud to uznáte, pak můžeme udělat další krok. To skončilo pádem Berlínské zdi a v Praze sametovou revolucí.
Po přednášce jsem položil profesoru Lukešovi ještě několik otázek.
ABE: Vraťme se do roku 1975, kdy se konala Helsinská konference. Není chybou, že dnes již toto prostředí výměny názorů neexistuje?
IL: Přesně o tom jsem dnes hovořil, Západ si myslel, že když začne prodávat na Východě cigarety Marlboro nebo Playboy, že všichni uvidí přednosti kapitalismu a to ostatní se postará samo o sebe, ale Helsinky jsou právě příkladem toho rozdílu kultur. Obě strany tam šly s naprosto jiným očekáváním. Rusové tam šli s úmyslem, aby Západ jim posvětil jejich teritoriální zisky po druhé světové válce a pokud tam bude napsáno, že hranice jsou definitivní. Západ věděl, co Rusové chtějí, ale vymínil si třetí koš, který se týkal lidských práv, konci cenzury, svobodu tisku. Z pohledu Brežněva to bylo jakousi zbytečností, jakési peří, které létá vzduchem. My jim podepíšeme dodržování lidských práv, ale co budeme dělat doma, do toho jim nic není.
ABE: Jakou úlohu v tom sehrál prezident Carter?
IL: Naprosto zásadní. Carter, ale přišel do úřadu až v roce 1977. V něm byla obrovská naděje pro Západ. Bohužel si většina lidí myslí, že studenou válku vyhrál Reagan, ve skutečnosti to byli Brzezinski a Carter, protože geniálně kombinovali zbrojení, kdy dokázali to, že Rusové neudrželi krok s americkou vojenskou technologií. V Rusku nejenže nebyl toaletní papír, brambory, ale i jejich vojenská technologie zaostávala za západní. Rusové nedokázali reagovat na výzvu, která přišla z oblasti hodnot. To byl dvojitý úder – zbrojení a lidská práva, což mělo obrovský pozitivní dopad na výsledek studené války.
ABE: Nedošlo po nástupu Ronalda Reagana ke stagnaci v tomto vývoji?
IL: Naprosto, protože přišli pragmatici, kteří neměli zájem na tom destabilizovat východní blok. Záměrem bylo uzavírat odzbrojovací dohody, ale hnutí jako Solidarita ho nezajímalo.
ABE: Neodráží se to ještě dnes v myšlení lidí. Západ dostatečně nereagoval na vraždu Němcova, nereaguje na to, že Navalnyj a Kara-Murza jsou v kriminále.
IL: Důvodem je, že tento druh potížistů destabilizují situaci. Podobné to bylo v osmdesátých letech, když Jaruzelski vyhlásil výjimečný stav, tak si ve Washingtonu vydechli, protože nikdo nevěřil, že situace se Solidaritou může zůstat do nekonečna a báli se, že kvůli tomu může vzniknout válka. Byli rádi, že díky tomu tato situace skončila a nezpůsobila válku.
ABE: Nepodceňujeme nyní skupinu disidentů v Rusku, kdy se může stát, že z malé skupiny lidí se stane disidentské hnutí…
IL: Zatím jsem to neviděl. Ukažte mi jeden případ, kdy domácí opozice dokázala něco pozitivního v Sovětském svazu nebo v Rusku.
ABE: Nevidíte nebezpečí v tom, že se již neklade důraz na svobodu svědomí, myslím třeba v tom, že hokejisté musí hrát proti svému svědomí v dresech LGBTQ. Není to porušení helsinských dohod?
IL: To je velice komplikované téma. Rovněž zde máme otázku rasismu. Když se podíváme na třetí koš lidských práv, vidíme ironii, jak se svět změnil. Západ tehdy tvrdil, že se lidé z východní Evropy mohou rozhodnout, v které zemi chtějí žít. Když se chcete rozhodnout přestěhovat do Ameriky, tak Amerika na vás čeká s otevřenou náručí. A teď je to přesně opačně…
ABE: Děkuji za rozhovor.
Aleš Březina
***
Oznámení Generálního konzulátu
v Torontu
rádi bychom Vás informovali o změně kontaktních údajů generálního konzulátu v Torontu pro případné využití v Satellite 1-416.
