Tam, kde jsem ještě nebyla

Můj podzimní výlet byl součástí seznamu věcí, které bych chtěla vidět dříve, než skončím svou pozemskou pouť. Věřte, koš s přáními mám skoro naplněn až k okraji a asi více přání by se tam ani nevešlo, takže je třeba z tohoto seznamu odebírat. Nejdříve jsem se podívala, na které Camino se cítím a kam bych chtěla vyrazit. Již nějakou dobu jsem přemílala v hlavě šlapat z Lisabonu přes Porto až do Santiaga de Compostela, tzv. Camino Portugués, 630 km. V Portugalsku jsem kdysi byla, Lisabon znám, ale od Lisabonu nahoru ne. Mírnější terén, méně poutníků, dost ubytoven a podzimem zbarvená krajina…Vyrazit jsem chtěla koncem září, ale jak to někdy tak už bývá, věci se sejdou tak, že to nevyjde. Odlétala jsem o měsíc později a ne do Lisabonu, ale do Porta, idylického pobřežního města, ráje pro fotografy a odtud do cíle to už je jenom pouhých 240 km. V Portu jsem strávila čtyři plné dny, jednak kvůli časovému posunu, ale hlavně proto, že se mi zde líbilo. Je to staré město, (z 12. století pochází biskupská katedrála Sé de Porto), s okázalým šarmem, plné vibrace, pravosti a autentičnosti. Řeka Douro jednak město rozděluje, ale je i kanálem k Atlantiku. Místo je hlavně známé jednak výrobou portského vína a také svými okázalými mosty. Svou polohou bylo velmi výhodné i pro mne, kam jsem se vydala, musela jsem šlapat nahoru a dolů. Dlažební kostky nebyly příjemné pro nohy a to už jsem začala mít tušení, jak to půjde dál… Čtyři
dny plně stačily na prohlédnutí si a ochutnání všeho zajímavého a dobrého, i aklimatizaci. Vznešený konický dvoupodlažní klenutý železný most Luis I., katedrála sedící na strategickém vršíčku, vyčnívající nad celým městem a plno jiných historických budov. Zde se v roce 1394 narodil i Prince Henry the Navigator, průzkumník a průkopnická osobnost v začátcích portugalského námořnictví, jehož rodný dům je otevřen k prohlídce. Kousek od pensionu, kde jsem bydlela, byla i Livraria Lello, jedno z nejstarších knihkupectví v Portugalsku, (1906) a popsané jako nejkrásnější obchod s knížkami na světě. Vůbec se pak jeden nemůže divit, že kdykoliv jsem šla kolem, fronta u obchodu byla i padesát metrů dlouhá. Středně velká budova, architektonický požitek, ale stále jsem nevěděla, co bude vevnitř… Jasně, že i já jsem si frontu jednou vystála a stálo to za to! Čarokrásné dřevěné vyřezávané spirálové schodiště posazené uprostřed vnitřního prostoru, a dvě podlaží dřevěných regálů s knihami, překrásný mozaikový strop, dobové pokladny i další doplňky. Jediným problémem, aspoň z mého hlediska, bylo množství návštěvníků. Podle mne, intervaly pro vpouštění návštěvníků měly být o něco delší. Vstupné bylo pět euro, ale bylo odečteno od případné koupě
knihy… no, moje oči si vybraly velkou pohlednici obchodu, na tohle navrácení vstupného neplatilo, nevadí, fotka mi stojí za to. Knihy v regálech byly v několika světových jazycích, nejvíce samozřejmě v lokálním. Našla se zde díla jak klasické literatury, tak i moderní, novodobé. V českém jazyce jsem tu objevila knihu Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí.

Město mě vedle jiných pozoruhodností upoutalo i velkým počtem knihkupectví, dokonce u jednoho jsem viděla ve výkladní skříni přeloženého do portugalštiny Dobrého vojáka Švejka s Ladovou figurkou na přední stránce. Nedalo mi to a vešla dovnitř, měla jsem kliku, paní za kasou mluvila celkem dobře anglicky, chtěla jsem vědět, vyzvídala jsem, zda vyšší čísla knihkupectví, které skoro za každým rohem nacházím, nasvědčují tomu, že hodně lidí stále čte, více než se traduje, že čtečky čtenářů ubírají. Velmi vlídná prodavačka mi to potvrdila. V době mé návštěvy, bylo v obchodě aspoň dvacet lidí.

