Panu učiteli s láskou - Jindřich Vobora
+ 11. 6. 2020
Každý z nás zažil učitele, kterého měl rád a zřejmě každý učitel měl třídu, kterou měl radši než jiné. Zkrátka jiskra nějak přeskočí. Někdy je to na rok, někdy je to na několik roků. Někdy je to po zbytek života.
Po prázdninách v roce 1961 se nám moc do školy nechtělo. Našim třídním učitelem se měl stát rozvedený starý mládenec Staněk. Napomínal nás, že máme pít mléko, vykládal nám, kdy máme jít na záchod. Zkrátka to od prvního okamžiku mezi námi skřípalo. Jednou přišel do školy a řekl: „Tak jsem zjistil, že máte všichni domácí úkol špatně.“ Oponoval jsem, že ho mám dobře. Staněk se podíval do mého sešitu, chvíli ho studoval a pak řekl: „No, náhodou to máš dobře!“ Jako drzé dítě jsem mu odpověděl: „To není žádná náhoda, já to mám vždycky dobře!“ A už jsem dostal poznámku.
Jindy prohlásil, že jestliže se někomu nechce učit matematiku, tak ať opustí třídu a dvě třetiny žáků skutečně odešla. Tenkrát jsem zase nebyl mezi většinou já, protože mne matematika bavila. Asi po třech měsících jsme vyhráli a Staněk odešel na jinou školu ve Vršovicích. Ředitelství školy nevědělo, jak situaci řešit, tak povolali z prvního stupně Jindřicha Voboru, který byl pouze o jedenáct let starší než my. Měl svůj orchestr, hrál na trubku, byla to zkrátka osobnost, která nám v době nástupu Semaforu imponovala a jeho kapela dokonce hrála na závěrečném školním večírku, který byl na Náměstí Kubánské revoluce. Jeho hoši hráli tehdy se rozmáhající twist.
Snad v jediném jsme se rozcházeli. Zatímco se třída dělila na většinové slávisty a menšinové sparťany, Jindřich Vobora ze starých Vršovic fandil klokanům čili Bohemians. Hodiny matematiky začínaly pravidelně tím, jestli je lepší Píša nebo Morávek, jak chytali Houška nebo Jonák. Jenže aby nezůstalo pouze u teorie, pan učitel vymyslel, že v šest ráno je volné tréninkové hřiště Slavie, které sousedilo se školou a že od chaotického pobíhání za míčem se musí přejít ke skutečné hře. Prvním krokem byly modré dresy s čísly od dvojky do jedenáctky, brankář byl výjimkou a na konci že bude „mezistátní utkání“ proti devítiletce z Kutné Hory. Zkrátka pan učitel byl ranní ptáče a my jsme začali skákat. Protože se hrálo na škvárovém hřišti, přišli jsme do školy pěkně zmazaní a jelikož jsem byl brankářem, tak jsem byl jako mouřenín.
Tak tato zástupkyně ředitele přišla do naší třídy, sedla si do poslední řady a čekala na Jindrovu chybu. Pochopitelně jsme se dostali k jehlanu a já věděl, že je zle. Začal jsem se hlásit jako ten největší šplhoun, abych oblíbenému učitelovi pomohl. Asi to bylo příliš horlivé, pan učitel vyvolal někoho jiného a ten místo podstava řekl: „Základna!“
Zástupkyně ředitele, vstala pana učitele posadila mezi žáky a začala vyučovat místo něho. Celá třída věděla, že je zle. Ten den jsme se sešli na poslední hodinu. Tentokrát při tělocviku, který pan učitel také učil, ale moc se necvičilo. Jak to bývá v okamžicích průšvihu, jsme se bavili o fotbale o Mistrovství světa v Chile.
V deváté třídě jsme dostali vysvědčení a na dlouhé roky jsme se rozešli. Jindra přestal učit. Živil se asi dva roky jako hudebník, ale protože měl učení rád, vrátil se k němu.
Jenže, jak já říkám Boží ironie se i tentokrát naplnila. Jindra se opět v nějaké škole setkal s tehdejší zástupkyní ředitele, která těžce onemocněla rakovinou a protože měl sestru jako primářku v nemocnici, požádala ho, jestli by se za ní přimluvil na interně. Pan učitel byl nejen učitelem, ale hlavně člověkem a sjednal bývalé nadřízené přednostní úspěšnou léčbu.
A co paní zástupkyně ředitele, vystoupila na nějaké schůzi učitelského sboru a veřejně se Jindrovi omluvila: „Je mezi námi člověk, kterému jsem velmi ublížila, ale kterému vděčím…“
Po roce 1989 se stal Jindřich Vobora ředitelem základní školy v Kolovratech poblíž Prahy. Měl radost, jak se škola mění k lepšímu. Jednou mne tam pozval. Byla tam skvělá atmosféra a učitelky si ho nemohly vynachválit. Když přišly do školy, čekalo na ně kafíčko, které pan ředitel pro ně před vyučováním uvařil. Jak již jsem řekl, pan ředitel byl ranní ptáče a vše ve škole muselo klapat již před osmou hodinou.
Během doby zaměnil trubku za bicí a chodil až do smrti, ke které došlo letos 11. června, hrát ke Flekům. Občas to kolidovalo s našimi každoročními schůzkami, ale nikdy mně nezapomněl poslat blahopřání k svátku.
Jak je na jeho parte, klokanům zůstal věrný a letos Bohemka po koronavirové přestávce šlape.
Aleš Březina *** 17.06.2020 ---16:17:04
***