Vánoce, Vánoce přicházejí…

Velmi nerada si připouštím, že tohle je můj příspěvek do posledního novinového Satellitu. Šestisté jeho vydání je vskutku úctyhodné číslo. Spousta let náročné vydavatelské práce, novinářského zanícení a těch hodin za počítačem! Když si jen promítneme do naší mysli, o čem o všem nás informoval, je těžké si představit, že už nebudeme v ruce držet další jeho stránky a o co moc budeme ochuzeni.  Já vím, bude elektronická forma, ale noviny jsou noviny, aspoň tedy pro mne. Za letošní rok zavřel svůj krám už i můj kadeřník, podiatrist a do třetice ztrácím i dalšího věrného kamaráda Satellite. Každý z nás v životě přijdeme na rozcestí, kdy se musíme rozhodnout co a jak dál, o dalších krocích i dnech našich příštích týdnů, měsíců i roků. Na tomto rozcestí se zřejmě teď už ocitl i jejich vydavatel, pan Aleš Březina. Ano, už o tom dlouho mluvil, připravoval nás na to. Pamatuji na doby, kdy jsem přidávala noviny do balíčků s knihami za účelem získání případných nových předplatitelů, později jsem začala posílat i příspěvky. Jsem velmi vděčna, že mi bylo umožněno se vypovídat z mých cestovatelských zážitků a dostat to ze sebe všechno ven, provětrat si hlavu a že se moje příspěvky i četly.  Jsem velmi ráda, že jsem mohla být aspoň tou malilinkatou součástí života Satellite.

Pane Březino, ze srdce vám přeji další velmi spokojené a hlavně na zážitky bohaté dny v  dalším putování stezkou vašeho života.

Vánoce – čas neobyčejného poetického kouzla, vzpomínek na dětství, hlubokých prožitků, zapsaných do naší mysli natrvalo. Odkud plyne stálá působivost těchto svátků? Pramení zřejmě z jejich citového obsahu, bohatství kulturních tradic a hodnot, které jsou již v naší kultuře hluboko zakořeněny. Každý z nás máme své vzpomínky i své oblíbené vánoční zvyky, které rozšiřujeme do dalších generací a bez kterých by Vánoce a doba adventní nebyly tím, s čím jsou spojeny naše vzpomínky natrvalo uloženy v našich pamětech.  Vánoce jsou poměrně mladým křesťanským svátkem, město Řím slavilo poprvé Kristovo narození podle dochovaných pramenů 25. prosince roku 336. Oslavy se konaly v nově zřízené bazilice sv. Petra. Svátek Narození Páně se odtud pak šířil do Afriky, na Západ a na Východ, kde se tou dobou již slavil svátek Epifanie (Zjevení) 6. ledna.

Pro naše předky byl adventní čas aneb doba předvánoční neoddělitelnou součástí života. Začíná čtyři neděle před Vánocemi a není pro věřící jen vyjádřením tužby po Kristu, ale i obdobím pokání a kajícnosti. Proto církev ustanovila pro tento čas řadu zákazů a omezení. Od 6. století se např. v adventním čase nesměla uzavírat manželství, anebo pouze na zvláštní povolení biskupovo, se mohla konat tzv. tichá svatba a to brzy ráno a za zavřenými kostelními dveřmi. Svatební veselí, hudba, hluk, tanec i hostina byly zakázané. Chápání adventního času v jeho prvotním významu důležitého Liturgického údobí církevního roku z našich myslí téměř vymizelo. Poválečná léta adventní ticho a rozjímání nahradila honbou za co nejlepším a nejdražším dárkem, plným stolem jídla a bohatě nazdobeným stromečkem. Ale i tak v naší kultuře přetrvává řada adventních zvyků, symbolů a svátků. Mnohé z nich se staly pevnou součástí předvánočních příprav, aniž bychom si uvědomovali jejich původ. Ať už to jsou uříznuté promrzlé třešňové větve pro vánoční stůl, tzv. barborky, adventní věnce, adventní svíčky, ale i nesčetné svátky.

K jedněm z nejkrásnějších předvánočních zvyků bezpochyby patří adventní kalendář. Děti ho jako první připomínku blížících se Vánoc dostávají od rodičů o prvním adventním dnu. Má jim připomenout smysl a význam čtyři neděle trvajícího vánočního přípravného času a zároveň pomoci zkrátit čekání na štědrovečerní nadílku. Když Gerthart Lang z Mnichova, majitel tiskárny, v roce 1908 na své vlastní náklady poprvé vytiskl vystřihovací kalendář s názvem V zemi Ježíškově, nechtěně tím vytvořil krásný a dodnes velmi rozšířený vánoční zvyk. Postupem doby se rozšířil do všech světadílů planety, začal se objevovat i na prodejních pultech evropských zemí. Na severoamerický kontinent se dostal díky německým přistěhovalcům a i vojákům vracející se po skončení druhé světové války z Evropy domů. Nevím, jaké zkušenosti máte vy, ale u nás doma, čokoládový kalendářík do Vánoc nikdy nevydržel!

