Noc kostelů 2019 a pražský svět výstav

Zřejmě největší ekumenickou událostí v roce je  Noc kostelů, která se letos se koná v pátek 24. května. V tento den se v Čechách, na Slovensku, v Rakousku, Švýcarsku, Německu, Estonsku a v Holandsku otevře několik tisíc kostelů, modliteben, alternatviních budov a místností různých denominací, aby se zde návštěvníci dověděli o minulosti, ale i současnosti ze života církví a náboženských obecenství. Posluchači mají možnost slyšet koncerty vážné i bluesrockové hudby, vidět klasické i nové alternativní divadlo, podívat se na výstavy fotografií, výtvarných prací, soch, jak gotických, tak i nových, abstraktních. Jsou zde programy pro děti, griluje se, někde jsou i snad ochutnávky

různých vín, ale nejčastěji se ozývá to, co do kostela patří – varhanní koncerty. Noc kostelů začně zvoněním zvonů a končí krátce před půlnocí. Již po několik roků se této akce s moji manželkou Marií Gabánkovu zúčastňujeme. Letos to bude v kostele u svatého Martina ve zdi. Tento kostel  je prvně zmíněn v roce 1178. Stavba kostela sloužila jako kostel 236 let před rozdělením západní církve, poté byla (do roku 1621) utrakvistickým kostelem, 163 let katolickým, od roku 1784 124 let skladem, obchodem, tančírnou i obytným domem. Od roku 1908 slouží sv. Martin ve zdi více než 100 let jako evangelický kostel, v němž se postupně a někdy i současně – konaly a konají bohoslužby šesti církví (anglikánské, metodistické, presbyteriánské, starokatolické, německé evangelické a českobratrské církve evangelické). Kostel byl několikrát ohrožen zánikem – v době úpadku pražských kostelů v husitské době, za požáru roku 1678, po bitvě na Bílé hoře i v době asanace Starého města pražského na přelomu 19. a 20. století. Jednou také kostel skutečně zanikl – osobně ho zrušil císař Josef II., ale ke svému původnímu určení byl vzkříšen koncem vlády Františka Josefa. Vrcholným okamžikem kostela byla ta dnes již neznámá podzimní neděle roku 1414, kdy v něm byla znovu vysluhována večeře Páně pod obojí i pro laiky. Tato neděle byla jedním z přelomů, jímž začala česká reformace (podle publikace Mikuláše Vymětala Pijte z něho všichni, která věnována tomuto kostelu).

Maria vystavuje v pravé části kostela třináct figurálních kreseb. Výstava Tělo a slovo reprezentuje části několika sérií, které spojuje téma lidského těla jako poetické metafory. Pozorování lidské postavy a hledání způsobů jak ji výtvarně zpracovat jsou zde podstatou tvůrčího procesu. Jde o cestu poznávání reality nebo sdělení pravdy vnímané skutečnosti. Vizuální vnější podoba se pojí s vnitřní oblastí citu, ducha a myšlenky. Zabývá se duchovním výrazem a otázkou víry v Boha. V sérii Podobenství těla navazující na parabolu z Lukášova Evangelia 6,39 (Zdali může slepý slepého vésti? Zdaž oba do jámy neupadnou?), se postavy těch, kteří vedou i těch, kteří jsou vedeni pohybují bez cíle, klopýtají a propadají se bílým slepým prostorem a tápou po smyslu a naději. V jedné části Podobenství těla je výchozím bodem kreseb a obrazů právě podobenství o slepci. K jeho interpretaci používá odkazy na neklid ve společnosti způsobený globální hospodářskou a politickou nejistotou, korupcí a zmatkem, aby se takto navodila současná paralela biblického zobrazení. Přitahuje jí znepokojující vyobrazení a tajemný význam obrazu Pietra Bruegela (1524-1569) s názvem Podobenství o slepci, „vstoupila“ do Bruegelova výtvarného myšlení tím, že namalovala části jeho obrazu a umístila je do vizuálního dialogu s postavami a fragmenty událostí dnešní doby. A pátrá po tom, jak budou rezonovat a proměňovat se. Postavy oscilují mezi bolestí smutku a nadějí, životem a smrtí. Jejich vnitřní záhada a napětí vyvolávají záblesk naděje, světlo, které rozežene temnotu.