Jedná se o:
- změnu v emailové adrese na sjednání schůzek - nově : toronto.appointment@mzv.cz
-od 1. února 2023 zrušení faxového čísla (416 972 6991)
jk
***
Ohřívané jitrnice
Mám rád nízkorozpočtové filmy a covidová doba tomu svým způsobem nahrála. Mohl jsem se o tom přesvědčit během Torontských mezinárodních filmových festivalů v roce 2020 a 2021, kdy jsem jich mohl vidět hned několik za sebou. Pokud si vzpomínám na klasický nízkorozpočtový film, který na mne udělal největší dojem v době, kdy jsem objevoval filmové plátno (nebo jsem to slyšel poprvé jako rozhlasovou hru) byl nezapomenutelný šestadevadesátiminutový snímek Sidney Lumeta z roku 1957 Dvanáct rozhněvaných mužů (12 Angry Men). Vše se odehrává v jedné místnosti. Dvanáct porotců má rozhodnout o vině či nevině mladého muže, který je obviněn z vraždy svého otce. Tehdy jsem v americkém filmu poprvé viděl i Jiřího Voskovce, který není jako první, kdo se připojí k porotci, který otázku života a smrti obviněného bere vážně a dříve než se vysloví verdikt, chce udělat zodpovědné rozhodnutí. Postupně získávají další porotce. Zajímavá je situace, kdy pět lidí hlasuje proto, že obviněný je vinen a sedm lidí tvrdí, že je nevinen. Jazýček na misce vah překlopí nikoliv nikdo, kdo by měl svůj vlastní názor, ale člověk, který to chce mít, co nejrychleji za sebou. Dobře vycítí, že je to schůdnější cesta, jak ukončit nepříjemné odpoledne.
Film je černobílý a odehrává se v jedné místnosti. I zde je zajímavé, že se jednalo původně o divadelní hru. Zrovna tak se Nové divadlo rozhodlo uvést komedii Ohřívané jitrnice. Tentokrát se příběh neodehrává v jedné místnosti, ale v v dvou lokalitách a místnostech čtyřech, když nepočítáme úvodní titulky, které jsou na pozadí jízdy Prahou.
Ze začátku bylo poněkud obtížné zvyknout si na herce z Nového divadla na filmovém plátně. Zatímco v divadle se vše odehraje s přestávkou za 120 minut, což se většinou třikrát opakuje. Vše časově na sebe navazuje. V Jitrnicích herci Nového divadla vlastně dávají po dobu několika měsíců jednotlivé segmenty dohromady.
Obzvláště Bohdan Zatovkaňuk, který je zvukař, slyšel trávu růst i v několik desítek kilometrů vzdálené Mississauze. Diváci si třeba nevšimli, že při telefonním hovoru je jeden u telefonu na jaře, kde vše kvete a druhý s ním komunikuje uprostřed zimy, ale ti co tento film dělali si toho všimli a jsou sebekritičtější než byli ostatní diváci v budově Alliance Francaise.
Nemyslím si, že omezení, která zde v době covidu byla a díky, kterým Ontario dopadlo v době pandemie relativně dobře (pětkrát lépe než třeba v České republice a to nejen v počtu nakažených, ale i v počtu lidí s trvalými následky, či těmi, kteří zemřeli) byla tak katastrofální, že by se nedalo nic vytvořit.
Aleš Březina,
Foto ND: Nahoře vpravo: Radka Tamchynová a Martin Bonhard, uprostřed vlevo Adriana Kontrová-Soudek a Jan Šmíd, dole: při besedě po promítání B. Zatovkaňuk, R. Tamchynová, M. Bonhard, L. Kimlová, A. Kontrová-Soudek a J. Šmíd (chybí Vl. Straka).
***
Ztracený obraz posledního zastavení
Ochladilo se a prší. Vycházím z městské nemocnice a Nemocniční mířím podchodem pod železniční tratí na ulici Stodolní. Kapky deště dopadají na chodník, auta a nepromokavou kapuci. Přejdu Nádražní a třídou Čs. legií přicházím k ostravské bazilice. Chci se na chvíli skrýt před silným deštěm. V tom chladu a vlhku odpoledne cítím Velkopáteční smutek i ranně aprílovou nechuť probudit se k novému životu.
Před vchodem do baziliky se ke mně přiblíží muž středního věku v rozhalené a promoklé bundě s igelitkou v ruce. Jeho tvář prozrazuje příslušnost k etniku, které se netěší (a nejen zde) nejpříznivější pověsti a nejasným gestem žádá o peníze. Odmítavě zakroutím hlavou a otevírám těžké, dřevěné dveře.
Uvnitř je ticho a atmosféra smrti na kříži jen umocňuje odpoledne osamělých jedinců sedících a modlících se roztroušeně v dřevěných lavicích. Usedám v předposlední řadě a snažím se vnímat prostor místa, které znám od svého mládí intimně: žal, smutek, smrt, déšť, chlad. A najednou se u mé lavice zastaví zmoklý muž nejasného venkovního gesta a tlumeným hlasem mě opět žádá o almužnu. Nevím, jestli mě poznal.
Podívám se na něho.
Víte, jaký je dnes den?
Sobota?
Sobota? A není úterý?
Úterý? Úterý ne. Sobota.
Jeho nejistota je odzbrojující.
„Dneska je pátek. A víte, jak se mu ještě říká?“ ptám se ho.
To nevím.
Velký pátek. A víte proč Velký? Víte, co připomíná?
Zakroutil hlavou v zmoklém úžasu, že by se snad měl nějaký pátek jmenovat Velký, že by se snad mělo něco tento den připomínat.
Připomínat?
