Přibylo lidí v nouzi, kteří zvoní na naši faru

Jonatan Hudec, evangelický farář, Mladá Boleslav.

„Covid mi změnil život pracovně. Musel jsem změnit styl toho, co dělám. Zrušila se všechna setkávání s lidmi, kostel při první vlně zel prázdnotou a zeje znovu. Nejdřív jsem se pustil do pořádání archivu a začal jsem hodně telefonovat se členy sboru, respektive s těmi, u kterých jsem se domníval, že by se mohli cítit opuštění.

Začal jsem od nejstarších, ale překvapilo mě, že někteří nijak zvlášť vyděšení nebyli. Působili na mě statečně. Tedy samozřejmě ne všichni. Někteří se báli i vyjít z domu. U mladších lidí jsem naopak cítil dost velký respekt.

Samota byla asi první otázka, na kterou jsem se v těch telefonátech ptal. „Jste s někým v kontaktu? Potřebujete nakoupit? Potřebujete další podporu? Mám se zastavit? Nebojím se a duchovní služby jsou povolené.“ Většinou ale lidé z opatrnosti o osobní návštěvu nestáli.

Celkově mi většina nepřipadala tak opuštěná, jak jsem čekal. Možná je starší generace více zvyklá trávit čas o samotě a sama se o sebe postarat. Jednou za týden je přijde zkontrolovat potomek a zbytek zvládnou.

Některým ze starších jsem musel také vyvracet různé dezinformace. Štvalo mě, jaké nesmysly lítaly všude kolem. Ty řeči, že jistě není náhoda, že pandemie zasáhla západní svět, že nevíme, zda to spustili Číňané, nebo Američané… Takovému spiknutí pár lidí věřilo.

S novou situací jsem se vyrovnával po svém. Hledal jsem způsoby, abych taky mohl aspoň trochu mezi lidi. Doma máme pět dětí, se kterými to bylo náročné. Naštěstí jsme se mohli o domácí výuku dělit s manželkou. Ale mám-li být upřímný, domácí vyučování mě hrozně štvalo už od prvního zavření škol. A myslím, že štvalo i naše děti. Bylo náročné skloubit rozvrhy, aby se podělily o dva notebooky. Ohlídat, aby byl každý v čase svého předmětu online, je náročné i dnes.

Protože mám jako otec pěti dětí dodávku, nabídl jsem mladoboleslavské organizaci Luma, která pomáhá lidem v nouzi, že jim budu dovážet potraviny. Tím jsem z karantény občas utekl. Skočil jsem do dodávky, jel do potravinové banky do Prahy, naložil dvě palety jídla a vezl je do Lumy nebo do střediska Naděje.

Občas bylo nutné dojet na odlehlá a zanedbaná místa. Třeba do romského ghetta do Žebic jsem vezl pitnou vodu. V té době byli místní odkázáni na převařenou bahnitou vodu ze špinavého potoka. Tímhle putováním jsem se setkal se spoustou zajímavých, obětavých lidí a koronakrize mě dostala do míst, kam bych se v životě asi nepodíval.

Na faře máme také sklad potravin a hygienických potřeb, které tu dlouho ležely. Nabídl jsem je také organizaci Luma a hned se našlo využití v trochu zanedbaném bloku domů v Benátkách nad Jizerou. Na dvorku jsme tehdy stáli v rouškách trochu vyjukaní – byl zrovna zákaz shlukování více lidí – a z okolních vchodů vycházeli zvědavci převážně z romských rodin. Majitel objektu je pak vyvolával a my jsme jim podle počtu přihlášených lidí vydávali základní potřeby jako toaletní papíry. Byl to hezký i adrenalinový zážitek.

Lidé si pro pomoc samozřejmě průběžně chodili i k nám na faru. Už na jaře se tu začala objevovat řada z těch, kterým jsem kdysi nějak pomohl. Třeba přišla paní se čtyřmi dětmi, že brzy skončí na ulici, protože jí dobíhá nájemní smlouva. Tu jsem nakonec asi na pětkrát stěhoval do nezkolaudovaného prostoru na kraji Boleslavi.

Bylo to s ní náročné, protože má problémy s pitím. Štvalo mě, jak to celé neschopně zorganizovala. Půl dne nechala ve vedru samotné děti hlídat věci na chodníku, zatímco vysedávala v původním bytě a já s pár schopnějšími pomocníky nosil a vozil.

Mnozí sociálně slabší měli problémy celé léto a žádosti o pomoc postupem času zase houstnou. Těch, kteří zvoní u dveří fary, že se ocitli v nouzi, přibývá. Snažím se je ale upozorňovat, že nejsme organizace, která umí pomoc poskytnout strukturovaně a organizovaně. Že nejde o to, jednou začas jim dát balík jídla.

Často jsem jen slyšel: „Já mám ještě kamarádku, je na tom zle, tak vám ji sem taky pošlu.“ Za chvíli došla paní s kočárem a prosbou o pomoc. Na tohle je ale potřeba sociální pracovník, někdo, kdo ví, jak situaci konkrétních lidí řešit komplexně. Teď pomalu přichází zima a za pár týdnů budou mrazy. Ne že bych na to, co přijde, čekal s hrůzou, ale musíme se na to i u nás připravit. Protože ti, kdo dosud žili ze dne na den, se na horší časy moc připravit ani nemůžou, a asi skončí odkázáni na různé formy pomoci. Osobně se nebojím, asi díky jarní solidaritě pomáhajících. Tahle doba nás všechny bude něco stát a měli bychom přijmout fakt, že se budeme muset v lecčems uskromnit. Nejspíš se začne dost propouštět a pak budeme jako společnost muset začít hledat cesty, jak nepomáhat jen takhle nahodile a živelně jako na jaře. Už to nepůjde stylem, že přijdu, zazvoním u fary a něco dostanu.

Myslím ale, že zkušenosti z první vlny mohou dnes posloužit v té druhé. Tehdy se kromě mnohých trhlin ukázala i síla všemožných záchytných sítí a části naší společnosti. Věřím tedy, že se podaří najít dobré způsoby, jak lidem, kteří by záchytnou sítí propadali, lépe pomoci. Na druhou stranu počítám s tím, že zvonících u fary ještě přibude, a až zásoby dojdou, pokusím se zase nějaké sehnat. I okamžitá pomoc mi dává smysl.“

Renata Kalenská Deník N, zaslala Pavla Matysová

***