Po třiceti letech spolupráce
Ale dnes vidím je jasněji,
než tenkrát kdybych se díval,
slyším, jak v tisíce peřejí
dělí se rodných vod příval.
Očima našeho dítěte
do kraje dívám se znovu:
Z bláta si osud uhněte,
anebo ulije z kovu?
Fr. Hrubín: Zpíváno z dálky - Písně pro ženu
Něco z Hrubínovy básně o osudu ulitém z kovu mně připomnělo Aleše Březinu, který v okupovaném komunistickém Československu odmítl nastoupit do armády. To byla opravdu drzost. V té zemi a v té době to byl úplný zločin. Podařilo se mu, že to přežil a s pomocí zahraničních přátel, Amnesty International a Československého národního sdružení se dostal do Kanady a zde ve své cestě pokračoval. Začal pracovat jako redaktor v Masarykově ústavu v Novém domově. Kde byl nejprve předsedou dr. Karel Jeřábek, později Jan Trávníček. Pohled Březiny a Trávníčka na dělání novin byl poněkud odlišný. Zatímco Jan Trávníček chtěl vše dělat z Masaryktownu, Březina byl individualista a v roce 1989 odjel do Československa a nastal opět konflikt. Samozřejmě vnucovat cokoliv Aleši Březinovi bylo nemoudré. To si vedení Masarykova ústavu neuvědomovalo. Nakonec to dopadlo tak, že po sametové revoluci v roce 1990 místo opustil a začal budovat nový časopis Satellite 1-416.
Zde jsme zažili různé věci. Přišla doba, kdy se znovu začalo diskutovat o vyznamenání bratřím Mašínovým. Značná část ČSSK toto vyznamenání podporovala, dokonce žádala, aby byli vyznamenáni prezidentem. Domníval jsem se s panem Březinou, že by to pouze snížilo cenu vyznamenání pro jiné. Tehdy z toho byla dost velká bitva. Články, které jsem napsal do Satellitu vyšly, jak česky, tak anglicky v internetové verzi vydávané v Evropě. Nakonec k prezidentskému vyznamenání nedošlo a myslím, že jsme na tom měli značnou zásluhu. Druhý článek, který vzbudil pozornost bylo rozloučení s Josefem Škvoreckým. Tehdy slavný spisovatel řekl: „Nikdy si nezapomenu, že jsem to přežil!“ To jsem vždycky považoval za jednu z nejvznešenějších vět, které jsem slyšel.
Aleš Březina byl výborným sportovním redaktorem. Byl jedním ze spoluautorů anglicky vydané publikace King of the Ice – History of World Hockey, česky mu vyšla v nakladatelství Eman kniha Řetěz bláznů. Nejedná se o jednoduchého člověka, ale o člověka, který se dívá na život z mnoha perspektiv, mnohé zažil a nebylo to vždy příjemné. Nakonec časopis, který založil, vydržel třicet let a byly tam články, které zasluhují pozornost. V jeho knize je neklid, do kterého jsem nikdy nevstoupil, ale je zde hloubka a je vidět, že život neměl jednoduchý. Začínal jako teolog, nestal se farářem, ale občas zde v Torontu kázal v Československém baptistickém sboru. Udělal i jiné věci – film …a andělé jeho bojovali, který byl promítán na festivalu Finále v Plzni v roce 2000. Setkával se s návštěvníky Torontského mezinárodního filmového festivalu, Satellite byl mediálním partnerem pro Filmový festival EU i pro festival českého filmu Czech That Film. Do komunity přinesl prvky, které zde před tím nebyly. Mimo jiné působil i jako pokladník torontské odbočky ČSSK a dosáhl vždy vyrovnaného rozpočtu, což se jednotlivým pobočkám této organizace častokrát nepodařilo.
Jedním z dlouhodobých podporovatelů Satellitu je český podnikatel Milan Kroupa, což byla záslužná spolupráce. Vzhledem k mému věku je Aleš Březina mladík, za nějaké dva roky bude mít Milan Kroupa osmdesátiny a tak by bylo dobré, kdyby došlo k ještě jednomu vydání Satellitu k tomuto životnímu výročí. Jelikož pan Březina dokáže udělat mnohé věci, tak ani tato věc není nemožná.
Svým způsobem změnil tvář Toronta. Je to třicet let, co založil Satellite, občas jsem mu pomohl. Byla to léta plná úsilí, zápasu o pravdu, o spravedlnost, o lásku. Možná, že díky Satellitu se jednou někdo bude podivovat nad tím, co se zde vše v Torontu na přelomu tisíciletí dělo.
Josef Čermák
***