Jsou Velikonoční svátky, říkám mu.
Aha, ano Velikonoce.
A víte, co jsou Velikonoce? Co se o Velikonocích připomíná nebo snad i slaví?
Kroutí hlavou.
Slyšel jste někdy to jméno?
Jaké jméno?
Ježíš.
Ježíš? No ano, Ježíš, to ano.
A víte, co se mu stalo?
Nevím. Zemřel?
Ano, ukřižovali ho. Krutá smrt. A víte, proč ho ukřižovali?
Nevím.
A kdo ho ukřižoval?
Nějací křižáci?
A kdy se to stalo?
Myslím, že v roce 1390.
V roce 1390? A nebylo to dřív?
To nevím. Možná na začátku? Když byl Adam a Eva.
Adam a Eva byli rodiče Ježíše? zeptal jsem se.
Tak to nevím, ale něco jsem o tom jednou viděl v televizi, odpověděl.
A víte, co jsou ty velké obrazy na stěnách? Znáte ten příběh?ukazuji mu obrazy křížové cesty podél stěn baziliky.
Ticho a záporné gesto hlavy.
Tam vlevo u bočního vchodu příběh Pilátem začíná a tam vpravo vpředu hrobem končí, ukazuji mu na obrazy. Podívejte se na ně. Běžte se podívat. Třeba se tam něco dozvíte. I o sobě. Možná k vám jeden nějaký obraz promluví. Možná, že na vás promluví i ten poslední, který tam ale nevisí, možná čeká, až se na něho podíváte a ukáže se vám ve svém velikonočním světle. Nebo možná ten nepřítomný obraz čeká, až se mu vy sám ukážete ve své velikosti a světle.
Chvíli tam nehybně stál a díval se, ale po chvíli se místo obrazů otočil a podíval na mě opět s nataženou rukou.
Tak obrazy ne? Přece si vyděláváte nějaké peníze, říkám mu.
Ne, ne, nikdy jsem nepracoval, nepracuju celý život. Jsem v invalidním důchodu.
No ale i tak přece dostáváte peníze. Od státu.
To je ale málo, ten invalidní důchod.
Invalidní důchod ale určitě nejsou jediné peníze, které dostáváte.
To ne, ne, ale je toho pořád málo na zaplacení. Bytu, jídla, na děcka, šeptal.
Stál tam s nataženou rukou a díval se na mě svým zmoklým pohledem a mokré kapky deště se na jeho tváří měnily v pátečním chladu posvátného a nedotknutelného místa v krvavé kapky utrpení a bolesti na obrazech příběhu kříže cestou za město na Golgotu.
Podívejte. Tady a zde, to není nejlepší místo pro, no však víte co. Kdybyste alespoň znal ten příběh.
Pokýval hlavou, jakoby říkal, že tomu rozumí, že tady a zde to není to nejlepší místo pro, no však víme co, i když jindy, za jiných okolností, v jinou hodinu a den sváteční, tady a zde je to místo pro, no však víte co, ale to už je zase jiný příběh a je škoda, že ho nezná. Opravdu je to škoda?
Otočil se a zadíval se směrem k obrazu Cesty, na kterém Syn Člověka padá pod tíhou kříže. Stál tam v tichu pátečního odpoledne smrti a jeho hlava se lehce pohupovala ze strany na stranu, jakoby přemýšlela a rozhodovala se, jestli má se Synem člověka sestoupit do tmy pekla nebo sestoupit ještě hlouběji do pekla svého vlastního kříže. Byl by tíhu jeho kříže někdo schopen vyobrazit se stejnou nesnesitelnou přímočarostí, na kterou se nyní dívá ve své zmoklé existenci? Slyšel by vůbec, že Syn člověka s ním hovoří a padá i tíhou jeho vlastního pádu?
A slyšel jsem vůbec já, že Syn člověk se mnou hovoří a padá i tíhou mého vlastního pádu? Zaslechl jsem tíhu nesnesitelné přímočarosti v tom tichém hlasu mokrého zoufalství, nepřizpůsobivosti, vyvržení, předstírání, laciných vět, obviňujících emocí, her a představení o vině, o provinění, o zahanbující žádosti podržet tíhu kříže, který jeho hlas i ruku drtí k zemi a vede na místo kruté smrti za hradbami města?
Vstávám a odcházím k bočnímu východu potemnělé baziliky. V osamělé lavici se modlí opuštěná žena v nehybném usebrání: ruce sepjaté s hlavou skloněnou. Prožívá utrpení, žal, smrt? Jaká slova říká její modlitba? Jaká souvětí zní tichem její soustředěné mysli? O co prosí? O co žádá? Nebo jsou její slova a věty vzdor a výčitka? Opustil ji někdo? Bůh, manžel, dítě?
