Úmrtí






Jiří Fotr

Milí přátelé, oznamuji vám velmi smutnou zprávu. Po dlouhé vážné nemoci navždy odešel můj  manžel Jiří Fotr. Bylo mu právě 76 let. Poslední rozloučení proběhlo v sobotu 25. ledna v kruhu rodiny, v místech, které měl Jiří velmi rád. 

Ludmila Wolfova-Fotrová, dcera Jana Kalohoridis a synové Robert Fotr a Vítězslav Wolf. 

***













Jaroslav Kubera

(16. února 1947 Louny – 20. ledna 2020 Ústí nad Labem)

Kubera byl českým pravicovým politikem, od listopadu 2018 do úmrtí v lednu 2020 předsedou Senátu Parlamentu České republiky. V období pražského jara byl členem KSČ. Po sametové revoluci se stal členem Občanského hnutí, z něhož v roce 1992 přestoupil do Občanské demokratické strany. Jako politik vystupoval velmi aktivně. Mediální pozornost získával žertovnými a často kontroverzními výroky, pro něž býval řazen mezi nejzajímavější členy parlamentu. Roku 2017 ztvárnil roli Edvarda Beneše ve filmu Toman.

Podle životopisu, který zveřejnil na svých internetových stránkách, odmaturoval a následně studoval matematiku na Masarykově univerzitě v Brně a zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze, avšak vysokoškolské studium nedokončil. V letech 1967–1969 pracoval v podniku Sklo Union Teplice, v letech 1969–1990 v podniku Elektrosvit Teplice, v letech 1990–1994 jako tajemník Městského úřadu v Teplicích, od roku 1994 byl profesionálním politikem.

Zemřel dne 20. ledna 2020. V kanceláři ho postihla nevolnost, asistentka zavolala záchranáře, následně byl převezen do nemocnice v Teplicích a poté přemístěn do kardiocentra v Ústí nad Labem, kde zemřel na těžký infarkt myokardu. Kubera byl vášnivý kuřák. Například při návštěvě prezidenta republiky Zemana vykouřil 16 cigaret. Restrikce uplatňované na kuřáky dlouhodobě kritizoval. Zákaz kouření označil za „nikoterorismus“. (wiki)

***

Prof. ThDr. Petr Pokorný, hrSc., dr.h.c.

(1933–2020)

V ranních hodinách 18. ledna 2020, obklopen svou rodinou, zemřel ve věku 86 let Petr Pokorný, profesor Nového zákona na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Fakulta v něm ztrácí výrazného a oblíbeného učitele, pronikavého badatele mezinárodního věhlasu a neúnavného organizátora vědecké práce, který hlubokou erudici v biblistice, teologii, filologii i flosofii spojoval s přátelsky otevřenou určitostí svědka křesťanské víry.

Petr Pokorný se narodil 21. dubna 1933 v Brně. Po studiích na tamním klasickém gymnáziu vystudoval teologii na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě (dnes Evangelická teologická fakulta UK). V roce 1958 byl ordinován jako kazatel Českobratrské církve evangelické a do roku 1967 působil v církevní službě jako vikář v Praze na Vinohradech a farář v Praze-Vršovicích. Během této služby externě studoval koptštinu a řeckou literaturu v Praze a ve Vídni, strávil také jeden trimestr postgraduálního studia u profesora G. D. Kilpatricka v Oxfordu. V roce 1959 podal doktorskou práci (SOMA CHRISTOU v epištole Efezským), kterou však kvůli průtahům ze strany státních orgánů směl obhájit teprve v roce 1963. Podobně nuceně zpožděná byla jeho habilitace v roce 1967 na základě práce podané o pět let dříve (Gnostická mystéria). V témže roce byl na jeden rok povolán jako docent Nového zákona na univerzitu v Greifswaldu v tehdejší NDR.

Od roku 1968 vyučoval novozákonní biblistiku jako spolupracovník a později nástupce svého učitele J. B. Součka na Komenského bohoslovecké, dnes Evangelické teologické fakultě v Praze, profesorem byl jmenován roku 1972. V období 1996–1999 fakultu řídil jako její děkan. V roce 1968 se na základě práce Počátky gnose: Vznik gnostického mýtu o božstvu člověka stal kandidátem historických věd (CSc.) v oboru řecká literatura, v roce 1993 získal v témže oboru titul doktor historických věd (DrSc.). Jako hostující či zastupující profesor působil na několika zahraničních univerzitách (Pittsburgh, Tübingen, Petrohrad), čestný doktorát mu udělily univerzity v Bonnu (1998), Budapešti (2000) a Petrohradě (2015).

***

Luboš Dobrovský

(3. února 1932 Kolín – 30. ledna 2020 Praha)

Dobrovský byl českým novinářem, disidentem, signatářem Charty 77, politikem, překladatelem z ruštiny a polštiny, v letech 1990–1992 československým ministrem obrany, v letech 1992 až 1996 kancléř prezidenta Václava Havla a v letech 1996–2000 český velvyslanec v Ruské federaci. Otec podnikatele Jana Dobrovského.

Narodil se jako Luboš Hammerschlag v rodině židovského původu, což si později StB pečlivě zjistila. Studoval vojenské a pak civilní gymnázium v Moravské Třebové, později rusistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Mezi jeho spolužáky byl také Jiří Dienstbier, s nímž později úzce spolupracoval. Vstoupil do komunistické strany, v letech 1959 až 1968 byl redaktorem zahraniční redakce Československého rozhlasu a v letech 1967–1968 dopisovatelem v Moskvě. V srpnu 1968 se podílel na podzemním vysíláni rozhlasu a pak do roku 1989 pracoval v dělnických profesích.