První písemně doložená zpráva o strojení adventního věnce je z roku 1838 z Hamburku. Tehdy teolog Johann Heinrich Wichern nade dveře sirotčince, který spravoval, pověsil velký věnec vyřezaný ze dřeva. Každý den na něj upevnil jednu zapálenou svíčku, pod ní byla kasička na milodary pro osiřelé a opuštěné děti. Zvyk se rozšířil ze severu i do dalších krajů a mezi dvěma světovými válkami pronikl i za hranice německy hovořících zemí. Věnce se už nejen vyřezávaly ze dřeva a barvily na zeleno, ale zhotovovaly se také ze zelených větviček jehličnanů. Kruhový tvar věnce vyjadřoval jednotu společenství lidí a Boha, plamen svíček připomínal Krista jako světlo ozařující plamenem lásky každého člověka. Poněvadž adventní čas začíná čtvrtou nedělí před Vánoci, proto jsou i čtyři svíce na věnci. Každou adventní neděli se jedna z nich zapálí. Postupné zapalování svící se stalo malou slavností téměř všech křesťanských rodin. Protože liturgickou barvou je pro dobu adventu fialová, jsou i svíčky na věnci většinou fialové. Některé adventní věnce zdobí růžové svíčky, nebo jedna růžová a tři fialové. Růžová svíčka se zapaluje vždy o třetí adventní neděli, jako symbol předvánoční radosti z příchodu spasitele.

Adventní věnec jsem si vloni přivezla z maminčiny pozůstalosti z Čech a přiznávám, že jsem absolutně žádné znalosti o jeho původu, o jeho symbolu nevěděla, ani o svíčkách. Teď už vím, jakou barvu svíček musím koupit a kdy a proč je zapalovat. Ráda se o vše, čím jsem se poučila z knížky od V. Vavřinové Malá encyklopedie Vánoc a co mi kovidová izolace umožnila, dělím s vámi.

Svátkem svatého Mikuláše, připadajícím na 6. prosince, začíná pro většinu Evropanů vánoční období, na něž se po celý rok všichni těšíme, jak malí tak i velcí. Postavičky Mikuláše, čerta a anděla jsou zřetelným vánočním pozdravem. Málokdo z nás ale asi ví, kdo byl onen muž v červeném plášti a biskupské čepici, rozdělující za asistence čerta a anděla pamlsky a ovoce hodným dětem. Mikuláš bylo kdysi velmi oblíbené jméno a v historii se dochovaly zprávy hned o několika slavných mužích tohoto jména. Prvenství však jednoznačně patří Mikuláši z Myry (někdy se uvádí z Bari), který podle lidové víry sestupuje 5. prosince z nebe na zem, obchází lidská obydlí a rozděluje dárky. Jako biskup byl Mikuláš za svého života milován pro své dobré srdce a moudrost. Italští obchodníci přivezli v roce 1087 jeho domnělé ostatky z Myry do Bari a od této doby se v den přenesení ostatků, 8. května, konají na moři velké slavnosti.

  Kult sv. Mikuláše pronikl na Západ z Východu. Východní církev uctívala sv. Mikuláše od 6. století, v 8. století byl kult zaveden v Rusku a od 10. století začalo uctívání sv. Mikuláše pronikat do západoevropských zemí. Oslavy jemu věnované byly v Evropě odjakživa bujaré. V našich zemích měly mikulášské radovánky masopustní ráz ještě v 18. století a v maškarních průvodech byli často až čtyři Mikulášové, které doprovázeli čerti, andělé a řada bizarních masek. Církev sice taškařice neschvalovala, ale omezila se jen na výzvy, aby alespoň mládež nebyla strašena. Snad proto, že Čechy nejsou velké a začátkem prosince ještě není moc sněhu, chodil u nás Mikuláš pěšky. Aby se mu lépe šlapalo po zamrzlých cestách, opíral se o velkou biskupskou berlu. 

Dalším svátkem, který byl kdysi velmi oblíben a jedním z nejhezčích, byl svátek sv. Lucie. Zemřela 13. prosince roku 304 mučednickou smrtí pro svou víru a od té doby si křesťané připomínají její památku. Ženy i mladá děvčata se převlékaly za lucky, zahaleny do bílé plachty, vlasy schované pod plachetkou, obličej pokrytý vrstvou sádla a mouky a chodily dům od domu. Den sv. Lucie byl ženským svátkem, všude platil přísný zákaz předení lnu, proto neposlušné přadleny byly luckami potrestány. Za jejich námahu byly odměňovány malými dárky. Jejich oděv míval v jednotlivých krajích specifické zvláštnosti. Nejstarší písemná zpráva o nich pochází z roku 1804 a zaznamenal ji J. J. Ryba (1765-1815), autor české mše vánoční. Ještě před první světovou válkou patřily lucky k běžnému vánočnímu koloritu vesnic.  Dříve byla se dnem sv. Lucie spojena i řada magických praktik. Vesničané věřili, že o tomto dni se scházejí čarodějnice, aby kuly pikle a škodily dobrým křesťanům. Sv. Lucie byla považována za mocnou ochranitelku před jejich kouzly a čárami.