Inspirací k obr

azům série Čas sochy byly opakované studijní návštěvy barokního komplexu v Kuksu, kde se nacházejí alegorické sochy Neřestí a Ctností Matyáše Brauna. Série přináší vizuální meditace o tom, do jaké míry mohou být tyto myšlenky vytesané do kamene významné, anebo naopak jsou redundantní v našem současném světě ovládaném počítači a spotřební ideologií. Kresbou a malbou se propracovává do Braunovy barokní alegorie k zásahům jakéhosi oživování soch, použitím prvků živých tváří, rukou nebo detailů technologie komunikace. Vernisáž k této výstavě se konala již 1. května 2019. Při zahájení výstavy promluvil duchovní Matěj Opočenský, hudbu opatřili Pieter Morée a Tomáš Najbrt.

Jen několik metrů od kostela sv. Martina ve zdi, v knihovně Filosofického ústavu v Husově ulici, je výstava linorytů Physiognomie a mytická pobřeží teologa, filosofa, básníka, prozaika a malíře Pavla Rejchrta. Většinu z dvaadvaceti knih, jež mu  vyšly v letech 1995–2017, si publikoval sám.

Poslední výstava, o které se chci zmínit a na kterou se teprve chystám je Cesta k vysoké hře, která je do 28. července 2019 ve Valdštejnské jízdárně. V krátkém období 1929-1931 se Josef Šíma stal hlavním výtvarníkem skupiny Vysoká hra a ostatní členové skupiny – básníci se zabývali interpretací jeho tvorby.

Aleš Březina – Praha

***

Pavel Rejchrt, úvaha nad obrazy Marie Gabánkové v kostele sv. Martina ve zdi v Praze. (Předneseno při Noci kostelů 24. května 2019 ve verzi asi o pětinu kratší.)

Pokud bych měl, Maria, říci sám za sebe, co mě na tvých obrazech, které jsou zde vystaveny, nejvíce upoutává, pak je to jejich náročná obsahovost, někdo by řekl, že filosofická. Jedná se zde například o problém času, jak napovídají i dva z obrazových názvů: Střetnutí s minulostí a Střetnutí s budoucností. Avšak tyto už samy o sobě obtížné abstraktní obsahy míří u tebe ke skutečnosti pro věřící duši teprve opravdu závažné, i když ještě hůř vyjádřitelné, kterou zkusme pojmenovat Setkání Boha s člověkem.

Znamená to z naší lidské strany tušení živé přítomnosti Nevýslovného za bezmocným slovem naším, osobní

zkušenost zasaženého s jednáním Neviditelného a Skrytého napříč tomu, co je pro nás moderní lidi evidentní a zdánlivě jedině rozhodující, náhle rozumí člověk víry, otřesen blízkostí Věčného, jako vážné výzvě právě své křehké pomíjitelnosti, na kterou bychom tak rádi zapomněli opojeni svými životními úspěchy, dnes hlavně technickými, vnímá též víra onu od dob starozákonních proroků trvající soudní při Svatého s naší všeho druhu poskvrněností, „smočeností“ v pochybných praktikách a intrikách světa i s jejími zchytralými výmluvami.

Událost onoho setkání Boha s člověkem, které je velmi obtížné popsat, pokud se samo neděje při nás a s námi, začíná ovšem u člověka – i podle titulu jednoho z tvých obrazů – nevyhnutelně pokáním, úlekem kajícníka nad sebou, nad svými vinami a dluhy, které jsme do té doby vůbec neviděli ani nechápali: pak teprve nám začne svítat naděje i víra.