Samozřejmě, když jsem byla v Portu, nemohla jsem vynechat návštěvu vinných sklepů s ochutnávkami portského. To bylo také něco nového pro mne a hned první večer jsem si dala skleničku na ochutnávku. Víno, i když jsem ho nikdy nepila, ano, vím proč, počkala jsem si, až budu jednoho dne v Portu, haha, hned mi zachutnalo. Podnebí v tomto regionu severního Portugalska je optimální k pěstování nejen oliv, mandlí, ale hlavně i hroznů k výrobě právě tohoto vína. Odměnou za vyjížďku do údolí Douro byla krásná podívaná na vinice, poskládaných na posloupně vlnitých kopečkách. Na druhé straně řeky přímo ve městě je několik vinných sklepů nabízející exkurzi s ochutnávkou i prodejem, začátky výroby se datují nazpět až několik století. Jeden z nich jsem navštívila, portské se zde vyrábí od roku 1567, samozřejmě, nebyla jen jedna, ale hned několik ochutnávek, bílé, růžové, kořeněné i červené a překvapivě, i když jsem je všechny zvládla, tak jsem stále mohla jít rovně! Láhev na památku jsem si nekoupila, cestovala jsem s baťohem, ale teď vím, že to portské z Portugalska bývá označeno jako Porto, Oporto anebo Vinho de Porto  a je to pravé portugalské. Ono se totiž vyrábí i v jiných zemích světa, také jako porto, ale to není to pravé a určitě byste si chtěli koupit jen to nejlepší. Nezním teď jako reklama na portské?

A co se týče města Porto, vřele doporučuji kratší zastávku, ať si užíváte pohostinství lokálních, nebo se vydáte za historií města, nesčetnými galeriemi, je tu krásně… Portské k tomu velkou měrou určitě přispívá.

Nastal čas sbalit baťoh a vyrazit na cestu. Už jsem byla celá nesvá, pohorky už chtěly chodit, a moje mysl už byla někde na Cestě. Z příspěvků na Fórum jsem vyrozuměla, že nerovné dlažební kostky pod nohami jsou pro mnohé problémem, kolena je totiž nemají ráda. Prvních 26 km z města ven, to byly samé dlaždice, nic příjemného. Snažila jsem se myslet pozitivně, počítala kilometry, jednou použila Voltaren, už musí ty čtverce pode mnou přeci brzy přestat!!! Ano, zas tak velká hrdinka nejsem, a hned v druhé vesničce jsem zamířila do penzionu a zpytovala své Já, že se nechám porazit nějakými dlažebními kostkami! Zanedlouho dorazil chlapík z Brazílie, už také měl nachozeno nějaký ten kilometr a hned si sundával boty, nohy pod sprchu a pět minut mluvil jen o dlažebních kostkách. Ráda jsem mu přikyvovala a hned se mi ulevilo! Druhý den jsme oba vesele vyrazili zase dál po stejných dlažebních kostkách, ale ten den nám na cestu svítilo sluníčko a kostky zanedlouho na delší dobu zmizely.

Po dalších kilometrech jsem potkala mladíka z Německa a s ním jsem šla dalších pět dní. Ráda na něho vzpomínám, byl dobrým společníkem na cestu, shodli jsme se, kdy se zastavit a dát si kafe, ale hlavně jsme se hodně nasmáli. Bylo to jeho první camino a tak jsem si trochu i vyslechla o puchýřích a bolavých nohou, ale to do denní rozpravy všech vandrovníků patří. Po dvou dnech jsme se začali rozrůstat a ve společných ubytovnách bylo vždy večer veselo. Pak se ale stalo to, co se stát nemělo, začaly deštivé dny, ale hodně deštivé. Přes všechnu moji nepromokavou výstroj, včetně pláštěnky, jsem každý den sušila, stejně i jako všichni ti druzí kolem mne. Další den jsme stoupali do velmi strmého kopce po velkých balvanech, které navíc byly teď i mokré a pořádně to klouzalo, v hlavě se mi motaly myšlenky ohledně mé zlomené kyčle… bylo to náročné. Předpověď počasí nebyla příznivá a s deštěm se potýkat už se mi nechtělo. Rozhodla jsem se, že pokud druhý den nebude pršet, budu pokračovat, jinak že končím. Ano, ráno pršelo, tak na místo šlapat další kilometry, jsem se vydala na nádraží a do Santiaga přijela vlakem. Nebyla jsem ale sama, dvě mladé Němky udělaly totéž. Chůze přestala být pro mne potěšením a chuť pokračovat jsem ztratila. Míra mé tolerance byla dovršen. Nemusím už sobě nic dokazovat, už jsem ušla více jak 1500 km, ano, ano, ale mrzí mě to ještě teď a stále a pořád! Když jsem stála před katedrálou v Santiagu, připadala jsem si jako ten poraženec, a onen vítězný pocit, ano zmákla jsem to, zde nebyl. Rozhodla jsem se proto camino dokončit a v květnu, ono by mi to nedalo spát, znovu vyrazit. A já se zase ráda projdu a budu doufat, že nebude pršet!!

Zpátky do Kanady jsem nejela, ale vybírala pečlivě ze seznamu, kde jsem ještě nebyla a vydala se tam. Barcelona, Marseille, Korsika, Budapešť a Vánoce jsem strávila v České republice. Ale o tom o všem až příště…

Přeji hlavu plnou plánů a veselé plánování.

Naďa Humlová

***