Justiční vývoj v kauze Leopolda Hilsnera
19. 9. 1899 – 29. 5. 2020
Dne 19. 9. 1899 byl Krajským soudem v Kutné Hoře odsouzen k trestu smrti třiadvacetiletý Leopold Hilsner z Polné za vraždu Anežky Hrůzové. Proti rozsudku se odvolal. Odvolací soud ve Vídni rozsudek zrušil a vrátil věc k novému projednání.
Toho se ujal Krajský soud v Písku, který 14. 11. 1900 Hilsnera znovu odsoudil k trestu smrti, přičemž mu k tíži přičetl i vraždu Marie Klímové. Tentokrát ve Vídni rozsudek potvrdili.
Proces tehdy plnil stránky novin a vedl k silné protižidovské kampani (tzv. hilsneriádě) a k obviněním z rituálních vražd. Proti tomu otevřeně vystoupil profesor T. G. Masaryk, pozdější československý prezident.
Od oprátky pomohl Hilsnerovi císař František Josef I., který trest smrti změnil na doživotní žalář. Z vězení pak byl nakonec Hilsner propuštěn v roce 1918. Zemřel v roce 1928 ve Vídni.
V průběhu desetiletí kromě Masaryka zpochybňovali Hilsnerovu vinu i mnozí další, ale Nejvyšší státní zastupitelství v Brně dne 9. 8. 1996 sdělilo: „Nebylo zjištěno nic, co by odůvodňovalo závěr, že se Leopold Hilsner nedopustil zločinů, za něž byl bývalým Krajským soudem v Písku odsouzen.“
Ale již 5. 2. 1998 napsala tehdejší ministryně spravedlnosti JUDr. Vlasta Parkanová: „V trestní věci obžalovaného Leopolda Hilsnera byl podle výsledku přezkoumání porušen zákon. I přes shora uvedené zjištění není možno dnes toto porušení zákona odstranit podáním stížnosti pro porušení zákona.“
Proč?
Stručně řečeno, ministryně dospěla k závěru, že když byl konečný rozsudek vynesen ve Vídni, musí to řešit rakouská justice.
Jenže rakouské orgány tvrdily: „K nespravedlnosti došlo, ale zločin se stal na území České republiky. My s tím nic dělat nemůžeme.“
A tak se dlouhou dobu nic nedělo.
V lednu roku 2019 však Nejvyšší soud České republiky vyhověl stížnosti pro porušení zákona proti rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně, ačkoli konečný verdikt byl vydán na Slovensku, konkrétně rozhodoval Vyšší vojenský soud v Trenčíně.
Jinak řečeno, v Hilsnerově kauze by bylo možné napadnout stížností rozsudek z Písku.
Když na to byla upozorněna ministryně spravedlnosti Mgr. Marie Benešová, tak dne 27. 11. 2019 uznala: „Dnes není seriózních pochyb o tom, že odsouzení Leopolda Hilsnera bylo ovlivněno mimoprávními okolnostmi a nebylo tak v souladu se zásadami spravedlivého procesu.“
Zároveň ale dodala:
„Stížnost pro porušení zákona jako mimořádný opravný prostředek v trestním řízení [by] měla být uplatňována v případech, kdy její projednání může mít alespoň do jisté míry reálný dopad na současnost. Neměla by být nástrojem ryze symbolickým, sloužícím k nápravě historických křivd bez ohledu na to, jaká doba uplynula od jejich spáchání... Nejeví [se], že by rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona bylo způsobilé mít konkrétní a individuální účinky.“
Na to se ozvaly 4 osoby, které napsaly, že Hilsnerova kauza pro ně „konkrétní a individuální účinky“ má:
1. Charles Heller z Toronta, vnuk Siegfrieda Hellera, představeného židovské obce v Polné; Siegfried Heller byl opatrovníkem Leopolda Hilsnera; jeho kauzou byl silně traumatizován a zemřel krátce po Hilsnerově procesu ve věku 49 let; sám Charles Heller svůj „konkrétní a individuální“ vztah k Hilsnerově kauze vyjádřil i složením písňového cyklu „The Trials of Leopold Hilsner“.
2. Dr. Petr Vašíček z Berlína svůj „konkrétní a individuální“ vztah k Hilsnerově prokázal tím, že už od 90. let usiluje o Hilsnerovu rehabilitaci; důvodem jeho aktivit je znepokojení, že sám musí čelit antisemitismu, živenému i tím, že rozsudek nad Leopoldem Hilsnerem je stále pravomocný.
3. Jan Prchal z Polné, předseda „Klubu za historickou Polnou“, svůj „konkrétní a individuální“ zájem prokazuje už léta tím, že shromažďuje rozsáhlé materiály, týkající se Hilsnerova případu a dlouhodobě veřejně poukazuje na rozpory v rozsudku a neochotu justice revidovat tuto kauzu. Navíc Prchalova teta Blanina, majitelka krejčovské dílny v polenském Židovském městě, se přátelila se zavražděnou Anežkou Hrůzovou a svědčila v Hilsnerově procesu.
4. K věci se vyjádřil i historik a redaktor Lidových novin Petr Zídek: „Případná rehabilitace Leopolda Hilsnera skutečně nemůže mít účinky na jeho potomky, protože podle dostupných údajů zemřel bezdětný. Ale ten proces se tak trochu týká nás všech. Nedělí nás od něj věky, jako třeba v případě Husa. Před necelými sto dvaceti lety byl u nás někdo neprávem odsouzen k smrti na základě antisemitských pověr. Zrušení tohoto skandálního rozsudku by mohlo mít symbolický význam pro celou společnost.“
Ministryně spravedlnosti Mgr. Marie Benešová se s těmito vyjádřeními seznámila a dne 29. 5. 2020 „dospěla k závěru, že [uváděné] skutečnosti svědčí o zájmu historickém a celospolečenském spíše než o dostatečně intenzivním konkrétním a individuálním zájmu“. Ministryně „setrvala ... na svém dosavadním stanovisku a stížnost pro porušení zákona v předmětné věci nepodá“.
Ministryně Benešová tedy na rozdíl od kutnohorských, píseckých i vídeňských soudců ví, že „odsouzení Leopolda Hilsnera ... nebylo ... v souladu se zásadami spravedlivého procesu“. A na rozdíl od dřívější ministryně Parkanové neříká, že by případ museli řešit ve Vídni. Je si vědoma i „historického a celospolečenského“ zájmu na celé kauze. Přesto stížnost nepodá.
Najde se někdo, kdo ministryni přesvědčí o svém „dostatečně intenzivním konkrétním a individuálním zájmu“?
Zaslal Lubomír Müller
***