Ještě jednou se naposledy otočím, ale mokrý návštěvník u zadní lavice už nestojí. Odešel hledat svůj ztracený obraz? Odešel najít své poslední chybějící zastavení? Nezjevil se mi ale jen jako otazník Velikonočního tajemství? Vpředu před oltářem zhasla světla. Otevřel jsem dřevěné dveře a vyšel ven do těžkého odpoledne ukřižovaného pátku.
Karel Foustka, duben 2023
***
Třeba jste také nevěděli…
Před nedávnem jsem náhodou na internetu narazila na jméno Ivan Jandl (1937 v Praze -1987 také v Praze) a hned mi zaujalo, co se o něm psalo. Stal se prvním Čechem, který kdy obdržel prestižní sošku Oskara za nejlepší výkon v dětské roli a navíc i Golden Globe Award (Zlatý globus)!
Hned jsem se dala „do práce“ a zjišťovala o něm další podrobnosti.
Jedná se o protiválečný americko-švýcarský film z roku 1948 - The Search, přeloženo Poznamenaní. Film jsem si přes Amazon koupila a rozhodně koupě nelituji. Fascinující příběh, ale hlavně, sledovat malého chlapce v roli ztraceného dítěte byl úžasný zážitek. Emocionální drama; i když jsem se na zhlédnutí filmu dva dny připravovala, tak přeci jen si jeden opět velmi silně uvědomí, co tenkrát bylo a bezpochyby to zanechá stopy smutku i teď. A války nekončí a další umírají …Proč??
Druhého Oskara film získal za scénář.
I po velkém úspěchu Ivana Jandla, mu nebylo československou vládou povoleno, aby v zahraničí točil další filmy. V Československu měl film premiéru na festivalu ve Zlíně a téhož roku se objevil i v programu na Mariánskolázeňském filmovém festivalu, kde chlapec byl i přítomen. Další jeho promítání se již neuskutečnilo, protože z politických důvodů po převratu v únoru 1948, nebyl zájem prezentovat „zkaženou Západní buržoasní kulturu“ a namísto toho se preferoval socialistický realismus. Jandlovi chodily neustále obdivné dopisy a dostával ze zahraničí nabídky k natáčení dalších filmů. Jedna např. přišla i od mladičké Brigitte Bardot, že by s ním chtěla točit v Africe film o dětech. Kontaktovala ho také Shirley Temple, ale ani toto natáčení se neuskutečnilo, stejně tak jako i další nabídky, co přišly, neboť představitelé Československa rozhodli, že chlapec bude „zachován pro potřeby československého filmu“.
25. března 1949 dostal Ivan Jandl telegram od režiséra filmu, Freda Zinnemanna, že vyhrál speciální cenu Akademie pro dětského herce za svůj herecký výkon. Předání ocenění se však nesměl zúčastnit, takže cenu – Oskara – za něj převzal právě režisér filmu. Později si Jandl vyzvedl balíček na ředitelství Československého státního filmu, a když ho otevřel, tak byl velmi příjemně překvapen. Vedle sošky Oskara tam byl totiž i Zlatý globus, který udělují američtí filmoví kritici. Stal se tak držitelem dvou nejprestižnějších cen ve světě filmu, což se žádnému jinému Čechovi nepovedlo. Získal ocenění, mohl být slavný; slávy se ale nedočkal, kariéru mu zatrhli komunisté. I v dobovém tisku se našlo jen pár řádků o jeho úspěchu. Kvůli přijetí amerických ocenění mu nebylo ani umožněno vysokoškolské studium herectví. Pracoval jako úředník, výtvarný redaktor či průvodčí.
Herecky se realizoval ještě ve třech filmech, malé dětské role, zahrál si i na prknech ochotnických divadel, např. Gong, kde se později stal dramaturgem i režisérem. Profesně byl Ivan Jandl spjat i s Československým rozhlasem. V šedesátých letech působil jako hlasatel, před tím ve čtyřicátých letech byl členem Dismanova rozhlasového dětského souboru. Právě tam si ho pro roli ve filmu režisér Zinnemann našel.
Ve svém pražském bytě žil sám, měl cukrovku, nedodržoval předepsanou životosprávu, jejda, jejda! a tady nakonec při diabetickém záchvatu zemřel. Urnu s popelem jeho přátelé uložili v kolumbární stěně na Olšanském hřbitově. Teprve až po třiceti letech k nedožitým osmdesátinám, se urny s jeho ostatky ujala Herecká asociace a přenesla ji do svého hrobu na pražském Vyšehradě. Konečně se mu dostalo pocty a plného ocenění.
Její poslední představení bylo ve Vídni v roce 1957, kde s manželem až do jeho smrti v roce 1981 žila. Potom se vrátila a natrvalo se už usadila v New Yorku, kde také zemřela.
Během války nazpívala a nahrála Písně Lidice, jako vzpomínku na oběti Lidického masakru. Na klavír jí tenkrát doprovázel Jan Masaryk. Rok po konci války navštívila poválečné Českoslovenko a svoji návštěvu zahájila koncertem v Národním divadle. Do vlasti se vrátila i o rok později, kdy zde absolvovala koncertní turné.