Roku 1958 začal publikovat v literárním časopisu Plamen, dále publikoval v Literárních novinách, v časopisech Reportér, Politika a dalších. Později redigoval samizdatový časopis Kritický sborník a od roku 1987 samizdatové Lidové noviny.

Zemřel dne 30. ledna 2020 v Praze ve věku 87 let.

***

Manga Abrahámová

1947-2020

V piatok, 21.2. o 11:32 torontskeho času odišla naša Manguš. Dlho sa trápila a videla svoj odchod ako vyslobodenie. Bola múdra, dobrá,  ale aj zatrpknutá a zaslúžila si od života trocha viac ako jej osud doprial. Neznášala pátos, sentiment, pozu a pretvarku. Vedela byť až krute priama, úprimná a nie vždy to jej okolie dokázalo prijať, či pochopiť.

Svoju priazeň, lásku a pocity vyjadrovala nepriamo, často cez metaforu, jedlo, či darčeky. Dokonalá kuchárka, štedrá voči ostatným,  hlavne deťom, ktoré milovala.  

Do konca bola obklopená svojimi milovanými knihami. Tých prečítala tisíce a tvorili jej osobnosť a vzdelanosť. 

Ale keby čítala tieto riadky, kývla by rukou a utrúsila: „nefabuluj“ . A možno by mala pravdu. A možno sa nepoznala, čo všetko znamenala pre mnohých. Mnohých, čo už nie sú  medzi nami, čo ju obdivovali a mali radi. 

Manga, to bol aj byt na Suvorovovej ulici v rokoch po 1968 kde sa stretávali umelci, intelektuáli, spolu vo vedľajšej izbe s plejádou národností z bývalej Juhoslavie: Srbi, Albánci, Bosnaci, Slováci z Vojvodiny. A v pozadí, o dve izby ďalej hrozil  „Aboš“ , alebo „fuzo“ , teda náš otec.  Kto to všetko spájal,  kto dokázal prepojiť tie svety bola naša mama Anka. Manga ju milovala a chce byť blizko nej aj vo večnosti,  ako mi včera povedala.

Manga odišla v kruhu nás dvoch bratov - Ďusa a mňa a jeho rodiny. 

V máji tohto roku sa s ňou rozlúčime v Bratislave na záhrade BISLA. Dáme Vám viac vedieť neskôr. 

Samo Abrahám

+++

Raguel Pípal

(1950-2020)

Kanadské pohřby bývají veselou záležitostí. Řečníci se předhánějí v tom, co humorného s nebožtíkem zažili, aby rozesmáli truchlící rodinu. Pravdou je, že většinou se jim to nedaří.

Raguel byl básníkem života. Pocházel z farářské rodiny. Oba rodiče byli duchovní. Když jsem ho poznal působil jeho otec starozákoník Blahoslav Pípal ve Cvikově v severních Čechách. Není divu, že se Raguel dal také na teologii, u které však dlouho nevydržel a při svých večerních toulkách po Praze se seznámil s mexickou studentkou DAMU Martou Eugenií Lunou Ledesmou.

Byla to láska, co hory přenáší. Tentokrát i oceán a Raguel se rozhodl, že se s Martou v Nymburku ožení a odcestuje do Mexika. Jenže v té době byla letenka pro českého chlapce nedostupná. Bylo otázkou, jak získat peníze a Raguel neváhal. Stal se zřízencem v nymburském krematoriu. Jak nám vždy po práci sděloval, mělo to své výhody. Jeho heslem bylo: „Každý den na stůl čerstvá květina!“ Prodlužoval tak život květin, které se odvážely na smetiště a v den svatby, kde jsem byl svědkem, měla Marta Luna náruč plnou červených karafiátů. Nevím, jestli se dochovaly fotky.

Každopádně Marta úspěšně zvládla DAMU a jako výsledek jejího studia byla antická hra Elektra, kterou uvedlo divadlo Disk. Na premiéru jsme měli volňásky na balkón a z představení se dochoval jaksi rozmazaný filmový záznam, protože jsem již tehdy měl slabé motocyklové baterky pro šestnáctimilimetrovou kameru. Zasedli jsme s Raguelem na balkón a zatímco jsem se pokoušel něco natočit, Raguel, trochu společensky unaven z odpolední přípravy na premiéru, usnul, což se mi také stalo jednou ve Vinohradském divadle. O přestávce přišla novomanželka Marta za námi na balkón a viděla, že její manžel - pan režisérový - v pohodě spinká. Tehdy jsem si uvědomil, jak Mexičanky dokáží být tolerantní. Bez jakékoliv zloby si mne vzala stranou a napomenula mě: „Až budeš odcházet, nezapomeň vzbudit Rajíčka!“ Což jsem učinil.

Za pár týdnů odjel Raguel do Mexika, pak já do Kanady a Martu jsem potkal v roce 1986 při Mistrovství světa ve fotbale, když jsem našel v telefonním seznamu jméno Ledesma. Dnes jsem ji  hledal  na internetu, byla uvedená, jako režisérka slavného seriálu Esmeralda pod jménem Marta Luna.

A Raguel, po čase se vrátil z Mexika domů, občas se viděl se svou mexickou dcerou Raquel a v poslední době žil s mojí přítelkyní Pavlou, které a Raguelovým pěti sestrám vyslovuji soustrast. Bez lidí  jako Raguel by byl svět hrozně nudný.

Aleš Březina

***