Poslední rána Euroamerice
Kdysi jsem měl rád píseň Poslední rána, kterou nazpíval svým nádherným barytonem dnes už pozapomenutý Jiří Helekal. Začíná slovy: „Na vrcholcích hor stojí chýše, a v ní stařík básně píše, s nemalou obavou.“
Už tehdy (počátkem 70. let) jsem věděl o vědecky podložených zprávách varujících, že Země a její příroda začíná být vážně ohrožena. Vědělo se, že počátkem 21. století začne docházet k nezvratitelným změnám a že je tedy (už tehdy) nutné co nejdřív začít s radikálními preventivnímu opatřeními. Je jasné, že prevence je vždy lepší, levnější a po všech stránkách efektivnější než léčba nemocného organismu. Sám jsem tomu všemu nepřipisoval váhu, jakou tyto skutečnosti měly.
Dnes už jako stařík sedmdesátník se ovšem na svět dívám ne s nemalou, ale s velkou obavou. V 70. letech jsem ještě netušil, že v euroamerickém prostoru se prohlubuje doba úpadku, jaký dosud jeho dějiny nepoznaly. Na jeho příčiny upozornil už Masaryk v Sebevraždě – éra Nového světového řádu, doba ekonomismu, postfaktismu a nového autokratismu, nebezpečná mimo jiné proto, že člověk už má prostředky k tomu, aby se nezničil jen částečně, ale úplně.
Na vině jsou především duševně omezení ekonomisté, kteří hlásají a podporují „růst pro růst”, což je proces tak jako tak těžko zadržitelný, dnes navíc spojený s podobným rozmnožováním se lidstva. Spojení obojího dříve nebo později nepochybně způsobí pohromy včetně (právě) ekonomických.
A lidstvo se raduje á la na palubě Titanicu. Euroamerika má zatím co „žrát” a nevidí, neslyší. Je sice dnes již poněkud nervózní, ale řeší to „tancem”. Je to řešení nepochopitelné, šílené.
Ekonomisté, na Západě v čele s Trumpem, u nás v čele s Babišem, Zemanem, oběma Klausy a ODS, dál hlásají pouhý „růst”, a kromě toho, v době, kdy musí být každému jen trochu soudnému člověku jasné, že Euroamerika se nutně musí plně a pevně sjednotit, neboť čelí konkurenci diktátory ovládaných, méně civilizovaných a na humanismus a lidská práva nehledících mocností, ji naopak štěpí.
Teď se k rozbíječům Euroameriky po šíleném Trumpovi přidali i britští brexitáři – lidé obývající zemi, která je jednou z kolébek demokracie a v níž je na tom demokracie údajně dodnes velmi dobře. Britové na tom jako demokraté ovšem vždy byli dobře „doma“, avšak na mezinárodním poli se chovali jako agresívní imperátoři, které zajímal víceméně jen prospěch vlastní země.
Evropa na to doplatila po 1. světové válce, neboť na (opět) šílenou versailleskou dohodu (podle Masaryka „naprostou katastrofu“) Britové – na rozdíl od amerického prezidenta Wilsona – přistoupili mimo jiné proto, že další osud Evropy je příliš nezajímal. Chamberlainovu politiku appeasementu vůči Hitlerovi nám Čechům připomínat netřeba. Na Versailles i appeasement Britové „samozřejmě“ těžce doplatili. A po válce slavný Churchill zachránil Řecko před komunisty hlavně proto, že po tamním Středozemním moři vedla cesta do Suezského průplavu.
Rozštěp mezi britskou demokracií a autokracií se dnes znovu vynořuje v podobě britského eurospekticismu. Brity opět zajímá jen prospěch vlastní země a opět je to slaboduché, neboť každému soudnému člověku musí být jasné, že Euroamerika, stále ještě nositelka demokracie a nejvyspělejší všeobecné kultury, musí být co nejjednotnější, má-li odolat, nebo alespoň co nejdéle odolávat, hrozbám, kterým už nyní čelí.
O našich šílencích, o komunistech, SPD a ODS nemluvě.
Kdy na nás, na Euroameriku či možná dokonce na celý svět dopadne poslední rána?
Bohumil Sláma Přítomnost – Politika - 22. 1. 2019
***