Byla i talentovanou herečkou, divadelní režiséři ji přemlouvali, aby svůj talent věnovala divadlu, ale její pravou láskou byla operní pódia. Natočila i několik filmů, např. The Great Carusso, kde hrála po boku Mario Lanzy. Velké ocenění jí právě přinesl film Poznamenaní. Jedna scéna z filmu se odehrává v pražském bytě, kde rodina Malíků sedí kolem stolu a Jarmila Novotná hraje na klavír a zpívá. Hlas měla sytý a krásný. Rodinná idyla netrvala ale dlouho, ozve se bouchání na dveře a následoval Auschwitz.
Zpěvačka zanechala po sobě i spoustu nahraných elpíček. V newyorské hudební společnosti byla velmi známou osobností až do své smrti.
Film byl též první filmovou rolí mladého Montgomeryho Clifta, který se postavy Steva zhostil velmi dobře. No a jak se mezi námi děvčaty říká: „ ..za hřích by rozhodně stál.“
On byl tou třetí lahůdkou filmu.
Rozhodně se na film opět a brzy podívám, je jedním z těch, jak by Rosťa F. řekl, že má všechny tři „P“ – poučný, poutavý a působivý. Děj se sice pomalu odvíjí, ale filmu napětí neschází.
No a dejte si teď ruku na srdce, dozvěděli jste se něco nového, o čem jste nevěděli? Pokud ano, tak jsem velmi ráda.
A nakonec jedna moudrá rada od Vlastimila Brodského:„..neberte život moc vážně, stejně z něj nevyváznete živí“. Přeji příjemné jarní dny!
Naďa Humlová -Duben 2023
***
Cedulové hobby
A teď laicky k těm cedulím. Určitě jedna z nejzajímavějších je cedule propagující čokoládu Standard. Svým motivem je velice zvláštní. Nad celým motivem provedeným na ceduli panuje viditelně pouštní vedro, podtržené i zobrazením oázy a palem v pískové dálce. Samotný motiv je soustředěn na krvavou rvačku dvou kočkovitých šelem lva a leoparda o tabulku čokolády Standard. Celé je to vlastně proti pravidlům pravdy, tabulka čokolády by se ve vedru prakticky okamžitě rozpustila a nelze ani předpokládat, že by se šelmy rvaly o čokoládovou tabulku. A v takto zvláštně voleném motivu cedule, založeném na sice evidentních, ale efektních nepravdách je jasně zřetelné, o co tehdy reklamnímu návrháři šlo – upoutat zákazníka. Zvláštnost asi spočívá v opravdovém uměleckém cenění motivu cedule jako takovém a vlastně ve viditelné nepravdě je jasně dán i existující řád celé tehdejší reklamy – upoutat zákazníka.
U reklam, které cílily na mužskou skupinu mě upoutala reklama na zemědělské stroje firmy Melichar. Navíc vyobrazený statkář má jen nepatrný krůček od nějakého amerického farmáře. V tomto případě se lze ze sbírky dozvědět, že Melicharovy úspěšné sekací, žací a další zemědělské stroje později vytvořily základ vyráběného sortimentu za komunistů vzniklých státních a národních podniků především v Brandejsi. Takže nebudu to dlouho popisovat, prostě socialistická doba celý zemědělský um panu Melicharovi ukradla. Také známá žárovka Osram je více záležitostí mužskou, má od nepaměti zajímavé jméno, které je spojeno ze dvou chemických prvků, osmia a wolframu, které byly použity na světelné vlákno. Celá reklama pro mne není nikterak moc zajímavá, jen upoutávají zvolené barvy, žlutá, oranžová, bílá, které jakoby představovaly teplé světlo od žárovky. Zajímavostí je i tvar reklamy, kdy od samého počátku byl použit pro vyobrazení ovál, což opět navozuje tvar samotné žárovky.
Každopádně lze rozdělit umělecky motivy cedulí na velmi umělecké, středně umělecké, nízké až kýčovité. Bohužel se nezachovala jména těch, kteří motivy navrhovali. Také velkou zajímavostí jsou hlášky uvedené na cedulích. Jmenuji jen některé „Lesk jako blesk, „Na zdar“ (u kondomů značky primeros), „Ze Slanýho sladké“. „Helada – klenot pro pradleny“. Některé nápisy či hlášky představovaly i značnou sebechválu. Na příklad cídidlo VIm bylo opatřeno nápiem „čistí všechno! A ono tomu opravdu tak bylo!
