Letošní digitální Filmový festival EU

Filmový festival Evropské unie (EUFF) se v letošním roce představí divákům virtuálně ve dnech 13. - 29. listopadu. Za Českou republiku zde byl film  Nabarvené ptáče českého režiséra Václava Marhoula. Osobně nepokládám tento film za dobrou volbu, což je můj názor a neberu nikomu jeho vlastní. Hlavně mně vadilo, že tento film byl již na TIFF v roce 2019. Také jsem nebyl nadšen z toho, že byl namluven slovanským esperantem. Proč ne tedy rovnou esperantem? Proč k tomu vymýšlet další zpitvořenou řeč. Mnohé scény byly předvídatelné. Některé mně připadaly jako plagiát z jiných hororů.

Během festivalu se jednalo o bezprecedentní spolupráci Delegace Evropské unie s Kanadským filmovým institutem, Filmovým festivalem Evropské unie v Torontu, Cinématèque ve Vancouveru a s velvyslanectvími a konzuláty členských států EU zde v Kanadě.

Diváci si mohly vybrat z rozmanité škály 27 filmů, které představují romantické komedie, historická dramata i politické thrillery. Filmy jsou uváděny v původních jazycích s anglickými (francouzskými) titulky.

Každý film byl živě vysílán po dobu 48 hodin, což všem divákům zaručilo  dostatek času při jeho sledování. EUFF letos nabízela i rozhovory s mnoha tvůrci filmů, jejichž díla bylo možné během festivalu zhlédnout.

Slovensko bylo reprezentováno filmem Loli Paradička; zde cituji obsah filmu podle ČSFD: Na jarmarku Veronka ukradne Milanovi z jeho stánku dva turecké medy. Když muž zjistí, že to udělala jen proto, že měla hlad, slituje se nad ní a koupí jí oběd. Ona se na oplátku nabídne, že mu bude dělat prodavačku. Začíná sbližování dvou outsiderů - jemu nepřekáží, že je Romka, a jí zase nevadí, že on nemá nohu. Romantickou komedii z východního Slovenska zdobí jiskřivý herecký výkon obou protagonistů a autentický šarišský dialekt. Nejen východoslovenské nářečí, ale i autentická rómština. Nelze se nezamilovat do krásné Veroniky, ale realitou je, že tato romance pro Milana i pro Veroniku špatně skončí.

Filmový festival EU je svým formátem dosti neobvyklý. Jsou zde filmy různého žánru – od komedií, přes historické filmy až po dokumenty. Můžeme zde vidět produkce zemí, které na velkých festivalech většinou nejsou zastoupeny. Pokud si něco pamatujeme o Lucembursku z našeho mládí, tak je to Radio Luxemburg, které bylo v Československu  tu lépe tu hůře slyšitelné, ale z kterého jsme poslouchali Beatles, Stones a další skupiny, uváděné anglicky svérázným hlasem moderátora a vždy v celou hodinu proložené zprávami. Lucemburský režisér Andy Bauch nás vrací do této doby ve filmu Ztraceni v osmdesátých (Lost in the 80‘s). V této nevelké zemi se hovoří čtyřmi jazyky a film je uveden ve svérázné lucemburštině s anglickými a francouzskými titulky. Přes dosti nezáživný začátek o vzniku finančního centra v této zemi se dostaneme až k okamžiku, kdy Lucemburčani hledají svou identitu, kulturu, začínají dělat svůj vlastní film na 8 mm a 16 mm kameru. Nechtějí přijímat americké či západoevropské velkoprodukce. Připomíná to český anderground ze stejného období. Film je mozaikou vyprávění dnes již pamětníků, pokud ještě žijí, jsou ve věku nad sedmdesát let a dokumentů z osmdesátých let, kdy se používal kazetový magnetofon a první VHS. Paradoxně tento rozkvět lucemburské druhé kultury končí pádem Berlínské zdi. Pozornost veřejnosti i v Lucembursku se nasměrovala na východní Evropu.

O deset let dříve do sedmdesátých let v Portugalsku nás zavede film Snu. Dnes by to bylo zřejmě zcela normální, ale v té době byl skandální vztah mezi ministerským předsedou Franciscem Sá Cameirem a dánskou vydavatelkou Ebbou Merete Sedenfaden, která měla přezdívku Snu. V padesátých letech se provdala z Dánska do Portugalska, kde založila nezávislé vydavatelství. Po propuknutí milostné aféry těsně před volbami, kdy Cameiro a Snu odletí na státní návštěvu do Spojených států, kde pro milenku premiéra nebylo místo v oficiálním protokolu a Cameira začínají opouštět jeho partajní kolegové se Cameiro rozhodne letět se Snu na předvolební kampaň do Porta. Letadlo se však krátce po startu zřítí a oba v troskách za záhadných okolností zahynou.

