Od srpna 1968 do ledna 1989
Na rozdíl od trilogie Agnieszky Holland Hořící keř, který zobrazuje období po smrti Jana Palacha, film Roberta Sedláčka Jan Palach je o období, které předcházelo jeho tragické smrti. Již zde si musíme položit otazník. Jedná se skutečně o tragickou smrt? Slovo tragická souvisí s něčím, co je beznadějné, definitivní, nesmyslné. Na co nemůžeme nalézt odpověď nebo vysvětlení. Byla něčím takovým smrt mladého člověka v lednu 1969?
S Janem Palachem si lámali hlavu filosofové, teologové i politici již v lednu 1969 a můžeme vidět jisté rozpaky i dnes. Robert Sedláček dokresluje dobu před srpnem 1968 a po něm. Období naděje, které vystřídalo období bezmoci. Zřejmě k prvnímu rozdělení v myšlení politiků došlo již v Moskvě, kdy odvlečená delegace podepsala známé moskevské dokumenty. Podepsali všichni až na jednoho – doktora Františka Kriegla. Při návratu delegace již došlo k rozdělení na dvě skupiny. První tvrdila, že se jedná o hanebný dokument, který se neměl nikdy podepsat, druhá se radovala, že se Dubček, Svoboda, Černík a Smrkovský vrátili domů s jakýmsi příslibem, že se bude pokračovat v polednové politice. Jenže za prvním ústupkem přišel druhý: parlament ratifikoval smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk v Československu. Pouze Josef Smrkovský přišel tento krok obhajovat mezi studenty na filosofickou fakultu. Jednou z jeho podmínek bylo, že se toto setkání nebude nahrávat, o čemž jsem nevěděl a použil jsem nový kazeťák. Jeden z horlivých studentů mě spatřil a ukázal své svaly, takže jsem nahrávku musel smazat. Škoda, byl by to dnes jedinečný historický materiál. Na dotaz studentů, proč vládní představitelé podepsali v Moskvě kapitulující protokol, který měl název Protokol o jednání delegace SSSR a ČSSR a byl podepsán 27. srpna 1968, odpověděl Smrkovský, že to museli podepsat. Jeden ze studentů připomněl Františka Kriegla, který nepodepsal. Josef Smrkovký tehdy odpověděl, pokud se dobře pamatuji: „František Kriegel nepodepsal, ale my se na něj za to nezlobíme.“ František Kriegel byl také jedním ze čtyř poslanců Národního shromáždění, kteří odmítli hlasovat pro přijetí smlouvy o pobytu sovětských vojsk v Československu. Tehdy to zdůvodnil: „Odmítl jsem podepsat tzv. Moskevský protokol. Odmítl jsem to proto, že jsem v tomto protokolu viděl dokument, který všestranně svazoval ruce naší republice. Odmítl jsem jej podepsat proto, že podepsání se dělo v ovzduší vojenského obsazení republiky, bez konzultace s ústavními orgány a v rozporu s cítěním lidu této země… Hlasoval jsem proti ratifikaci smlouvy o dočasném pobytu vojsk na našem území… Tato smlouva o dočasném pobytu vojsk na našem území postrádá základní náležitost řádné smlouvy, tj. dobrovolnost… Smlouva byla podepsána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů…“ František Kriegel zemřel 3. prosince 1979 v Praze. Josef Smrkovský šest let před ním.
K prvním nepokojům po srpnu 1968 došlo při 50. výročí vzniku Československa 28. října 1968. Situace byla tak trochu tragikomická. Když se VB chystala zakročit proti demonstrujícím, lidé začali zpívat hymnu a příslušníci začali salutovat. Situace se opakovala několikrát. K nejostřejšímu souboji došlo u Národního divadla, kam přijel prezident Svoboda ve voze značky Čajka. Inu i to tehdy vypovídalo o jeho citlivém postoji. Nepamatuji se, že by došlo k nějakému brutálnímu zákroku ze strany VB.