Z cedulové publikace jsem nadšena, po prostudování se člověk mnoho nového dozví a to nejenom o vlastních reklamních cedulích, ale i o osobnostech české prvorepublikové reklamy, výrobcích reklamních cedulí v českých zemích před rokem 1948 a samozřejmě i názory dvou hlavních sběratelů Kamila Mittnera a Daniela Trávníčka, kterým tímto děkuji, že publikace vznikla. Nesmírně dobře s velkou vypovídací hodnotou působí relativně skromné texty o existenci konkrétních výrobních firem, o jejich podnikatelských aktivitách a v mnoha případech i o jejich zániku. Pro mne měla publikace ještě další osobní význam, neboť evokovala vzpomínky na předměty, které se v naší domácnosti užívaly, když jsem byla mladá nebo úplně malá holka – takže to nebyla jen lahvička s maggi, ale i dokonalé cídidlo s kterým jsme leštili válec pro horkou vodu v koupelně, zubní pasta Thymolyn, mýdlo s jelenem, ale i s rakem, krémy na obuv, gumové podpatky od Bati, náhražky kávy, smaltované nádobí, máminy voňavky především 4711, tátovo vybavení pro výrobu cigaret a mnohé další.
Jana Fafejtová – Praha, Foto internet: Staré reklamní cedule
***
Úmrtí
Dana Němcová
(14. ledna 1934 Most – 11. dubna 2023)
Byla českou psycholožkou, kritičkou a disidentkou komunistického režimu, jedna z prvních signatářek Charty 77, v níž později také vykonávala roli mluvčí, a spoluzakladatelkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Po sametové revoluci byla v letech 1990–1992 poslankyní Sněmovny národů a Sněmovny lidu Federálního shromáždění za Občanské fórum, později za Občanské hnutí.
Narodila se do rodiny učitele. Dětství prožila postupně v Kladně a Novém Městě nad Metují. V 50. letech vystudovala psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1979 byla 6 měsíců vězněna na Ruzyni a následně podmínečně odsouzena ke dvěma letům odnětí svobody za podvracení republiky. Poté, co nesměla vykonávat psychologickou praxi, pracovala jako uklízečka. K dalšímu zatčení došlo během tzv. Palachova týdne v lednu 1989, kdy se účastnila vzpomínky u pomníku svatého Václava na Václavském náměstí.
V listopadu 1989 se stala spoluzakladatelkou Občanského fóra. Dne 30. ledna 1990 zasedla v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci do české části Sněmovny národů (volební obvod č. 1 – Praha 1, 2, 7) jako bezpartijní poslankyně, respektive poslankyně za Občanské fórum. Po volbách roku 1990 zasedla do Sněmovny lidu za Občanské fórum. Po rozkladu OF přešla v roce 1991 do poslaneckého klubu Občanského hnutí. Ve federálním parlamentu zasedala do konce funkčního období, tedy do voleb roku 1992.
V roce 1955 se provdala za psychologa a katolického intelektuála Jiřího Němce (1932–2001) a měla s ním 7 dětí. Jiří Němec odešel v roce 1983 pod nátlakem v rámci akce Asanace do exilu do Rakouska. Jejím synem je mj. fotograf Lidových novin Ondřej Němec, zetěm Martin Palouš a byl jím také Mejla Hlavsa. Její dcera Markéta Fialková a syn Jakub již zemřeli.
Wiki
Vzpomínka na Danu Němcovou od Petra Pospíchala v Deníku Referendum
***
Emil Veber
(22. 5. 1927 – 17. 4. 2023)
Z neděle na pondělí zemřel bratr Emil Veber. V květnu by se dožil 96 let. Klidná síla s báječnými prognostickými schopnostmi vršovického sboru ČCE. Podle mě nejdéle sloužící pokladník evangelické církve. Začal v 50. letech a končil teprve (nepletu-li se) v roce 2020. V prvé řadě byl ale Emil skvělý, vytrvalý a skromný člověk, na kterého bylo vždycky spolehnutí. Moc děkuji vám všem, kteří jste ho navštěvovali. Opravdu moc mu to pomáhalo.
Matěj Opočenský
***
Sport
Slavia měla v derby smůlu, ale opět vede tabulku
Ve vršovickém derby zdolala Slavia Bohemku 3:0, zatímco Sparta hrála nerozhodně v Uherském Hradišti 1:1. Dvě kola před koncem základní soutěže mají obě mužstva 62 bodů, ale Slavia má lepší bilanci ze vzájemných zápasů i skóre.
Na Slovensku vede ligu stále Dunajská Streda s náskokem tří bodů před Slovanem Bratislava.
Ve finále hokejové extraligy vede obhájce titulu Třinec nad Hradcem 3:2 na zápasy, když hradečtí odvrátili v prodloužení 2:1 první mečbol a dalším vítězstvím 3:0 i druhý.
Na Slovensku se staly mistrem Košice, které zvítězily nad Zvolenem 4:1.
Na MS v hokeji žen zvítězily ve finále Američanky nad Kanadou 6:3. Za nimi skončily jako třetí české hokejistky
Podrobnosti z fotbalu naleznete zde:
Na dotazy čtenářů odpovídá český právník Jaroslav Horký
Moje představa je se teď v důchodovém věku vrátit zpět do České republiky. Jelikož jsem v České republice nikdy nepracoval nemám nárok ani penzi. Jak je to se zdravotním pojištěním? Mohu ho V České republice mít. Podotýkám, že jsem občanem ČR a USA.
