Moje noviny
Asi v roce 2012 jsem začala psát pro dvoje česko-kanadské noviny a to Satellite a Nový Domov. K této bohulibé činnosti mi dopomohla moje česká kamarádka žijící v Kanadě, která mě zná od doby našich společných školních lavic v Česku a tak mou zálibu v psaní znala více než dobře. Doba, kterou uvádím a ve které moje psaní probíhalo, nebyla nikterak krátká, takže současné loučení s ukončením vydávání novin Satellite na mne působí docela bolestivě a těžce. Psaní pro noviny jsem si hodně užívala a byla jsem vděčná, že moje články byly v novinách zveřejňovány. Nový Domov ukončil své vydávání jako první z obou uvedených a šéfredaktor Satellitu Aleš Březina ještě nějaký čas vydávání svých novin zachraňoval, viditelně však za cenu obrovské vlastní práce a píle a asi i nemilého ekonomického dopadu. Po nějaké době i on byl nucen noviny ukončit. Je mi to líto, protože psaní mých článků mělo i osobní kladný vliv na mou psychiku – jakmile jsem si vymyslela motiv a začala se pídit po podrobnostech, upřely se moje myšlenky tímhle směrem a dokázala jsem se mnohdy zcela odtrhnout od všedních starostí, které nás všechny téměř pravidelně navštěvují. No, nedá se nic dělat, vše jednou začne a vše jednou končí.
Psala jsem o všem možném. Každopádně jsem se trvale snažila přinést pro čtenáře buď nějakou vzpomínku nebo současnou novinku z jeho dávné domoviny a snad se mi to i dařilo. Byla jsem velmi vděčná jednak za to, že vlastně vše, co jsem napsala, se v novinách zveřejnilo a také za to, že mi několikrát Aleš Březina řekl, že je můj článek zajímavý a že mu přinesl informace, které neznal. To mne hodně hladilo po duši. Neumím přesně popsat, kterým všem motivům jsem se věnovala, každopádně se však mohu zmínit alespoň o několika základních. Velmi blízcí mi byli lidé, kteří pro náš národ znamenali přínos ať v historii, kultuře, sociální tematice, odborných oborech a které nás svými výsledky, jako Českou republiku nebo Československo v tom nejlepším představili celému světu. Ať už to byli František Křižík, náš český Edison, celá plejáda bezchybných českých malířů, mecenáši technického a kulturního rozvoje jako např. paní Meda Mládková, Josef Hlávka, lékaři Rudolf Jedlička a jiní. Protože jsem zaměřením technik, nenechávaly mne v klidu ani otázky technických vynálezů, s kterými jsme ohromili svět – jmenuji Alfréda Nobela, který svou první dynamitku postavil na našem území, Otto Wichterle s jeho kontaktními čočkami. Nenechávala jsem bez povšimnutí ani významné české stavby, jako třeba podolské sanatorium, Rudolfinum, stavby na Kampě, technickou čističku odpadních vod, ale i stavby novějšího data jako třeba Tančící dům, Nuselský most, novou Poštovnu na Sněžce a další. Ráda jsem čtenářům připomínala dobu První republiky, ať v podobě vzniku pražského obloženého chlebíčku anebo hašlerky či módních salonů. A také jsem se snažila českému čtenáři v Kanadě přiblížit některé zvláštnosti naší české povahy, třeba rozsáhlou chuť k houbaření, naše chataření a chalupaření, radost z dobře fungujících a před lety nově zavedených farmářských trhů. A nesmím zapomenout ani na sportovní aktivity, protože Satellite se sportem cíleně zabýval. Pozvala jsem čtenáře na naši kuriozitu a sice masové dálkové pochody, světově proslulé a dokonalé české turistické značení a jiné. Měla jsem několik možností osobně mluvit s Alešem Březinou a společná láska k fotbalovému klubu Slavia je oboustranná.
Ráda jsem psala články s příběhem a příběhy jsem si nevymýšlela, byly to skutečné situace z mého života – byly jen nepatrně upraveny ve smyslu novinářské etiky. Psaní s příběhem mi šlo skoro samo od ruky. A také velmi lehce mi šlo takové psaní, kdy jsem mohla na popisované místo dojít anebo se se situaci osobně seznámit a vytvořit si vlastní názor. Ke všemu, co jsem kdy psala, jsem poctivě vyhledávala literární prameny a ty studovala a pokud jsem měla možnost, vždy jsem využila i odborné konzultace. Celý postup, který takto uvádím, byl pro mne ohromným osobním přínosem a tak Satellite za přirozené rozšiřování mých poznatků, patří velký dík. Nejblíže jsem vždy měla k psaní o Praze, tu znám od dětství, obdivuji vše, co v sobě nese a skrývá, vážím si její historie – pro mne to vždy byl a je dokonalý živý organismus.
Satellite pro mne znamenal noviny bez jakékoli povrchnosti, rozpolcení, znamenal pro mne oslavu bezchybného mateřského jazyka. Satellite jsem chápala jako noviny, které kanadský čtenář bral rád do ruky, rád je četl, v mnoha počátečních letech svými články dodával Satellite lidem kus odvahy, připomínal jim, jaký je vývoj v jejich původní domovině, dával jim ohromnou možnost celkového poučení i zábavy a já jsem šťastná, že jsem měla možnost, aspoň nepatrně k těmto vlastnostem přispět.
Po celou dobu, ve které Satellite vycházel, vlastně poctivě skládal mozaiku doby a důsledně zajišťoval historickou paměť. Všichni autoři si vždy byli vědomi toho, že čtenář není a ani mnohdy nemůže být přítomen u konkrétně popisované události a tak se nikdy neodchylovali od pravdivého popisu.
Říká se, že bychom měli psát hlavně pro sebe, pro vlastní potěšení a radost – v mém případě tohle tak úplně neplatilo, psala jsem to pro lidi, i když připouštím, že když se mi článek povedl, měla jsem osobní radost: samozřejmě, že jsem si nikdy nepřestala klást otázku, zda moje psaní lidem vyhovuje, zda jim přináší zajímavé informace a potěšení. Občas se mi i přihodilo, že jsem se v psaní na určitou dobu zablokovala – většinou šlo o to, že jsem nebyla spokojená s motivy, které jsem pro psaní volila. Nesla jsem vždy plnou odpovědnost za vše, co jsem do novin napsala. Snažila jsem se trvale vyvažovat sebedůvěru pokorou – nikdy jsem neabsolvovala jakýkoli kurs tvůrčího psaní, takže vždy u mne šlo o ryzí amatérismus.
Chtěla bych závěrem poděkovat Satellite, že jsem díky těmto novinám měla možnost psát o všem možném a pro spousty lidí. Ten osobní přínos se nedá jen tak lehce vylíčit. Na tyhle moje „novinové“ roky nikdy nezapomenu, byly úžasné!
Jana Fafejtová – Praha
***
Chtěl bych poděkovat nejen Janě Fafejtové, ale i dalším přispěvatelům do našich novin. Bylo jich opravdu během těch třiceti let hodně. Kolikrát, když jsem se toulal po Praze a viděl jsem nějakou budovu, tak jsem si řekl: „Aha, o tom psala Fafejtová!“ Nebo zase naopak, to jsem viděl a teď se o tom dovím něco navíc, protože Jana udělala perfektní náhled do historie. Jindy zas upozornila na něco, co by stálo za to vidět a tak jsem se tam šel podívat. Škoda, že letos to již nebylo možné.
Aleš Březina
***