O pár dnů později již byla situace zcela jiná. 7. listopadu 1969 se objevily na budovách poprvé od srpnové invaze sovětské vlajky a opět se demonstrovalo. Hlavně v okolí Staroměstského náměstí. Tentokrát již příslušníci nesalutovali při hymně a na řadu přišly obušky. Poblíž Benediktské ulice vedli příslušníci VB své první zajatce, které mlátili. Můj přítel, dnes již nežijící Jan Rafaj, muž spravedlivý, vstoupil do davu a přes celou ulici volal: „Nebijte ho, když vám nic nedělá!“ Okamžitě na něj skočila skupina příslušníků VB a začala ho obušky pacifikovat. Jan Rafaj se však nedal a vytáhl občanský průkaz a požadoval, aby se legitimovali. To zabralo. Já, který jsem stál opodál, jsem pouze alibisticky na jeho obranu, v domnění, že je zatýkán, celkem potichu řekl: „Pusťte ho!“ V ten moment se objevil praporčík Zámečník, chytil mne a odvedl za límec do připraveného roburu. Čekal jsem, že tam přivedou i Rafaje, ale marně. Jeho nenásilný odpor, znamenal pro něj pouze modrá záda od policejních obušků, pro mne trestní stíhání. Praporčík Zámečník u soudu tvrdil, že jsem urážel příslušníky VB a nadával jim gestapo. Inu, asi se přeslechl nebo mu to napověděl hlas svědomí.
A opět byli moji spolužáci rozdvojeni. Někteří se mnou souhlasili, jiní to brali (mezi nimi pozdější signatáři Charty 77) jako nezodpovědnost. Argumentovali, že máme stále svobodu, že mohou vycházet Listy, že se stále může cestovat, že existuje akademická svoboda. Jan Rafaj však argumentoval, že je to jako kleště, které nás stále více a více svírají.
Robert Sedláček ve filmu Jan Palach připomněl i studentskou stávku. Došlo k ní v druhé polovině listopadu a trvala několik dnů. Spalo se na fakultách. My konkrétně v Jungmannově ulici 9. Někteří profesoři byli radikální. Jiní opatrnější. Mezi radikální profesory patřil Josef Smolík, který dokázal dobře definovat, zatímco k těm mírnějším patřil profesor J. B. Souček. Jak čas později ukázal, Souček si stále držel svoji laťku, zatímco Smolík své radikální stanovisko zcela opustil. Jako teologové jsme chodili během stávky diskutovat i na jiné fakulty. Velice aktivní byl v té době také Dan Drápal.
Jenže stávka skončila a opět zde byla prázdnota. Snad jen trochu optimismu mohl vnést vánoční a silvestrovský program v rozhlase a v televizi. Kleště však svíraly dál. Mezitím jsme já a Rafaj chodili vysvětlovat na prokuraturu, jak to bylo 7. listopadu a co jsem spáchal za zločin. Den procesu se blížil.
V pátek 17. ledna 1969 jsem jel ráno do školy. Měli jsme v tu dobu společné snídaně v Husově bohosloveckém semináři a Jana Ryšavá se mě zeptala: „Ty nevíš, co se včera stalo? Na Václavském náměstí se upálil nějaký student z Filosofické fakulty!“ Mezitím přišel někdo, že v neděli odpoledne ve velké posluchárně na Přírodovědecké fakultě na Albertově se koná protestní shromáždění.
Pamatuji se, že tehdy diskusi vedla Ester Krumbachová. Nevím, jestli tam také nebyl Luděk Pachman a další. Před čtvrtou hodinou někdo vstoupil do sálu a přerušil jednání: „Tohle je důležité, on umřel!“
Teprve v ten okamžik jsme si naplno uvědomili, co se stalo. Podobně jako dnes, ani tehdy si nikdo nevěděl rady, co s touto skutečností. Na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě byl nejjasnější historik Amedeo Molnár, zatímco dr. Petr Pokorný tvrdil, že je důležité načasovat správně okamžik akce, což se Palachovi podařilo. Molnár však oponoval, že oběť pro pravdu, z existenciálního pohledu, je stejně důležitá někde v skrytu třeba na smetišti jako oběť před davy. Profesor Turnský naopak razil již tehdy teorii, abychom Jana Palacha nesrovnávali s Janem Husem. Toho okřikl profesor etiky F. M. Dobáš: „Bratře Turnský, nezlehčuj to!“
V sobotu v den pohřbu Jana Palacha Československý rozhlas místo oblíbené Houpačky vysílal pořad z písní Vladimíra Merty a Karla Kryla. Pořad proložený biblickými citáty, končila skupina Prúdy s písničkou Dobrú noc, má milá… Biblické texty vybíral profesor F. M. Dobiáš. Repríza pořadu se však již nesměla odvysílat. Do rozhlasu přišel příkaz normalizovat vysílání.