V České republice nám byly vráceny nemovitosti. O správu a provoz těchto nemovitostí se staral náš přítel. K jednání od nás obdržel generální plnou moc. Před týdne mi bylo známými z vesnice sděleno, že nemovitosti jsou přepsány na jeho jméno. Jelikož máme trvalé bydliště právě u tohoto domu informaci jsem neobdrželi. Také jsme nic prodávat nechtěli. Co s tím můžeme dělat?
Je mi líto,že se takovéto věci stávají a to poměrně často. I zde platí heslo „důvěřuj ale prověřuj“. Doporučuji se urychleně obrátit v České republice na advokáta, realitního makléře, aby Vám celou záležitost prověřil. Popřípadě se osobně dostavte na příslušný katastrální úřad kde zjistíte zda to tak skutečně je. Příslušný katastrální úřad má k dispozici také veškeré dokumenty vztahující k vlastnickým právům k nemovitosti. Tam obdržíte z těchto dokladů veškeré kopie. Po analýze těchto dokumentů je následně nutno zvolit taková opatření, která ochrání Vaše zájmy. Posouzení a další postup nechte vždy na odbornících.
Nedávno jsem zdědil po otci movitý majetek v Čechách. Při projednávání dědictví bylo mým právním zástupcem sděleno, že vlastnil ještě další nemovitosti, které však byly prodány, a to na základě plné moci kterou udělil jedné známé před několika lety. Tyto nemovitosti ona prodala pár dní před jeho smrti. Kdy ani on jíž nevnímal svůj zdravotní stav, natož aby rozhodoval o majetku. Nikdy jsem jako zákonný dědic neobdržel žádné peníze z tohoto majetku. Co mám dělat v tomto případě dělat?
Okamžitě si najměte svého právního zástupce v České republice. Ten prověří veškeré skutečnosti a navrhne řešení v celé záležitosti. Patrně se budete muset jeho prostřednictvím, taktéž obrátit na policii České republiky. Ta prověří zda se chováním Vaše známa nedopustila vůči Vašemu otci a potažmo i Vám trestného činu.
Prý došlo ke změně týkající se udělování občanství České republiky ve prospěch krajanů a jejich dětí, vnuků, pravnuků. Je tomu skutečně tak?
Skutečnost je taková, že opravdu svítá v tomto směru na lepší časy. Do současné doby totiž platil zákon, ze kterého byla vyškrtnuta možnost získání státního občanství pro děti bývalých občanů Československa, kteří občanství ztratili ještě před rokem 1989. Dne 24. 7. 2019 byl v senátu schválen pozměňovací zákon týkající občanství, a to ve prospěch krajanské komunity. Teď, již záleží na podpisu prezidenta České republiky a následně již bude snazší vyhovět žádostem o získání občanství.
Kdy: 23.04.2023 17:00 - 19:00
Kde: Kostel Sv. Václava, 496 Gladstone Avenue, Toronto, Ontario
Generální konzulát ČR v Torontu ve spolupráci s hudebním cyklem Nokturna ve městě si Vás dovoluje pozvat na koncert Tomáše a Evy Jamníkových a Isabel Keleti k výročí 30 let samostatné České republiky.
Program:
Leoš Janáček: Pohádka
Marko Ivanović: Tři triviatury pro housle a violoncello
Bohuslav Martinů: Duo č. 2 pro housle a violoncello
(přestávka)
Antonín Dvořák: Klid lesa
Antonín Dvořák: Když mne stará matka
(arr. pro cello a klavír)
Bedřich Smetana: Píseň z 6 lístků do památníku (arr. pro cello a klavír)
Bohuslav Martinů: Romance – kanadská premiéra
Bohuslav Martinů: Variace na slovenskou lidovou píseň
Josef Suk: Elegie pro housle, violoncello a klavír
Vstupné: 25 CAD -
Po koncertě je možno zakoupit večeři.
***
Violoncellista Tomáš Jamník studoval na hudebním gymnáziu v Praze u Mirko a Martina Škampových, pokračoval na HAMU u Josefa Chuchra. Poprvé na sebe upozornil, když jako jedenadvacetiletý zvítězil na 58. ročníku mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro v roce 2006. V letech 2007–2010 studoval ve třídě Jens Petera Maintze na Universität der Künste v Berlíně, současně získal stipendium u nadace Villa Musica. V roce 2010 byl přijat do dvouletého stipendijního programu Karajan Akademie, díky nemuž měl možnost hrát jako člen Berlínské filharmonie a zdokonalovat se u jejího koncertního mistra Ludwiga Quandta. V roce 2011 se stal finalistou a držitelem zvláštní ceny na soutěži Pierre Fournier Award v Londýně. Tomáš vystupuje s předními orchestry (Philharmonia Orchestra London, Česká filharmonie, Jerusalem Symphony Orchestra), věnuje se také komorním recitálům. Právě myšlenka intimního spojení posluchače a interpreta jej dovedla k realizaci projektu Vážný zájem, který propaguje domácí a salónní koncerty a upozorňuje na fakt, že v těchto podmínkách se vážné hudbě v minulosti dařilo. Vážný zájem se stal nejúspěšnějším projektem vážné hudby v České republice za poslední desetiletí. Jeho srdcovou záležitostí je osobnost houslisty a pedagoga Otakara Ševčíka. Po stopách slavného houslisty se vydal i do USA, kde získal Fulbrightovo stipendium. Působí také jako lektor Ševčíkovy akademie v Horažďovicích.
