Seskok je odložen o týden, který uběhne velice rychle. V neděli odpoledne jedu k Bobovi, kamarádovi z naší krásné ulice v Torontu, který má “chalupu” (spíš hotel pro nejmíň 10 hostů) právě na Wasaga Beach. Povečeříme, pokecáme, přespím. Po snídani vyrážím na Wasaga Beach Sport Center. Ten seskok bude můj příspěvek k tomu, abych si zvýšil sebevědomí, ačkoliv nevím, jestli to mám vůbec zapotřebí. Dojíždím na místo schůzky, na 1888 Klondike Park Road. Tam jsou ti pánové, kteří se mají o všechno postarat. Taky jo. Napřed musím podepsat prohlášení, že všechno, co se může stát, beru na sebe, všechny zlomeniny, otřesy, pohmoždění, amputace, propíchnutí, jó, smrt taky, jsem zodpovědnej za svou totální anihilaci, rád a ochotně. Pak už vstupuju do řemení lidské velikosti, ke které se později připoutá můj parašutistický průvodce. Ten seskok je popsán jako “tandem skydiving”, protože budu s tím pánem bezpečně spojený a seskočíme jako dočasná siamská dvojčata.

Chlapci mě naloží do auta a odvezou na Edenvale airport. Mají tam jeden z mnoha hangárů a před jedním stojí miniaturní letadélko. Vlezu tam do prostoru asi 1.2 x 2.4 metry. Posadím se zády k pilotovi, nepřirozeně shrbenej, a musím to vydržet 15 minut než zakroužíme do výšky 4000 metrů. Vedle pilota sedí v tom miniaturním prostoru náhradní parašutista a proti němu se choulí můj hlavní průvodce. Tak dobře, startujeme, stoupáme, hrbíme se, krčíme se, až doletíme přímo nad Wasaga Sport Centre, kde jsme se před chvilkou sešli. Potom to jde už rychle. Můj strážný se posune za mně, upevní kolem nás popruhy, zvedá mi ruce i nohy, zacvakává konce - a už to máme, jsme připraveni. Abych řekl pravdu, nic si v té době nemyslím. Chci seskočit a o víc se nemusím starat. Nech to běžet, říkám si, nepřemejšlej o tom, nepropadej panice. Sám sis to vymyslel, takhle se to má stát. A najednou ten druhý pán otvírá dveře a vyskakuje před námi. Můj průvodce mě tlačí k východu, ten je hrozně malinkej a prostor venku hrozně velikej. Musím se přiznat, že kdybych skákal sám, asi bych se před tím pádem do kosmické nicoty připočůral, jenže teď můj vstup do zbytku všehomíra nezáleží na mě. Vítr fučí, dávám nohu na takový jakoby stupátko, dál se mi nechce, ale tlak zezadu se nedá překonat, můj kolega do mě strčí a už jsme venku, a hop do mezihvězdného prostoru, aspoň tak mi to připadá. Přiznám se, že tohle byl jediný nepříjemný pocit. Padám a padám, byly by to čtyři kilometry zrychlené gravitace než bych si rozbil čumák, ale už na to nemůžu myslet, protože můj průvodce nás čtyřikrát otočí o 360 stupňů, napřed na jednu stranu, pak na druhou, správně mě zblbnul, a teď je volný pád rychlostí 200 km za hodinu a fyzika pracuje, mám povznešený pocit, už se mi to líbí, a najednou žuch, asi se otevřel padák, a my se vznášíme, kolébáme se nad krásnou Georgian Bay, vidím  roztaženou rekreační oblast, vidím říčku Sturgeon Creek, která půvabně meandruje, až dosáhne svého cíle, řeky Nottawasaga, jen kousek od té zátoky, vidím to centrum, odkud jsme vyjeli a kam perfektně navigujeme a také tam přistaneme. Svět pod náma je neuvěřitelně krásnej, jak si proboha my živáčkové zasloužíme existovat na týhle jedinečný planetě, ale ne, nepřeháněj tu poezii, ty starej pitomče, říkám si, užívej si a mlč.