Před 67. kongresem ČSSK

Poprvé jsem se s touto záhadnou institucí seznámil, když jsem v Praze na Kanadském velvyslanectví dostal v roce 1980 kanadské vízum a tam bylo v rubrice sponzor Československé národní sdružení v Kanadě. Tehdy kanadská liberální vláda P. E. Trudeau podepsala se Sdružením dohodu o sponzorování uprchlíků a nutno dodat, že na této dohodě měl velkou zásluhu tehdejší předseda a neúnavný propagátor multikulturalismu Jiří Corn. Kanada byla vlastně země, s kterou si komunistický režim nevěděl rady.

V době po skončení studené války a v šedesátých letech si nevěděli komunisti rady s více věcmi a nebylo to poprvé. 22. listopadu 1963, když byl zastřelen prezident J. F. Kennedy, najednou československý rozhlas hodnotil tohoto amerického prezidenta pozitivně a dokonce televize přinesla o pár dnů později přímý přenos z jeho pohřbu. Po nějaké době se vše vrátilo do normálu, jak se později říkalo – normalizovalo. Komunistům vyhovovala nejen vietnamská válka, ale i třeba americká podpora Suhartovy vlády v Indonésii. Zločiny této vojenské diktatury se pro změnu zamlčovaly na Západě. Podle dnešních odhadů se jednalo o půl miliónu mrtvých, docházelo k případům kanibalismu. Svědectví z té doby jsou otřesná.

Přesto se východní Evropa demokratizovala a i na Západě přišla zlatá šedesátá léta.

Konec nadějím přišel v roce 1968. Posrpnová emigrace věřila daleko silněji, že se s touto situací nedá nic dělat a že ke změně nemůže dojít. Proto dostala velice často nálepku ekonomická. Je zajímavé sledovat, že rezignace a deprese v Československu trvala prakticky jen do roku 1973, kdy se začal formovat nový odpor. Začal vycházet samizdat, vznikaly nezávislé hudební skupiny, nezávislý film, nezávislé bytové divadlo. Do tohoto období přišla Helsinská konference a Charta 77. V druhé polovině sedmdesátých let sehrál významnou roli americký prezident James Carter, který kladl velký důraz na lidská práva. Zahraniční rozhlas Hlas Ameriky, Svobodná Evropa, BBC a Radio Canada International začaly suplovat nezávislý tisk. Komunisté byli tímto postojem Západu zaskočeni. Bylo až komické jak se Lubomír Štrougal bránil tomu, že se v Československu nedodržují lidská práva. Ke změnám došlo nejen u nás, ale hlavně v Polsku, kde vznikla Solidarita, nezávislé mírové hnutí se objevilo v tzv. Německé demokratické republice, v Maďarsku to byl disident Miklos Haraszti a v Rumunsku Paul Goma, který proslul svým dopisem Ceausescovi, když tvrdil, že jsou jediní dva lidé v Rumunsku, kteří se nebojí státní bezpečnosti Securitate.

Po příchodu do exilu jsem si uvědomil, že hlavní rozdíl mezi disidenty a exilem je, že disidenti jako Andrej Sacharov, Václav Havel, Ladislav Hejdánek spoléhali hlavně na etickou hodnotu existenciálního ručení. Na něco, co je v evangeliích označováno jako sůl země nebo kvas chleba. Něco nepatrného, nenápadného, co dokáže změnit celou společnost, zatímco exil dával důraz na vojenskou sílu. Z toho vznikla nepodložená teorie, která tvrdí, že Reagan uzbrojil Rusko. 

Na jedné straně je to tedy postoj existenciálního ručení, na straně druhé je to mocenská změna společnosti. Tyto dva postoje se střetávají dodnes. Pochopitelně, že první postoj je menšinový, méně populární, častokrát zesměšňovaný. Lidé kteří se k němu hlásí jsou nazýváni pravdoláskaři. Zatímco druhý postoj, který vlastně chce pouze změnu politické orientace, je poměrně snadno přijatelný většině společnosti, proto mají u nás takovou popularitu politici typu Andreje Babiše nebo Miloše Zemana nebo Tomio Okamura. V Evropě jsou to politici typu Viktor Órban nebo Jaroslaw Kaczyński. 

Toto rozdělení je v exilu, dnes bychom spíše mohli říci v diaspoře, patrné dodnes.

Přestože se exil hlásí k Masarykovi, který důrazně zastával pravdu, ať již to bylo v otázce rukopisů nebo při hilsneriádě, mnozí z krajanů se nestydí podporovat politiky jako Donald Trump, který - statisticky prokázáno = v každé páté větě lže, který je ochoten se spojit s každým totalitním systémem, ať je to severní Korea nebo Filipíny či Turecko.

Na jedné straně ČSSK uděluje každým rokem Masarykovu cenu, ale nemám pocit, že většině členů jde o hodnoty, které hlásal TGM, ale o ekonomickou prosperitu. Problém rozdělení společnosti zasáhl i ČSSK a konzervativní složky stále více ovládají organizaci. 

Obávám se, že tato organizace není schopna sebereflexe, že se stále častěji ohlíží do minulosti, ztratila dynamiku, není schopna ani udělat rozpočet pro příští roky, o čemž jsem se přesvědčil jako pokladník torontské pobočky.

Paradoxně není schopna ani reflektovat tak jednoduchou skutečnost jako je multikulturalismus, který je velice často označován posměšně jako multikult, na jehož základech vznikla. Při tom právě zde je velká šance něco nabídnout společnosti doma v České republice. Jednoduše ukázat, že Kanada dělá přece jen něco dobře, což mně v rozhovoru potvrdil i biskup Václav Malý. Bylo by smutné, kdyby tento 67. kongres ČSSK byl labutí písní organizace, která kdysi měla velký potenciál něco sdělit.

Aleš Březina

***