Někomu se může zdát, že pouze z mých dodatečných úvah vycházejí naznačené biblicko-křesťanské obsahy, které si pak sám promítám do tvého malířského díla, ale já tyto přesahující skutečnosti čtu přímo z tvého výtvarného podání. Tvé pojetí a zpracování malby je sice jak se říká realistické, ale domnívám se, že jde o realismus ne právě obvyklý. Kladeš hlavní důraz na obličeje a ruce postav, ostatní tělo je sice též důležité, ale nikdy ne v té míře, jako tvář a ruce, další reálie však bývají skutečně potlačeny, za figurami buď nevidíme pozadí vůbec nebo je pouze úsporně naskicováno, jeví se nezřetelným a vzdáleným, a snad nepříliš důležitým, někdy skoro jen jakýmsi „nutným zlem“.

Z toho plyne, že lidské postavy zde mluví dostatečně samy za sebe, nepotřebují být vykládány z okolí, nanejvýš je jich několik pospolu, ale zase přinášejí s sebou ne nějaký vnější svět, který by snad reprezentovaly, ne své masky, své funkce, své významnosti a zásluhy, nýbrž opravdu jen své čiré lidství, k tomu většinou něčím zraněné a ohrožené, nejvíce snad ztrátou směru, motáním se v kole, v pasti světa a společnosti, dnes všude stejně beznadějně bezradné, ať v našem nejbližším okolí, ať ve vzdálených koutech jednotně zpolitizovaného glóbu.

Zde vidím původ tvého přilnutí ke slepcům, s nimiž se cítíš solidární a s kterými přiznáváš – sama se vmalovavší do jednoho jejich pološíleného, jakoby náměsíčně usměvavého hejna –, že v této smrtelnosti a časnosti nevidíme žádnou cestu k něčemu lepšímu, co teprve by nám dalo smysl, radost i naplnění, totiž k onomu již naznačenému setkání Boha a člověka, z naší strany však neuskutečnitelnému, které nám může darovat jedině ten, jenž nám jde sám v ústrety z našeho protisměru, z naší veškeré bídy, ano i smrti, kterou, aby nás hříšné spasil, vzal i s její prokletou opuštěností na sebe.

Neradi Boha, jenž přišel k nám v Ježíši Kristu, jmenujeme, aby nebylo jeho jméno zneváženo nějakou naší banalizací, ale někdy přece nadchází ten pravý čas Jméno Boží velebit. Například i před těmito výtvarnými kompozicemi z hlubin jejich výrazu křesťansky svědeckými, a kupodivu v evangelickém kostele, v jednom z takových, kde již po staletí panuje hluboko vkořeněná a často odůvodněná nedůvěra vůči obrazům coby modlám, coby projevům našeho svévolného sakrálna, našeho stále jen člověka glorifikujícího pohanství.

Ve vystavených pracích však sám cítím a v tomto smyslu vítám krizi této apriorní, dnes v akademických debatách opět tolik oceňované přirozené náboženskosti, vůči níž byl pod zkušeností biblického exkluzivního zjevení velmi ostražitý nezapomenutelný teolog našeho mládí Karl Barth.

Závěrem tohoto zamyšlení bych chtěl zdůraznit, že v Marii Gabánkové máme co činit s malířkou, která v každém záchvěji svých živých linií a velkoryse volných štětcových tahů nás uvádí do vlastních duševních a duchovních zápasů a stavů zračících se i na tvářích jejích zobrazovaných současných lidí, ale též jejích volně přebásňovaných Braunových soch z barokního Šporkova Kuksu, pročež pak pod jedním z obrazů můžeme číst, že i „lehkomyslnost se mění v naději“.

Jak zvláštní. Čekali bychom, že spíš zoufalství, které tu je též představeno, by se mohlo s přispíšením Boží pomoci změnit v naději. Ale je v tom postřehu o lehkomyslnosti, vyjádřeno něco právě tak hlubokého, jako pravdivého. Vždyť lehkomyslnost, to, jak si neustále namlouváme, že „vesele, jen vesele život musíš brát“, je popravdě zoufalství jen dvojnásob zakuklené, náš takzvaný normální přirozený život, a teprve tehdy, když s vyšším přispěním tohle prohlédneme, začneme děkovat tím směrem, odkud nám pomoc přišla, za naději nikdy nehynoucí.