Nejnavštěvovanějším místem čarodějnických setkání o svátku sv. Lucie v zemích Koruny české býval prý mystický vrch Radhošť v Moravskoslezských Beskydech, který byl od pradávna opředen mnoha pověstmi. Mělo to být sídlo slovanského boha Radegasta, boha slunce, války a vítězství, bylo by to o něm také dlouhé povídání, takže raději také až někdy příště…

V Itálii, své vlasti, svátek sv. Lucie, byl od středověku spojen se světelným průvodem a lidovými slavnostmi. I dnes je o jejím svátku všude slyšet hymny na oslavovanou světici.

Druhou vlastí, kde sv. Lucie zdomácněla, se stalo Švédsko. Svátek světel, jak se zde Luciinu dni říká, je jedním z největších národních svátků. Písemně doložen od roku 1780, symbolizoval konec dlouhých temných nocí a ozařoval cestu malému Ježíškovi.

Štědrý den - 24. prosinec, je posledním dnem adventu. Dodnes o tomto dni někteří věřící v souladu se starými křesťanskými tradicemi dodržují přísný půst. Dříve si lidé odpírali po celý den jídlo a nápoje, večeře pak byla sice bohatá, ale sestavena z postních pokrmů. Byla to oběť Bohu a zároveň poděkování za nejcennější dar, který dal lidstvu v podobě svého syna. Proto se 24. prosinci říkalo Štědrý den. O tomto dni museli být bohatí k chudým štědří. Žebrákům se rozdávala almužna, čeleď a děti dostávali dárky, koledníci si odnášeli výslužku. Štědrý den začínal v některých zemích strojením vánočního stromku. U nás zvyk stavění vánočního stromku zdomácněl až v 19. Století, poprvé jako o běžném vánočním zvyku pražské noviny o něm psaly až v roce 1843.

Zvyk stavění jesliček byl mnohem starší než strojení stromečků. Betlémy měly své místo vedle oltářů v kostelech, ve světnicích chudých lidí, ve vesnických chalupách, měšťanských domech i šlechtických palácích.

Od raně křesťanských dob přetrvávaly na mnoha místech o Štědrém dnu ohlasy bujných a rozmařilých pohanských oslav zimního slunovratu. Pro věřící nebylo lehké vítat tento den tiše a důstojně a postit se. Půst končil až s východem první večerní hvězdy. Aby se děti držely o Štědrém dni co nejdéle od pamlsků, slibovali jim rodiče za odměnu zlaté prasátko anebo je strašili zlou Perchtou, o ní také ale až příště… Málokdo si dnes uvědomuje, já nejsem výjimka, že křesťanské vánoční zvyky jsou ohlasem starých předkřesťanských obyčejů, které přetrvávaly ještě dlouho do doby středověku. Mnoho vánočních zvyků, které dnes považujeme za projev lidové křesťanské víry, pochází z doby, kdy na našem území vládla keltská kultura a druidové přinášeli oběti bohům, obývajícím posvátné háje a vodní toky. Z doby Keltů se přes sítko času do dnešních dnů dochovala víra ve zlaté prasátko, magie jmelí, zdobení vánočního stromečku, pálení purpury na kamnech, připravování obřadního vánočního pečiva a snad i pojídání vánoční ryby. Keltové samozřejmě neslavili o Vánocích narození syna boha, ale zimní slunovrat jako vítězství boha Slunce nad Zimou, zrození nového života a pokoření smrti. Zimní slunovrat připadal na dobu kolem 21. prosince a Keltové o tomto dni zapalovali ve svých obydlích posvátný oheň. V anglosaských zemích se dodnes dochoval zvyk pálení vánočního polena, jehož zapalování bylo pro Kelty velkým obřadem. Poleno muselo hořet 12 dní a od něho se pak zapalovaly všechny ohně v domě. Očistili se tak od bolesti a nemocí loňského roku. Zuhelnatělé kousky vánočního polena se používaly jako amulety proti bleskům, požárům a živelným pohromám. Vida, teď už rozumím a odkud to přišlo, proč manželova babička zastrkávala vyhaslé uhlíky z vánočních polen do krovu chalupy, mělo chránit obydlí před ohněm! Stejně jako v křesťanství, byla noc z 24. na 25. prosince jednou z nejdůležitějších nocí roku. Přezdívalo se jí mateřská noc a síly země se prý probouzely a ovlivňovaly osudy smrtelníků. Proto se o této noci čarovala budoucnost, (rozkrojené jablko, házení střevíčků, lití olova). Obřady „pohanské“ magie se nakonec staly součástí křesťanských Vánoc.

