Ja chci k divadlu!
Kdyz jsem v roce 1980 prisel do Kanady, setkal jsem se velice
casto s nazorem: "Krajanum, to se radeji vyhnu, ale jedine
na co jdu je ceske divadlo. To ma uroven." Pak jsem byl castokrat
pozvan k lidem, kteri se krajanum vyhybali a ono se to u nich
primo hemzilo dvounozci, kteri pouzivali jazyk blizky cestine,
obcas podobny slovenstine. To byly jakesi vyjimky.
Jednou vecer jsem tedy vyrazil do Limelight Theatru na Yonge St.
Hrali tam Muze v offsidu a ja se prijemne bavil. Pamatuji
se, ze Jiri Skoda tam hral pana Sadla. Malicky pan Sadlo fotbal
nikdy nevidel, pouze ho slysel. V knize Karla Polacka jsou svatebcane
po obradu na zapase Ceskoslovensko-Madarsko a novopeceny zenac
Eman mladsi vezme pana Sadla na ruku a ten pak muze sledovat cely
druhy polocas tohoto zapoleni na vlastni oci. Nedovedu si predstavit,
ze by nekdo vzal Jiriho Skodu, ktery neni sice velky vzrustem
na ruku a ten na ni sedel jako na lavicce fotbaloveho stadionu
a sledoval fotbalove utkani. Po pravde receno nedovedu si predstavit,
ze by neposedny Jiri Skoda se dokazal na fotbal divat dele nez
pet minut. V Novem divadle vsak s touto scenou nemeli problemy.
Zkratka tam tato scena chybela a nikdo to nepoznal.
A to je prave pekne na divadle, ze vlastne Hamlet nemusi
trvat pet hodin, jak ho napsal Shakespeare, ale muze to byt jednoaktovka.
Herci mohou kazde predstaveni udelat jinak anebo ho mohou zkopirovat
podle predlohy. Mohou zapomenout text nebo si vymyslet neco jineho
misto toho. Mohou improvizovat, ale take je nikdo do improvizace
nenuti. Tehdy jsem si rekl, ze chci k divadlu.
Jenze jsem brzy zjistil, ze jsem na to uplne drevo. K divadlu
jsem se tedy nedostal a nemohu souhlasit s vyrokem Tomase Maska,
ktery pronesl v nedeli jako John Trucker, ze k Novemu divadlu
vezmou kazdeho. Mne by tam nevzali.
Jednou jsem se ptal sveho spoluzaka Jiriho Vocky, komu fandi ve
fotbale, odpovedel, ze na fotbal nechodi fandit, ale kritizovat.
Ja tedy od te doby, co jsem poznal svoji omezenost, nechodim do
divadla kritizovat, ale chodim tam fandit. A tuhle nedeli jsem
fandil Tomasi Maskovi, ze dokazal hru predelat do naseho prostredi,
Zdence Novotne, ze je vzdy originalni. Po kazde je v ni neco noveho.
Vzdy do toho vlozi kus sebe. Naivitu Liby Trakarove, kterou maskuje
s pubertalni suverenitou.
Potesilo mne, ze Lenka Novakova nazpivala sanson podle Vitezslava
Nezvala, ke kteremu pro predstaveni slozil hudbu Jiri Grosman.
Ocenil jsem dlouhe dialogy, ktere vychutnavam a miluji. Nedavno
jsem slysel v radiu Dürrenmattuv Nocni rozhovor. Bylo
to z roku 1964, ale bylo to neco, co se da poslouchat znovu a
znovu a porad tam clovek nachazi neco noveho.
Lenka Kimla, (ci ve hre Liba Trakarova,) filmove angazma neziskala,
ziskala vsak neco jineho, vztah k otci, ktereho hral Tomas Masek,
pratelstvi Stefi (Zdenka Novotna) a snad i nekoho pro zivot. Nechci
precenovat hloubku predstaveni. Nebylo to filosoficke drama, ale
vzdyt zivot se neodehrava vzdy na urovni Bergmanovych filmu, ktere
mne braly u srdce v mladi.
V nedeli jsem videl nejen pekne predstaveni, ale i krasne prokreslene
digitalni fotografie Milose Kucery (www.mpk.softmusic.net) a u
vchodu mne Pavel Kral, ktery se stara take o listky upozornil,
ze letos neni predplatne, ale ze si listky na kazde predstaveni
musite objednat zvlast. Timto jeho vzkaz vyrizuji a opravuji zpravu,
kterou jsme uvedli posledne. A priste prijdu a budu zase fandit,
nikoliv kritizovat. To necham svemu spoluzakovi Jirimu Vockovi
az pujde nekdy na fotbal, kdyz hokej letos asi nebude.
Ales Brezina