Těžko říci, kolik lidí se zúčastnilo pohřbu Jana Palacha. Do konce to na nějakou dobu vypadalo jako, že normalizátoři ztratili sílu. V únoru 196í jsem měl na Ovocném trhu soud, který mi dal ve sporu s praporčíkem Zámečníkem za pravdu a byl jsem osvobozen. Prokurátorka se však odvolala. I odvolací soud jsem vyhrál. Možná právě díky Palachově oběti, která byla stále živá.
Dne 25. února 1969 se upálil na protest proti pokračující normalizaci Jan Zajíc. Když jsem se tázal ve studentském ústředí, jestli se vydá nějaké prohlášení. Nikdo nejevil zájem se se mnou bavit. Měli spoustu jiných starostí. Na jaře se konal kongres Svazu vysokoškolského studentstva. Otázkou bylo, jestli se zapojit do vznikajících normalizačních struktur. Podle Vojena Syrovátky, který byl tehdy na tomto kongrese, české vysoké školy vedené hlavně Vysokou školou zemědělskou byly proti s výjimkou Vysoké školy ekonomické. Nevím, jak hlasovala právnická fakulta. Zatímco Morava byla pro vstup, těsnou většinou zvítězilo nevstoupit do nově vznikajících struktur. Pokladník svazu vystoupil s argumentem, že SVS nedostane státní dotace. V ten okamžik vystoupil Oldřich Vít z Husovy bohoslovecké fakulty (spadající pod Církev československou husitskou) a přečetl poslední dopis Jana Zajíce a dodal: „Janu Palachovi a Janu Zajícovi šlo o pravdu a ne o kus žvance!“ Nové hlasování se již nekonalo. Byla to snad poslední vzpoura studentů, kteří se na dalších dvacet let stali jednou z nejkonzervativnějších složek společnosti.
Další vývoj normalizace je znám. Po vítězství československých hokejistů nad Sovětským svazem 2:0 a 4:3 na MS ve Stockholmu a provokaci s Aeroflotem na Václavském náměstí, došlo k utužení poměrů ve sdělovacích prostředcích, které vyvrcholilo v srpnu roku 1969 při brutálním zákroku policie a armády proti demonstrantům. Mrtví v Praze i v Brně. Desítky mladých lidí zbitých, někteří skončili ve vězení. Proto beru Československou lidovou armádu jako zločineckou. To bylo také důvodem, proč jsem odmítl sloužit v jejich řadách. Na podzim stejného roku 1969 se zavřely hranice.
A v roce 1972 jsem byl vyloučen z Komenského evangelické bohoslovecké fakulty, předsedou disciplinární komise byl profesor Amedeo Molnár. Ve stejném roce bylo několik studentů vyloučeno dočasně nebo natrvalo ze stejné školy. Děkan F. M. Dobiáš to tehdy zdůvodnil posměšně, že pořádali nějakou palachiádu. Co se stalo? Tehdy písničkář Bohdan Mikolášek zazpíval v jídelně při hudebním večeru, kde také zpíval Spirituál kvintet písničku Ticho. Historie bývá milosrdná a tak po letech, když se vzpomíná na Jana Palacha, tak redaktor Jiří Černý vzpomenul na pomoc profesora Dobiáše při sestavování pořadu před pohřbem Jana Palacha a ve vševědoucí Wikipedii je: F. M. Dobiáš se do dějin fakulty i církve zapsal nejen jako mimořádně a všestranně vzdělaný pedagog, ale také právem uznávaný výrazný autor řady dogmatických, biblických, etických i sociologických studií a statí. Byl vynikajícím kazatelem, neúnavným propagátorem dědictví reformované teologie, překladatelem a spolueditorem klasických děl evropské i české reformace. Zemřel 2. října 1972 v Bad Laaspe v Německu. Ani slovo o tom, že se on právě podílel na normalizaci bohoslovecké fakulty.
Jan Palach zvolil nenásilnou cestu existenciálního ručení, obětoval svůj vlastní život, zatímco filosofie vojáka říká: Musím zabíjet, abych si zachoval svůj život. V tom je Jan Palach i dnes něčím výjimečným a neopakovatelným.
Aleš Březina - Foto: Maria Gabánková
***