  České Vánoce? Vařilo se, peklo se, na Štědrý den od časného rána praskal v peci a kamnech oheň, připravovala se štědrovečerní večeře. Mezitím co se hospodyně snažila v kuchyni zabavit děti, přinesl hospodář tajně stromeček a ustrojil ho. Jinde se stavěly betlémy. Lidé se od rána postili, aby viděli „zlaté prasátko“, které bylo příslibem přečkání zimy ve zdraví a v dostatku.

S první hvězdou si rodina sedla k slavnostně prostřenému stolu s bílým ubrusem, večeři zahajovala společná modlitba, vzpomínka na uplynulý rok a poděkování Bohu za vše dobré co přinesl i za to co vzal. Vánoční menu?? Mísa s hrachem – klíček hrachu má podobu kalichu a podle tradice spojoval všechny stolovníky v dobrém i zlém. Hospodyně odebrala po lžíci pro každé z domácích zvířat. Teprve až po té, podle vážnosti a stáří si nabírali ostatní. Po hrachu se podávaly polévky pro sílu, nechyběla ani bramboračka a rybí; čočka, aby byly peníze; houbový kuba, neboli černý kuba od pohanských dob patřil k obřadním jídlům a má zajistit v novém roce bohatou úrodu; masitý pokrm nebo ryba pro radost. Naposledy se na stole objevila vánočka a cukroví. Pila se bílá káva, čaj, nechybělo ani trochu piva, vína nebo hlt pálenky pro dobré zažití. Když zazvonil zvoneček, přinesl hospodář do místnosti ozdobený stromeček. Na stromečku se zapálily svíčky a všichni zpívali koledy.

Někde však stromeček neznali anebo ho považovali za německý zvyk a po starodávném způsobu strojili jesle.

O Štědrém večeru se po večeři věštilo. Lidé se scházeli v kostele na půlnoční bohoslužbu, kde vedle oltáře stály jesličky, a zvuk varhan doprovázel hlasy zpěváků. Postupně se přidávali všichni ostatní. Tak se o půlnoci Štědrého večera narodil v srdcích lidí Kristus.

Už je to více než sto padesát let, co si lidé vzájemně přejí krásné a šťastné svátky prostřednictvím papírových kartiček neboli vánoční pohlednice. První blahopřejné lístky byly údajně vydány ve Skotsku, ale jsou o jejich vzniku i jiné teorie. Zdobil je nápis Příjemné svátky. Vytiskla je v roce 1841 tiskárna Charlese Drummonda v Edinburgu. Ať už je otcem první vánoční pohlednice Charles Drummond, Henry Cole nebo baron Raphael Tuck, obohatila viktoriánská Anglie lidstvo nejen o kriket a ragby, ale i o novou tradici rozesílání vánočních pohlednic. Příkladu Anglie následovalo zanedlouho carské Rusko. Po polovině 19. století se vánoční pohlednice staly vyhledávaným předmětem sběratelského zájmu.

V českých zemích se ještě kolem roku 1900 prodávaly převážně pohlednice s německy psanými nápisy. Přestože si vánoční přání opatřena českými nápisy získávala stále větší oblibu, německý jazyk vytlačila z blahopřání až v roce 1918.

A ještě na závěr… Vánoce bez dárků by pro mnohé z nás nebyly těmi pravými Vánocemi. Není snad nic tajemnějšího, než když si pomaloučku otevíráme dárkový balíček, protahujeme momenty, než ho konečně rozbalíme a uvidíme, čím jsme byli obdarováni. Nemám ráda dárkové karty právě z tohoto důvodu, není v tom to vánoční tajemno. Krásná myšlenka vánočních dárků se v dnešní době častokrát proměňuje v povinnost uspokojit téměř za každou cenu neustále vzrůstající nároky a sehnat všechno z dlouhých seznamů adresovaných Ježíškovi anebo Santa Clausovi. Skutečná radost jako by se vytrácela a vystřídala ji únava a smutek. Ano, častá realita po hodinách shánění, nakupování i vystátých frontách. Karel Čapek kdysi poznamenal: „… v tom právě je zvláštní zázračnost dárku, že radost z něho přesahuje jeho cenu. Přeju všem, aby dávali a dostávali jen … šťastné dárky, třeba byly sebelacinější.“ 

Krásné vánoční svátky přeji nám všem a zase někdy příště..

Naďa Humlová - Vánoce 2020

***