Houslistka Eva Jamníková absolvovala Hochschule für Musik Carl Maria von Weber v Drážďanech u Ivana Ženatého a Kunstuniversität Graz u Eszter Haffner. Během studií se stala členkou Drážďanské filharmonie, v letech 2012–2019 byla členkou skupiny prvních houslí v Neubrandenburger Philharmonie. Již během studií rozvíjela svůj zájem o přesah hudby do jiných sfér umění, zasloužila se například o zhudebnění fotografií Jana Ságla na vernisážích ve Vídni a v Praze. Věnuje se elementární hudební pedagogice, kterou v současnosti studuje na Universität der Künste v Berlíně. Její snahou je rozvíjení sluchového vnímání a kultivace hudebního a pohybového vyjadřování zvláště u předškolních dětí. Je stejně jako její manžel lektorkou Ševčíkovy akademie.
Klavíristka Isabel Keleti je původem z Kansasu, v současnosti žije v New Yorku. Vystudovala Mannes School of Music v New Yorku, kde vyučoval mj. Bohuslav Martinů. Poslední rok studovala na Janáčkové akademii múzických umění v Brně u prof. Jana Jiraského v rámci Fulbrightova stipendia. V roce 2019 vyhrála dvě mezinárodní ceny v Číně the ROXE MTSY International Music Competition in Xi’an and BIMFA Solo Piano Competition in Beijing. Je ceněnou pedagožkou. Vystupovala v Carnegie Hall či Teatro Pavone v Perugii. Je jednou ze zakladatelek aktivity Piana bez hranic. O hudebním vzdělávání píše a přednáší na mezinárodních fórech.
***
Zpět do kina na Hotdocs
We would like to share with you that four films from young Czech filmmakers Greta Stoklassa, Soňa G.Lutherová, Veronika Lišková and Marie Magdalena Kochová were selected to the program of the 30th Canadian International Documentary Festival taking place from April 27 to May 7 in Toronto and on-line in Canada.
***
Blix not Bombs by Greta Stoklassa
Blix Not Bombs | Hot Docs
***
The Visitors by Veronika Lišková
The Visitors | Hot Docs
* Veronika Lišková will attend the April 29th screening in person
***
Happy Man by Soňa G.Lutherová
A Happy Man | Hot Docs
***
Shells by Marie Magdalena Kochová
Shells | Hot Docs
***
More information about the festival, which this year is celebrating its 30 anniversary, can be found at Home | Hot Docs
***
CZECH THAT FILM
Kdy: 26.05.2023 18:30 - 28.05.2023 20:00,
Kde: Revue Cinema 400 Roncesvalles Ave, Toronto ON M6R 2M9
Po covidové pauze GK Toronto vás srdečně zve opět do kina na filmový festival CZECH THAT FILM. Ve spolupráci s Českými centry přinášíme čtyři silné příběhy pro všechny generace. Festival nabídne romantickou komedii i rodinná dramata a historický sportovní snímek.
***
Spolu / Together
Pátek 26. května v 18:30
Drama, rodinný film Režiséři: David Laňka, Martin Müller
Hrají: Štěpán Kozub, Veronika Žilková, Kamila Janovičová
Délka: 120 min. Rok: 2022
https://www.youtube.com/watch?v=Hof4Ji9XwpI
***
Sobota 27. května ve 12:30
Srdce na dlani / Heart to Heart
Romance, komedie Režisér: Martin Horský
Hrají: Boleslav Polívka, Eliška Balzerová, Jana Pidrmanová
Délka: 95 min. Rok vzniku: 2022
https://www.youtube.com/watch?v=fD-mDqeiaqg
***
Neděle, 28. května ve 14h
Buko
Rodinný fillm Režisérka: Alice Nellis
Hrají: Anna Conová, Petra Špalková, Martha Issová
Délka: 112 min. Rok: 2022
https://www.youtube.com/watch?v=Noi1M5UK7Z0
* Online Q & A s režisérkou Alice Nellis po skončení filmu
***
Neděle 28. května 2023 v 18h
Poslední závod / The Last Race
Historické drama Režisér: Tomáš Hodan
Hrají: Kryštof Hádek, Judit Bárdos, Marek Adamczyk
Délka: 102 min. Rok: 2022
https://www.youtube.com/watch?v=qlOO0yljKso
***
