Návrat na hlavní stranu

Dva životy vepsané do mého času

Beneš ze Slaného a Madeleine Albright

Jsou lidé a jména a v okamžiku, kdy se s nimi setkáme, stávají se součástí našich intimních životů. Někdy se s nimi osobně ani nesetkáme. Jen s jejich dílem, knihou, projevem. Tak tomu je s Madeleine Albright. Naproti tomu s Benešem (jehož křestní jméno mi zašantročil čas) jsem sedával roky v lavicích slánského reálného gymnázia Václava Beneše Třebízského. Okamžik, ve kterém se osudy všech tří setkaly, jsem našel ve třetí řádce
poslední knížky bývalé ministryně zahraničí USA, Madeleine Albrightové Fascism - A Warning (dlouho na prvním místě žebříčků bestsellerů New York Times). Autorka uvádí datum, kdy fašisté poprvé změnili běh jejího života: 15. březen 1939, kdy Hitlerovy bataliony obsadily Československo a doprovodily Hitlera na Hrad. Po deseti dnech skrývání se jí a její rodině podařilo odcestovat do Londýna. I kdybych zapomněl datum svého narození, to březnové datum mi může z duše vymazat pouze smrt. Stál jsem na jižní straně slánského náměstí opodál Velvarské brány. Byl chladný deštivý den. Nikde nebylo vidět jedinou živou duši. Po druhé straně náměstí se kolem radnice směrem k Brodu valily jednotky Hitlerových nadlidí. Stál jsem bez pohybu a brečel bezmocným vztekem. Ten den jsem poprvé nechápal, že jeden z nejvzdělanějších národů světa se může stát poslušným nástrojem globální vraždy. (Dnes stejně těžce chápu, jak v Bílém domě skončil jeho současný obyvatel…) Ten den jsem ztratil svoji dětskou víru v spravedlnost života...

K Madeleině Albrightové, jejím rodičům a sourozencům byl život milostivý. Po porážce nacismu se vrátili do Prahy a rodiče svým dětem neřekli, že tři z jejich prarodičů a dlouhá řada jejich příbuzných zemřela - jako miliony jiných Židů - v plynových komorách. Po únoru 1948 se rodina stěhovala znovu - do USA, kde Madeleine patřila a patří mezi nejúspěšnější politické osobnosti: byla 64. ministryní zahraničních věcí USA a velvyslankyní Spojených států  v OSN, učí na univerzitě a vydala řadu knih.

Do slánského gymnázia jsem jezdil na kole a v zimě autobusem. S Benešem jsem se setkal v první třídě gymnázia. Nádherně jsme se doplňovali: on byl baculatý, já byl jako tříska a poněvadž já byl trochu živější a snad i  ctižádostivější, jeho rodiče přišli s nápadem, abych dvakrát, třikrát týdně pár hodin strávil s jejich synem v jejich domově nad knihou...

Rozkazem datovaným 1. září 1941 bylo Židům nařízeno nosit žlutou Davidovu hvězdu a můj spolužák přestal chodit do školy. Po několika dnech jsem ho šel navštívit. Chvíli jsme povídali o ničem, pak můj kamarád řekl: „Radši běž. S Židy se nemá nikdo stýkat!“ To bylo naposled, kdy jsem ho viděl… Když skončila válka, z pětičlenné rodiny se z koncentračního tábora vrátila pouze kamarádova maminka - byla šílená.

Všechny národy Evropy platily krvavou daň za mocenské choutky Adolfa Hitlera, ale žádný nezaplatil praktickým vyvražděním, jako větve židovského společenství. Toto jsou statistiky na území bývalého Československa: celkový počet deportovaných 80614. Počet Židů zemřelých v Terezíně: 6392. Počet Židů zavražděných ve vyhlazovacích táborech: 64172. Na konci války se 10090 Židů registrovalo jako vracejících se z deportací. Z Židů, kteří nebyli deportovaní, 5201 bylo popraveno, spáchalo sebevraždu nebo zemřelo přirozenou smrtí.

Na Slovensku ministr Tuka žádal Hitlera o pomoc při odstranění Židů ze Slovenska. Tisova a nacistická vláda se dohodly, že Slovenská vláda zaplatí Německu 500 říšských marek jako poplatek za každého deportovaného Žida a za to obdrží garanci, že tito Židé se na Slovensko nevrátí. Mezi 26. březnem a 20. říjnem 1942 bylo do Osvětimi deportováno kolem 60000 Židů. Holocaust zaplatili Židé na Slovensku víc než 100000 životy. Většina těch, kteří přežili, se po válce vystěhovala, většinou do Izraele.

Kdykoliv se dívám na tyto statistiky, život mi hořkne v ústech.

Josef Čermák foto:noted.co.nz

***