Ještě o deset let dříve, přesněji v roce 1966 natočil francouzský devětadvacetiletý režisér Claude Lelouch film Muž a žena s Anouk Aimée a Jean-Louis Trintingnantem. Po víc, jak půl století se režisér k tomuto tématu vrací. Sám osobně jsem neviděl film Muž a žena po dvaceti letech z roku 1986. Zatímco bývalý automobilový závodník žije ve vzpomínkách na Anne, skutečná Anne za ním přijde, ale on ji dlouho nepoznává. Mottem pro film je citát z Victora Huga: Nejlepší roky našeho života jsou ty, které jsme ještě neprožili.

Období těsně po druhé světové válce je pozadím maďarského filmu Attily Szasze Pábení. Podvodník, který tvrdí, že zná zmizelé za války, jejichž příbuzné vyhledává přes inzeráty v novinách, se náhodou setká se ženou, jejíž muž rovněž zmizel. Ten se však vrátí, není to však hrdina, ale válečný zločinec. Spíše než o romanci, jak je uvedeno v programové brožuře, se jedná o horor.

Do světa umění nás zavedly dva filmy. Holandský Dirigentka. Pravdivý příběh o první ženě dirigentce Antonii Brico, která se narodila v Holandsku, ale v dětství se přestěhovala s adoptivními rodiči do Ameriky. Vrátila se do Holandska a na přelomu dvacátých a třicátých let vystudovala v Berlíně. Jako dirigentka se vrátila do Spojených států, kde stále narážela na předsudky. Přestože se jí podařilo dirigovat i mužský symfonický orchestr, řídila převážně ženský soubor. Druhý z uměleckého prostředí byl finský Helene se odehrává v roce 1915 a vypráví o malířce Helen Schjerbeck, která žije zapomenutá na venkově u svých rodičů, kde jí objeví amatérský malíř Einar Reuter. Film zaznamenává jejich komplikovaný vztah, protože Einar je o mnoho mladší a chce mít svou rodinu. Hlavní roli vytvořila skvěle Laura Birn, která před natáčením prošla kursem u profesionální malířky, takže dokonale nejen hraje, ale i míchá barvy a umí se postavit k plátnu, což se většinou u filmu o umělcích nevidí.

Podobná témata se objevují i ve dvou filmech z protestantského prostředí devatenáctého století v dánském Před tím než začne mrznout a estonském Pravda a spravedlnost. V obou se jedná o příběh zbožných farmářů, kteří zapomenou na etický rozměr pravdy a lásky. V prvním to začne, když farmář dá přednost a provdá svou dceru bohatému švédskému přistěhovalci. V druhém, když majitel farmy obviní lživě svého soka, který mu před tím zastřelil psa.

Do nejvzdálenější historie nás zavedl rakouský film Angelo, příběh nigerijského chlapce Angelo Solimana (1721-1796), který je přivezen na rakouský dvůr, aby se podrobil výchovnému experimentu rakouské hraběnky. Šokuje však společnost tím, že se chová jako svéprávný jedinec a tajně se ožení s bílou ženou. Silný příběh  Markuse Schlleinzera, který v minulosti spolupracoval s jiným rakouským režisérem Michaelem Haneckem.

Poněkud zklamáním byly filmy z východní Evropy. Opět je zde podobnost – oba byly ze současnosti a školního prostředí. Bulharský Atrakce. o učitelce, která je zároveň profesionální tanečnicí a rumunský Příběh letní lásky o profesorovi matematiky na Bukurešťské univerzitě, který kromě vážného vztahu s Irinou má občas něco i s některou studentkou. Brání se tím, že to nejsou jeho studentky, což v dialogu s jeho kumpány rovněž profesory nezní přesvědčivě.

Díky digitální technologii a společnému úsilí konzulátů EU, jsme tedy přece jen mohli letos zhlédnout v Torontu alespoň nějaké evropské filmy, což nám letošní Torontský mezinárodní filmový festival odepřel.

Podle zpráv, které jsme obdrželi před uzávěrkou tohoto vydání FFEU vidělo letos více než 25000 diváků. Jsme rádi, že jsme se mohli zúčastnát tohoto projektu. 

Aleš Březina

***